THOAH - 8. kapitola

Překlad: Lucianna

Julie se narovnala, když uslyšela ten zvuk znovu, a dokonce přestala dýchat, aby slyšela, když se rozhlížela okolo po, slunečními paprsky prosvíceném, starém lese. Potlouká se rys po borových lesích? Nebo ti zvědaví, záludní kojoti? Jenže to nebylo, jako prasknutí větvičky, nebo zvířecí zvuk, co slyšela, ale spíš jako tlumená rána. Něco mechanického, ale tichého. Jo, pravděpodobně to nebylo blízko, usoudila Julie, s vědomím, že zvuk se nese podivně, na úbočí hory, plné útesů a roklin. Nebo to mohlo být jen tření větví ve větru.

Ale tak, mohly by to být ty větrné turbíny, o kterých slyšela – ale nikdy je neviděla – které zásobují většinu Nova Mare elektřinou. Turbíny, o kterých se říkalo, že mají nějaký nový design, takže nemusí dosahovat nad hřebeny, aby byly efektivní, a Julie slyšela, že jsou schované někde na této straně hory. Celý resort běžel na větrné, solární a geotermální energii, což ho dělalo naprosto soběstačným, stejně jako ekonomicky přívětivým – což, když teď o tom přemýšlela, nedělalo ohřívání venkovních bazénů celou zimu, tak nehorázně luxusním. A také to vysvětlovalo to množství trubek, nacházejících se všude v žulových koridorech.

Julie se vrátila ke shromažďování hromady šišek, které pokrývaly lesní půdu, neschopná uvěřit svému štěstí. No, štěstí a troše průzkumu. Ale konečně našla čas, aby prozkoumala možnosti, když bydlí tady nahoře, a byla unesená výhledem z altánu, který byl posazený na větrné římse, kousek výš nad konferenčním pavilonem. Ale jestli většina budov Nova Mare, měla výhled na jih, nebo východ Bottomless, altán měl tři sta šedesáti stupňový výhled, včetně celé cesty až do Kanady.

Tam odtud spatřila stanoviště vysokých borovic, v polovině západní strany Whisper Mountain. A jelikož měla být v práci až v deset, a měla to nyní jen tři minuty cesty, vstala za rozednění, popadla náruč pytlů a udělala si výlet sem, dnes ráno.

Bylo velmi laskavé od Nicholase, že jí nechal včera na dveřích jejího byt pozvánku, že ji vezme do borovicového háje, o kterém věděl, že je za fjordem, o jejím příštím volném dni, ale ona mu poslala zdvořilé odmítnutí, opět přes recepci, protože nechtěla strávit celý den s mužem, který je k ní milý z lítosti.

A mimo to, někdo v přístavu by je mohl vidět spolu, když by nastupovala do jeho lodi a ten dotyčný by to řekl všem, a než by se otočila, nějaký dobrák by měl potřebu sdělit nejžádanějšímu svobodnému muži, že by se opravdu neměl ukazovat na veřejnosti, s místní courou. „Och, a věděl jste, že je to taky dcera místního opilce?“ zamumlala Julie, když nacpala hrst šišek do pytle.

Ne, už se ponížila dost, před panem Bez Příjmení.

A jestli se jeho hloupé kočky ještě jednou vloupají do jejího bytu, oholí je dohola, což by je mohlo určitě zastavit od toho, aby si chodily po resortu, jakoby jim to místo patřilo, ne? No, aspoň do té doby, než by jim srst dorostla. Jo, a možná by mohla vzít všechny oholené chlupy, spolu s těmi, které stále luxuje, a udělat Nicholasovi velký, tlustý polštář, aby si na něj položil tu svou velkou, laskavou hlavu. „Na velikosti záleží,“ zavrčela, ohnula se, aby sebrala poslední šišky v nejbližším okolí. „Jo, no, ne každá sní o tom, být vtáhnutá do velkých, silných paží a líbána tak, až se jí zkroutí palce. Někteří z nás mají lepší věci na práci, jako zasloužit si bydlení…“

Julie uslyšela ostrou ránu ve chvíli, kdy něco narazilo do jejího zadku takovou silou, že jí to srazilo na kolena. Její překvapený výkřik zřejmě přehlušil druhou ránu, která ji zasáhla znovu do hlavy tak silně, že se rozplácla, tentokrát jí výkřik šokem zamrznul v krku.

Lovci na ni střílejí!

Ne, celá hora je uzavřená pro lov, takže to musí být pytlák.

„Jsi mrtvý!“ vykřikl muž – znějící příliš šťastně, ohledně toho. „Ale jestli si to pořád nemyslíš, tak možná tě ocelová čepel na krku, donutí uvěřit,“ dodal a jeho hlas se blížil.

Bůh jí pomoz, on věděl, že střelil člověka a přišel dokončit práci!

Julie se začala po břiše plazit směrem ke křoví, ale naprosto ztuhla, když slyšela muže se smát něčemu, co mu říkal druhý muž. Byli tady dva, a blížili se. S vědomím, že to do křoví nestihne, se Julie rozhlédla okolo pro něco, čím by se mohla bránit a sáhla pro kámen ve velkosti pěsti – jen aby znovu ztuhla, když viděla svou rukavici, pokrytou krví. Tehdy si uvědomila, že celá její levá strana vlasů, je vlhká a lepkavá. Popadla kámen a přitáhla si ho k sobě, natáhla se pro klacek a nacpala si ho podél své pravé strany, pak zavřela oči a ochabla, právě když muž promluvil znovu – tentokrát blízko ní.

„Vzdej to, Rowane,“ řekl se smíchem. „Tvoje rčení, že stáří a proradnost překoná mládí a – proboha, to je žena!“

Julie vybuchla v momentě, kdy cítila, že se jeho ruka dotkla jejího ramene, přetočila se a praštila muže do tváře pěstí, ve které držela kámen a ve stejnou chvíli uhodila klackem do jeho rozkroku, kdy se nad ní sklonil. Odvalila se dál, když na chvíli ztuhnul, než se schoulil se zasténáním do klubíčka, vyskočila na nohy a hodila kámen do šokovaného obličeje druhého muže.

Slyšela současně ránu a výkřik překvapení, když se otočila pryč a rozběhla z hřebenu směrem k hustému lesu. Pro lásku Boží, byla střelena! Dvakrát! Už slyšela o tom, že to obvykle díky šoku bolí málo, což vysvětlovalo, proč její hlava a zadek jen štípaly, Julie zjistila, že může pokračovat díky adrenalinu – pokud nevykrvácí dřív, než se dostane zpátky do resortu.

„Chyť ji, než se ztratí,“ řekl jeden z nich s přiškrceným zasyčením. „Nebo jsme mrtví.“

Julie slyšela kroky, běžící za ní. „Paní, zastavte,“ volal za ní muž, přes zvuk praskajících větví. „Nechceme vám ublížit.“

Jo, jasně. Střelili ji a chtějí dokončit práci nožem! Kličkovala rychle mezi stromy, i přes to, že věděla, že každý úder srdce pumpuje pryč drahocennou krev, až dokud nebyla málem sražená na zem, když se jí kapsa bundy zachytila o větev. Rozepnula si bundu a vyděšeně se uvolnila, pak znovu vyrazila v úhlu devadesáti stupňů, dalších asi sto yardů, než se schovala za velký strom a ohlédla se. Viděla muže, jak se zastavil a prohlížel les nalevo od něj, a Julie zjistila, že předpokládá, že poletí směrem k Nova Mare.

Nedovolila si ani se dotknout svých ran, ze strachu, že omdlí, přestože pomalý tok krve jí přilepil vlasy k obličeji a štípání na zadku ji nutilo se poškrábat, Julie se rozběhla podél hřebenu, pryč od resortu. Musí se udržet tak dlouho, aby je předběhla a pak zamířila na vrchol hory, což by mělo být v opačném směru, než ji oni hledají. Pak najde Nicholase a řekne mu, že pytláci střílejí zaměstnance, v jeho údajně bezpečných lesích – než se znovu znemožní tím, že mu vykrvácí u nohou.

*****

Nicholas zíral na tři prázdné pytle ve svých rukou, nerozhodný, jestli jeho srdce tak silně buší z toho, že strávil hodinu běháním po lese, ve snaze nenechat se střelit, nebo bude mít infarkt z pomyšlení, že Julie věří, že ti muži ji vážně chtěli zabít. Micah se konečně vyškrábal na nohy, opatrně si zatáhl za nohavici, když se narovnal a Nicholas vystoupil dopředu a praštil toho idiota pěstí do obličeje, čímž ho poslal zpátky na zem, s dalším monoklem, který doplnil ten, který mu udělala Julie. „To bylo za to, že střílíš, aniž bys identifikoval cíl,“ zavrčel. „Teď se postav a já ti ukážu, co si myslím o tom, že jsi nechal ženu, aby tě srazila na kolena.“

Micah moudře zůstal na zemi.

Nicholas otočil svůj pohled na Danteho, který okamžitě couvnul, s rukama zvednutýma s prosbou, přičemž řez na jeho tváři stále krvácel. „Nemůže být vážně zraněná, pane. Zjevně se dostala lehce na nohy, když tak rychle zmizela, což je důvod, proč jsem raději našel vás, než abych ji pronásledoval.“ Použil jednu, stále zvednutou ruku, aby ukázal na východ a vážně se usmál. „Už je nejspíš zpátky v resortu.“

Rowan předběhl Nicholase v úderu silnou ranou do čelisti, takže Dante se rozplácl vedle Micaha. „Hrůza přemůže bolest, ty blbče,“ zavrčel Rowan a ohnul se, aby vytáhl toho idiota zpátky na nohy.

„Nech je,“ řekl Nicholas, hodil pytle na oba muže. „Očekávám, že budou plné šišek a budou stát v kůlně, do hodiny.“ Pak se otočil a zamířil směrem, kterým muž říkal, že Julie utekla, odhodlaný neřvat. „Připomeň mi, proč jsem vás všechny neposlal zpátky do Atlantidy po tom, co jste nechali Aleca MacKeage chodit do resortu a ven, přímo vám pod nosem, loni?“ řekl, když jeho zástupce srovnal krok vedle něj.

Rowan si odfrknul. „Protože bys musel poslat sebe zpátky s námi, když si vzpomínám, že v tom vymáchal i tvůj nos. Pane.“

Uvědomujíc si, že Julie nepotřebuje vidět napůl nahého muže, který ji pronásleduje, Nicholas vytáhl tričko z opasku, aniž by zpomalil krok, sundal pušku a vklouznul do trička, pak hodil pušku zpátky na ramena. Ze všech míst, kde mohla najít šišky na sběr, proč u Háda právě tady? Nikdo se nepotuloval na západní straně Whisper, protože terén je tu příliš nerovný, což byl přesně důvod, proč on a jeho muži využívali tyhle lesy ke svým bojovým hrám.

A jak vůbec chtěla dotáhnout ty plné pytle šišek odtud?

„Tady,“ řekl Rowan, zatočil do leva, právě když Nicholas taky spatřil bledě růžový oděv, visící z větve za kapsu.

Vzal to od Rowana a přejel prstem přes červené skvrny na límci. „Byla zasažena do hlavy, nebo krku,“ řekl Nicholas chraplavě. „Zatraceně, musí jí to štípat.“

„Micah si je jistý, že ji zasáhl taky do spodní části zad,“ dodal Rowan tiše. Začal zkoumat okolí. „Hodně to o Julii vypovídá, když si dokázala udržet dost důvtipu, aby zaskočila dva… válečníky. Tady,“ řekl a kopl do země nohou. Zvedl pohled k severu, pak se podíval na Nicholase a usmál se. „Dante ji ztratil, protože zamířila pryč od resortu.“

Nicholas cítil, jak jeho srdce zpomalilo na ustálenější rytmus, když se podíval na sever a pak na hřeben. „Je mnohem chytřejší, než si lidé myslí.“ Povzdechl si, ve snaze rozptýlit většinu svého vzteku – ačkoliv to nezastavilo horko, které z něj sálalo, jako z vybuchující sopky. „Odtud půjdu sám,“ řekl a podal svou pušku Rowanovi. „Nechci ji vyděsit tím, že po ní jdou dva muži.“

„Až nasbírají šišky, dohlédnu, aby taky Juliiny třísky, byly naštípané a narovnané v kůlně,“ řekl Rowan, když zamířil na hřeben. „Pokud ti dva elitní idioti dokážou zvládnout sekerku, aniž by se sami zmrzačili. A možná, zatímco se budu dívat, dám jim pěkně dlouhou přednášku o tom jak stáří a prohnanost – a jedna, zjevně mazaná, žena – vždycky předčí mládí a dovednosti.“ Otočil se k Nicholasovi s úsměvem. „Na což by sis měl dobře vzpomenout, až chytíš svou Julii.“

„Není moje, ještě,“ zamumlal Nicholas pro sebe, a vyrazil směrem, kudy utekla, ve chvíli kdy byl Rowan z dohledu. Zatraceně, bude šťastný, jestli mu zůstane jeho vlastní mužství, až se Olivie dozví, co jeho válečníci udělali jedné její zaměstnankyni, dnes ráno.

Nicholas soustředil svou mysl na zoufalou energii, kterou pronásledoval a ačkoliv se dopracoval zpátky k jemnému vzteku, nemohl si pomoct a byl ohromený Juliinou mazaností. A její odvahou, bránit se proti dvěma mužům s ničím víc, než kamenem, klackem a rychlou myslí. Ale poněvadž se něco naučil o ženském myšlení, během let sledování Liny, měl obavu, že tohle falešné vítězství, by mohlo Julii povzbudit, aby byla ještě lehkovážnější, což by ji mohlo dostat do mnohem více ohrožující situace v budoucnosti. Protože po pravdě, kdyby se Dante vydal za ní, místo aby šel najít jeho, chytil by ji za pár minut.

Nicholas poznal moment, kdy Julie zjistila, že je jí na stopě, když cítil, jak její zoufalství, proudící v ní, se změnilo na hrůzu. Přemýšlel o tom, že na ni zavolá, aby věděla, že je to on, ale věděl, že hrůza může dělat divy s myslí a měl strach, že by se její úprk změnil na šílený a mohla by spadnout z útesu. Proboha, Micah by se měl připravit na to, že poplave zpátky na Atlantidu, až s tím idiotem skončí.

Nicholas dohnal Julii, právě když se snažila vylézt na po pás vysokou římsu, jeho vnitřnosti se stáhly při jejím vyděšeném zanaříkání, když se ohlédla přes rameno a spatřila ho, pustila se a spadla na strmý svah pod římsou. Ale nemohl si pomoct, nebýt ohromen, když vážně vyskočila na nohy, držela silnou větev, aby na něj vážně zaútočila.

Nicholas zastavil a připravil se, aby odrazil ránu, jenže uviděl, jak Julie najednou zahodila klacek pryč a vrhla se místo toho k němu, což ho donutilo ji zvednout, když se jí podlomily nohy. „Och, díky… Bohu… to jsi ty,“ chraptěla mezi vzlyky, tulíc se k němu. „Muži mě pronásledovali. Dva. St-střelili mě. Pytláci. Já… vykrvácím.“

Nicholas padl na kolena, ale teprve když zkusil ohrnout vlasy, přilepené k její tváři, uviděl, že omdlela. Klečel, kolébal ji, Juliino bušící srdce proti jeho, a povzdechl si při pomyšlení, že tohle zrovna taky nepomůže jeho romantickým snahám. Zvedl se na nohy, usadil si ji pohodlně proti své hrudi, a vyrazil domů, jeho nálada se trochu zlepšila, když si vzpomněl, že Juliin první instinkt po zjištění, kdo to je, bylo běžet k němu, ne od něj.

*****

Julie se pomalu probudila do takové bolesti, že jí to donutilo zůstat nehybná, zatímco uvažovala, co bolí víc, její hlava, zadek, nebo nohy, jen aby zalapala po dechu a zkusila se posadit, když si vzpomněla, proč jí to bolí.

„Uklidni se, jsi v pořádku,“ hluboký, uklidňující hlas, řekl, když silná, něžná ruka, ji držela dole. Otevřela oči, aby uviděla Nicholase, usmívajícího se na ni. „Uklidni se, než si sedneš. Jsi v pořádku, Julie,“ zopakoval.

„Ne, nejsem. Byla jsem postřelena. Dvakrát.“ Rozhlédla se kolem a znovu zalapala po dechu. „Nejsem v nemocnici,“ řekla, zavrtěla se proti jeho držení – jen aby naprosto ztuhla, když zjistila, že je… že není nic, než vzduch pod ní. „K-kde to jsem?“ zašeptala, pomalu vrátila pohled k Nicholasovi – který se stále usmíval, a stále ji jemně držel dole.

„Jsi u mě doma,“ řekl, uvolnil ji, ale nechal ruce na jejích ramenou, „v mém spacím pytli na podlaze v mém obýváku.“

Julie otočila aspoň hlavu, aby se podívala na jeho… podlahu znovu a zjistila, že je vyrobená ze skla. Pravda, vypadalo to na opravdu silné sklo, ale celý konec jeho domu, čněl nad rozeklanou římsou a neměl pod sebou nic víc, než stovky stop vzduchu. Přidejte k tomu dvoupodlažní stěnu oken, stejně jako třetiny každé postranních zdí, které byly také jen ze skla, a Julie měla pocit, jakoby se doslova vznášela.

Počkat; místo toho, být unesená z jeho domu, neměla by vykrvácet? „Um, řekla jsem ti, že jsem byla postřelená? Dvakrát?“ Konečně našla odvahu dotknout se hlavy, odtáhla ruku pryč a podívala se na uschlé, červené šupinky na prstech, pak je zvedla k němu. „P-podívej, to je krev.“

„Ne, to je barva,“ řekl tiše, otočil se pryč a natáhl se pro něco vedle ní. Slyšela kapat vodu, jako by ždímal látku. „Byla jsi střelená červeným paintballem. Dvakrát,“ řekl s úsměvem.

„Proč?“ odsekla, v domnění, že potřebuje být naštvaná, aby netušil, jak zahanbená je, že omdlela ze… ztráty krve.

Nebyla si jistá, ale připadalo jí, že jeden koutek jeho úst se zvedl, jakoby bojoval s úsměvem. „Trénovali jsme,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Trénovali co, střílet nevinné lidi do hlavy paintballem?“

Jo, byl to rozhodně úsměv, co zkoušelo uniknout. „Ne, trénovali jsme, jak se sami nenechat střelit.“ Všechny náznaky pobavení zmizely. „Omlouvám se, Julie. Micah si tě spletl s jiným z mých mužů, když neočekával nikoho jiného, než nás čtyři, kdo by byl dnes ráno v těch lesích.“

Julie otočila hlavu, aby se podívala na Bottomless, takže nemohl vidět, co si myslí o tom, být zaměněna za jiného z jeho mužů.

Jemně jí sevřel bradu a otočil ji zpátky, aby byla tváří k němu. „Omlouvám se,“ zopakoval. „Bolí tě hlava? A tvůj… zadek?“ Nechal uniknout malý úsměv. „Vím, jak ty malé paintballové kuličky štípou.“

„N-ne, jsem v pořádku. Vlastně,“ řekla, odtáhla bradu a zkusila se znova posadit, „se cítím tak dobře, že myslím, že půjdu domů.“

Jeho ruka se vrátila na její rameno, ale aby jí pomohl se posadit, místo aby ji držel dole, a pomohl jí ustát, když najednou zakolísala. „Klid,“ zamumlal. „Byla jsi uštvaná, když jsem tě našel.“

„Ne, mám závrať, protože visím nad útesem,“ zavrčela a zavřela oči, aby viděla, jestli to pomůže.

„Promiň,“ řekl s úsměvem, když jí na klín pustil hadřík. „Nepanikař, jen tě odtáhnu dozadu.“

Julie prudce otevřela oči, když najednou cítila, jak se hýbe a chytla se jeho ramene, když pomalu táhnul svůj spacák – s ní stále uvnitř doprostřed místnosti, a nezastavil, dokud nebyla na pevné… skále. Ok, bylo to trochu lepší. Aspoň se teď necítila, jako by měla spadnout stovky stop dolů. Zvedla látku a zvedla ji ke tváři, takže nemohl vidět, jak jí hoří obličej a nesundala ho, dokud spíš necítila, než že by viděla, jak se zvednul. Přešel tam, kde seděla, a zvedl…

Julie zvedla látku k nosu a začichala, když zjistila, že použil něco, co vypadalo jako kočičí záchod, místo umyvadla. Ok, hadr voněl pryskyřicí, ale nebyla dost přesvědčená, aby si s tím umyla obličej, takže nesměle začala třít hlavu tam, kde byla střelena… paintballem.

Počkat; neměla zapletené vlasy?

„Rozpletl sem tvůj cop,“ řekl, když viděl, jak vzala své zacuchané vlasy do ruky. Postavil nádobu s mýdlovou vodou vedle ní. „Měl jsem obavu, že by to mohlo tahat, na té bouli na tvé hlavě.“ Sehnul se a znovu se na ni usmál. „Ten cop byl více méně rozdělaný a plný listí a větviček,“ řekl a ukázal na malou hromádku lesního materiálu, pokrývající podlahu, visící nad útesem. „Obávám se, že jsem je přitom ještě víc zamotal.“

On projížděl prsty její vlasy? Zatímco byla v bezvědomí?

Och, doufala, že to je jen zlý sen.

Julie zvedla hadr zpátky k tváři, nestarajíc se, jestli byl nasáklý třeba kočičí močí. Opravdu, opravdu se potřebovala odtud dostat, pokud možno dokud jí ještě zbývá nějaká důstojnost. Proboha, nesl ji celou cestu? Jeho dům musí být aspoň několik mil od místa, kde sbírala šišky; muselo mu to dát nejmíň několik hodin, než ji donesl…

„Och, ne,“ řekla se zalapáním po dechu. „Přijdu pozdě do práce!“ Julie se zkusila postavit, ale byla znovu zastavena jednou jeho velkou, silnou rukou.

„Ne, nebudeš. Volal jsem Bev a řekl jí, že dneska nepřijdeš.“

Odtáhla se pryč. „Volal si Beverly? Ale ona bude přemýšlet proč ty… Proč já ne… Ty jsi jí volal?“

„Nebude jí divné, když volal ředitel ochranky, když jsem jí řekl, že jsi měla malou nehodu.“

Julie našla hadr a začala ho znovu zvedat k obličeji, ale Nicholas jí ho vytáhl, ponořil do umyvadla – obarvil vodu na červeno – a pak ho vyždímal a podal jí ho zpátky. Okamžitě si ho přitiskla znovu ke tváři, i když přemýšlela, kde koupil to mýdlo, protože vonělo velmi jako Reganino kozí mýdlo.

„Máš žízeň?“ zeptal se, když slyšela, jak se narovnal a šel pryč.

Dala pryč látku, a zjistila, že má velkou žízeň. „Ano, děkuji,“ řekla, ale cukla sebou, když se něco o ni otřelo.

Velká Kočka se ovinula kolem ní, otřela si hlavu o zvednutou paži, pak se uložila horní polovinou těla na její, zdánlivě malý klín a zatnula drápy do spacáku, překrývajícího její stehna. Objevili se jeho dva kamarádi, ten menší, přízračně šedý – jehož oči byly ve slunečním svitu ještě víc oranžové – se rozhodl, že důlek ve spacáku, mezi jejími lýtky, vypadá jako opravdu pěkné místo na zdřímnutí, kam se taky uložil a začal příst. Bílá Kočka – kterou Velká Kočka a Malá Kočka přivedly sebou podruhé, co se vloupaly do bytu – byla očividně spokojená, použít konec spacáku jako postel a jednu její nohu jako polštář.

Julie sebou cukla znova, tentokrát se zalapáním po dechu, když další dvě kočky – jemně vypadající flekatá a obyčejný šedý mourek – přeběhly tak tiše, jako… kočky, posadily se na skleněnou podlahu na konci útesu a bez mrknutí na ni zírali.

Nicholas má pět koček?

S látkou, stále se vznášející pár centimetrů od obličeje, se Julie pomalu rozhlédla okolo, aby viděla, jestli nějaké další nečíhají poblíž, a zjistila, že tam není žádný nábytek – což nejspíš vysvětlovalo, proč byla magnetem na kočky, když okupovala jediné měkké místo v celém domě. Což také nejspíš byl důvod, proč se stále dostávaly tam, kde to pořád považovaly za jejich byt, a končily v její a Trishině posteli.

Pět koček. Nicholas musel vlastnit akcie několika firem na výrobu lepících válečků, usoudila, když nikdy neviděla ani jediný kočičí chlup na jeho oblečení. Julie si povzdechla a znova si přejela látkou po obličeji, a hádala, že ten muž byl magnet jen na holky.

Uslyšela přibližující se smích. „Vidím, že ses už seznámila s několika mými přáteli,“ řekl sám ďábel, kdy se sklonil vedle ní.

Julie spustila ruku s látkou, aby ho uviděla, držet sklenici – která vypadala přesně jako ty dvě v její lince – naplněnou skoro po okraj vodou. „Nějaké?“ zopakovala, vzala od něj vodu a rozhlédla se kolem. „Je jich víc?“

„Ještě jeden – Gilgameš. Gilly asi venku loví.“ Nicholas od ní vzal látku, pak ji použil, aby ukázal na sklenici v její ruce. „Pij, než budeš mít křeč ve svalech z dehydratace.“

Julie se poslušně napila, protože opravdu nechtěla, aby ji bolelo něco dalšího. „Um… takže vy, chlapi, jste běhali po lese dnes ráno, ve snaze střelit jeden druhého paintballem?“ zeptala se, než se znovu napila vody, protože opravdu měla velkou žízeň.

Přikývl, když se posadil na podlahu vedle ní, což očividně byl signál pro zbývající dvě kočky, přijít a stočit se na jeho klíně. Usmál se na ni. „Tom mi říkal, že se těší na tuhle část tréninku, jelikož si nedovede představit, že bude placen za to, zapojit se do sportu, za který obvykle platil. Zřejmě je tady paintballový kurz, pár mil jižně od Turtleback Station, kam on a jeho kamarádi ze střední, často chodili.“

„Jak to, že jsi najal Toma, jako strážce?“ zeptala se, zírajíc na sklenici ve své ruce. „Myslím tím, jsem ráda, že už nebude muset pracovat u táty, a je velmi hrdý a tak.“ Vzhlédla. „Nerozumím tomu, proč jsi Toma vyhledal. Není zrovna silný a urostlý, jako většina tvých strážných.“

„Protože mě v sobotu zaujal.“

„Zaujalo tě, že byl knokautován?“

„Zkusil to, Julie. Tom vyběhl schody, aby konfrontoval opilého muže, téměř dvakrát tak těžkého, i když věděl, že ten muž je ozbrojen oboustrannou sekerou. A to mi řeklo, že to je někdo, koho chci ve svém týmu.“ Nicholas se znova usmál. „Skoro jsem byl v pokušení nabídnout to místo i tobě.“

Julie se napila vody, nejistá, jestli to byl kompliment, nebo urážka.

„Nemusíš si dělat starosti,“ pokračoval. „Za dva měsíce od teď, tvůj bratr nebude ten, kdo bude odcházet z hádky s otřesem mozku.“

Zamračila se. „Jak přesně běhání po lese a střílení po sobě paintballem, naučí chlapa, jak nebýt knokautován v pěstním souboji?“

„Naše bojové hry, jsou jen malou částí tréninku,“ řekl, když nepřítomně hladil hlasitě předoucí, bronzově skvrnitou kočku na svém klíně – což znělo stereo, když ta šedá kočka, uložená mezi Juliinými lýtky, také předla. „Tom se taky naučí, jak zmírnit situaci,“ pokračoval, „než se stane hádkou.“

Velká Kočka začala být trochu těžká, na jejím stehně, takže Julie zjistila, že ji odumírají nohy. Tak ale zase, možná to byla ta modřina od paintballu, která způsobovala, že všechno od pasu dolů, bylo znecitlivělé.

Opravdu ji Nicholas nesl celou cestu sem?

Může si dovolit se zeptat?

„Um… co ti dva chlapi, co mě střelili?“ zeptala se místo toho. Vážně se usmála. „Můžu si půjčit jednu z těch paintballových pušek a vystřelit pár ran na ně – aniž by měli na sobě ochranné oblečení?“ Ale pak se zamračila znovu. „Když o tom tak přemýšlím, nepamatuju se, že by toho na sobě měli moc, i přesto, že bylo mrazivo. Dokonce ani brýle. Nebojíte se, že někdo přijde o oko, nebo tak něco?“

„Myslím, že to je motivace, nenechat se střelit.“ Povzdechl si, když mu nevrátila jeho úsměv. „My si nehrajeme, Julie; trénujeme. Uhýbat paintballovým kuličkám, nás drží ve střehu.“ Otočil se a znovu namočil látku do mýdlové vody. „A co se týká tvé střelby na ně, obávám se, že až Olivie zjistí, co se dnes ráno stalo, oba budou pravděpodobně propuštěni.“

„To myslíš vážně?“ zašeptala.

Neřekl nic, jednoduše vyždímal látku.

„Ale byla to hloupá chyba, a já nejsem vážně zraněná.“ Zavrtěla hlavou. „Nebudu zodpovědná za to, že budou vyhození.“

„Mohla jsi být taky klidně host resortu.“

„Nic Olivii neřekneme,“ zavrčela. „Je to napůl moje chyba, že jsem neměla na sobě nic oranžového v lese v listopadu.“ Naštvaně gestikulovala, když se na ni podíval a jeho výraz byl nečitelný. „Dej jim sto kliků denně celý měsíc, nebo tak něco.“ Vyškubla od něj látku a přitiskla si ji na tváře. „Protože pokud to řekneš Olivii, přísahám, že popřu, že se to vůbec stalo,“ řekla z bezpečí za látkou – nebyla tak hloupá, aby ho nazvala lhářem do očí.

A nebyla ani dost odvážná, aby vykoukla za látkou, když ticho trvalo tak dlouho, že sebou vážně škubla, když se postavil a řekl, „Jasně.“

Spustila látku, když ho slyšela odejít a vydechla si úlevou. Možná to chtěla opepřit, těm dvěma chlapům se štípajícími paintballovými kuličkami, ale nemohla by žít sama se sebou, kdyby dostali padáka.

Julie zírala z okna, což vypadalo, jako by byla v letadle. Kdo postaví dům visící z útesu, vůbec? Neví Nicholas, že tady v té oblasti bylo zemětřesení? Ježíši, ten dům by sjel jako po olympijské bobové dráze, kdyby se otřesem uvolnil – a nejspíš i se svým vlastníkem v něm.

Opravdu ji nesl celou cestu sem? Nebesa jí pomoz, pravděpodobně mu poslintala celé jeho tričko – které, jak si nemohla nevšimnout, přiléhalo k jeho svalům, jako druhá kůže. Julie si přitiskla látku zpátky ke tvářím, přemýšlejíc, jestli by se mohla znemožnit ještě víc.

A kdy přesně se změnila v chodící neštěstí?

Och, to je ono; začalo to, když přišla tváří-k-hrudi s mužem, který mění ženy – rozvedené konkrétně – ve slepice. Kromě toho, že ona, se zjevně mění v chodící neštěstí pokaždé, když je sotva deset stop od pana Magneta.

Julie pustila látku, když najednou promluvil přímo vedle ní, takže musel jít tak tiše, jako kočky. „Pustil jsem sprchu v přízemí a pověsil jednu z mých košil na dveře, pro tebe. V šatně je taky pračka a sušička, takže si můžeš vyprat prádlo, když tam budeš.“

Ačkoliv byla tak… zabavená sebou, tohle byla její cesta pryč. „Osprchuji se ve svém bytě.“

„Když vidím ten binec, co jsi udělala v mé posteli,“ řekl, jeho nebesky modré oči se třpytily smíchem, „raději bych, aby ses umyla, než sedneš do mého auta.“

„Vrátím se a vyčistím tvé auto a tvůj spacák,“ zavrčela, odstrčila konec spacáku – efektivně tak vypudila Velkou Kočku – pak vyklouzla nohama zpod Malé Kočky a pomalu se postavila na nohy.

„Nebo ještě líp, nech ty chlapy, co mě střelili, aby to umyli,“ zamumlala a donutila se nepřejet si přes zadek, když šla po znecitlivělých nohou, směrem k tomu co vypadalo jako vchodové dveře, když všech pět koček pospíchalo, aby byly před ní, jen aby je Nicholas předběhl všechny.

„Jsi vždycky tak paličatá, Julie?“ zeptal se a zkřížil si ruce na hrudi.

„Jsi vždycky tak panovačný, Nicholasi?“

„Jo. A sprcha zmírní štípání a potřebuješ si brzy zahřát svaly. Protože jestli si myslíš, že paintball bolí, počkej, až dostaneš křeče do nohou.“

No, ten chlap pravděpodobně věděl něco o ochraně svalů před křečí, když viděla, že sám vlastní nějaké velmi zajímavé. A upřímně, opravdu si právě chtěla pořádně pobrečet a horká pářící sprcha, byla dost soukromým místem, pro něco takového, ne? Protože si byla naprosto jistá, že až se vybrečí, bude schopná dojít domů, aniž by vypadala, jako chodící neštěstí.

No, až na jasně červený vlek na jejím zadku.

*****

Nicholas sledoval Julii, jak se tiše otočila a prošla kuchyní a krátkou chodbou, překvapený, že to udělala bez hádky. Sklopil pohled, aby viděl své kočky, zírat na něj. „Souhlasím,“ řekl tiše. „Ta dáma vypadá dobře v našem novém domě.“

Nicholas šel do kuchyně s úlevným výdechem, spokojený, že Julie nechtěla dostat jeho muže do problémů. Otevřel ledničku a usmál se při poznání, že se ho opravdu nebojí, když si vzpomněl, jak mu troufale vyhrožovala, že ho nazve lhářem, pokud řekne Olivii, co se stalo ráno. A očividně má ráda jeho kočky, když je pozvala, aby ji použily jako postel – včetně těžkého Sola.

„Ale stále, raději byste ji neměli otravovat,“ řekl malé smečce, která se mu shromáždila u nohou, aby taky nakoukli do lednice. Vyndal věci potřebné na omeletu, zavřel dveře lednice a podíval se na ně výhrůžným pohledem. „A naše dohoda platí i pro Julii; radši ať nevidím žádný kočičí chlup na ní.“

Bastet okamžitě vydala jedno ze svých tichých souhlasných mňouknutí, Ajax na něj nechápavě zíral, Eos naklonila hlavu a mrkla na něj svýma kulatýma, oranžovým očima a Sněhová Koule se otřela o jeho nohu. Solomon, očividně ani trochu zaujatý výhrůžkou, prostě šel do chodby a sednul si tváří ke dveřím koupelny.

Nicholas dal všechno na linku a začal dělat Julii velkou, výživnou omeletu, rozhodnutý, že jeho snahy, se konečně hýbou správným směrem. I přes těžký začátek, cítil, že tohle ráno dopadlo dobře, když vypadali, že měli milou konverzaci o…

Vlastně o ničem, usoudil se zamračením. No, kromě jejich krátké diskuze o najmutí jejího bratra, trochu delší hovor o tom, neříkat Olivii, co se stalo, a Julie zjevně nebyla ohromená, že jeho dům visí na útesu. Mohli by prodiskutovat ten úžasný inženýrský výkon, ne?

Nicholas dal velkou pánev na indukční sporák, aby ji zahřál. Ne, hádal, že vůbec neměli konverzaci, když nevěděl o Julii o nic víc, než předtím. No, kromě toho, že má ráda jeho kočky – zvlášť Sola – pomyslel si s úsměvem, když rozbil vejce do misky.

Ale pak se Nicholas zamračil, když vytáhl vidličku ze zásuvky, přemýšlejíc, proč Julie odpověděla na jeho pozvání, poohlédnout se po borovicových šiškách přes fjord, zprávou o jejím zdvořilém odmítnutí. Neptat se jí osobně, byl nápad Rany, která mu vysvětlila, že místo, aby dovedl tu ženu na místo, dal jí tak šanci popřemýšlet o zábavném dni na člunu a s procházkou po lese, což obvykle končí tím, že je pozvání přijato.

Nicholas začal rozklepávat vajíčka. Možná Rana není správnou osobou, u které by měl hledat radu, když se zkouší dvořit ženě z jednadvacátého století, když ona žila v předbiblických časech, když poprvé zachytila Titův zájem. Možná by měl požádat mladší paní Oceanovou, místo toho, když Olivie byla nejen současníkem, ale taky znala Julii osobně. Určitě by mohla…

Solomon vyrazil prudce chodbou v přesně stejnou dobu, jako ostatní čtyři kočky vyběhly směrem ke schodům, vedoucích na balkon. Nicholas položil misku s vejci a s těžkým povzdechem a zamířil k bočním dveřím. „Jen si dělal legraci,“ zavolal k balkónu. „Theurgisté nezapřahají kočky do svých vozíků. A jsou to Římané, kdo mají vozíky, mimochodem,“ zamumlal, otevřel dveře a zíral na Maca.

„Taky tě rád vidím,“ řekl Mac protáhle, když vešel dovnitř, následovaný Titem.

Nicholas se vrátil do kuchyně, která byla oddělená od obýváku dlouhým kuchyňským ostrůvkem, a nalil vejce do pánve. „Musíš vysvětlit mým kočkám, že sis dělal legraci o tom, že je zapřáhneš do vozíku,“ řekl, přidal nastrouhaný sýr a vyndal ze zásuvky obracečku – ačkoliv přemýšlel, jestli si Julie všimla, že některé náčiní na vaření, v jejím bytě chybí.

Ale tak, nemůže postrádat něco, co neví, že existovalo.

„Co děláš doma takhle po ránu?“ zeptal se Mac, přešel k němu a sledoval ho, jak opatrně míchá vejce.

„A proč slyším tvou sprchu běžet, když tady vaříš?“ zeptal se Titus, a přesunul se k Nicholasově druhé straně, aby se taky díval.

„Jsem doma, protože mám společnost a ona se sprchuje, zatímco já nám vařím snídani.“ Potlačil úsměv, když se to setkalo jen s absolutním tichem. „Takže pokud vám to pánové nevadí,“ pokračoval, odstrčil Maca z cesty, takže mohl vyndat dva ukradené talíře, „raději bych, kdybyste odešli, než se vrátí zpátky a bude mít na sobě jen moji košili a pošlete mé snahy zpátky na začátek tím, ji ztrapníte.“

Mac se pohnul zpátky k němu, když Nicholas nechal sklouznout půlku omelety na jeden z talířů. „Takže ses vzdal Julie Campbellové?“ zeptal se čaroděj.

Nicholas se zastavil, s pánví těsně nad druhým talířem a zíral na ně. „Kdo myslíš přesně, že je ve sprše?“

Mac zvedl talíř s polovinou omelety a přešel ke dřezu. „Nemůže to být Julie,“ řekl, ukazujíc ven oknem. „Když si myslím, že to je ona, kdo utíká po tvé příjezdové cestě. Ačkoliv má na sobě tvoji košili, přes své oblečení.“

Nicholas strčil svůj talíř Titovi a odstrčil Maca z cesty, pak se podíval oknem ve chvíli, kdy Julie sprintovala do zatáčky jeho příjezdové cesty. Zavřel oči a sklopil bradu na hrudník – jeho povzdech byl přehlušen zvukem vidliček na talířích, jak jeho nezvaní hosté, jedli jeho a Juliinu snídani.

„Omlouvám se, že jsme přerušili tvou malou… mezihru,“ řekl Titus, znějící jako kdyby stále žvýkal. „Ale je to jen dobře, když jsme tu kvůli problémům, které se, jak se zdá, chystají, a které možná budou vyžadovat tvé… odborné znalosti.“

Nicholas se otočil tváří k nim. „O co jde?“

S pusou plnou omelety, Mac pokrčil rameny a polknul. „Nejsme si přesně jistí, ale přicházejí nějaké náznaky z Germánie.“

„Konkrétněji, z Dunajské oblasti,“ dodal Titus a položil prázdný talíř na kuchyňský ostrůvek. Rozhlédl se okolo, pak si otřel ústa rukávem. „Zdá se, že se chystají na střet s Římany.“

„Mluvíte o druhém století před Kristem,“ řekl Nicholas, pečlivě skrývající své překvapení. „Nemůžete chtít zasahovat. To by mohlo změnit historii.“ Povzdechl si, když starší theurgist jednoduše zvedl obočí, a věděl, že ho čeká dlouhý rozhovor, protože oba Oceanové, obvykle mluví v hádankách. „Co přesně chcete, abych udělal?“