S&S - PROLOG

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Party by měly působit radost. Evelina Conti sledovala hosty na své party k příležitosti oslavy jejích osmnáctin, každý z nich měl v jedné ruce drink. Všude kolem zněl smích a všechny oči soustředěné na ni, cítila cokoli, jen ne štěstí. Věděla, co si mysleli.

Princezna Conti.

Konečně byla ve správném věku, připravena pro mafii, kdy jen mohla čekat, až přijde to správné příjmení.

Evelina našla v davu svou matku a otce. Vypadalo to, že tento rok její rodiče pořádali tu největší party mafie. Na oslavu Evelininých narozenin přišli všichni. Mia stála po boku svého manžela, kvůli davu měla v tváři upřímný úsměv a po očku sledovala svého manžela. Bůh věděl, že pokud by na něj nedávala pozor, Riley by se rozběhl za prvním slušně vypadajícím zadkem, který by uviděl.

Evelina se s povzdechem opřela o zeď a snažila se být neviditelná. Vzhledem k tomu, že se jednalo o party, která byla pořádaná kvůli ní a měla být pro všechny lidi v přímo v centru pozornosti, to bylo těžké.

Pokud se jednalo o tyhle rodiny: Trentini, Rossi, DeLuca a její vlastní Conti, nikdy nic nebylo skutečné. Všechno to bylo jen pozlátko navenek.

Mafie byla vždycky taková. Kdo měl čeho nejvíc, kdo se koho snažil překonat, a kdo se dokázal udržet nahoře nejdéle. Jistě, hráli dobrou hru a u večeře se chovali mile, jako to dělají všechny dobré mafiánské rodiny, ale hned za rohem vždy číhala žárlivost, chamtivost a násilí.

Evelina měla pocit, jako by její narozeniny nepředstavovaly nic jiného než jen další den. Jenže tentokrát to ona představovala cenu rodiny. Byla tou jedinou věcí, kterou mohli předvést. Jediná dcera, dokonalá dcera. Byla v tom nejlepším věku, aby se otec začal porozhlížet po někom, za koho ji provdat. Mohla být tím, kdo dostane rodinu Conti na vrchol v chicagské mafii, případně v jakémkoli jiném zločineckém syndikátu.

Její budoucnost byla nejistá. 

Tohle nebyl šťastný den.

„Ahoj,“ řekl Adriano, který vklouzl na místo vedle Evelinina boku.

Na mladšího bratra se falešně usmála. „Ahoj.“
„Byl jsem venku obdivovat tvé nové auto. Táta aspoň vybral dobrou značku.“

„To tuším.“

Riley ráno předal Evelině klíčky od nádherného dvoumístného BMW s elektromotorem. Auto mělo na kapotě obrovskou růžovou mašli a jeho interiér byl z bílé kůže s modrými detaily. Bylo ohromující. Byl to také jen další způsob, jak ji její otec kontroloval.

Auto nepředstavovalo svobodu, protože Riley jí ho mohl snadno vzít. Pravděpodobně v sobě mělo zabudované sledovací zařízení. Oslava osmnáctin neznamenala vůbec nic, protože byla stále pod otcovou nadvládou.

„Máma vypadá šťastně,“ poznamenal Adriano.

„Dokud táta udrží ruce a oči na ní, tak jistě.“

Adriano se tlumeně zasmál. „Pravda. Kde je tvá kamarádka?“

„Hmm?“

„Lily. Neměla by tu být?“

Lily DeLuca byla Evelininou nejlepší kamarádkou tak dlouho, co si jen pamatovala. Když vyrůstaly, obě chodily na ty samé soukromé školy, a vždycky si byly blízké. Ale pak přišla maturita a ta je rozdělila. Dívky opustily internátní školy, aby se vrátily zpátky do života. Do Chicaga se vrátila jen Evelina.

„Ne, není tu,“ řekla Evelina.

Adriano se zamračil. „Kde sakra je?“

„Dino ji nechal odjet do zámoří. Toulá se a tak. Cestuje.“

Je svobodná, baví se a je daleko odtud.

Evelina svou kamarádku zbožňovala, ale zároveň na ni i žárlila. Podmínky Lilyina života nebyly stejné jako ty Evelininy. Lilyini dva starší bratři ji pustili, zatímco Evelina byla donucena vrátit se domů, zapsat se na vysokou v Chicagu a plnit své povinnosti jako dcera svého otce. Lilyin nejstarší bratr, Dino, dal své sestře volnost, aby si dělala to, co si přála.

„Ona se vrátí,“ řekl Adriano s pokrčením ramen. „Nemůže mimo rodinu zůstat moc dlouho.“

O tom Evelina pochybovala. Lily mafii nesnášela za to, že z ní udělala sirotka.

„Jak myslíš,“ řekla Evelina a odlepila se od zdi. „Jdu se projít.“

„Nechoď daleko.“

Správně. Protože její otec by ji stále mohl chtít předvést tak moc, jak jen mohl.

„Táta mluvil o tom, že si s ním máš později zatancovat či tak něco,“ dodal její bratr.

Evelina střelila pohledem po Adrianovi a svého bratra zhodnotila. Adriano vypadal starší než na svých šestnáct let. Ale to nebylo to, co ji na bratrovi zaujalo nejvíc. Vypadal tím dnem, hosty a party unavený.

Od doby, co se vrátila z internátní školy domů, si všimla toho, že Adriano se začal postupně nořit do rodinných obchodů. Takhle to v mafii chodilo. Jakmile jste si jednou namočili prsty, strčili vás do bazénu plného vody až po hlavu.

Evelina si nemohla pomoc, ale musela přemýšlet, zda ohledně té věci dal bratrovi někdo možnost rozhodnout se. Vstoupil Adriano do la famiglia proto, že chtěl, nebo proto, že ho do toho zatáhnul jeho otec? Doufala, že byl lepší než tohle a lepší než jeho otec. Doufala, že Adriano dokáže víc, než přimět svou ženu brečet, trpět a toužit.

Že tak nějak dopadne lépe, než jejich matka a otec.

„Nebuď jako táta,“ řekla Evelina.

Adriano zvedl obočí. „Hmm?“

„Slyšel jsi mě.“

Nebuď jako on, chtěla zopakovat. Nebuď kreténem. Nepodváděj svou manželku. Nevystavuj své děti kvůli téhle pitomé hře, kterou všichni hrají. Buď lepší než Riley Conti.

„Buď dobrým člověkem, Adriano,“ řekla Evelina tiše.

Adriano se usmál. „Snažím se.“

„V to doufám. Budeš mě krýt, pokud mě táta přijde hledat?“

„Jistě, Eve.“

Když si byla Evelina jistá, že si jí nikdo nevšímal, vyklouzla ven z davu. Neztrácela čas a zamířila do přilehlé garáže, aby se nadechla vzduchu bez lidí. Garáž by měla být kromě aut jejich rodičů prázdná, ale nebylo to tak. Když vešla dovnitř, ocitla se přímo uprostřed ostré hádky dvou mužů.

Dino DeLuca stál těsně před svým bratrem Theem. Prakticky se dotýkali špičky u nohou. Mezi oběma bratry byl pětiletý věkový rozdíl, s tím, že Theo byl ve svých třiadvaceti tím mladším z nich. Vzhledem k tomu, že jejich strýc Ben DeLuca byl bossovým operačním underbossem, oba byli až po hlavu zabořeni do záležitostí mafie. Rodina DeLuca měla značný vliv. Evelina by mohla spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát byla svědkem hovoru obou bratrů. Obvykle stáli na opačných stranách místnosti, jejich obchody se míjely a jen zřídkakdy na sebe promluvili. Netušila, proč si nebyli blízkými, ale ani si taky nevzpomínala, že by je kdy viděla hádat se na veřejnosti.

„Bože, Theo,“ zasyčel Dino na svého mladšího bratra. Ruce měl podél boků zaťaté v pěst. „Sotva jsi dostal svou zasranou příslušnost a už se to snažíš podělat. Nemůžu za tebe neustále uklízet tvůj bordel. Už ne. Jsi v rodině, takže si své vlastní problémy vyřeš sám. Ale používej u toho hlavu. A to neznamená snažit se dostat do gangu jiné rodiny. Zvlášť ne rodiny Trentini. Bože.“

Theo, aniž by byť jen o okamžik ucouvl, se ušklíbl. „Tohle je o obchodech, nebo o něčem jiném?“

„Přestaň překračovat tu hranici, Theo.“

„Myslím, že to chci.“

Dino na něj hleděl s přimhouřenýma očima. „Nezapomínej, odkud pocházíš, bratříčku. Nezapomínej na to, kdo ti umožnil vstoupit do mafie, drž se svého příjmení a buď na něj hrdý. Dělal jsem to – zasraně nám to nepodělej, Theo.“

„Proč se sakra tak soustředíš na to, co dělám, co? Předtím ses nestaral ani o zasrané hovno, Dino.“

„Drž se v mafii strany DeLuca, Theo. Hadi jako jsou Joel Trentini tě v případě, kdy se nebudeš dívat, jen kousnou.“

„Do toho, s kým dělám obchody, ti nic není, bratře.“

Dino se ušklíbl. „Správně. Jen si to dál mysli.“

S těmi slovy Dino svého bratra míjel a otevřel postranní dveře garáže, která vedla ven. Když vyšel, zabouchl je za sebou tak tvrdě, až se otřásla zeď. Evelininy nohy konečně pochopily příkazy jejího mozku. Otočila se, aby zamířila zpátky do domu.

Hluboký tenor Thea DeLucy ji zastavil. „Nikdo tě nenaučil, že když budeš špehovat lidi, můžeš se dostat do problémů, princezno?“

Když se Evelina přes rameno setkala s pohledem Theových hnědých očí, zamračila se. „Neříkej mi tak.“

„Copak, uráží to tvé city, princezno?“

„Přestaň,“ varovala ho Evelina.

„Dobře, uráží?“

„Ne, ale vypadám, že nosím korunu?“

„Princezny nosí tiáry. Koruny jsou určeny pro královny, zlato.“ The se zlomyslně ušklíbl a přejel ji pohledem od jejích bot na podpatcích až k šatům, které ji končily těsně nad koleny. „Ale to všechno je taky dobré.“

Evelina spolkla knedlík, který se jí začal tvořit v krku. „Proč?“

„Královny mají všechna ta pravidla – neužijí si moc zábavy.“

Sakra.

Evelina byla díky Theovu pohledu nervózní. Když vedle sebe trávili spolu s ostatními čas, ten kluk jí nikdy nevěnoval moc pozornosti. Jistě, byl Lilyiným starším bratrem, ale tíhl ke své vlastní rodině a Evelina k té své. Navíc byl o pět let starší než ona. Kromě Lily nikdy neměli nic, o čem by mohli mluvit a on nevypadal, že by si chtěl s Evelinou povídat o své sestře.

„Vždycky jsi tak tichá?“ zeptal se Theo.

„Ne.“
„Umíš mluvit víc, než jen jednoslovné odpovědi?“

Evelina se zamračila. „Jsi kretén.“

Theo se usmál. „Ne vždy.“
Nelíbilo se jí, jak se mu díky pobavení změnily rysy, jako by měl hned na špičce jazyka něco zlomyslného. Díky ostrým lícním kostem, nezaměnitelnému úšklebku, ostře řezané čelisti a hnědým očím, které byly skoro černé, byl Theo zatraceně nádherný. Co si jen pamatovala, kolovalo dost historek o Theu DeLucovi a ženách, se kterými chodil. Evelina nechtěla být jednou z nich, ale rozhodně nemohla popírat to, že na Theovi bylo něco zajímavého.

To byl ten problém.

Evelina si nemohla dovolit byť jen uvažovat o tom, že by se zapletla s někým, jako byl Theo. Za prvé pro to, že jí to nebylo dovoleno. Zákaz chození s někým bylo jedním z otcových nepřekročitelných pravidel, stejně tak, jako jakékoli chování, které by mohlo zahanbit její rodinu. A za druhé pro to, že Theo Evelinu iritoval.

Opravdu dobrým způsobem.

Theo ji pozoroval, jak tam stojí a díky tomu byla plná zvědavosti, úzkosti i trápení. Přesto se jí to líbilo.

„Měla bych se vrátit -“

„Dovnitř?“ přerušil ji Theo se zvednutým obočím.

„Jo.“

„Mimochodem – vše nejlepší k narozeninám.“
Evelině se na rtech objevil úsměv. „Díky.“

„Osmnácté, že?“

„Jako bys to už nevěděl,“ řekla.

„Ach, já vím.“ Theo jejím směrem kývl bradou a přitom se znovu ušklíbl. „Na podzim na vysokou?“

„Takový je plán.“

„Kolej?“

Evelina se zavrtěla. Nebyla si jistá, kam Theo mířil. „Doufám.“

Theo si zastrčil ruce do kapes tím nejlhostejnějším způsobem, co kdy Evelina viděla. Přešel přes garáž a postavil se vedle Eveliny hned u dveří. Jeho vysoká postava ji přitiskla ke dveřím, aniž by se musel snažit. Byl dost vysoký, proto musela mírně zvednout hlavu, aby mu viděla do očí.

„Ujisti se, že půjdeš na kolej,“ řekl Theo. „Bez ohledu na to, co budeš muset udělat, aby ses dostala zpod tátova područí, to udělej.“

Evelina přikývla. „Zkusím to.“

„Lily vždycky říkala, že sis nikdy neužila zábavy.“

Na to neměla odpověď, protože to byla pravda.

Theo zjevně ani žádnou nečekal. „Dokonce i v internátní škole, kde tě Riley nemohl vidět, říkala, že jsi dodržovala pravidla.“
„Nejsi holka,“ řekla Evelina.

Theo se uchechtl. „To ne.“

„A nejsi dítě Rileyho Conti.“

„Což je dobrá věc.“

„Proč?“

„Protože díky tomu, by tohle všechno bylo skutečně strašné,“ zamumlal Theo a stále ji pozoroval, jako kdyby mohla v kterýkoli okamžik utéct. „Jdi na kolej, Evelino.“

„Eve.“

Theo po ní v hříšném úsměvu blýskl bílými zuby. „Běž tam. Bav se. Prostě ohledně toho buď chytrá.“

„Jaký druh zábavy?“

„Ten špatný. Je tam jen jeden druh zábavy.“

Princezny mají možnost užít si takovou zábavu, jo?“ zeptala se.

„Kdykoli se král nedívá, zlato.“ Theo vyndal pravou ruku z kapsy a dřív, než si Evelina uvědomila, co se stalo, jí polštářkem palce zachytil spodní ret. „A prokaž mi laskavost.“

Evelina zachytila jeho pohled a držela ho. Snažila se zjistit, jakou hru tu Theo hrál. „Jakou?“

„Až si budeš venku chtít užít si zábavu, zavolej mi. Víš, jednou budeš mít dost.“

„Dost čeho?“

Dřív, než Theo svou ruku spustil dolů a vešel do domu, vklouzl mezi její rty.

„Evelino!“

Když Theo DeLeuca mizel dolů chodbou, domem se ozval ozvěnou otcův výkřik.

„Mít dost čeho?“ znovu se zeptala.

Theo, aniž by se otočil, zvedl prsteníček do vzduchu. „Chování se jako princezna.“