THOAH - 1. kapitola

Překlad: Lucianna

Nicholas se díval předním sklem a pozoroval tři mladé muže, kteří vystoupili z posledního modelu pickupu, na vzdálené straně parkoviště pro zaměstnance, dole pod Whisper Mountain. Ale čím víc ten muž, co seděl vedle něj, vysvětloval, proč ho požádal, aby s ním sem dneska zajel, tím zmatenější Nicholas byl. Rowan byl druhým velitelem ochranky Nova Mare a dostatečně schopný, vypořádat se s problémy resortu sám.

„A důvod, proč jsi jednoduše nezasáhl?“ zeptal se Nicholas. Jak se tak díval, jeden ze třech mladíků zvedl kolo z pickpu a opřel ho o strom, u starší, zablácené dodávky, kterou zaparkovali vedle. „Nejsou na pozemcích resortu, Julia Campbellová je zaměstnankyně, a pokud vím, udržovat naše lidi v bezpečí, je v popisu tvé práce.“

Zjevně ani trochu zastrašený, zavrčením v šéfově hlase, Rowan zavrtěl s odfrknutím hlavou. „Pokud jsem se něco naučil za poslední rok, co žiju tady ve Spellbound Falls, tak to, že obyvatelé Maine, nemají rádi, když se jim cizinci pletou do jejich záležitostí – zvlášť do rodinných záležitostí. Její bratr je ten s tím chmýřím místo vousů.“ Rowan se zamračil, když si mladí muži zapálili cigarety a opřeli se o zářivě červenou dodávku, kterou přijeli. „A nezasáhl jsem minulý týden, protože jsem měl strach, že to může věci pro Julii jen zhoršit, až přijde domů. Tady jde,“ řekl, když autobus pro zaměstnance, zastavil uprostřed parkoviště.

Nicholas se naklonil a zastavil Rowana od vystoupení ven. „Seďme a chvíli se dívejme. Říkal jsi, že on tu je každý pátek, čeká na ni až půjde z práce, a že je zřejmé, že po ní chce peníze?“

Rowan přikývl. „Obvykle je má v kapse a prostě mu podá nějaké bankovky. Ale minulý týden, chtěl očividně víc, než mu nabízela a popadl její kabelku. Trochu zápasili, ona prohrála a on vytáhl její peněženku, vyndal hrst peněz a hodil peněženku a kabelku na zem, pak nasedl do své dodávky a odjel. Ten grázl se ani neobtěžoval ji vzít domů, ale nechal ji jet na kole v dešti. Támhle, je to ta v červené vlněné bundě a černých kalhotách, nese ty prázdné pytle,“ řekl Rowan, a přikývl na pracovnici, co vystoupila z autobusu.

Nicholas viděl, jak žena v červeném zaváhala, když spatřila tři mladíky, opřené o pickup, pak viděl, jak narovnala ramena a zamířila k nim – její bratr se narovnal, když ji uviděl.

Julia Campbellová byla vyšší, než je průměr na ženu a měla silný cop světle hnědých vlasů, který, jak Nicholas měl podezření, se mohl rozlétnout do změti loken, kdyby se uvolnil. Stmívalo se a začínalo sněžit, takže nemohl vidět barvu jejích velkých očí, usazených v oválné tváři, na krásně dlouhém krku. Její postoj byl skutečně ženský a krok měla rozhodně energický, ačkoliv byla na konci pracovního dne. „Je starší, než jsem očekával,“ řekl, předpokládajíc, že bude sotva náctiletá, soudě podle věku jejího bratra.

„Ptal jsem se řidiče toho autobusu na její jméno, po tom malém zápasu,“ řekl Rowan, „pak šel do tvé kanceláře a zkontroloval její zaměstnanecký list. Bylo jí třicet, minulý měsíc, byla vdaná, ale rozvedla se. A ačkoliv jsem zjistil, že její matka je mrtvá a ona žije s otcem někde na cestě odtud do města, vybrala svou sestru, jako nejbližší osobu, kdyby se měl někdo kontaktovat. Ty pytle, co nese, byly ráno plné. Její rodina zpracovává cedry a Julie zásobuje resort třískami a šiškami pro krby, aby měla něco ke mzdě a spropitnému. Pracuje na úklidu od úterý do soboty a podle toho, co jsem dokázal nenápadně zjistit, chce být vždycky napsaná na stejných osm chatek.“

Nicholas se na něj podíval a pozvedl obočí. „Nějaký konkrétní důvod, že ses stal expertem na jednu z našich zaměstnankyň?“

„Měl jsem obavy,“ zavrčel Rowan na oplátku. „Svatý Prométhee, chlape, jsem dost starý, abych byl její otec.“ Najednou se usmál. „A tvým, pane,“ řekl protáhle, právě když Julie Campbellová došla k bratrovi, s rukou už nataženou s nějakými penězi. „Nerad se pletu do rodinných záležitostí,“ pokračoval Rowan. „Ale taky nemám rád, když vidím, jak je žena obtěžovaná. Proto jsem za tebou dneska přišel a požádal tě, abys pomohl se rozhodnout, co dělat – pokud něco.“

„Naše pravomoc končí s hranicemi pozemků resortu, což znamená, bychom neměli zasahovat na…“ Nicholas se zastavil uprostřed slova. Julie prostě dala bratrovi peníze, pak se otočila pryč, když ji chtěl chytit. Obešla ho, vytáhla sadu klíčů z kapsy a zamířila ke starému pickupu, ale znovu se zastavila, když ti zbývající kluci, jí zastoupili cestu.

Nicholas byl venku z auta a na půl cesty přes parkoviště, když viděl, že Juliin bratr ji začal tahat ke kolu, zatímco se snažil jí vzít klíče. „Pojď, Reggie, sněží,“ řekla, když se vyhnula zaměstnancům, kteří chodili ke svým autům. „Dovez mě domů.“

„Nejedu zpátky do města,“ řekl ten grázl a stále ji táhnul. „Táta zase pil, takže strávím víkend v Coreyho kempu.“ Konečně jí vzal klíče a zatřásl jí s paží. „Měla jsi dneska nechat klíče pod rohožkou, abych si mohl odpoledne vzít auto. Musel jsem čekat čtyři zatracené hodiny ve městě.“

Vytrhla se z jeho sevření. „Nechala jsem si je, abys mě mohl odvézt domů.“

„To se nestane, ségra. Šlápni do pedálů a ujedeš bouři. A mezi tím můžeš vymyslet, jak od teď budeš vozit své třísky na kole, protože moji dodávku už si nevezmeš.“

„Nějaký problém?“ zeptal se Nicholas přímo za klukem.

„Nevím o žádném,“ odsekl kluk, když se otočil, ale hned klopýtl dozadu, když zjistil, že se dívá do široké hrudi. „Kdo zatraceně jste?“ zeptal se a udělal další krok dozadu.

„Ředitel ochranky Nova Mare,“ řekl Nicholas a šel za ním, krok za krokem. Podíval se přes chlapce na Julii. „Potřebujete pomoct, slečno Campbellová?“

Vykulila oči, očividně překvapená, že zná její jméno, než sklopila pohled a zavrtěla hlavou. „Ne, všechno je v pořádku.“

„Já padám,“ řekl kluk, natahující se ke dveřím své dodávky.

Nicholas dal ruku na dveře, aby je udržel zavřené. „Myslím, že tě tvoje sestra požádala, abys ji odvezl domů.“

„Ne, to je ok,“ řekla Julie, když mířila ke stromům. „Rozhodla jsem se, že raději pojedu na kole.“ Dala své pytle a kabelku do košíku, který byl připevněný k řidítkům, pokývla na Nicholase s nuceným úsměvem a pak vedla kolo podél okraje lesa, než zabočila na parkoviště o několik aut dál.

S podezřením, že měl Rowan pravdu v tom, že zasahování by jí způsobilo víc problémů, se Nicholas otočil ke klukovi. „Jen zaslechnu, že jsi znova položil ruku na svou sestru,“ řekl tiše, „na pozemcích resortu, nebo mimo ně, ty a já si uděláme dlouhou procházku do lesa, jasné?“

„To mi zatraceně vyhrožujete?“

Nicholas se naklonil, čímž přitlačil toho grázla na zablácené dveře. „Jo,“ řekl stručně. Pak se otočil a šel ke svému pickupu. „Jeď autobusem zpátky na horu,“ řekl svému zástupci, když ten muž srovnal krok vedle něj. „Já dovezu slečnu Campbellovou domů.“

„Tolik k nezasahování,“ řekl Rowan s úšklebkem, když zamířil k autobusu a mávnul přes rameno.

On musel zasáhnout, usoudil Nicholas, když nastoupil do dodávky, protože ani on nedokázal stát, když viděl, že je nějaká žena obtěžovaná, stejně jako Rowan. Nastartoval auto, ale pak musel čekat, než několik aut projede kolem něj, než se mohl za ně zařadit. A proč Julie Campbellová nechává nějakého fracka, o polovinu mladšího, s ní takhle zacházet? Pokud ten malý bastard chce peníze, měl by se na ně zatraceně zapotit a ne je tahat ze sestry.

Nicholas uvolnil čelist a zapnul stěrače předního skla, aby odstranil sníh. „Není to moje záležitost,“ zamumlal, a konečně vyjel na hlavní silnici, za procesí odjíždějících zaměstnanců. „Jen se ujistím, že se dostane domů, aniž si zlomí ten svůj roztomilý krk.“

Pracoval v Nova Mare něco přes rok a stále nemohl pochopit místní, což bylo matoucí, vzhledem k tomu, že nebyla země nebo kultura, kterou by tak dlouho studoval – některé důvěrně. Ale obyvatelé Maine vypadali uzavření do sebe; nesnesitelně klidní, zatvrzele soběstační a velmi odolní. Také byli hluboce hrdí, zvláště ženy.

Nicholas se zamračil ven z předního okna. Nejenom, že byly ty ženy hrdé, některé byly dost odvážné, pokud šlo o získání něčeho – nebo někoho – co chtěly. A zjevně spousta z nich, chtěla neobvykle vysokého, modrookého ředitele ochranky Nova Mare. Což se stalo dost velkým problémem, jelikož nechtěl být nejžádanější partií Spellbound Falls – jak se šeptalo kolem. Proboha, některé kousky těch žen, hraničily s bezostyšností.

Ne, že by chtěl žít jako mnich, když náhodu nějaká dáma, zachytila jeho zájem. Jen prostě dával přednost tomu, když je to on, kdo o něco usiluje.

Takže jak je možné, že tahle, rozhodně krásná, Julie Campbellová, unikla jeho pozornosti?

Nicholas viděl auta před ním, uhnout přes dělící středovou čáru a jeho světla padla na Červenou Karkulku, vedoucí kolo po ztemnělé silnici, v téměř oslepujícím sněžení. Stáhla si kapuci přes hlavu a zápasila s tím, aby udržela, sněhem obalené kolo, mimo příkop, a přemýšlel, proč žádný ze spolupracovníků, jí nenabídl odvoz.

V pokušení dohnat jejího bratra a vzít toho grázla na jednosměrnou procházku do lesa, musel Nicholas sám sebe uklidnit a povolit znova čelist, když projel kolem ní a zajel ke straně. Vystoupil z auta, ale pak musel chytit sedlo kola, když Julie jednoduše zahnula na silnici, aby ho obešla. „Vezmi si kabelku z košíku,“ řekl, když vzal kolo za rám. „Vezmu tě domů.“

 Zvedl kolo, když se nehýbala – což jí přimělo, aby s vyjeknutím popadla kabelku – a dal ho do dodávky, ale pak musel vzít Julii za paži a popohnat ji z cesty, když několik aut projíždělo kolem nich. Otevřela dveře spolujezdce, ale pak jen stála a zírala na sedadlo ve výšce hrudi.

Znova tiše vyjekla, když ji vzal kolem pasu a zvedl ji do auta. Nicholas zavřel dveře dřív, než mohla vidět jeho úsměv při zjištění, že oči Julie Campbellové – dlouhé řasy měla plné sněhových vloček – byly krásně hnědo-zlaté. Kočičí oči, usoudil, s potenciálem být žhavě zvoucí v jedné minutě a zatvrzele odměřené v další minutě.

A nebylo zajímavé, že on náhodou měl rád kočky?

Po tom, co obešel předek dodávky, vklouzl za volant, zkontroloval boční zrcátko a vyjel zpátky na silnici. „Musíš mi říct, kde bydlíš,“ řekl do ticha, přerušovaného jen zvukem stěračů na předním skle.

„Jen pár mil vpravo. Um, díky.“

„Je mi potěšením.“ Stáhl si zuby jednu rukavici, zapnul topení a pak k ní natáhl ruku. „Nicholas.“

Zaváhala, potřásla mu rukou, aniž by si sundala své rukavice a pak se vrátila k tomu, že objala svou kabelku na hrudi. „Julie.“

Co Nicholas měl nejvíc rád – a paradoxně i nejméně – u koček, byla jejich urputná nezávislost, zatímco za jejich nejroztomilejší vlastnost, považoval jejich obecný nedostatek hlasového projevu. A ačkoliv mohl jen předpokládat, že Julie Campbellová by mohla být urputně nezávislá, soudě podle jejího odhodlání raději jít domů ve sněhové bouři, než požádat spolupracovníky o svezení, také se projevovala, jako málomluvná žena. „Jak dlouho pracuješ v Nova Mare.“

„Od května.“

Jen šest měsíců. „A předtím?“

„Obsluhovala jsem u Opilého Losa přes víkendy a pracovala v naší firmě přes týden.“

Wow, celá věta. „Takže jsi tady žila, když se pohnuly hory a zemětřesení přeměnilo Bottomless na vnitrozemské moře, před třemi a půl lety?“

„Ne, žila jsem severně od Bangoru. Ale i tam jsme to zemětřesení cítili.“

„Pracuješ na úklidu pokojů, že ano?“

„Ano.“

Nicholas cítil, jak se mu znova stahuje čelist, když získal úplně nový pohled na ženy, které si stěžovaly, že mluvit s ním, je jako trhání zubů a zkoušel se rozhodnout, co ho na téhle konkrétní ženě rozčilovalo. „Baví tě práce v Nova Mare?“

„Velmi,“ řekla a lehce přikývla, když zjevně slyšela ostří v jeho hlase. „Paní Oceanová je skvělá šéfka. Tahle schránka je u naší silnice.“ Natáhla se po kličce dveří. „Můžeš mě vyhodit tady. Bydlím jen kousek odtud.“

Nicholas odbočil a pokračoval dál a potlačil další úsměv, když slyšel, jak jeho spolucestující sotva znatelně povzdechla. „S tímhle počasím to vypadá, jako by tvoje dny ježdění do práce na kole, byly u konce. Nemáš auto?“

„Je… je v opravě.“

Musela to být velká oprava, když mu Rowan řekl, že Julie jezdí do práce na kole už měsíc – kromě pátků, kdy si zřejmě půjčuje bratrovu dodávku, aby přivezla třísky a šišky. A tvrzení té ženy o krátké cestě, bylo dost podhodnocené, vzhledem k tomu, že jel po té rozježděné cestě už přes míli a nikde ani známka domu.

A stále nemohl přijít na to, co ho rozčiluje. Nebylo to nic, co by řekla, nebo neřekla, prostě něco bylo… divné. Ne, že by to byla jeho starost, když se jen ujišťoval, aby se jedna z jejich zaměstnankyň dostala domů, aniž by vběhla pod sněhový pluh.

Opravdu byla tichá jako kočka a přesně jako… To bylo no; Julie Campbellová se nehýbala. Nevrtěla se, nestáhla si kapuci, a dokonce si ani neotřela tající sníh z obličeje a dokázala se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu s ním. Neptala se na to, že se objevil, aby ji vzal domů, ani neprotestovala proti jeho zacházení.

Nicholas věděl, že první obranou týrané ženy, je naučit se nepřitahovat na sebe pozornost – zvlášť nežádoucí mužskou pozornost. Pro lásku boží, nechala naprostého cizince, aby ji hodil do dodávky, aniž by se aspoň zamračila.

Pravda, všichni, kdo měli cokoliv do činění s Nova Mare, ho znali aspoň od vidění a Julie pravděpodobně usoudila, že kdyby nemohla věřit šéfovi ochranky, nemohla by věřit nikomu, ale mohla se aspoň zeptat, proč zasahoval dneska na parkovišti a vzal jí domů bez otázek.

Takže, vybírala si Julie Campbellová své bitvy, nebo se bála mužů?

Ne, že by to byla jeho věc.

Konečně spatřil dům, sedící dvě míle od hlavní silnice a zajel vedle zářivě nové dodávky, která byla zablácená, stejně jako bratrova. Vypnul motor, když viděl, že se světla na verandě rozsvítila, pak se rychle natáhl, když Julie otevřela dveře. „Počkej, pomůžu ti dolů,“ řekl, vystoupil a obešel kolem přední kapoty auta, nepřekvapený, že neprotestovala. „Měl bych nechat dát nainstalovat stupačky,“ pokračoval, když ji dával na zem. „Opatrně, pod sněhem je led. Nech mě vyndat tvoje kolo a dojdu s tebou…“

„Julie! To jsi ty, holka?“ zavolal podsaditý muž, když šel dolů po schodech v pantoflích a bez kabátu a v ruce držel velkou sklenici. „Kdo je to s tebou? Pošli ho pryč a řekni tomu hlupákovi, že zavírám v poledne v pát…“

„Tati, buď opatrný!“ vykřikla Julie, spěchajíc k domu, když ten muž minul spodní schod.

Nicholas pustil kolo a běžel za Julií, když její otec klopýtl směrem ke stromu, ale skončil rozpláclý tváří ve sněhu – a stáhnul Julii sebou, když zkoušela zastavit jeho pád.

Začalo to jako komedie plná omylů a Nicholas se ocitnul v přetahované, když ji ten muž zkoušel použít k tomu, aby se vytáhnul nahoru, než Nicholas konečně vyprostil Julii a postavil ji z cesty. „Pomohu vám,“ řekl, chytil muže pod pažemi a zvedl ho na nohy.

„Říkal jsem té zpropadené holce, aby tady ráno rozházela popel z kamen,“ zabručel muž a doklopýtal k velkému stromu, který předtím minul. „A kde vůbec zatraceně je? Měla by přijít rovnou ze školy domů a uvařit mi večeři.“ Ukázal na Julii, když se narovnala po zvednutí kabelky. „Je to tvoje chyba. Co jsi jí dala to auto, nikdy nepřijde domů.“

Julie se rozpačitě podívala na Nicholase a pak šla k otci. „Trisha ti říkala, že má dnes odpoledne zkoušku s kapelou,“ vysvětlila mu, právě když malé SUV zajelo vedle Nicholasovy dodávky. „Už je tady. Pojď, tati, půjdeme dovnitř a já ti uvařím vejce a slaninu.“

Otec ji odstrčil pryč. „Vylil jsem si pití,“ zavrčel, ukazujíc na prázdnou sklenici na zemi. Pak pohlédl na Nicholase. „Nikam nepudu, dokáď se neseznámím s tvým přítelem.“

„Jules,“ řekla mladá žena, pospíchajíc k ní, ale chytla Julii za paži, když uklouzla na ledu. „O co jde? Co se děje?“

„Vy obě, holky, byste měly změnit přístup,“ odsekl otec a přimhouřil oči proti vířícímu sněhu, když ukázal nejistým prstem na ně. „A nemyslete si, že to neudělám, ani proto, že to bylo jen chvíli.“

Nicholas se donutil povolit pěsti, když přistoupil k očividně opilému muži. „Pomohu vám do domu, pane Campbelle,“ nabídl a jeho stisk – a pravděpodobně jeho velikost – umlčel jakýkoliv protest.

„Očekávám, že muž, který chce chodit s mojí dcerou, mě nejdřív požádá o dovolení,“ zamumlal, když ho Nicholast manévroval nahoru po schodech.

„Já nechodím s vaší dcerou, pane. Jen jsem ji přivezl domů z práce.“

Muž se trhnutím zastavil ve dveřích a osvobodil se, a světlo verandy odhalil jeho krví podlitý pohled. „Myslíš si, že jsi moc dobrý, pro moji Julii?“

„Tati,“ protestovala diskutovaná žena, když otevřela dveře.

„Pojď, tati,“ řekla její sestra, a tlačila otce, zatímco Julie táhla. „Musíš se dostat dovnitř, než se nastydneš.“

Pan Campbell setřásl obě dívky a pak chytil Julii za paži a zatřásl s ní. „To je důvod, proč nemáš dalšího muže,“ zavrčel. „A proč jsi přišla o toho, kterého jsi měla. Kolikrát ti mám říkat, že máš ukázat trochu vděčnosti, když je k tobě muž milý?“ Strčil ji před Nicholase. „Řekl bych, že odvoz domů ve sněhové bouři, zaslouží polibek.“

Julie a její sestra najednou zalapaly po dechu a Nicholas ztuhnul, když zjistil, že ten chlap to myslí vážně. A jestli Julii její otec postavil do neobhajitelného postavení, tak Nicholase přivedl do obtížné situace. Pokud se prostě otočí a odejde, ten opilý idiot by se na ni nejspíš naštval.

„A ne jen nějaký plachý letmý polibek na tvář,“ pokračoval pan Campbell, a šťouchnul do své zmrzlé dcery tak silně, že klopýtla dopředu.

„Tati,“ zavrčela její sestra a chytla Julii za bundu, aby ji stáhla zpátky.

No, zatraceně. Nicholas vtáhl Julii do náruče, sklonil hlavu, když jí zvednul na špičky a políbil ji – a ujistil se, aby to bylo dost dlouho na to, aby uspokojil toho bastarda, že je řádně vděčná. „Bylo mi potěšením,“ zamumlal, když ji pustil a narovnal se pryč. Lehce se uklonil, pak se otočil, sešel schody, nasedl do auta, vycouval a vyjel na cestu.

Rozhodně to není jeho věc, usoudil, když se jazykem dotknul svých rtů – které, jak si všimnul, teď mají chuť máty.