AVMC - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Dante & Catrina

9. prosince

Dokud Catrina Marcello neměla důvod, nikdy nebyla člověkem, který by byl příliš na svátky nebo vánoční oslavy. Nicméně teď byla vdaná, usazená a měla děti. Než se to stalo, svátky prostě přišly a odešly.

Byl to prostě jen další den v jejím už tak rušném roce. Neměla čas na to, aby kvůli tomu dělala něco speciálního, když to nepotřebovala.

I když teď?

Catrina je zbožňovala.

Upřímně s tím hodně pomohli její syn a dcera. Čím více se Vánoce blížily, tím byli nadšenější. Michel byl ve věku, kdy už na Santu díky pár starším dětem ve škole, které ty pověsti zničily, nevěřil.

Nicméně Catherine, jejich nejmladší a jediné biologické dítě, stále ještě hodně moc věřila v kouzlo Vánoc. Catrina trochu té magie udržovala i v Michelovi tím, že pro Catherinu pomohl zařídit Santovi věci.

Fungovalo to.

Tohle byla také jediná doba, kdy se Catrina skutečně zastavila, aby zpomalila a plně si užívala to, co se kolem ní dělo. Po zbytek roku byla tak neuvěřitelně zaneprázdněná svou prací, rodinou a vším ostatním.

Jediná doba, kdy necítila žádnou vinu kvůli tomu, že si naprosto vyčistila pracovní rozvrh, vypnula telefony a všechno ostatní, byly Vánoce a Nový rok. Její naprostou pozornost měly jen její děti a manžel.

Být s nimi.

Jen s nimi.

Letošní rok se na druhou stranu ukázal být mnohem méně příjemným, než minulé roky. Ne kvůli ní, nýbrž kvůli její manželovi.

Už teď mohla slyšet Dantův hněv a frustraci, které se stávaly, čím dal hlasitější a dosahovaly až dolů do chodby. Catrina stála na druhém konci a poslouchala, jak její manžel na někoho štěkal do telefonu - pravděpodobně na jednoho ze svých mužů, ale tím si nemohla být jistá.

Pokud uplynulý měsíc či tak nějak představoval nějaký náznak, Dante bude postupně ještě hlasitější a hlasitější, až probudí všechny přítomné v tomhle zatraceném domě. Catrina nechtěla, aby byli Michel a Catherine probuzení ječením svého otce.

Dante obvykle nebyl hlasitým mužem. Jen málokdy měl špatné nálady. V poslední době se však jednalo o téměř každodenní věc. I ty nejmenší maličkosti ho dovedly vytočit do nějakého záchvatu. Samozřejmě, se to nikdy netýkalo jí nebo jejich dětí, ale i tak.

Catrina netušila, co se to sakra s jejím manželem dělo. Dante byl mistrem ve vyvažování svých povinností mezi svým rodinným a pracovním životem. Poté, co dělal skoro deset let bez jakýchkoli problémů, byly tyto nové nálady a problémy trochu znepokojující.

Byl jejím dokonalým protějškem – milujícím, i když náročným manželem. Byl tím nejlepším otcem, fantastickým bossem, co se týkalo jeho zločinecké organizace, a nikdy mu nic neušlo.

Až do nedávné doby.

S něčím bojoval.

Catrina netušila, jak pomoci.

Usoudila, že to nejlepší, co v tuhle chvíli mohla udělat, bylo nechat Danteho o samotě se svým telefonem. Zamířila do třetího patra jejich velkého domova v Amityville, kde byly umístěny ložnice Catheriny a Michela.

Rychlá kontrola u Michela Catrině řekla, že chlapec spal dál. Na polštáři vedle sebe měl stále ještě otevřenou knihu Přežil jsem. Pro Michela nebylo nic neobvyklého usnout při čtení. Chytré knihy ho neuvěřitelně zajímaly – a tohle zřejmě byla jedna z nich. Než aby si hrál s kamarády nebo dělal cokoli jiného, mnohem raději si četl a učil se.

Catherine, na druhou stranu, byla ve své posteli stále vzhůru.

Nebylo to nijak překvapivé.

Catrina se naklonila ve dveřích pokoje své téměř pětileté dcery. Když si Catherine všimla matky, která se na ni dívala, předstírala, že spí.

„Vidím, že nespíš, Catherine.“

„Spím, mami.“

„Tak proč mluvíš?“

Catherine se zachichotala. „Promiň, mami.“

„Běž spát.“

„Musela jsem čůrat.“

„Dobře, ale teď musíš spát. Santa se už pomalu blíží, a proto musíš být hodnou holkou. Správně?“

Catherine přikývla. „Jasně, mami.“

„Dobrou noc, reginella.“

„Dobrou noc, mami.“

Vzhledem k tomu, že alespoň jedno z jejich dětí bylo stále vzhůru, Catrina se rozhodla zamířit zpátky dolů za Dantem. Koneckonců, stále mohla slyšet, jak dál zuřil do telefonu. Pravděpodobně stále ječel na toho samého chlapa, na kterého křičel, když byla zatraceně dole už předtím.

Zatímco končil se svým telefonátem, Catrina se postavila do dveří kanceláře svého manžela. Nic neříkala a on si ji nevšiml, protože k ní byl postavený zády.

„Ne, měl by ses ujistit, že ty sračky budou hotovy tak, jak jsem ti říkal, že se mají udělat…“. Dante se odmlčel, a když poslouchal odpověď na své prohlášení, ramena měl celá ztuhlá. Catrina by přísahala, že přes jeho košili mohla vidět uzel napětí, který se mu vytvořil mezi lopatkami. „Na tyhle zkurvený nesmysly nemám čas. Zkurveně. To. Udělej.“

Dante praštil telefonem na svůj stůl, ale stejně rychle ho hned znovu zvedl. Aniž by se otočil, aby uviděl Catrinu, která tam stála a pozorovala ho, vytočil další číslo. Pár vteřin poté, co si položil telefon k uchu, začal mluvit.

„Jo, Gio? Potřebuji aktuální informace o té věci s Lucianem.“

Báječné.

Teď se její manžel chystal vyletět na svého bratra, protože musel schytat všechny rány, které mohl, jako by byl jen boxovacím pytlem. Catrina si ve snaze ještě na pár dalších minut potlačit nadcházející bolest hlavy promnula spánky.

„Tak to zjisti, Gio!“

Dantův výkřik se znovu nesl ozvěnou.

Catrina s sebou trhla.

Dobře, to stačilo.

Vešla do místnosti, vytrhla z manželovy ruky telefon, a když se k ní otočil, odvrátila se zády. Zachytila pohled, který byl plný nasraného zamračení, ale pro teď měla ke zvládnutí jiné věci.

Catrina si přiložila sluchátko k uchu. „Gio?“

„Co mu sakra vlezlo do prdele?“ zeptal se její švagr.

„Jestli to někdo zjistí, řekni mu, ať mi to dá vědět,“ odpověděla Catrina suše.

„Potřebuje si odpočinout.“

„Toho jsem si vědoma, Gio.“

„Dej mi ten zasraný telefon, Cat.“

Catrina na manžela přes rameno zvedla ruku, ale jinak mu neřekla ani slovo. Místo toho se soustředila znovu na Gia. „Zavolá ti zítra. Jak ti to zní?“

„Zařiď to až na zítra večer, a já se ujistím, že vánoční dárek pro tebe bude extra úžasný,“ odpověděl Gio.

Catrina se zasmála. „Dohodnuto.“

V telefonu se ozvalo cvaknutí, které oznámilo ukončení hovoru.

Catrina vrátila sluchátko na místo a otočila se tváří v tvář ke svému manželovi, který se rozzlobeně mračil. Z každé pídě jeho těla vyzařovala nasraná atmosféra. Bylo téměř nemožné, aby u něj stála tak blízko a kvůli jeho držení těla nedávala najevo defensivní postoj.

„Běž dělat něco jiného, bello,“ řekla mu Catrina.

Dante přimhouřil své zelené oči. „Prosím?“

Ukázala na dveře. „Vypadni ze své kanceláře. Běž si dát kávu. Sprchu. Běh na běžeckém pásu. Mlátit do svého boxovacího pytle. Skutečně je mi to jedno, ale jestli tu při telefonování nepřestaneš řvát, až se dole otřásají zdi, budeme mít problém.“

Dante se ani nepohnul.

Ani Catrina.

A konečně její manžel řekl: „Mám práci, Cat.“

„Nic, co by nemohlo počkat, bello.“

„To říkáš ty.“

„Budiž.“

Dante frustrovaně vydechl.

Catrina stále zůstávala pevně na svém místě.

Poté znovu ukázala na dveře. „Běž dělat něco jiného.“

Dante šel.

Catrina vydechla úlevou.

Jedna bitva zdolána.

Milion dalších před ní.