DM - 21. kapitola

Překlad: 16terez

SARA

Potkala jsem se s Marshou v jednom klubu ve čtvrti West Loop v Chicagu. Je to tady nové, trendy, a tak hlasité, že mé uši pulzují díky hudbě proudící z reproduktorů. Marsha už je na tanečním parketu, svíjí se proti dvěma kravaťákům, takže zamířím směrem k baru a objednám si gin a tonic. Doufám, že alkohol trochu utlumí ten nekonečný pocit balvanu v žaludku.

Kterýkoli den. Kterýkoli den. Říkám si to už týdny, ale jsem stále tady, stále v té znepokojující nejistotě. Před pěti dny zvládla mamka celou vzdálenost od její postele do koupelny jen za pomocí jejich berlí, a přesto jsem stále zde, žiju v domě svých rodičů, aniž bych věděla, kdy – nebo jestli vůbec – se pro mě Peter vrátí.

Mohlo by se to stát? Mohly by se ty lži, které jsem navyprávěla FBI stát pravdou? Možná už jsem mého ruského zabijáka nudila. Možná ho má až chorobná závislost na něm odradila tak, že ztratil zájem. Vím, že si libuje v nebezpečí a výzvách všeho druhu, a možná, že to bylo vše, co jsem pro něj znamenala; výzvu. Koneckonců, jaká větší odměna by mohla být, než vyhrát náklonnost vdovy vašeho nepřítele; ženy, která by vás měla nenávidět až do morku kostí?

Tyto myšlenky napadají mou mysl a já se je snažím setřást, připomínám si Peterův výraz ve tváři, když slíbil, že se pro mě vrátí. „Tak dlouho, dokud budu dýchat,“ řekl, a já jsem o tom nepochybovala – ne po tom všem, co překonal, abych se stala jeho.

Stále o něm nepochybuji – ne opravdově – a to znamená jen jednu věc.

Pokud se pro mě Peter nevrátil, je to proto, že nemůže. Je to proto, že se něco stalo.

Snažím se na to nemyslet, abych zabránila děsivým myšlenkám napadat mou mysl, ale už to nemůžu déle ignorovat. Peterův život je stejný, jako by byl voják ve válečné zóně. Mezi úřady, které ho honí po celém světě a mocnými zločinci, se kterými celou dobu jedná, vyzývá šance na přežití každý den.

A když se jeho „práce“ přidá k tomuto mixu, šance, že by mohl být zraněn nebo hůře, nejsou nevýznamné.

Ve skutečnosti jsou tak vysoké, že mé vnitřnosti jsou v těchto dnech neustále stažené.

Jediná věc, která mi přináší útěchu, je, že jsem stále sledována jak FBI, tak Peterovými stínovými muži. Ten svědivý pocit mezi lopatkami se na veřejnosti nikdy nesnižuje. Ve skutečnosti, v tento moment, jsem přesvědčená, že je v klubu minimálně dvojice mých stalkerů – neoznačený federál, který mě sledoval dovnitř a prohlíží si své pivo na druhém konci baru a někdo další, někdo, koho nemůžu identifikovat, ale cítím jeho přítomnost.

Pokud by byl Peter mrtvý nebo zajat a FBI by to věděla, tak by mě přestali pronásledovat. Totéž platí pro každého, koho Peter najal.

Není to nic víc, než útěcha – stále by mohl být vážně zraněn – ale je to lepší než nic.

Je to to, co mi dává sílu každý den vstanout a přežít den navzdory hlodavému pocitu v mém žaludku.

„Tady jsi!“ Marsha se objeví vedle mě, vyzařuje tu jedinečnou záři, kterou můžou mít jen alkoholem nasycení tanečníci. „Už jsem si začínala myslet, že se neukážeš.“

„Jsem tady,“ ujišťuji ji, když mi barman podá můj drink.  „Jen jsem se zdržela na klinice – víš, jak to chodí.“

Soucitně přikývne a řekne barmanovi, „Coronu, prosím.“

Podá jí láhev a ona si s ní přiťukne o moji sklenici. „Na to, že jsi konečně vyrazila ven,“ říká, a já se směji, když si má kamarádka dá pořádný hlt.

„Tak,“ říká, „jak je? Nemůžu uvěřit, že březen je za rohem a my se neviděly od prvního týdne, kdy ses vrátila.“

„Hm, vím, já vím,“ udělám smutný obličej. „Omlouvám se. To víš, věci s mámou a všechno kolem-“

Marsha mě zarazí mávnutím jejího piva. „Nic neříkej. Chápu to. Jen mi řekni jednu věc…“ rozhlédne se kolem, nakloní se blíže a položí ruku na mé předloktí. „Jsi v pořádku, zlato?“ Její hlas je jemný, i přes dunící hudbu, její pohled přetrvává na vybledlé jizvě na mém čele. „Nikdy jsme o tom vlastně nemluvily…ohledně toho, co se stalo.“

Mé hrdlo se stáhne. „Řekla jsem ti, co se stalo.“

Vážně přikývne. „Já vím. Jak to zvládáš?“

„Jsem,“ vystresovaná na maximum, nemůžu jíst nebo spát, mám noční můry o tom, že je Peter zraněn nebo mrtvý – „v pohodě.“

„Hm,“ Marsha se podívá na mé předloktí, které vypadá obzvláště hubené a bledé, pod jejími opálenými a elegantně upravenými prsty.

„Takže proto se snažíš napodobit kostru v laboratoři.“

Odtáhnu ruku pryč. „Držím dietu.“

Povzdechne si a opře se. „To vidím.“

Popíjím svůj drink a přeji si, abych jí mohla říct pravdu: že netrpím psychickým traumatem, ale chybí mi muž, který mi tohle vše provedl, že na něj čekám, až se pro mě vrátí a vezme zpět k sobě. Jenže pokud bych to řekla, tak bych si tak stejně podepsala vlastní rozsudek.

„Jsem v pohodě,“ zopakuji. Nasadím pořádný úsměv a říkám, „co kdybychom přestaly mluvit o depresivních věcech a šly tančit?“

Marsha zaváhá a pak se usměje. „Dobře, jde se tančit.“

Popadnu její ruku a prorážíme si vlastní cestu na přeplněný taneční parket. Právě hraje jeden z nejnovějších hitů od Nicki Minaj a já se směju, když si vzpomenu, jak jsem zpívala na celé kolo moji vlastní verzi této písničky klukům v Japonsku.

Marsha se směje taky, nakloní se k pivu, hodí do sebe další hlt a začínáme tančit. Zpívám si k tomu, nahrazuji některá slova mými vlastními a po dlouhé době se opět dobře bavím. Rytmus vibruje mými kostmi, nohy dělají své vlastní pohyby a já se chichotám, když se mi trochu drinku vylije na ruku.

„Bacha,“ říká Marsha a já dopiju zbytek ginu s tonikem, abych se vyhla další nehodě. Odložím prázdnou sklenici na nejbližší stůl a snažím se probít cestu k baru a objednat láhev piva – která je pro tanec mnohem přijatelnější. Když jsem se vrátila, Marsha už tančí s párem nových chlapů a když se přiblížím, popadne mě za ruku a přitáhne k nim.

„To jsou Bill a Rob,“ křičí přes hlasitou hudbu a já se znepokojeně usměju.

To není to, co jsem měla na mysli, když jsem souhlasila, že půjdou s Marshou ven

„Zajdu si na záchod,“ řeknu a skloním se k Marshe, aby mě slyšela. „Hned se vrátím.“

„Počkej, půjdu s tebou.“ Marsha opustí její společníky bez mrknutí oka a následuje mě davem.

Není ještě tak moc hodin, takže fronta na dámské toalety není tak strašná. Když čekáme, vypráví mi Marsha vše o klubu, kde byly s Tonyou minulý víkend a o žhavých mužích, které tam potkala. Poslouchám, usmívám se a přikyvuju a celou dobu žasnu, jak odlišný je život mé kamarádky, jak jednoduchý a nekomplikovaný. Kdy naposledy bylo mým největším problémem to, jestli mi ten chlap znovu zavolá nebo ne? Na kolejích, možná? Když jsem potkala George, tak se můj randící život zastavil a po jeho smrti jsem ho neobnovila. Peter si mě nárokoval, než jsem k tomu vůbec dostala šanci. Nakonec jsme se dostaly na toalety, obstaraly, co jsme potřebovaly a vrátily se na parket. Je teď zaplněný mnohem více, takže po půlhodině vrážení a politím drinky mi Marsha zařve do ucha, „pojďme odsud pryč.“

Vděčně ji následuji ven do klidnějšího klubu, pár bloků dále po ulici, kde se usadíme k baru a posloucháme živou kapelu, která hraje rock z osmdesátek.

„Ty zpíváš, že jo?“ zeptá se Marsha, když do sebe kopneme pár panáků, já přikývnu a zatočí se mi hlava z toho množství alkoholu.

„Tak fajn,“ zakření se Marsha. „Pojď do toho.“

Seskočí z barové židle, popadne mé zápěstí a zvedne mou ruku do vzduchu. „Ahoj všichni,“ zařve přes hudbu. „Tady moje kamarádka umí zpívat na celé kolo, jako kluci tady. Chcete to slyšet?“

Chtěla jsem se propadnout podlahou, ale pár lidí v davu – hlavně líznutí chlapi – odpoví společně, „sakra, že jo.“

„Tak pojď.“ Marsha mě tlačí na pódium, kde se členové kapely tváří, že nejsou zrovna nadšení amatérkou, která s nimi chce zpívat.

Normálně bych se vyplížila, utekla a na Marshu později křičela, ale mezi alkoholovým uvolněním mých zábran a mými malými vystoupeními pro Petera a jeho chlapy v Japonsku, jsem nějak sebrala odvahu a zůstala na pódiu.

„Hej kluci, znáte Karma od Alicie Keys?“ zeptám se kytaristy a doufám, že se mi neplete jazyk.

Kytarista – chlapík s červenými tvářemi a řídnoucími vlasy – mi dává ostražitý pohled. „Možná. Budeš zpívat, když budeme hrát?“

„Nevadí vám to?“ ptám se a dávám mu můj nejhezčí úsměv. „Jen jednu písničku a dám vám pokoj.“

Vymění si pohled s ostatními muzikanty, pak mi strčí mikrofon do ruky a říká, „tak fajn. Jdi do toho holka a ukaž nám, co v tobě je.“

Začnou hrát pár prvních tónů a já se otočím tváří k davu, můj pulz se zrychluje spolu s tím, jak si uvědomuji, do čeho jsem se to dostala. Naposledy, kdy jsem měla vystoupení před tolika lidmi, bylo na střední škole, když jsem dostala hlavní roli ve školním muzikálu. A přesně jako tehdy, cítím ve svém břiše roj motýlků, nervózní druh vzrušení. Udělej to, říkám sama sobě a zhluboka se nadechnu, začnu zpívat, použiji svá vlastní slova s mixem důvěrně známých slov této písně. I přes všechen vypitý alkohol je můj hlas silný a čistý, tak silný, že cítím vibrace zvuku. Všechny ostatní zvuky z klubu zmizí a já vidím, jak překvapení, tak úžas na tvářích lidí, kteří na mě zírají – včetně toho tajného federála, který mě sleduje z klubu do klubu a nyní opatruje svůj drink v rohu.

Marsha vypadá taky překvapeně, a já si uvědomuju, že mě nikdy neslyšela pořádně zpívat. Občas jsme zpívaly Happy Birthday pro pár sester jako skupina a samotnou mě slyšela zpívat maximálně s DJ v klubu, když jsme vyrazily na party, ale nikdy takhle. Nikdy jako vystoupení…speciálně s mými vlastními texty. Málem jsem se tou myšlenkou zadusila. Nikdy jsem své vlastní texty nesdílela s nikým jiným než s Petrem a jeho týmem. I přesto se však snažím pokračovat, a když zpívám svou vlastní verzi sboru, všimnu si, že lidi v publiku začnou zpívat taky, poplácávají dlaněmi o stůl a podupávají nohou do rytmu. Motýli v mém břiše vybuchnou, rozšíří se celým mým hrudníkem, dokud necítím, jako bychom mohla odletět na jejich třepotajících se křídlech a já pokračuji ve zpěvu, když mé tělo následuje hudbu, do popředí se dostává můj taneční trénink. Nejsem si vědoma toho pocitu, jako když stoupám, dokud písnička neskončí a vybuchne hromový potlesk. Klesám z výšin a vidím, jak Marsha tleská a píská, pak se otočím a chci poděkovat kapele. Ale ti tleskají taky, a mi to připadá jako fantazie, něco co by mohlo mé dospívající já považovat za splněný sen.

„To bylo neuvěřitelné. Máš více takových písní?“ ptá se mě kytarista a já přikývnu, i přesto, že motýli v mém hrudníku jsou teď spíše jako kolibříci. V Japonsku jsem složila a nahrála tucty písniček, některé k existující hudbě, jiné jako mé vlastní mixy a vystupovala jsem s nimi před mými únosci jako součást večerního rituálu. Peter mi vždycky říkal, že jsem dobrá, ale já to přisuzovala spíše tomu, že mi chce zalichotit a díky tomu, že tam nebyla žádná jiná zábava. Ale tito lidé, úplní cizinci, kteří nemají důvod mi lichotit. Když už nic jiného, mohli mě z pódia vyhodit muzikanti, aby se mohli vrátit ke skutečné hudbě.

„Mám ještě jednu tuhle,“ říkám kytaristovi bez dechu, když tahle fantazie nevykazuje známky toho, že by to byl jen sen. „Znáte melodii od Bruna Marse Just the way you are?“

Ušklíbne se. „Jasně, že ano. Takže fajn, jdeme do toho – jaké je tvé jméno?“

„Sara,“ říkám a okamžitě toho lituju. Moje jméno je úplně obyčejné a tuto noc by si to zasloužilo něco jiného. Něco jako Rihanna nebo Madonna nebo…

„Prosím ještě jeden potlesk pro Saru!“ zařve kytarista a já zapomenu na mé obyčejné jméno, když začnou lidé tleskat a houkat.

Kapela začne hrát a já se zhluboka nadechnu, abych se připravila. Když se dostaneme ke slovům, použiju opět svá vlastní a povznášející pocit se vrací, když vidím reakce na mé vystoupení. Milují to. Opravdu to milují.

Příliš brzy je píseň u konce a já padám zpátky na zem, jen pro ten povznášející pocit, když publikum požaduje další písničku, pak další a další. Vystoupím se sedmi svými nejlepšími písněmi v řadě a pak už to začne můj hlas vzdávat.

„Tady máte,“ řeknu kapele a vracím mikrofon zpátky kytaristovi. „Moc díky, že jste mě tu nechali si to vychutnat.“

„Holka, ty s námi můžeš zpívat kdykoli,“ říká. „Ve skutečnosti…“ otočí se kolem dokola na ostatní muzikanty, pak se otočí zpátky ke mně. „Budeme vystupovat každý víkend a byli bychom rádi, kdyby ses k nám přidala.“

„Ach, já…“

„Samozřejmě bychom se s tebou podělili o výdělek,“ říká, když si myslí, že by se mi chtělo odmítnout kvůli penězům. „A bývají tady fakt fajn koncerty.“

„Vy chlapci si ji nemůžete dovolit,“ říká Marsha a já se otáčím, abych ji viděla přicházet na pódium s pohupujícími boky. „Je to doktorka, víte?“

„Opravdu?“ kytarista mi dává nevěřícný pohled. „Talentovaná, pěkná a chytrá, hm?“
Zčervenám, když Marsha říká, „to se vsaď. Takže jestli si ji chcete zarezervovat, musíte mluvit nejdříve se mnou. Tady.“ Popadne jeho zápěstí, vytáhne propisku a napíše své telefonní číslo na jeho předloktí, hned vedle tetování srdce propíchnutého šípem. Zamrká a dodá, „jsem k dispozici kdykoli.“

Směju se, a uvědomuji si, co Marsha dělá, postrkuju ji raději dolů z pódia, než si to má kamarádka rozdá s muzikantem přímo tady. Podle drbů z nemocnice udělala už i bláznivější věci, když byla opilá. Prodraly jsme si cestu stále tleskajícím publikem a vyrazily ven, chladný únorový vzduch s naším vzrušením neudělá skoro nic. Jsem stále nabuzená z alkoholu a z mého vystoupení, no a Marsha je vzrušená taky tak, směje se a brebentí o tom, co se právě stalo, jak může být mou agentkou a jak můžeme být bohaté, když to rozjedeme.

Tak jsme se bavily, že jsem na chvíli zapomněla, že nic z toho není skutečné, na to, že můj pravý život je momentálně jedna velká hra na čekání. Když se však dostanu do taxíku, abych jela domů, vzpomenu si na to a můj povznášející pocit mizí.

Zatímco jsem zpívala a opíjela se, minul další den.

Další den skončil, aniž by se Peter vrátil.