THOAH - 3. kapitola

Překlad: Lucianna

Julie si vzala tři aspiriny, zapila je dlouhým douškem vody ze své pracovní lahve na vodu, pak si utřela ústa hřbetem ruky a zhluboka se nadechla pro posilnění. „Není problém,“ řekla nahlas, rozbalila mátový bonbón a strčila si ho do pusy, když se rozhlédla po chatě, kterou měla napůl uklizenou. „Olivie mi jen chce říct, že jsem v boji o pozici vedení Inglenooku.“ Jo, usoudila Julie, když si opatrně oblékla kabát; poslala přihlášku před dvěma týdny a Olivie prostě chce udělat pohovor.

To byl důvod, proč volala a požádala Julii, aby se s ní setkala v chatě Foxglove, a ne proto, že Nicholas řekl jejich šéfce, co se stalo minulý večer, když odvezl zaměstnankyni domů, takže Olivie se nebude ptát, proč její nejvyšší člen ochranky, byl donucen ji políbit, aby se dostal z ponižující situace.

Julie zamkla za sebou dveře a sešla ze schodů k elektrickému vozíku, plně vybaveného vším, co potřebovala k obsluze chatek. Milovala jízdu po lesních cestách, které vedly k chatám, rozmístěným po východní straně Whisper mountain – každá chata měla jméno po místní divoké rostlině. Nejvzdálenější chata, kterou čistila, byla skoro půl míle od veřejného trávníku resortu a každý den se Julie cítila jako nejšťastnější dívka na planetě, že pracuje v tak nádherném prostředí a stará se o nejdražší a nejkrásnější chaty v Maine. Ale nemohla si pomoct a přemýšlela, kolik muselo stát postavení Nova Mare a také kompletní přestavba Inglenook, protože to vypadalo, že Oliviiny prostředky jsou stejně obrovské, jako vnitrozemské moře, sedící dva tisíce stop dole – zvlášť s ohledem na to, že se říkalo, že Oliviin manžel, Mac, také koupil půdu kolem fjordu, až ke Kanadě.

Ale přesto, že Nova Mare vládlo celému vrcholu hory a uspokojovalo nejbohatší lidi na světě, Inglenook měl svůj vlastní šarm tím, že byl přímo na pobřeží. Julie jela na kole do Inglenook, když měla jednou volno a byla ohromená, jak se změnil starý rodinný kamp, kde pracovala přes léto na vysoké, před čtyřmi lety. Tam, kde stály rozvrzané staré chaty, byly nyní kouzelné rustikální, ale velmi moderní, dvou až tří pokojové chatky. Stará jídelna byla stržená a nahrazena takovou, která zahrnovala nejmodernější kuchyň a jídelnu tak velkou, že by se tam vešla malá armáda. Hlavní budova byla kompletně přestavěná a starý domek správce upravený – včetně nového plotu okolo a nového mosazného zvonku na bráně.

Vzpomínala si, na Oliviino pravidlo, že nikdo nemá dovoleno projít přes bránu do jejího soukromého útočiště, když vedla Inglenook, a bylo zřejmé, že toto pravidlo chce udržet i pro nového komunikátora pro hosty – což by měla být ona, Julie doufala a doufala a doufala. „Prosím, ať je to o té práci,“ říkala si skoro jako mantru, celou cestu do Foxglove. Zastavila vedle Oliviina zářivě zeleného osobního vozíku, polkla zbytek peprmintového bonbónu a pak vyšla po schodech a vešla dovnitř.

„Hej, tady jsi,“ řekla Olivie, když vyšla z ložnice – o které Julie věděla, že je čistá, protože tady skončila ani ne před hodinou.

„O co jde?“ zeptala se Julie, svlékla si bundu a pověsila ji na věšák za dveřmi. „Jak to tu vypadá?“

„Upřímně? Lépe, než si pamatuji.“ Olivie se trochu zasmála a zavrtěla hlavou. „Mezi vedením Nova Mare a ježděním do Inglenook, aby bylo připraveno vše včas pro naše první hosty v květnu, jsem právě zjistila, že jsem nevkročila do těchto chatek už měsíce.“ Pokynula ke stolu. „Posaď se, Julie, promluvíme si.“

Julie si nervosně uhladila svetr, přišla a posadila se, v duchu si opakujíc svou mantru, že toto je o práci.

„Nejprve ze všeho, chci říct, že jsem byla překvapená, když jsem viděla tvou přihlášku na místo koordinátora pro hosty Inglenook,“ řekla Olivie a posadila se k malému stolku napříč od ní, „když inzerát, který jsem dala do šatny, abych dala první možnost zaměstnancům, říká, že hledám někoho s bakalářským titulem  - nejlépe v pohostinství.“

„Ale mám spoustu zkušeností, a většinu díky tobě.“

Olivie přikýkla. „Řekla jsem, že jsem byla překvapená, ale také potěšená, že tě tento malý požadavek nezastavil. Nepochybuji, že bys ses dokázala postarat o mé hosty, na základě společných zkušeností.“ Oliviin úsměv znejistěl, když sáhla do kapsy a vytáhla malou kartičku, kterou dala na stůl a posunula ji k Julii. „Stejně jako z toho, co jsem o tobě zjistila za poslední dva týdny, kdy jsem začala zjišťovat, proč si někteří hosté rezervují speciálně tu chatu, kterou uklízíš ty, na základě doporučení přátel, kteří tu byli.“

Julie cítila, jak jí mizí krev z tváře a zírala na kartičku se svým jménem a zaměstnaneckým číslem na ní. „Můžu to vysvětlit,“ zašeptala.

Olivie ukázala okolo pokoje, kde byly a zastavila se s rukou, ukazující na krb. „A víš, co je sranda? Nepamatuji si, že bych některou chatu vybavila starými nádobami na třísky, nebo dřevěnými bedýnkami na šišky, nebo jeleními a losími parohy, vystavenými na římse krbu. A přísahala bych, že nábytek tady je rozmístěný jinak.“ Natáhla se pro košík uprostřed stolu a přitáhla si ho blíž, pak se začala probírat žaludy, kousky březové kůry, lišejníky, zvláštními oblázky a sušenými listy, než zvedla kartičku, která o to byla opřená. „Dávejte pozor během vašich procházek,“ četla, „a přidejte své vlastní neobvyklé nálezy do této lesní pokladnice, aby si je i příští hosté mohli užít.“ Podívala se na Julii. „A nemůžu si zaboha vzpomenout, že bych přišla s tímto nápadem.“

„To… Tohle je jedna z rodinných chat,“ řekla Julie, sklopila pohled ke košíku, když cítila, že se jí krev vrací do tváří. „A já si myslela, že poslat děti na honbu za pokladem, by mohlo pomoct rodičům, je zabavit.“ Podívala se Olivii přímo do očí. „A vím, že to číslo je jen pro zaměstnance, ale vždycky se ujišťuji, že se představím svým hostům a oni jsou rádi, když mají někoho, kdo se ukáže, když potřebují zapálit krb, nebo mají otázky ohledně toho, co dělat v této oblasti.“

„Na to máme recepci, Julie. Proč, když jsem to zkontrolovala, než jsem šla sem, je stůl v Thistledown ozdobený svíčkami, které vypadají jako ty, co máme v naší restauraci, a kyticí čerstvých cedrových a bezových větví?“

„Já… um, slyšelaj sem, že ten pár, co přijede z Japonska, je na líbánkách.“

„Chceš říct, když jsi kontrolovala rezervace dnes ráno, abys viděla, kdo bude zůstávat ve tvých chatách tento týden, jako to kontroluješ každou sobotu, než začneš své kolečko?“

„Myslela jsem si, že by bylo hezké, upravit chaty speciálně pro konkrétní hosty, kteří tam budou bydlet.“

„A tohle?“ zeptala se Olivie, sáhla znovu do kapsy a vytáhla malý látkový pytlík, zavázaný jutovým provázkem a s malou kartičkou, která popisuje obsah.

„Můžu to vysvětlit.“

„Dobře. Protože umírám touhou vědět, proč se jeden z hostů ptal, proč v našem dárkovém obchodě, nemáme ta ´krásná malá tvarovaná mýdla´, která máme v našich koupelnách v chatkách.“ Olivie rozvázala provázek, vytáhla mýdlo a zvedla ho k nosu, pak ho položila na stůl mezi ně a odfrkla si. „Což způsobilo, že jiná návštěvnice obchodu byla nedůtklivá, když řekla, že byla v jednom z našich nejdražších apartmánů a žádné tvarované mýdlo v koupelně neměla.“

„Já byla… Byl to jen experiment. Chtěla jsem vidět, jestli by lidé vůbec použili kozí mýdlo, než bych tě oslovila ohledně zásobování chat, tímto mýdlem.“

„Jsou zjevně ručně dělané.“

Julie přikývla. „Objevila jsem je na městském Kolumbově dni na řemeslném trhu, ale byly to jen čtvercové kousky. Vyrábí je Regan Cootsová. Znáš Regan, ne?“

„Nežije mezi Spellbound a Turtleback a nemá asi, deset dětí, nebo tak něco?“ zeptala se Olivie se smíchem.

Julie se usmála poprvé, co přišla dovnitř. „Má nejméně deset kůzlat a dvakrát tolik matek, ale většina lidských dětí, které s ní můžeš vidět, je od jiných lidí. Provozuje taky denní hlídání.“

„Koupila jsi ty mýdla od Regan, abys je dala do našich – nebo mám říct do tvých – chatek?“

„Ne,“ řekla Julie a zavrtěla hlavou. „Požádala jsem Regan, jestli by nenašla malou vykrajovačku ve tvaru jedle a vykrojila ji z mýdla a pak mi dala pár vzorků, abych je mohla vyzkoušet na hostech. Řekla jsem jí, že pokud budou oblíbené, mohla bys od ní kupovat víc, jako kupuješ třísky a šišky ode mě.“

„Jenže jen naše chaty a pavilony, mají krby na dřevo, Julie, takže dokážeš udržet krok s poptávkou. Ale Nova Mare spotřebuje spoustu mýdla během roku, zvlášť, když bych chtěla zásobit všech padesát hotelových pokojů a šestnáct chat. Může Regan splnit takovou objednávku?“

„Neměla jsem v úmyslu, že by to byla jediný mýdla, která bychom používali; prostě jen dodat malý dotek Maine. Proto Regan přidala do některých z nich vonný olej z pryskyřice.“

Olivie povytáhla obočí. „Stejně jako balzámové sáčky, které vkládáš do všech šatních skříněk tak, aby nebyly vidět?“

Julie bojovala se začervenáním, ačkoliv nemohla skrýt úsměv. „Chtěla jsem, aby skříně voněly dřevem, ale berou ty malé polštářky rychleji, než je dokážu šít.“ Naklonila se dopředu, sevřela ruce a opřela se lokty o stůl. „Omlouvám se, že jsem své nápady nejdřív neprobrala s tebou, ale chtěla jsem se ujistit, že budou populární.“ Pokrčila rameny. „Některé se neujaly, ale většina z nich byla dobře přijata. A mám tuny dalších nápadů pro Inglenook, až se otevře.“ Postavila se. „Vlastně, mám plný sešit v mém vozíku. Můžu…“

„Vydrž,“ řekla Olivie, vyskočila se smíchem a popadla ji za paži – ale rychle ji pustila, když sebou Julie cukla. „Co se děje? Jsi zraněná, Julie?“

„Já… vymkla jsem si to včera. Jsem ok; bolí to, jen když zapomenu a otočím se, nebo pohnu moc rychle.“

„V práci?“ zeptala se Olivie s očividnou obavou. „Zranila ses tady?“

„Och, ne,“ ujistila ji rychle Julie. „Včera večer. Doma. Nech mě dojít pro ten sešit, ať ti můžu ukázat, jak dobrá koordinátorka bych byla.“

„To může počkat,“ řekla Olivie, opatrně ji dovedla zpátky ke stolu a pokývla, aby se posadila. Pak sáhla do kapsy po třetí, než se znovu posadila. „Stejně jako chaty, které jsi už uklidila, než jsem ti zavolala, jsem zkontrolovala tu jednu, kterou ještě nemáš hotovou.“ Položila složené peníze na stůl, ale nechala na nich ruku. „A když jsem viděla výšku tvého spropitného,“ řekla a poklepala na ně ukazováčkem, „usoudila jsem, že bych je měla doručit osobně.“ Pak rozbalila malý svazek a poklepala na vrchní bankovku. „Je vážně dobře, že tě znám osobně, protože jiný šéf, konkrétně ten, co by věřil městským klepům, by přemýšlel, proč svobodný muž jako host, obývající nejvzdálenější chatu, nechává své pokojské, spropitné tři sta dolarů.“

Julie vyskočila se zalapáním po dechu na nohy, ačkoliv se chytla za záda, když jí jimi projela ostrá bolest.

„Jsou to lži, všechno! Olivie, já ne…“

„Já vím. Já vím,“ řekla rychle Olivie, když taky vyskočila na nohy. Donutila Julii sednout zpátky do křesla a pak se sama posadila s těžkým povzdechem. „Zatraceně, omlouvám se, Julie. Nevyznělo to tak, jak jsem zamýšlela.“

„Clay řekl všem, že jsem spala s půlkou mužů tam, kde jsem pracovala,“ řekla Julie a nesnášela, že se jí třásl hlas, „takže nevypadal jako hajzl, že se rozvedl se mnou po tom, co jsem strávila šest let udržováním ho na vysoké.“ Opřela si lokty o stůl a dala si hlavu do dlaní. „Ale lidi radši věří tomu nejhoršímu o někom, místo aby vyslechli pravdu, zvlášť, pokud to zahrnuje dceru místního opilce.“

Zvedla hlavu. „Clay byl jediný muž, se kterým jsem kdy spala. A podle toho, jak si stojím, to vypadá, že bude i poslední.“ Narovnala se a ukázala k oknu s výhledem na Bottomless. „Ne, že bych neměla spoustu šancí, ten první rok, co jsem se vrátila domů s ostudou, když si všichni jako Tom, Dick a Harry mysleli, že jsem snadno k mání.“ Zavrtěla hlavou. „Přísahám, že jsem byla štípána a ohmatávána častěji, než ty čerstvé melouny, které má Ezra ve svém obchodě.“

„Omlouvám se,“ řekla Olivie a i její tváře zčervenaly.

„Ne, já se omlouvám za přehnanou reakci teď.“ Julie mávla na peníze na stole. „Kdybych vedla Nova Mare a viděla takové spropitné, nechané uklízečce, šla bych po ní, jako mucholapka.“

„No, ok,“ připustila Olivie s úšklebkem. „Myslela jsem si to nejhorší, když jsem našla tvou… ach, kartičku s číslem. Ale pak jsem našla ještě větší spropitné v rodinné chatě, kterou jsi ještě neuklízela, takže jsem se pořádně rozhlédla po té, co máš už připravenou na zítřejší příchozí. Tehdy jsem si dala dohromady ten incident v dárkovém obchodě s tvými dotazy na rezervace, stejně jako s tím faktem, že se hosté ptají konkrétně po tvých chatkách a konečně mi došlo, o co jde.“

„Vyšší spropitné bylo vážně vedlejším produktem,“ řekla Julie, a opatrně se uvolnila v křesle. „Prostě jsem chtěla zkusit udělat pobyt nezapomenutelný, aby až přijedou domů a řeknou svým přátelům, že Nova Mare stojí za ty nadměrné ceny, které účtuješ.“

Olivie pozvedla obočí.

Julie na ni zvedla obočí zpátky. „Týdenní pobyt ve tvé malé chatce, by zaplatil výuku na Mainské Universitě, na celý semestr.“

Olivie sklopila pohled a uhladila si předek své mikiny. „Naše hotelové pokoje jsou cenově výhodnější,“ zamumlala. Ale pak se objevil záblesk v jejích očích, když zvedla hlavu a pokrčila jedním ramenem. „Je zjevně pravda, že čím víc za něco žádáš, tím víc to lidé prostě musí mít.“ Ukázala k oknu s výhledem na Bottomless, jako to udělala Julie. „Pokud chtějí jen malebnost, místo pěti hvězd, můžou jít do kampu Silvie Pinkhamové, v Turtleback. Um, víš, že kdyby Nicholas zjistil, že jsi dala hostům své číslo,“ řekla a pokývla na vizitku na stole, „nejspíš by ti dal dvouhodinovou přednášku o bezpečnosti resortu.“ Najednou si poklepala rukou na čelo. „Co to říkám? Nechal by to udělat jednoho ze svých mužů, protože tři věty vypadají, že jsou limitem toho chlapa.“

Julie cítila, jak jí znova zbledla tvář a Olivie se naklonila dozadu ve svém křesle, se smíchem.

„Dělám si legraci – teda myslím. Prostě se shodneme na tom, že mu to neřekneme a ty přestaneš dávat ty kartičky?“

Julie se podívala dolů, aby skryla zamračení. Zatraceně, tyhle kartičky dělaly spropitné.

„Co kdybych,“ řekla Olivie a naklonila se dopředu a natáhla se přes stůl, „dala na recepci pokyn, aby posílali konkrétní pokojské na pokoje a do chat, na které byly přiděleny?“ Naklonila hlavu. „Myslím, že jsem se měla ptát, proč pokaždé žádáš Bev, aby ti dala stejné chaty každý týden.“ Olivie pokrčila rameny. „Ona a já jsme si myslely, že je to proto, že se ti líbí jezdit okolo s těmi uklízecími vozíky, místo dělat v hotelových pokojích. Ale myslím, že jsi na něco přišla, Julie. Líbí se mi nápad, aby se naše pokojské cítily vlastnicky ke svým pokojům týden co týden a řeknu Bev, aby z toho udělala novou politiku.“ Opřela se zpátky a zkřížila paže. „Tak, co dalšího máš?“

„Ach… mám?“

„Tvé nápady, jak udělat naše hosty šíleně šťastné, že zaplatí ty přemrštěné ceny, které účtujeme. Říkala jsi, že máš plný sešit, tak mi dej pár příkladů.“

Julie se znovu zamračila na svůj klín. „No, myslela jsem, že bychom – chci říct ty,“ řekla a vzhlédla s úsměvem, „že by se ti mohlo líbit pořídit nějaké tahací vozíky. Víš; ty velké kovové vozíky s těmi terénními pneumatikami? Našla jsem jeden na garážovém výprodeji v Millinocket, který jsem použila na sbírání šišek doma. Každopádně,“ řekla rychle, „myslím, že kdybys dala jeden na verandu každé chaty, rodiče by mohli na delší procházky a batolata se mohou vézt, když budou unavená. A můžeš dát nějaké do každého hotelového segmentu, taky. Když jsem hledala šišky tady okolo, nikdy jsem neviděla rodiny dál, než míli odtud, ale ty nejhezčí výhledy na fjord, jsou dvě až tři míle odtud.“

„Jsme na hoře,“ řekla Olivie se smíchem. „Ty vozíky by tu nebyly ani týden, než bychom je viděli závodit plné starší dětí, hledajících vzrušující jízdu.“

„Och. Na to jsem nepomyslela.“

„Co dalšího?“

Ok tedy; místo toho, že by Olivie chtěla domluvit pohovor, vypadalo to, že ho mají právě teď. Příliš nervosní, aby dál seděla, Julie se postavila a šla k velkému oknu. „No, pamatuji si, že v Inglenook jsi obvykle měla…“ Ztuhla, když její telefon začal zvonit a střelila pohledem k Olivii.

„Jé, jsem zvědavá, kdo by to mohl být,“ řekla Olivie protáhle. „Máš hosty v Pine Tassel a Elderberry, ne?“

Julie přikývla, když vytáhla telefon. „Je to z recepce,“ řekla a zamračila se, když to zvedla. „Julie Campbellová. Počkejte, zpomalte. Cože?“ O minutu později zaklapla telefon a zamířila ke stolu u zdi. „Nějaká žena právě volala do resortu a říkala něco o mém otci a Trishe. Říkali, že křičela a nedávalo to moc smysl,“ dodala Julie, zvedla telefon v chatě, ale pak na něj jen zírala. „Co za číslo musím vytočit, abych se dostala na linku mimo resort?“ zeptala se a otočila se k Olivii. „Nepotřebuji nějaký kód pro hosty, nebo tak něco?“

Olivie přišla k ní s nataženou rukou. „Můj mobil bude rychlejší.“

Julie pak stála a zírala na telefon, což nebylo nic jiného, než černá obrazovka. Strčila jí ho zpátky. „Nevím, jak se to používá. Musím domů, Olivie.“ Protřela si čelo, ve snaze zbavit se těch černých myšlenek, které se objevily, když recepční zmínila Trishu. „Ok, podívej se; nevymkla jsem si to včera večer,“ přiznala konečně. „Táta byl na jednom ze svých tahů, a když po mě večer šel, neuhnula jsem včas. To je důvod, proč se potřebuji dostat dolů z hory a ujistit se, že Trisha je v pořádku. Musím domů, hned.“

„Na to máme tady plán,“ řekla Olivie a přejela prstem přes obrazovku. „Seženu někoho, aby tě odvezl. Nicholasi,“ řekla do telefonu a usmála se, když Julie zalapala po dechu, „potřebuji, abys vyzvednul jednu naši zaměstnankyni ve Foxglove a odvezl ji domů. Má rodinné potíže. Ne, počkej; má zraněná záda, tak doběhni pro moji dodávku. Bude pro ni snazší do ní nasednout a vysednout. Počkáme na verandě. Foxglove,“ připomněla mu, dotkla se znovu obrazovky a strčila telefon do kapsy. „Pojď, oblékneme ti bundu a počkáme na verandě. Bude tu za minutu.“

„Je tu někdo jiný, kdo by mě mohl odvézt?“ zašeptala Julie, když jí Olivie pomáhala do kabátu. „Prosím?“

Olivie se zastavila s rukávem v půlce Juliiny paže. „Máš problém s Nicholasem?“ zeptala se překvapeně.

„Vezl mě domů z parkoviště, včera.“ Julie si natáhla kabát a pak se podívala dolů, aby ho zapnula. „A on… um, můj otec trval na tom, abych Nicholase políbila, jako poděkování za to, že mě odvezl a on… on…“

Olivie přitiskla Julii dlaně na rozpálenou tvář a zvedla jí hlavu. „A on co?“ zašeptala.

„Políbil mě. Aby umlčel mého otce, mě Nicholas vtáhl do náruče a políbil mě, pak řekl, bylo mi potěšením a odjel pryč.“

Olivie objala Julii okolo ramen a vedla ji ke dveřím. „No, ten muž je docela bystrý, když jde o čtení situace a nikdo nemůže říct, že by neměl rychlé nohy – nebo rty, zjevně,“ dodala s úšklebkem. Zastavila se na verandě. „Vsadím se, že jsi málem omdlela.“

„Byla jsem ponížená a on byl zděšený. Ten chlap mě musel políbit, aby mohl utéct.“

„Nebo se mohl prostě otočit a odkráčet pryč.“

„Nepotřebuji se před ním ponížit dvakrát. Nemůže mě odvézt někdo jiný?“

Olivie se na ni něžně usmála. „Nech to být, Julie. Nemáš monopol na zahanbování. A nezapomeň, že on dostal polibek. A znáš nějakého muže, který by s tím měl problém?“ Olivie se zavěsila do Julie, když uslyšely přijíždět auto po cestě pro vozíky, a vedla ji dolů ze schodů. „Věř mi; Nicholas je muž, kterého chceš mít za zády, pokud budou doma problémy.“

Julie si odevzdaně povzdechla. „Máš představu, jaké to je, když je ti třicet a stále tě tvůj otec zahanbuje? Většina holek z toho vyroste na konci puberty, ale já se budu nejspíš červenat, ještě když mi budou házet hlínu do hrobu.“

„Jestli některá ze zaměstnankyň uslyší, že Nicholas konečně políbil jednu z vás žen… no, prostě si to necháme jako malé tajemství, ok?“ řekla Olivie se zářícíma očima. „A já slibuji, že se nezeptám, jestli se ti všechno uvnitř stáhlo a tvé dlaně se zapotily a tvé srdce začalo bít tak silně, že jsi myslela, že omdlíš, pokud slíbíš, že to necháš být. Domluveno?“ řekla se smíchem, když na ni Julie jen zírala. Olivie vystřízlivěla, když perlově bílé SUV přijelo vedle nich a zastavilo. „Teď se jeď podívat, co se děje doma. Já dokončím tvou chatu. Nicholasi,“ řekla Olivie, když přišel kolem předku auta, zatímco vedla Julii ke dveřím spolujezdce. „Volali z recepce, že se něco děje u Julie doma. Myslím, že víš, kde bydlí?“

Ztuhnul, když otevřel dveře a střelil pohledem nejdřív k Olivii, pak k Julii a pak zpátky k Olivii. „Ach, jo, vím.“

S pocitem, že jí začnou hořet tváře, Julie nastoupila a zapnula si bezpečnostní pás, sevřela si třesoucí ruce na klíně a zírala ven předním oknem. Zatraceně, proč vůbec byla Trisha doma? Ta holka měla zůstat až do jedné s Kimberly, dneska, než ji Duncan MacKeage měl vyzvednout v přístavu Nova Mare a vzít ji přes fjord k nim aby hlídala jejich hejno divochů dnes večer a celý zítřejší den.

Tak co dělala doma? A kdo volal v panice do resortu? Jejich švagrová Jerilynn? Pak to znamenalo, že Trisha volala o pomoc Toma, což znamenalo, že se ta dívka musela dostat opravdu do velkých problémů.