CIH - 8. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

8/ Georgie

Proč jsem pokaždé, kdy jsem toho chlapa uviděla, po něm chtěla skočit, ale přitom to vždycky všechno skončilo hádkou? Měla jsem ho tak pod kůží, že jsem myslela, že ho zpod ní už nikdy nedostanu. Včera měl tu drzost mě v kuchyni políbit a pak neřekl ani ahoj. No tak, fajn, měla jsem jiné věci na starosti. Protože jsem věděla, že jsem nebyla frustrovaná jen z jeho přístupu ke mně.

Mít otce, který na vás až moc dohlíží, dokázalo vždycky zkazit zábavu. Chudák Kadee chtěla jen jezdit na kole, místo toho ale vypadá jako menší verze Michellin postavičky. Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem jako malá jezdila po vojenské základně, kde můj táta pracoval. Holka potřebovala být pořád v pohybu, být volná, i když to znamenalo jezdit na zabezpečeném a oploceném místě hlídaném vojáky.

Kadee ale ještě ani nebyla v tomhle věku nebo v situaci jako já. Bydlela v tichém sousedství, kde jediným nebezpečím byla díra ve schodech, která potřebovala opravit. Ale jestli ji bude Derek balit do dalších vrstev oblečení a vybavovat ji chrániči, jako by měla jít do první palebné linie, tak se jí to přestane líbit.

Práskla jsem předními dveřmi a potlačila nadávku. Najednou celým domem zarachotilo. Nadskočila jsem a přímo přede mnou se sesunul věšák na bundy a šály, celou mě zaplavil kouř prachu. Tentokrát jsem zakřičela nahlas. To se celý dům rozpadal? Udělala jsem chybu, že jsem ho koupila?

Kopla jsem do věšáku a zamířila do jídelny, kde na mě čekaly nové věci, které jsem koupila. Bude lepší, když se vyhnu práskání dveří.

Abych zaměstnala ruce předtím, než zničím něco dalšího, začala jsem vybalovat věci z tašek a rozložila je na stůl. Bylo tam tolik věcí, že jsem nevěděla, co s nimi. Nakupovala jsem srdcem místo hlavy. Taky jsem nakoupila plno dekorací, kterým jsem nemohla odolat.

Díky studování youtube videí za posledních několik týdnů, se vše zdálo jednoduché. Ale teď, když jsem čelila realitě, tomu tak nebylo. Bylo toho tolik, co se muselo udělat. Možná měl Derek pravdu, nevěděla jsem co dělám a ani jsem netušila, kde začít. Schody, které potřebovaly opravit nebo kuchyně, která ještě nebyla zcela suchá, nepřicházely v úvahu. Tenhle nákupní výlet, který mě stál hromadu peněz, mi moc nepomohl. Byla jsem tu teprve dva dny a výdaje na nákupy jen narůstaly.

Možná jsem neměla tolik urácet za postel, která by měla dorazit ještě dnes. Ale jak říkala moje teta, ‚Když nic jiného, vždycky měj dobrou postel. Po dobrém spánku nebo sexu zvládneš cokoliv.‘ To horizontální mambo nebyla zrovna první myšlenka, když jsem postel kupovala, i když jsem už věděla, co za sexy chlapa naproti mně žije. Už jsem si nedokázala představit spát další noc ve spacáku na gauči.

Myšlenky na tetu Dakotu a její životní moudra mi dodaly odvahu.

Krok za krokem, já to zvládnu.

Nebyla jsem připravená na žádnou větší opravu, ale dokud budu postupně dělat věci ze seznamu úkolů, ať už budou jakkoliv malé, budu se cítit lépe. V myšlenkách jsem se vrátila k díře u vchodových dveří od spadeného věšáku. Začít zvenku a pokračovat dovnitř mělo svou logiku. Něž jsem mohla najít výmluvu, proč se do toho nepouštět, popadla jsem potřebné nástroje, sádru, špachtli, mokrý ručník a dala se do práce.

***

Po několika hodinách jsem měla pocit, jako bych s tím ani nehnula, ale nevzdávala jsem se. Zaťala jsem zuby a pokračovala. Začala jsem se zaplňováním díry po věšáku a postupně se propracovávala pokojem, sádrovala díry, opravovala nepravidelnosti. Musela jsem uznat, že to vypadalo o něco lépe. Taky jsem měla pocit, že mi pomalu spadá tíha z ramen. Jako bych nejen opravila malé díry ve zdech, ale také zjemnila rohy mých současných emocí.

S pohledem na ošuntělou poličku v jídelně, jsem ukázala na nově koupené páčidlo. „Jsi na řadě.“

Musela jsem ji sundat. Nemohla jsem kolem ní ani projít bez toho, aniž bych nakrčila nos. Jako by tam něco hrozně smrdělo.

Evidentně byla na svém místě spokojená a neměla v plánu se odstěhovat. Staré, zrezivělé hřebíky už svůj účel dávno neplnily, ale přesto protestovaly, když jsem se je snažila vytáhnout. Držely, jako by s domem srostly. Zasmála jsem se sama pro sebe. To budu muset zbourat celou zeď, abych se zbavila několika hřebíků?

„Nedívej se na mě tak. Musíš pryč. Zkoušela jsem to po dobrém, teď to půjde po zlém,“ řekla jsem a zvedla kladivo.

Chvíli jsem na tu poličku koukala, jako bych čekala, že se vzdá, ale neměla jsem takové štěstí. Nejdřív jsem kladivem lehce bouchla, ale postupně jsem do něj dávala víc síly a skrze něj ze sebe dostala veškerý vztek a frustraci.

Ale ani se nehnula. Zoufale jsem o krok ustoupila a zírala na tu otřesnou věc. Jakto, že furt ještě držela?

Zoufale jsem poličku popadla a pověsila se na ni. Nejdřív se ani nehnula, ale s posledními zbytky mé síly spadla.

Ozval se hrozný rachot, když polička dopadla na zem. Následoval ji prach a omítka a samozřejmě já. Kašlala jsem a zároveň nadávala.

„Ha! Georgie 1 – Dům 0! Tak co mi na to řekneš teď, co?“ Směřovala jsem svou radost k nepořádku na zemi. Kdybychom počítali skóre, byla bych technicky docela pozadu, ale nalhávat si opak byla lepší volba, pomyslela jsem si s úsměvem.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

Podívala jsem se od vchodových dveří zpátky na spoušť v jídelně a nadzvedla obočí.

„Mám čekat odplatu od tvých přátel?“ Oprášila jsem se a šla otevřít. Přemýšlela jsem, kdo to může být, protože jsem v Hollow Point nikoho neznala.

Stál tam Derek a Kadee. Pohled na něj ve mně vyvolal vztek a jemné lechtání v podbřišku. Bože, vypadal tak skvěle. Především s opaskem na nářadí kolem pasu, které mu lehce stahovalo jeho Levisky dolů, a díky čemuž jsem si mohla prohlédnout malou čárku vymakaných svalů, které vedly – jak jsem si jen mohla představovat – do nebe.

Otočila jsem se s úsměvem na Kadee. Usmívala se a držela v ruce obrovskou knihu. On držel taky něco.

„Ahoj?“ přivítala jsem je nejistě. „Co se děje?“

„Ahoj, přemýšlel jsem...“ Začal Derek, ale větu nedokončil. To se červenal?

„Tohle je pro tebe.“ Vykřikla Kadee.

„Jo, to je pro tebe,“ zopakoval Derek s úsměvem. „Přemýšleli jsme a bylo by fajn, kdybys s námi šla zítra jezdit na kolo. Oběma by se nám to líbilo. A ani jsem ti ještě nepoděkoval za jídlo.“

Vzala jsem si od Kadee obří knihu.

„Ach,“ řekla jsem vyvedená z míry. Možná to nebyl takovej blbec? „A co to je?“ zeptala jsem se a prohlédla si knížku.

„No, myslím, že by se ti mohla hodit. Měl jsem ji několik let. Už ji nepotřebuju, ale tobě by se mohla hodit.“

Byla to velká kniha, otlučená a ošmatlaná. Vycházel z ní pocit, že byla vydaná hodně dávno. Na titulce bylo vyryto zlatým písmem ‚Renovace a opravy domu – Vysněný dům pro začátečníky.‘

„Vím, že vypadá staře, ale hodí se dokonale k domu, jako je tenhle. Hlavně pokud si chceš ponechat některé původní části.“

Zastavila jsem se nad slovem začátečník, zatímco mluvil dál. Jasně, byla jsem nováček, ale opravdu mě viděl takhle? Jako bych potřebovala manuál? „Díky,“ řekla jsem a odložila knihu na stranu. Počítala se myšlenka, no ne?

„A taky jsem ti přinesl tohle. Třeba jako dárek na uvítanou?“

Vzala jsem si od něj balík, který vypadal jako opasek na nářadí. Cítila jsem, jak rudnu. To si všiml, jak jsem ho několikrát okukovala? Odstranila jsem další vrstvu a nakoukla dovnitř. Bylo tam několik kusů nářadí, z nichž jsem pár ani nepoznala, natož abych je pojmenovala.

„Páni, to vypadá draze. To jsi neměl, opravdu. Nemůžu to přijmout.“

Jen nad mými slovy mávl rukou. „Trvám na tom. Budou se ti hodit. Věř mi. Budeš se pak ptát sama sebe, jak jsi bez nich mohla vůbec fungovat.“

Bylo těžké odolat jeho upřímnosti, sebedůvěře a lásce, s kterou o tomhle tématu mluvil. Ačkoliv já bych se radši bavila o tom polibku. Jenže tu byla Kadee, takže jsem se kousla do jazyka a zahnala nutkání o tom začít.

„Georgie, budeš s námi zítra jezdit na kole?“ Zeptala se Kadee, lehce znuděná naším rozhovorem.

„Zadrž, Kadee, nezapomeň, co jsem tě učil. Jak řekneš?“ Vpadl do toho Derek.

Kadee se o trochu narovnala a tím nejrozkošnějším hlasem řekla, „Prosím?“

Podívala jsem se na Dereka, jak bude reagovat a ujistila se, že jsme na stejné vlně. Přikývl a usmál se na mě.

„Udělá jí to radost,“ řekl. „I mně.“ Zamrkala jsem a přemýšlela, jestli to opravdu vyslovil nahlas.

Kadee mě zatahala za ruku. „No?“

„Samozřejmě, že půjdu. Budu tam, bude to zábava.“ Podívala jsem se na Dereka a naše pohledy se setkaly. „Přijďte a vyzvedněte mě kdykoliv,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci.

Derek si odkašlal. „Super, domluveno.“ Podíval se z Kadee na mě. „Je mi jasné, že časem budeš potřebovat s něčím pomoct… tak mi jen dej vědět.“