CIH - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

2/ Georgie

Alespoň pro jednou se mi dařilo. Nespočet hodin, které jsem strávila prodejem mých návrhů webovek, jsem nashromáždila dost peněz na to, aby se to konečně stalo. Můj vlastní dům! Musela jsem podstoupit tolik obětí, tolik, čeho jsem se nemohla zúčastnit. Několikrát jsem si nemohla dát kopeček zmrzliny navíc nebo jsem nemohla jít na párty, dovolenou jsem neměla pěkných pár let. Během dospívání jsem viděla většinu světa, takže jsem neměla pocit, že o něco přicházím.

Ale stálo to za to.

Ten viktoriánský dům, který stál přede mnou nebyl úplně nový, ale byl můj. Opřela jsem se o pomalu dosluhující auto a nemohla si pomoct a dál zírala na dům přede mnou. Nedočkavě jsem odjela z města a z gauče mé kamarádky a zamířila si to přímo sem. Zastavila jsem se jen v mém novém městě v Hollow Pointu pro nějaké věci, které jsem potřebovala, abych se mohla hned usadit.

Bylo tu tolik práce. Neměla jsem ani postel a chvíli to bude těžké, ale bylo mi to jedno. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ten dům je můj. Už jsem si dokázala představit večery, kdy budu sedět na verandě s hrnkem čaje v jedné ruce a s knížkou v druhé.

To bylo ono, takhle měl vypadat můj život.

Za mnou přes ulici jsem uviděla modrý náklaďák, který zajížděl k domu. Oproti tomu domu vypadal ten můj jako chatrč. Ale brzy ho opravím a bude nádherný.

Usmála jsem se a zamávala novému sousedovi, když vystupoval z auta. Měl velká ramena a na sobě červeno-černé tričko, které ho tak obepínalo, že jsem se divila, jestli může dýchat. A přilehlé džíny nenechaly taky moc představivosti. Byly alespoň o dvě čísla menší, ne že bych si stěžovala při pohledu na dokonalý zadek a stehna, která by mohla louskat ořechy.

„Ahoj!“ Pozdravila jsem ho vřele a ještě víc se usmála, když se ke mně otočil. Byl nádherný. Ten typ, který najdete v kalendářích pro nadace s polonahými hasiči nebo vojáky. Můj soused měl krátké ořechově hnědé vlasy a zadumané tmavé oči a vytahoval z auta velkou tašku. Představila jsem si ho jako sexy umazaného opraváře z kalendáře.

Ale pak se na mě podíval a zamračil se. Možná mě dobře neslyšel? A já jsem na něj jako idiot znovu zamávala a znovu ho pozdravila. Nebylo možné, aby mě tentokrát neslyšel.

Chtěla jsem zajít za ním a představit se, když ten chlap něco zavrčel – což jsem si docela jistá, že nebylo nic hezkého – prásknul dveřma od auta a zamířil k domu.

Ani ahoj?

Přestala jsem mávat a s rukou pořád ve vzduchu jsem ho sledovala odcházet. Několik kroků a byl na jeho verandě a pak zmizel uvnitř. Vchodové dveře za sebou práskly. Hezký vzhled zřejmě neznamená příjemné chování.

Určitě mě viděl, že jo? Ne že by mohl přehlédnout někoho, kdo stojí uprostřed ulice a volá na něj. Skoro jsem chtěla zaklepat na jeho dveře, abych se ujistila, že nejsem neviditelná. Ale rychle jsem tu myšlenku zadupala do země. Nebylo třeba se tím rozrušovat. Všichni máme občas špatný den. Jo, to bylo určitě ono. Měla bych mu odpustit, i když se choval jako prvotřídní kretén. Odsunula jsem myšlenku na mého pohledného souseda na stranu a znovu se zadívala na svůj pozemek.

Musela jsem něco udělat, jenom zíráním se nic nespraví. Čím dřív začnu, tím dřív budu vlastnit roztomilou malou zahrádku s květinami vepředu, které bych mohla z verandy obdivovat. Tak jako jsem vždycky chtěla.

Vytáhla jsem první krabice z auta, našla správný klíč, který mi dala realitní makléřka, a zhluboka se nadechla. Všimla jsem si, že cesta potřebuje upravit a barva na plotu se začala odlupovat. Ale to všechno byly kosmetické úpravy. Lehké na opravu.

Najednou mi ale úsměv ze rtů zmizel a já vykřikla, když mi levá noha zmizela v díře v druhém schodu ze dřeva.

Z rukou mi vypadla krabice a klíče se proletěly vzduchem. Obrnila jsem se před dopadem a spadla rukama na zem. Sykla jsem jako kočka, jak mi rukou projela bolest.

Ve vzduchu vířil prach a zápach ztrouchnivělého dřeva. Rozkašlala jsem se. Seděla jsem na zemi s levou nohou až po koleno zabořenou ve schodu.

Sakra. Tohle nebyl začátek nového života, jaký jsem si představovala.

Zabralo to příšerně moc času, než jsem se vyhrabala z verandy, protože pokaždé, když jsem nohou pohnula, se prolomilo další dřevo, což mě děsilo. Věděla jsem, že pokud nebudu opatrná, nejspíš propadnu celá. Navždy ztracená ve tmě. Našli by vůbec moje tělo, pomyslela jsem si. Měla jsem pocit, jako by se dům probudil a chtěl mě sežrat zaživa.

Přemýšlela jsem, jestli mám zavolat o pomoct nebo ne. Můj soused by se nade mnou určitě slitoval a přišel mi na pomoc, ne? Ale pak jsem si vzpomněla, jak se na mě díval a rozmyslela jsem si to. Nepotřebovala jsem jeho pomoc.

Nakonec jsem se vyhrabala na nohy, vytáhla si několik třísek z ruky a začala hledat klíče. Netušila jsem, kam mi vypadly. Proletěla jsem očima neposečenou trávu přede mnou. Někde tam musí být.

Se zasténáním jsem se sklonila a začala hledat.

Slunce začalo zapadat a pouliční lampy mi při hledání ve vysoké trávě nepomáhaly. Měla jsem pocit, že ty klíče hledám už věčnost a pořád se neobjevily. Naštěstí bylo relativně teplo, takže mi nehrozilo nebezpečí umrznutí. S maličkým světlem z telefonu jsem opatrně prohledávala zem a dávala pozor, abych nestoupla nějaké havěti na nohu.

„Pozdě večerní plení?“

Vyděšeně jsem se otočila, když jsem uslyšela hlas na chodníku. Uviděla jsem známé červeno-černé tričko z dřívějška. Můj nový soused stál pod slabým světlem pouliční lampy.

„Ani ne,“ odpověděla jsem odměřeně. Chtěla jsem se mu pomstít za jeho nevychovanost předtím. Vrátila jsem se k hledání, chtěla jsem prostě jen najít ty zatracené klíče, jít dovnitř, vybalit nejdůležitější věci, osprchovat se a jít spát. A zítra začít znova. Dneska nebyl můj den, nic, čím bych se musela trápit.

„Ať hledáš cokoliv, s tím světlem to nenajdeš. Nesvítí o moc víc než světluška.“

„Jo, no, je to jediné světlo, které mám,“ odpověděla jsem, postavila se a začala si mnout bedra. Začínala mě čím dál víc bolest. Otráveně jsem se otočila ke Kreténovi. „Můžu ti s něčím pomoct?“

„S tímhle přístupem ne,“ řekl. Kretén pokrčil rameny a udělal krok na stranu, asi aby se vrátil do svého perfektního domu.

Pak jsem si všimla něčeho v jeho ruce. Něco, co vypadalo jako stará baterka.

„Počkej.“ Rychle jsem ho doběhla. Ukázala jsem na věc v jeho ruce. „Je to baterka?“

„Možná,“ odpověděl Kretén.

Zamračila jsem se. Co je to za odpověď?

„Buď je nebo není!“

„Teď rozhodně není.“

Než mi to došlo – byl dvakrát tak velký a silný než já – jsem se natáhla po jeho ruce.

„Hele, hele.“

Ten bastard se usmíval a odtáhl věc z mého dosahu stejně jako malé dítě, které se o něco nechce dělit. Natáhl ruku nahoru.

Instinktivně jsem pro to vyskočila. Ani jsem se nepřiblížila, tak vysoký byl.

„Vzdej to, víš, že to potřebuju. Čím dřív mi pomůžeš, tím dřív můžeš jít domů a přemýšlet.“

Zasmál se a já ho málem nakopala do holeně.

„No tak, chlape. Viděls, že potřebuju pomoc a přišel si mi dát tu baterku, ne? Chovat se trochu jako soused?“

Pokrčil rameny.

„Dobře, chceš, abych prosila? Prosím, můžu si půjčit tvoji baterku? Ztratila jsem klíče a jediné co chci, je jít domů a spát… neměla jsem nejlepší den, víš?“

Pomalu začal sklánět ruku. Z jeho výrazu jsem pochopila, že mi nechtěl pomoct. Jeho oči zalétly z mého obličeje směrem k domu za mnou. Využila jsem šance a znovu vyskočila, tentokrát jsem svého cíle dosáhla a překvapila ho. Sebrala jsem mu baterku z ruky a utíkala pryč.

„Hej!“

Nevím, co jsem si myslela, bylo to trapné a dětinské, nebylo to jako by mě nemohl doběhnout a chytit mě. Ale i tak jsem baterku zapnula a běžela k domu.

S větším světlem jsem ty klíče našla během chvilky. „Ano!“ Vykřikla jsem a máchla rukou do vzduchu. Otočila jsem se a uviděla Kreténovu pobavenou tvář, jak se na mě dívá.

Abych odlehčila situaci, usmála jsem se. „Díky, našla jsem je. Teď už ti tu baterku můžu vrátit.“

„Vážně? Můžeš? Bože, díky.“

„Není třeba být tak zlý. Poděkovala jsem.“

„Jo, poté, co jsi mi ji ukradla.“

„Stejně jsi mi ji chtěl dát.“

„Říká kdo?“

„Jak myslíš. Vem si ji. Jsi ten nejhorší soused na světě!“ Udělala jsem krok k němu, abych mu strčila baterku do ruky, ale popravdě jsem mu ji chtěla hodit do obličeje. Jenže jsem se nepodívala, kam šlapu, a se zhasnutým světlem jsem neviděla uvolněný kámen na cestičce.

„Sakra,“ řekla jsem, když jsem došlápla na kraj a baterku jsem upustila. Zdálo se, jako by se všechno kolem zpomalilo, čas se skoro zastavil. Jediné, co se pohybovalo, bylo světlo z baterky, která se blížila k zemi.

Snažila jsem se ji chytit – stejně jako on – oba jsme se pro ni natáhli a udělali krok dopředu. Ale ať jsem se natahovala jak jsem chtěla, neměla jsem šanci. Čas se zrychlil a my už nemohli náš směr zastavit. Narazili jsme do sebe a já už podruhé ten den spadla na zadek. Tentokrát ale do náruče krásného cizince.

Na chvíli jsem udělala tu chybu, že jsem si ho pořádně prohlédla a cítila jsem, jak se mi navalila krev do obličeje.

Zírala jsem na něj. I skrze tlumené světlo jsem si mohla pořádně prohlédnout jeho oči. Bohatě čokoládové bazénky, které by rozpustily srdce kohokoliv. Byl to ten nejotravnější chlap, kterého jsem kdy potkala, ale mé tělo na jeho přítomnost reagovalo tak, že jsem si musela navlhčit rty a červenala jsem se jako holka na prvním rande.

Ozvalo se vysoké zařinčení, zvuk rozbíjejícího se skla, když baterka dopadla na zem. Doufala jsem, že ta věc je dost velká na to, aby se nerozbila kompletně, protože by to mého souseda určitě nepotěšilo.

Odtáhla jsem se a sledovala jeho reakci. Stoupla jsem si, oprašovala se a poočku sledovala, co udělá. Kdyby mu mohla uniknout pára z uší, tak by se tak určitě stalo. Hrozilo mu velké nebezpečí, že si rozbije zuby z toho, jak k sobě tlačil čelisti.

„Sakra. Omolouvám se. Zakopla jsem a vyklouzla mi.“

Popadl baterku ze země, několikrát se ji pokusil zapnout a vypnout, jestli funguje. Bez šance.

„No, dobrá práce, ty jsi mi ji prostě nemohla jen podat, co? Musela jsi ji rozbít,“ zavrčel.

„Cože?! Podívej, je mi to líto, nechtěla jsem-“

„Ne, tady jsme skončili, už nemluv.“

„Koupím ti novou, uklidni se.“

„Prostě už nemluv, ano!“

Podívala jsem se na něj. „Podívej, ať se jmenuješ jakkoliv… Kdo si sakra myslíš, že jsi, abys mi říkal, že mám být zticha? Řekla jsem, že se omlouvám a jestli neumíš přijmout omluvu, pak byl můj první dojem z tebe správný-“

„To je fuk, ty máš ale prořízlou pusu, co?“

„Ugh! A ty jsi kretén s velkým K!“ Řekla jsem a rozhodila ruce do vzduchu. Nad tím chlapem jsem nemohla vyhrát, byl to ten nejotravnější člověk, jakého jsem kdy potkala a to už něco znamená vzhledem k tomu, že jsem strávila několik let kolem namyšlených blbečků. Čím déle jsem byla v jeho přítomnosti, tím víc jsem ho chtěla praštit. Muselo se mnou být něco špatně. Proč jsou všichni sexy chlapi idioti nebo zadaní?

Vybrala jsem si neudělat nic z toho, vrátila jsem se do domu a ignorovala jeho volání o koupení nové baterky, které se za mnou ozývalo.

„Jojo, mám teď větší problémy, o které se musím starat, než je tvoje baterka za pět dolarů, mistře!“ Zakřičela jsem zpátky.

Naštvaně jsem vyšla po schodech do domu přes verandu a poprvé vešla do nového domu.