AVMC - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

20. prosince

„Tati!“

Lilianino vysoké vyjeknutí by dokázalo rozbít sklo. Lucianovi to nevadilo. Jeho žena se narovnala a s doširoka rozevřenýma očima v barvě moře se na podpatku otočila a vyhledala jeho oříškově hnědý pohled. To bylo to jediné, co potřeboval. Jediný pohled od Jordyn – její lásku, s kterou se na něj vždy dívala - a všechno v jeho světě bylo znovu v pořádku a v pohodě.

„Luciane,“ řekla Jordyn.

Mnohem víc se to podobalo šepotu.

Zírala na něj, celá nehybná.

Dokonce ani nemrkla.

„Vidíš to, co si myslíš, že vidíš,“ řekl jí.

Její úsměv rozkvetl ještě víc.

Upřímný, čistý a skvělý.

Tak nádherný.

Jeho žena okamžitě vyrazila dopředu. Lucian už měl ruce dokořán, aby ji zachytil do objetí. Vágně si byl vědom přihlížejících lidí, kteří je obklopovali. Hosté na party, na které podle jeho bratra jejich manželky pracovaly celý měsíc nonstop.

Lucianovi to bylo naprosto ukradené.

Ano, když ho Jordyn políbila.

Rukama sevřela jeho sako, aby si ho k sobě přitáhla neskutečně blíž. Svými rty drtil ty její ve známém tanci, který ho vždy nechával pekelně nažhaveného a šťastného v srdci.

Tahle žena byla jeho duší.

Jeho každou dobrou částí.

„Tati, ty jsi tady!“

Liliana objala Luciana kolem nohou. Vzrušení jeho nejstarší dcery bylo tím jediným důvodem, proč se odlepil od své manželky. Nevypadalo to, že by to Jordyn vadilo, ale sám sobě si slíbil, že se hodně brzy vrátí zpátky k tomu, co dělali.

Koneckonců, čekalo je to později.

Lucian se sklonil a svými prsty projel rozpuštěnými tmavými vlnami Lilianiných vlasů.

„Ahoj, principessa. Miluji tě.“

Lilianiny tváře byly plné radosti. „Santa tě přivedl domů?“

Lucian se podíval na Jordyn. Jen pokrčila rameny.

„Svým způsobem,“ řekl Lucian.

„A budeš doma i na všechny Vánoce?“

Lucian přikývl. „Ano, budu.“

„Hurá!“

„Táto!“

„Táta-tati!“

Vypadalo to, že se zvěsti o jeho příchodu už roznesly. Lucian stěží stihl mrknout a už byl ověšený svými dvěma dalšími dětmi. Cella mu prakticky visela kolem pasu. John popadl svého tátu zezadu kolem krku. Shodily ho na zem, a jako nějaký zatracený fotbalový tým se na něj navršily na hromadu, až byl zabořený pod svými dětmi. Dokonce ani nemohl dýchat.

Lucianovi to nevadilo.

Ani v nejmenším.

• • •

„Ach, můj chlapče,“ řekla Cecelia a políbila Luciana na obě tváře. „Jsem tak strašně moc ráda, že jsi tady.“

Obvykle nedovoloval lidem, aby se k němu dostali tak blízko a tak se nad ním rozplývali. Určitě ne do té míry, jako to právě dělala Cecelia. I tak byla jeho matkou a on ji miloval.

Naprosto.

Navíc jen pár stop za Cecelií stál jeho otec a díval se něj pohledem, který Lucianovi říkal, ať se, zatímco to jeho matka dělala, neodváží pohnout ani o píď. Co se týče jeho ženy, Antony byl vždycky takový – soustředil se na to, aby byla šťastná, a to bez ohledu na to, co se dělo. Lucian předpokládal, že to bylo důvodem, proč se ke svým manželkám on a jeho bratři chovali naprosto stejně

„Nech mě, ať se na tebe pořádně podívám,“ dožadovala se jeho matka.

Cecelia přejela pohledem celé jeho tělo, hledala jakékoliv známky zranění nebo strádání.

„Mami,“ řekl Lucian.

Cecelia ho umlčela.

Dál pokračovala ve svém pátrání.

„Mami, jsem v pořádku.“

„Já vím, ale i tak, Luciane.“

Lucian koutkem oka sledoval svou ženu. Poté, co došli k přesvědčení, že se jejich otec nikam nechystá, jeho syn a dcery se vytratili, aby si někde dál hráli se svými bratranci a sestřenicí.

Lucian by nedokázal plně vyslovit, jak oceňoval to, že po několika měsících, kdy měl jen občas půlhodinovou návštěvu, znovu viděl svou ženu. Jordyn ve zlatých šatech, které obepínaly její křivky a vystavovaly její nohy, vypadala zatraceně nádherně. Vlasy si nechala spadat ve volných kadeřích dolů, což byl styl, který miloval jen proto, že mu poskytoval možnost hrát si s nimi.

Mateřství a život jeho ženu změnily, ale tím nejlepším možným způsobem. Boky měla trochu zaoblenější. Silnější stehna. Nové linie a křivky a víc toho, co mohl milovat. A on to dělal. Bože, miloval každou její píď.

Zlaté střevíčky na podpatcích, které měla na nohou, rozhodně přidávaly jejím nohám ještě větší přitažlivost, než už měly samy o sobě. Díky podpatkům její nohy vypadaly ještě delší, a kdyby je měla obtočené kolem jeho boků, bylo by to pravděpodobně ještě lepší - „takže jak se ti tohle podařilo, co?“ zeptala se jeho matka.

Lucian byl vytržený ze svých rozhodně ne nevinných myšlenek, aby odpověděl na matčinu otázku. Musel si odkašlat a připomenout, že teď na to nebyla ta nejvhodnější doba. Brzy, ale ne teď.

Lucian povytáhl svou nohavici a ukázal své matku blikající černou krabičku, kterou měl připevněnou ke kotníku. Nohavici pak rychle spustil dolů, aby monitor na kotníku znovu skryl.

„Na dalších pár měsíců domácí vězení,“ řekl se zasmáním. „Nicméně, někdo…“ Lucian kývl hlavou směrem ke svému otci a dodal: „A někdo jiný – neříkám kdo, ale byl to Gio – zatahal za pár provázků a získal svolení k tomu, abych se zúčastnil dnešní party a strávil tu Vánoční ráno.“

Cecelia si položila ruku na srdce. „Takže ses dostal ven právě dneska?“

„Dneska ráno. Papírování trvalo celou noc. Trvalo jim to déle, než jsme si mysleli. Noc jsem strávil v čekárně a čekal na to, až bude připravený můj monitor a všechno bude podepsáno. Když jsem se dozvěděl, že Jordyn byla tady, zamířil jsem domů, abych si dal sprchu a oblékl si slušný oblek.“

„Ale jsi tady.“

„Jsem, mami. Veselé Vánoce.“

Ceceliin obličej rozjasnil tichý úsměv. „Veselé Vánoce, chlapče. Nemohla jsem žádat o lepší dárek, než jsi ty.“

• • •

Prázdnou chodbu sídla Marcellů naplnil Jordynin zvonivý smích. Zatahala za ruku, kterou ji svíral, aby se ho pokusila zpomalit, ale Lucian ji pořád táhnul dál a dál.

„Dole je party!“ řekla mu.

„Nahoře bude taky jedna.“

„Luciane, měla bych být hostitelkou.“

Bude hostit i něco dalšího.

Rychle, kvapně a ve spěchu.

„Kam jdeme?“ zeptala se.

Lucian neodpověděl. Jednoduše vklouzl do důvěrně známé místnosti a zavřel za nimi dveře. Nedal Jordyn moc možností, aby se rozhlédla po jeho staré ložnici – tak jako tak to byl pozůstatek minulosti. Jeho matka tam nic nezměnila. Prostor nikdy nepředělala. Stále udržovala uklizenou podlahu a čerstvé povlečení na posteli.

Jen pro případ.

„Co -“

Lucian účinně umlčel otázky své ženy a její smích tím, že ji políbil náročným polibkem. Současně ji zatlačil zády na dveře a své tělo využíval k tomu, aby jí omezil možnost pohybu do jiných směrů. Jordyn se do jeho polibku zasmála a všemi svými sladkými, hříšnými křivkami se tiskla do jeho pevného těla. Líbal ji tak, až měl rty celé necitlivé a plíce mu žadonily o přísun vzduchu.

Jeho ruce se vymkly jakékoli kontrole. Zkoumal tělo své manželky, přejížděl jimi po třpytivých šatech, které ji pevně obepínaly tělo a pak ji začaly vyhrnovat látku sukně výš. Zaslechl cvaknutí zámku na dveřích ložnice a uvědomil si, že Jordyn byla tím, kdo to udělal.

Dobře.

Věděla, co chtěl.

Byla pro…

Dokonalá.

„Máš patnáct minut,“ zamumlala mu jeho žena do krku. „Patnáct minut, Luciane. To je vše. Pak musím být zpátky dole. Slíbila jsem to.“

„Patnáct minut je skvělých.“

Navíc, jakmile dostane svou ženu domů, bude ji mít celou zatracenou noc.

Když jí Lucian odtrhl od dveří, Jordyn překvapeně vypískla. Postel byla jen o pár kroků dál -  a byla obrovskou věcí, která jim poskytne hodně prostoru a pohodlí pro pohyb. Skončil ale tak, že posadil svou manželku na okraj zkurveného prádelníku.

To bude taky fungovat.

Navíc, pokud by dostal Jordyn do postele, nedalo se odhadnout, jak dlouho by tam zůstali. Koneckonců, mluvila o patnácti minutách. Chtěl se pokusit držet se toho.

„Bože, chyběl jsi mi,“ zamumlala Jordyn, když ji Lucian líbal celou cestičkou od brady až na její jemný krk. Pod svými rty a jazykem cítil tlukot jejího srdce. Chutnala tak, jako vždycky - sladce, sexy a celá naprosto jeho. „Mohl by sis sakra pospíšit a už mě ošukat?“

„Jsi tak netrpělivá.“

„To mi děláš ty.“

To ano.

Lucian ničeho nelitoval.

Rukama zajel pod sukni své ženy, našel okraj jejích krajkových kalhotek a zatáhl za něj. Nadzvedla se z prádelníku jen tolik, aby mu pomohla dostat ty kalhotky z nohou dolů. Zatímco si trhnutím vytáhla sukni šatů nad boky, kalhotky si zastrčil do zadní kapsy.

„Kurva,“ zasténal Lucian.

Nohy roztažené dokořán.

Nádherná kočička.

Úsměv na červeně nalíčených rtech.

Sex.

Hřích.

Láska.

Co se jeho týče, to, co měl Lucian před sebou, představovalo tu nejlepší zatracenou věc, kterou kdy viděl.

„Šťastné Vánoce,“ řekl.

Jordynin úsměv se stal ještě hříšnějším. „To jistě budou. Vrať se sem, teď.“

Lucianovi to nemusela opakovat. Manželka mu pomohla rozepnout kalhoty a stáhnout mu je z boků dolů. Ruce zabořila do jeho boxerek a stačilo několik pevných tahů a jeho již polotvrdý penis byl připravený na to, aby se až po koule zabořil do její mokré, těsné kočičky.

Když nakonec vklouzl do své ženy, Jordyn vzala jeho obličej do dlaní a přitáhla si ho k sobě, aby mu mohla uštědřit spalující polibek.

Našel tam nebe.

Našel tam blaženost.

Našel tam život.

„Do prdele, jo,“ vydechl Lucian do úst své manželky.

Jordyn ho znovu políbila. „Máš ještě alespoň jedenáct minut, Luciane.“

Nepohnul se.

Její kočička ho svírala tak pevně, že bylo těžké dýchat.

„To je mi jedno,“ řekl.

Rty se popásala po jeho tvář a čelisti. Nehty jemně přejížděla po liniích jeho vystavené kůže.

Všechno bylo cítit až zatraceně moc dobře, než aby to byla pravda, ale věděl, že to pravda byla.

Když zašeptala jeho jméno – tiše a plné potřeby - do jeho ucha, všechno se to stalo. Už se dál nemohl nehýbat.

Zatímco do ní Lucian bušil, svým palcem přejel přes Jordyniny rudé rty. Tichý prostor naplnily její tiché výkřiky, kdy na něj naléhala, aby zrychlil. Ústy sála jeho prsty a sakra…

Život byl opět dobrý.

Jejich život byl vždy dobrý.

Jo.

Šťastné Vánoce.