AVMC - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

15. prosince

Catrina jen stěží stihla otevřít velké vchodové dveře do sídla Marcellů a její děti se už protlačily před ní, aby se vrhly dovnitř domova svých prarodičů. Ve svém spěchu ji málem srazily. Jejich smích se nesl po chodbách a ozvěnou se odrážel zpět. Cecelia pravděpodobně vařila něco sladkého, protože se vzduchem silně nesla sladká vůně cukroví.

„Dědečku!“ vykřikl Michel a zamířil ke schodům.

„Babičko, jsem tady!“ volala Catherine, která se oproti bratrovi vydala jinou chodbou směrem přímo ke kuchyni.

Ani jedno z dětí ani nepomyslelo na to, že by si mělo sundat bundu, rukavice a čepici, či dokonce zout boty mokré od sněhu. Dokonce se ani neohlédli po své matce, která bojovala s malými taškami, ve kterém nesla věci pro každého z nich.

I když Catrině to ve skutečnosti nevadilo. Věděla, že při představě toho, že stráví pár dní se svými prarodiči, byli oba nadšeni. Navíc by se mohla zmínit i o tom, že trochu času mimo by mohlo s jejich tátou udělat divy. Ne čas bez nich, spíše řekněme, jen… čas.

Ti dva vypadali, že to pochopili.

Catrina ve velké hale s odfrknutím odložila dvě nadité tašky dolů na zem. Neobtěžovala se s tím, aby si sundala vlastní bundu nebo boty, protože se nechystala zdržet na dlouho. Byla tu jen vysadit děti, a pak se přesunout k další věci na jejím seznamu.

Pak, Dante…

Krátce poté se ve spojovací chodby s úsměvem na tváři objevila Cecelia. Catherine byla babičce hned v patách.

„To je všechno?“ zeptala se Cecelia a ukázala na tašky.

„Dost na pár dní.“

„Mají s sebou vhodné oblečení na vánoční party, že?“

„Mám ty nejkrásnější šaty, babičko,“ vložila se do toho Catherine. „Jsou červené a bílé, stejně tak jako ty maminčiny.“

Catrina se sklonila, aby své miniaturní já pohladila dlaní po tváři. „Jsou přesně jako máminy. Miluji tě, reginella. Buď na babičku hodná. Nechci slyšet o tom, že jste se s bratrem prali nebo dělali problémy. Rozumíš?“

Catherine přikývla. „Ano, mami.“

Řekla to, ale…

Oba sourozenci spolu občas bojovali jako kočka a pes. Cecelia říkala, že je to normální. Všichni sourozenci se takhle prali. Catrina doufala, že to byl tenhle případ, a že jak budou děti postupně dospívat, tak těch bitek bude ubývat. Navíc, i když ti dva po sobě občas plivali, Cecelia Catrině ani Dantemu neřekla byť jen jediné slovo. Dokázala by to zvládnout všechno sama, stejně tak, jako to s dětmi vždycky dělala. Byl to prostě ten ženský způsob.

„Pojď sem,“ řekla Catrina a přitáhla si k sobě Catherine blíž. Svou dceru objala, políbila ji na čelo a pak i na trochu našpulené rty. „Miluju tě, moje holčičko.“

„Miluju tě, mami.“

Catrina se narovnala a podívala se přímo na svou tchyni. „Pokud budeš cokoli potřebovat nebo na vás budou až příliš moc, zavolej mi.“

Cecelia se ušklíbla. „Catrino, prosím tě. Vychovala jsem tři chlapce, kteří řádili mnohem víc než vaše dvě děti. Tohle nic není.“

Mmhmm.

O tom Catrina nepochybovala.

„Ohledně party je z tvé strany o všechno postaráno, že?“ zeptal se Cecelia.

Catrina mohla vidět, že si její tchyně dělala obavy ohledně detailů party, ale nebyla ochotna pustit ji k tomu, aby přidala svou špetku do mlýna. Koneckonců, letos to měla na povel ona.

„Nemusíš se bát, Cecelio. O všechno je postaráno. Odsud mířím odsouhlasit poslední detaily ohledně cateringu a dořešit každé jednotlivé jídlo. Mluvila jsem i s Jordyn a Kim. Obě mě ujistily, že jsou víc než v pohodě s tím, že zbytek výzdoby zařídí beze mě. Všechno bude fantastické.“

Cecelia se usmála. „Mám ve vás absolutní víru, Cat.“

Catrina zvedla obočí. „Absolutní víru?“

„Z většiny.“

Jo.

Přesně tak si to myslela.

• • •

Catrina stála před schody do Empire Developments. Zatímco zírala na vysokou budovu nahoru k podlaží, o kterém věděla, že v něm byla umístěna kancelář jejího manžela, na zem dopadal v těžkých vločkách sníh. Dantemu zavolala před třiceti minutami a teď už s čekáním skončila.

Nechtěl, aby tam šla vyzvednout ho.

Zaručeně.

Catrina se ohlédla přes rameno a pohledem vyhledala auto, které čekalo na to, aby jí a Danteho na příštích pár dní odvezlo pryč. Řidič - jeden z manželových strážců - vypadal, jako by si skutečně přál, aby se mohl vrátit zpátky do auta a zahřát se.

Catrina se otočila zpátky k budově právě včas na to, aby zahlédla, jak Dante konečně vycházel z hlavních dveří. Ušel těch pár metrů, aby ji pozdravil a přitom ji políbil na tvář.

„Trochu brzo na odchod z práce, ne?“ zeptal se.

Catrina přikývla. „Na tebe ano.“

„Tak co to má všechno znamenat, bella donna?“

Nádherná ženo.

Catrina se usmála. „Je čas na přestávku, Dante.“

Její manžel zvedl obočí. „Prosím?“

„Pauza. Potřebuješ ji. Kdosi tohle pomohl nastavit a ujistit se, že vše, co je potřeba zařídit, bude pro příštích pár dnů zvládnuto.“

Dante se podíval na auto, které čekalo. Za to, že šla za jeho rodiči, byl na svou ženu tak neuvěřitelně naštvaný, že jejich tichý spor trval už několik dní. Zatímco on si myslel, že celá věc skončila, a jeho žena na tu věc s pauzou zapomněla, očividně to tak nebylo.

„Kolik dní, Catrino?“

„Až do dvacátého.“

„Vánoční party.“

Přikývla.

„Technicky vzato,“ dodala Catrina, „je to den, kdy vyzvedneme děti a účastníme se party. Nicméně…“

Dante si jazykem navlhčil rty a stále svou ženu sledoval ostrým pohledem. „Pokračuj, Cat.“

„Do práce se nevrátíš dřív, než po Novém roce.“

„Víš, že to udělat nemůžu. Musím -“

Catrina mávla rukou směrem k autu a přerušila ho: „Nastup do auta, Dante.“

„Catrino.“

Znovu mávla k autu.

Dante se ani nepohnul.

Ani ona.

„Cat, nemůžu jen tak… na chvíli odjet.“

„Můžeš a uděláš to, Dante. Tohle není správný čas na dohadování. Potřebuješ pauzu. Potřebuješ zastavit a na chvíli si užít jen tak bytí. Musela jsem to udělat. Auto čeká. Necháváme běžet motor pro nic za nic na prázdno. Tvůj strážce by se velice rád uvnitř zahřál, protože jsi nás přiměl čekat zbytečných třicet minut, kdy jsi tam nahoře pravděpodobně na někoho po telefonu křičel.“

„Dělal jsem -“

Catrina přimhouřila oči.

Dante si odkašlal. „Dobře, možná jsem byl zaneprázdněný děláním něčeho takového. Ale já pracoval, Catrino. Víš, dělal jsem svou zatracenou práci.“

„Práci, která tě poslední dobou zabíjí, Dante.“

„Je to víc než jen o tomhle místě. Je to Cosa Nostra. Je to to, že chybím na vánočních akcích svých dětí. Je to o tom, že jsem dokonce ani nedostal možnost užít si první sníh letošního roku.“

„Já vím. A tak jsme udělali něco, co ti s tím pomůže. Stačí jen, abys zavřel ústa a nastoupil do toho auta.“

Dante se znovu podíval na auto. „Omlouvám se, amore.“

„Nastup do auta, bello.“

Udělal to.

Bez dalších hádek.