AVMC - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

10. prosince

Dante Marcello hlasitě zabouchl hlavní dveře. Obvykle tyhle sračky nedělal, ale sakra, v poslední době potřeboval dát průchod svému podráždění, které narůstalo stále výš a výš.

Jako pro zločineckého bosse, kterým byl, pro něj nebylo přijatelné používat fyzické násilí, pokud něco potřeboval nebo chtěl udělat. Čekal od sebe, že se bude chovat pro své muže jako vzor, a oni budou jeho chování následovat. Chtěl mluvit. Mluvit, jako by mluvil se svým přítelem, mluvit, jako by bylo všechno v pořádku, a mluvit, až by dostal to, co dostat chtěl.

Jen zkurvené mluvení.

Dante v tomhle bodě s mluvením skončil tak, že to ani nebylo vtipné.

Možná, že kdyby si musel dělat obavy jen ohledně mluvení, tak by to nebyl takový zkurvený problém. I když to nebyla jen jeho Cosa Nostra. Byly tu také jeho legální záležitosti. Práce, která se neustále hromadila.

Problémy, které se mu stavěly do cesty a dělaly takové trhliny, které nedokázal zaplnit.

Nonstop nesmysly.

Dante byl frustrovaný z toho, že na konci dalšího pracovní dne skončil s tím, že do jeho seznamu úkolů přibyly další věci, a nic se ve skutečnosti nevyřešilo. Měl by být rád, že byl doma. Až na to, že nebyl.

O Dantovi se dalo říct hodně věcí - tvrdohlavý, obtížný, a puntičkářský.

Nebyl však idiotem.

Jeho problémy s prací mimo dům začaly zasahovat do jeho domova a rodinného života. Viděl to každý den, kdy přišel domů - jako dnes - a jeho děti ho ani ve dveřích nepozdravily. Nemluvě o jeho ženě, které pravděpodobně, co se jeho týče, docházela trpělivost taky.

Dante ze sebe shodil sako a rozhlížel se prázdnou chodbou. Nejlepší část jeho dnů představovaly momenty tady… nebo by to tak mělo být.

Jeho děti nepřiběhly. Jeho žena nečekala na konci chodby. Jen stěží zaslechl tichý šum televize, který vycházel z nějaké místnosti.

Když uklízel své boty do skříně, ve vzduchu byla cítit vůně skořice a cukru. Když míjel dveře do obývacího pokoje, zavála k němu vůně čerstvé borovice. Vycházela ze stromu, který jeho muž vyzvedl a přinesl k němu domů.

Všechny vůně Vánoc.

Mělo by to být to nejkrásnější období v roce.

Nebylo to tak, jak se zpívalo v písních?

Správně.

Zkurvenej vtip.

Dante letos neměl ani zkurvených pět minut na to, aby si roční období užil. Nebyl schopný nakoupit dárky pro svou manželku či děti - natož pro své bratry, jejich manželky, či své rodiče - s výjimkou trochy brouzdání po netu. V jistém bodě by tyto on-line nákupy mohly být dodány až do jeho domu, ale stejně by musel hledat někoho dalšího, komu by zaplatil, aby za něj ty zatracené věci zabalil.

Jo, sralo to.

Obvykle by své ženě pomáhal s dekoracemi. On by byl tím, kdo by sehnal jejich strom, zatímco by Michel pobíhal všude kolem a dožadoval se toho, aby bylo všechno dokonalé. Pověsil by ozdoby, které byly vysoko, a pak by zvedl Catherine, aby mohla dát na jeho vrchol anděla.

Letos ne.

Tohle všechno bylo provedeno bez něj. Samozřejmě ne z jeho rozhodnutí, ale i tak to bylo provedeno.

A Cat!

Catrina vařila - v tomhle ročním období vařila ty nejlepší věci, a Dante jen stěží dostal možnost cokoli z toho ochutnat.

Zkurveně to nenáviděl.

Dante předpokládal, že tomu nepomáhaly ani jeho nálady. Měl pocit, jako by chyběl u něčeho, díky čemuž byly obvykle jeho děti a manželka šťastní. Nebyl tu, aby jim pomohl nebo aby sledoval jejich narůstající vzrušení z toho, jak se blížily Vánoce.

K tomu mohl ještě přidat svou náladu, aby se měli na pozoru, a ze všeho kolem byly jen sračky.

Dante našel svou ženu v kuchyni. Catrina při jeho vstupu nezvedla ani hlavu. Místo toho se soustředila na knihu, kterou četla, a ze svého oblíbeného hrnku popíjela cosi, co vypadalo jako horká čokoláda. Cítil náznak vůně máty peprné, takže se pravděpodobně jednalo o jednu z těch specialit, které měla ráda.

V kuchyni byly cítit vůně skořice a cukru mnohem silněji. V ústech se mu prakticky sbíhaly sliny, ale v tomhle okamžiku měl na mysli jiné věci.

„Kde jsou děti?“

„Ahoj i tobě,“ zamumlala Catrina, aniž by odvrátila oči od své knihy.

Dante přimhouřil oči. „Dobrý večer, Cat. Můj den stál za hovno. Jaký byl ten tvůj?“

„V pohodě.“

„Až do teď, že?“

Při jeho nepotřebné, hrubé reakci, Catrina svůj šálek odložila, zavřela knihu a pomalu se na svém místě otočila k Dantemu tváří v tvář. Ani mu nemusela říct, že tím, co řekl, už překročil hranici.

Přesto to teď už bylo venku.

Nemohl to vzít zpět.

„Prosím, bello?“ zeptala se Catrina chladně.

Vždycky se mu líbilo, jak i když byla zuřivě nasraná – což očividně právě teď byla – ho tónem svého hlasu dokázala ostře utnout a přitom ho nazvat pohledným. Dělala to, aniž by přitom byť jen mrkla jedinou řasou.

„Tvůj den,“ řekl Dante a přemýšlel, co to sakra dělal a kam tím sakra mířil. „Vsadím se, že než jsem se dostal domů, byl mnohem lepší, co?“

Catrina zvedla obočí.

Dante neustoupil. „Je to jako s dětmi. Přijdu domů a oni jsou v poslední době kdekoli jinde než tady. Nahoře ve svých pokojích, venku, či kdekoliv jinde. Pokud nejsou vedle mě, je jim to jedno. Správně?“

„Možná, že je tvůj postoj a nálady v poslední době na ně trochu moc, Dante. Jsou to děti, ne malí roboti. Poznají, když jejich otec není ve své obvyklé kůži a nechtějí se stát součástí toho všeho. Skutečně se jim nelze divit.“

„Nekecej.“

Catrina se syčivě nadechla skrz zaťaté zuby. Její pohled potemněl. „To je tvoje reakce na to, co jsem ti právě řekla?“

Dante zajel pohledem ke sporáku a všiml si na něm červeného světla a zapnutého časovače. „Ty něco vaříš? Úžasně to tu voní.“

Catrina se ze své židle postavila a naklonila hlavu na stranu. Ukazováčkem s červeně nalakovaným nehtem ukázala na manžela a přikývla, jako by právě dostala nějaký nápad. Jako by věděla naprosto přesně, co měl za lubem.

„Co se dneska stalo, bello?“

„Obvyklé sračky,“ zamumlal Dante.

„A ty jsi nasraný.“

„Samozřejmě. To je teď u mě naprosto běžné, ne?“

Catrina k němu přišla blíž a stále na něj ukazovala prstem. „Takže jsi pomyslel na to, že se vrátíš domů a budeš se hádat se mnou, jo?“

Dante zamrkal.

Jeho manželka stála pevně v kramflecích.

„Potřebuješ upustit páru,“ dodala Catrina, „a to na mě.“

„U dětí to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat ani u lidí v práci. Nemůžu tu udělat u těch zasraných budižkničemů, kteří neposlouchají.“

„Takže to musí být tvá žena.“

Dante zvedl jedno obočí. „Ty jsi ta jediná, kdo by možná mohla dokázat bojovat nebo ze mě tu zasranou náladu vykopat ven, Cat.“

Jeho žena se trochu usmála.

„Mimochodem, děti jsou s Antonym. Vzal je na průvod.“

Skvěle.

Další věc, o kterou letos přišel.

„Než začneme, můžeme trochu křičet?“ zeptal se.

Catrina pokrčila rameny. „Dokud budu moci být tou první.“

To mu ani trochu nevadilo.