TTS - 10. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Pritkinův hlas byl silnější, ale vypadalo to, že je to to jediné, co je na něm silné. Aby se posadil, tak se musel opřít a paže se mu lehce chvěla. Na hrudníku se mu vykreslily barevné podlitiny, modřina kolem oka byla na dobré cestě a jeho pokožka získala takový zeleno bílý odstín, který se mi vůbec nelíbil. Ale o své zdraví se vůbec nezajímal. Zajímal se jen o mého otce.

„Vy jste Roger Palmer,“ řekl jednoduše.

To nebyla otázka. Měl dostatek času, aby si spočítal, koho tu chci navštívit a nikdo nikdy Pritkina neoznačil za pomalého.

„To vždycky konstatuje očividné?“, zeptal se mě Roger a odhrnul si z tváře pramen dlouhých blonďatých vlasů.

Neodpověděla jsem. Byla jsem příliš zaměstnaná tím, abych se uvolnila. Nebyla jsem si jistá, co se mohlo stát, když vysoko postavený bílý mág potká temného mága. Určitě to nebude žádná legrace. Dokonce, i když jeden z nich neměl žádné zbraně, a ten druhý… no, aspoň po žádné nesahal.

Ještě ne.

„Na těchto věcech jste pracoval pro Kruh, že ano?“, dožadoval se Pritkin odpovědi, což situaci zrovna neuvolňovalo.

„Jsem v důchodu,“ pronesl Roger mírně, ale čaj mu nenabídl.

Podala jsem mu svůj hrnek. Nebyl v tom citrón, protože jsem byla barbar. Pritkin si ho přesto vzal, ale nenapil se, protože byl příliš zaneprázdněný zíráním na Rogera. Což by fungovalo mnohem lépe, kdyby můj otec zrovna nestrkal ten svůj dlouhý nos do dózy se sušenkami.

„A přesto vlastníte nejméně tři z těch věcí, možná i víc!“, odvětil Pritkin drsným hlasem. „Na co?“

„Na to, na co je chci, válečný mágu.“

„Na ochranu,“ rychle jsem se do toho vložila, protože Pritkinova bledá tvář prudce zrudla. A protože to byla pravda.

To mi nikdo říkat nemusel. Mí rodiče se ukryli u Tonyho, toho mizery, protože ať jste tomu věřili nebo ne, venku byly mnohem horší věci než on. Jako například houf polozapomenutých polobohů z antických časů s dlouhým životem a ještě déle trvající záští. Spartoi byli děti Ara, ponechané na Zemi, když z ní byli bohové vyhnáni – se svou smíšenou krví tu měli vyšší postavení než kdokoliv jiný. Svou pozici využívali k tomu, aby následovali pokynů svého otce: zničit osobu, která byla za jejich exil zodpovědná. Mou matku.

Prohráli. A momentálně matka a její zvláštní ochránce nechápali, že ten malý, tlusťoučký hajzlík Tony pro ně bude představovat mnohem větší nebezpečí než všichni antičtí polobozi dohromady. Věděli jen, že matčina moc se během let zmenšila, a že potřebovali úkryt, kde by je nikdo nehledal.

Roger na mě pohlédl, jakoby věděl, co jsem si myslela. To nebylo těžké, protože už jsme spolu proti Spartoi společně bojovali. No, víceméně.

Hlavně jsme spolu utíkali.

„Co by to mělo být za ochranu?“, zeptal se Pritkin. „Pokud říkají pravdu, tak nejsou nic jiného než duchové…“

„Vy si myslíte, že tyto bytosti nejsou mocné?“, vyštěkl na něj Roger. „Zrovna vy byste to měl vědět lépe.“

„Proč bych to měl vědět líp?“ Pritkinův byl kluzký jako úhoř. Nebylo moc lidí, kteří by dokázali uhodnout, co byl zač, hlavně ne po půlhodinovém seznámení. Ale Roger se jen ušklíbl.

Skvělé, pokračovalo to úžasně. „Stále nechápu, jak jsi je udělal,“ vmísila jsem se do toho.

„Stejným způsobem, jako dělají váleční mágové golemy,“ vysvětlil mi Roger.

„Ti se tomu vůbec nepodobají!“, odporoval Pritkin. A on věděl, o čem mluvil. I on sám měl kdysi golema.

„No, vlastně ano. Je tu ta skutečnost, že vy a vaši lidé nutíte démony k tomu, aby hýbali vašimi výtvory,“ pokračoval Roger. „Zatímco mí partneři to dělají ze svobodné vůle. Ale kromě toho…“

„Golemové jsou kontrolováni…“

„Hezčí slovo pro otroctví.“

„…aby z vlastní vůle nezpůsobovali škody…“

„Dokud se neosvobodí a nestanou se z nich lidi žeroucí zombie,“ dodal Roger suše.

„…na rozdíl od té věci tady dnes v noci! Málem nás to zabilo!“

„Čím? Byla neozbrojená…“

„No tak to odvedlo dobrou práci, i beze…“ Pritkin se zarazil. „Ona?“

„Její jméno je Daisy,“ informovala jsem ho.

Pritkinova ústa se otvírala k dalším námitkám, ale znovu je zavřel. Jeho pohled putoval zpátky k Rogerovi a potom zase ke mně, jakoby se mezi námi snažil najít podobnost. Zrudla jsem ve tváři; nevěděla jsem, proč. Já sama jsem mezi námi žádnou podobnost neviděla. Roger Palmer byl vysoký, šlachovitý muž, spíš hubený a jeho tvář, nos a jeho zuby byly příliš dlouhé. To mu propůjčovalo takový koňský výraz, který nevylepšovala ani blonďatá hříva dlouhých vlasů padající mu před bledě modré oči. Na sobě měl starý, hnědý oblek a světle hnědou pletenou vestu. Obutý byl do tenkých pantoflí z purpurového saténu, jelikož ty gumové holínky, které měl na sobě, když jsme se prodírali lesem, se asi musely umýt. Nevypadal jako nebezpečný Temný mág, i když to byl příběh, který jsem slyšela několikrát. A určitě ne jako někdo, kdo by byl ženatý s bohyní.

Ale na druhou stranu já také nevypadala jako Pýthie. Vnější vzhled mohl klamat. Ale nevěděla jsem, jestli to platilo i v jeho případě. Kromě toho jsem netušila, jestli už předtím nasraného Pritkina provokuje, protože si myslel, že si s ním v případě potřeby poradí, nebo si toho prostě nevšiml.

Podle jeho reakce to nevěděl ani Pritkin.

„Ale duchové sami nedokážou ničím hýbat,“ zopakovala jsem, než se do sebe mohli zase pustit. „A většina z nich se sotva dokáže postarat o sebe…“

„Nesmysl,“ přerušil mě Roger. A poprvé působil jeho obličej živěji. „Duchové jsou úžasné bytosti a patří k těm nejmnohostranějším, které existují. A jsou mocné…“

„Mocné?“, opakovala jsem, protože jsem měla zkušenost jinou. Jistě, u Tonyho způsobili docela dost velké škody a už jsem viděla něco podobného i jindy. Ale to byly ojedinělé případy, kdy se větší počet duchů spojil za jedním cílem, a spolupracovali spolu. Obvykle se tak stávalo při vykonávání jejich oblíbeného sportu – pomsty – nebo při lovu za energií, kterou tak zoufale potřebovali. Bez ní zůstali viset v takové polovičaté existenci, připoutaní k tomu, kde strašili, až nakonec zmizeli úplně.

Často jsem si myslela, že to byl důvod, proč tolik z nich zešílelo. Věčnost přestávala být bonusem, pokud byl člověk vězněm. A venku bylo dost šílených duchů.

Ale mocní?

„Och, ano,“ trval na svém Roger. „Vezměme si například démoni. Všichni neustále hovoří o tom, jak jsou silní, jak je těžké je kontrolovat a jak jsou nebezpeční.“ Při posledním slově ironicky zakýval prstem, jakoby ho myšlenka, že se někdo může tak nízkých bytostí jako byli démoni, mohl bát. „Ale co neví – duchovém jsou mnohem víc.“

„Jsou šílení,“ řekl Pritkin, jakoby konečně našel vysvětlení, které ho uspokojovalo.

Roger se posměšně rozesmál. „Och, ano, rozhodně se o toto staré otřepané klišé snaží… a které dokáží výborně využívat.“

„…šíleného nekromanta…“

„To jsi?“, zeptala jsem se s nedobrým pocitem v žaludku. Jonas to tvrdil, ale já doufala, že se mýlil.

Roger na mě vrhl netrpělivý pohled. „Přes všechno, co ti možná navykládali, to není žádné sprosté slovo. Je to pouze jméno pro někoho, kdo používá magii a specializuje se na mrtvé – na všechny druhy mrtvých. Jediný důvod, proč je to spojováno s něčím zlým, je ten, že Kruh udělal všechno, aby tomu tak bylo.“

„A protože jich tolik bylo zapotřebí uvěznit,“ dodal Pritkin.

„Ano, to mě vždy udivovalo,“ odvětil Roger sladce. „Jestli jsme tak bezmocní, tak proč taková snaha?“

„Vaši moc nikdo nezpochybňoval, mágu. Ale vaše principy.“

„Principy.“ Roger si výsměšně odfrkl. „Jako byste něčemu takovému rozuměli.“

„Na rozdíl od Temných mágů, který je tak pověstný svou nezištností.“

„Ano, budeme se tvářit tak, jakože to jsou jen tyto jediné dvě možnosti.“

„Kruh je jediná jednotka, která ochraňuje magický svět!“ Pritkin začal rudnout.

„Před všemi, kromě sebe.“

„Před těmi, kteří ignorovali staletí zkušeností…“

„Před těmi, kteří ignorovali absurditu stagnující magie, která každým rokem slábla…“

„…a zkoušeli nebezpečné experimenty, které skoro skončily katastrofou!“

„…zatímco naši nepřátelé sílili! Ano! Řízněte se do vlastního masa, válečný mágu!“, vyštěkl Roger. „Ale nezatracujte zbytek, aby se potopil s vámi. Mnoho z nich by dalo přednost šanci na boj!“ A pak bouchl pohárem o stůl.

S Daisy jsme sebou cukly. Plukovníkovi se zachvěl plnovous. Pritkin s Rogerem na sebe vrhali vražedné pohledy. Zasáhla jsem, dokud jsem k tomu měla příležitost. Další možná nedostanu.

„Jak mohou být duchové mocnější než démoni?“, zeptala jsem se. Protože pokud to byla pravda, tak jsem si musela pokecat s Billym.

Roger na mě vrhl pohled, jakoby věděl, co jsem měla v úmyslu. Ale přesto odpověděl. „No, tak za prvé jsou méně zranitelní. Vezmi si tady plukovníka. Vidíš ten kontrolní drahokam na jeho čele?“

„Vždyť žádné čelo nemá,“ konstatovala ironicky Daisy. „Dokonce ani hlavu…“

„Já mám hlavu, ženská!“, vyhrkl pobouřeně plukovník.

„Myslela jsem tím, na tvém novém těle.“

„To jsem měl také na mysli! Smysl toho, že jsou nad krkem prázdné, je ten, že někam se musí napasovat naše hlavy!“

„Ale nikdo naše hlavy nevidí,“ odvětila Daisy. „A tihle vypadají… no divně.“

„Nejsou tu jediní divní.“

„Přesně tak,“ utnul je Roger, „ale já měl na mysli, že plukovník si nemusí dělat starosti s tím, že by mu někdo na čele to kouzlo vymazal nebo mu vytáhl papírek z úst…“

„Což by bylo jednoduché, protože obvykle je má pořád otevřené,“ zabručela Daisy.

„…nebo jiný typický způsob, jak takového golema zneškodnit. Protože to nejsou žádné nástroje; jen je využívají.“

„Jako řízení auta,“ vysvětlila mi Daisy. „Když je to zničené, tak jdeme prostě dál.“

„Démon nemůže odejít?“, zeptala jsem se.

„Ano, ale už se nevrátí, že ano?“, kontroval Roger. „Jakmile je golem – v podstatě jeho vězení – zničený, končí i jeho otroctví. A obvykle neztrácí čas a zmizí. Pokud se ovšem nerozhodne si se svým bývalým pánem trochu zatancovat. Tak jako tak, jsi ztratil služebníka.“

Pritkin na něj temně zíral, ale neodporoval. Což asi znamenalo, že Rogerův popis odpovídal skutečnosti. Pritkin se rád hádal i s lidmi, které měl rád, ale tak nějak jsem nevěřila, že by to platilo i na Rogera.

A pak je tu způsob, jakým se živí,“ pokračoval Roger. „Duchové a démoni, obojí jsou zjevení, že?“

„No, někteří démoni…“

„A obě skupiny jsou silnější, když se živí energií.“

Přikývla jsem.

„Rozdíl je v tom, že démoni jsou schopni pojmout jen určité množství. V tomto ohledu jsou jako lidé, nebo upíři. Krmí se, aby pokryli momentální potřeby, a aby nashromáždili moc pro pozdější dobu. A u starších démonů může být množství, které pojmou, velmi, velmi velké. Ale i oni mají hranice, i když to neradi přiznávají. Zatímco duchové…“

„Co je s duchy?“

„To jsou bezedné houby: Nikdy nejsou plní. Můžeš je krmit a krmit a krmit, a oni… prostě to všechno nasají.“

Daisy přikývla svou náhražkou hlavy a řasy jí opět spadly dolů.

Zamračila jsem se. „Odkud to víš? Žádný duch nemá přístup k takovému zdroji.“ Pro většinu duchů, které jsem znala, byl problém najít dostatek energie pro další existenci, ne kolik toho do sebe dokážou nacpat.

„Ale ano, pokud jim ji někdo dá k dispozici.“

„Ale proč by někdo měl chtít…“

„Stvoří tak nezničitelné vojáky!“, vpadl do toho Pritkin obviňujícím hlasem.

Pohlédla jsem na něj a byla lehce překvapená, ale ne tak překvapená jako Roger. Ten vypadal užasle, že takové magické nic si dokázalo spočítat dvě a dvě. Ale zavrtěl hlavou.

„Ne nezničitelné. Jak jste dnes večer zjistili. Ne, že by byl tento model určen pro boj, ale za určitých podmínek může být zničen kterýkoliv z nich. Ale to není důvodem této debaty.“

„Tak co?“

Roger působil zamyšleně. „Předpokládám, že nejtrefnější přirovnání by byly Spitfire – stihačky z druhé světové války.“

Podle jeho udiveného výrazu to Pritkinovi jako vysvětlení nestačilo. Pro mě taky ne, ale mě trochu rozptylovala nevolnost, která se mi šířila břichem. Protože mě nezajímalo na Rogerově zvláštním koníčku Proč.

Zajímalo mě Jak.

„Za druhé světové války plánovali nacisté invazi na Britské ostrovy,“ vysvětlil mi. „Ale k tomu by potřebovali kontrolu nad vzdušným prostorem a to znamenalo, že by museli zničit RAF – což je britské letectvo.“

Omámeně jsem přikývla.

„Ale RAF, odolávala, protože jejich letadla, Spitfirey, byla zatraceně dobrá malá letadla a protože to vypadalo, že jejich továrny jich dokážou produkovat nekonečnou zásobu. Vždy, když nějaké letadlo spadlo, tak tam byla dvě další, která nastoupila na jeho místo. Byl tu jen jeden jediný problém.“

„Továrny nedokázaly produkovat jak na běžícím pásu i piloty,“ řekl Pritkin a přimhouřenýma očima hleděl na Daisy, která prohledávala zástěru po spadlé řase.

„Přesně tak,“ řekl Roger.

„RAF neustále docházeli piloti a nedařilo se jim dostatečně rychle školit nové, aby pokryli poptávku. Vydrželi jen díky přísunu kvalifikovaných sil ze zahraničí. A i s nimi to bylo velmi těsné. Ale představte si, že by mohli někoho vycvičit jen jednou a pak ho nasazovat opakovaně za sebou, znovu a znovu. Představte si, že když je vůz zničen, tělo zůstane nepoškozené a jednoduše vklouzne do dalšího. A pak znovu a znovu…“

„Přísun by se nikdy nevyčerpal,“ konstatovala jsem, zatímco jsem sledovala Pritkina, který byl zpočátku naštvaný, ale teď zuřil.

Roger přikývl. „Jen si představte: Armáda vojáků, kteří nemohou zemřít – protože už mrtví jsou. Nikdy nemohou být zajati nebo přinuceni odpovědět nepřátelům na otázky. Nebo jim nelze bránit v tom, aby se vrátili na svou základnu. Protože, kdo by dokázal ducha polapit?“

Mě něco napadlo, ale nic jsem neřekla, protože Pritkin byl na pokraji infarktu. Možná myslel na zkázu, kterou by taková jednotka dokázala nadělat mezi jeho bratry. Nebo to byl možná Rogerův postoj, který mu vadil.

Ten zřejmě zapomněl, kdo byl jeho publikem a pustil se do pokračování svého oblíbeného tématu.

„Samozřejmě tu byl problém,“ obrátil se na mne Roger. „Nejotravnějším bylo, že si duchové stěžovali, že ta těla nejsou cítit jako jejich vlastní.“

„Neustále jsem vypadávala,“ potvrdila Daisy. „A to dřív, než jsem se pokusila s tou věcí pohnout!“

„A ani procvičování nepomáhalo,“ dodal Roger. „Nakonec jsem pochopil, že jsem stvořil pouze nástroj, ale to, co potřebovali, bylo tělo. Takže jsem trochu pátral a objevil, že poutací kouzlo golema je podobné tomu, jak se vytváří zombie, a jakmile jsem toto pochopil, rozsvítilo se mi.“

„A jak!“, vykřikla Daisy.

„Samozřejmě jsem musel i přesto najít kouzlo, abych snížil váhu těla, ale nespalovali tolik energie jako tank. A duchové magii neovládají. Proto jsem musel jejich kouzlo spojit s lektvarem, který by mohli nosit u sebe…“

„Ale dokázal jsi to,“ řekla jsem, i když to bylo očividné.

„No… více či méně.“ Poplácal Daisy po obrovském stehně. „A na rozdíl od živých vojáků se ti mí neunaví. Nemohou být zraněni. Nepotřebují spát. Dokud mají tělo, které obývají a energii, která je zásobuje, mohou pokračovat a pokračovat a dál a dál…“

Zarazil se, protože Pritkin už toho měl dost. Místnost zalila vlna moci a připomněla mi, že Pritkin žádnou zbraň nepotřeboval. On sám byl zbraní. Válečným mágem. Ale na druhou stranu Roger také.

Pritkin vyskočil do vzduchu s něčím v ruce, co jsem nemohla vidět, ale o čem jsem zatraceně dobře věděla, že to nesmí použít. Je po všem, chtěla jsem vykřiknout. Už nemůže nikomu ublížit! Už je mrtvý!

Ale k tomu jsem nedostala příležitost.

Napůl jsem se zvedla ze židle, natáhla ruku, zatímco se mi tvořila na rtech slova, když Pritkin najednou zmizel. Ale o sekundu později něco zasáhlo protější stěnu. Když jsem se tam podívala, právě se vyhrabával ze zdi za stolem –, poté, co byl odhozen skrz celou místnost a skoro skrz stěnu. Něčím, co se pohybovalo tak rychle, že jsem to vnímala jen rozmazaně.

A tak to i zůstalo, protože jsem byla zaměstnaná během, než abych si toho všímala. Odstrčila jsem židli bokem a poklekla vedle zhrouceného válečného mága, kterému z ruky vypadl nevybuchlý lektvarový granát. Pritkin musel být dostatečně dlouho při vědomí, aby se mu ho podařilo Velkému Rudochovi ukrást, zatímco ho nesl k domu a schoval si ho do boty.

Zatraceně! Na to jsem měla myslet. Ale nepovažovala jsem za nutné prohledávat nahého muže.

„To ho naučí ani se nenamáhat vztyčit štít!“, řekl někdo, a když jsem se otočila, uviděla jsem to stát ve dveřích. Déšť pršel do neexistující hlavy plukovníka, který trčel z krku a sebevědomě se naparoval.

„Nic ho to nenaučí, když bude mrtvý!“

„Raději bys viděla mrtvého svého otce, děvče?“, zeptal se plukovník.

Zvedla jsem zlatý granát a hodila ho po něm. „Chtěl ho chytit – ne zabít!“

Plukovník se skrčil a vyhnul se tak lepkavým vláknům, které se jako pavučina snesly na otvor. „No, odkud jsem to měl vědět?“, vykřikl a dírou v pavučině na mě zíral. „A k čemu by mu to bylo, kdyby ho chytil? Toto není váš čas!“

„Mohl by ho přinutit říct pravdu! Kolik vás má Černý Kruh? Kde vás schovávají…“

„To jsem měl předpokládat,“ řekl Roger podrážděně a přiblížil se. Pohlédl na plukovníka. „Příště mi dovol nejdřív požádat o pomoc, než zasáhneš.“

„Je to válečný mág. Neměl byste čas se zeptat,“ protestoval plukovník. Ale nikdo ho neposlouchal.

„Udělej něco!“, přikázala jsem Rogerovi, který si dřepl vedle Pritkina a po druhé tuto noc mu nahmatával puls.

Vzhlédl k Velkému Rudochovi.

„Lampu.“

Obr trhl jedním hákem, který mu sloužil jako ruka, z pásku vytáhl kapesní lampu a strčil ji do zásuvky. Podle toho, co mu tam všechno viselo, bylo jasné, že hlavní náplní práce Velkého Rudocha nebylo zahradničení. Mohl Pritkina zasáhnout něčím mnohem horším než dlaní, i když i to mělo následky.

Roger uchopil lampu a otevřel Pritkinovi pravé oko. Přitom se snažil s jeho hlavou nehýbat. „Normální reakce,“ řekl po chvíli. „A jeho puls je silný. Měl by se zotavit, ale to budeme s jistotou vědět, až se probudí.“

„Jestli se probudí!“, vyštěkla jsem.

„Děláš si příliš velké starosti. Je to napůl démon…“

„Také je napůl člověk!“

„A co bych měl, podle tvého názoru, dělat?“, zeptal se netrpělivě. „Nejsem lékař, a on není upír. Dokážu manipulovat mrtvým masem, jak se mi zlíbí, ale nad živými nemám žádnou moc.“

Možná ne, ale znala jsem někoho, kdo ano.

Když jsem vyskočila, chytil mě za ruku. „Ona tu není. Není…“

„Ale jistě že tu je!“ Vytrhla jsem se a běžela ke schodišti.