Jax - 27. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

„JSEM DEFINITIVNĚ PRO JEDEN Z NICH KOUPIT,“ řekl jsem Carterovi, jak jsem mu pomáhal opláchnout Jet Ski (vodní skútr) po dni stráveném na moři.

„Je to prostě mazec, co?“

„To je. Kolik tě to děťátko stálo?“

„Osmnáct. Obvykle jsou kolem dvaceti dvou. Ten chlápek, kterého jsem tetoval, mi udělal dobrou cenu. Můžeme za ním zítra zajít, jestli chceš.“

„To zní jako plán.“ Vážně chci jeden hned vlastnit. Měl jsem úplně suprový odpoledne. Věděl jsem, že přijít sem mi pomůže. Vždycky to tak je. Je to můj útěk od všech kecy hovadin doma.

Poté, co jsme se sprchovali a převlékli, Carter připravuje lehkou večeři. Přál bych si, abych uměl vařit, stejně jako on.

„Jak ses takhle naučil vařit?“ zeptal jsem se, když jsme nastavili stůl pro naši karetní hru.

„Když jsem byl dítě, moje maminka hodně pracovala. Musel jsem rychle vyrůst.“

Vždycky jsem měl podezření, že rodinný život měl na hovno, jako já. Dalo by se říct - dobře, mohl bych. Bylo to, jako kdybych se díval do zatraceného zrcadla ten první den, co jsem ho uviděl. Problémy vždy najdou problémy. Ale stále ještě nic nevím o jeho životě, než jsme se setkali. Stejně jako já, drží karty těsně u hrudníku.

„A co táta?“

Pokrčil rameny a dal si velký lok piva. Mám pocit, že to dělá, aby mi nemusel odpovědět. „Nikdy jsem se s otcem nesetkal - jsem bastard.“

„Jenom proto, že jsi nikdy neviděl svého otce, nejsi bastard,“ zasměju se.

Dívá se na mě pohledem, kterým mi říká, že na tom, co právě řekl, není nic zábavného.

„Jsem nelegitimní dítě, kokote. Víš, moji rodiče nebyli oddaní, když jsem se narodil. Z technického hlediska to ze mě dělá bastarda. Dokonce se to říká i v zasraném slovníku.“ Hněv v jeho hlase je jasný. Evidentně je to pro něj citlivé téma.

Moje mysl se okamžitě přesune k Maddie. Candice a já nejsme oddaní. To z ní technicky činí také bastarda.

„Lidé už ale takhle nepřemýšlejí, že jo?“

„Úzkoprsí ano.“ Muka, která vidím na jeho tváři, způsobují, že se cítím špatně.

„Hromady lidí mají dneska děti mimo manželství.“

„No, neměli by.“

Teď jsem na řadě, abych si vzal velký lok ze svého piva. „Takže jste to byli jen ty a tvá matka, když jsi vyrůstal?“

„Jo. Ona mi víc než vynahradila, že mám jen jednoho rodiče. Byla skvělá.“

Měl štěstí, že měl alespoň jednoho dobrého rodiče. Je to lepší než dva na hovno. „Vyrostl jsem s otcem, tak mi věř, když říkám, že jsi o moc nepřišel. Je to vážně nadhodnocené. Můj otec je čurák.“

„Takže to z jeho strany jsi kokot?“ zeptal se smíchem.

„Jdi do prdele, kreténe.“

Hodí hlavou dozadu a směje se. Myslí si, že je komik. „Vážně, chlape,“ říká, když se konečně zastaví. „Je mi líto, že tvůj fotřík je čurák.“

Pokrčím rameny, jako kdyby mi to bylo u prdele, ale není. „Rodinu si člověk vybrat nemůže.“

„Na to se napiju,“ řekl Carter a zvedl láhev.

„Na zdraví,“ odpověděl jsem a ťuknul si lahví s jeho. „Kdo vymyslel rodiče?“

„Všechno není špatné. Bez své mámy bych byl ztracený. Kurva, chybí mi.“

Co tím myslí? Prosím, neříkej mi, že zemřela. „Je to jako…, víš, co myslím?“ Nemůžu se ani přinutit, abych řekl něco nahlas.

Zamračil se. „Ne. Nevím - co?“

Naklonil jsem hlavu na stranu, protočil oči do hlavy a vyvěsil jazyk na straně úst. Můj patetický pokus o zahrání mrtvého.

„Jestli je má matka šílená? Ne, není šílená,“ vyštěkl. „Víš, že bych tě teď praštil do hlavy, kdyby byla?“

„Nechtěl jsem vypadat jako šílenec.“

„No, ale vypadal jsi.“

„Jdi do prdele, nevypadal.“

Zakroutí hlavou a směje se. „Co se tedy snažíš říct? Hrajeme teď zasraný šarády? Pro tvou informaci, nenávidím šarády.“

„Ne, nehrajeme šarády, kokote. Pravděpodobně nenávidíš šarády, protože nic nepoznáš.“

„Nepoznám. Prostě to řekni.“

„Prostě se necítím dobře, že bych to měl říct nahlas.“

„Říct, co? Začínáš mi lézt na nervy se všemi těmi záhadnými sračkami.“

„Um… je tvoje máma, víš… vytlačuje sedmikrásky?“

„Vytlačuje sedmikrásky? Myslíš mrtvá?“

Přikývl jsem a stále doufal, že tomu tak není.

„Co to kurva? Ne, není mrtvá. A proč jsi to neřekl? Vytlačuje zasraný sedmikrásky. Kdo tohle vůbec říká?“

„Zřejmě já.“

„Pravda. Evidentně už jsi toho vypil až moc,“ řekne, když se natáhl přes stůl k mému pivu. Chňapnul jsem ho a plácnul ho přes ruku.

„Mazej. To je moje první.“

Přiložím rty kolem vrcholu lahve a napiju se. Když skončím, stále ho držím v ruce, aby mi ho nemohl zabavit. Přimhouří na mě oči, a tak svou volnou rukou sáhnu do kapsy a chytím pár dolarových mincí, abych odvrátil pozornost, a dám je před sebe na stůl. Ve skutečnosti jich mám plnou kapsu, ale vím, že tohle ho popíchne.

Vidím, jak se dívá na mince, a tak jsem dal své pivo dolů a začal jednat i touto rukou. Tím, že začneme hrát karty, se vyhnu dalšímu rozhovoru. To je důvod, proč chlapi nemají moc rozepře, prostě to vsákneme.

„Kde jsou ostatní mince?“

„To je všechno, co jsem si sebou přivezl.“ Pokrčil jsem rameny a pokoušel se jednat neformálně.

„Co? Tři zasraný mince. S tím moc dlouho nevydržíš.“

„Naposledy jsem s tebou vymetl podlahu a před tím taky. Takže pokaždé, když odsud odjíždím, jsou mé kapsy přetížené tvou hotovostí, že mohu jen stěží chodit.“ Tvrdě se snažím udržet vážnou tvář. „Takže jsem myslel, že tento týden budu cestovat na lehko. Což je rozumná věc.“

„Jsi kokot. Víš, že ano?“

„Jak bych to mohl vůbec zapomenout, když mi to stále připomínáš?“ zeptal jsem se a napil se piva. „Začala tvoje mamča žít svůj život? Proto ses sem přestěhoval?“

Nevím, proč stále vytahuju jeho rodinu. Možná proto, že ten zatracený dopis, který jsem poslal své matce, mi stále leží v hlavě. Je to už skoro deset dní a ještě jsem nedostal odpověď. Přestože jsem neměl moc naděje, že bych nějakou dostal, stejně bolí, že jsem ji nedostal. Moje rodina mě může odmítat, jak chce, ale ať se propadnu, jestli jim dovolím odmítnout moji holčičku.

„Co máš s těmi zatracenými otázkami? Moje mamka žije v Sydney s mým zasraným nevlastním otcem. Možná je příbuzný s tvým fotříkem.“

„Možná,“ usmál jsem se. Jsem také přivlastňující osoba, takže chápu jeho nepřátelství.

Zvedne své pivo. „Odstěhoval jsem se sem, abych se dostal pryč od toho dítěte odvedle.“

„Vedle tvého bytu?“

„Ne. Bydlela o dveře dál od mé mamči a toho debila.“

„Takže necháš dítě, aby tě vystrnadilo pryč? Kundičko.“

„Technicky se nejedná o dítě. Zdaleka ne.“ Vzdychne a podle jeho výrazu můžu říct, že na ní myslí, a ne jen jako na kamarádku, pokud chápete, co tím chci říct. „Je malinká, takže jsem jí říkal „dítě“, abych ji zlobil.“

„Byla stalker?“

„Ne,“ směje se. „Byla osina v mém zadku, ale byla dost v pohodě. Odstěhoval jsem se sem, abych mezi námi vytvořil nějakou vzdálenost.“

„Ach. Takže jsi do ní zamilovanej a utekl jsi od svých pocitů namísto toho, abys jim čelil.“ Vím to jen proto, že to bylo přesně to, co jsem udělal s Candicí.

„Sotva,“ vyštěkl. „Nejsem do ní zamilovaný.“

Totéž jsem řekl snad tisíckrát, takže vím, že lže. Jeho slova říkají jednu věc, ale jeho řeč těla říká něco úplně jiného.

„Pravda. Já si říkal to samé.“

„Co to má znamenat?“

„Miluješ ji.“

„Jdi do prdele.“

Nadechne se a vydechne, než zmlkne. Vím, že mám pravdu. Začíná oškrabávat štítek na své láhvi piva, než se mi konečně podívá do očí.

„Tak co bych měl dělat?“

Věděl jsem to, měl jsem pravdu. Je plný sraček. Čím více ho znám, důvody, které mě k němu na začátku tak přitahovaly, se stávají jasnějšími. Jsme si tak podobní, až je to zvláštní.

Znovu ztichne a tak se rozhodnu, že uvolním atmosféru. „Vzpomínáš si, jak jsme mluvili o tom, že bychom možná jednou mohli podnikat společně a založit naší vlastní firmu?“

„Jo.“

„No, myslím, že mám první obchod, jestli máš ještě zájem.“

Přikývne. „Řekni mi více.“

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal o mé první práci na částečný úvazek? Ten, který jsem dostal, když jsem se přestěhoval do Sydney? Pracoval jsem v tomto salonu v Surry Hills o víkendu.“

„Jo.“

„Zkontaktoval jsem se s mým starým šéfem a chce skončit. Koupí loď a přestěhuje se do Queenslandu. Je to podnik založený na vynikajícím místě. Když jsem tam pracoval, vždycky jsme byli plně zaměstnaní. Když jsem mu řekl, že bych měl možná zájem o převzetí, nechal mě projít knihami. Je to zasraná výhra - dělá to opravdu dobře. Několik jeho umělců se zajímá o to, jak se tam udržet. A můžeme najít někoho, komu důvěřujeme, aby to vedl.“

„Kolik za to chce?“

„Věř tomu nebo ne, tržní hodnotu budovy a cenu prodejny.“

„Vážně?“ zeptá se. „A co jeho klientela? Ta určitě nebude v ceně.“

„Hledá rychlý prodej, a jak jsem řekl, je to můj přítel. To je vše co chce, ale musíme mu brzy odpovědět. Už jsem mluvil s bankou. S vlastním kapitálem v mém obchodě můžu získat půjčku bez problémů. Jsem si jistý, že na tom budeš stejně. Budeme schopni splácet – i vydělávat docela velký prachy.“

„Kurva, jo. Mám zájem. Pojďme do toho.“

Bouchneme si pěstmi. „Skvělý. Zavolám mu ráno a můžeme začít jednat.“

Vypadá to, že budeme s Cartem společně podnikat.

Mám z toho opravdu dobrý pocit.

••••

V pondělí musím odejít z práce dřív, abych mohl vyzvednout Maddie ze školy, protože dnes odpoledne má Sophia práci. Dělá spousty katalogů pro obchodní domy. Maddie se mnou zůstane i v úterý, i když většinu času stráví ve škole. Přišel jsem na to, že neberu moc dobře, že ji musím vrátit, když je náš společný čas ukončen. Chci, aby se mnou byla napořád.

Ohlásil jsem se, abych ji viděl v neděli večer na cestě domů od Cartera. Ale z nějakého důvodu mě pohltil pocit viny hned, jak jsem jí uviděl. V hlavě mi vířila Carterova slova: Jsem bastard, nelegitimní dítě. Řekl bych, že je tímto označením zasažen, a přemýšlel jsem, jestli bude někdy o sobě Maddie taky takto smýšlet. Kriste, doufám, že ne.

Cítím na sobě nějaké pohledy matek, když čekám na Maddie před učebnou, ale snažím se je ignorovat. Do tohoto nejdu. V žádném zasraném případě.

„Tati!“ vypískne Maddie, když odchází z učebny.

„Ahoj, Buráčku,“ řekl jsem a objal jí. Vždycky mám pocit, že můj čas s ní je tak omezený. Když jsem ji pustil, položí školní tašku na zem a otevře zip.

„Dneska jsem pro tebe něco udělala.“

„Co jsi udělala?“ Zakřením se jako blázen, když čekám, až to vyndá z tašky.

„Je to malba. Tebe, mne a maminky.“

„Miluju to,“ řekl jsem jí, když mé oči klouzají přes tyčkové postavičky. Naše hlavy zasraně obrovský. Ten v černé čepici musím být já a Candici namalovala růžové vlasy. Malá postava, která stojí mezi námi, je samozřejmě Maddie. Naše ruce jsou spojeny. Vypadá, že naše uspořádání bere dobře, ale znovu se ptám sám sebe, jestli to tak opravdu je.

Zastavíme se pro vanilkovou zmrzlinu. Stal se z toho náš mimoškolní rituál.

První věc, kterou dělám, když dojdeme ke mně domů je, že se podívám, co je v poštovní schránce. Vždycky to zkouším, ale ne s takovou nadějí, jako minulý týden. Hodím si Maddieninu školní tašku přes rameno, a procházím hromadu obálek. Účet, účet - a pak ztuhnu. Ihned rozpoznávám rukopis - je to od mé matky. No to mě poser, odpověděla. Proč mě to přiměje se usmát?

„Tati, pospěš si. Odemkni přední dveře,“ křikla Maddie. „Potřebuji čůrat.“

Podívám se nahoru a najdu ji, jak poskakuje u předních dveří s překříženými nohama. Vyběhnu, rychle odemknu dveře a ona běží chodbou do koupelny.

„Nezapomeň si umýt ruce, až budeš hotová,“ zavolám na ni, když zamířím do kuchyně.

„Ano, tati.“

Položím poštu a Maddieninu školní tašku na snídaňový pult. V okamžiku, kdy můj pohled padne na dopis, úsměv mi zmizí z tváře. Maddienina malá nouzová situace mě rozptýlila. Dlouho se na obálku dívám. Je legrační, jak jsem doufal, že odpoví, ale teď je tady a jí si nejsem jistý, jestli to chci otevřít.

Vybírám si být zbabělec, takže si strčím dopis do zadní kapsy. Jdu vybalit Maddieninu tašku, vezmu obrázek, který udělala, a hrdě ho přitisknu k ledničce magnetem.

Když slyším, jak se v obýváku zapne televizor, naliju Maddie sklenici mléka a na talíři položím několik Oreo sušenek. Večeře bude až za pár hodin a ona je vždy hladová, když se vrátí domů ze školy.

••••

Vypláchnu Maddie z vlasů poslední šampon, když sedí ve vaně. „Jsi připravená vylézt, nebo si chceš chvíli hrát s hračkami?“

„Hrát,“ říká a s úsměvem se na mě podívá, když vytlačuje na vlasy své panenky malé množství šamponu.

„Deset minut, dobře? Pak by byla voda studená.“

Zamířím do jejího pokoje, abych jí ze šuplíku vyndal pyžamo. Mysl se mi vrátí k tomu dopisu. Mám pocit, jako by mi v kapse vypaloval díru. Několik posledních hodin se mi dařilo, abych ho neotevřel, ale najednou už to nedokážu vydržet.

Ruce se mi mírně třesou, když se posadím na Maddieinu postel vedle pyžama a vytáhnu obálku. Znovu se na ni dívám. To je moje rodina, o které mluvíme. Tento dopis může obsahovat cokoli. Zhluboka se nadechnu, když ji roztrhnu a rozložím kus papíru uvnitř.

Milý Jaxsone,

Doufám, že ti tento dopis dojde. Máš pravdu, to jsou roky, co jsme byli v kontaktu. Překvapuje mě, že ses po takové době obtěžoval.

Nebyla jsem úplně šokována, když jsem slyšela, že máš dítě, nebo že ses rozhodl vykonávat tak podřadnou a ponižující profesi. Tvůj otec a já jsme utratili jmění za tvé vzdělání a takhle nám to oplácíš. Jako obvykle máš malý nebo žádný zájem o tuto rodinu, nebo naši pověst. Alespoň, že tvůj bratr není takové zklamání. Kde jsme to s tebou pokazili?

Tvému otci ani bratrovi jsem o tvých novinkách neřekla. Ocenila bych, kdyby se toto špinavé malé tajemství drželo mezi námi. Pokud by to mělo být veřejně známo, mohlo by to vážně poškodit naše dobré jméno. Nelegitimní dítě, Jaxsone - opravdu? Kdy konečně vyrosteš? Tvůj chudák bratr a jeho krásná manželka Jennifer se snaží o dítě, a ty zbouchneš každého na potkání. Nemáš žádnou sebeúctu?

Vaše dcera je ale velmi roztomilá. Vidím na ní nějaké rysy z mé matky, ať odpočívá v pokoji. Ale obávám se, že za daných okolností nebude možné žádné formální seznámení. Ačkoli jí prosím řekni, že jí pozdravuju.

S pozdravem,

Tvoje matka

Zmuchlal jsem dopis a snažil se polknout knedlík v krku o velikosti golfového míče. Malé špinavé tajemství. Jak se opovažuje takhle nazývat mou dceru.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se ovládnout vztek, který ve mně bublal.

Jediná pozitivní věc v tomto dopisu byla zmínka o podobnosti mezi babičkou a Maddie. Miloval jsem tu ženu. Kdyby byla na živu, tak by mou dceru milovala, to vím.

Na hrudi se mi usadí tupá bolest, když si v hlavě zopakuju její slova. Řekni jí, že jí pozdravuju. Dělá si ze mě zasranou srandu? Maddie o ní nikdy neřeknu. Je to moje práce jako otce, abych ji chránil. Neexistuje žádný způsob, jak bych někdy řekl své drahé dceři, že její vlastní tělo a krev s ní nechce mít nic společného. Přesně jak to moje matka řekla v dopise, neměl jsem se ani obtěžovat.

Najednou jsem zcela pochopil Carterovu situaci. Cítil jsem s ním, když mluvil o svém dětství, ale teď ještě víc. Doufám, že moje dcera nikdy takové odmítnutí nepozná. Ne, pokud do toho mám co říct. Pokud jde o mé zkušenosti s rodinou, Maddie je v jejím životě líp bez nich. Ale ani tak to nesnižuje, ten bodavý pocit z odmítnutí mé matky. To bolí mnohem víc než všechno ostatní. Je to jen nevinné dítě. Ale ona je součástí mě, tak proč by chtěli mít co dočinění s ní? Myslím, že nejsem překvapený, že jí ani nedala šanci.

„Jsem připravena vyjít z vany, tati,“ zavolá Maddie.

„Už jdu.“ Zhluboka se nadechnu, postavím se a strčím dopis do zadní kapsy. Potřebuji minutu, abych se dal dohromady. Maddie se o tom nikdy nesmí dozvědět.

Vezmu čistý ručník ze skříňky a zamířím do koupelny. Držím pro ni ručník rozevřený, když se postaví, otočím jí ho kolem těla a vyzvednu jí z vany.

Poté, co jsem jí pomohl do pyžama, klekl jsem před ní, abych ji mohl rozčesat vlasy. Dívá se na mě s vážným pohledem, jako když mě studuje. Usměju se, když zvedne ruku a jemně mi ji položí na tvář.

„Jsi v pořádku, tati? Vypadáš smutně.“

„Smutně? Proč bych byl smutný? Mám tu svou malou holčičku a za pár dní tě budu mít na celý víkend.“ Začnu ji lechtat, načež se rozesměje a kroutí se mi v náručí. Miluju sladký zvuk jejího smíchu. „Nevíš, jak jsem šťastný, když jsi se mnou.“

Obejme mě rukama kolem krku a políbí na tvář. „Miluji tě, tatínku.“

Přitisknu si ji k sobě a zavřu oči, abych zastavil slzy. Ona je všechno, co budu kdy potřebovat. „Také tě miluji, Buráčku. Tak moc.“

Když se její objetí zpevní, mám pocit, jako kdyby viděla přímo skrz mé lži. Je mnohem chytřejší, než jsem si myslel. Srdce se mi pro ni lámáno a ona nemá žádnou představu proč. Moje rodina ji možná nechce, ale můžu ji říct jednu věc, vždy bude mít mě. Vždy.

„Kéž bys mohl žít se mnou a maminkou pořád. Chybíš mi, když jsem v domě Nanny*.“

Zasměju se. Sophia si myslela, že nazývat jí „máma“, by se cítila moc stará, takže si dokážu představit, jak asi bere označení „Nanny*“.(*chůva)

„Taky mi chybíš. Vždycky. Počítám dny, dokud nejsi znovu tady.“

„Shelbyina maminka a táta žijí ve stejném domě.“ Odtáhne se a znovu se mi podívá do očí. „Dokonce spí ve stejné posteli.“ Vykulí oči, když říká poslední část, jako by to byl obrovský skandál. Způsobuje tím můj úsměv.

„Kdo je Shelby?“

„Moje kamarádka, hlupáčku. Je v mé třídě.“

„Ach, ona.“ Nemám tušení, kdo je Shelby.

„Nanny řekla, že až se s Poppym ožení, budou spolu žít. Měl bys sis vzít maminku, pak můžeme všichni žít spolu.“ Vážně se na mě podívá, jako by to mělo být něco, co bych měl skutečně zvážit.

Kurva! K čertu! Kde k tomuhle přišla?