BSL - 31. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Colina: Dostala jsi ty memy, co jsem poslal? Nedostal jsem žádnou zpětnou vazbu… Dej mi vědět, a já pošlu další. Existuje tolik dobrých. Doufám, že jsi v pořádku a doma v Manchesteru to jde dobře. Jaké je tam počasí? Tady v Zemi Oz je pořád velké horko!! Ale ne takové, jak si myslíš. Haha.

Kdyby celé zasnoubení s Colinem bylo opravdové, bylo by po všem. Dala bych mu kopačky. Sayonara, Coline. Tvoje kotlety jsou roztomilé, ale naše textovací chemie pokulhává a ó můj Bože, Seth.

Páni. Och. Páni. Seth.

My to uděláme. Budeme mít sex. Já budu mít sex. Seth bude mít sex se mnou. Jsme v jeho bytě na Upper West Side. Ani jsme se nezastavili na drink nebo pivo nebo něco. Jakmile jsme se dostali do dveří, on mě přitisknul ke stěně a vysvlékl mi přes hlavu moje šaty. Byla jsem tak nahá. A jeho světla byla rozsvícená. A mně to bylo jedno. Když mě zvednul, omotala jsem kolem něj nohy a líbala ho, zatímco mě nesl do ložnice, vyzul mi boty a olízal každou moji část.

Cítím se kompletně jinak. Jako zvíře. Sexy divoké zvíře. Jako Madonna a Mae West a Marylin Monroe, všechno v jedné ženě Olive.

Seth se přetočí tak, že jsem nahoře. Drží mě za ruce, sleduje mě, jak se na něj hýbu zepředu dozadu, tiskne si mě k sobě, a já se cítím naprosto volně a troufale a vyděšeně a žhavě, žhavě, žhavě.

„Olive,“ zabručí, rukama mi sklouzne na zadek a spolu se hýbáme rychleji a rychleji.

Ach. Páni.

Tohle je úžasné.

Ten pocit je úžasný.

Udělám se pár vteřin před Sethem a lehnu si na jeho jemné žerzejové polštářky, abych popadla dech. Celé mé tělo jiskří. Prsty u nohou jsou lechtivé. Mé tělo je rozjeté, všechny mé smysly v pozoru, a poprvé za celou věčnost to není ze žádného záchvatu.

„Páni.“ Usměje se Seth, přetočí se, aby přitiskl své čelo k mému, jeho tváře jsou rozpálené a růžové.

„Páni,“ zopakuju, protáhnu se jako kočka, políbím ho a přemýšlím, jak brzy to můžeme udělat znovu.

Odpověď je za třicet pět minut.

Podruhé je to pomalejší, sladší, legračnější, dekadentní a hravé.

Podruhé se na sebe celou dobu díváme.

Podruhé se musím zastavit, abych se neudusila, protože v mé hrudi se usadí divná hořkosladká bolest a já o tom nechci příliš přemýšlet.

Podruhé je ta chvíle, kdy se musím velmi, velmi snažit nepropadnout někomu, koho po tomhle týdnu nikdy znovu neuvidím.

Tohle je jen úlet, Olive. To je všechno.

***

Příštího rána se probudím a mám pět zmeškaných hovorů. Je půl deváté. Zvednu svůj mobil ze Sethova nočního stolku, abych zjistila, že všechny hovory jsou od Anderse. Jak jsem je mohla zmeškat? Měla jsem vyzvánění na nejvyšší hlasitost. Bože, musela jsem spát opravdu tvrdě. Abych byla fér, prožila jsem velmi fyzicky aktivní noc.

Srdce nadskočí nad všemi těmi zmeškanými hovory. Ó můj Bože, doufám, že se týkají Chucka! Prosím, ať souvisí s Chuckem!

Snažím se zavolat zpátky, ale jde to do hlasové schránky. Doufám, že je všechno v pořádku… Otočím se, a zírám na Setha, který už je vzhůru a ospale se na mě usmívá, jeho tvář má otisky od polštáře.

„Jak se máš?“ zamumlá.

„Já… moc dobře,“ odpovím.

„Ukojil jsem tě, abys už kromě Colina nespala po zbytek života s jiným mužem?“

Drze zvedne jedno obočí a moje srdce spadne až na podlahu.

Ach jo. Tohle. Moje lež, abych přiměla Setha se mnou „podvádět“. Pročistím si hlavu. Samozřejmě. To je to, co to bylo. On si pořád myslí, že jsem zasnoubená. Že už se nikdy znovu neuvidíme.

A… zdá se s tím v pohodě.

No, já jsem s tím taky v pohodě. Tohle je úlet. Minulou noc jsme se na to „vrhli“. Zkusila jsem něco nového, jak to bylo v plánu!

A to je všechno! Skvěle!

„Asi bych měla jít!“ řeknu zářivě, posadím se a přitáhnu si lehkou přikrývku. „Anders mi mockrát volal a já doufám, že jsou to dobré zprávy o Chuckovi!“

„Doufám, že ano! To by bylo skvělé.“ Seth si protáhne své svalnaté paže nad hlavou. „Za půl hodiny musím být v práci.“

Přikývnu.

On přikývne.

„Dobře. No…“

„Nechceš přijít a podívat se na představení v Sunday night?“ vyhrkne. „Bylo by fajn tě tam mít první večer jako součást hereckého kolektivu.“

„Jo,“ řeknu okamžitě. „Ano. To bych ráda.“

„Super!“

„Super!“ zopakuju znovu.

Zabalím kolem sebe přikrývku, vyjdu do chodby, abych posbírala své věci.

Jakmile jsem oblečená u hlavních dveří, otevřu pusu, abych se zeptala Setha, jestli si dneska večer nechce znovu vyjít. Abychom ještě trochu „ulétli“. Ale než to udělám, Seth se ke mně skloní a políbí mě na tvář.

„No, um, poslyš… v práci toho budu mít hodně, takže… asi se do neděle neuvidíme. Pošlu ti lístky e-mailem, um…“

Odmlčí se, tváře mu trochu zrudnou.

Trapné.

„Jo. Jo, bez problémů,“ odpovím, můj hlas je trochu moc vysoký. „Dobře. Ahoj! Uvidíme se!“

„Sbohem, Olive.“

***

Když se vracím z metra do Andersova domu, slunce už jasně září, pěkně osvětluje budovy. Snažím se, co můžu, abych se necítila zle z toho, že se Seth očividně nemohl dočkat, až se mě zbaví. Nemám právo cítit se deprimovaně. Řekla jsem mu, že je to jen jednorázová záležitost. Byla to jen jednorázová záležitost. Vykračuju si to smysluplně před Gramercy Park, jsem na sebe hrdá, když ujdu většinu cesty bez aplikace Citymapper.

Než zahnu do Andersovy ulice, zvednu svůj telefon a vyfotím se, jak se mračím do sluníčka. Pak to pošlu Birdie spolu s textem, který říká:

Sex je příjemný, že? Proč jsi mi to neřekla ;)

Sama sobě se křením, když jí posílám tu zprávu, ale můj smích nevydrží dlouho, když si uvědomím, že před Andersovým domem stojí dav zhruba třiceti lidí. Strkají do sebe, aby se dostali dopředu, lokty dostávají jeden druhého z cesty.

O co tu kruci jde?

Protlačím se až k Andersovým dveřím.

Zaklepu, ale nikdo neodpovídá. Znovu zaklepu, tak tvrdě, jak svedu.

„Řekl jsem, abyste se zařadili do fronty!“ ječí Anders zevnitř. „Neklepat. Všechny si vás zavčas prohlédneme! Bože!“

Otevřu otvor na dopisy a přitisknu k němu tvář. „Tady je Olive! Andersi! Pusť mě dovnitř! O co tady sakra jde? Pusť mě dovnitř!“

Za několik vteřin se otevřou dveře a stojí v nich Anders v odstínech krémové a šedé. Jeho obvykle bledý obličej je rudý.

Kolem něj projde nějaký mladý muž a vyjde z domu, zmizí venku v davu.

„Nashle!“ zaječí za ním Anders. „Zůstaneme v kontaktu!“

„Kdo to byl? Kdo jsou ti cizinci před domem?“ zeptám se, zavřu za sebou dveře. „Proč máš tak růžové tváře?“

„Pojď, pojď,“ řekne Anders, vezme mě za ruku a táhne mě do kuchyně. „Všechno se to děje u Cheze von Preena tohle ráno.“

O co jde?

V kuchyni to vypadá velmi hekticky. Zamrkám. Paní Ramirezová lepí fotky z polaroidu na okno, na kuchyňském stole jsou stohy papírů, prázdné hrnky od kávy a tři další pracovní mobily, které vyzvání!

„Jsme velmi zaneprázdnění, guapa. Doufám, že jsi měla dobrý sex? Vypadáš jako dobře udržovaná žena.“

Tváře mi zahoří a já se vyhnu její otázce, zatímco přemýšlím, jak kruci vypadá dobře udržovaná žena a jak to, že je to tak viditelné pro stárnoucí španělskou ženu.

„Od koho jsou ty fotky?“ řeknu, odvedu pozornost paní Ramirezové tím, že ukážu fotky na okně. Otočím se k Andersovi. „A řekne mi někdo, kdo jsou ti lidé venku!“

Anders mi věnuje pohled někde mezi vinou a nadšením.

„Jsou tady kvůli Chucku Allenovi,“ odpoví, jednu ruku má na svém hubeném boku.

„Cože?“ Srdce mi poskočí. „Páni. To jsou úžasné zprávy! Letáky zafungovaly?“

„Ne,“ řekne paní Ramirezová, spěchá ke kuchyňské lince a naleje mi kávu z něčeho, co si myslím, že je konvice s křišťálem.

„Cože?“

„Zeptej se ho.“ Ukáže paní Ramirezová směrem k Andersovi.

Otočím se na něj, na tváři mám tázavý pohled.

„Možná jsem to hodil na Craiglist (pozn. Něco jako e-bay),“ řekne Anders uvolněně.

„A mělo to skvělou odezvu!“

„Andersi, ty jsi génius! Takže na co jsi přišel? Slyšel jsi o Chuckovi? Ví někdo, kde teď je?“

Ano! Hledání konečně někam směřuje.

„Nemáme takové štěstí,“ řekne paní Ramirezová a posadí se ke kuchyňskému stolu.

Och.

„Ještě ne!“ prohodí Anders. „Ale budeme mít.“

„Pan von Preen nabídl na internetu odměnu. Takže lidé venku nejsou, jak bych to řekla… důvěryhodní.“

Anders nesouhlasně mlaskne. „Je to jen pět tisíc dolarů, proboha.“

„Pět tisíc dolarů!“ valím oči. „Oh Andersi? Co jsi to udělal?“

„Ay! Všechny ty peníze!“

„U Annie to fungovalo, drahoušku. Vyhlásili odměnu za informaci vedoucí k objevení jejich biologických rodičů.“

„U Annie to nefungovalo! Tim Curry a Bernadette Peters tu celou věc použili jako lest, aby podvedli Daddyho Warbuckse. Vzpomínáš? Byla v tom namočená paní Hanniganová a všechno.“

„U Annie to nefungovalo?“ Anders si sklíčeně položí ruku na tvář. „Myslel jsem… už je to dlouho, co jsem to viděl. Ach drahoušku. Minulý večer to bylo tak nadějné. Měl jsem nějaký koňak a myslel jsem, že by to byla skvělá pomoc.“

„Pořád to může zafungovat,“ řeknu rozzářeně, dojalo mě, že tenhle mimořádný muž nabídl tolik vlastních peněz, aby pomohl mně a Birdie. „Díky, že jsi to zkusil, Andersi.“

Anders elegantně pokrčí rameny. „Nejlepší kamarádi si pomáhají,“ řekne.

Hádám, že teď není nejlepší doba mu říkat, že nejsme nejlepší kamarádi.

„Takže ty fotky na okně jsou lidi, se kterými ses už dnes ráno setkal?“ zeptám se, zamířím k velkému kuchyňskému oknu, abych se podívala na pět kousků z polaroidu. „Proč jsou na okně? A jak jsi pro Krista přiměl ty cizince, aby ti zapózovali? Nemysleli si, že je to divné?“

„Paní Ramirezová říkala, že bychom měli.“ Anders udělá grimasu, promluví mrzutým hlasem, skoro jako by se chtěl paní Ramirezové pomstít za zastínění jeho myšlenky s odměnou.

„Takhle by to udělala Olivia Pope,“ vysvětlí paní Ramirezová.

„Olivia Pope?“

„Ze Skandálu. Ona je úžasná. Ona a všichni její gladiátoři v oblecích dávají fotky z jejich vyšetřování na okno. Všichni, se kterými jsme se setkali, byli velmi šťastní, že se fotí!“

„Oh. Dobře. Myslím.“

Koukám na ty fotky. Jsou tu tři obličeje mužů a dva žen. Pod nimi jsou napsaná telefonní čísla, e-mailové adresy, jak znají Chucka a stav jejich vlasů. Jedna říká „suché,“ jedna říká „mastné kořínky“, další říká „namáhané vlasové váčky“ a jedna říká „jemné jako peříčko – dál sledovat“.

„Proč jsou tady ty poznámky o jejich vlasech?“

Anders protočí oči, jako bych byla idiot jen proto, že se vůbec ptám. „Protože člověk se o někom dozví všechno, co potřebuje, podle vlasů.“

„Samozřejmě! Správně. A tihle lidé řekli, že znají Chucka?“ zeptám se. „Máš nějaké užitečné informace?“

„Nic konkrétního… nebo teda ještě ne,“ řekne mi Anders. „Ale venku jich čeká ještě mnohem víc.“

***

Trvá nám dalších šest hodin rozhovorů, než se rozhodneme, že pošleme zbytek lidí pryč, požádáme je, aby nás kontaktovali přes speciálně založenou e-mailovou adresu, pokud mají jakoukoli ověřenou informaci. Z toho množství lidí, se kterými jsme mluvili, znali Chucka vlastně jen tři. Jeden byl s Chuckem kamarád na vysoké, ale neviděl ho roky. A pak zdrhnul, jakmile poznal Anderse a nazval ho „tím týpkem, který střihnul nůžkami do tváře jiného týpka“. Což způsobilo, že se Anders zamknul v jedné z jeho tří koupelen na celých třicet minut. Tou druhou osobou byla pěkná mladá žena, které se Chuck líbil, když oba pracovali v Chimes Investments. Neměla žádnou cennou informaci, ale chtěla zůstat v obraze, pokud ho najdeme a on bude pořád nějakým zázrakem single. Třetí člověk řekl, že měl kamaráda, který byl s Chuckem na neskutečné párty, kterou Chuck pořádal v honosném sídle v Brooklynu, ale že ho vlastně nikdy nepotkal a nezná nikoho, kdo ano.

„Tenhle Chuck Allen je jako Velký Gatsby!“ poukáže paní Ramirezová, po tom, co seřvala Anderse za to, že se skrývá v koupelně, a řekla mu, že „dospělí muži nedostávají záchvat vzteku“.

Každý další, koho jsme viděli, byl lhář, čumil, nebo chtěl jen nahlédnout dovnitř krásného domu v Gramercy Parku, který léta obdivoval a nikdy se do něj nemohl dostat.

Na konci dne Anders, paní Ramirezová a já padneme na pohovky v Andersově obýváku. No, pokud se dá padnout na tuhé, Chesterfieldské starožitné pohovky. Povzdechnu, rozhodnutá nebýt poražená, bez ohledu na pocit, že jsem promarnila den. Snažím se vidět věci v pozitivnějším světle, snahu se uklidnit, když můžu život udělat mnohem jasnějším. A s hledáním ještě není konec. Pořád je čas! Ne mnoho… ale i tak.

„Můžeme to zkusit zase zítra,“ řekne paní Ramirezová s ospalým povzdechem.

Přikývnu. Má pravdu. Jestli je něco, co jsem si za poslední týden uvědomila, je to to, že nemůžete věci nutit, aby se staly, bez ohledu na to, jak moc je chcete. Ale to neznamená, že to nemůžete zkoušet, co to jde.

„Dá si někdo trochu alkoholu?“ zeptá se Anders, připlíží se k vozíku s alkoholem. „Ten koňak, co jsem měl včera, byl božský. Mohu ho jen doporučit pro obroušení hran.“

„Ano, prosím,“ řekne paní Ramirezová. „S ledem.“

„Já si vezmu jen…“ chci říct, že si vezmu jen vodu, ale kruci. Pokud si nemůžu užít skleničku fajnového koňaku, když nastane příležitost, tak co to vůbec dělám? A dnes večer nemám žádné další plány. Seth mě dnes ráno odbyl a můj e-mail je prázdný, bohužel, po Chuckovi ani stopy.

„Dám si taky,“ řeknu. „Díky.“

Vstanu, abych je Andersovi pomohla nalít, ale on zasyčí, že bych si okamžitě měla sednout zpátky, protože nejlepší kamarádi nosí svým nejlepším kamarádům pití. Udělám, co řekne a znovu se opřu. Po tom, co mi a paní Ramirezové podal naše drinky, zapálí Anders malý ohýnek a ve velké místnosti se rozlije teplo, z čehož se cítíme příjemně a útulně. Přemýšlím o Birdie, doufám, že alespoň jedno z vodítek, které jsme dnes dostali, povede k něčemu důvěryhodnému. Už nemám moc času najít Chucka a zoufale nechci Birdie zklamat.

Paní Ramirezová šťastně povzdechne, když Anders pustí přehrávač a vzduchem se začne linout sytý barytón Franka Sinatry.

„No, tak jestli tohle není příjemná chvilka, pak už nevím, co.“

Mátožně se usměju, sleduju, jak plameny ohně praskají a syčí.

Naprosto souhlasím.

Přeju si, aby tu byla Birdie.