BSL - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

SMS od Olive pro Birdie: Tak moooooc tě mám ráda! Jsem na letišti. Je to tu v pohodě, potkala jsem fajn lidi a jednoho ne tak fajn chlápka, který předběhl ve frontě a dělal si legraci z mé ledvinky!!! Udělám to pro tebe. Slibuju, že najdu tvou VELKOU SEXY LÁSKU a všechno bude fajn, slibuju! SLIBUJU TI TO. A taky si myslíš, že jsou knihovníci sexy? Proč jsou sexy?

Od Birdie: Je tak brzo, Brewsterko! Zníš opile? Ty jsi opilá? Nikdy nepiješ. Oh, Bože, prosím, buď opilá. Kruci! Směju se jen při myšlence na to. P.S. Ano, knihovníci jsou sexy, POKUD JSI OBROVSKÝ ŠPRT. P.P.S. Ledvinka?? Co to má kruci být?!

Páni. Cítím se kvůli všemu taaak mnohem líp. Je to šílené! Cítím se lépe ohledně létání vzduchem v malé plechovce, ohledně jízdy do nové země na vlastní pěst. Kvůli Birdie se samozřejmě pořád cítím hrozně, ale ta bolest v mém srdci byla nahrazená teplým, rozmazaným pocitem v mých tvářích.

Cítím, jako bych vypila celkem dost piva, ale dívám se na svůj půllitr (Dan ignoroval můj požadavek na malou skleničku červeného vína a donesl mi půllitr piva jako všem ostatním) a ten je skoro plný. Divné.

Tak či tak jsem se bavila při rozhovoru s Colinem a jeho kotletami. Čirou náhodou nežije moc daleko ode mě ve Velkém Manchesteru. Vyprávěl mi o své lásce – opravování starých aut, jak vášnivě hrává ragby každou neděli ráno a jak nic nemiluje víc než si v sobotu večer udělat pohodlí na dece, dát si kakao a dobrý film.

„Jo!“ zakřičela jsem, když mi řekl o své zálibě být doma. „Já taky! Všechno, co potřebuješ, je doma. Proč bys chtěl jít ven do nacpaného klubu, kde tě lidé ani neznají!“

„Přesně.“ Horlivě přikývnul. „Krása pohodlného večera se nesmírně podceňuje.“

Načež jsme si ťukli sklenicemi a jeden na druhého se rozzářili.

On je skvělý. Nečekaně roztomilý. A od doby, co tady sedíme, jsem si sotva vzpomněla na letadla.

Obrazovka na stěně u baru se aktualizuje a já si uvědomím, že můžu začít nastupovat na palubu.

„Čas jít!“ Vstanu ze židle. „Woah!“ zakymácím se. „Cítím se celkem přiopile.“ Zaostřím na svůj půllitr. „Ale moc jsem toho nevypila,“ řeknu a ukážu na něj.

„Um, zlato, měla jsi z tohohle dva!“ řekne Dan s úšklebkem.

„Cože?“

Matty ukáže na velký džbán piva na stole. „My jsme dolévali. To jsi nevěděla?“

Zalapám po dechu. „Ne!“

Celý stůl vybuchne smíchy.

Kruci. Není divu, že se cítím tak opile.

„Ale ne!“ napůl zabručím, napůl se zasměju.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se Colin jemně. „Chceš, abych tě doprovodil k bráně?“

„Jsem v pořádku, díky.“

„Udělám to rád,“ řekne a sladce se usměje.

„Oh. Dobrá tedy. Mějte se, chlapci!“ Zamávám na ostatní u stolu na rozloučenou a oni mi na oplátku popřejí hodně štěstí v New Yorku.

„Pokud budeš zase vyděšená,“ ječí Dan, když se s Colinem vydáme k odchodu, „prostě si pamatuj, že odpovědí je chlast!“ Načež všichni ostatní souhlasně zakřičí a vyprázdní svá piva.

Když dojdeme k bráně, Colin se ke mně otočí a široce se zakření, ukáže tak řadu malých, ale velmi čistých zubů.

„Opravdu jsem tě rád poznal, Olive,“ řekne, jeho oči s dlouhými řasami jiskří. „Rád bych dostal tvé číslo. Vzal tě někdy ven? Nebo dovnitř, pokud bys chtěla? Haha.“

„Oh!“ řeknu překvapeně. Páni. Lidé se mě moc často na číslo neptají. A když ano, obvykle jsou to zákazníci rybárny a je jim přes šedesát. Ale Colin se zdá milý. Spolehlivý. Stálý. Sladký přesně jako jsem říkala Birdie svou představu o Velké Sexy Lásce.

Přemýšlím o tom, jak by ji ohromilo, že jsem si zvládla ulovit rande na letišti. To by ji určitě povzbudilo!

Nevím, jestli je to tím alkoholem, ze kterého jsem vláčná nebo možná proto, že se zdá Colin velmi bezpečný a laskavý a taky rád zůstává doma jako já. Nebo možná je to jen záblesk myšlenky v mé hlavě, že pokud chci mít jednoho dne vlastní rodinu, budu s tím muset začít něco dělat. Proč ne tady? Můžu ho trochu poznat po smskách, bez rizika. Ať je důvod jakýkoli, přistihnu se, jak říkám ano a napíšu své číslo do Colinova telefonu.

„V Austrálii budu tři týdny, takže až se vrátím, zavolám ti.“ Vezme si ode mě svůj telefon a dá si ho do přední kapsy džínů. „Ale… mezitím si můžeme psát, že?“

„Jasně,“ řeknu. „Určitě!“

On má opravdu pěknou tvář. A pěkné velké paže. A kotlety. Vždycky mám z kotlet pozitivní pocity.

„Tak dobře!“ řekne.

„Tak dobře!“ řeknu.

„Dobře doleť!“

„To doufám!“

„Ahoj, Olive!“

„Ahoj, Coline!“

Sleduju ho odcházet a cítím v břiše trochu svištějícího nadšení. U vstupu k bráně dám svůj pas a palubní lístek asistentovi, přitom přiopile zavrávorám doleva. Jdu malým tunelem a najednou vidím velmi krásnou ženu v kostýmku barvy páva a stejném klobouku.

„Dobré ráno, mohu vidět vaši letenku a palubní lístek, prosím?“

Vytáhnu je z ledvinky, dám jí je a přemýšlím, jestli ta krásná letuška může říct, že jsem pila. Jsem si jistá, že jsem někde četla, že na palubě letadla nesmíte být pod vlivem alkoholu. Ale pak… proč mají na letištích bary?

Když mi podá zpátky pas a palubní lístek, otočím se doprava a když chci zamířit uličkou, abych našla své sedadlo, ta letuška mě chytí za paži.

Kruci. Chytili mě. Může ten alkohol cítit z dechu? Vyhodí mě z letadla?

„Slečno, vlastně jste na této straně,“ řekne mi ta žena s přátelským úsměvem, palcem mi naznačí doleva, kde je přes uličku těžká modrá záclona. „Vy máte první třídu!“

„Oh. Oh!“ Řeknu, přeleje se mnou úleva. „To ano!“

Rychle se vrátím, jako by to pro mě bylo všechno naprosto normální, odhrnu tu záclonu a vejdu do části letadla, která vůbec nevypadá jako ta přeplněná, autobusu podobná verze, kterou jsem právě viděla po prvé straně.

Páni. Je to tu jako v Air Force One! Dobře… To není špatné…

Dívám se na letenku, abych našla sedadlo číslo 34b. To je velikost mé podprsenky! Tohle musí být znamení, že bude všechno v pořádku, že?

Jdu uličkou, dokud nedojdu ke svému sedadlu. V tomhle letadle je tolik prostoru. Podívám se na podlahu – je tu koberec! Všimnu si, že všechna sedadla jsou spíš jako malé soukromé kabinky, každá kabinka po jedné straně uličky. Páni! Ohromeně zakývám obočím.

34b! Jsem tady! Usadím se do své malé kabinky a zalapám po dechu, když si uvědomím, že mám jen pro sebe velkou plochou obrazovku, a že sedadlo je sklopeno tak, že si můžu dát nohy nahoru!

Nalevo ode mě jsou dvě velká okna, která nejsou ideální, když uvážím, že potřebuju předstírat, že nejsem v nebesích. Tak stáhnu rolety. Teď můžu předstírat, že jsem prostě v opravdu malém hotelu. Nebo v opravdu nóbl autobuse, nebo něco. Autobus na turné od Beyoncé!

Jak se letadlo plní dalšími pasažéry, hraju si s televizí, přimáčknu k ní prsty. Je to dotyková obrazovka! Moje telka doma je velká, ano, ale je z roku 2004, takže má vzadu pořád celou krabici.

Panejo. Kdybych tady prostě jen mohla zůstat a nemusela nikam chodit. To je tak suprové!

Sáhnu do své ledvinky a vytáhnu telefon. Píšu Birdie.

Tohle letadlo je tak super! Nemůžu uvěřit, že jsi mě dostala do první třídy. Úroveň pohodlí mi opravdu pomáhá se strachem z létání. P.S. Jsem trochu opilá. Byla to nehoda. P.P.S. Nejsem obrovský šprt. To ty.

Můj mobil téměř okamžitě zapípá, ale není to od Birdie, je to Colin!

Sleduju tvé letadlo z haly a přeju si, abych mohl jet s tebou x.

Obočí mi vystřelí. No, tohle je velmi troufalé. A pěkné… že? Je hezké, že na mě myslí, i když jsme se rozloučili před méně než pěti minutami. Usměju se sama pro sebe a odepíšu.

Díky! Doufám, že se máš fajn.

I když zmáčknu odeslat, uvědomím si, že má odpověď je možná ta nejškrobenější flirtující smska, jakou kdo kdy poslal. Ale to je proto, že jsem nikdy předtím žádnou neposílala. Zamračím se a rychle pošlu líbajícího smajlíka, abych zjemnila svou formálnost a strčím si telefon zpátky do ledvinky.

Zapnu svá sluchátka do televize, přepínám programy, dokud nenajdu starou epizodu mé oblíbené TV show Lary, kroť se!

„Jackpot!“ zamumlám si s úšklebkem.

Koutkem oka zahlédnu záblesk zelené. Vzhlédnu a všimnu si, že je to ten týpek z fronty u odbavovací přepážky. Ten předbíhač. Ten, který si před mými kámoši z fronty dělal legraci z mé ledvinky. Ugh. Jeho kabinka je přímo naproti té mojí na druhé straně uličky. Kruci. Vypadá ve svém sedadla tak samolibě, bílé propínací tričko celé pomačkané, jako by byl příliš vytížený a chytrý, aby ho žehlil, na tváři má ty velké snobské hipsterské brýle. Myslí si, že je tak vznešený a mocný ve své nóbl televizní práci.

Uvědomím si, že na něj zírám a rychle odvrátím hlavu, než mě spatří. Ve skutečnosti se tomu vůbec nechci věnovat. Budu dělat, co dělám vždycky, když naznačuju jiným lidem, že nejsem ochotná komunikovat – dám si na hlavu kapuci své mikiny a stáhnu si šňůrky, takže z toho otvoru čouhá jen malou kousek mých očí, nosu a úst.

Dobře, tohle jsem nikdy předtím na veřejnosti neudělala – je to celkem děsivý pohled – ale funguje to, když zkouším, aby mě Donna nechala na pokoji, a to není vůbec lehká úloha.

„Oh, jsi to ty. Kapsičko!“

Kruci. Viděl mě. A nazval mě kapsičkou! Grrr.

„V Anglii tomu říkáme ledvinka,“ řeknu, věnuju mu pevný, ale zdvořilý úsměv.

„Proč jsi tak posedlá Anglií?“ zeptá se, otočí svou kabinku tak, že jsme skoro tváří v tvář. Ježíši. Které části „mám na sobě kapuci, takže odpal!“ nerozumí?

„Promiň?“

„V Anglii čekáme ve frontě. V Anglii tomu říkáme ledvinka,“ naznačí s přízvukem hrozně nevrlého Liama Gallaghera.

„Já nejsem posedlá Anglií,“ odpovím, nozdry mi trochu planou. „Vlastně z ní odjíždím, ne?“

Ten chlap se jen zasměje a vytáhne svůj dokonalý laptop, který předtím tak zoufale toužil nabít. Na jeho zadní části měl samé nálepky. UCB, SECOND CITY, MAD TV, I HEART IMPROV a jednu, která říkala „Chyby neexistují jen příležitosti.“ Což je nehorázně špatně. Co je to za podivína. Kdo si polepí pěkný nový MacBook? Kolik mu je? Čtrnáct?

Odfrknu si.

„Co to bylo, Kapsičko?“ řekne. „Říkala jsi něco?“

Podívám se na něj s rozšířenýma očima a ukážu na svá sluchátka, abych mu naznačila, že jsem zaneprázdněná jinou aktivitou.

On se znovu zasměje a s kývnutím otočí svou kabinku zpátky směrem k oknu.

V té chvíli dorazí letuška a nabídne mi výběr nápojů pro vzlet.

„Myslela jsem si, že se za letu nepije?“ řeknu.

Ta žena se usměje. „To samozřejmě ne. Ale pokud nejste opilá, pak je to v pořádku. Šampaňské?“

„Proč ne?“ řeknu, cítím se díky předešlému pivu celkem uvolněně. Ta žena mi podá malou lahev šampaňského. Nahoře je měděný kohoutek. Pije se to přímo z lahve. Tohle je tak super! Vyfotím si to, abych fotku poslala Birdie a uvelebím se, abych mohla sledovat svou show. A právě, když zapomínám, kde jsem, se hlasitě nastartují motory a my se začneme pohybovat.

Okamžitě jsem střízlivá.

Kruci.

Trochu nadzvednu okenní roletku a vykouknu ven. Jsme teď někde poblíž ranveje, ale opravdu se hýbeme. Letadlo se opravdu pohybuje. Rozhlédnu se, abych viděla, jestli panikaří ještě někdo další. Vůbec. Všem ostatním je naprosto u zadní části těla, že se pohybujeme.

V uličce stojí jedna hosteska a na mé televizi zmizí Larry, kroť se a objeví se nové video. Ukazuje scénáře, ve kterých musíme v případě nouze opustit letadlo. Och Bože!

Letuška napodobuje postavu na obrazovce. Většina lidí ji ani nesleduje, ale já mám oči na stopkách. Je to strašné. Ona nám klidně sděluje všechno, co by se mohlo v letadle pokazit, zatímco my v něm sedíme!

A pak se stane něco opravdu hrozného, video v televizi ukazuje hypotetickou havárii letadla. A pokud jsem se předtím ohledně toho cítila víc uvolněně, teď už definitivně nejsem. Ani náhodou. Žena na obrazovce vypadá na svém sedadle super klidně, když jí nad hlavou vypadne kyslíková maska. To není vůbec realistické. Proč je tak klidná ze skutečnosti, že teď potřebuje kyslík? Jistě by měla křičet a ječet, „Ó ne! Kyslíková maska! To je zlé, lidi!“

„Zajistěte svou vlastní kyslíkovou masku, než pomůžete zajistit masku ostatním,“ říká osoba čtoucí komentář klidným tónem.

Mrknu na předbíhače front. Kliká na svém telefonu, ani tomu nevěnuje pozornost. Vsadím se, že on by si zajistil svou vlastní masku, aniž by pomohl někomu jinému s tou jeho. Vsadím se, že kdyby byla jeho maska jen trochu vadná, ukradl by ji někomu jinému. Pravděpodobně mi. Znechuceně na něj pomlaskávám.

Když začne opravdové letadlo nabírat rychlost, video ukáže frontu pasažérů letadla, jak spořádaně míří k východům z letadla.

Co to má sakra být? Teď se dveře letadla otevřou a všichni pasažéři začnou klouzat ven po klouzačce. To vůbec není opravdová klouzačka. Je nafukovací. Je to… klouzačka jako skákací hrad! Jsou pořád ve vzduchu? Padají dolů do moře? Proč vypadají tak klidně? Jak to, že jsou tak v pohodě s přijetím své blížící se smrti? Vypadají, jako by celou dobu očekávali, že jejich letadlo spadne. „Och, dobře, čas umřít, jen mě nechte se dostat k té smrtící klouzačce! Pááááá!“

Ježííííííííši.

Hosteska teď zvedne píšťalku. K čemu je to dobré? Proč se snaží v nouzovém scénáři dělat hudbu? Jsem tak zmatená. A pak, z ničeho nic, to video skončí. Prostě jen tak! Co se stalo lidem, kteří sklouzli po klouzačce? Kde skončili? JSOU ŽIVÍ?

Ach Bože.

Letuška si klidně sedne na sedadlo a zapne si pás, naprosto nedotčená touhle celou debilní show. Podívám se dolů, abych třikrát zkontrolovala, že jsem taky zapásaná. Trochu to utáhnu. Pás je teď tak natěsno, že se mi bolestivě zarývá do pánve. Ale s tím jsem naprosto v pohodě. Tahle spona pásu bude možná jedinou věcí mezi mnou a tou zatracenou nafukovací klouzačkou.

Hluk kolem nás se zvětší, když letadlo nabere ještě větší rychlost.

Snažím se polknout, ale v hrdle mám sucho. Doprčic. Je to opravdu hlasité. Má to být tak nahlas? Proč to zní tak těžce? Jako by se kousky stroje nezajištěně třásly.

Popadnu svou malou lahev šampaňského třesoucíma se rukama a hodím to do sebe, nestarám se, že bublinky trochu vyšuměly, káply mi dolů na krk a všude na mikinu.

Zhluboka se nadechnu. Věděla jsem, že to bude děsivé, ale tohle je opravdu zatraceně děsivé. Měla jsem naprostou pravdu, když jsem to nechtěla udělat.

Srdce mi začne bušit. Slyším v hlavě ústřední hudbu z Čelistí. Cítím, jak mi z tváře vyprchává krev a celé mé tělo je zatlačeno dozadu a nos letadla ukazuje k nebesům.

Tohle je ono. Opouštíme půdu pod nohama.

Určitým způsobem opouštíme zemi.

Jsem ve vzduchu.

Kruci. Jsem ve vzduchu. Uvízla jsem tu, ve vzduchu!

Nelíbí se mi to!

Sakraaaa.