CIH - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

17/ Derek

Jak znám svou matku – a otce – zabili by mě, kdybych za nimi nezajel, když tu mám Kadee. Zavezl jsem ji tedy k nim, aby spolu strávili den. Máma pro ně naplánovala pečení a práci na zahradě a i když s nimi Kadee zůstat nechtěla, jakmile máma zmínila koláčky, změnila názor. Nedivil jsem se jí, ani jednoho dobře neznala. Ale já měl práci a nemohl jsem ji zrušit i přes Kadeeiny protesty po cestě k našim. Naštěstí ji přivítání a plány na dnešní den přesvědčily, aby s nimi zůstala. Objal jsem ji a dal jí pusu na rozloučenou.

Ke vší smůle mi ale práci po cestě odřekli. Na stavbě bylo zpoždění a tak mě nebudou potřebovat ještě aspoň týden. Zaklel jsem a zamířil domů.

Byl jsem rád, že Kadee trávila den s babičkou a dědou a věděl jsem, že to pro ně hodně znamená. Přál jsem si, aby to tak bylo pořád. Aby tu se mnou Kadee zůstala, hrávala si na zahradě na čerstvém vzduchu a měla možnost poznat moji rodinu. Možná třeba potkat nějaké její bratrance nebo sestřenice. Ale to se nikdy nestane, budu se muset odstěhovat na Západ, abych viděl svou holčičku víckrát než dvakrát do roka.

Rozhodl jsem se, že dopřeju rodičům jejich čas s jejich nejmladší vnučkou. Okamžitě jsem si vzpomněl na Georgie. Ačkoliv abych byl upřímný, nikdy jsem na ni nepřestal myslet. Vzpomínky na chvíle strávené spolu mi ulehčovaly den a dodávaly mi naději. Bylo na ní něco, po čem jsem toužil. Její tvrdohlavost mě vytáčela a stejně bych nechtěl, aby se chovala jinak.

Zabočil jsem na příjezdovou cestu a přemýšlel, co bych pro ni udělal, zatímco byla pryč. Abych jí ukázal, že mi na ní záleží, poděkoval jí za to, že mě nezastavila, abych si užíval maličkostí a nestrachoval se pořád. Podíval jsem se na prádzný dům a dostal jsem nápad. Možná bych jí to mohl ukázat tím, co jsem uměl nejlépe. Vyskočil jsem z auta, vytáhl z kufru nářadí, připnul si pás a dal se do práce.

Zrovna jsem se pustil do opravy schodů, když mi zazvonil telefon.

„Dereku, ahoj, slyšíš mě? Bože, je tu děsný signál.“

„Karen?“

„Jo, budu rychlá. Musíme naše líbánky zkrátit, míří sem hurikán a my se odsud musíme dostat.“

„To myslíš vážně?“

„Jediný let je ten, co přistane zítra na východním pobřeží, ale to nevadí. Po cestě se stavíme pro Kadee a pak poletíme domů.“

„Cože? Ale měl jsem ji mít ještě týden.“

„No, nemáš, vezmeme ji domů. Já tu jsem v nebezpečí života a ty se strachuješ o to, že ji budeš hlídat o týden méně?“

Její hlas mě jako vždy naštval. „Nehlídám ji. Je to moje dcera!“

„No, určitě jste spolu zatloukli hodně hřebíků, ale je to domluveno. Dám ti vědět, kdy přijedeme. Hele, musím jít, je to tu šílené.“

Naštvaně jsem prásknul dřevem, které jsem držel v druhé ruce, o zem. Když jsem se postavil, zmáčkl jsem telefon v ruce a vstřebával tu informaci. Vždycky jsem chtěl Kadee ve svém životě. A poslední týden byl tak skvělý, že mě bolela jen myšlenka na to, že by odjela tak brzo. Už jsme si udělali plány na příští týden, nezvládnu se na ni podívat, až jí řeknu, že to musíme zrušit.

Musí být jiná cesta.

Vrátil jsem se do práce a zápasil se svýma myšlenkama. Co kdybych se prostě hned odstěhoval? Co na to Georgie? Dostat Kadee do péče by zabralo dlouho a měl jsem pocit, jako by mi docházel čas. Včera bylo všechno jako ze snu a dnes je to noční můra.

Přestal jsem vnímat čas, jak jsem opravoval schody. Myšlenky mě naprosto okupovaly a tak jsem si všiml až pozdě, že začalo pršet. Voda dopadala na celou verandu a na zem pod opravovanými schody. Z ničeho nic to všechno vypadalo hrozně, plesnivé dřevo a bahno.

Skvělé. V tomhle počasí to nedodělám a než to vyschne, zabere to dalších pár dní. Tohle nebude hezké překvapení.

„Co to sakra děláš?“ Uslyšel jsem za sebou naštvaný hlas, který následovalo prásknutí dveřmi.

Nevšiml jsem si, že Georgie přijela. Ale teď tu byla a byla naštvaná.

„Georgie, ahoj. Nechtěl jsem, aby to vypadalo takhle, myslel jsem, že přijedeš později.“

„Ach, omlouvám se, potřebovals víc času na to, abys můj dům zničil?“

„Počkej. Tohle bude vypadat skvěle, až to dokončím. Víš, že ty schody jsou nebezpečné, jen jsem chtěl pomoct.“

„Jo, toho jsem si vědoma. Co si myslíš, že mám vzadu v autě? Nakoupila jsem věci, abych je opravila. Nepotřebuju tvou pomoc. Co sis myslel, že když spolu spíme, tak tu můžeš kralovat? Dneska jsem se ti snažila pomoct s Kadee a ty se mi takhle odvděčíš.“

„Možná teda nemusíš. Sakra, kdybys ten dům nekoupila, bylo by všechno v pohodě. Všechno bylo v pohodě, než jsi přijela.“ Zakřičel jsem na ni. Veškerá moje frustrace se drala na povrch a ona byla ta, kdo ji způsobil.

Zamračila se na mě. „Co to má kurva znamenat?“

„Znamená to, že jsi všechno zničila. Tak jak to ženské mají ve zvyku.“

„Mám toho dost.“ Už nechtěla slyšet nic dalšího. Zvedla ruce a naštvaně zamířila k zadním dveřím. Tentokrát jsem ji nepozoroval, jak odchází. Byl jsem naštvaný, tak jsem jen sbalil věci a šel domů.

Jakto, že pokaždé, když se snažím pomoct, se to obrátí proti mně? Nebylo by lepší se do toho nemíchat? Jestliže Kadee bude muset odjet, budu se muset soustředit na stěhování. Ani jsem nevěděl, jak by do toho Georgie pasovala. Ale teď jsem se nemohl starat o Georgie nebo jak jsem všechno zkazil. Bylo pozdě a já musel vyzvednout Kadee. Jestliže je zítra můj poslední den s ní, každá hodina se počítala.

***

„Tati!“

Máma otevřela dveře a Kadee vběhla do mých roztažených paží.

„Ahoj, zlato, jak ses měla? Bavila ses?“

„Byla skvělá,“ odpověděla máma.

„Moje nová babička se mi líbí. Nechala mě jíst těsto a pak jsem měla dvě teplé sušenky, ale pár jsme jich pro tebe a Georgie schovali.“

„To je hezké, že ses chtěla podělit.“

„Georgie zní jako milá holka. Měla bych něco vědět? Celý den o ní poslouchám. Zní jako anděl oproti ty víš komu.“ Máma mou ex v lásce neměla a já musel potlačit zasténání.

S Kadee v náručí jsem se otočil na mámu a občastoval ji ne zrovna hezkým pohledem. Georgie nebyla téma, které jsem dnes večer chtěl probírat. A ani Karen.

„Škoda, že tu nemůže být s námi. Podívej se na vás dva.“

Snažil jsem se potlačit narůstající ḱnedlík v krku a odkašlal si, než jsem promluvil. „Bude to v pohodě, mami. Neboj. Musíme domů,“ řekl jsem a ukončil tak veškerou debatu.

Máma mi podala krabici se sušenkami, poděkoval jsem ji a políbil na tvář.

Po cestě domů jsem přemýšlel, jak Kadee oznámit, že její máma brzy přijede. Když jsme vešli do domu, posadil jsem ji na gauč a začal.

„Kadee, zlato, tenhle týden jsme se bavili, viď?“

„Uh huh,“ odpověděla s úsměvem, ačkoliv jsem na ní viděl, že tuší, že pro ni nemám dobrou zprávu. „Nechci se vrátit. Chci tu zůstat. Navždycky.“

To bylo jako šíp do srdce. Taky jsem nechtěl, aby odjela. Chtěl jsem ji mít u sebe napořád.

„Já vím. Ale jde o to, že tě máma pozítří vyzvedne.“

Z jejího výrazu mě zabolelo u srdce.

„Ne, ne, já nechci. Můžu tu zůstat s tebou, tati?“ V očích se jí začaly tvořit slzy, zatímco já bojoval s mými a knedlík v krku mi bránil v tom, něco říct.

„Budeš v pořádku, holčičko. Vrátíš se za kamarády a budeš zase zpátky ve svém pokojíčku a u svých hraček.“

„Ale tohle je můj domov taky. Líbí se mi tu víc. Georgie je moje kamarádka,“ posmrkovala Kadee.

„To je a má tě moc ráda. Ale má svůj život a ty musíš domů. Slibuju, že za tebou přijedu tak často, jak budu moct. Mám tě moc rád, holčičko.“ Objal jsem ji a začal posmrkávat taky. „To je dobré, bude to dobré.“ Opakoval jsem a nevěděl, jestli tím uklidňuju ji nebo sebe. Jak by to vůbec mohlo být dobré, když bude žít tisíce kilometrů ode mě?

„Můžeme jít za Georgie?“ Zeptala se Kadee po několika minutách.

„Myslím, že dnes večer ne. Ale slibuju, že ji zítra uvidíš.“ Nějak...