AVMC - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Giovanni & Kim

10. prosince

„Posloucháš mě?“

Kim při manželově otázce protočila oči v sloup. „Samozřejmě, že jsem tě poslouchala, Giovanni.“

„Skutečně? Protože stejnou otázku jsem ti položil už třikrát. Neodpověděla jsi.“

Kim nad tím, že byla přistižena, potichu zaklela. Na druhé straně místnosti její šestiletý syn, Andino, sledoval National Geographic Channel.

„Ošklivé slovo,“ řekl Andino.

Ani se neotočil.

Chytrák.

„Omlouvám se, Gio,“ zabručela Kim.

„Jsi trochu roztržitá.“

Ano.

Nic nového pod sluncem.

„Jaká byla otázka?“

„Vyzvedla jsi věci na poště – dárky pro Andina, které jsme objednali na netu?“

„Ano,“ řekla Kim. „Zařídila jsem to.“

„A ty věci ohledně party?“

„Prosím?“

„Party, Tesoro. Mámina party. To je to, co tě dneska dostalo do naprosto jiného vesmíru, nebo co se děje?“

„V podstatě,“ přiznala Kim. „Musím zvládnout dekorace. Jordyn dostala na starost hosty, pozvánky a všechno s tím spojené. Catrina převzala catering kromě těch věcí, které jsme se rozhodly uvařit samy. Ale výzdoba -“

„Je toho hodně,“ vložil se do toho Gio.

Kim přikývla.

Spousta.

V sídle Marcellů musela vyzdobit několik místností. A rozhodně to nebyly žádné malé místnosti. A kromě toho měla Cecelia své způsoby, jak věci dělat. Kimina tchyně dávala přednost tomu, aby všechno bylo tak reálné, jak jen mohlo být.

Jistě, i když měli k použití dekorace z předchozích let, spoustu dalších věcí muselo být přikoupeno, vyrobeno, nebo doneseno. Nebyl to žádný snadný úkol.

A Kim měla...

Ach, deset zasraných dnů, aby to všechno udělala!

„Ošklivé slovo,“ zopakoval Andino znovu, aniž by stále odvrátil oči od televize.

„Řekla jsem to všechno nahlas?“ zeptala se Kim.

V telefonu se ozval Giův smích. „Jo, ano.“

„Skvěle.“

Kim si masírovala spánky. Doufala, že tím potlačí blížící se bolest hlavy. Věděla, že jí to nijak nepomůže. Ta zatracená věc se chystala stát její trvalou společnicí a nežádoucí nejlepší přítelkyní a to až do doby, než všechny tyhle sračky vyřeší.

„Kim, zbytečně vyšiluješ,“ ujistil ji Gio.

„Opravdu?“

„Jo, opravdu.“

„Dobře, tak dostaň svůj zadek domů a zařiď ty úkoly místo mě, Gio.“

„Nemůžu.“

„Protože nechceš,“ zabručela.

„Ne, protože nemám čas, Tesoro.“

Kim svůj postoj opravila. Věděla, že její manžel mluvil pravdu. A navíc – pokud by jí Gio mohl pomoci, udělal by to. V tomhle byl skvělý. Gio měl však bohužel sám spoustu sraček, které musel zvládnout.

Bratr ve vězení. Další bratr - také jeho boss – který vypadal, že měl špatný měsíc. Obchody jeho famiglia a práci jako Danteho consigliere. Vánoce pro ně a ujištění se, že i jeho rodiče měli dobrou dovolenou.

Jejich syn…

Když už mluvíme o Andinovi.

„Chci velryby, mami,“ řekl Andino, který se na ní konečně podíval přes rameno. „Víš, tyhle, mami. Chci je k Vánocům.“

Kim se podívala na ten zatracený dokument, který právě běžel v televizi. Nijak ji nepřekvapilo, že kolem velké lodi, ze které bylo prováděno natáčení, kroužily kosatky. Tohle byla Andinova nová fascinace - kosatky. V jistém bodě něco uviděl nebo si o tom přečetl ve škole, pak přišel domů a byl tím posedlý.

„Můžu to dát na svůj seznam, mami?“ zeptal se Andino.

Kim našpulila rty. Nebyla si jistá, jak jejich dítěti vysvětlit, že ne, že do jejich domu velryba nemohla. Andino nehodlal brát ne jako odpověď. Pro své vlastní dobro byl až příliš chytrý a začal by se vyptávat na milion a jednu otázky, které by dávaly naprostý smysl, ale na Kim by stejně zůstalo říct mu ne.

„Dobře, budeme o tom přemýšlet,“ řekla Kim.

Andino se zamračil, ale vrátil se zpátky ke sledování programu.

„Co to je?“ zeptal se Gio.

„Znovu mluví o velrybách.“

„Aha.“

„Jestli nedostane zatracenou kosatku k Vánocům, bude tak zklamaný,“ řekla hodně tiše, aby to jejich syna nemohl zaslechnout.

Gio si povzdechl. „Podívám se po něčem, co by ho uspokojilo.“

Jistě, ale nic menšího než zatracená velryba – skutečná, živá kosatka – Andinovo přání neuspokojí. Tahle posedlost jejich syna se táhla už čtyři měsíce. Byla nejdelší ze všech jeho posedlostí. Kdysi to bylo vlaky. Pak autíčka Matchbox. Skutečná auta. Jakýsi bláznivý kreslený seriál, který Kim nenáviděla. Boty.

Teď velryby.

Alespoň, pomyslela si, že byl Andino snadným dítětem.

Za to ho milovala.

Vždycky byl jejím snadným, šťastným chlapcem.

„Co soudce a Lucianův případ?“ zeptala se Kim.

Gio pracoval už dobrý měsíc na tom, aby se pokusil dostat pro svého bratra předčasné propuštění z vězení, aby byl na Vánoce doma. Zatím to nikam nevedlo. Gio dokonce ještě ani nemluvil o tom, co dělal, protože nechtěl, aby si ostatní dělali předčasné naděje.

I když Kim o tom věděla.

Nevadilo jí držet to v tajnosti.

„Stále jen narážím do zdí,“ řekl Gio ztěžka.

„To mě mrzí, Gio.“

„To je v pořádku. Ale hele, táta má kamaráda… možná bychom byli schopni zapracovat tímto směrem.“

„Ano?“

„Žádné sliby,“ řekl Gio.

Kim se usmála.

Gio by to dokázal udělat.

Dělal to vždycky.

„A co se týče celé té věci ohledně výzdoby…“

„Co s tím je?“ zeptala se Kim.

„V Queensu je farma se stromy, která každý rok přichází se vším… živé stromy, girlandy, věnce a kdoví co ještě.“

„Dobře.“

„Zavolej jim. Co se týče živých věcí, poskytnou ti cokoli, co chceš. Také bychom si měli pořídit stromeček domů.“

Kim se podívala směrem k prázdnému rohu, kde vždy ve velkém obývacím pokoji byl postavený jejich vánoční stromek. „V tom rohu to vypadá svým způsobem osaměle.“

„Musíš někam dát Andinovi dárky, ne?“

„Roztomilé, chytráku.“

„Zavolej jim, Tesoro. Tím bude vyřešena skoro polovina tvých problémů s výzdobou, a máma bude spokojená, protože to bude skutečné.“

Bože, svého manžela milovala.

„Díky,“ řekla.

Když Gio promluvil, Kim by přísahala, že cítila, jak se usmíval: „To je to, co dělám, zlato.“

Mmhmm.

Skutečně toho dělal zatraceně hodně. Nikdo na to skutečně neupozornil ani za to Giovi řádně nepoděkoval, ale co se týče jeho rodiny, její manžel odváděl spoustu práce. Bez jakýchkoli otázek se o všechny staral. Udělal by pro ně i tu poslední sračku.

„Přemýšlím, zda bych mohla najmout někoho, kdo by ozdobil i zbytek,“ řekla Kim.

Gio se temně zasmál. „Kim, přestaň se oddávat tolika jasnozřivým nápadům. Víš, jaká máma je. Většinu toho budeš muset zvládnout vlastnoručně.“

„Proč bys mi nezničil mou bublinu, co?“

„Nejsem Willy Wonka.“

Kim si odfrkla. „A ani nejsi na sladké hovadiny.“

„To ani náhodou.“

„Ošklivé slovo,“ znovu se ozval Andino ze svého místa před televizí.

Kim zavrtěla hlavou. „Dobře, Gio. To, co skutečně musíš udělat, je promluvit s tím dítětem ohledně toho, co znamená dostat se do problémů.“

„Přidej to na seznam, Kim. Přidej to na seznam.“

Jejich seznamy jen narůstaly…