BSL - 35. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Anderse: Myslím na tebe, drahá nejlepší kamarádko.

Zpráva od paní Ramirezové: Chica, buď pro svou kamarádku statečná. Modlím se za vás za obě.

Zpráva od Setha: Myslím na tebe, Olive. Jsem tady, kdybys něco potřebovala.

Zpráva od Colina: Kam jsi šla? Dostala jsi moje memy?

Podruhé, co letím letadlem, je to mnohem děsivější než poprvé. Ne kvůli turbulenci nebo kyslíkové masce, která vypadne, když letíme přes oceán. Ale proto, že věc, které se děsím nejvíc na celém světě, ztráta Birdie, se děje. Sotva si všimnu letušky, která se mě ptá, jestli něco nepotřebuju. Sotva si všimnu čehokoli. Celou hlavu mám zamlženou a unavenou a naprosto vyděšenou. Ani nespím. Nemůžu, i když jsem to zkoušela. Tělo mám nabuzené adrenalinem. Potřebuju být při smyslech, potřebuju být připravená.

Jakmile jsem se dostala zpátky do Gramercy Parku, Anders zorganizoval a zaplatil za mě příští let do Manchesteru, zatímco mi paní Ramirezová posbírala věci, sbalila je a udělala mi šálek heřmánkového čaje, který jsem ani nemohla držet, jak moc se mi třásly ruce.

Naše rozloučení bylo spěšné, nejasné a kromě rychlé výměny telefonních čísel jsem ani nepomyslela na to jim poděkovat za všechno, s čím mi pomohli.

Nakonec po nejdelších devíti hodinách mého života, letadlo přistane s nestabilním žuchnutím a já vyjdu do chladného, vlhkého vzduchu Manchesteru. Když to udělám, New York se okamžitě stane vzpomínkou. Vzdálená, šílená věc jako ze sna, která se stala někomu jinému. Jediná reálná věc je pro mě teď moje nejlepší kamarádka v komatu, a to, že se možná neprobudí.

Když dojedu do Manchesterské královské nemocnice, vystoupím z taxi, proběhnu dvojitými dveřmi a nahoru po schodech k Birdiinu pokoji. Za sebou mám svou těžké kufry, během toho o ně zakopávám a klopýtám. Sestra ve službě, která mě pozná, mi naznačí přímo do Birdiina pokoje.

Srdce mi buší jako basový buben, otevřu dveře a najdu vedle Birdiiny postele sedět Alexe, jak ji drží za ruku. Pocítím k němu nával lásky. On mě beze slova obejme.

„Můžu si už teď odskočit?“ zeptá se, což mě donutí se usmát natolik, jako v takové situaci jde.

„Předpokládám, že ano.“ Odmávnu ho z místnosti.

Posadím se na místo, které Alex právě uvolnil a vezmu Birdie za ruku, s obavami se dívám na její tvář. Vypadá, jako by spala.

„Ahoj, Birdie!“ řeknu zářivě. „Jsem zpátky! Dostala jsem tvůj dopis, ty hlupáčku. Co to má kruci znamenat?“

Čekám, že otevře oči a zasměje se. Požádá mě, abych jí přinesla kávu, řekne mi o pažích doktora BJ, aby to všechno zlepšila. Ale ona to neudělá. Prosím ať to tak nezůstane. Mám jí toho tolik co vyprávět. Za tolik jí poděkovat.

„No tak, Bird!“ zkouším. „Prosím?“ Jedna moje část si hloupě myslí, že zvuk mého hlasu ji probudí. Kouzelně ji z něj vytrhne.

Ale samozřejmě, že ne.

„Co říkali doktoři?“ zeptám se Alexe, když se vrátí z toalety. „Jak věděli, že mají zavolat tobě?“

Alex si odhrne vlasy z buclaté tváře, oči má unavené a smutné. Posadí se do další židle pro návštěvy naproti mně. „Náš domácí telefon byl na seznamu čísel, na kterých tě zastihnou jako další příbuznou. Dobře, že ho mají. Nikdo jiný na seznamu nebyl. Když sem přišel doktor, řekl mi, že měla infarkt a museli udělat nouzovou angioplastiku.“

Potřesu hlavou. Chudinka Birdie. Chudinka, chudinka Birdie.

„Proč se nebudí?“ zeptám se, začnou mi téct slzy. „Nechápu to.“

Přitisknu jí ruku na tvář. Pořád je teplá. Pořád je živá.

„Říkali, že fyzicky se zdá v naprostém pořádku. Není tam stopa infekce, ale mohla mít možná slabou mozkovku? Říkali, že někdy stres z těchto událost může v těle pacienta způsobit, že trvá déle se probudit.“

„Oni taky neví.“

„Neví,“ potvrdí Alex.

„Probuď se, Birdie,“ řeknu, snažím se znít povzbudivě. „No tak, lenochu! Vzbuď se.!“

Ale ona tam jen leží.

***

Následujícího rána se vzbudím u Birdie v nemocnici a doufám, že ji zázračně najdu zpátky v normálu, doufám, že minulý večer byl jen ošklivý sen, důsledek toho, že jsem se v přístavu málem utopila. Ale ne. Je to přesně to samé.

„Vstávej, kámoško,“ řeknu po milionté, co jsem tady. Oči mi naplní čerstvé slzy, když ji stisknu ruku. „Jsi opravdu ignorant, víš,“ zavrčím.

Alex je pořád tady, spí na protější židli. Probudí se, vlasy rozcuchané, svou kulatou tvář celou pokrčenou a ospale vypadající.

„Můžeš jít, jestli chceš,“ řeknu Alexovi. „Donna musí přemýšlet, kam jsi šel.“

Alex pokrčí rameny. „Já ji opouštím.“

„Cože?“ zaječím tak vysokým hlasem, že zkontroluju, jestli to Birdie neprobudilo. Neprobudilo. „Cože?“ zopakuju víc rozumným tónem.

Alex zformuje pusu do chmurné linky. „Ona je hrozná.“

„Já vím!“ vehementně přikývnu. „Počkej… jak to víš? Co se stalo?“

„Bez tebe doma to bylo jen vysedávání s Donnou samotnou, chyběl tam nárazník. A tak mě to trklo… že ji vlastně až tak moc nemám rád.“

Přitisknu si ruku k puse.

Alex se nad mou reakcí napůl usměje.

„Myslela jsem si, že jsi do ní super zamilovaný!“ zalapám po dechu.

On si hraje s rukávem svého hnědého svetru. „Nejdřív ano. Ale… přemýšlím, jestli jsem prostě jen nehledal nějakou stabilitu, něco jistého po mámě a tátovi, víš… a Donna je velmi stálá.“

„Ano.“ Vyfouknu vzduch z tváří. „Myslela jsem, že já jsem ta jediná postižená tím, že nás máma a táta opustili.“

„Ne.“ Zakření se Alex. „Já taky!“

„No, je lepší, když si uvědomíš, že je to špatně už teď, než začneš s rodinou…“

„Já vím. Myslím, že to mě přimělo k rozhodnutí. Ona si právě teď balí věci.“

„Ó můj Bože. Byla rozrušená?“

Alex vypadá zamyšleně. „Zdála se víc rozrušená, když jsem přiznal, že vlastně moc nemám rád Teorii velkého třesku, jak jsem předstíral.“

„Alexi!“

Věděla jsem to!

Udělá obličej. „Já vím. Pak jsem tě viděl, jak míříš sama na Manhattan. Jen mě to přimělo k zamyšlení… co se tam děje?“

„Spousta věcí,“ řeknu, v hlavě se mi mihnou obrázky New Yorku, které způsobí, že mě to v hrudi divně píchne. „Tak, tak moc, Alexi.“ Vstanu a naleju nám oběma sklenici vody ze džbánu na konci Birdiiny postele. „Takže hádám, že jsem se nestěhovala do toho malého pokojíku,“ poznamenám, dám si doušek vody. Minulý týden bych se o to bála. Ale teď se to zdá tak malicherné. Kdo se stará o malý pokoj? Teď se cítím jako jiný člověk.

Alex si ode mě vezme sklenici. „No, to je to, Olive… já… já jsem přemýšlel, že bychom možná měli ten dům prodat.“

Vykulím oči. Bože. Tohle je to poslední, co bych od Alexe čekala. Ten dům v Saddleworthu je naší svatyní. Poslední zbylý důkaz o životě, který jsme měli, než se naše rodina rozpadla. Je to náš domov. Myšlenka na to, že už tam žít nebudeme, že už nebudu spát ve svém pokoji je… už dlouho ne tak děsivá, jak jsem si vždycky myslela, že bude.

Kecnu si zpátky do židle, projede mnou pocit svobody. Prodat dům? Alex mě ani nemusí přesvědčovat. Jsem si tak jistá, jak jsem nikdy v životě nebyla, že je to správná věc.

Je čas pohnout se dál.

***

Po tom, co Alex odejde, aby začal dělat plány na svůj život bez Donny, strávím dopoledne sezením u Birdie, chci, aby byla v pořádku. Pohybuju se mezi tak intenzivním pláčem, až jedna ze sester strčí hlavu do dveří, aby viděla, co je to za hluk, až ke zpěvu písní z našich dob na univerzitě, vykládání vtipů a tlumočením všech svých příběhů z Manhattanu. Po milionté ji přečtu její dopis. Čtu si ho pro sebe, čtu ho nahlas, čtu ho tolikrát, až ho už brzy budu znát zpaměti.

Můj telefon neustále pípá jako šílený textovkami od Colina, který se stal nějak příšerným ve své snaze dozvědět se, jestli jsem v pořádku, a jestli jsem obdržela jeho memy, obojí pro něj má, zdá se, stejnou důležitost. Strávím třicet minut sestavováním zprávy, ve které mu řeknu, že se nehodlám pouštět do ničeho romantického, protože mám jiné priority, ale že doufám, že budeme přátelé. Cítím se provinile, když zmáčknu tlačítko poslat, i kdyby byla Birdie naprosto zdravá, teď, když vím, jaká chutná přitažlivost z celého srdce, i když to bylo k někomu, koho už nikdy neuvidím, vím, že to není to, co cítím ke Colinovi. Bez ohledu na jeho kotlety.

On nenapíše zpátky.

Taky se snažím nemyslet tolik na Setha. Teď, když jsem tady, zpátky v reálném životě, se zdá hloupé, že bychom měli zůstat v kontaktu. Napsala jsem mu, abych mu poděkovala za jeho milou zprávu kvůli Birdie, ale jinak jsem zůstala sama. Jaký by to mělo smysl? Nic by z toho nevzešlo. Jsme na opačných stranách světa, proboha. A právě teď nemám prostor na myšlenky o čemkoli jiném než o Birdie.

V čase oběda vejde do pokoje jedna ze sester, aby ošetřila Birdie, vyměnila její trubičky, prostěradla, ujistila se, že je umytá a v čistých šatech. Když se pohybuje po místnosti a všechno připravuje, znovu se rozbrečím. Nemůžu si pomoct. Tohle je devastující.

„Možná by sis taky měla zajít pro kávu,“ řekne ta sestra laskavě. Budu tady tak hodinu a obvykle návštěvám nedovolujeme, aby se toho tady účastnily.“

„Och, dobře,“ řeknu. „Jste si jistá že nemůžu nic udělat, abych pomohla?“

„Ne, drahoušku. Běž. Možná si chceš jít dát domů sprchu?“

Říká to laskavě, ale má pravdu. Musím smrdět. Jsem v tom samém oblečení, které jsem na sobě měla v letadle.

Alex mi ráno vzal domů kufry, tak vezmu svou ledvinku a zamířím domů se umýt.

***

Po dlouhé, horké sprše se obleču do džínů a jemného zeleného svetru, sbalím si vodu, kapesníčky na tvář a dobrý krém na ruce pro Birdie a zamířím zpátky do nemocnice. Po cestě autobusem ve svém zamlženém stavu, trpící pásmovou nemocí mě napadne, že už je pondělí. Což znamená, že včera byla první Sethova show jako člena hereckého kolektivu v Sunday Night Live. Neměla bych se na to dívat. Určitě bych neměla. Bude mi chybět a já nechci, aby mi chyběl, on mi nemůže chybět. Hmmm. Možná bych se mohla podívat jen na prvních pět minut…

Vytáhnu svůj telefon a sluchátka a hledám na internetu, kde bych se mohla podívat na ten díl.

Jak autobus brázdí ulicemi Velkého Manchesteru, pět minut se promění na mnohem víc, jak sleduju Setha, pěkného a sebejistého, jak je uveden jako nový herecký kolega jedné z největších show světa.

Usměju se a lehce se zakřením, když se objeví jako příliš pozitivní starý chlápek na rozbitém pouťovém kolotoči a pak v dalším skeči jako italský teenager v domě umění černobílého filmu. Ani jednou to nepokazí! Nesekne sebou, ani nevypadá nervózně! Vypadá, jako by na to pódium patřil.

Já ho znám! Myslím si hrdě. No, znala jsem ho. Po jeden bizarní, šílený týden. Nejlepší týden mého života, opravdu.

Nad tou myšlenkou mé srdce rozkvete a zároveň se zlomí.

Když se show blíží ke konci, cítím, jak mi žaludek poskočí, když herci udělají poslední skeč a je to jeden, co poznám. Do pytle. Je to skeč s pizza klapkou, který jsem pomáhala napsat! Je to trochu jiné, než to bylo v den, kdy s tím Seth přišel; ostřejší, zábavnější, ale fakt, že použili jeden z mých nápadů, mě přiměje dmout se hrdostí. Páni. To je ale pocit!

Když jedou závěrečné titulky, zírám z okna. Projíždíme kolem centra Manchesteru plného lidí v oblecích, kteří zírají na své telefony, vypadají uštvaně kvůli velkému provozu, který se pohybuje rychlostí míle za minutu, ve spěchu se snaží dostat tam, kam jdou.

Pomyslím na Birdie, která nikam nespěchá. Naprosto bez hnutí.

Život je krátký. Nečekaně krátký.

Než se naděju, ruka mi vyletí a já zmáčknu tlačítko, aby mi autobus zastavil.

Ještě nejsem v nemocnici, ale stejně vystoupím.

Je něco, co musím udělat. A pokud to neudělám teď, možná to neudělám vůbec nikdy.

***

„Končíš?“ zalapá po dechu Vyšší Joan zpoza pultu s rybami. „Ty chceš skončit?“

„Dávám výpověď, ano,“ opravím ji, zatímco si Vysoká Joan přitiskne ruce na tváře v šoku.

„Ale… proč?“

Zvednu ruce. „Myslím, že je čas na změnu,“ vysvětlím. „Pracuju tu už dlouho a… no, jsem si celkem jistá, že to není moje vášeň. Jsou další věci, které bych moc ráda zkusila.“

„No!“ řekne Vysoká Joan s rozšířeným očima. „Olive Brewsterová!“

Skousnu si ret, bojím se, že jsem je obě zklamala po tom, co na mě byly tak milé. Ale pak Vyšší Joan vybuchne hlasitým smíchem.

„No díky nebesům za to!“

Zamrkám. „Um, cože?“

„Už chvíli si děláme starosti, přemýšlíme, jak bychom tě jemně mohly nechat jít,“ řekne Vysoká Joan, opře se lokty o pult.

„Nechat mě jít?“ Spadne mi brada.

„Už tě tu delší dobu nepotřebujeme,“ vysvětlí Vyšší Joan, na tváři se jí objeví dvě barevná místa. „Nevím, jestli sis všimla, ale na tři zaměstnance nemáme dostatek zákazníků. Bez urážky, drahoušku, ale jsi už asi osm měsíců přebytečná.“

Těkám mezi těma dvěma, neschopná uvěřit tomu, co slyším. „Proč jste mi to sakra neřekly?“ zeptám se. „Proč jste mě prostě nevyhodily?“

Vysoká Joan se podívá na nohy. „No, máme tě rády, zlatíčko. A práce tady je všechno, co jsi tak dlouho dělala. Bály jsme se, že zpanikaříš, když tě propustíme.“

„A zůstáváš tolik doma, přinejmenším prací tady ses dostala k pokecu s námi a zákazníky, den po dni.“

Cítím v hrudi malé bodnutí hněvu, protože, cože, byla jsem tu najatá z lítosti? Měly mi to říct! Byla bych v pohodě!

Ale pak si na sebe vzpomenu před New Yorkem. Posedlá svou rutinou, žila jsem klidně ve své malé pohodlné zóně. Mají pravdu. Vyšilovala bych. Dostala bych jinou práci, kterou bych z bezpečnostních důvodů nechtěla. Možná bych měla i panický záchvat.

„Oh!“ řeknu tiše. „Páni.“

„Dneska vypadáš jinak, drahoušku,“ řekne Vyšší Joan, přimhouří oči.

„Změnila sis vlasy?“ dodá Vysoká Joan.

„Ne,“ řeknu, obě je obejmu.

„No, je na tobě něco jinak,“ řeknu a prohlíží si mě od hlavy k patě.

Myslím, že všechno. Všechno je jiné.

***

Spěchám zpátky do nemocnice, po cestě nasbírám luční kvítí.

Před Birdiiným pokojem se zhluboka nadechnu, připravím se na žaludek-kroutící pohled na její klidné tělo v komatu, které tam prostě jen tak tiše leží.

Pomalu otevřu dveře a zažiju životní šok, když zjistím, že nejen, že Birdie sedí v posteli zcela vzhůru, ale že ji opečovává doktor s gigantickými svaly, což je předpokládám nechvalně známý doktor BJ.

„Co to má znamenat!“ ječím, přiběhnu k ní a obejmu ji.

„Pozor na hadičky!“ varuje mě s úsměvem ten obrovský muž.

Odskočím dozadu, nechci se zamotat do jejich drátů, nebo ji nijak zranit. Pak se znovu nahnu dopředu, jemněji, a omotám paže kolem své kamarádky.

„Brewsterko,“ zašeptá.

„Bird!“ zajíknu se.

Okamžitě se obě rozbrečíme, zamotané do sebe na život a na smrt.

„No, něco ti řeknu. To byl šlofík a půl,“ zavtipkuje Birdie, její hlas je skřehotavý a vyprahlý.

„Příliš brzy.“ Narovnám se a prohlédnu si ji. Její tvář je bílá a oči napůl zavřené. Ale je tady. Ona je tady.

Jakmile doktor BJ zkontroloval všechny Birdiiny životní funkce, ujistil nás, že si vede opravdu dobře, a opustí pokoj, přičemž mi věnuje zvláštní druh pohledu.

Birdie se lehce zachichotá. „Víš, že si myslí, že jsi do něj zabouchnutá, že? Řekla jsem mu, že jsi to byla ty, která po něm toužíš, když nás onehdy slyšel na FaceTimu, pamatuješ?“

„Jo, ty trdlo. Mám sto chutí jít tam ven a říct mu pravdu. Že ve skutečnosti jsi to ty, kdo chce potěšit doktora BJ parádní kuřbou.“

Birdie potřese hlavou, zahihňá se jemným smíchem. „To bys tak nemocné ženě neudělala.“

Vezmu ji za ruce. „Díky za můj dopis,“ zašeptám, do očí mi vhrknou slzy, které mi rychle stékají po tváři. „Za to, co jsi pro mě udělala.“

Birdie se na mě podívá. „Kdykoli, Brewsterko.“

Se smíchem, pláčem, sopláním a třasem se ještě jednou obejmeme.

A nemám v plánu odejít.