BSL - 27. kapitola

Překlad: Lenuszka

@ElissaJohnson

Právě jsem mluvila s policií. Chytili tu ženu, která mi ukradla klíč. Hrozbu Manhattanu. A oni ji pustili!!!! Pro nedostatek důkazů a nízkou prioritu.

@ElissaJohnson

Tohle je #skandální. Mé slovo není dostatečným důkazem? Pro mě to nemá #nízkou prioritu.

@ElissaJohnson

Říkali, že je na cestě zpátky do Anglie a už si s ní nemusím dělat starosti. Ale kde je můj klíč? A co moje trauma?

@ElissaJohnson

Od toho, co jsem ji přistihla, jak se hladí přímo přede mnou za #denníhosvětla, skoro jsem nespala.

@ElissaJohnson

Prosím sdílejte tohle vlákno, aby se dostalo do povědomí. Soukromé newyorské parky by měly být klidnými, chráněnými #bezpečnýmimísty pro obyvatele. Je to moc, moc důležité!

@ElissaJohnson

Proč mě lidé nesledují?

Do třiceti minut od mého velkolepého prohlášení se zdá, že ten nával adrenalinu, který mi způsobil pobyt na střeše mě trochu poblouznil – protože zatímco je můj záměr najít Chucka Allena pravda, moje obvyklá nátura promyšlení celé logistiky selhala. Co moje práce? Kde zůstanu? Jak si dovolím koupit pozdější zpáteční letenku? A co skutečnost, že jsme tenhle víkend měly s Birdií sledovat maraton Harryho Pottera. A co řeknou Donna a Alex?

„Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo je tak moc podrážděný!“ řekne paní Ramirezová z místa vepředu v taxíku. Anders trval na tom, že pojedeme v dalším taxi, takže si to svištíme do jeho domu, abychom naplánovali setkání, protože už déle nemohl snést být v pokoji velikosti krabice od bot. Paní Ramirezová souhlasila, že přesunout se do Andersova domu je velmi dobrý nápad, zvláště když ji její bolavé koleno už týdny nedovoluje opustit byt a ona je zoufalá z toho, že chce ven.

„Snažím se být víc klidná,“ poukážu ze svého místa na zadním sedadle vedle Anderse. „Ale tohle jsou opravdové logistické body!“

„Všechno se dá napravit,“ řekne Anders.

„U Birdie to nejde,“ řeknu smutně.

„Většina věcí se dá napravit.“

„Kde zůstanu?“

„U mě!“

„To nemůžu udělat!“ Už mám představu, jak se uprostřed noci vzbudím a najdu Anderse, jak nade mnou stojí s lahví Olaplexu (pozn. To je vlasová kosmetika) a nějakou ostrou holicí břitvou.

„To není problém!“ zamumlá, jako by můj protest byl spíš ze zdvořilosti než ze strachu.

„A nemůžu si dovolit zpáteční letenku. Kruci.“

„Já mám volné míle!“ vykřikne paní Ramirezová ze svého předního sedadla. „Procestovala jsem celý svět. Teď už jsem moc stará, takže mám ušetřeno spoustu mil, které už nevyužiju!“

„Jste si jistá?“ zeptám se, nahnu se k jejímu přednímu sedadlu. „To je příliš velkorysé. To určitě nemůžu!“

Paní Ramirezová můj protest odmávne. „Co jiného s nimi budu dělat? Nasednu do letadla a moje koleno nabobtná do velikosti cukrového melounu!“

„Díky! Dobře… no… a co moje práce?“

Obě Joany ke mně byly tak hodné, ale nemůžou mi dát dovolenou na neurčito, nakonec jsem nejlepší filetovačkou ryb v oblasti Velkého Manchesteru.

„Tak jim prostě zavolej a požádej je o další volno!“

„Ale…“ začnu. Moje hlava je tak zvyklá přicházet s dalšími potenciálními problémy a obavami, že je divné okamžitě nemít po ruce další.

Huh.

Vytáhnu svůj telefon a zavolám na mobil Vyšší Joan.

„Haló, Joaniny Čerstvé Ryby.“

„Joan, tady je Olive!“ řeknu.

„Olive! To je Olive,“ slyším ji opakovat, pravděpodobně Vysoké Joan. „Chybíš nám! Nemůžeme se dočkat, až tě zítra uvidíme a uslyšíme všechno o Velkém Jablku. Prožila jsi to pohádkově? Potkala jsi někoho zajímavého?“

„No, věc se má tak… že jsem tak nějak… pořád tady.“

Na druhém konci je chvíli ticho. Kruci. Je naštvaná. Vyhodí mě a najmou někoho jiného. Někoho se jménem Joan, která k nim zapadne lépe než kdy já.

„Ach… je všechno v pořádku, Olive?“

„Ano,“ lžu. „Já jen… byly byste opravdu naštvané, kdybych si vzala ještě další čtyři nebo pět dní volna?“

Očekávám, že Joan udělá malý poprask, že bude nahlas uvažovat, jak to zvládnou, jak to pokryjí, jak si beze mě poradí. Ale místo toho – a k mému velkému překvapení – mi okamžitě odpoví.

„Samozřejmě, zlato! Vezmi si tolik, kolik chceš! Pokud potřebuješ zůstat déle, můžeš!“

„No, Birdiina operace je příští pondělí, takže do té doby budu určitě zpátky.“

„Skvěle!“ řekne Joan rozzářeně. „Vůbec si nedělej starosti, drahoušku.“

„Jsi si jistá? Chci říct… nebudete tam beze mě válčit?“

„Musí tě stát celé jmění volat z Manhattanu!“ řekne Joan, zdá se, že se vyhýbá mé otázce. „Dej nám vědět, až budeš zpátky, ano?“

„Dobře… tak se uvidíme pak.“

„Ano. Ano. Musím jít, je tu zákazník. Měj se, drahoušku!“

Joan ukončí hovor.

„Napravila jsi to?“ zeptá se Anders a já zírám na prázdný displej telefonu.

„Jo.“ Odpovím s lehkým zamračením. „To všechno bylo… velmi jednoduché.“

Nějak až moc jednoduché.

***

V Andersově domě sedíme v jeho obrovském obýváku, zatímco nám všem jeho hospodyně Jan dělá snídani. Já si dám toast a horkou kávu, Anders upíjí silné Bloody Mary a paní Ramirezová – která nemůže přestat obdivovat velikost Andersova bytu – zvolí kupku palačinek se slaninou, javorovým sirupem a míchanými vajíčky.

„Žiješ jenom jednou!“ řekne a šťastně si poplácá břicho.

Po snídani, další kávě a dlouhé, duši-očišťující sprše v Andersově luxusní koupelně, se my tři sejdeme u jídelního stolu. Paní Ramirezová drží blok a pero. Anders je přichystaný u svého laptopu a má sluchátka. Nejsem si jistá, jestli jsou ta sluchátka zapojená, myslím, že je to jen show.

Příští hodinu nebo tak strávíme plánováním, jak se něco dozvědět o Chuckovi. Všechny nápady paní Ramirezové jsou milé a k ničemu – udělat tombolu, rozdat letáčky, přilepit vzkaz na okno jednoho místního lahůdkářsví, ona pošle e-mail jejím přátelům a uvidíme, jestli někdo něco ví. Všechny Andersovy nápady jsou prapodivné a směšné – pronajmout každý billboard na Times Square a dát tam fotku Chucka se slovy „Kde jsi, Chucku?“ nebo zaplatit Kardashiankám, aby na instagram daly post, kde lidi žádají, aby „měli oči otevřené.“

„Oh! Můžeš se spojit s tím mužem ze Sunday Night Live,“ řekne paní Ramirezová. „Má přístup k největší show v Americe. Musí být schopen pomoct.“

„Nemyslím, že tam má takovou moc,“ řeknu. „On je osobou za scénou.“

Nad myšlenkou na Setha mi žaludek poskočí štěstím. Přemýšlím, jak proběhlo jeho představení? Přemýšlím, jestli je rozladěný, že jsem se na jeho posledním představení neukázala? Proto nenapsal? Myslí si, že jsem se na něj bez jakéhokoli vzkazu vykašlala? Kruci, pravděpodobně si myslí, že jsem zpátky v Anglii!

„Určitě bude znát nějaké lidi z PR, drahoušku?“ řekne Anders. „Ten druh lidí, kteří přesně vědí, kolik stojí najmout si všechny billboardy na Times Square.“

To je pravda – ta věc s Times Square je jasně směšná – nikdo to nezorganizuje, ale Seth možná bude mít dobré kontakty s veřejností… Lidé, kteří o Chuckovi mohou něco vědět, také to bude cenově dostupné a efektivní.

A… i tak bych mu měla zavolat. Nelíbí se mi myšlenka, že si myslí, že jsem jeho pozvání prostě ignorovala. I když to bylo proto, že jsem byla nakrátko uvězněná!

Rychle vezmu svůj mobil ze stolu a namačkám Sethovo číslo. Nikdo to nezvedne. A samozřejmě nemá hlasovou schránku.

„Nezvedá to,“ zabručím. „Asi je zaneprázdněný.“

„Nebo viděl, že voláš ty a rozhodl se to ignorovat,“ poukáže Anders s odfrknutím. „Lidé to dělají, víš?“

„Musí být naštvaný, že jsi nepřišla,“ dodá paní Ramirezová. „Nepřijít na rande je strašné. Jednou se mi to stalo. Bylo to ve dvaadevadesátém. Cestovala jsem po Brazílii a měla jsem mít rande s mužem, kterého jsem potkala. Jmenoval se Marco. Oblékla jsem si krásné modré šaty--“

„Jaké jste měla vlasy?“ přeruší Anders.

„Rozpuštěné. Tehdy byly ještě delší.“

Anders přikývne na souhlas, na tváři má nostalgický úsměv, skoro jako by byl v Brazílii s paní Ramirezovou.

„Každopádně jsem čekala. A čekala. Seděla jsem v baru a byla jsem smutnější a smutnější. Byla jsem ponížená.“

„To je strašné,“ řeknu. „Ach Bože. Doufám, že se Seth takhle necítil.“ Znovu vytočím jeho číslo. „Byla jsem ve vězení. A nebylo to rande. Jen to bylo nenucené pozvání na jeho vystoupení herecké improvizační skupiny.“

„Víš to jistě…“

„Ano. Žiju v Anglii. On žije v New Yorku. Falešně mě nařkl v televizi. On… předbíhá ve frontách. Nemohlo to být řádné rande…“

Ale ten polibek…

„Nebyl jsem na rande už deset let.“ Řekne Anders tesklivě.

„Strašné,“ řekne paní Ramirezová. „Ale jsi tak pěkný.“

„Já vím,“ odpoví Anders. „Možná až příliš.“

Zírám na ty dva, potlačím zachichotání a vstanu. „Lidi, půjdu za Sethem do práce.“

„Aaach!“ zazpívá paní Ramirezová s úsměvem. „Hodná holka. Život je příliš krátký.“

„Ne. Chci říct… jen… kvůli té věci s PR. Jak jsi řekl, pravděpodobně má skvělé… kontakty.“

Anders a paní Ramirezová na mě zírají, jako by nevěřili ani slovu, co jsem řekla.

To je fér.

Já si taky nevěřím.

***

Po rychlém prohledání Googlu, kde se nacházejí studia Sunday Night Live, si mávnu na taxi a fičím ke známému Rockefellerovu Centru uprostřed Manhattanu.

Prostor před vstupem je plný turistů, kteří si nadšeně všechno fotí.

„Turisté, co?“ řekne mi žena v džínách a kožené bundě, když se obě snažíme protlačit davem, abychom se k tomu vchodu dostali.

Myslí si, že jsem Newyorčanka? V hrudi mi zaplane malá jiskra pýchy.

„Že?“ zopakuju s protočením očí. „Úplně!“

Konečně dojdu ke vchodu a projdu dveřmi do velké, nablýskané haly. Podívám se na strop – je pomalovaný obrovskými obrázky nějakých tlustých nahých chlápků, kteří ten strop drží. Páni. Tohle místo je super! Jsem ohromená, že tady Seth pracuje. Vypadá to tu jako centrum něčeho vzrušujícího.

Přejdu k hlavní recepci a informuji mladého muže za ní, že bych ráda viděla Setha Harmana ze Sunday Night Live.

Ten muž mě sjede od hlavy k patě. Jestli pozitivně nebo negativně, nevím. Myslím, že dnes vypadám celkem pěkně, v modrých džínách a jemné tmavě modré halence s malou mašlí u krku. „Očekává Vás?“

„Ne. Um. Můžete mu jen říct, že je tu Olive. A že s ním opravdu potřebuju mluvit.“

„No, obvykle to…“ Pak ten chlápek zamrká a spadne mu brada. „Ó můj Bože, to jste Vy. Jste tady? Oh páni!“ Začne se smát a spráskne ruce.

Nejpraštěnější věc na tomhle scénáři je, že si nemůžu být jistá, jestli mě ten chlápek poznal ze Sunday Night Live nebo podle faktu, že můj příběh koluje v New York Daily News. Kruci. Měla jsem si vzpomenout, že si mám vzít baret!

„Páni. Hned Hartmanovi zavolám,“ řekne nadšeně ten mladý muž. „Dnes je jeho hlavní den psaní scénářů, takže možná nebude mít moc času se s Vámi vidět, pokud vůbec. Ale já to zkusím!“

„Nepotřebuju moc dlouho.“

„Páni.“ Připlácne si ruce na hruď. „Máte takové štěstí, že Vás ztvárnili v takové newyorské instituci jako je Sunday Night Live. Úplná pohádka, že?“

Usměju se a přikývnu, trochu rozhozená, že si ten mladý člověk očividně myslí, že být zosobněná v televizi je dobrá věc. Něco, z čeho bych měla být šťastná. I kdybych měla být cvok s úchylkou k odhalování se na záchodě, že.

Ten chlápek zavolá Sethovi a ten je do pěti minut tady. Stojí přímo přede mnou. Dech mi uvízne v krku.

Bože. Jak to, že jsem si hned neuvědomila, jak je sexy? On je velmi, velmi sexy.

„Ahoj!“ řeknu, srdce už mi buší celým tělem.

„Olive. Myslel jsem si, že už jsi teď v Anglii?“

„Ne. Pořád jsem tady.“

Po divné pauze, ve které na sebe zíráme, Seth pokrčí rameny. „Uh, je něco, s čím ti můžu pomoct?“

Zní zvláštně formálně. Profesionálně. Namíchnutě?

„Není to tak, že bych se na tebe vykašlala!“ Vyhrknu. „Chci říct, pravděpodobně sis ani nevšimnul, že na tvém představení nejsem, ale i tak, já jsem--“

„Všimnul jsem si, Olive,“ zamumlá Seth nízkým hlasem, podívá se mi přímo do očí způsobem, kdy se mi sbíhají sliny.

„Ach. No, mám dobrou omluvu.“

„Ano?“ zeptá se zvědavě.

„Jo. Mám. Byla jsem zatčena!“

Seth protočí oči. „To je celkem dobrá omluva. Hádám, že tě chytili!“

„Počkej… ty víš o celé té věci s hrozbou New Yorku?“

Seth se začne smát, oči se mu za skly brýlí svraští. „Dostáváme každý týden noviny, abychom je použili pro naše skeče. Viděl jsem všechny ty články včera ráno. Chtěl jsem ti to večer ukázat, pomoct ti s únikovým plánem, ale--“

„Chytili mě. A pro tvou informaci jsem v Gramercy Parku nemasturbovala.“

„Škoda.“

Moje tělo okamžitě zahoří. V hlavě se mi promítne obrázek Setha v knihovně z Pokání. Snažím se, co můžu, abych mluvila normálně.

„Ale ukradla jsem klíč.“ Řeknu klidně. „A našli mi v tašce ten joint od Phyllis.“

„A teď jsi zmeškala letadlo.“

Ve tváři se mu mihne náznak úsměvu.

„Jo.“ Zhluboka se nadechnu. „Rozhodla jsem se ještě pár dní zůstat. Ten chlápek v bance, jak se ukázalo, nebyl ten správný Chuck.“

„Jiný Chuck? To je šílené.“

„Já vím. Sesypala jsem se. Přiznala jsem se, že nejsem miliardářka, která hledá investici a oni mě zablokovali a nechtěli mě pustit. To nebylo moc super. Každopádně pořád hledám toho opravdového Chucka. A přišla jsem tě sem požádat o pomoc s něčím.“

Seth se podívá na obrovské ozdobné hodiny na stěně haly.

Usměje se na mě, celá formálnost je pryč. „Máš teď čas na oběd? Budeme muset jíst v mé kanceláři, ale…“

„Ano!“ skoro to zakřičím. „Ano,“ zopakuju s nižší hlasitostí.

Seth mě vede přes obrovskou halu, z recepce mi vezme hostovskou propustku.

„Myslel jsem si, že ses na mě vykašlala.“ Zasměje se, jak míříme k výtahům. „Je mi líto, že tě zatkli, ale ze všech omluv je ta tvoje celkem hvězdná.“

Dveře výtahu se otevřou a my vstoupíme dovnitř. Za nás se nacpe velká skupina turistů, všichni jsme tam namačkaní jako sardinky.

Seth si hlasitě rozkašle. „Tři dny toho viru a ani náznak zlepšení!“ Pak předvede obrovské, falešné zakašlání a pak falešně popotáhne. „A taky vyrážka. To škrábe! To pálí!“

Hlouček turistů věnuje Sethovi šokovaný pohled, než znovu opustí výtah a spěchá do haly. Jeden si dokonce zakryje noc a pusu ve snaze vyhnout se jeho „bakteriím“.

Nemůžu si pomoct, ale směju se, když se dveře výtahu zavřou a Seth turistům přátelsky zamává.

Teď jsme ve výtahu jen my dva.

Sami.

Seth udělá krok ke mně.

„Sakra, jsem opravdu rád, že tě znovu vidím,“ řekne, jeho hlas je nízký, že ho sotva slyším.

A než můžu odpovědět, že ho taky ráda vidím, políbí mě, ruce mi zamotá do vlasů, nos namáčkne na můj, moje ruka pod jeho tričkem přejede přes hebkou horkou kůži jeho širokých zad.

Nemám velké zkušenosti s líbáním, ale se Sethem to je pocit, jako bych to dělala úplně správně. Jako bych byla expertem na líbání. Jako kdyby bylo každoroční shromáždění v líbání, já bych se objevila v porotě, která by instruovala další lidi, jak to dělat dokonale.

Tělo se mi třese od nervů, emocí a pocitů, každý chlup na těle mi stojí. Nemůžu to kontrolovat. Ani trošku. A právě v tuhle chvíli je to u mě naprosto v pořádku.