TTS - 6. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Opírala jsem se zády o zeď, dokud jsem neuslyšela, jak se otevírají dveře a zase zavírají. Poté jsem si zhluboka oddechla. Proboha, byla jsem taková nicka. Proto bych si měla vymyslet nějakou záminku, nechat mu tu lístek se vzkazem a co nejrychleji zmizet, a to dřív, než se vrátí.

Tak proč jsem šla místo toho do sprchy?

Možná proto, že aktivní část mého mozku si všimla něčeho, co zbytku mého já nedocházelo. Ale vypadalo to, že to bylo důležité. A možná na to přijdu, pokud se udržím vzhůru déle než dvě minuty.

Nechala jsem si stékat horkou vodu přímo na tvář a doufala, že to pomůže. A když jsem si umyla vlasy, kdy jsem zjistila, že škoda nebyla tak hrozná, a poté, co jsem spláchla do odtoku špínu, která by stačila na celý komín, tak mě ta těžce uchopitelná myšlenka dostihla. Což dokázalo, že moje podvědomí bylo chytřejší než já.

Potřebovala jsem experta na démony, abych měla vůbec nějakou šanci se dostat k mamce. A k jednomu mě to zaválo. Ve skutečnosti mě to zaválo k expertovi na démony s velkým E, a to k muži, který věděl o démonech víc než všichni ostatní.

Byl tu jen jeden problém: Pritkin nenáviděl skákání skrz čas. Byl toho názoru, že pokud bychom neustále skákali sem a tam, tak bychom dříve nebo později něco způsobili, co by se nedalo spravit. Byl o tom tak přesvědčený, že jsem při pokusu skočit do minulosti a najít svou matku, ať už ze zvědavosti nebo protože to bylo nutné – ani nepomyslela na to, že bych ho vzala s sebou.

A když zvážíme, jak to dopadlo – polobohové vpadli na party, na které byla má matka a pokusili se ji zabít –, pak bylo pravděpodobně dobře, že tam nebyl. Pritkin obvykle střelbu okamžitě opětoval a to by u tohoto speciálního protivníka vůbec nefungovalo. Ale démoni… no, věděl o nich všechno.

Polovina lahviček, které byly tak netypicky precizně urovnány na jeho polici, byly lektvary pro boj s různými druhy těch pekelných stvoření, což byla jeho práce předtím, než se upsal mé maličkosti. Pravděpodobně zapomněl o boji s démony víc, než zbytek válečných mágů kdy věděl. Ve skutečnosti věděl možná tolik co mamka o tom, jak ho z jeho současné situace osvobodit. Jen asi nebude ochotný mi to prozradit.

Protože Billy měl pravdu – Pritkin by nechtěl, abych ho následovala do Pekla. I když svého otce velmi nenáviděl, a nenáviděl i svůj současný život, nikdy by nechtěl, abych podstoupila takové riziko. Pravděpodobně mě, pokud ho najdu, čekala pořádná hádka…

Ale Billy měl pravdu i v tomhle, pochopila jsem. Nenajdu ho. Ne bez pomoci.

Vystoupila jsem ze sprchy do horkého vzduchu, který se vznášel v koupelně. Zrcadlo bylo celé zamlžené, a když jsem ho otřela, změnilo se to jen na sekundu. Ale i sekunda stačila. Ukázala mi obličej, který byla ještě stále trochu kulatý dětským špíčkem, s červenými tvářemi od horka, blonďatými lokýnkami, které se mi lepily na hlavu, pršáčkem a velkýma, nevinnýma, modrýma očima. Mokrá jsem vypadala nebezpečně asi tak jako vycpaný králíček. Mokrá jsem vypadala… no, jako někdo, kdo nemá na chladnokrevné záchranné misi co dělat.

Nakrčila jsem čelo a nevědomky jsem napodobila jednoho určitého válečného mága. Ale zatímco u něho ten výraz vypadal divoce a děsivě, u mě… no, u mě to vypadalo, jako bych měla zácpu. Povzdechla jsem si.

Ale jinak než minulou noc, kdy jsem cítila bezmocná a zničená a nejraději bych to vzdala, dnes už mi skutečnost, že jsem na takový silný kalibr neměla kvalifikaci, vůbec nevadila. Protože, když vzal člověk v potaz, s čím jsem to tu měla do činění, tak by to stejně nehrálo žádnou roli. Mohla jsem být největší, nejzákeřnější mág ze všech, mohla jsem být i upíří Mistr – zatraceně, mohla bych mít armádu od obou –, nezměnilo by to nic.

Protože ani je jsem si nedokázala představit, že by jen tak nakráčeli do Pekla.

Nebyla jsem si ani jistá, jestli to momentálně není výhoda, že já jsem já. Protože Billy se v jednom bodě možná mýlil – nevěřila jsem tomu, že by mě Rosier očekával. Proč by měl? Každý, koho jsem potkala, mě podceňoval. Každý, kdo se na mě podíval, uviděl jen plyšového králíčka. No dobře, skoro každý. Ale i přes jeho stáří jsem neměla pocit, že by měl Rosier rozhled svého syna. A i Pritkin se někdy choval – pokud mě zrovna nehonil po horách nebo mě neshazoval ze skal – jako bych byla ze skla a mohla bych se rozbít.

Ale já se nerozbila.

Nerozbiji se.

Takový luxus jsem neměla.

A Agnes také ne. Znovu jsem pohlédla do zrcadla a shledala, že jsem nevypadala jemněji než ona. Možná dokonce méně. Měřila celých metr padesát devět, měla srdcovitý tvar obličeje a dívčí šarm, o kterém jsem si pomalu začínala myslet, že ho úmyslně zdokonalovala.

Aby ji lidé podceňovali.

A poté je střelila do zadku.

Prstem jsem přejela po jizvě, kterou mi uštědřila, a která byla díky léčivým schopnostem jednoho upíra mnohem nenápadnější, než by měla být. Teď z ní zbyl jen malý dolíček, který skoro nebyl vidět. Ale skutečností bylo, že jsem si myslela, že tenkrát nemířila na můj zadek. Šla po jednom členovi Gildy, který patřil k tajné sektě fanatiků, co chtěli změnit čas pro své vlastní účely, a přitom si nehrála. Také neměla problém s tím, pověsit se mu na paty sama, bez eskorty válečných mágů, na kterou měla nárok. Řekla mi, že mnohdy vytvářejí mnohem víc problémů, než by jich vyřešili, protože stříleli na všechno, co se hýbalo a poté, co jsem se s nimi seznámila, jsem neměla důvod o tom pochybovat. Ale normálně by lidé, kteří lovili takového nebezpečného temného mága, přesto uvítali jednoho nebo dva ochránce, jen pro jistotu.

Agnes jim ani neříkala, že odchází.

Takže, pokud by mi začala vykládat něco o podstupování rizik, tak bych jí k tomu řekla svůj názor. Abych se jí pak zeptala, co by v takové situaci udělala ona. Ale pravděpodobně by na to nepřistoupila, protože se se mnou odmítala bavit – pro případ, že bych jí dala nějakou nápovědu pro budoucnost, díky které by se něco pokazilo.

Ale pokud by byla ochotná mluvit – pak bych věděla, co by řekla. Co by udělala. Teď jsem jen potřebovala zjistit…

Dveře od koupelny se rozletěly a dovnitř začal proudit chladný vzduch dřív, než jsem mohla myšlenku dokončit. A než jsem mohla vykřiknout, byla jsem vytáhnutá ven a přitisknutá ke zdi, takže jsem stála obličejem ke dveřím do koupelny, ze které se valily oblaka páry, jako kdyby stál pokoj v plamenech.

Což určitým způsobem pasovalo, když si člověk pomyslel, že rámovaly obličej jednoho děsně naštvaného polovičního démona.

O sekundu později jsem měla ruce přišpendlené na stěně vedle hlavy, což by mě málem celou obnažilo, protože držely osušku, kterou jsem si právě chtěla omotat kolem těla. Ale já ji nepustila. Takže se osuška roztáhla na délku mých paží. To přede mnou vytvořilo mokrou bariéru.

Takovou, která pokud nebude mnohem magičtější, než vypadala, nebude dostačující.

Protože Pritkin vypadal vražedně.

„Copak? Došly chlebíčky?“, zeptala se má pusa, protože má pusa byla idiot.

„Kdo jsi?“, vyjel na mě a tyčil se nade mnou. „Co jsi?“

„Co?“ Pohlédla jsem do jeho zelených, zuřivých očí.

„Nebudu si s tebou hrát,“ varoval mě jeho hlas tiše a výhružně. „Jestli tvá další slova, která z tebe vypadnou, nebudou přiznání, budu to tvá poslední.“

Nato můj mozek ztuhnul, protože už jsem viděla, co Pritkin ve hněvu dokáže. Ale má ústa – má hloupá ústa, která očividně propojená s mým mozkem nebyla – zpanikařila. A blábolila jako vodopád.

„Nezabíjej mě! Nezabíjej mě! To jsem já! Ty víš, že to jsem já! Je to jako – proboha! Proč by sem měl nakráčet nějaký bláznivý atentátník a použít tvou sprchu? Kdo by něco takového dělal? Navíc, když by potřebovala nutně uklidit? Víš, někdy sem musíš pustit pokojskou a přestat tu vařit lektvary, protože jinak tě ta plesnivá džungle zabije dřív než kdokoliv jiný a neházej tak se mnou! To bolí! Můžu to vysvětlit, slibuji, ale ne, když mě zabiješ! Proboha!“

Poslední slova byla mou reakcí na dvě očarované dýky, které vyklouzly z Pritkinovy šedé bundy s kapucí, protože jeho kožený kabát by venku vypadal poněkud podivně. Ale potřeboval něco, kam by schoval arsenál zbraní, které by lidé považovali za ilegální. Oba nože se zastavily u mých tváří a podtrhly tak skutečnost, že mě nepotřeboval pustit, aby mě vykuchal. Pomyšlení, které umlčelo dokonce i bezduché blábolení mé pusy. Možná proto, že byla příliš zaměstnaná ječením.

„Nech toho!“, řekl Pritkin, když mě opět přimáčkl na zeď. Samozřejmě jsem ječela ještě víc. Skočit v tomhle stavu byl hloupý nápad, navíc mě Pritkin držel. Což znamenalo, že skočil se mnou.

Přistáli jsme u okna, což mé hrdosti nijak nepřispělo, protože teď byl můj nahý zadek přilepený na skle. Vítejte v Las Vegas, pomyslela jsem si hystericky a přemýšlela, jestli osvětluji celé parkoviště. A pak jsem se ptala sama sebe, proč by mi to mělo vadit, když jsem byla jen krůček od toho, aby mě zabil můj vlastní osobní strážce.

Nebo možná také ne.

Pritkin mě nepustil, ale nože zůstaly na druhé straně pokoje. Vzhledem k tomu, jak rychle to dokázaly změnit, nebyla to žádná útěcha. Ale potencionální smrt je pořád lepší než blížící se smrt, pokud by si člověk mohl vybrat.

Ale vypadalo, že budu muset hodně vysvětlovat.

„Právě jsi s námi skočila,“ řekl vyčítavě.

„Samozřejmě, že ano!“, přiznala jsem zoufale. „Co jiného bych měla dělat? Zůstat a nechat se propíchnout?“

„Ty jsi Pýthie.“

Zůstala jsem na něj zírat. „Co?“

„Nebo Vyvolená, která předstírá, že je Pýthie!“

„Och, k čertu – Myra je mrtvá,“ připomněla jsem mu. Má rivalka se mě snažila zabít, ale byla roztrhaná místo mě. Ne mnou, ale také jsem po ní nijak zvlášť neplakala.

„Jsou i jiné Vyvolené,“ připomněl mi Pritkin, zatímco se přisunul blíž a hleděl mi přimhouřenýma očima do tváře.

Zachvěla jsem se. Ale ne kvůli těm slovům. Ale protože se mi husí kůže z nahého zadku na klimatizovaném skle rozšířila do celého těla. Aspoň jsem si to namlouvala. Snažila jsem se sklouznout pryč, ale nemohla jsem nikam. Prostě jsem se přilepila. A pocit chladu na jedné straně a tvrdé horkosti na druhé… byl rozptylující.

Jako ty oči, které na mě spočívaly s takovou intenzitou, že mě začala svrbět pokožka a já začala být neklidná a nervózní. Nebo žárem jeho těla, které pronikalo mokrým ručníkem, nebo silnými prsty, které se mi zatínaly do kůže, nebo horkým dechem na mé tváři. Aspoň jsem si to myslela, že to je ten důvod, proč se mi zrychlil dech a cítila se omámeně. Najednou jsem byla zvláštním způsobem vděčná, že mám ruce přišpendlené na zdi. Protože jsem mu hrozně chtěla prohrábnout vlasy.

Pritkin řekl něco, na co jsem zřejmě měla dávat pozor, protože vypadal trochu… vystresovaně. Důvodem byl zřejmě něco jako frustrovaný hněv, který jsem v něm někdy vzbuzovala. Ale to nebyl ten případ. Pro můj mozek, který byl teď vzhůru, to znamenalo, že to byl pěkný pocit.

Ale pro mé tělo…

Mé tělo mě pobaveně informovalo, že to, jak se na mě Pritkin se všemi těmi tvrdými svaly a tvary a podezřelými vybouleninami tiskl, bylo veskrze příjemné. Mému tělu se ta spoutaná síla a ovládaná sebekontrola, která z něho proudila, zamlouvala. Bylo toho názoru, že opravdu dobře voněl, a to po horku, kávě a elektřině. Mé tělo mě jednou zabije.

A oukej, toto byla nečekaná komplikace. V situaci, která byla už i tak dost komplikovaná. Ale ne zrovna překvapivá.

S Pritkinem jsme byli v poslední době docela často spolu a koneckonců to byl poloviční inkubus. Zatraceně, byl to syn jejich krále, nebo co za titul ten mizera měl. Bylo by zvláštní, kdybych občas něco necítila. A to bylo i bez vzpomínky na jeho poslední noc na Zemi, když mi dal energii jediným způsobem, kterého byl inkubus schopný.

Zavřela jsem oči, ale tím to bylo ještě horší, protože to vytěsnilo rozptýlení a dovolilo mi, abych ještě jednou prožila to, na co jsem chtěla navždy zapomenout. Když převzal kontrolu, zaslechla jsem syčivý šepot, dotýkala se jeho mokrých zad a jeho překvapivě jemné vlasy mě hladily po tváři. Když se pohyboval nade mnou.

„Nech toho,“ zavrčel Pritkin, jehož hlas tou mlhou v mé hlavě nějak pronikl. Ale nepustil mě. Pravděpodobně měl strach, že Pýthie nebo jedna z jejích starších Vyvolených by mohla skočit bez něj, pokud by se jí nedotýkal. Tímto způsobem jsme na sobě byli přilepení a to začínalo být pomalu, pomalu…

Vzrušující, ozvalo se mé tělo nadšeně.

„Řekl jsem ti, abys toho nechala!“, poznamenal Pritkin a zněl nasraně.

„Ty první,“ zavrčela jsem a blýskla po něm pohledem, protože moc nepomáhal.

Samozřejmě to neudělal ani jeden z nás.

Musel být běhat, zřejmě jeho obvyklý ranní desetimílový běh na zahřátí, než vyrazil za mnou, aby mě mučil. Aspoň jsem předpokládala, že to byl ten důvod, proč se mu rýsovaly břišní svaly pod zeleně zbarveným tričkem a tenkými starými tepláky, které se na něj lepily v těch správných místech. Rukávy mikiny měl vyhrnuté až k loktům, takže ukazovaly hru svalů na jeho zápěstích. A taky tam byly ty jeho ruce a ty oči a ta ústa…

Znovu jsem se zachvěla a Pritkin zaklel. Ale to nehrálo žádnou roli. Protože to znělo jako zavrčení a to se mému tělu také líbilo. Mé boky se automaticky pohnuly a přitiskly nás k sobě. Vyšlo ze mě tiché zasténání, protože to byl tak skvělý pocit.

A znovu jsem zasténala, když mě prudce pustil.

Všechno se stalo tak rychle, že jsem málem upustila ručník. Na poslední chvíli jsem ho zachytila a poté jsem tam zůstala jen tak stát a přerývaně dýchala. Stále byl příliš blízko, takže pokud bych se pohnula, tak bych se s ním znovu srazila.

A to jsem nepovažovala za dobrý nápad.

Pritkin o pár kroků ustoupil, ale k té nebezpečné kreatuře, která vnikla do jeho pokoje, a do jeho života, se zády neobrátil. Proto jsem mohla vidět zrudnutí jeho pokožky a vztek v jeho očích. Vztek, který jsem si výjimečně vůbec nezasloužila.

„Co to, k čertu, bylo?“, vyjekla jsem.

„Mé schopnosti se aktivují silnými emocemi,“ pronesl studeně. „Buďto mými, nebo někoho jiného.“

Moc inkuba. Nebylo divu, že jsem se tak cítila…

„Ne! Myslela jsem to,“ upřesnila jsem a mávla jednou rukou, která právě nebyla zaneprázdněná zakrýváním toho zbytku hrdosti, který jsem ještě měla. „To celé postrkování a házení dýkami a… to. Co je to s tebou?“

„Nic.“ Upřel se na mě vyčítavý zelený pohled. „Kromě skutečnosti, že sledovací kouzlo, které jsem na tebe vložil, lokalizovalo tvou současnou polohu – pět poschodí nad námi.“

Zatraceně. Na to jsem měla myslet. Upíři nebyli jediní, kdo mě opatřil sledovací kouzlem. Pritkin měl své vlastní, aby mě mohl v případě nouze rychle najít. Ale jako všechna kouzla muselo být obnovováno. A protože tu v poslední době nebyl, tak to nemohl provést.

Což znamenalo, že jediné kouzlo v tomto časovém rámci bylo na mém druhém Já. A to znamenalo…

„Ach, do prčic!“ Chytila jsem ho volnou rukou. „Mluvil jsi s ní?“

„O tobě? Ne, jen jsem zavolal…“

„Ty jsi zavolal?“ Zatřásla jsem s ním. „Co jsi řekl?“

Zamračil se. „Jen jsem se zeptal, jak se jí daří a přesvědčil se, že jsi to opravdu ty. Ty. Zatraceně! Kdo jsi?“

„No co myslíš?“, vrátila jsem mu otázku a posadila se na parapet, protože se mi úlevou málem podlomila kolena.

Proboha, kdyby něco řekl, co by mě přimělo, udělat něco jiného… ale to neudělal. Nemohl to udělat. Důkazem byla skutečnost, že jsem byla ještě stále tady místo toho, abych byla někde na poli roztrhaná na kousíčky.

„Ty přicházíš z Cassandřiny budoucnosti, že ano?“, chtěl Pritkin vědět.

„Skvělý způsob, jak si udržovat přehled,“ odsekla jsem a odhrnula si mokré vlasy z očí. Když jsem vzhlédla, zíral na mě, ale byla jsem příliš unavená, než abych se o to starala. „Poslouchej, potřebuji…“

„Jasně.“

„Neprovokuj,“ vyštěkla jsem na něj. Našpulený horní ret obvykle předcházel záchvatu vzteku, ale já už jeden měla, a my dva jsme ho nesměli dostávat současně.

„Potřebuji zbraně. Proti démonům. Hodně démonům.“

„Ne.“

Omotala jsem si ručník kolem sebe a právě jsem zastrkávala cíp, abych ho upevnila, proto jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela dobře. „Jak prosím?“, zeptala jsem se mile.

„Rozuměla jsi.“ Pritkin nasadil svůj obvyklý ocelový pohled. A jeho hlas nabyl svého obvyklého tónu, takový lehký, zpěvavý zvuk na konci každého slova. Ale to jen znamenalo, že byl méně vražedný, ale ne nápomocný.

„Potřebuji zbraně,“ zopakovala jsem. „Něco, co by se dalo dobře držet v ruce. Nevím, jak se proti démonům bojuje…“

„Proto žádné nedostaneš,“ zněla energická odpověď. „Naštvat skupinu nebezpečných bytostí tím, že na budeš střílet, tvůj život neprodlouží…“

„Střílet na ně?“ Zpozorněla jsem. Protože to by bylo dobré. No jo, každopádně lepší, než se k nim dostatečně přiblížit, abych na ně mohla hodit nějaký lektvar.

„Není důvod mluvit o zbraních, které nepoužiješ,“ řekl Pritkin.

Přestala jsem ho poslouchat, protože jsem byla zaměstnaná prohlížením jeho arzenálem pro boj proti démonům. Usoudila jsem, že to bylo ono, vzhledem k tomu, že většina jeho zbraní byla v truhle nebo v jeho šatní skříni. Ale předpokládala jsem, že byly uchovávány společně, protože co se týkalo zbraní, byl Pritkin puntičkář.

Takže jsem vyrazila k polici.

„Na co je tohle?“, zeptala jsem se a sáhla po jedné z nebezpečně vypadajících zbraní, které tam byly úhledně srovnány vedle malých fiól. Měla ústí, které bylo nejméně dvakrát tak velké než u pětadvacítky a vypadala jako zabiják slonů. Byla určitě těžká…

Než jsem měla příležitost to zjistit, kolem zápěstí se mi ovinula těžká ruka.

„Nedotýkej. Se. Mých. Zbraní.“

Zamračila jsem se na něj; jeho stisk bolel.

„Au.“

Neomluvil se a ani mě nepustil, ale stisk trochu uvolnil. „S touto zbraní neumíš zacházet.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Viděl jsem tě střílet,“ odpověděl nabručeně a sundal ji ze stěny.

„Neviděl jsi mě střílet s touto.“

„A také neuvidím. Jací démoni?“

„Co?“

„Démoni. S jakým druhem máš co do činění?“, chtěl Pritkin vědět.

„To já nevím.“

„Ty to nevíš?“

„Mé informace nebyly tak precizní,“ odvětila jsem, zraněná výrazem nevíry v jeho tváři. Kdyby věděl, co všechno jsem musela podstoupit, abych se dozvěděla aspoň to. „Jen mi bylo řečeno, že je jich hodně. Obklíčili jeden dům, a já… no, musím se dostat dovnitř.“

„Kde je ten dům?“

„Proč to potřebuješ vědět?“

Otráveně na mě pohlédl. „Různé skupiny démonů se pohybují v různých oblastech. Často se zdržují na určitých místech, podobně jako dříve tví upíři. Vědět, kde je ten dům, by nám mohlo eventuálně prozradit, s čím máš co do činění, nebo okruh aspoň omezit.“

„Ano,“ řekla jsem, protože to znělo logicky. „Jen, ne.“

Pritkin se zamračil. „Co?“

Nic jsem neříkala. Právě jsem si uvědomila, že nemohu nic říct. Geografie nehrála žádnou roli, protože tito démoni tam nebyli z obvyklých důvodů. Byli tam proto, že je má matka povolala – nebo cokoliv bylo potřeba k nasbírání děsivé armády. Nemohla jsem mu říct, kam chci vyrazit, protože věděl, kde leželo Tonyho sídlo a chtěl by mi s vrtáním v mé minulosti pomoci ještě méně než Jonas. A samozřejmě, to, co jsem měla v úmyslu, bylo zakázané, protože v žádném případě by nesouhlasil s tím, abych se vydala do Pekla.

V podstatě jsem mu nemohla prozradit nic.

„Nemůžu ti nic říct,“ vysvětlila jsem a věděla dopředu, že to nepřijme dobře. „Přála bych si, abych mohla, ale nejde to. Prostě potřebuji něco, co by mi pomohlo projít lesem plným neznámých démonů až k předním dveřím domu a poskytlo mi dostatek času, dokud mě někdo neotevře. Máš něco takového?“

Pritkin si založil ruce na prsou a vztekle na mě zíral. „Ano.“