BLS - 37. kapitola

Překlad: Lenuszka

Ahoj holky, tak jsme došly na konec příběhu. Musím se přiznat, že jsem u posledních kapitol bulila jako želva, dojatá hloubkou toho přátelství. Doufám, že jste si knihu užily. Bohužel je to na nějakou dobu můj poslední překlad, protože se vracím po mateřské do práce a nebudu mít tolik času. Každopádně se chci k překládání vrátit, až se vše „usadí“. Mějte se krásně a snad zase brzy na počtenou!

Lenuszka

Oliviny upomínky v telefonu:

Poslat šek skladovací společnosti

Najít nového poradce

Koupit si jednu z Donniných svíček, protože je nikdo jiný nekupuje

Zanést květiny Birdie

Dvakrát ověřit detaily registrace do kurzu

Začít úroveň tři v aplikaci Klidné Myšlení

„Ta letadla jsou zblízka tak velká! Jak můžou vůbec zůstat ve vzduchu? Vím, že to zní pitomě, ale nedává to logický smysl!“

„Alexi, uklidni se! Slibuju, že to bude v pořádku.“ Poplácám svého velkého bráchu po rameni a podám mu půllitr piva, které jsem mu koupila, sleduju, jak se nervózně napije. „Taky letíš první třídou. Je to skvělé. Mají tu kabinky a plochou obrazovku a všechno.“

Alex přikývne, po milionté se poplácá po kapse, aby zkontroloval, že pořád má svůj pas a letenky do Japonska. Vzal si v práci vědeckou dovolenou na jeden rok a nějaké peníze, které jsme dostali z prodeje domu, aby procestoval Asii. Bylo to dlouhé plánování a nemůžu na něj být hrdější, že měl kuráž pustit se do nového dobrodružství.

„Říkala jsem ti, že bys měl mít ledvinku,“ řeknu, tu svou láskyplně pohladím.

„Ne.“ Směje se Alex. „Nejsem totální podivín.“

Jízlivě se podívám na jeho příruční zavazadlo – aktovku, a knihu, kterou si vzal do letadla s názvem Vizuální ukázka kvantitativní informace.

„Dovoluju si nesouhlasit.“

Když sedíme v letištním baru, ucucáváme naše piva, Alex se nepřestává s obavami dívat ven z obrovského okna. „Určitě bude sněžit.“

„Možná,“ souhlasím. „Jsou Vánoce. To se sníh objevuje.“

„Ale ovlivní to letadlo?“

„Pokud ano, zruší ho. Trochu se zklidni!“

Alex se zasměje. „Nikdy jsem si nemyslel, že uslyším Olive Brewsterovou, jak mi nařizuje, abych ‚se trochu zklidnil!‘.“

Zamyšleně se usměju. „Já taky ne. Líbí se mi to. Hezky se to říká.“

„Sedí ti to.“

Letištní amplion ožije, oznámí nástup do Alexova letadla. Jak míříme k bráně, všimnu si, že se mu třesou ruce. Zastavím ho a chytím ho za ně.

„Budeš v pořádku. Budeš v naprostém pořádku. Když to můžu udělat já, Bůh ví, že ty taky.“

Alex se zhluboka nadechne. „Díky, sestřičko.“

„Bav se, dobře. A informuj mě absolutně o všem. Ale ne třeba sexuálních věcech.“ Nějaký pár poblíž nám věnuje divný pohled. „Je to můj bratr,“ vysvětlím. Na což oni vydají nějaký druh šokovaného zvuku.

„A ty taky!“ zavolá Alex, když předá svou letenku, palubní lístek a pas pěkné mladé asistentce. „Dobře! Jdu na to!“

„Jdi na to!“ zaječím zpátky. „Běž, Alexi, běž!“

Když zmizí za branou, připravený na dobrodružství, které ho změní způsoby, které si ještě ani neumí představit, přistihnu se, jak se zamyšleně usmívám na nebesa. My dva se napevno vracíme do správných kolejí. Neříkám, že to nemá nic společného s odchodem Donny, ale… kruci, musím to říct. Ona byla opravdu strašná. Žití s Alexem, zatímco jsme se dávali do pucu, a prodali dům, se ukázalo nebýt nějakou trapnou nudnou záležitostí, jako to bylo předtím, než jsem odjela do New Yorku, ale byl to naopak příjemný čas, plný dlouhých rozhovorů, smíchu a sledování všeho možného, jen ne Teorie velkého třesku.

Z myšlenek mě vytrhne alarm na mém telefonu, který bzučí z mé ledvinky.

Ooh! To je moje upomínka! Kruci! Radši bych si měla pohnout.

Musím stihnout svůj vlastní let!

***

O devět hodiny později vystoupím v příletové hale s roztřesenými koleny z bouřlivého letu. Tentokrát jsem nepotřebovala alkohol nebo Bachovy esence nebo Xanax, abych to zvládla – jen jsem použila všechny triky na potlačení paniky ze svého nově vybaveného mentálního arzenálu. A fungovalo to. Většinou. Proto ta roztřesená kolena.

Moje kufry už dorazily ze Saddleworthu a tak jediné zavazadlo, které mám, je moje krásná růžová ledvinka, kterou mám připevněnou kolem pasu.

Projdu změtí řidičů a rodinných setkání ke zvukům vánočních koled, které vyhrávají v místním rozhlase. Oči mi těkají z leva do prava a hledají…

„Olive!“ slyším jeho tenký, pisklavý přízvuk dřív, než ho uvidím. Nakouknu a Anders tam stojí, vypadá bláznivě a trochu hrozivě ve svých úzkých bílých džínách, úzkém bílém svetru a obrovském šedém šátku, své ledově blond vlasy má načesané, a světlé oči super rozšířené nadšením. Drží po domácku vyrobenou tabulku s nápisem „Vítej (zpátky) v New Yorku, drahoušku.“

Za ním, oblečená do duhových šatů a se zbrusu novým stříbrným mikádem, je paní Ramirezová. Nadšeně mává, jak dorazím, a její vrásčité tváře vyhladí velký úsměv.

Je to víc než osm měsíců, co jsem je viděla. Nemůžu uvěřit, že jsem zpátky!

„Andersi!“ ječím, jak mě objímají. „Paní Ramirezová!“

„Jsi tady Chica! Konečně jsi tady!“

„Moc se mi líbí Vaše mikádo. Vypadá to skvěle, paní Rami--“

„Proboha, říkej mi Glorito.“

„Omlouvám se! Glorito. Tvoje mikádo vypadá překrásně!“

„To není jen tak nějaké mikádo, drahoušku, to je dokonale upravené stupňované mikádo s ručně barvenými pramínky. Učili jsme se to minulý týden během tréninku v kadeřnictví. Samozřejmě jsem dostal nejvyšší hodnocení.“ Rozzáří se Anders. Je v tomhle kadeřnickém kurzu dva měsíce a zdá se, že z toho miluje každou minutu! Už se ptal, jestli na mě může nacvičovat, když s ním budu žít. Samozřejmě, že jsem řekla ano. Až na ten jednorožčí roh. Pevně jsem odmítla mít znovu na hlavě jakýkoli druh rohu.

„No, vypadá to luxusně.“

Paní Ramirezová si hrdě poplácá po hlavě. Anders se natáhne, aby ji zastavil. „Opatrně!“

Směju se těm dvěma šíleným ex-cizincům, kteří jsou teď mými nejdražšími přáteli. Jsem tak nadšená, že tu budu zpátky s nimi jako součást jejich podivného gangu. Kdyby nebylo Birdie, nikdy bych je nepotkala. Těch věcí, co pro mě ta žena udělala.

Po Birdiině pohřbu a po Alexově rozhodnutí zamířit na své asijské dobrodružství, jsem se rozhodla použít svůj podíl z prodeje domu, abych se vrátila zpátky na Manhattan a zapsala se do improvizačního kurzu v Upright Citizen´s Brigade Theatre. Poslední čtyři měsíce jsem v Manchesteru chodila na hodiny komediálního psaní a ten absolutně srdce povznášející, radostný pocit, který jsem z toho měla, udělal z toho velkého, děsivého kroku mnohem lehčí.

Když jsem zavolala Andersovi, abych mu řekla, že přijedu na celý rok, trval na tom, abych zůstala u něj. Už si tam nastěhoval paní Ramirezovou. Ti dva se stali za poslední rok skvělými přáteli a když v jejím bytovém domě oznámili, že rozprodávají majetek, aby se zbavili nájemníků s regulovaným nájmem, bylo dané, že bude žít s Andersem v jeho velkém starém domě. Je z nich zvláštní pár. Hodně se škorpí, jsou každý úplně jiný, ale mají se moc rádi a v tak velkém městě jsou si rodinou. To, že jsem je představila, bude navždycky jedním z mých největších úspěchů v životě.

V zasněženém taxíku do Gramercy my tři doháníme ztracený čas, ačkoli abych byla upřímná, s dennodenními zprávami a schůzkami na FaceTimu jsme celkem informovaní o novinkách.

„Ah, zesilte to, prosím!“ ječí paní Ramirezová na taxikáře. „To je moje oblíbená!“

Řidič udělá, oč ho žádala, a autem se začne linout píseň Andyho Williamse Most Wonderful Time of The Year.

Anders se ke mně otočí ze svého sedadla vepředu a protočí oči. Ale můžu říct, že to miluje stejně jako já.

Jakmile spatřím panorama Manhattanu, oči mi zalijí slzy. Věděla jsem, že mi to bude chybět. Věděla jsem to hned, jakmile jsem nasedla do zpátečního letadla. Ale vidět před sebou ty obrovské budovy, stoupající do nebes, všechny ty nové možnosti, které město nabízí, milion dobrých a špatných zážitků, které na mě čekají, zážitky, které bych bez své drahé Birdie nikdy neměla odvahu prožít, mě přemůžou.

„Co se děje?“ zeptá se Anders, nakloní hlavu na stranu. „Ty pláčeš? Je to tou přeslazenou hudbou?“

„Ay, ona je šťastná, ty hlupáčku,“ řekne paní Ramirezová, podá mi vyšívaný kapesníček, abych si osušila slzy a pak chytí mou ruku mezi svoje. „Jen je ráda, že je zpátky doma.“

Ztěžka polknu a přikývnu. Má naprostou pravdu.

***

Když vejdeme, je v domě v Gramercy příjemně a teplo. Oheň je zapálený, z kuchyně se line vůně svařáku a v hale je obrovský vánoční stromek, na kterém svítí stovky malinkých světélek.

„Všechny tvoje věci jsou nahoře ve tvém pokoji,“ řekne Anders, když mi vezme kabát. Sundám si svou čepici s bambulí a on se zašklebí mým vlasům. „Ty konečky! Neboj se, teď jsi ve správných rukou.“

Směju se, když mi paní Ramirezová podá sklenici svařeného vína a všichni stojíme v hale u stromku, nadšení z toho, že se zase vidíme, šťastní jako blechy, že jsme jednou z nejdivnější směsice spolubydlících, co kdy svět viděl.

„Máme pro tebe překvapení!“ řekne paní Ramirezová, očima tajně střelí po Andersovi, který jí lehce přikývne.

„Vánoční překvapení,“ dodá.

Přitisknu si ruku na prsa. „To mám štěstí! No, co je to? Nenechávejte holku ve štychu!“

Anders mě vezme za jednu ruku a paní Ramirezová za druhou. Vedou mě do Andersova obrovského, pompézního obýváku.

Doprčic.

Tam před praskajícím ohněm stojí, a vypadá úžasně a zároveň komicky, Seth.

Zírám na něj, prohlížím si každý centimetr jeho tváře, kterou jsem si za posledních osm měsíců zkoušela nepředstavovat každý večer.

Po tom, co jsem se vrátila do Manchesteru, Seth a já jsme zůstali v kontaktu v několika zdvořilostních zprávách typu „Jak to jde“, což celkem rychle pominulo. Mně moc bolelo na něj myslet, na skutečnost, že už ho nikdy neuvidím, že jsem si vytvořila skutečné city k něčemu, co mohlo být vždy jen „úletem“. Navíc mě skutečnost, že on na tom očividně nebyl stejně jako já, když mě utnul den poté, co jsme se spolu vyspali, udržovala v uctivé vzdálenosti.

Netřeba zmiňovat, že celé moje srdce zaujímala Birdie. Nechtěla jsem, aby kdokoli jiný ukradl byť jen jeho malý kousek. Ona byla mou prioritou. Ale to neznamenalo, že jsem se tajně nedívala každý týden na Sethovu show, přikrytá pod peřinou v posteli. Hrdě jsem se usmívala, když byl čím dál úspěšnější, a byl považován za jednu z nejlepších vycházejících komediálních hvězd. Představovala jsem si, že mu v té chvíli zavolám. Jen abych mu poblahopřála. Přičemž by mi přiznal, že na mě nemůže přestat myslet a hodlal by přiletět do Manchesteru, jen aby mě mohl znovu políbit.

A pak, když jsem viděla jeho fotku na jedné drbací stránce, kde v Central Parku líbá jednu z hereček Sunday Night Live, jsem si tiše vymazala jeho číslo z telefonu a snažila se, co to šlo, abych nebyla raněná. Na to nebyl prostor.

Teď je tady. Má… vánoční svetr? A parohy?

Zírám na Anderse a paní Ramirezovou, kteří se dívají ode mě k Sethovi a naopak, na tvářích mají megapronikavé úsměvy.

„Přiměli mě vzít si tenhle svetr a parohy,“ řekne Seth, rozpačitě si posune brýle na nose. „Kdyby to bylo na mě, vypadal bych mnohem líp.“

„No, ve starém tričku a teplácích nevypadáš jako vánoční dárek!“ řekne paní Ramirezová.

Anders souhlasně přikývne.

Koutek úst se mi zvedne v malém úsměvu.

„My vás dva necháme o samotě…“ řekne Anders, mávne mi svou kostnatou rukou.

Paní Ramirezová na nás nepřestává zírat, celá září, dokud ji nemusí Anders doslova vyvléct z místnosti.

Srdce mi poskočí, když mi Seth věnuje praštěný úsměv. Mé tělo, které bylo v Manchesteru celkem nečinné (až na pár shlédnutí Pokání), se znovu rozzáří.

Dobrý Bože.

Posadím se na jedno z Andersových pevných sametových křesel. Seth si sedne naproti na světle fialovou pohovku.

Pak si všimnu, že drží malou kupku dopisů svázených zlatou mašlí.

Zamračím se. Divné…

„Ahoj,“ řekne Seth. „Rád tě zase vidím.“

„Ahoj…“ odpovím, všimnu si, že vypadá mnohem víc upraveně, než když jsem ho viděla poprvé. Jeho obvykle rozcuchané delší vlasy jsou teď krátce zastřižené. Ramena má širší, jako by posiloval. Jeho oblečení je vyžehlené. Hádám, že to se stane, když začnete být slavní. „Co tady děláš?“ zeptám se.

„Pozvala mě Birdie.“

Zamračím se. „Cože? Jak? O čem to mluvíš?“

On zvedne kupku dopisů a zamává jimi na mě.

„Cože?“

Pokrčí lehce jedním ramenem. „My jsme byli… chvíli v písemném kontaktu.“

Spadne mi brada. Birdie a její dopisy! Na co si to hrála! Jak…? Proč…?

Naštvaně natáhnu ruku pro dopisy. Seth mi je dá do ruky, krátce se mě dotkne prsty a dá mi tak elektrický šok.

Vytáhnu z obálek jeden dopis. A docela jistě je to Birdiin smyčkový pravopis s datem před šesti měsíci.

Zírám na ty dopisy, v hrudi mi bublají emoce.

Seth se na mě usměje. „Ona mi psala, protože si myslela, že bych měl vědět, že nejsi zasnoubená. Že to byla malá nevinná lež vymyšlená v letadle a že jsi mi to neřekla, protože jsem nesnášel lháře.“

Přikývnu v naprosté nevíře, že Birdie psala Sethovi a ani mi to neřekla! Prostě celá ona – nesnesitelná. A… úžasná. I teď mě zvládne překvapovat!

„Víš, proč jsem po naší společné noci vycouval?“ řekne Seth, posadí se na pohovce dopředu.

Zkoumavě se na něj podívám.

„Věděl jsem to potom, co jsme… um…“ odmlčí se.

„To udělali.“

„Jo, to. Věděl jsem, že jsem se do tebe zamiloval. Myslím, že jsem to věděl už dřív, abych byl upřímný. Myslím, že jsem to věděl toho deštivého dne na Upper West Side. Toho dne, kdy jsi ztratila svůj dopis a vysledovala mě do divadla.“

Myslím, že jsem taky věděla, že jsem se do tebe zamilovala.

To všechno se teď zdá už před hodně dávnou dobou. Ale pořád mé srdce zpívá, když ho slyším to říkat.

„Myslel jsem, že jsi zasnoubená!“ pokračuje Seth. „Nechtěl jsem zajít dál. Cítil jsem k tobě věci, o kterých jsem si nikdy v životě nemyslel, že budu cítit. A ty jsi měla odjet, aby sis vzala Colina Collinse.“ Pokrčí rameny. „Bylo to příliš.“

Zabořím hlavu do dlaní, tváře mi zrudnou. „Myslela jsem si, že se mě snažíš zbavit, protože jsem byla hrozná v posteli.“

„Jo.“ Seth se směje a ukáže na kopku dopisů v mém klíně. „To mi Birdie taky psala. A rád bych využil této příležitosti, abych tě oficiálně informoval, že můj penis nebyl pohmožděn. Ve skutečnosti byl po našem setkání velmi šťastný.“

„To jsem ráda.“

„Já taky.“

Oba se usmějeme.

„Počkej…“ zeptám se. „Jak jsi věděl, že tady budu? Ani Birdie nevěděla, že se vrátím zpátky do New Yorku.“

Seth se zasměje. „Vlastně věděla.“

„Cože?“

Vytáhne dopis ze spodu, ukáže na odstavec na druhé straně.

Já si rychle otřu slzy, které mi stékají po tváři, jak čtu.

Olive to ještě neví, ale zamilovala se do New Yorku. Vrátí se zpátky, vím to. Požádala jsem jejího kamaráda Anderse, aby se s tebou spojil, až se to stane. A pak, pokud budeš single, chci, abys ji vzal na oficiální rande. Řekni jí, až ji budeš žádat, že musí říct ano, jinak ji budu pronásledovat. A ne žádným sladkým jemným duchařským způsobem. Ale děsivě a odporně: Krev a tesáky a budu jí házet věci po místnosti. Tady to všechno. Bude to příšerné.

Vybuchnu hlasitým, slzavým smíchem. „Ach Birdie!“

„Vypadá to, že byla jedinečná,“ řekne Seth něžně.

„To byla,“ řeknu s těžkým srdcem. „Opravdu, opravdu byla.“

Seth vstane a natáhne ke mně ruku. Já vstanu a chytím se jí. „Jsem single,“ zamumlá s tváří blízko mojí, jeho oči přelétnou k mým rtům. „A Birdie měla pravdu. Ty ses vrátila. A tak… Olive Maudine Brewsterová, půjdeš se mnou na oficiální rande?“

Usměju se ještě víc a přehnaně pokrčím rameny. „No, nechci být pronásledována. Takže má odpověď je--“

A pak se políbíme. A celé mé tělo, celé mé srdce se rozsvítí. Seth si mě přitáhne blíž, ruce mi zaplete do vlasů, já ho postrčím dolů na pohovku a vyšplhám na něj jako zuřivé zvíře. Líbáme se bez dechu a je to šílené a úžasné a správné a…

„Ehm!“

„Olive! Ne! Ne na starožitné pohovce!“

Při zvuku Anderse a paní Ramirezové se od sebe se Sethem váhavě odtrhneme. Oni stojí u vchodu do obýváku a jsou zachumlaní ve svých kabátech a šálách.

Zasměju se, upravím si oblečení do zdání váženosti. Seth udělá to samé, tváře má trochu růžové.

„V Gramercy Parku se zpívají koledy,“ řekne nám šťastně paní Ramirezová. „Nechcete jít s námi?“

„Jen na jednu noc otevírají park veřejnosti,“ dodá Anders. Zvedne své světlé obočí a vystrčí bok. „Ačkoli předpokládám, že to pro tebe s ukradeným klíčem není tak zajímavé.“

„Ty jsi ho nevrátila?“ zalapá paní Ramirezová po dechu.

Věnuju jí nevinný pohled, když si z věšáku beru svou ledvinku a kabát. Seth si kolem krku omotá šálu a vezme mě za ruku, jak všichni čtyři vyjdeme do chladného Manhattanského vzduchu.

Jak jdeme po ulici za výkřiků „Veselé Vánoce! Šťastnou Chanuku!“ od kolemjdoucích s červenými tvářemi, zírám na slavnostní třpytící se světélka, která mě obklopují a pak na Setha, který mi přejíždí palcem po dlani, a na Anderse a paní Ramirezovou, kteří se vášnivě dohadují, jaká je nejlepší vánoční píseň.

Tohle je to, čeho jsem se bála?

Vejdeme do zasněženého Gramercy Parku, plného šťastných zpěváků a místních obyvatel, kteří nám dají sklenice šampaňského.

„Díky, že jsi mi zachránila život, Birdie,“ zašeptám si pro sebe.

A vím, že i když už moje nejlepší kamarádka není na světě, vždycky, vždycky bude mít místo v mém srdci. V každé chvíli, co budu žít – opravdově, neskutečně, upřímně a statečně žít – Birdie Livelyová mě povede.

Protože to je Velká Sexy Láska.

@Elisa Johnson

Jsem tak #nadšená že se dnes v Gramercy Parku zpívají koledy! Není ideální, že otevřeli park veřejnosti, ale předpokládám, že je to ve #slavnostnímduchu! Kdo další tam bude?