CIH - 20. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

20/ Georgie

Dobré dva dny jsem pracovala tvrdě kolem domu. Slovo dobré ty dny ale nevystihuje. Měla jsem cíl před sebou, udělala jakýs takýs progres, vyhodila starý nábytek a nahradila ho novým, ale to bylo jen proto, abych zabavila svou mysl před důležitějším aspektem mého života. Strkala jsem hlavu do písku.

A možná jsem to nebyla jen já, kdo se vyhýbal s řešením téhle situace, protože jsem na Dereka a Kadee ani jednou nenarazila.

Můj krátký náhled do problémů jejich rodiny před pár dny byl zajímavý, ale nebylo mi to příjemné. Byla jsem tam sotva pár minut, ale můžu říct, že Karen byla nepříjemná jak na mě, tak na Kadee. Bylo mi Kadee líto, hlavně proto, že ona byla tak milá, bystrá holčička a musela žít s matkou, která se dívá skrz ni. Která na ni neměla čas. A která se k ní chovala, jako by byla přítěž. Bože, tohle jsem moc dobře znala.

Když jde o děti, neměla bych nikoho soudit, nebyla jsem matka. Nevím, co to obnáší. Ale ta chvilka mi stačila k tomu, abych stoprocentně věděla, že Kadee by bylo lépe s jejím otcem, který se o ni staral, jako by byla nejvzácnější věc pod sluncem a udělal by cokoliv, aby ji ochránil.

Ale dokud tu bude Karen, nedostane dost šance, aby se o Kadee mohl starat.

Bolelo mě z jeho situace srdce. Co z něj bude, až Kadee odejde? Nemohla jsem na to myslet. Nemohla jsem toho moc udělat, navíc jsem si řekla, že se nebudu vměšovat. Nebyla to moje věc… Kdyby mě potřeboval, přišel by za mnou, a to neudělal. Už nepotřeboval moje rozptýlení, musela jsem se teď soustředit na svůj dům. Potřebovala jsem udělat to, kvůli čemu jsem sem přijela. Mít domov, jaký jsem nikdy neměla.

Nějaká moje část byla smutná, že mě nepřišel navštívit. Každý den a noc mi chyběl. Jak jsem mohla jen přemýšlet nad tím, že bych se zapletla se svobodným otcem a jeho dcerou? S dětmi jsem neměla žádné zkušenosti. Kadee byla milá, ale co by to znamenalo na delší dobu? Přirozeně jsem to dávala za vinu Fioně, že mě vždycky dostala do problémů, ale stejně mě její rady donutily něco udělat.

Takže jsem se dva dny rozptylovala prací v domě. Přečetla jsem Derekovu knihu, kterou mi daroval co se zdálo jako týdny, a která mi opravdu pomohla. Vymalovala jsem jídelnu a nějakým způsobem jsem nainstalovala světla.

Bylo fajn mít v domě aspoň jeden pokoj, který byl hotový. Místo, kde jsem mohla myslet a nebyla obklopená prachem.

Dnes ráno jsem začala brzy, pověsila obrázky na zdi a dodala tak domu rodinnou atmosféru, kterou Derekův dům postrádal. Když jsem to dokončila, ustoupila jsem o několik kroků a obdivovala svou práci.

„To není špatné, holka, vůbec ne,“ pogratulovala jsem si a užívala si moment výhry. Došlo mi, že to zvládnu. Zvládnu tu žít, dokážu cokoliv, co si umanu, jen musím jít krok za krokem. To samé se dá říct i o mém milostném životě.

Ale nebyl čas se flákat. Musím se pořád pohybovat dopředu. Chtěla jsem se dát zase do práce a přemýšlela jsem, co udělám jako další, když jsem si vařila šálek kávy. Vzdala jsem se myšlenky na opravu schodů na verandě, dokud nebude hezčí počasí. Byla jsem rozhodnutá zůstat vevnitř. Jestli ale budu dneska pokačovat, potřebuju jet nakoupit. V místním železářství jsem už byla známá a Edgar, majitel, byl velmi přátelský..

Derekův dům vypadal jako vždy klidný, když jsem mířila k autu se skloněnou hlavou, jak pršelo. Po jeho autě nebylo ani památky, takže s Kadee někde byli. Od toho drama jsem jim nevěnovala moc pozornosti a nevšimla si, kdy přicházeli a kdy odcházeli. Nebylo by to pro moje myšlenky dobré.

Pro nás všechny bude dobré, když si dáme pauzu.

Přesto, když jsem došla k autu, ležel na předním skle Kadeein medvídek Herbert. Možná to byl Kadeein signál, kterým mi chtěla říct, že jí chybím? Vzala jsem medvěda a posadila ho na sedadlo spolujezdce, namířila na něj větráček, aby uschnul.

„Určitě ti chybí, co?“ Řekla jsem tiše Herbertovi. „Mně taky, mně taky.“

Ať byl její záměr jakýkoliv, musím jí ho vrátit. Ale to až bude jako nový.

***

Edgar mě přivítal zpoza novin, které četl za kasou, v jeho obvyklé pozici.

„Dobré ráno. Ty to tu miluješ, co? Možná bych ti měl vystavit nějakou věrnostní kartu?“

„A divíš se mi? Je to nejlepší železářství ve městě.“

„To je pravda… ale je taky jediné,“ zasmál se Edgar a otočil stranu.

Vzala jsem si košík a procházela uličkami, hledala, co jsem potřebovala. Když jsem se vrátila ke kase, Edgar složil noviny a věnoval mi plnou pozornost.

„Ty spravuješ ten dům po Cottleových, že? Na Chestnut Grove?“

„Jo, je to tak, znáš to tam?“ Zeptala jsem se a vyskládávala věci na pult.

„Ani ne, ale slyšel jsem o tom prodeji. Znám Dereka odnaproti. Je to dobrej kluk, jeden z mých nejlepších zákazníků.“

„Už jsme se potkali,“ odpověděla jsem, nechtěla jsem se zaplétat do problémů našeho vztahu. „Jeho dům je inspirující.“

„Jo, udělal s ním zázraky. Měla jsi ho vidět, než ho opravil… Je to škoda.“

„Jak to myslíš?“

„No, je pryč. Poslední věc, co jsem slyšel, bylo, že jel se svou dcerou na Západ.“

„Cože? To nemůže být pravda.“

„Jo, moje žena je makléřka, už procházela papíry na prodej jeho domu a dnes ráno jsem ho viděl, jak jede s naloženým autem z města.“

„Fakt? Kdy to bylo?“ Ptala jsem se. Cítila jsem ošklivý pocit v břiše.

„Asi před hodinou. Bylo to z ničeho nic.“

„To ano,“ souhlasila jsem a poodešla od pultu. Najednou se mi udělalo špatně. Otočila jsem se a vyběhla z obchodu, věci jsem nechala v něm.

„Hej, mám ti-“

Neslyšela jsem, na co se chtěl Edgar zeptat. Vyběhla jsem ven a zhluboka se nadechla. Moje první myšlenka byla jet domů. Možná tam na mě bude čekat nějaký vzkaz, něco, čeho jsem si nevšimla? Herbert mě pozoroval ze sedadla vedle.

„Ach, Herberte… bože, ty jsi dárek na rozloučenou, co?“

Herbert se na mě jen díval.

Když jsem dojela domů a viděla Derekův dům, sebrala jsem medvěda a objala ho. Tak je to tady. Zdálo se, jako by se všechny sny za poslední týden zničily a zbyly z nich jen vzpomínky. Nevěděla jsem, co dělám… Vystoupila jsem z auta a najednou jsem bušila na Derekovy dveře. Musela jsem se přesvědčit, být si jistá. Najít naději. Možná se Edgar pletl…

Pomalu mě začalo naplňovat zklamání. Proč jsem za ním nešla, abych se přesvědčila, jak jim je? Abych s nimi strávila poslední dny? Proč musely věci mezi námi zůstat takhle? Ale proč se nerozloučili?

K sakru, chtěla jsem je znovu vidět. Dala bych cokoliv za to, abych teď zahlédla Derekovo auto vyjíždějící zpoza rohu. Ale když jsem se podívala na konec ulice a čekala na zázrak, nic se nestalo. Byli pryč a vzali si mé srdce s sebou.