TTS - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Na cestě k domu se mžení proměnilo k bičující déšť, takže se náš rozhovor omezil na minimum. I když jsem zaprotestovala, když ta obrovská rudá kreatura hodila bezvládného Pritkina přes rameno jako pytel brambor. A když Pritkinova hlava, která teď byla úplně mokrá, narazila na její zadek.

„Ta věc ho ještě zabije!“, vykřikla jsem pohoršeně a vyškrábala se na nohy.

Ale to bylo Rogerovi – muži, který nás polapil –, jedno. Rozhodla jsem se zůstat u Rogera, protože v žádném případě mu nebudu říkat tati. A nějak jsem mu říkat musela.

„Je to válečný mág. Ty nejde zabít.“ Zašklebil se. „Dokonce ani úmyslně.“ A dál se prodíral porostem. A protože ho Velký rudoch následoval, neměla jsem žádnou jinou možnost, než se k nim přidat. Naštěstí to vypadalo, že jsme větší část cesty překlenuli naším šíleným letem, protože o pár minut později otevřel náš hostitel boční dveře hezkého světle modrého domečku.

Velký Rudoch hodil Pritkinem o stůl tak tvrdě, že všechny police okolo poskočily.

„Přece jsi říkal, že ho nechceš zabít!“ Vztekle jsem vykřikla na Rogera, který si právě sundával promočený kabát.

Vrhl na mě otrávený pohled. „Nevypadalo to, jako bys potřebovala pomoc.“ A poté zmizel po schodišti nahoru.

Naklonila jsem se nad Pritkinem se srdcem v kalhotách. Jednoho dne nebude jeho proslavená tvrdá palice dost tvrdá. Možná dnes, protože něco z ní vytékalo na stůl.

Nemohla jsem poznat, co to bylo, protože Roger nerozsvítil a v místnosti bylo jen slabé světlo. Od schodiště se linula jakási mlha, ale neposkytovala dostatek světla, aby bylo něco vidět. Dokud má tápající ruka nenašla vypínač a malá lampička nad stolem se neprobudila k životu.

A ukázala mi špinavou louži, ne krev.

Klesla jsem na židli, protože jsem se cítila slabě.

Rychlou kontrolou jsem na bezvládném těle zjistila plno řezných ran a šrámů, ale nic, co by vypadalo životu nebezpečné. Svlékla jsem si tričko s kapucí a položila ho na něj tak, abych mu dodala slušnosti a uviděla, že se mi třesou ruce. O chvíli později se třes rozšířil na celé tělo, což mi ztěžovalo udržet se zpříma. Nebyla jsem si jistá, jestli byla důvodem obava o Pritkina nebo skutečnost, že na mě zaútočil tucet malých „hraček“ nebo kompletně celý les. A má hlava najednou usoudila, že jí bude lepší na mých kolenou.

A to teď.

Přepadla jsem dopředu a zůstala tak, zatímco mé tělo demonstrovalo, že na takové sračky nejsem stavěná. Pár minut byl slyšet jen můj těžký dech a hodiny, které někde otravně hlasitě tikaly. A déšť, který bušil do oken, protože jsem Tonyho zřejmě navštěvovala pouze za špatného počasí. A něco, co dělalo tiché, škráb, škráb, škráb.

Něco v mé blízkosti.

Škubla jsem hlavou vzhůru a srdce mi znovu skočilo tam, kde si zřejmě našlo svůj nový domov, a to přímo za mandle. Ale neviděla jsem nic než temnotu. Možná proto, že jediný zdroj světla jsem měla nad hlavou.

Ale ze tmy na mě nic nevyskočilo a mé oči si na ni pomalu zvykaly. A uviděly obraz typické kuchyně šedesátých let, což bylo zřejmě naposledy, kdy se tu někdo snažil dům zrenovovat. Na druhé straně místnosti stál zelenkavý sporák, lednice a dřez. Nad tím bylo čtvercové okno s bílými záclonami. Dále dveře, které vedly do sousedící místnosti.

A na jedné židli seděl robot a rýpal se v oku.

Strnula jsem.

Byl to ten, z jehož hrudi trčely zelené jedovaté bomby jako boláky z malomocného. A i když jsem momentálně dost věcí nechápala, jedním jsem si byla jistá: Nechtěla jsem zjistit, co ty bomby způsobují. Najednou jsem dostala strach se pohnout, protože jsem nevěděla, co robot považoval za hrozbu.

Minuty ubíhaly. Hodiny, velké, dřevěné kukačky na stěně dál tikaly. Déšť dál tloukl do oken. A robot se dál rýpal v oku, a já nemohla přijít na to, co to bylo…

Och.

Stejně jako Plecháč s prázdným zahradnickým pytlem a Velký Rudoch, jehož ramena končila malou bulkou, ani tento neměl pořádnou hlavu. Jakoby to jeho stvořitele přestalo u krku bavit. Ale někdo jiný se rozhodl, že takhle to nejde a do díry u krku mu zastrčil plastový kýbl.

To by možná nebylo tak strašné, kdyby to aspoň mělo nějakou správnou formu. A kdyby mu někdo nenalepil falešné řasy.

Chvíli jsem na ně jen zírala. Byly husté a černé a visely tam jako dva zbabělí pavouci. Jedna mu sklouzla skoro až na tvář, pokud by se to tak dalo nazvat, možná proto, že lepidlo na řasy bylo určené proto, aby drželo na jiných řasách a ne na lesklém plastu. To zřejmě… ať už to bylo cokoliv… kreaturu otravovalo, protože se po nich natahovala a snažila se je posunout na správné místo. Ale i když měl robot místo zahradnických nůžek docela hezké robotí ruce, nedařilo se mu na řasy dosáhnout.

Chvíli jsem na něj hleděla prázdným pohledem, zatímco mi v uších nepříjemně šumělo. A pak jsem došla k závěru, že nějakou dobu nebudu myslet vůbec. Můj mozek na to zřejmě nestačil a vypnutí znělo docela dobře…

Ale to mi bohužel dopřáno nebylo. Na schodišti se ozvaly těžké kroky a poté do kuchyně vpadl Roger se svou obvyklou divokou energií a miskou s vodou. „Prostě jen tak sem vpadnout,“ bručel, jakoby mluvil sám se sebou. „Mohla ses zabít, ty zatracená hlupačko!“

„Není zrovna jednoduché tě najít,“ řekla jsem. Můj hlas zněl trochu zvláštně a kouřově, jako bych se snažila napodobit Marilyn. Položila jsem si hlavu na stůl.

Nyní jsem na něj hleděla ze strany, ale ani to nepomáhalo. I z toho úhlu se mračil. „Mohla jsi zavolat!“

„Zavolat!“

„Jsme v telefonním seznamu!“, vysvětlil a hodil jeden přede mě na stůl.

Zašilhala jsem na něj. „Pod čím? Bohové a démoni?“

„Jediný démon je tu ten, kterého jsi přivedla,“ řekl a namířil své mračení na Pritkina.

Oukej, pomyslela jsem si. Vypadalo to, že mamka je doma. Protože jsem nevěřila, že její… milenec? Přítel? Mazlíček?… by byl schopný tak rychle přijít na to, co byl Pritkin zač. Sotva ho zahlédl a Pritkin vypadal jako člověk.

Obvykle. Momentálně vypadal spíš jako mrtvola. Vstala jsem s jakousi nejasnou myšlenkou, že bych měla něco udělat, ale mé nohy uprostřed cesty vyslovily své veto a já se uhodila o stůl. Bolelo to. Velmi. Má kolena navázala velmi bolestivý kontakt se silnou nohou od stolu a stůl vyhrál. Uhnula jsem, doprovázená Rogerovým klením, které by si nezadalo s klením jednoho známého válečného mága.

„Sedni si, než spadneš!“

„Pozdě!“, zamumlala jsem, ale můj zadek přesto nějak našel židli. Roger práskl miskou s vodou na stůl a dál si něco mumlal pod vousy, zatímco Pritkina omýval, jakoby mohl zemřít na špínu. Pomyslela jsem si, že pokud by to byl ten případ, tak bychom museli být oba dávno pod drnem, protože stadium „ušpinění“ jsme už dávno překročili. Ale na druhé straně už jsem nevypadala tak neslušně, protože jsem byla celá pěkně cudně pokrytá blátem.

Aspoň něco, pomyslela jsem si a opírala se o stůl, zatímco jsem dál sledovala, jak se ten robot snaží posunout řasy na své místo. Vypadal, že má za sebou těžkou noc.

Docela jsem s ním soucítila.

„Co je to?“, zeptala jsem se po chvíli.

Roger, který Pritkina prohlížel, jestli nemá další zranění, vzhlédl. „Přišla jsi, aby se zeptala na tohle?“

„Ne.“

„Tak to nepotřebuješ vědět, ne?“, vyštěkl a vystřelil z místnosti.

Chvíli jsem za ním hleděla. Poté se mi konečně podařilo vstát a podívat se na Pritkina, který byl teď mnohem čistší, ale stále v bezvědomí. Zhoupl se mi žaludek, protože při tréninku první pomoci jsme nic o magických soubojích nebo lidi žeroucích lesích nebo útočících nadpřirozených robotech neprobírali.

Položila jsem mu ruku na tvář a jeho kůže byla na dotek studená. Možná to bylo prostě tím, že tu byla zima. Pootočila jsem mu obličej tak, abych cítila jeho teplý dech – jemné, uklidňující polaskání.

Které najednou ustalo.

Chytila jsem ho a začala s ním třást, což moc nepomohlo, protože jsem neměla dost sil. A poté, zhruba v době, kdy to vypadalo, že se zhroutím, spadne mi střecha na hlavu, světlo zešedlo a já si myslela, že k mrtvici dostanu navíc ještě infarkt, ze sebe vyrazil hlasité odfrknutí. Poté následovalo něco, co se dalo považovat za chrápání jen při dobré vůli.

Tvrdě jsem dosedla na židli a snažila se rozhodnout, jestli mám propuknout v pláč nebo omdlít. Ale ani jedno mě nelákalo. Takže jsem se nakonec rozhodla, že mu budu prostě nějakou dobu naslouchat, jak dýchá. A muži nahoře při jeho zuřivému šramocení.

„Nemyslím si, že mě rád vidí,“ řekla jsem Pritkinovi, který na to neměl žádný názor. Ale někdo jiný ano.

„Och, ne,“ není to tak, jakoby…“, řekl někdo a poté s tichým pípnutím zmlkl.

Zamračila jsem se. Byla jsem unavená, špinavá a krůček od propadnutí šílenství, ale ještě ne úplně. A byla jsem si zatraceně jistá, že to přišlo od robota. A jelikož to nemělo ústa, bylo to…

No, bylo to zajímavé. Vstala jsem.

Rýpání podezřele ustalo a ruce té bytosti ležely počestně v klíně. V klíně, na kterém jsem si teprve teď všimla, že je pokrytý zástěrou. Zástěra byla zeleně kostkovaná a měla krajkový lem s dírkovou výšivkou.

Není nad sladěním barev, pomyslela jsem si a přiblížila se.

Bytost se nehýbala.

Zůstala jsem stát před ní.

Prostě jen tak seděla.

Předklonila jsem se a natáhla ruku, která se přiznám, trochu třásla. Ale to byl zřejmě výsledek večerní zábavy. Protože ať už to bylo tou zástěrou nebo řasami nebo skutečností, že jsem byla úplně mimo, jsem prostě nemohla… takže…

„Och, mnohokrát děkuji!“, řekl někdo nadšeně, když jsem řasy posunula na jejich správné místo a ruku rychle odtáhla.

Někdo jiný zaklel.

„Zatraceně, ženo!“

„No, co jsem měla dělat?“, zeptal se první hlas. Byl ženský a zněl podrážděně. „No to je jedno. Očividně nás může slyšet.“

„Ano, samozřejmě, že může!“, odsekl muž. „O to přece jde!“

„No, nechtěla jsem být nezdvořilá, když je přece zraněná a vystrašená a nikdo té chudince neobstaral něco suchého… mohla by se nachladit.“

„To by se sem dobře hodila,“ zabručel mužský hlas.

Oukej. Sice jsem nebyla na světě ta nejlepší bojovnice. Nebo, však víte, vůbec na seznamu. Ale jedno jsem věděla jistě. Věděla jsem to… zatraceně… dobře.

Předklonila jsem se blíž. A na lesklém bílém povrchu kyblíku jsem uviděla odraz lampy nad stolem, rozmazaný obrys staré skříně a dlouhý trojúhelník, který sloužil jako schodiště. A pár velkých modrých očí, které na mě zářivě hleděly – z plastu.

„Dopadla jsi mě,“ pronesla ta žena pobaveně. „Podívejme se na to!“

Vrávoravě jsem se narovnala, ale podařilo se mi na ni ukázat prstem. „Ty. Ty nejsi žádný homun – humunk – no to je jedno,“ odvětila jsem vyčítavě. „Ty jsi duch.“

Nad kyblíkem se objevil přátelský vrásčitý obličej s šedivými vlasy a do temné místnosti vystřelil malý zelený obláček. „Máte pravdu,“ řekla, očividně nadšená.

„Ne, nemá!“, brblal druhý hlas. A z hodin vykoukl starý pán v modré uniformě s velkými zlatými výložkami. „Oba jsme duchové. A říká se tomu homunkulus,“ vysvětlil mi plynule.

„To znamená latinsky ‚malý muž‘ „, dodala žena. „I když jsem to vždycky považovala za děsně sexistické. Koneckonců jsem v tom lepší než on.“ A ukázala svým kovovým prstem na mužského ducha.

„Nejsi!“ Jeho obrovské šedé kotlety se třásly pobouřením.

„Ale jsem,“ odvětila blahosklonně. „To je důvod, proč jsem dostala ty lepší ruce.“ A demonstrativně je otevřela a sevřela. A usmála se na mě. „On s nimi neumí zacházet.“

„A ty si ani neumíš nalepit zpátky řasy, ženská!“

„Ale umím. Snažila jsem se o nenápadnost.“

„Nenápadnost? Vážíš dvě stě padesát kilo a jsi stavěná jako tank!“

Protočila jsem oči. „Vsadím se, že se o tebe dřív děvčata prala.“ A znovu jsem se posadila.

„Co jste zač?“, zeptala jsem se a těkala pohledem mezi nimi sem a tam. „Jestli jste duchové, tak proč trčíte v…, v tom?“, Ukázala jsem na její velké kovové tělo.

Pohlédla na sebe dolů. „Není moc hezké, že ano?“

„Je účelné,“ napomenul ji muž přísně.

„No ano, ale…“ Znovu na mě pohlédla. „Chtěla jsem prsa, víte.“

„Tak dobře, to by už stačilo,“ zazněl za mnou naštvaný hlas mého hostitele.

Pomalu jsem se otočila, protože příliš rychlé pohyby mi nedělaly dobře a uviděla ho, jak drží další hrnec s vodou. Nebo možná ten stejný jako předtím, jen ho vypláchl. A přes paži měl přehozený ručník. Obojí mi strčil do rukou společně s kouskem růžového mýdla.

„Pokud by ses chtěla umýt,“ řekl prkenně.

Byla jsem v pokušení upozornit ho, že na to bude zapotřebí víc než jeden hrnec vody, spíš řeka. Ale neudělala jsem to. Protože mi nemusel přinést ani ten a bylo pěkné, že jsem si mohla umýt aspoň obličej. To jsem mohla samozřejmě provést i u dřezu, tak jako tam mohl vylít i ten předešlý. Možná byl puntičkářský a nechtěl vylívat špinavou vodu do dřezu, u kterého připravoval jídlo. Ale vsadila bych na jiný důvod. Vědomě jsem pohlédla směrem ke schodišti. „Děkuji,“ řekla jsem a znovu se posadila ke stolu.

„Tvůj přítel to zvládne,“ poznamenal po chvíli, aniž by se zmínil, odkud to věděl. „A jakmile bude znovu na nohou, musíte…, no, musíte jít.“

Ignorovala jsem to, protože jsem momentálně na hádku neměla energii. A protože jsem neměla v úmyslu nikam jít. Místo toho jsem si užívala možnosti smýt tu špínu z obličeje, zatímco vedle mě rozpačitě postával.

Bylo pěkné pro změnu nebýt ta, která to dělala.

Na sporáku stál lesklý, stříbrný kotlík. Uviděla jsem ho, když jsem si umývala špinavý krk. „Ráda bych si dala čaj,“ řekla jsem mu, protože jsem ho opravdu chtěla. A protože jsem chtěla natahovat čas.

Vypadal, jakoby přemýšlel, jestli mi má říct, že mu čaj došel, nebo že mám jít k čertu, ale ženský duch zasáhl.

„Vezmi ten mátový čaj, drahoušku. Na nervozitu je vynikající.“

„Mě nepomáhá,“ vyštěkl. Ale přesto ho šel udělat.

Zakručelo mi v žaludku, protože jsem nevečeřela, ať už to bylo včera nebo dnes.

„A je tam i kousek chleba,“ dodala. „Myslím, že je v…“

„Já vím, kde je!“

„Normálně takový není,“ svěřila se mi, když otevřel chlebník a zase ho s prásknutím zavřel. „Jen, když je nervózní. Jinak já jsem Daisy.“

„Daisy.“ Daisy, duch. Oukej.

„No, mé pravé jméno bylo Gertruda, ale vždycky jsem ho nenáviděla. Pojmenovali mě po babičce a tu jsem nemohla vystát. Můj muž mi říkal Daisy, protože jsem milovala sedmikrásky.“ Usmála se na mě s lehce vlhkýma očima.

Přejela jsem pohledem od ní k…, poručíkovi? Plukovníkovi? No to je jedno. „Je… je on…“

„Dobrotivý bože, ne,“ řekl a jeho knír se chvěl pobouřením.

„To by měl štěstí.“ Popotáhla. „Mým manželem byl Ralf. Zemřel v roce, ehm, 1942 to bylo.“

„Nepřátelská střela?“, hádala jsem s ohledem na datum.

„Ne.“ Působila překvapeně. „Pod ranním vlakem do Hobokenu. Byl opilý a usnul na kolejích.“ Povzdechla si. „Nebyl to moc chytrý muž.“

„Řekl jsem, že to stačí,“ ozval se Roger a přinesl krabici se sušenkami. „Nechte toho.“

Pohlédla na něj a protočila oči.

Vzala jsem si sušenku.

„Kdo jsou ti dva?“, zeptala jsem se a ukázala znovu na roboty.

„Daisy už se myslím představila,“ odvětil nakvašeně. „To je Sam.“

„Váš služebník, madam,“ zamumlal stařík a vylezl z hodin celý. Urostlé tělo měl oblečené do podšité, modré uniformy. „Nechal jsem to venku,“ vysvětlil muž a zřejmě měl na mysli Velkého Rudocha. „Mám se vrátit a podívat, jestli se dá ještě něco zachránit?“

„Nevím.“ Můj hostitel na mě pohlédl. „Zbylo z něho něco?“

„Z toho druhého?“, zeptala jsem se v odpověď.

Přikývl.

Krátce jsem se zamyslela. „Klobouk?“

Zamračil se na mě. „Ne,“ řekl plukovníkovi, který něco zamumlal a přiblížil se k Pritkinovi, aby si prohlédl zblízka.

„Co jsme zničili?“, zeptala jsem se, zatímco jsem se cpala. Sušenky byla domácí. A moc dobré!

„Copak ti v tvém čase nedávají najíst?“, podivil se můj hostitel.

„Ne moc často,“ odpověděla jsem po pravdě.

Stoupl si vedle plukovníka a také si Pritkina zamračeně prohlížel.

„Co je to za věc?“, zeptala jsem se ještě jednou, když začala pískat konvice.

„Má zahradnice,“ vysvětlil a vstal, aby se postaral o konvici.

„Tvá – má žena,“ opravil se s pohledem upřeným na Pritkina, „miluje les. Když jsme sem přišli, moc z něho nezbylo. Dřívější majitelé trochu půdy obdělávali a pak vyčistili pozemek pro dům. A poté Tony kus zbylého lesa spálil, abych měl přehled o okolí, pokud by se jeho nepřátelé rozhodli se k němu připlížit.“

To znělo jako Tony.

„Podařilo se nám větší část škody napravit, ale les bylo zapotřebí znovu vysázet. A teď znovu,“ dodal suše, zatímco vytáhl dva barevné hrnky.

„Pak ty lektvary byly…“

„Hnojivo, ano.“

„Skvělá hnojiva!“

Zamračil se a nalil vodu do konvice, která pasovala k hrnkům. „Ve správném množství působí velmi dobře. Možná bys příště mohla věnovat trochu víc času tomu, abys zjistila, na co útočíš!“

„My jsme neútočili na nic,“ odvětila jsem a vzpomínka způsobila, že jsem to řekla ostřeji. „Proč jsi jí řekla, aby po nás šla? Musel jsi mě poznat!“

„Nebyl jsem tu,“ řekl a postavil konvici na tác prudčeji, než bylo třeba.

„Takže mi chceš říct, že ta kreatura to udělala z vlastního rozhodnutí?“

„O to u homunkula jde – má svou vlastní vůli. Někdy příliš mnoho.“ Vrhl pohled na Daisy.

„Jen jsem se snažila ji chytit,“ pronesla provinile.

„To bylo… moment.“ Vzala jsem hrnek, který mi byl nabídnut, protože hrdlo jsem měla plné drobků od sušenek a nemohla jsem mluvit. Ale jakmile jsem se napila vařícího čaje, odložila jsem ho. „To jsi byla ty?“

„No, já jsem to každopádně nebyl,“ přihlásil se ke slovu plukovník. „Dobrý voják ví, kdy má konat a kdy má požádat o rozkazy!“

„Škoda, že nejsem voják, že,“ odfrkla si Daisy.

„Jak neustále dokazuješ.“

„A já jsem vás nečekala,“ řekla mi a nevšímala si ho. „Jen jsem trochu plela, dělala pořádek a tak a najednou se ozval alarm a prakticky – no, nevylekal mě k smrti, ale však víte, co chci…“

„Zpanikařila jsi!“, obvinil ji plukovník.

„Nemám žádnou hlavu, starče, a ty také ne!“, odsekla mu uštěpačně. „Nechtěla jsem nikoho zranit, jen jsem se snažila je zadržet, než zjistím, kdo jsou. A pak přišli ti děsní upíři a vyhodili mě do vzduchu. A když jsem byla zase tady a došla pro své další tělo a vrátila se ven…“

„My jsme byli u toho, vzpomínáš si?“, ozval se plukovník ostře.

„Tak mi to přestaň dávat za vinu,“ postěžovala si.

„Ale ty jsi duch,“ poukázala jsem na očividné. „A duchové nemohou hýbat s věcmi. No dobře, možná kouskem papíru nebo kancelářskou sponkou. Ale ne něco jako…“ Ukázala jsem na kovový obleček, který měla na sobě, a který byl umělečtější než oblek Plecháče, skoro jako staromódní potápěčský skafandr. „To přece nemůžeš v žádném případě zvednout.“

„No, ne, samozřejmě, že ne,“ potvrdila. „Jen to vodím, drahoušku.“

„Jak tedy…“

„Mohli bychom mluvit o tom, proč jsi tady?“, přerušil nás Roger.

„Ne,“ odpověděla jsem a ne jen proto, že jsem zdržovala, dokud se k nám nepřipojí má matka. Myslela jsem si, že o duších vím všechno, ale tohle bylo nové. „Chceš mi říct, že jsi jim prostě… udělal nová těla?“

„Rád o tom přemýšlím jako o celotělové protéze,“ odpověděl plukovník.

Pohlédla jsem na Rogera. „Ty – jak to funguje? Protože to nechápu…“

Naštvaně si odfrkl. „A je to důležité? Byl to nepodařený experiment. Ale to není…“

„Jaký experiment?“ Sledovala jsem ta nepodařená stvoření. Skrz okno jsem mohla venku vidět kousek z Velkého Rudocha. Zřejmě proto, že byl ještě větší než ten zelený robot a zabíral příliš mnoho místa, takže ho nechali u vjezdu jako rodinný vůz. Jenže pro duchy něco jako auto neexistovalo. „Kdo dělá něco takového?“

„Černý Kruh,“ pronesl za mnou chraptivě Pritkin.