THOAH - 19. kapitola

Překlad: Lucianna

Julii trvalo déle, než si připouštěla, než si uvědomila, že sporák je indukční, takže jen hrnce a nakonec jejich obsah, se ohřívá. Ale s potřebou zůstat zaměstnaná, udělala polévku ze dvou plechovek zeleniny a pár bujonových kostek, které našla v téměř prázdné skříňce, zatímco Rowan, Micah a Dante, byli nahoře s Nicholasem a… usazovali ho.

Nevěděla, jak se sem dostali před ní, když ji nikdo nepředjel na silnici, ale Julie přijela do žhavé diskuze – v tom samém cizím jazyce – která probíhala nahoře. Většina emocí přicházela od Nicholase, ačkoliv Rowan příležitostně vracel také dobře, mezi působivými úseky neuvěřitelné trpělivosti. Dokonce i kočky ji sem předběhly a byly teď seřazené v řadě, jako malí vojáčci, sedící na gauči, když taky poslouchaly to, co se dělo nahoře, a jejich velké nemrkající oči, zaměřené do nikam. No, kromě Sola, který byl na galerii, a díval se do chodby, vedoucí k ložnici, očividně připravený začít něco sám, pokud by cítil, že Nicholas potřebuje jeho pomoc.

Klení, zjistila Julie, bylo nezaměnitelné v jakémkoliv jazyce.

A stejně tak vztek, zvlášť smísený s vinou. Vzpomínala na jejich rozhovor cestou domů v pátek večer, když se milovali na verandě a Nicholas řekl, že kdyby potřeboval někoho, aby mu hlídal záda, bylo by příliš pozdě, protože by už byl mrtvý. Ale to nikdo neřekl Sampsonovi, zjevně, když vstoupil do smrtelné rány, patřící Nicholasovi.

Jo, předpokládala, že by se taky chovala šíleně, kdyby někdo zemřel, aby ji zachránil.

Julie položila pokličku zpátky na hrnec s vařící se polévkou, pak se otočila a opřela si ruce o žulovou desku ostrůvku, když se dívala směrem do obývací místnosti, jemně osvětlené, krásně tepanými stolními a podlavými lampami. Lampy přivezli před třemi týdny, s několika konferenčními stolky, osm stop dlouhým jídelním stolem, který se dal rozložit na dvanáct stop – takže uvažovala, koho má Nicholas v úmyslu zvát na večeři – dvě komody a velká, extra dlouhá postel nahoru, a krásný stůl a příborník, který nechala umístit v místnosti v přízemí.

Zjistila od jednoho z mužů, že všechen nábytek byl vyrobený přímo tady v Maine, z přírodní třešně a byl objednán před víc jak rokem. Pak, o pár dní později, jí volal Rowan a říkal, že podepsal doručení koženého nábytku a jestli by mohla prosím přijít a říct mu, kam má všechno postavit.

Bylo to potom, co Rowan, Micah a Dante odešli a Julie stála uprostřed Nicholasova úžasného domu a uvědomila si, že ten záhadný muž z ostrova někde v Atlantiku, se úplně ponořil do prvků dřeva, vody, vzduchu, ohně a kovu. Také dokázal zahrnout prvek vzduchu, když se doslova nad něj zavěsil. Žádný plast v dohledu. Pche, jediný, skutečně člověkem vyrobený materiál v domě, bylo sklo a to je z většiny vyrobeno z písku. Tento malý objev donutil Julii k malému šmejdění, a zjistila, že všechno jeho oblečení, které viselo v šatně, bylo vyrobeno z přídodních vláken; konopí, bavlna, kůže a dokonce hedvábí.

Julie přestala dýchat, aby slyšela, když zjistila, že po tom co slyšela téct sprchu a kroky sem a tam z ložnice do přilehlé koupelny nahoře, skoro hodinu, všechno najednou ztichlo.

Možná, doufala, našli něco v lékárničce na bolest, co ho konečně odrovnalo, protože se opravdu netěšila na to, hlídat velkého, silného a naštvaného muže. Vešla do obýváku, aby viděla, že Rowan schází ze schodů, a shrnuje si rukávy, jeho více mokré, než zakrvácené košile.

Zastavil se dole, když ji uviděl. „Neměla bys tady být, Julie,“ řekl a jeho tváře zčervenaly, když pohlédl nahoru na galerii, než se nuceně usmál. „Vrať se za pár dní, až se… až bude víc sám sebou.“

„Titus mě požádal, abych zůstala s ním,“ řekla a cítila, jak jí samotné hoří tváře. „Protože si myslí, že Nicholas by mi… že nebude se mnou bojovat.“

Rowan se podíval zpátky nahoru, právě když se Dante a Micah, objevili na galerii, Dante nesl lékařský batoh a Micah zvedl Sola a držel toho kocoura na hrudi.

„Řeknete mi, jak jsou na tom jeho zranění?“ zeptala se Julie a upoutala tak znova Rowanovu pozornost. „Bude v pořádku?“

„Zašili jsme hlubokou ránu na jeho boku a zavázali hrudník, kdyby náhodou měl zlomená žebra, a má ošklivou bouli na čele a hromadu malých šrámů a modřin.“ Pokrčil rameny. „Jak znám velitele, bude kulhat kolem už zítra a nejspíš bude zpátky v práci za týden,“ řekl, a znova se napjatě usmál.

„Jste si jistí, že by neměl být v nemocnici?“

Úsměv zmizel a zavrtěl hlavou. „Dokud nevíme víc detailů, o tom co se stalo, je v největším bezpečí přímo tady, v Nova Mare.“

Julie se podívala pryč. „Nikdo nevolal šerifa, že ne?“

„Ne.“

„A… Sampson?“

„Mám představu, že Titus a Rana ho osobně dopraví zpátky… zpátky domů.“ Rowan pohlédl do patra. „Což nezlepší jeho náladu, jak se obávám, když cítí, že je to jeho povinnost.“ Podíval se na ni, jeho tváře se znovu zarděly. „Není na mě, abych ti řekl víc, Julie. Nicholas odpoví na všechny otázky, které máš.“

„Jo,“ řekla s povzdechem, „to je to, co řekl Mac.“ Otočila se pryč a šla zpátky do kuchyně. „Spí? Udělala jsem polévku.“

„Měla bys počkat do rána, než ho zkusíš nakrmit čímkoliv,“ řekl a následoval ji. „Mužské břicho nepřijme jídlo, tak brzo po bitvě.“

Zastavila se s poklicí napůl z hrnce a zírala na zeď za sporákem, takže Rowan nemohl vidět, co si myslí o tom malém kousku informace, který jí sdělil tak nonšalantně, jako by byl obeznámen s bitvou stejně, jako Nicholas očividně je.

„Nemáme tu zůstat na noc?“ zeptal se, právě když slyšela dva ostatní muže sejít ze schodů. „Je sice hodně věcí, které se musí udělat v konferenčním pavilonu do rána, ale můžu tady nechat Danteho nebo Micaha.“

„Dali jste Nicholasovi něco na bolest?“ zeptala se, aniž by se otočila.

„Zkusili jsme to,“ řekl s pobaveným úšklebkem, „ačkoliv nevím, jak moc jsme do něj skutečně dostali, nebo jak efektivní to bude. Ale právě to vypětí, by ho mohlo odrovnat.“ Sotva zadržela cuknutí, když položil ruku na její rameno a jemně ji stiskl. „Naprosto souhlasím s Titem; Nicholas by ti nikdy neublížil, Julie, když jeho vrozená povaha je ochraňovat – zvlášť ženy.“

„Jo, ten muž je hrdina,“ zamumlala tiše, a konečně se otočila. „Díky za nabídku, ale budu v pohodě s ním.“ Mávla směrem k Micahovi, který postavil Sola dolů na podlahu, než si shrnul své vlastní, mokré a zakrvácené rukávy. „A mimoto, mám Solomona. Ten velký ušatec, se motá kolem Nicholase tak dlouho, že mě chránil, když ta stěna vybouchla.“ Zavrtěla hlavou na ty tři, očividně překvapené muže. „Musel cítit, co se stane, protože mě srazil na podlahu a dokonce mi zakryl hlavu vlastním tělem.“

Všichni se otočili a sledovali Sola, jak jde po schodech nahoru a zbylých pět koček ho následuje.

„No, jestli si jsi jistá, že budeš v pohodě,“ řekl Rowan unaveně, „my půjdeme.“

„Um, ty dveře vypadají, že jsou zaseknuté,“ řekla Julie a ukázala na vchodové dveře. „Zkoušela jsem si předtím jít pro něco do svého vozíku, ale dveře nešly otevřít.“

Micah se natáhl, otočil klikou a otevřel je, pak se na ni podíval a usmál se – také unaveně. „Vypadá to, že jsou teď v pohodě.“

Julie je následovala a stála ve dveřích, když sešli ty dva schody z verandy dolů. „Jak jste se sem, lidi dostali? Nevidím žádnou dodávku.“

„My… eh, přišli jsme zkratkou,“ řekl Rowan.

„Můžete si vzít zpátky můj vozík,“ nabídla.

„My se projdeme,“ řekl Dante a mávnul přes rameno. „Zkratka je rychlejší.“

Julie sledovala, jak zamířili po příjezdové cestě, pak couvnula a zavřela dveře. Přešla do kuchyně, vypnula sporák, dala polévku do lednice a pak se otočila a rozhlédla se po tichém domě. Mohla by spát na gauči, usoudila s unaveným povzdechem, když šla zpátky ke dveřím, aby se ujistila, že jdou otevřít – jen aby zjistila, že jsou znovu zaseknuté.

Tahala a tlačila, pak zatlačila ramenem, zatímco otáčela klikou, ale nepohnuly se. Přeběhla k dvojitým dveřím, vedoucím na verandu, ale zjistila, že ani ty nejdou otevřít. Došla k oknům za jídelním stolem a zkusila každé, pomalu couvala pryč, když nešly otevřít, a pak zamířila do přízemní pracovny, ale jen aby zjistila, že ani tahle okna, nejdou zatraceně otevřít.

Julie šla zpátky do hlavní místnosti a stála, objímajíc se kolem těla. Co to mělo být? Jak to, že ti muž byli schopní odejít, ale ona ne? Měl ten dům nějaké tajemství mužské ruky, nebo co? Ale když sem přišla několikrát za poslední měsíc, nikdy neměla problém. Tak proč, u Háda, nemůže odejít teď?

„Rowane!“

Julie střelila pohledem ke galerii, pak vyběhla schody, v obavě, že by se mohl Nicholas pokusit dostat z postele. „Rowan a ostatní, odešli,“ řekla, vstupujíc do dveří ložnice, když šťavnatě zaklel, ve staré dobré angličtině. Napjatě se na něj usmála, když došla k posteli. „Mám obavu, že jsi tu zaseknutý se mnou.“

Otočil hlavu pryč. „Nechci tě tady.“

„To je škoda,“ zavrčela přímo na něj, s vědomím, že pokud ho nezvládne nyní, napůl mrtvého, začne ukazovat své opravdové svaly. „Slíbila jsem Macovi, že na tebe dohlédnu. Tak co jsi chtěl po Rowanovi? Je něco, co ti můžu podat?“

Podíval se zpátky na ni, přivřenýma, téměř černýma očima. „Jo. Jelikož to nevypadá, že by to z mé strany vyžadovalo účast, můžeš se svléknout a vlézt ke mně do postele. Pokud to není služba, kterou nabízíš, tak odejdi.“

Ok, to bolelo. „Zkoušela jsem to,“ odsekla hned zpátky na něj, otočila se a odcházela pryč. „Ale vypadá to, že všechny tvé dveře a okna, jsou zaseknutá.“ Zastavila se v chodbě a střelila po něm stejným, výhrůžným pohledem. „A ačkoliv jsem štíhlejší, než dvanáctiletý kluk, nedokážu se protáhnout dvířkama pro kočky. Och, a pro příště, měl bys vědět, že je potřeba víc, než mužské pózování, abys vyděsil městskou couru.“

Julie se otočila, když jednoduše ležel a mračil se na ni, a přemýšlela, co ji posedlo, že řekla tohle. Prošla kolem koček, ležících na galerii, tvářemi k ložnici a cítila, jak ji jejich velké, nemrkající oči, sledují cestou dolů ze schodů. Přešla ke skleněné stěně, otočené k Bottomless a objala se kolem těla, roztřeseně se nadechla a jednoduše stála a zírala dolů, na světla Spellboudn Falls.

A proč, uvažovala, si myslela, že najít odvahu zamilovat se do Nicholase, bude největší překážka? Protože jestli se předtím považovala, že je zcela mimo jeho ligu, dnešní malá… událost, ho odvála přes celý svět.

Nebo to mělo být o staletí pryč? Mohla zachytit jen kousky konverzace v tunelu – v jazyku, o kterém si nebyla jistá, jestli ještě existuje – ale určitě poznala Atlantidu a dalších několik slov, jako mýtický, past, přepadení, nebo zrada, a něco, co mělo něco společného s právem prvorozeného.

A pak tady byl sám Nicholas, krvácející na Sampsona, kterého držel v náruči, a požadující, aby Mac přivedl toho muže zpět k životu. A Mac řekl, že je příliš pozdě, protože jeho přítel už si zvolil odchod. Odchod kam, přesně? A pokud by si Sampson ještě nevybral, znamenalo by to, že by ho mohl Mac, přivést zpět ze smrti?

Nicholas to tak rozhodně viděl. Protože proč by jinak, sám téměř mrtvý, nesl Sampsona celou cestu zpátky z… odněkud, kde byli v tom pekelném boji, oblečeni jako… gladiátoři. Ne, to brnění jako kůže a kovová sukně, co oba, Sampson i Nicholas, měli na sobě, se nosila víc na severu Evropy, pokud si pamatovala své ukradené přednášky o starověkých civilizacích správně.

Další slovo, které stoprocentně poznala, bylo válečník. A byla si naprosto jistá, že to byly rány po meči, na obou mužích, když si nedovedla představit, jaká jiná zbraň by mohla udělat takovou díru. Proboha, Sampson byl přeťatý málem v ….

Julie ztuhla při dalším zachvění, když uslyšela těžké, toporné kroky nahoře na chodbě.

„Omlouvám se.“

„To je v pořádku, Nicholasi,“ řekla, aniž by se otočila. „Jsem si vědoma toho, že naštvaní a zranění muži, dělají a říkají věci, které tak nemyslí.“

„Tohle nejsem já. Já nenadávám lidem, na kterých mi záleží.“

„Já vím,“ řekla tiše, konečně se otočila a podívala se na něj, aby viděla, jak stojí na galerii, jen s prostěradlem, omotaným kolem částečně zavázeného trupu a plandající za ním. Smutně se usmála. „A taky vím, že ti velmi záleželo na Sampsonovi a cítíš se odpovědný za jeho smrt. Prosím, běž zpátky do postele, než spadneš dolů.“ Její úsměv se změnil na pokřivený. „Protože já tě tam opravdu nedonesu.“

„Pojď se mnou.“

Julie cítila, jak se úsměv změnil zpátky na smutný. „To si nemyslím.“

Viděla, jak jeho sevření zábradlí zesílilo, když se lehce zakymácel. „Nechám tě, abys zůstala oblečená. Jen si se mnou lehni, Julie.“

„To je od tebe velmi laskavé, ale ne.“

„Já nejsem laskavý.“

„Promiň. Zapomněla jsem. Vypadá to, že si tě stále pletu s někým jiným. Běž do postele, Nicholasi. Já nikam nepůjdu, zjevně,“ řekla s tichým odfrknutím. „Takže pokud něco potřebuješ, stačí na mě prostě zavolat.“

„Potřebuju, abys šla se mnou do postele.“

Trvalo jí to jen jeden úder srdce, než pochopila, že tam hodlá stát, dokud buď nespadne, nebo mu nevyhoví. Ale tak, možná cítit teplé, živé tělo, po tom, co nesl Sampsona celou tu cestu sem, bylo to, o co ji žádal. Tak s poraženým povzdechem, Julie prošla zpátky obývákem a po schodech nahoru, pak se zastavila před ním, posbírala plandající prostěradlo a opatrně vklouzla paží kolem jeho pasu – překvapená, když skutečně přenesl část své váhy na ni.

„Překulíš se a zalehneš mě ve spánku,“ zamumlala, když vyrazili chodbou společně, „a budeš mít monokl na druhém oku.“

*****

Nicholas se probudil a našel Julii, stulenou u jeho boku, její chaos vlasů – které dokázal osvobodit, jakmile usnula – pokrývaly jeho hrudník, její poddajné tělo bylo teplé a lákavé, a její ženská vůně, vzrušila jeho smysly, když si vzpomněl, že očekával tenhle okamžik. Jediný problém byl, že neměl v plánu, být napůl mrtvý, až se to konečně stane.

A zatraceně, u Háda, určitě neplánoval, aby ho Julie viděla pokrytého více krví, než oblečením, tím méně, aby byla svědkem plné síly jeho temné stránky. Byl stále udiven, že neutíkala v hrůze pryč v tu chvíli, kdy ho spatřila v jeskyni, jak držel mrtvého muže. Ale nejen, že zůstala klidná, dokonce souhlasila, že ho bude ošetřovat při uzdravování. A místo aby panikařila, když zjistila, že je lapená v jeho domě, dokonce po tom, co ji brutálně zkusil poslat pryč, přišla do jeho postele s ním a usnula, jako by právě nezjistila, že je něco víc na Nova Mare a na Oceanových – a na něm – než je na první pohled vidět.

Nebyl překvapený, že Mac zamknul Julii v domě, vzhledem k tomu, čeho byla svědkem včera večer. Pravá otázka každopádně byla, jak hodlal čaroděj s ní naložit dál. Protože jedna věc, kterou Nicholas věděl, byla, že nemůžou mít okolo pobíhající současníky, kteří znají jejich tajemství.

Cítil, jak Julie zadržela najednou dech. „Dobré ráno,“ řekl tiše. „Spala jsi dobře?“

Držíc hlavu dole, snažila se od něj vyklouznout. „Uh-uh,“ zamumlala, když to nedokázala dost daleko. „A-a ty?“

Nerozhodný, jestli je zahanbená, že se probudila nalepená na téměř nahém muži, nebo jestli je její hlas drsný od spánku, Nicholas předpovídal nějaké dlouhé úseky ticha, v nadcházejících dnech. Najednou si vzpomněl, že by měl odpovědět, když zkusila proklouznout a znovu selhala – očividně mu nechtěla ublížit, kdyby se uvolnila kroucením. „Spal jsem jako dobře najedná kočka, schoulená na slunci.“ Opravdu cítil, jak se mu na tváři formuje úsměv, když dala víc síly do snahy se osvobodit, než ochabla s dalším poraženým povzdechem. „Musíme si promluvit, Julie.“

„O-ok,“ řekla, protahujíc slova, když mu jemně poplácala hrudník nad obvazy kolem jeho žeber. „Promluvíme si hned po tom, co si dám hrnek kafe,“ řekla, znovu s úmyslem odejít, jen aby znovu ztuhla. „Prosím, řekni mi, že máš kafe.“

„Čaj.“

„A co víno?“ zavrčela. „Protože bez urážky, ale naposledy, co muž řekl ´musíme si promluvit´, jsem se ocitla rozvedná, žijící s opilým otcem a platící hromadu dluhů z kreditních karet.“

Odhrnul její vlasy ze své brady, pak přitiskl její hlavu k sobě. „Jsem trochu znepokojený, že jsi nezmínila nic z toho, čeho jsi byla včera večer svědkem.“ Stále ji držel, když se zkusila na něj podívat. „Proč se neptáš na tisíc otázek?“

„Protože opravdu nechci znát odpovědi,“ řekla, s náznakem strachu v hlase – nebo možná to byl sotva znatelný vztek?

„Musíš být zvědavá.“

Znovu si odfrkla do jeho hrudi. „Ne, jestli je to zvědavost, co zabije kočku.“

„Musíš aspoň přemýšlet, co se stane… teď.“

Vyškrábala se pryč tak rychle, že přistála na podlaze, pak pozadu, jako rak, couvala pryč, když se přetočil na bok a zkusil ji chytit za paži. „Neutíkej,“ zavrčel a zkolaboval se zaklením, jak mu ostrá bolest projela tělem.

„Jestli jsou tvá okna neprůstřelná,“ zavrčela zpátky na něj, od protější zdi, „tak vezmu sekeru na dveře.“ Zůstal nehybně na posteli s tváří dolů, když slyšel, jak se postavila na nohy. „Slyšíš mě?“ pokračovala a její hlas se pohyboval chodbou. „Nic se nestane teď, protože jsem právě dostala těžký případ amnézie o tom, co se stalo včera večer. Nicholasi?“ Slyšel ji zamumlat její vlastní kletbu a její váhavé kroky se přiblížily. „Takže jediná věc, která se teď stane, že se vylámu z tvého domu a ukradnu tvou dodávku a pojedu tak rychle a tak daleko, jak to jen půjde.“ Slyšel, jak se připlížila blíž. „A přísahám, že jestli mě tví strážní zkusí zastavit, přejedu je, aniž bych zatroubila. Jasné…“

Chytil její ruku, když ho chtěla šťouchnout, ignoroval bolest, která jím projela, stejně jako její překvapené zaječení, a přetočil se zpátky na záda, když použil svou druhou ruku, aby se ujistil, že přistane na matraci, místo na něm. Pak se způlky přetočil na ni, přišpendlil jí ruce vedle hlavy a přitiskl jednu nohu přes její. „Jsem v pokušení tě pozvat na naše další bojové hry,“ řekl s bolestivým úsměvem a použil svou, strništěm-zdrsnělou čelist, aby odhrnul vlasy z její tváře. Zvážněl. „Mac ti neudělá nic znepokojivého, Julie. A i kdyby chtěl, musel by nejdřív projít přese mě.“

„Um, bez urážky,“ řekla a obava v jejích očích, se objevila v hlase, „ale i kdybys nebyl zbitý nepořádek, já… jsem si dost jistá, že Mac a jeho otec, mají poslední slovo.“

„Och, věřím, že mám nějaký vliv na Oceanovi,“ řekl protáhle. „A mimoto, Prozřetelnost jim zakazuje, ublížit nevinným. Zeptej se mě na cokoliv a já ti upřímně odpovím.“

Zavrtěla hlavou. „Já opravdu nechci nic vědět. Na mou duši.“

„Příliš pozdě,“ řekl s těžkým povzdechem, následovaným potlačeným zasyčením, když se přetočil zpátky na záda – stále ji pevně držíc za ruku, takže nemohla vyklouznout pryč. „Jako Pandořinu skříňku, nemůžeš vrátit včerejší noc. Tak se mě na něco zeptej.“

„Um, pokud slíbím, že nepoužiju sekeru na tvůj dům, necháš mě, jít si udělat hrnek… čaje?“

Znovu si povzdechl a otevřel prsty, aby ji pustil. „Budeš stále tak paličatá, až ti bude devadesát?“

Okamžitě vyskočila z postele – opatrně, jak si všimnul, tak aby do něj nestrčila – pak se otočila jen se zlostným pohledem, aby se pak otočila se zalapáním po dechu, ačkoliv ne tak rychle, aby mu uniklo náhlé zčervenání tváří.

Nicholas si přetáhl deku k pasu.

„Já pravděpodobně nebudu žít do devadesáti,“ zamumlala, a vyšla z místnosti, s veškerou hrdostí pohoršené panny.

Podíval se nahoru na trámy, s dalším těžkým povzdechem, a usoudil, že gentleman by neměl zmiňovat, že městská coura by se pravděpodobně nečervenala, při pohledu na nahého muže – ne, že by se považoval za gentlemana.  Nebo laskavého, pomyslel si s odfrknutím. Proč Julie stále trvá na tom, že je laskavý? A kdo u Háda, byl ten bastard, se kterým si ho pořád plete?

Slyšel spláchnout spodní toaletu a zjistil, že velká část Juliiny naléhavosti odejít pryč, pravděpodobně měla co dělat s její potřebou použít koupelnu, než s touhou vyhnout se jejich malému rozhovoru. Ne, že by měli rozhovor; a jak to tak viděl, nebudou ho mít někdy brzo.

Ale kdyby se konečně dostali k diskuzi o magii, měl v úmyslu říct té roztomilé dámě, že rozhodně dosáhne věku devadesáti let. Možná ale, by se měl zdržet poznámky, že ty narozeniny, oslaví s ním.

Nicholas sklouzl nohama z postele a opatrně se vytáhl do sedu. Bolest ho rychle popohnala na nohy se zavrčením, což ho v důsledku donutilo chytit se sloupku postele, aby neupadl. Stál a třásl se jako novorozené hříbě a mělce a rychle dýchal, a pak si opřel čelo o sloupek a zaklel.

Sampson byl tak mrtvý, jak jen člověk může být, Phantom byl pravděpodobně taky mrtvý, kdokoliv je napadl, byl odhodlaný, aby Nicholas nežil a nemohl uplatnit právo prvorozeného – přestože stále nevěděl, co to právo prvorozeného má být – a ještě to neskončilo.

Jediný záblesk světla, každopádně, byl, že Julie čekala jeho syna.