Elude - 19. kapitola

Překlad: Mili

Sergio

Myslel jsem na to, co řekla Andi. Jak dlouho nás vlastně pozoruje? A co všechno o naší rodině ví? Zatraceně, co všechno ví o mně?

Rodinná večeře sice neskončila krveprolitím, ale všichni byli po zbytek jídla podezřele tišší, což nebylo normální pro žádného z nás.

K čertu, za běžných okolností by se mě Tex pokoušel jednou rukou zastřelit, zatímco by mi druhou nabízel těstoviny.

Místo toho byl zamlklý.

Nixon vypadal naštvaně.

Chase vypadal, že by se s ním přidal k tomu, co bych nazýval horoucí diskuze s Frankem poté, co Trace odešla spát.

A já a Ax?

Můj bratr byl pozván na rodinnou večeři, protože byl pozván do naší elitní náruče. A nestalo se to proto, že by měl nějakou moc nebo že by měl co říct na to, co se stalo. Ne, že bych měl nějakou moc já.

Na druhou stranu, někdy se ptám sám sebe, jestli já jsem tu proto, aby měli pod drobnohledem moje aktivity – ve stylu Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž.

Po očku jsem sledoval láhev vodky a zašklebil se. Omylem jsem Andi připustil, že jsem tu věc nikdy neochutnal.

Ta věc je Stoličná.

Nejsem přesvědčený o tom, že to chutná dobře.

Měl jsem držet pusu – protože jakmile jsme se ocitli doma, byla celá hříčná přidat popíjení se mnou jako první bod v seznamu líbánkových aktivit.

„Není to…“ Nesnáším, když se chovám jak kretén, ale musím to říct. „… škodlivé pro zdraví, když už jsi nemocná?“

„Dám ti hádanku, Itale.“ Andi mě vzala za ruku a potom ji zvedla do vzduchu, udělala otočku pod mou paží, zatímco jsme přicházeli k domu. „Kdyby ti zbýval den života, pil bys radši celý den vodu a doufal, že si těch dvacet čtyři hodin prodloužíš na dvacet pět?“

„Nemáš jenom jeden den.“

„Odpověz na otázku.“

Ztěžka jsem vydechl. „Ne, asi ne.“

„A to je přesně to, co říkám, amigo. Není to o kvalitě života.“

„Tak já jsem teď Mexičan?“

Andi na mě mrkla a postrčila mě do menšího ze dvou obývacích pokojů. Okolo malého krbu stál kožený černý gauč, zdi byly lemovány knihovnou od podlahy až ke stropu. Místnost se podobá spíš pracovně než obývacímu pokoji, ale dřímá v něm jistá útulnost, která v tom větším pokoji není.

„Ty…“ Šťouchla mě do hrudníku. „… přines vodku, a já se půjdu převléct do něčeho pohodlnějšího.“

Nad tímto oznámením mi zavířila mysl; je slovo pohodlnější jiný význam pro spodní prádlo? Nebo si na sebe vážně obleče tepláky? A proč sakra pořád zírám na tu láhev vodky a přemýšlím, co zrovna dělá nahoře?

Uběhlo deset minut.

Potom dvacet.

Už jsem si začal dělat starosti, když najednou Andi jako přívalová vlna vběhla do místnosti a zastavila se jen na sekundu, aby se chytla mého ramene a vyzvedla se mi do klína.

Miluju to, jak je malá.

Miniaturní rozměr.

Očima jsem se vpil do bílého, téměř průsvitného tílka a černých elastických kraťásků.

Oběma rukama jsem ji vzal za boky; a cítil jsem se rázem důležitý – schopný ji ochránit. I když ta myšlenka žila jen krátce. Dokážu ji ochránit před okolními vlivy, ne však před vnitřními. To je ta strašná realita.

„Okej, ty můj italský hřebče,“ vzala skleněnou láhev, a tílko se jí povyhrnulo, když zaklonila hlavu a dlouze se napila. Čekal jsem, že se trochu zalkne, zakašle nebo aspoň zajíkne. Místo toho byla její reakce taková, jako by pila vodu.

Zatraceně, ani oči jí nezvlhly.

„Jsi na řadě…“ Nabídla mi láhev a ušklíbla se.

Neochotně jsem od ní vzal láhev a ostražitě ji sledoval, načež jsem se zhluboka napil – přesně tak, jako ona.

Ve chvíli, kdy se alkohol dotkl mých rtů, okamžitě jsem zalitoval, že jsem s tímto nápadem souhlasil. Chutnalo to jako hnus, není nic lahodného na vodce, když vám stéká dolů hrdlem.

Stěží jsem zadržel zakašlání, předal jí láhev a utřel si pusu.

„Dobrý?“ Naklonila hlavu.

„Skvělý,“ zalhal jsem, zatímco mi vodka zvesela propalovala díru v jícnu. „Je to jako hořlavá kapalina, Andi.“

„No to je ale myšlenka. Co když se napiju, pak ty zapálíš sirku, a - “

Zavřel jsem jí pusu svou dlaní. „Žádné pyrotechnické pokusy.“

Vyplázla trochu jazyk a olízla mi ruku.

Škubl jsem s ní pryč.

„Takže takhle? Prostě se vzdáš, Itale, hm? Víš, že víno je pití pro holky, že?“

Silně jsem sevřel rukama její boky. „To bys mohla rovnou roztrhat italskou vlajku a zapálit ji! Kdo se to opováží říct?“

Znovu štědře upila z vodky a zašeptala. „Rusové.“

„Víc než víno piju whiskey.“ Proč se zatraceně obhajuju? „Ne, že by na tom záleželo.“

„Cítíš se u toho víc jako chlap?“

„Vypadám, že bych se chtěl cítit víc jako chlap, Andi?“ Frustrovaně jsem ji kousl do spodního rtu.

Andi se odtáhla dozadu. „Jsi si jistý, že chceš líbat hořlavou kapalinu?“

Přivřel jsem oči a sebral jí láhev z natažené ruky. „Ještě jeden lok.“

Známá poslední slova.

Protože jsme tu láhev dopili.

Protože rozhodně nedovolím, aby mě v pití položila ženská. Je to chlapská záležitost – ani ne tak věc pýchy, ale čistá mužská potřeba ujistit se, že jeden skřítek mě nezničí v něčem, v čem jsem schopný ji pokořit já.

„Pověz mi.“ Zatracená Ruska se ani nezadrhává při mluvení, zatímco já se snažím přijít na to, kolik loků bych ještě potřeboval, než by se ze mě stala hořící pochodeň. Všechno vidím dvojitě. Párkrát jsem zamrkal a doufal, že mi to pomůže pročistit hlavu.

„Co mám povědět?“ Tak. To znělo dobře, bez zadrhnutí, bez zaváhání. Z křesla jsme se sesunuli na zem. Pořád na mně napůl seděla obkročmo, levou nohu měla položenou za mnou, pravou přehozenou přes můj klín. Líbilo se mi to až moc, abych si stěžoval na to, že už vůbec necítím svůj zadek.

„Co je nejhorší věc, kterou jsi kdy udělal?“

„Andi - “

„Tak jo, nejdřív já.“ Přisunula se blíž ke mně, položila si hlavu na mé rameno a ruce obtočila kolem mé paže. „Střelila jsem do ženy a jejího manžela a oba se na to navzájem dívali.“

Tak strašné, že jsem v té chvíli toužil pokrčit rameny a říct „Sakra velká věc. To je všechno, co máš?“. Místo toho jsem pokýval hlavou, v mozku mi z přemíry alkoholu bzučelo a jazyk mi těžknul. „To není tak hrozné, Andi.“

„Příběh ještě neskočil.“ Poklepala mi na koleno. „Střelila jsem toho muže a ženu před jejich dětmi. Dejme tomu, že ty děti byly na vysoké škole a na dobré cestě stát se špiony, ale hej…“ Pokrčila rameny. „… nechala jsem je žít… když jsem pak odcházela, přišla mi zpráva… beze svědků.“

„Tak ses vrátila.“ Dokončil jsem.

„Vždycky se vracíme, že, Sergio? Lidé jako ty a já. Máme svou práci, dokončíme ji, snažíme se z toho vynechat city – a ta děsivá část je, že jsme v tom dobří, že? Dokud se jednoho dne nevzbudíme - “

„A najednou ucítíme,“ dořekl jsem, „všechno.“

„Možná je to trest za to, že jsme tak dobří, Sergio. Nemyslíš? Ten pocit neporazitelnosti, co se vytratí, a lidskost, která přijde.“

„Lidskost je k ničemu,“ zahuhlal jsem a snažil se neprojevit v hlase emoce.

„Někdy…“ Andi přitiskla svou tvář k mému ramenu. „… někdy si myslím, že jsem rakovinu dostala jako trest.“

Prudce jsem se od ní odtrhnul, jako by mě zrovna střelila do břicha. „Andi, ne, tomu nemůžeš věřit. Řekni mi, že si to ve skutečnosti nemyslíš.“

Pokrčila rameny.

„Kdyby to takhle mělo být vždycky, já už bych byl dávno mrtvý, a to je fakt.“ Otočil jsem se a vzal její obličej do svých dlaní. V jejích krásných hnědých očích se hromadily slzy. „Počítám je.“

Zmateně zamrkala. „Co myslíš?“

„Počítám každého, koho zabiju.“ Olízl jsem si rty. Možná kdybych se do nich kousnul, přestal bych mluvit; místo toho ze mě všechno vyjelo tak rychle, jako bych byl ve zpovědnici v kostele. „Začalo to jako způsob ovládat to, co dělám. Když je budu počítat, stanou se z nich jenom čísla, že? Nebyli by to vlastně lidé. Takže jsem začal s jedním, pak s druhým, třetím… za nějakou dobu se z toho stala závislost.“

Andi přejížděla bříšky prstů po mé tváři. „Co tím chceš říct?“

Ztuhl jsem, ale alkohol mi nedovolil tak zůstat. Poodtáhl jsem se od ní dostatečně na to, abych mohl zvednout triko a otočit se. Své tetování jsem vždy napůl skrýval. Neviděla ho, ani když jsem byl ve sprše, protože rukou jsem dokázal ty vyryté značky velice dobře schovávat.

Bylo jich celkem třicet sedm.

Za každého, kterého jsem sejmul.

A dost místa na pokračování – protože nejsem tak naivní, abych věřil, že to číslo je konečné, to ani náhodou.

„Ty si je tetuješ?“ Svými prsty přejela po malých černých značkách. „Proč?“

„Abych nezapomněl.“ Pokrčil jsem rameny a stáhl triko dolů. „Nebo abych si vzpomněl. Nevím…“

„Jedna z nich vypadá čerstvě.“ Podívala se mi do očí. „Ta agentka FBI?“

„Jak vůbec o tomto můžeš vědět?“

Trhla sebou. „Vím hodně věcí, které bych neměla vědět. Vím, že by byla mrtvá ve vteřině, kdy by překročila práh budovy. Taky vím, že jsi jí prokázal laskavost, ačkoliv jsi možná litoval toho, že jsi to musel být zrovna ty.“

„Ale to je právě ono…“ Hořce jsem se zasmál. „Nelituju toho ani trochu. Nechal jsem, ať se sama rozhodne, co se jí stane. Viděl jsem jí to na očích. Prosila mě, Andi. Prosila mě, abych to ukončil, tak jsem to udělal.“

„Byla mrtvá i tak.“

„A proto je v pořádku vzít jí život? Měl jsem na to právo?“ Stiskl jsem si kořen nosu. „Je pozdě. Měli bychom jít do postele.“

Andi mě vzala za ruce a potom si na mě sedla už podruhé ten večer obkročmo. „Čeho se bojíš?“

„Když piješ vodku, tak strašně hluboko šťouráš.“ Snažil jsem se ignorovat její otázku; zpovědní čas už je u konce.

„Itale…“ řekla varovným hlasem a políbila mě na obě tváře, „řekni mi to.“

Povzdechl jsem si a svěsil hlavu. „A potom půjdeme spát?“

„Řekni mi svůj strach a já ti řeknu můj…“

Vydechl jsem. „Bojím se, že se jednoho dne přestanu bát. A to je pravda.“

„Díky strachu je to skutečné.“

„Díky strachu jsem skutečný já.“ Trhl jsem sebou a snažil se to vysvětlit. „Znamená to, že jsem pořád ještě člověk. Ve chvíli, kdy se přestanu bát…“

„Stane se z tebe sociopat.“ Zamrkala na mě. Musím dát Andi za vděk, že se snaží do mých mrzutých myšlenek přinést trochu vtipu.

„Pravda.“ Zasmál jsem se.

„Postel?“ Naklonila hlavu.

„Ne tak rychle.“ Chytil jsem ji za boky. „Čeho se bojíš ty?“

„Máš na mysli kromě tmy?“ Zašeptala a na krku jsem ucítil teplo jejího jazyka, až jsem dostal nutkání povalit ji na zem.

„Jo.“ Dech se mi zpomalil nad očekáváním, co řekne.

„Že po sobě zanechám nejlepšího přítele ještě předtím, než si stačí uvědomit, co může nabídnout světu.“

„Nejlepšího přítele?“

„Tebe, hlupáčku. Koho jiného bych poctila svou přítomností?“

„Skoro se neznáme.“

„Spřízněná duše se vzájemně pozná. Popírej to, jak chceš, ale mám pro tebe velký význam…  a budu dál tvoje vlezdoprdelka, dokud tahle milostná aférka neskončí jako tragická hra; dokud mě nebudeš muset pohřbít. Oh a PS, když už mluvíme o pohřbech, ačkoliv dnes už jsi dost deprimovaný, můžeš mě pohřbít v něčem bílém?“

„Co to sakra, Andi?“ Snažil jsem se ji ze sebe sundat, ale její stehna se kolem mě sevřela tak zatraceně pevně, že kdybych si stoupl, byla by kolem mě omotaná jako zatracená koala. „To není vtipné.“

„Copak se směju?“ Trhla sebou. „Je přece fér, že si řeknu, v čem chci být pohřbená. Neboj, všechno ti to sepíšu.“

Zuboženě jsem zasténal.

„Okej, kamarádíčku.“ Vstala a natáhla ke mně ruku. „Vezmi mě do postele a zprzni mě.“

„Cože?“ Ochraptěl jsem.

Obrátila oči v sloup. „Ale prosím tě. Sepsali jsme si to patnáctkrát. Měl bys to aspoň jednou splnit.“

„A když ne?“

Sklonila se níž a svůdně si olízla rty. „Tak budu pochybovat o tvé sexualitě.“

„To ani náhodou neuděláš!“ Zakřičel jsem, vyskočil jsem na nohy a přitáhl si její tělo k sobě, až jsem nás málem poslal zpátky do křesla.

Políbil jsem ji agresivně, možná i šíleně, a nebylo to zdaleka jen kvůli tomu, že mě popichovala, ale protože mě k smrti vyděsila. Málem jsem ztratil schopnost dýchat, když začala mluvit o pohřbívání. Jak může zůstávat tak klidná?

A jak je možné, že mi otočila život vzhůru nohama v podstatě během jednoho krátkého týdne? Bourá každou zeď, kterou jsem pečlivě vztyčil, což způsobuje, že se chci otočit a utíkat opačným směrem se strachem, že když se zastavím, dohoní mě, chytí mě a já tu pak zůstanu truchlit nad tou nejdražší věcí, kterou jsem kdy dostal.

„Polib mě,“ vyslovila se rty přitisknutými na mých.

Tak jsem to udělal.

„Dotýkej se mě,“ naléhala a svým tělem se zhoupla proti mému.

Tak jsem to udělal.

„Vezmi si mě…“

„Andi…“

„Vezmi si mě…“ prosila, ruce přesunula na mou hlavu a zuřivě mě zatahala za vlasy.

Trhl jsem sebou a podíval se do jejích žadonících očí.

A v té chvíli jsem věděl…

Že ano.