THOAH - 2. kapitola

Překlad: Lucianna

Jeho výraz efektivně vyjadřoval, že nemá náladu na rozhovor, zatímco spláchl svou večeři několika pivy. Nicholas seděl u malého stolku, zády ke zdi, a sledoval rozmanité složení stálých zákazníků, užívajících si jediný bar ve Spellbound Falls. Vanetta Quintana, majitelka vedlejší rodinné restaurace, Opilý Los, otevřela živější a rozhodně hlasitější Bottoms Up, před šesti měsíci v naději, že vyždímá víc peněz turistů, navštěvujících to, co bylo označováno jako devátý div světa.

Bottomlesské moře, se vytvořilo před třemi a půl lety, když zemětřesení epických rozměrů, přivedlo podzemní slanou řeku, ze zálivu Maine, vynořující se v šesti jezerch v Maine a jednom v Kanadě, než se vrátí do Atlantického oceánu v Zálivu Svatého Lawrence. Druhé největší sladkovodní jezero tohoto státu, dlouhé čtyřicet mil a devět mil široké na nejzápadnějším konci, Bottomless, se stalo vnitrozemským mořem, i s přílivem a odlivem a veškerým mořským životem, a bylo prodlouženo, když několik hor se přesunulo a vytvořilo dvanáct mil dlouhý fjord, na severním konci.

No, to zemětřesení bylo považováno za epické obyčejnými smrtelníky a zmatenými vědci, ale Nicholas věděl, že to byl jen malý zázrak pro Maximilliana Oceana, mocného čaroděje, který náhodou byl ženatý s Nicholasovou šéfkou. Ačkoliv Mac obrátil stát Maine vzhůru nohama jednoduše proto, aby uspokojil svoji potřebu, být blízko slané vody, byla to Olivie, kdo ve skutečnosti vlastnil a vedl pětihvězdičkový resort na vrcholu Whisper Mountain, pojmenovaný Nova Mare – což, příhodně, bylo latinsky Nové Moře.

A tak, těšící se na trochu klidu a míru a na spoustu lenivých dnů rybolovu ve člunu, se Nicholas stal Oliviiným šéfem bezpečnosti, před více než rokem. Bylo to něco úplně jiného, než jeho předchozí život mytického válečníka, ale byl čas, aby se usadil a založil rodinu. Jediné, co teď musel udělat, bylo najít milou dámu, která by si užívala dlouhé chvíle ticha, měla ráda kočky a měla fyzickou a duševní energii a odvahu, ho milovat.

Když přemýšlel o kočkách – a kočičích očích konkrétně – problém s tím, zůstat mimo záležitosti ostatních lidí byl, jak Nicholas věděl ze zkušenosti, že se stejně nevyhnutelně, dostal přímo doprostřed. A když do toho náhodou byla zapletena žena… no, rád by vinil Oceanovy, že v něm vyvolali pocit povinnosti, bojovat za slabé, ale měl podezření, že láska k dobré, vzrušující bitvě, měla víc co dělat s genetikou, než s výchovou.

Ne, že by někdo vypadal, že o jeho genetice něco ví, když mu bylo sotva několik dní, když ho stará nevrlá velryba, jménem Leviathan, vyhodila na pláž velmi mytického ostrova Atlantida. Byl přijat ostrovní porodní bábou a jejím manželem a krátce po jeho sedmých narozeninách, ho Titus Oceanus, přestěhoval s rodiči do paláce, s tím, že se Maude stala rodinou léčitelkou Oceanových a Mathew jejich královským zahradníkem, zatímco Nicholasovi byla dána ona sporná pocta, stát se bodyguardem malé Caroliny.

To by ho mělo odnaučit zamilovat se do křičící, novorozené princezny, když viděl, jak jeho oddanost Lině, zahrnovala třicet jedna let cestovaní časem do více století a zemí, než mohl spočítat. Ale Oceanovi nebyli obyčejnou královskou rodinou, když Titus a jeho syn, Maximilian, byli ve skutečnosti theurgisté – více známí jako božští agenti pro lidské záležitosti.

Titus postavil Atlantidu, na které vypěstoval své Stromy Života – které obsahovaly všechno vědění lidstva – aby ochránil pozemské smrtelníky, před válčícími bohy. Ale když bohové zjistili, že ochránce lidstva také vycvičil malou armádu druidů, aby ochraňovala Stromy, Titus musel rozprostřít své mytické stromy a druidy, po celém světě a pak potopil své malé království do moře, než ho bohové mohli zničit – a tím i jeho.

Zábavné, pomyslel si Nicholas, když vypil zbytek svého piva, že Titus a Mac, měli přístup ke všem těm znalostem, a přesto čarodějové nedokázali zjistit, odkud to tajemné dítě na pláži pochází. Nebo spíš, tvrdili, že nemohou, o čemž si Nicholas vždycky měl pochybnosti, jestli to není jen polovina pravdy. Ne, že by okolnosti jeho narození pro něj tolik znamenaly, když nezažil nic jiného, než lásku a štědrost, od svých adoptivních rodičů a Oceanových. Ale pořád, když je vám pět a jste skoro o stopu vyšší, než vaši kamarádi, stejně jako jediný modrooký člověk na celém ostrově, bylo by hezké, vědět proč.

Ve věku čtrnácti let, kdy sedmiletá princezna Carolina konečně mohla svobodně běhat po venku, mimo zdi paláce, Nicholas měřil šest stop, vážil dobrých sto osmdesát liber a řídil koně a oháněl se mečem s dovedností ostříleného válečníka. Ale právě loni, ve věku třiceti sedmi let, se najednou ocitnul bez práce, když šťastně předal Linu Alecovi MacKeagovi – kéž se bohové smilují nad duší toho odvážného bastarda.

Takže když se rozhodl, že se mu líbí všechno pohodlí jednadvacátého století, stejně jako tenhle drsný kout světa, slíbil Nicholas Olivii, že udrží její hosty a zaměstnance tak šťastné a v bezpečí, jako držel její švagrovou. Zatím potvrzoval tento slib díky skvělé technice a dvěma tuctům mužů, z nichž čtyři byli elitní válečníci, které si přivedl z Atlantidy. A příští jaro přidá několik dalších stráží, když Inglenook – rodinně orientovaný resort, přímo na pobřeží Bottomless – byl hotový a začne brát hosty.

Nicholas shledal uplynulý rok příjemným uvolněním, ve srovnání s tím, když udržoval umíněnou princeznu v bezpečí a šťastnou, ale jeho nová práce byla stále dost vzrušující, aby ho dostala každý den z postele, když někteří návštěvníci Nova Mare, přišli z minulých století, vyhledat Macovy magické služby. A dvakrát už ho theurgist požádal o malou cestu časem pro něj; jednou zarazit nesmyslnou válku, než vůbec začala a potom urovnat nedorozumění mezi zhrzenou nevěstou a idiotským opilým králem.

Takže s ohledem na vše, co prožil – a přežil – si Nicholas uvědomil, že si nemůže stěžovat, že chvíli trvá, než si najde milou dámu, se kterou by byl ochotný sdílet zbytek svého přirozeného života. Ale zatraceně, v tomhle okamžiku by byl šťastný, kdyby našel někoho, koho by měl rád natolik, aby s ním spal. Nejlíp ženu, která by nemluvila neustále o ničem, která by ho neviděla jen jako vzrušující cenu a která by si myslela, že probudit se s kočkami, zavrtanými pod dekou, je roztomilé.

Zajímalo ho, jestli Julie Campbellová, má ráda kočky.

Nicholas dal dost peněz na stůl, aby zaplatil svůj účet, stejně jako štědré spropitné, pak se postavil, vklouznul do bundy a nasadil si klobouk s širokým okrajem na své krátké tmavé vlasy. Pokývl unavené číšnici, když zamířil ke dveřím s deprimujícím pocitem, že Julie pravděpodobně není žena pro něj. Pokud se opravdu bojí mužů, nejspíš by s hrůzným křikem utekla pryč, kdyby zjistila, že je romanticky pronásledovaná šest stop vysokým, dvě stě třicet liber těžkým válečníkem.

Nicholas vyšel ven a zvedl si s povzdechem límec proti dešti. Taková byla nestálost začátku listopadu v horách Maine, odhadoval, když kráčel po břečkou pokryté silnici, ke své dodávce, zaparkované před kostelem. Právě došel ke dveřím řidiče, když spatřil dvě ženy, vyjít z lesa, na vzdálené straně budovy a okamžitě poznal Juliinu červenou bundu. Její sestra – Trisha, bylo asi její jméno – nesla velký batoh a objímala Julii kolem ramen, jako by ji podpírala.

Ztuhnul, aby zůstal schovaný za svou dodávkou, když je viděl, jak se schovaly do křoví, když někdo vyšel z Bottoms Up a přešel silnici. Nicholas čekal, zatímco ten člověk odjel a jeho trpělivost se vyplatila, když ty dvě ženy, stále schoulené k sobě proti dešti a větru, se vynořily ze stínu a pospíchaly po příjezdové cestě k parkovišti u zadní části kostela.

Tiše je následoval, spíš s obavou, než ze zvědavosti, proč se potloukají po městě v dešti – a každý scénář, který ho napadl, mu kazil náladu. Zastavil se na rohu kostela, když ony došly k zadním dveřím do sklepa budovy a usoudil, že Julie je rozhodně zraněná, když viděl, jak se šourala k žulovému základu, zatímco Trisha škubla za kliku dveří.

„Je zamčeno,“ slyšel říct Trishu.

„Ne, je to jen zaseknuté,“ řekla Julie a nemotorně přidala své úsilí. „Reverend Peter nikdy nic nezamyká, ani truhlu na almužny.“

Dveře se najednou s cvaknutím otevřely, takže Trisha narazila do Julie, což způsobilo Juliino bolestivé zasyčení. „Promiň,“ řekla Trisha, objala sestru a vedla ji dovnitř. „Co když máš zlomená žebra? Možná bychom měly jít…“

Nicholas ztratil zbytek konverzace, když se dveře zavřely. Rozhlédl se kolem, jestli nikdo není nablízku a šel blíž, sundal klobouk, pak přitiskl ucho na dveře a slyšel jejich kroky, stoupající po schodech. Narovnal se, dal si klobouk na hlavu, vzal za kliku, druhou ruku roztáhl na naboptnalé dřevěné dveře a pak si jednoduše představil, jak se tiše otvírají. Vkročil dovnitř a tiše dveře zavřel. Naladil svou mysl na sto let staré dřevo pod svýma nohama, aby se vyhnul jakémukoliv vrzání, když tiše šel po schodech a znovu zachytil nit konverzace těch žen.

„Přísahám, že nevím kdo byl víc překvapený,“ řekla Julie, „já, nebo táta, že vážně zasáhl svůj cíl.“ Nicholas slyšel její zasténání, právě když dřevo zavrzalo. „Je to už roky, co mě chytil tak nepřipravenou, jako tentokrát.“

„Slyšela jsem ten rachot celou cestu z příjezdové cesty,“ řekla Trisha, „a pustila jsem popelník a vběhla dovnitř, právě když se znovu rozmáchnul na tebe. Ne, nech mě, ať ti pomůžu sundat ten kabát.“

„Jsem ok, jen bolavá. Říkala jsem ti, že ta rána byla, jak mikrovlnka spadla, když jsem ji převrhla, jak sem se snažila dostat… ohh.“

„Promiň,“ řekla Trisha, právě když se Nicholas pohnul do temné chodby, aby viděl ty dvě ženy sedět v přední lavici – Julie seděla bokem a Trisha stála a pomáhala jí z bundy. „Možná jsme měly jít místo toho k Tomovi.“

Julie si povzdechla a začala si rozepínat halenku. „Prostě by našel nějaký důvod, proč je to naše vina, že táta odešel na další tah.“

Trisha prohrabala batoh, vytáhla baterku a posadila se, pak opatrně stáhla Julii halenku z ramen.

„Dobré?“

„Och, Jules,“ zamumlala Trisha, míříc světlem na sestřina záda. „Žádná krev, ale máš tam ošklivý šrám. Jsi si jistá, že nemáš zlomená žebra?“

„Můžu dobře dýchat a bolí to, jen když se pohnu moc rychle.“

Trisha položila baterku a rozepnula Julii podprsenku. „Hned ráno zavolám do Nova Mare a řeknu jim, že nemůžeš přijít.“

Julie opatrně vyklouzla rukama z rukávů a pak si přitiskla blůzu k hrudi. „Nezavolám zítra, že jsem nemocná. Sobota je den, kdy se většina odhlašuje, a nechci, aby někdo sebral spropitné, které jsem si za celý týden vydělala.“

„Ale já myslela, že kdo uklízí ve tvých dnech volna, se musí rozdělit, protože nemůže vzít celotýdenní spropitné, když pracuje jen dva dny.“

Julie si odfrkla. „Jako by byli upřímní, kolik toho najdou. A nechci, aby zjistili, že dostávám skoro dvojnásobné spropitné, než ostatní.“ Podívala se zpátky na Trishu. „Můžeš mi podat tu tlustou mikinu z batohu?“

„Pořád nepřišli na to, že necháváš hostům ve tvých chatkách, své zaměstnanecké číslo?“ zeptala se Trisha, prohrabujíc se v batohu. Postavila se, aby přetáhla mikinu Julii přes hlavu. „Neříkala jsi, že když ti dali ten malý telefon, že řekli, že je to jen pro zaměstnance, aby mohli komunikovat v případě potřeby?“

„To mi bylo řečeno,“ řekla Julie, s hlavou uvnitř mikiny. Bylo tam dost světla z baterky, postavené na lavici, aby Nicholas mohl vidět, že se usmívala – dost namyšleně – když jí vykoukla hlava. „Ale právě to, že dávám hostům kartičky s mým číslem a jménem, mi zajišťuje dvojnásobné spropitné. A to je další důvod, proč musím jít zítra do práce. Potřebuju posbírat ty kartičky, než by je nedělní úklid našel. Pojď, dáme nějaké podsedáky na stupínek dopředu,“ řekla a úsměv jí zmizel, když se postavila a chytla se, se zasténáním zezadu za pas. „Poslední věc, co dneska potřebuju, je skulit se z jedné z těch lavic.“

„Co budeme dělat, Jules?“ zeptala se Trisha a přešla přes uličku, aby vzala nějaké ty dlouhé, tenké podsedáky. „Potřebujeme se odstěhovat z domu teď.“

„Přežila jsi skoro osmnáct let tátova hýření,“ řekla Julie. „Vydržíš to ještě pár měsíců. Ačkoliv ještě před několika lety jsme obě měly mámu, která pro nás zasahovala a já měla oddech, zatímco jsem žila v Oronu.“

„To byl oddech,“ zamumlala Trisha. „Strávila jsi šest let živením Claye a on se s tebou rozvedl v momentě, kdy absolvoval. A pak ten bastard všem řekl, že jsi spala s půlkou baráku bratrstva, kde jsi vařila, abys jeho udržela na škole.“

„Hej, neklej. Chceš, aby s tebou bylo nakládáno jako s ženou, tak…“

Trisha si odfrkla a přerušila ji. „Jo, jo. Tak mluv, jako jedna z nich.“ Hodila podsedek na stupínek. „Doufám, že víš, že Clayova sestra je ještě horší, než on. Pamatuješ si moji novou kamarádku, Kimberly? No, její mamka říkala, že kdykoliv se stavíš v bance, Vivian o tobě začne ošklivě mluvit, jakmile odejdeš. Zapomeň na to, že si všichni myslí, že jsi coura; ona taky říká, že jsi hloupá, že ses nastěhovala zpátky domů.“

„Říkala jsem ti, všechno na čem záleží, je, že ty a já známe pravdu,“ řekla Julie a šla ke stupínku. „A co se týká Claye a Vivian, odmítám se snížit na jejich úroveň. Protože na čem opravdu záleží,“ zavrčela a sevřela Trishe ramena, „je, že v září půjdeš na vysokou, aby ses stala nejkrásnější, nejúžasnější, Mainskou mořskou bioložkou. A já dostanu tu funkci koordinátorky v Inglenook, tohle jaro a společně ukážeme těm idiotům, že sestry Campbellovy, nemají ani jednu hloupou kost ve svých tělech.“

Trisha jemně otočila Julii a začala jí rozplétat cop. „Vážně si myslíš, že ti Olivie dá tu práci, bez vysokoškolského titulu?“ Povzdechla si. „Škoda, že nedávají diplomy lidem, kteří proklouzávají do tříd a čtou všechny učebnice, které se válejí po kampusu. Pche, pomáhala jsi některým z těch kluků s jejich pracemi. A Clayův magisterský titul by měl mít na sobě tvoje jméno, ne jeho.“

„Nezapomeň, že jsem obvykle pracovala pro Olivii, když vedla Inglenook pro rodiče svého manžela,“ řekla Julie. „Takže doufám, že ji mohu přesvědčit, jsem stejně cenná, jako každý uchazeč s adekvátním vzděláním.“ Julie si projela prsty změť loken, které se rozprostřely okamžitě, jak byly uvolněné a otočila se k Trishe. „Musím tu pozici získat, protože je to spojené s bydlením. A jelikož to vypadá, že nemůžu zastavit Reggieho od toho, aby se stal dalším útočným Campbellem, můžu opustit domov, bez pocitu viny. A ty budeš plnoletá příští měsíc, takže tě táta nebude moct zastavit v přestěhování. Zeptám se Olivie, jestli můžeš žít se mnou, dokud nezačne škola a taky trávit své letní a zimní prázdniny se mnou.“ Julie sevřela Trishe tvář a dotkla se svým čelem jejího. „Jen pár měsíců, sestřičko, a naše životy, budou konečně naše.“

Nicholas slyšel, jak si Trisha povzdechla, otočila se pryč a rozprostřela mokré bundy na lavice. Pak vytáhla nějaké oblečení a silnou deku, z batohu, přešla ke stupínku a sbalila několik košil, jako polštáře. Pomohla Julii se položit na bok a přikryla ji, a pak začala sestře sundávat boty.

Nicholas sklopil bradu na hruď a tiše zaklel, když si vzpomněl, jak přemýšlel, proč nikdo nenabídl Julii odvoz domů. Mysleli si vážně všichni ve městě, že je hloupá, že se nastěhovala zpátky domů k opileckému otci, po tom co selhalo její manželství? Nepředpokládal nikdo, že se mohla vrátit kvůli sestře, po matčině smrti?

Protože osobně si myslel, že Julie mohla být nejchytřejší ženou, kterou znal. Byla pěkně mazaná, když vlastně ukradla vzdělání – ačkoliv neměla titul, který by to dokazoval. Ale tak, věděl něco o tom, jak se umí chopit příležitosti, když se naskytne. Jako používání telefonů s dosahem jen pět kilometrů, když přesvědčil Olivii, že jsou potřeba, aby mohl poslat výstrahu, pokud by se objevily problémy; Julie rozhodně neváhala využít jeho bezpečnostní program, ve svůj prospěch, pomyslel si s úsměvem.

Když viděl, že jsou obě ženy konečně přitulené k sobě pod dekou, začal Nicholas odcházet, ale zastavila ho Trishina tichá slova.

„Málem jsem omdlela, když tě ten chlap políbil,“ zašeptala dívka. „Myslím tím, Ježíši; prostě tě vzal do náruče a políbil tě. A ty jsi ho prostě nechala. Kromě Oliviina manžela a pana MacKeage, jsem snad nikdy neviděla nikoho tak velkého a hrozivě vypadajícího, jako ten chlap dnes večer. Nemůžu uvěřit, že jsi nezačala panikařit.“

„Nepanikařila jsem, protože bylo zjevné, že se mi jen snaží pomoct. Och, sestřičko,“ řekla Julie a dotkla se Trishiných krátkých kudrn. „Prosím, řekni mi, že se nebojíš mužů. Ne všichni jsou jako táta a Clay; většina z nich je vážně hodných. A někteří jsou dokonce chytří,“ řekla protáhle. „Nicholas nejspíš zjistil, že políbit mě, je nejsnazší cesta, jak se dostat z toho zmatku, do kterého se dostal, když mě svezl.“ Usmála se, ale nebylo v tom pobavení. „Ten chlap zjevně netušil, že líbá městskou couru.“

„Ale co se stane, až se uvidíte v Nova Mare? Co mu řekneš?“

„Jediný čas, kdy jsem byla méně než pět stop od Nicholase, bylo, když on a jeho muži, nám dávali školení bezpečnosti, během schůzky zaměstnanců. A nepohybujeme se ve stejných společenských kruzích, takže se mu nedostanu tváří v tvář příštích šest měsíců a během toho na to zapomene.“

„Ale jako to, že tě vezl domů?“

„Myslím, že byl náhodou na parkovišti, když se Reggie začal zase chovat jako spratek a přišel se zeptat, jestli nepotřebuju pomoc. Je to jeho práce, starat se o zaměstnance a očividně to bere vážně.“ Odfrkla si. „Opravdu vážně. Měla bys ho vidět tam stát, zatímco jeho muži mluvili na tom školení; přísahala bych, že nás připravují na invazi, nebo tak něco.“

Trisha se zahihňala. „Pokud Nova Mare bude napadené, slib mi, že budeš utíkat se schovat za něj. Ten chlap vypadal, že by zvládl celou armádu jednou rukou.“

Nicholas se zamračil, nejistý jestli by měl být potěšený, nebo uražený.

Julie se zasmála. „Musela bych se postavit do fronty za všechny zaměstnankyně – svobodné a vdané. Vážně, Trisho, měla bys je slyšet v šatně, mluvit o tom tajemném muži bez příjmení. Očividně spoustě žen na velikosti záleží.“

„No, málem ses ztratila v jeho náruči, když tě políbil,“ řekla Trisha. „Rozhodně to tátu umlčelo. Aspoň do té doby, než si dal dalších pár drinků a začal znovu o tom, jak my holky, máme nosy nahoru, pokud jde o muže, a jak nemůžeme získat manžela, když nejsme řádně vděčné za jakoukoliv, mužskou pozornost.“

„Omlouvám se, že Clayovy lži o mě, zruinovaly i tvou pověst. Ale jakmile budeš na vysoké, slibuji, že si najdeš opravdu hodného mladého muže.“

„Ach, jo; obavy, že budu coura díky tvé společnosti,“ zasténala Trisha a způsobila, že se Nicholas usmál, když dívka přitiskla hřbet ruky na své čelo. Pak ale vystřízlivěla. „Řekni mi pravdu, Jules: Líbilo se ti to?“

„Líbilo co?“

„Ten polibek dneska. Jaké to bylo, být vtažena do náruče velkého, silného muže a takhle políbená? Nebyl to žádný rychlý polibek. Myslím tím, vypadalo to opravdově. Tak jaké to bylo?“

Nicholas přestal dýchat.

„Vážně to chceš vědět?“ zašeptala Julie, na což Trisha hned přikývla. „No, dobře že přestal,“ řekla s přikývnutím, „protože jsem byla vteřinu od toho, že ho políbím zpátky.“ Zahihňala se. „Proč myslíš, že skoro utíkal ke své dodávce? Určitě cítil, že jsem připravená, dostat ho na kolena.“

Nicholas sotva zadržel své zahuhňání. Přestal, protože cítil, že Julie začíná panikařit. Nebo, možná byla připravená mu dát facku.

„Políbila jsi ho zpátky?“ vyjekla Trisha překvapeně.

Nicholas slyšel Juliin povzdech a viděl, jak se natáhla a jemně se dotkla Trishi na tváři. „Skoro. Ale zjevně je to tak dlouho, že jsem zapomněla, jak na to.“ Stáhl ruku. „Ale jestli budeš přísahat, že to neřekneš živé duši, musím přiznat, že se mi líbila ta malá ochutnávka vášně.“

„Protože ti to připomnělo, když jste se s Clayem vzali?“

Julie se najednou zakuckala smíchem. „Dobré nebe, ne. Zjistila jsem už dávno, že co jsem cítila ke Clayovi, byla jen hloupá pubertální touha, kombinovaná se vzrušením z toho být vdaná a dostat se z tohoto ospalého města.“

„No, Spellbound Falls už nikdy nebude ospalé.“ Zívla si Trisha nahlas. „Ne, od toho zemětřesení.“

„Ne,“ souhlasila Julie a přetočila se na břicho, se zasténáním. „Pro jednou jsem ráda, že nemám žádná prsa, takže můžu spát na břiše, dnes v noci – na rozdíl od vás, slečno Vnadná.“

„Měla bys prsa, kdybys vážila víc. Nejíš celý den, protože jsi příliš šetřivá, aby sis koupila oběd v resortu, a táta ti nedovolí si nic brát sebou, pokud mu nebudeš platit nájem.“

„Nebudu platit nájem, když peru jeho a Reggieho oblečení, vařím jim jídlo a uklízím po nich. Budu muset sáhnout do úspor, abych opravila ten starý pickup, ačkoliv to znamená špatnou investici.“

„Můžu se vrátit k ježdění školním autobusem.“

Julie zvedla hlavu. „Ne, to nemůžeš. Potřebuješ zůstat déle kvůli mimoškolním aktivitám. Jsou důležité pro vysokou. A mimo to, pokud začneš domů chodit ve tři, táta a Tom tě zapojí do práce a přísahám, že to tam vypálím do základů, jestli si zlomíš záda při stohování palet se šindeli.“ Nicholas viděl, jak si Julie zívla a znovu se uložila na srolovanou košili. „Pojď, jdeme spát. Myslím, že ten aspirin, co jsem si vzala, pracuje a ten panák rumu začíná konečně zabírat. Budu zpátky v bojové formě, zítra ráno. Dobrou, sestřičko,“ řekla. „Sladké sny.“

„Dobrou, Jules.“

Nicholas stál jako přibitý a nemohl se rozhodnout, jak se cítí. Na jednu stranu, by mu nevadila pozdně-noční návštěva Campbellova statku, přesto byl také užaslý nad nezdolností Julie a Trishi. Zatraceně, neznal moc mužů, kteří by byli tak bojovní, jako tyto dvě ženy, kdyby čelili tomu, čemu čelily ony.

Čekal, dokud se jejich dech nestal pravidelným ve spánku, pak tiše opustil kostel přes suterén. Ale místo aby zamířil do své dodávky, otočil se a vešel do lesa. Jak předpokládal, našel Trishino tmavě zelené SUV, zaparkované na zarostlé cestě, dost daleko, aby bylo schované od hlavní silnice.

Což naznačovalo, že to nebylo poprvé, co hledaly útočiště v kostele.

Nicholas si stáhl klobouk více do čela, avšak měl lepší náladu, když šel zpátky k autu. Ale místo aby nasednul, když k němu došel, stál a díval se skrz déšť na kostel a vážně cítil, jak se začíná usmívat při zjištění, že Julie Campbellová se ani zdaleka mužů nebála, ale byla jimi jednoduše znechucená. No, většinou z nich, pomyslel si, ale každopádně jí zjevně nevadila malá ochutnávka vášně od obra, který jí zkoušel pomoct.

Ale dřív, než bude příliš vzrušený, usoudil Nicholas, když nasedl do dodávky a zamířil k Nova Mare, musí vážně zjistit, jestli ta žena má ráda kočky.