BSL - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Oliviny upomínky v telefonu:

Objednat se na pravidelnou zubní prohlídku (je třeba plomby? Špinavé zuby?)

Objednat Birdie ten růžovo-zlatý hrnek na kávu značky Kate Spade

Stáhnout si aplikaci „Klidné myšlení“

Poslechnout si Den první z aplikace „Klidné myšlení“

Kdyby byl můj domácí život sitcomem, jmenoval by se Show Alexe a Donny. Což je pro sitcom debilní název, já vím, ale abyste rozuměli. Já bych byla ta bledá, podivínská sestra žijící ve sklepě, která se ukáže jen příležitostně, aby udělala nějakou suchou poznámku, ale hlavně bych sloužila jako publikum pro Alexe a Donnu, před kterou by se předváděli.

Kdybychom byli Přátelé, byla bych Gunther (pozn. Majitel kavárny, kde se hlavní hrdinové setkávají).

Žiju v tomto domě od svého narození. Patříval mým rodičům. A pak, dva týdny po tom, co jsem začala na univerzitě v Manchesteru, jsme přišli na to, že má máma nechutný románek (existuje i jiný druh?) s nějakým Francouzem, který jezdí pracovně do města. Z ničeho nic se rozhodla opustit mého otce, bratra Alexe a mě kvůli novému životu v Marseille s jejím francouzským fajnovkou. Kvůli téhle hloupé aférce za sebou nechala celou rodinu! Zůstala s Lucem jen rok, ale pak ve Francii potkala někoho dalšího a pořád tam žije.

Táta z toho všeho byl tak zničený, že strávil většinu z příštích šesti měsíců pojídáním jídel z plechovky za okny se staženými roletami. A pak, právě když jsem dělala své první zkoušky, přepsal hypotéku na Alexe a přestěhoval se zpátky do svého rodného města ve Skotsku, kde teď střídá jednu přítelkyni za druhou a tu zase za jinou, je zoufale nešťastný a hořký z věcí, jak se vyvinuly.

Takže jsme tu jen já a Alex.

Už se svými rodiči skoro nemluvím. Všechno se tak nějak rozkouskovalo, po tom, co máma odešla. Ne, že bych z toho pořád byla zmatená. (Až na to, že samozřejmě naprosto jsem). Jednou, když byla opilá, řekla Birdie, že všechny moje slabosti můžou pocházet z toho nečekaného rozvratu mé rodiny, že mám „emocionální trauma.“ Podle mého názoru je to tvrzení z Psychologie pro začátečníky, ale… když jsem byla mladší, bývala jsem mnohem statečnější. Byla jsem holka, která v parku raději po klouzačce vyběhla, než ji sjela. Drsňačka.

Mám ten dům v Saddleworthu ráda, bez ohledu na sračky, které se tu staly. Je to domov: pěkný, prostorný, jeden z dvojdomku, na tiché ulici, s pěknými štěrkovými zahradami, a venkov není daleko. Uvnitř je to útulné a plné vzpomínek na doby, kdy jsme byli šťastní a v bezpeční, na doby, než se naše rodina najednou roztříštila. Znám to místo tak dobře, že najdu cestu do koupelny i po tmě, aniž bych použila ruce, kterými bych šmátrala po stěnách.

Když vejdu do haly s květinovou tapetou, cítím chutnou rajčatovou vůni Donniných lasagní. Krátce zakřičím ahoj směrem do kuchyně a zmizím nahoru, abych se mohla po celodenní práci osprchovat.

Pak se ve svém pokoji obleču do pohodlných tmavě modrých šatů a vysuším a učešu si své velmi dlouhé umíněné rezavě červené kadeře do copu, pevně je zajistím retro gumičkou.

Dole v kuchyni si odbudu svou povinnost a nabídnu Donně pomoc s vařením. Ona pokrčí rameny, odfoukne si svou jemnou blond ofinu z tváře, když se protáhne a uválí své domácí těsto na pizza chléb na pomoučeném kuchyňském ostrůvku.

„Všechna náročná práce je hotová,“ odpoví s významným úsměvem. „Opravdu autentické lasagne potřebují velmi specifické kulinářské dovednosti.“ Říká „lasagne“ strašným, přehnaným italským akcentem, a ani se nepovaluje. „Můžeš třeba prostřít stůl? Pokud s tím nebudeš mít velký problém, Olive?“

Ona je zvláštní. Nemyslím, že by mě měla moc ráda. Chci říct, všechno, co jí vyjde z pusy, je technicky pěkné a dokonale zdvořilé. Ale pod tím je nepřátelství, které mě nutí se neustále cítit, jako bych udělala něco, co ji rozrušilo. Vždycky se mnou jedná tak formálně a často říká mé jméno, což mi nahání hrůzu. Vím, že by měla ráda tenhle dům pro sebe a Alexe, beze mě, která přistřihává křídla jejich stylu a vzala si tu velkou místnost, ve které – do záznamu – spím od doby, co jsem se narodila.

„Bez problému,“ řeknu, vytáhnu ze šuplíku tři příbory a položím je na místa u kuchyňského stolu. „Jak bylo v práci?“

Donna unaveně povzdechne, otevře dveře trouby, aby zkontrolovala své autentické lasagne. Ona je manažerkou informační strategie v centrále supermarketu v Chesteru a celkem vysoko v hierarchii – podle všech (jejich vlastních) tvrzení. „Frmol a vyčerpání jako obvykle,“ odpoví a zavře troubu. „Můj mozek se vaří!“ věnuje mi závistivý pohled. „Bože, musí být tak uklidňující nemuset při práci tolik myslet, jako ty, Olive!“

„Um…“

Chci protestovat, ale má pravdu. Moje práce nevyžaduje spoustu přemýšlení. Zkušenosti s velkým nožem, rozsáhlou znalost krabů, schopnosti experta s odvápněním? Určitě. Ale úroveň myšlení, která zavaří mozek? Tolik ne.

„No,“ pokračuje Donna. „Předpokládám, že až se můj podnik se svíčkami ujme, bude to lepší. Nevěřila bys, jak je to těžké, Olive, dělat firemní práci, když je tvoje duše tak umělecká jako moje.“

„Mmhhmm!“ řeknu, sednu si ke stolu a oždibuju jeden krajíc chleba, který tam leží v omšelé elegantní dóze.

„Ubrousky!“ řekne Donna s úsměvem. „Nezapomeň na ubrousky, Olive.“

Alex a já jsme nikdy nepoužívali ubrousky, dokud se vloni Donna nepřistěhovala. Kdybychom jedli jídlo, které dělá binec, použili bychom kuchyňské utěrky, nebo v případě nouze toaletní papír. Ale Donna trvá na ubrouscích, které škrobí a žehlí a všechno.

„Jak to jde, lidi!“ Do kuchyně dorazí Alex, položí svůj kufřík k sušičce a přejde, aby políbil Donnu na tvář. Na jemné kulaté tváři má růžová líčka a zářivě se usmívá, jeho obvyklé upravené kaštanové vlasy jsou vepředu trochu zpocené. „Dnes večer je Teorie velkého třesku! Nemůžu se dočkat!“

„Já taky!“ řekne Donna, tleskne rukama, takže se kolem ní rozprskne mrak mouky. Ve tváři se jí objeví opravdu nadšený úsměv. „Bazinga!“

„Bazinga!“ dodá Alex.

Ti dva se na mě s očekáváním otočí.

„Bazinga,“ řeknu s úsměvem, který má být pokusem o ten psychotický, jako mají oni.

„Oh, Sheldon,“ směje se Donna, zatřese hlavou, jako by si vybavovala milou osobní vzpomínku. „To je jasná jednička!“

„Určitě žijeme ve zlatém věku sitcomů!“ dodá Alex, uvolní si kravatu a vytáhne si z lednice lahev piva.

Položím na stůl ubrousky a přemýšlím, kolik dalších epizod Teorie velkého třesku ještě zbývá do konce série a my konečně můžeme sledovat novou.

***

„Skvělá věc na téhle obchodní myšlence je, že některé svíčky mají na sobě inspirační citáty a některé jsou voňavé. Ale moje? Moje budou inspirující… a voňavé!“

„To bude skvělé!“ řekne Alex, nabere si poslední sousto svých lasagní a spokojeně si poplácá své lehce zakulacené břicho. „Přemýšlela jsi o dalších citátech, které můžeš použít?“

Donna přikývne, použije svůj ubrousek, aby si spořádaně otřela koutky úst. „Už jsem si vlastně nějaké sepsala.“ Zhluboka se nadechne. „Tvoje láska hoří jako plamen!“ oznámí triumfálně. „Není to velmi romantické?“

Odfrknu si do sklenice vody, dokud si neuvědomím, že si nedělá legraci. Myslí to vážně. Tvoje láska hoří jako plamen? To není romantické. To je sexuálně přenosná nemoc.

„Líbí se mi to!“ řekne Alex taktně, vždycky se snažící lidi potěšit. „Měli bychom přes víkend vymyslet několik dalších, miláčku. A už jsi dostala konečný seznam vůní?“

„Mám samozřejmě citron, vanilku a čerstvě posekanou trávu.“ Vypočítává Donna na prstech. „Nemůžu se ale rozhodnout ohledně posledních dvou… Možná levandule pro svíčky, které říkají „Sni, spi, miluj, žij“. Nebo možná vůně růží pro „Prožij každou chvíli svého života!“

„Co myslíš, Olive?“ zeptá se Alex, mile mě vtáhne do konverzace. I když vidí Donninu tendenci naprosto převzít veškerou konverzaci u večeře. Přemýšlím, jestli jí to někdy nadnesl? Hmm. Pravděpodobně ne. Alex má rád jednoduchý život a kritizování Donny jakýmkoli způsobem by mu přineslo obrovské potíže.

Pokrčím rameny. „Proč neuděláte jednu nebo dvě netradiční vůně?“ řeknu. „Jako třeba vůně svíčky, se kterou ještě nikdo předtím nepřišel? Jako… tvoje středoškolská kožená bunda? Nebo chladnější strana polštáře? Nebo možná právě vzrostlá tráva, namísto čerstvě posekané? Tolik svíček voní jako čerstvě posekaná tráva. Ale vzrostlá tráva voní skvěle! Zvláště, když jsou v ní sedmikrásky. Tahle tráva se tak podceňuje.“

Teď je na řadě Donna, aby si odfrkla… „Kožená bunda? Díky za tvou vložku, Olive, ale myslím, že to přejdu.“

Než můžu říct cokoli dalšího, Donna se otočí zpátky k Alexovi a naváže v proslovu o různých typech voskových forem, který bude, jak mohu už teď říct, velmi dlouhý a podrobný. V tomto bodě se rozhodnu omluvit se a jít do postele.

„Ale… Za dvacet minut začíná Teorie velkého třesku!“ poznamená Alex.

„To je v pohodě, zítra to doženu!“

„Pokud chce Olive prošvihnout Sheldonovy úžasné šaškárny, je to její volba,“ řekne Donna a poplácá Alexe po rameně.

„Jsi si jistá?“ zeptá se Alex, když couvám ke schodům.

„Určitě! Stejně potřebuju jít spát brzy. Zítra jdu navštívit Birdie.“

Oba svěsí hlavy, sympaticky přikyvují, jako pokaždé, když Birdie zmíním. Využiju té příležitosti a rychle jim mávnu na dobrou noc, a beru schody po dvou.

Po rychlém projetí Instagramu a jedné epizodě Hotýlku na svém laptopu, položím hlavu na polštář a zavřu oči. Ale když se snažím usnout, myslím jen na dvě věci: Na tu zatracenou scénu v knihovně z Pokání a Norrisovu náhlou volbu mořského vlka…