BSL - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Colina: Ahoj, Olive! Kluci a já jsme právě bezpečně dorazili do Austrálie. Je tu velmi teplo a slunečno! Jak se máš? Jak se daří ve „Velkém jablku“? Doufám, že skvěle. X

Anders mi zamává jako starý přítel, jako by naše celé setkání nebyla ta nejsměšnější věc, která se kdy stala, ačkoli abych byla fér, pro něj asi není. Rychle se šinu ulicí, hlavu mám skloněnou, sporadicky se podívám zpátky, abych viděla, jestli pořád mává.

Mává.

Na konci velmi dlouhé cesty se naposledy otočím, abych se podívala, jestli už je zpátky uvnitř.

Není. Pořád mává.

Rychle mu mávnu nazpět a zabočím za roh, abych popadla dech.

To je možná jedna z nejdivnějších věcí, co se mi kdy stala. A to už jsem čůrala před naprostým cizincem. Tak to mě podrž.

Pokračuju v napůl chůzi/ napůl běhu směrem k nejbližší stanici metra, ale každý rychlý pohyb znamená, že mi padají moje malé punčochy. Pokud se budu pohybovat dál, aniž bych napravila situaci, spadnou mi ke kolenům a to nebude pro nikoho pěkný pohled.

Rozhlédnu se, abych našla soukromý koutek nebo skrytou chodbu a spatřím běžkyni, která míří branou do nějakého druhu parku. Jdu za ní, zavřu za sebou tu bránu a vydám se po štěrkové cestičce.

Ta běžkyně zaběhne za nějaké stromy a já se snažím najít privátní místečko, na kterém bych si spravila punčochy bez toho, aby mě někdo viděl. Na konci cestičky zahnu za roh a ostře se nadechnu.

Protože tohle je naprosto překrásný park. Je udržovaný a čistý, ale kouzelně uspořádaný, s vinoucími se cestičkami a stromy, které vypadají, jako by vyšly z pohádkové knihy.

Tohle musí být Gramercy Park! Nemůžu si pomoct a usměju se. Je úžasné, že uprostřed uspěchaného města je místo, které vypadá tak nerušeně a klidně jako tohle! Skoro sem neproniká zvuk klaksonů a dopravy z vedlejší ulice.

Tady to není vůbec uspěchané. Přemýšlím, proč. Jistě by sem v takový čerstvý jarní den chtěl jít kdokoli se zdravým rozumem. Pokrčením ramen smetu své zmatení. Málo lidí znamená, že mě nikdo neuvidí, jak se natahuju zpátky své punčochy tím nejméně vznešeným způsobem.

Spatřím vysoký dub a vklouznu za něj, zlehka si vyhrnu šaty, abych si mohla vytáhnout punčochy do pasu, kam patří. Ale pak si uvědomím, že mám kolem sebe tak natěsno omotanou ledvinku, že si punčochy nemůžu povytáhnout tak, aby tam i zůstaly.

Rychle si odepnu ledvinku a položím ji na malou dřevěnou lavičku vedle. Znovu se spěšně rozhlédnu – nikdo poblíž. Se vší silou si znovu vytáhnu punčochy, šaty se mi kolem nich omotají. Opravdu jsou trochu malé a tak si dřepnu, tahám je po nohou kousek po kousku a vrtím se, abych je dostala až k břichu. Už to skoro mám, když uslyším ten nejhorší zvuk, který může žena slyšet, když si vytahuje punčochy. Trhání.

Neeeee!

Podívám se dolů, abych viděla, jak špatné to je. Kruci. Roztrhly se přímo u rozkroku. Ne! To jsou mé oblíbené punčochy. Jsou tmavě červené. Tmavě červené punčochy. Cítila jsem se v nich jako Zooey Deschanelová. Božeeee. S frustrovaným povzdechem zatáhnu za tu díru.

„Vy!“ přijde zezadu zuřivý hlas.

Otočím se, abych viděla namyšleně vypadající ženu, jak na mě zírá s absolutní nechutí. Mračí se, její horní ret je našpulený, a vůbec všechno.

„Jste v pořádku?“ zeptám se.

„Co tu pro všechno na světě děláte?“ vyplivne na mě, na hladkém čele jí naskočí žíla. „Kde máte klíč?“

Rychle si stáhnu šaty. „Mé punčochy jsou… moment, jaký klíč?“

Na vysokých lícních kostech té ženy se objeví dvě barevná místečka. „Vy nemáte klíč?“ zeptá se, očividně zděšená. „Tohle je nehorázné.“

O čem to mluví? Jaký klíč? Není Gramercy Park místo, kde můžou chodit všichni lidé ve městě?

Ta žena se zděšeně podívá na mé šaty, ústa má napjatá. Sleduju její pohled, abych zjistila, že jsem si nějak úplně nespravila sukni. Ve skutečnosti je kousek látky zastrčený za pasem mých punčoch. Když se ji snažím vytáhnout, ta žena zírá na díru v mém rozkroku a ostře se nadechne, než vytáhne telefon a horečně začne ťukat na obrazovku.

„Myslela jsem si, že mě nikdo nevidí!“ vysvětlím. „Je to trapné. Omlouvám se!“

„Policie, prosím,“ zařve žena do telefonu, jednu paži má napřaženou a dlaň otevřenou. „Vy tu zůstaňte. Ani se nehněte.“

„Co se děje?“ zeptám se, přemýšlím, proč volá policii. „Je tu nějaký zločinec? Jste v nebezpečí?“ Zvednu hlavu, abych se rozhlédla v blízkém okolí. Nevidím nic podezřelého. O co tu sakra jde?

Ta žena mě ignoruje, ruka se jí třese. „V Gramercy parku je úchyl,“ řekne do telefonu.

Zalapám po dechu, srdce mi začne ustrašeně bušit. V parku je úchyl? Kruci. Znovu se rozhlédnu, oči mám rozšířené. „Neměly bychom utéct?“ zeptám se zoufale. „Měly bychom se odtud dostat!“

Ruka té ženy mě znovu odrazí. Pokračuje v mluvení do telefonu. „Tohle je podruhé, co se to děje!“ zuřivě vrčí do mikrofonu. „Okamžitě tu někoho chci mít.“

Podruhé, co je tady ten úchyl? Ale je to park takové úrovně. Nevypadá to jako místo, které by navštěvoval úchyl, i kdyby to byl úchyl na úrovni.

„Nemůže odejít, protože nemá klíč. Ona nemá klíče. Dotýkala se sama sebe za denního světla. A… na hlavě má nějaký druh penisu.“

Ten úchyl je ženského pohlaví. To je neobvyklé. A má penis? Co to kruci… Poleje mě horko, když mi dojde, že žena mluví o mně! Já jsem ta s penisem na hlavě. Že já jsem ten úchyl, o kterém mluví.

„Počkat!“ křičím v nevíře. „Já nejsem úchyl! Jen jsem si spravovala punčochy! Potáhla jsem je nahoru a ony se roztrhly!“

Ukončí hovor, odloží svůj telefon do kabelky a vystrčí i druhou ruku, nohy má v širokém defenzivním postoji. „Nemluvte na mě. Nepřibližujte se. Nebudu to tolerovat. Tohle je soukromý, slušný park pro soukromé, slušné lidi!“

To je k ničemu. Musím se odtud dostat! Chci odejít, ale ta žena ječí tak hlasitě, že se zastavím.

„Ani na to nepomýšlejte. Nemůžete odejít. Nemáte klíč! Nemůžete se odtud dostat bez klíče.“

Vzpomenu si na tu běžkyni, jak předtím vběhla do parku, jak jsem ji následovala branou, než se úplně zavřela. Nevěděla jsem, že je to soukromý park! Jak jsem to měla vědět?

„Za dvě minuty tu bude polda. Neutečete jako ten posledně.“

Zamrkám. Proč se mi to děje? Proč ta žena nechápe, že jsem si jen vytahovala punčochy? Nikdy se nesetkala s vytahaným rozkrokem?

„Jen jsem si spravovala svoje zatracené punčochy!“ protestuju znovu. „Přísahám!“

„Je mi jedno, jak tomu vy Britové říkáte! Je to nechutné a měla byste se stydět! Možná s tou nemravností můžete utéct za oceánem. Ale tady ne. Och ne.“

Ta žena znovu vytáhne telefon a vyfotí mě.

„Co to děláte?“ zeptám se, kryju si tvář paží.

„Dělám fotku jako důkaz. Zveřejním Vás a udělám ostudu!“

Cítím, jak začínám panikařit, potím se v podpaží a na čele. Proč mi nevěří? Okay, možná vypadám trochu divně, holka s rohem jednorožce, která zkoumá za stromem díru v rozkroku. Ale to neznamená, že jsem úchyl. Chci říct, jsem v sexu tak nezkušená! Prakticky jsem opak úchyla. Měla jsem sex jednou. Před deseti lety. V pozici na misionáře. A trvalo to tři minuty. A ani jednu minutu z toho jsem nebyla svlečená. Určitě jsem ta nejméně úchylná osoba na zemi!

„Jak se opovažujete říct, že jsem úchyl,“ řeknu, teď mi v břiše hoří zlost. „Ani nemám sexuální pocity.“ Až na tu scénu v knihovně, dodám si pro sebe tiše. „Naprosto se pletete. Jen mě nechte odejít!“

„NE!“ křičí. „Jediný způsob, jak se odtud dostanete bude v doprovodu newyorské policie.“

Ugh! Tahle žena je strašná! A soudí! Vsadím se, že prostě ráno vylezla z postele, a doufala, že zažije nějaké drama, aby o něm mohla říct všem svým nadutým kamarádkám. Myslí si, že je s klíčem od parku důležitá. „Už tu budou každou chvíli,“ řekne, znovu si mě vyfotí, než si stihnu zakrýt tvář.

Krucinál. Můžou mě zavřít! V Americe. Jsem tady jen jeden den. Co když mě deportují? Nikdy nenajdu Chucka a Birdie bude zničená. Co když mě pošlou do vězení? Ve vězení bych nikdy nepřežila. Nemám tetování. A jsem slabá. A jsem slabá fyzicky; jak bych se ubránila? Ó Bože. Co by si Colin pomyslel, kdybych šla do vězení? Pořád by měl o mě zájem? Chtěl by být manželem vězenkyně? Měla bych manželské návštěvy? Chci říct, nemyslím si, že jsem obecně připravená na manželství, natož sama ve vězení!

Jak se mi tyhle scénáře honí hlavou, vyšiluju víc a víc. To se nemůže stát. To se nestane. Dnešek už nemůže být horší, než teď!

Zmírním hlas, snažím se znít rozumně, slušně, ne jako deviant. „Podívejte, nevěděla jsem, že je to park jen pro ty, co mají klíče! Omlouvám se. Prosím, pusťte mě. Já Vás žádám.“

„Všichni vědí, že Gramercy Park patří jen jeho místním obyvatelům.“

Panebože, tahle ženská je pekelná.

„No zdá se mi nefér, že si ho můžou užívat jen určití lidé!“ odpovím, než se můžu sama zastavit. Nemyslím, že jsem někdy předtím jednala tak suverénně. Ale taky jsem nikdy nebyla obviněna z neslušného chování na veřejnosti, a jestli něco dokáže probudit v člověku nevrlou stránku, pak je to jistě tohle.

Ta žena se na mě ušklíbne. „Nemluvte na mě. Ani se na mě nedívejte těma perverzníma očima.“

Ona je tak umíněná. Cítím ve svých perverzních očích slzy.

Musím se odtud dostat. Musí se odtud dostat hned. Nemůžu tu jen tak čekat, až přijede policie. Donna by měla žně, kdyby se to stalo. Ne. To nedopustím.

Všimnu si, že ta děsná ženská má kolem krku malou šňůrku. A na konci je zlatý klíček, který se třpytí v jarním slunci. To musí být ten klíč. Klíč k parku. Ten klíč, díky kterému si myslí, že je lepší, než všichni ostatní.

A já musím být zatracený blázen, protože než o tom můžu víc popřemýšlet, natáhnu se dopředu, strhnu jí ten klíč z krku a dám se na útěk. Utíkám jako s větrem o závod.

Za sebou slyším ženský křik. „Zloděj! Úchyl! Zloděj! Úchyl a zloděj!“

Cítím, jak mi ty stupidní punčochy kloužou po nohách dolů. Ale je mi to jedno. Nechci se dát zavřít. Ne dneska. Ani nikdy jindy!

Díky těm punčochám běžím spíš jako kolébající se tučňák, takže když běžím, chytím je pod tím, kde se díra rozšiřuje a roztrhnu je tak moc, jak umím.

Doběhnu k bráně, strčím klíč do zámku, otočím jím a vypadnu sakra odtud!

Teď, když jsem na rušné ulici New Yorku, se zdá, že si mě nikdy nevšimnul, mých rozervaných punčoch a jednorožčího rohu. Podívám se za sebe, jestli nezahlédnu náznak poldů, a spatřím jednoho opírajícího se o zeď, co se cpe gigantickým kouskem pizzy, který má přeložený napůl. Vypadá celkem klidně, ale může to být lest.

Nedám tomu šanci a pokračuju v úprku celou cestu k metru. Jakmile jsem uvnitř, zaberu jediné volné místo a snažím se popadnout dech. Celým tělem mi projíždí divný bzučivý pocit. Cítím se plná energie, jako bych mohla přeprat medvěda. Myslím, že je to adrenalin. Nebo endorfiny. Potřebuju se uklidnit.

Strhnu si zbytek svých roztržených punčoch, smotám je do klubíčka a strčím do ledvinky. Holka, sedící naproti mi dá palec nahoru, jak mě při tom sleduje.

„Ulička hanby!“ směje se. „Jasně!“

Kdyby jen věděla.

Vrátím jí vyčerpaný úsměv, a na chvíli zavřu oči ve snaze vrátit svou tepovou frekvenci zpátky do normálu.

Co se právě kruci stalo?

Uvědomím si, že něco pevně držím. Otevřu dlaň, abych viděla, že v ní mám ten malý zlatý klíček od parku.

Ó můj Bože, právě jsem ukradla klíč!

Žaludek se mi zkroutí. Co když mě právě teď nahání policie!

Strčím ten klíč do malého váčku na mince a strčím ho do tajné kapsičky v ledvince vedle Birdiina dopisu.

Ježíííííííši.

Nevěřícně zavrtím hlavou, když mě metro veze pryč z místa činu.

Dneska nemám vůbec štěstí. Potřebuju předat tenhle dopis Chuckovi, co nejdříve to bude možné, než se to ještě zhorší.

Vytáhnu svůj mobil, otevřu aplikace a naplánuju novou cestu.

Příští zastávka: Wall Street.

***

Můj přísun smůly ještě nekončí. Protože se ukáže, že nejen Chimes Investment je v neděli zavřená, ale taky skoro celý zbytek Wall Street. Samozřejmě. Je neděle. Heh. Očividně jsem na to měla myslet, ale s náhodnou celebritou, která mi udělá vlasy na oplátku za informace o Chuckovi, s obviněním z veřejného odhalování a krádeží klíče od nejhorší ženy v New Yorku, je má hlava trochu přeplněná.

Vrátný v Chuckově společnosti mi řekne, že akciové trhy jsou striktně od pondělí do pátku 9-17, jako bych byla nějaký idiot, což samozřejmě jsem.

Venku na ulici se to zdá zvláště tiché a trochu tajemné. Budovy, které mě obklopují, jsou obrovské a krásné, i když trochu děsivé. Není to vůbec jako uhlazená krása Gramercy nebo bohatých rodin, která vyzařuje z Upper West Side. Tam v metru se, jak se zdá, nikdo nezajímal o mé divné vlasy. Ale tady ve finanční oblasti si toho lidé určitě všimli. Jeden gentleman v obleku se vlastně dvakrát podíval.

Kecnu si na nějaké schody naproti bronzové soše agresivně vypadajícího býka a vytáhnu svůj mobil, zmáčknu možnost FaceTimeového hovoru Birdie a spravím ji o situaci ohledně Chucka.

Když to zvedne, na obrazovce se objeví její milá rošťácká tvář. Usmívá se, ale je k smrti unavená. Srdce mi trochu zacuká. Chudák Birdie.

Bez ohledu na to, jak strašný je můj dnešní den a jak odrovnaně se právě teď cítím, mám štěstí. Mám štěstí, že nevězím v nemocničním pokoji, nečeká mě operace, která mi dá možná trochu víc času, aby oddálila nevyhnutelné.

Setřesu svou sebelítost a nasadím na tváři úsměv.

„Ahojky!“ řeknu plná entusiasmu. „Jsem na Wall Street! Sedím vedle sochy velmi nepřátelsky vypadajícího býka!“

Birdie na mě na moment zírá a pak její tvář posmutní. Nejprve si myslím, že možná bude brečet. Pak si uvědomím, že se směje. Ona brečí smíchy.

A nepřestává.

Ukáže na mě a směje se.

Oh, jasně. Můj velmi specifický roh.

„Já vím,“ řeknu, sáhnu nahoru, abych ucítila pohoršující strukturu na vršku hlavy.

„Měla jsem to nejdivnější ráno!“

Ale Birdie nemůže ani odpovědět, jak hrozně se směje. Z očí jí tečou slzy, kamera telefonu se třese, jak radostně ječí.

„Dobře. Uklidni se.“ Protočím oči, ačkoli mě její smích nutí smát se taky.

„Když popadne dech, otře si z očí slzy.

„Co se to sakra stalo?“ nakonec ze sebe dostane.

„Nemyslíš, že mi to sluší?“ Udělám pózu, ruku v bok, usměju se ze střední vzdálenosti. „Šik jako jednorožec?“

„Vypadáš šíleně.“

„Cítím se šíleně. A je to opravdu těžké. Cítím, jak mi padá hlava. Vlastně už mě bolí krk.“

„Počkej, nech mě udělat fotku.“

„Tohle.“ Ukážu na svou hlavu. „Byla moje platba za stopu k Chuckovi.“

„Hádám, že nebyl na East 18 Street?“

„Ne.“ Zatřesu hlavou. „Je mi to líto.“

Birdie přikývne, vůbec nevypadá překvapená tou informací.

„Potkala jsem ale jeho starého kamaráda z Princetonu,“ pokračuju. „Jmenoval se Anders. Žije v tom domě, který si pronajal od Chuckových rodičů, kteří o Chuckovi evidentně šest let neslyšeli.“

„Páni. On s nimi měl vždycky zvláštní vztah. Přemýšlím, co už bylo přes hranu naprostého odcizení.“

Pokrčím rameny. „Možná měli aférku a utekli jako mí rodiče.“

„Oh, zlatíčko,“ řekne Birdie sympaticky.

„Jen hádám,“ řeknu rychle, jsem sama na sebe naštvaná, že jsem před ní negativní, zvláště když ona ani nemá rodinu, na kterou by si mohla stěžovat.

„Každopádně. Anders mi dal fotku Chucka výměnou za to, že ho nechám udělat mi vlasy.“

„Cože to?“

„Jop. Pozval mě dovnitř, nechal mě věřit, že on je Chuck Allen a pak mi řekl, že v mých vlnách je ‚určitá krásná jednotnost‘.“

„Páni. To se může stát jen v New Yorku.“ Birdie se škodolibě směje. „Ukaž mi Chuckovu fotku!“

Vytáhnu tu fotografii z ledvinky a podržím ji u obrazovky.

Birdie přimhouří oči a smutně se usměje.

„Ach, to tričko jsem mu koupila já,“ řekne s nostalgickým povzdechem.

„On je velmi pěkný,“ řeknu.

„Byl úžasný,“ souhlasí Birdie.

„No, podle Anderse pracuje Chuck na Wall Street. Nebo minimálně pracoval. Takže proto jsem tady.“

„Ale… je neděle.“

„Teď už to vím! Nepřemýšlela jsem, když jsem sem šla. Musím počkat do pondělí,“ řeknu. „Doufám, že bude pořád pracovat v bance, já mu dám dopis a budu zpátky u tebe tak brzy, jak to bude možné.“

Birdie přikývne. „Díky, Brewsterko. Tohle pro mě opravdu znamená strašně moc.“

„Já vím,“ řeknu. „Já ho najdu, neboj se.“

Vidím v Birdiině tváři záblesk emocí, ale než můžu rozluštit, co je to, je to pryč a ona se znovu usmívá.

„Hej, určitě si přečti můj seznam doporučení, ano?“

„Rozkaz,“ zakřením se. „Ty jsi vždycky říkala, že mi jednoho dne ukážeš New York,“ s třesoucím se hlasem na to poukážu.

Birdie povzdechne. „No, tady to je.“ Její hlas se taky trochu třese. „Všechno vyfoť, ano? Začínám být u vytržení z toho, že tam jsi!“

„Určitě.“ Jsem potěšená, že jsem souhlasila, že to pro ni udělám, bez ohledu na skutečnosti, že je to dosud trochu traumatizující.

„Stalo se dnes něco dalšího a zajímavého? Kromě tvých šílených vlasů?“

Zakryju si tvář, protože nemůžu uvěřit, co hodlám říct. Nemůžu uvěřit, že se to vlastně stalo.

„Oh, nic moc,“ řeknu klidně. „Až na to… že jsem byla obviněna, že si ji honím na veřejnosti v Gramercy Parku. Navíc jsem ukradla klíč.“

A ačkoli nejsem úplně pro opětovné zažívání svého ponížení, skutečnost, že se Birdie směje ještě předtím, než jsem vůbec začala vyprávět ten příběh, znamená, že jí řeknu každý poslední detail.