UA - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Evička

Ashlyn

„BEJBY, LETADLO PŘISTÁVÁ,“ ŘEKNE MI Dillon do ucha. Pomalu otevřu oči a zvednu hlavu z jeho ramene,  kam jsem si ji položila hned, jak jsme vzlétli. Položím nohy zpátky na zem, rozhlédnu se po první třídě a sleduju letušku, která sbírá prázdné skleničky a odpadky. 

„Prošvihla jsem šampaňské,“ postěžuju si Dillonovi. „Říkala jsem ti, ať mě kvůli němu vzbudíš.“ 

„Byla jsi unavená, potřebovala ses vyspat. Šampaňské si můžeš dát doma.“ 

Nakrčím nos a udělám zhnusený obličej, a že se dávím, „Fuj, nesnáším šampaňské.“

Se smíchem se ke mně nakloní. „Tak proč jsi ho chtěla pít?“

„Protože jsme v první třídě. Chtěla jsem si to užít naplno.“ Pokrčím rameny. Nikdy jsem první třídou neletěla a vždycky mě zajímalo, jaké to je. Popravdě v tom není žádný rozdíl, jen sedadla jsou větší. No a taky šampaňské zadarmo, které jsem neměla.

„Jsi šílená.“

„Přestaň mi tak říkat,“ řeknu asi po milionté.

„Roztomile šílená.“ Nakloní se a políbí mě na kraj úst, pak mi přejede prsty po tváři a mně se sevře žaludek. Víkend uběhl až moc rychle. Mezi konferencemi a večeřemi jsme neměli moc času přemýšlet nad tím, že jsme teď manželé. No… byl čas nad tím přemýšlet, protože trval na tom, že mě všem představí jako svou manželku, což mě naprosto vyděsilo.

„Kde spíme dnes večer?“ zeptá se a tím mě vytáhne z myšlenek. Odtrhnu oči od jeho prstenu, zvednu tašku ze země a předstírám, že jsem jeho otázku neslyšela. „Ashlyn.“ Stiskne mi stehno. 

„Hm?“ 

„Vím, že jsi mě slyšela. Kde dnes spíme? U mě nebo u tebe?“ 

„Ty spíš u sebe a já u sebe,“ zamumlám a vytáhnu si jelení lůj, jen aby mi ho hned vzal z ruky. Zvednu k němu oči a polknu z pohledu, kterým se na mě dívá. Poslední tři noci jsem trvala na tom, že každý spíme ve vlastní posteli. To se nestalo. Buď přišel do mé, nebo mě odtáhl do své. Pokaždé. A pokaždé jsem věděla, že prohraju, i když jsem se snažila bojovat. 

Dobře, možná jsem nebojovala až tak silně.

Něco na tom bylo, spát vedle něj. Cítila jsem se zvláštně celá – to se mi líbilo až moc, abych byla upřímná.

„Dobře, zůstaneme u mě.“ Posadí se a zapne si pás.

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „V žádném případě s tebou nezůstanu v domě, který jsi koupil pro jinou ženu. To nepřipadá v úvahu.“ Zaklapnu balzám na rty a hodím ho do tašky.

„Já ho pro ni zasraně nekoupil,“ zavrčí a tím mě naštve.

„Tohle nemůžu.“ Zavrtím hlavou. Už jen myšlenka na ni mě vytáčí a nutí mě někoho zabít, většinou jeho, protože to on ji požádal o ruku – ženu, která je určitě posedlá ďáblem. 

„Nemáš pravdu, manželko. Děje se to.“ 

„Dillone. Musíme o tom přemýšlet, opravdu se zamyslet nad tím, co děláme. Možná nám večer odděleně-“

„To se nestane.“ Utne mě a zavrtí hlavou, natáhne se přese mě, aby mi zapnul pás sám.

„Ale ano.“ Plácnu ho přes ruku.

„Nepřipadá v úvahu.“ Chytí mě za zátylek a přitáhne si mě k sobě, aby mě políbil tak, že celá roztaju. „Zůstaneme u tebe,“ zašeptá. Okamžitě otevřu oči.

„Jsi otravný,“ vydechnu. Usměje se a chytí mě za ruku, drží ji celou dobu, než přistaneme a pustí mě, až když máme vystupovat z letadla.

„Limuzína, vážně?“ Protočím očima, když spatřím auto, ke kterému mě vede.

„Je to jen auto, bejby.“

„Ne, auto je jen auto. Tohle je limuzína a jsme jen my dva. Měli jsme si vzít, Uber. Stálo by to mnohem míň,“ zamumlám směrem k jeho zádům, zatímco mi táhne kufr k tomu autu. 

„Možná bude vevnitř šampaňské.“ Usměje se na mě přes rameno. Nechci se usmát, ale stejně se usměju nad tím, jak je vtipný.

„Jeli jste do Vegas nezadaní a vracíte se jako manželé.“ Náš řidič, který Dillona evidentně zná, se zasměje. Potřesou si rukou a Dillon ho poplácá po zádech. Zadrhne se mi dech v plicích. 

Ano, jsme tři dny a šestnáct hodin manželé, ale ve Vegas to bylo jiné. Bylo to skoro nereálné. Ale teď jsme zpátky v Tennessee. Tennessee… kde žije moje rodina.  Tennessee… kde žije můj táta, který vlastní obchod se zbraněmi.  Tennessee… kde nikdo o našem manželství neví, ale kde to moje velmi zvědavá rodina a všichni ostatní obyvatelé můžou lehce zjistit. Už teď vím, že se moje máma snaží přijít na to, co se děje. Dillon mi nechal přinést telefon do ložnice ráno po tom, co jsme se vzali, abych s ní mohla mluvit každý den, jak jsem slíbila. Ví, že jsme s Dillonem sdíleli pokoj, protože ode mě Dillon nedokázal držet ruce nebo pusu, zatímco jsem s ní telefonovala.

„Bejby.“ Vrátím se zpátky do přítomnosti a několikrát zamrkám, když mě políbí na tvář. „Hej,“ přiblíží se, „Jsi v pořádku?“

„Jak to řeknu rodině?“ Zvednu ruku a ukážu na prsten, který jsem si sundala jen jedinkrát, protože mi ho hned se zavrčením a s tím, že ho už nikdy nemůžu sundat, nasadil zpátky.

Jeho tvář zjemní a položí mi ruku na tvář. „Řekneme jim to společně.“

„Můj táta má zbraň, hodně zbraní. Tohle neskončí dobře.“

„Bude to v pohodě.“

„Myslím, že se ti něco stalo. Jsem si jistá, že ses zbláznil.“ Začnu panikařit, když mi hlavou probleskne představa, jak utíká před tátou, který na něj míří zbraní.

„Přestaň si dělat starosti. Bude to dobré.“

„Nebude.“

„Bude, věř mi.“

Uchechtnu se a zamumlám, „Posledně, když jsem ti věřila, jsme se vzali.“

„No, to už se nestane, že?“ Usměje se a já si hlasitě vydechnu. 

„Aspoň tohle.“ Zakření se, vezme mě za ruku a pomůže mi do auta, posadím se naproti němu.

„Pojď ke mně,“ poklepe na místo vedle něj, když řidič zavře dveře.

„Proč?“

„Chci ti něco říct.“

„Můžeš mi to říct odtamtud.“

„Pojď ke mně,“ zopakuje a já nadzvednu obočí, když se natáhne, chytí mě za boky a přitáhne si mě na sebe.

„Dillone!“ Vykřiknu, když mi zajede rukama pod tričko a mně naskočí po celém těle husí kůže a v břiše mi začnou létat motýlci.

„Jsi tak krásná,“ zašeptá. Ztuhnu, když mi zajede rukou výš po zádech a druhou si mě přidrží za bradu. „Až moc dokonalá na to, abys byla skutečná. To jsem si myslel od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil.“

„Opravdu?“ zeptám se a nahnu se k němu, ztratím se v jeho očích.

„Ano,“ potvrdí a zajede mi rukou do vlasů, aby si mě přitáhl blíž. „Tenkrát jsem o tobě nevěděl všechno. Netušil jsem, jak jsi chytrá, vtipná, jak se staráš o ostatní-“

„Zapomněl jsi na šílenou,“ zašeptám. Usměje se.

„Šílená. Tak šílená.“ Nahne se a políbí mě.

„Nevěděla jsem, že se ti líbím,“ řeknu a začnu mu prsty projíždět vlasy. Ztuhne. „Dillone.“

„Nemohl jsem ti to říct. Potřeboval jsem se předtím postarat o nějaké věci, než jsem se ti snažil dostat do hlavy.“

„Co?“ Odtáhnu se, ale on mě pevně stiskne.

 „Isla a já, je tu-“

„Ne.“ Snažím se uvolnit z jeho sevření, ale jen mě stiskne silněji. „Pusť mě.“

„Nikdy,“ zavrčí a přitáhne si mě blíž.

„Dillone.“

„Nechci o ní teď mluvit, ale musíme si o ní někdy promluvit. Musíš to pochopit.“

„Opravdu nemusím,“ syknu, chytím ho za ruku a snažím se ji ze mě dostat. „Nechci se o ní bavit – ne teď, ani jindy. Je… je to ďábel.“

„Klid.“

„Ty se uklidni! Byli jste zasnoubení, chtěl sis ji vzít.“

„Nechtěl.“

„Proboha,“ zavrčím a odtáhnu se tak, jak to jen jde. „Máš tušení, kolikrát mi ukazovala ten její prsten? Kolikrát mi říkala, že jsi její? Jak… jak jsem chtěla, abys byl můj?“ 

„Ty jsi mě chtěla,“ zašeptá. Chytím ho oběma rukama za tričko a nahnu se k němu.

„Nedělej to. Ani to neříkej. Ani jednou za milion zasraných let bych nešla za mužem, o kterém bych věděla, že je ženatý, zasnoubený nebo měl přítelkyni.“ Přitáhnu ho ještě blíž. „Nikdy. Ani když ses mi líbil, nikdy bych nezašla tak daleko. Nikdy.“ Pustím ho a seskočím z jeho klína. „Nejsem děvka, šlapka nebo nějaká ničitelka rodin.“ Udržím jeho pohled. „A než jsem potkala tebe,“ ukážu na jeho hruď, „jsem nebyla s mužem, takže si to laskavě zapamatuj!“ Zakřičím a sednu si. Cítím, jak se mi rychle zvedá hruď a je mi jedno, jak šokovaný a zároveň fascinovaný výraz má na tváři. 

„Bejby.“

„Ne, neříkej mi bejby a ani se nepřibližuj.“ Zvednu ruku, když vidím, že se zvedá. „Přísahám, že ti vyškrábu oči, jestli se mě dotkneš.“ Stisknu rty k sobě. Vidím na něm, že má co dělat, aby se nerozesmál, myslí si, že si dělám srandu, ale myslím to naprosto vážně. „Nemůžu uvěřit, že jsem si tě zatraceně vzala.“

„Věř tomu,“ vyštěkne a vyhrne si rukávy modrého Henley trička. „Jsme svoji, zlato, a měla by sis na to zvyknout, protože se to nezmění. Nikdy.“ 

„Nenecháš mě jít, bla, bla, bla… To už jsi říkal.“ Protočím oči a založím si ruce na prsou.

„Jsem rád, že mě konečně chápeš.“ Nahne se a já se obrním. „A jen abychom si rozuměli, zpečetila jsi svůj osud. Jsi moje. Tvůj mozek je můj. Tvoje tělo je moje. A,“ zavrčí „ta tvoje pička je zasraně jenom moje. Byla jsi moje tak dlouho, bejby. Jen jsi to nevěděla.“ 

„A ty si myslíš, že já jsem ta šílená,“ otočím hlavu a dívám se z okna.

Ucítím jeho ruku na stehně, okamžitě se na něj podívám. „Naše minulost nemá co dělat s tím, co se mezi námi děje teď a jednoho dne, až budeš připravená mě poslouchat, ti různé věci vysvětlím.“ 

„Jasně.“ Zavrtím hlavou a odsunu mu ruku pryč. Otočím hlavu zpátky k oknu. 

„Ježíš, jsi taková osina v zadku.“

„A ty kretén,“ řeknu k oknu a opřu si o něj čelo. Zvednu ji až o dvacet minut později, abych se na něj podívala, když mi dojde, kam jedeme.

„Řekla jsem ti, že u tebe nebudu spát,“ syknu, jakmile uvidím, že limuzína jede po dlouhé příjezdové cestě. Ani bych to nenazvala domem. Je to panství, jediné ve městě. Jeho velikost je pro mě nebo dva lidi žijící v něm směšná. Musí to mít přes osm tisíc metrů čtverečních, horní a dolní balkony, velké sloupy vepředu spolu s fontánou a kulatou příjezdovou cestou. Kdo má do prdele fontánu před domem, pokud nejste Kardashianovi nebo nějaký princ?

„Vezmeme si auto a potřebuju si vyzvednout nějaké věci,“ řekne. Vytáhne telefon, něco do něj napíše a celý dům se rozsvítí – venku i zevnitř.

„Řidič mě může vzít domů.“

„Ne,“ je jeho jediná odpověď. Zastrčí telefon zpátky do kapsy a otevře dveře. Nevšímám si jeho natažené ruky, vystoupím sama a přejdu ke kufru, kde jsou moje věci.

„Děkuju,“ řeknu řidiči, když odloží tašky na zem a to samé udělá s Dillonovými.

„Mám Vám s nimi pomoct dovnitř?“

„Ne, děkujeme. My-“

„To je v pohodě, Time,“ řekne Dillon a já stisknu zuby k sobě.

„Opravdu to není problém.“ Zasměje se na mě, zvedne moje tašky a zamíří k domu.

„Zvládneme si odnést věci,“ řeknu a podívám se na Dillona.

„Hledáš záminku k hádce?“ zeptá se, když se řidič vzdálí z doslechu. Chytne mě za ruku, abych nemohla odejít. 

„Ne.“ Pokusím se osvobodit, ale jen stisk zesílí.

„Tak se uklidni.“

„Neříkej mi, abych se uklidnila.“

„Bejby,“ jeho hlas se zjemní, přiblíží obličej k mému. „Je mi jasné, že jsi připravená se mnou začít válku, ale nechci se s tebou hádat. Měli jsme hezký víkend a teď jsme doma. Jediné co chci, je nové oblečení, jít k tobě domů, najíst se, zašukat si a jít spát s tebou v náručí.“

„Nebudeme spolu spát,“ zavrčím a podívám se přes jeho rameno. To je jediná věc, za kterou si stojím. Ano, jsem za něj provdaná, ale odmítám s ním mít sex, dokud si nejsem jistá tím, co se mezi námi děje. 

„Nemůžeš se divit, že to zkouším.“ Usměje se a já ze sebe dostanu frustrovaný výdech.

„Jsi vtipný.“

„Přestaň být naštvaná.“ Zatáhne mi za ruku, takže na něj padnu. Položí mi ruku na záda, aby mě mohl držet blízko. Snažím se bojovat s pocitem, který se mi rozlije v podbřišku, když mě políbí. A jakmile se to stane, ztratím se v něm.

„Teď,“ řekne tiše proti mým rtům, lehce se odtáhne. „Tim je můj řidič od prvního letu do Tennessee. Má dceru s autismem a pracuje přes den na letišti. Z těch  peněz si moc neušetří na to, aby jí mohl dopřát extra péči, kterou potřebuje, ale ježdění ano. Je to pyšný muž. Nevzal by si peníze jen tak, tak ho nechávám, aby mi pomáhal s taškami, i když bych je unesl sám.“

„Cože?“

„Nejsem tak namyšlený, bejby. Mohl bych nám vzít tašky nebo nás odvézt na letiště sám, ale rád mu vypomůžu jakkoliv můžu.“

„Ach,“ šeptnu.  

„Ježíš, mám ti říct i o nadacích, kterým přispívám?“ zeptá se a s úsměvem se na mě podívá.

„Možná.“ Usměju se zpátky.

„Šílenče,“ zavrčí, než mě znovu políbí a vede mě k domu, kde Tim schází ze schodů bez tašek, ale s úsměvem na tváři. „Rád jsem tě viděl, chlape. Zavolám ti, až za pár dní zas budu muset odjet,“ řekne mu Dillon a podá mu peníze.

„To zní dobře, mějte hezký večer.“ Na oba se usměje a zamíří k limuzíně, do které nastoupí a odjede. Dillon mi otevře dveře do domu. Vypísknu, když mě vezme do náruče.

„Co to děláš?“ Chytím se ho za krk a on se rozesměje.

„Nesu tě přes práh.“ Políbí mě na nos a postaví mě na zem. Snažím si namluvit, že to nebylo milé, ale znovu ucítím motýlky.

„Sakra,“ otočím se dokola, všechno si prohlédnu. Věděla jsem, že ten dům bude absurdně krásný, ale s těmi mramorovými podlahami, dvěma schodišti vedoucím do druhé patra, velkým lustrem visícím ze stropu, je opravdu směšný. Je tu i váza uprostřed s umělými květinami.

„Líbí se ti?“ zeptá se Dillon a já se zastavím v otáčení a založím si ruce v bok. 

„Upřímně?“ Nechci zranit jeho city, ale nikdy bych v takovém domě nežila. Je studené a připomíná mi muzeum.

„Upřímně.“

„Ne.“ Pokrčím rameny. „Chci říct, že vím, že se lidem tenhle typ domů líbí, nechápej mě špatně, ale mně to nepřijde jako domov. Spíš jako hotelové lobby. Neumím si představit, že bych sem vešla, vyzula si boty a procházela se tu a už vůbec si tu neumím představit děti. Neustále bych se bála, že něco rozbijí nebo se zraní na těch lesklých podlahách,“ řeknu a přejedu nohou po mramoru.

„Děti?“

„Malí lidé. Děti.“ Kývnu a jeho oči se neznatelně změní.

Rozhlédne se po místnosti, zasune ruce do kapes a opře se o zeď. „Připomíná mi to dům prarodičů ve Westchesteru, v New Yorku.“ Usměje se a znovu se na mě podívá. „Miloval jsem v tom domě vyrůstat. Můj bratr a já jsme trávili všechna léta u nich. Většinu dní jsme jezdili na bruslích vevnitř nebo hráli hokej.“

„Ach.“ Rozhlédnu se a snažím si ho představit mladšího, jak to dělá, směje se a užívá si zábavu. Zdá se to skoro nemožné, vždycky je tak upjatý a chová se dospěle.

„To jsou moje nejoblíbenější vzpomínky, a když jsem našel tenhle dům, uměl jsem si představit, že to tady dělají moje děti.“ vytáhne jednu ruku a ukáže na místnost.

„Kolik dětí chceš?“ zeptám se bez přemýšlení.

„Čtyři, pokud ne víc.“

„Víc než čtyři?“ Vypísknu, ale on se jen usměje.

„Nebo tolik, kolik jsi mi jich ochotná dát.“

„Zpomal. Ani mi ještě nedošlo, že jsme svoji.“

„Dojte ti to.“ Pokrčí rameny a zamíří ke mně. „Ukážu ti to tu.“ Vezme mě za ruku, nedá mi jinou možnost, než jít za ním do dalších pokojů, jako je knihovna s velkým gaučem, nadýchanými křesli a krbem. Kuchyň s velkou kuchyňskou linkou, obrovskou lednicí a pecí na pizzu. Než se dostaneme do jeho ložnice, jsem hotová. Jeho pokoj je třikrát větší než ten můj s velkou mužnou postelí a bílými prostěradly. Ale moje nejoblíbenější věc je skříň uprostřed. Po skončení prohlídky přemýšlím nad tím, že by nebylo tak zlé tu bydlet. 

***

„NA TU BLBOST SE DÍVAT NEBUDEME.“ 

Stopnu televizi a otočím se na Dillona, který je rozvalený vedle mě a opírá se o postel. Nemá na sobě tričko, jen boxerky, které neponechávají nic představivosti a nohy překřížené v kolenou.

„Není to blbost. Je to pravdivé, jen musíš mít otevřenou mysl.“ Ukážu na něj ovladačem. Moje sestřenice July mi tenhle seriál doporučila a jsem na něm závislá od prvního dílu. 

„Vetřelci, bejby. Opravdu? Antičtí vetřelci? (u nás; Vetřelci dávnověku) Co to do prdele vůbec je?“

„Vláda už roky zatajuje veškeré záhady vesmíru. Tihle lidé,“ ukážu na televizi, „nám ukazují, co se ví už několik let.“

„Tamten chlápek?“ Ukáže směrem k televizi a já se na ni podívám. Dobře, vypadá s těmi rozcuchanýma vlasama a modrýma očima divně, ale to neznamená, že je to génius a jsem do něj tak trochu zabouchnutá.

„Prostě se jen dívej.“

„Nemůžeme se dívat na něco jiného?“

„Ne, tohle je nejnovější série a musím ji dohnat. A pak se chci dívat na Nahé a vystrašení.“

„Nahé a vystrašení?“ Jeho obočí vystřelí nahoru a já protočím oči.

„To bydlíš v jeskyni? Je to nejlepší seriál na světě.“

„Vidím, že máme rozdílný vkus,“ zamumlá a dívá se na mě, jako bych se zbláznila. 

„Pff. Uvidíš,“ řeknu zpátky a stisknu play, abych se dál dívala na seriál. 

„Jestli se budu muset dívat na tuhle blbost, ty se se mnou budeš mazlit.“ Chytí mě kolem pasu a přitáhne k sobě. Nebojuju, nemá to cenu. Navíc se s ním ráda mazlím, i když během sledování dělá různé pochybovačné zvuky. 

„Můžu si vzít ten ovladač teď já?“ zeptá se o tři hodiny později, když Nazí a vystrašení skončí. 

„Jo.“ Ospale mu ho podám a položím mu hlavu na hruď. Projíždí programy, dokud nenajde Conana O’ Briana a položí si na vypracované břicho. „A ty sis myslel, že moje seriály jsou hloupé.“ Přitisknu se k němu blíž, cítím, jak se mu třepe hruď smíchem a pak usnu. 

PROBUDÍ MĚ ZVONEK. PŘETOČÍM SE NA posteli a vylezu z ní. „Co to kurva?“ Posadí se a pohlédne na hodiny vedle postele. Sleduju jeho pohled, jsou jen dvě minuty po sedmé ráno. Úplně jsem zapomněla, že mi dnes ráno před prací má přinést můj brácha Jax mou kočku. To on musí být u dveří. A v žádném případě nemůže vidět Dillona u mě doma.

„Zůstaň tady.“ Ukážu na něj, zatímco si přetahuju mikinu přes hlavu a natahuju šortky na spaní.

„Zůstaň tady. To ses zbláznila?“ Uslyším, když otevřu dveře a hned je za sebou zavřu. Seběhnu dolů a otevřu hlavní dveře jen na kousek.

„Ahoj.“ Přivřu oči, jak mě ranní slunce skoro oslepí.

„Promiň, že jdu tak brzo,“ řekne Jax a podá mi Lea, mého kocoura. „Musel jsem ji odnést, než se Hope probudila.“

„Ahoj zlatíčko,“ pozdravím svého kocoura, přitisknu si ho na prsa a začnu ho pusinkovat na hlavičku. Podívá se na Jaxe a sykne. „Řekni Hope, že sem za ním může kdykoliv přijít.“ Usměju se a chytím se za okraj dveří, když to vypadá, že chce vejít dovnitř.

„Půjdu ještě spát, než budu muset do práce. Pak ti zavolám.“

„Cože?“ Ruka mu vystřelí, než mám možnost zavřít dveře. „Co se kruci děje?“ 

„Nic,“ řeknu. „Jen jsem ospalá. Zavolám ti odpoledne.“ 

„Jsi v pohodě?“ 

Přikývnu. Většinu času je mít bráchu otravné, ale bez něj bych byla ztracená. Je to můj nejlepší kámoš už od malička.

„Jsem v pohodě, přísahám.“ Překřížím prsty přes srdce.

„Můžeš mi zavolat kdykoliv.“

„Zavolám,“ souhlasím a zavřu dveře ještě předtím, než odejde.

Zvednu Lea do výšky očí a zašeptám, „tak moc jsi mi chyběl,“ když sykne. „Jsi na maminku naštvaný?“ zeptám se a znovu sykne, musím se usmát. Je vždycky naštvaný, když ho na delší dobu opustím. No dobře, je naštvaný skoro pořád, ale i tak ho miluju.

„Takže to beru tak, že jsi o nás bratrovi neřekla.“ Dillonův hlas mě vyděsí. Otočím se, opírá se nahým ramenem o rám dveří s rukama založenýma na prsou.

„Řeknu mu to.“ Pokrčím rameny a vynechám slovo 'někdy', které není důležité.

„Jo?“ Zeptá se. Nesnáším to zklamání v jeho očích.

„Všem řeknu, že randíme a až si na to zvyknout, tak jim vysvětlím, že už jsme vlastně svoji.“

„Svoji?“ Jaxův hlas se rozlehne pokojem za mnou a já se okamžitě otočím a vidím, jak stojí na konci chodby. Evidentně si pořídil vlastní klíč.

„Jaxi-“ Začnu, jeho očí střelí k Dillonovi.

„Svoji? Ty sis kurva, vzal mou sestru, i když jsi zasnoubený s někým jiným?“ Sleduju jak ve zpomaleném filmu, jak jeho rameno narazí do Dillona a jak oba spadnou na noční stolek a rozbijí lampu.

„Jaxi, přestaň!“ Vykřiknu, pustím Lea na zem a běžím k těm dvěma.

„Vypadni odsud, Ash,“ vyštěkne Jax, když se ho snažím odtáhnout od Dillona, který se ani nesnaží bojovat zpátky.

„Jdi do prdele, Jaxi.“ Zatáhnu za něj a okamžitě si přeju, abych byla větší, protože to s ním vůbec nic neudělá.

„Jestli si ublíží, nakopu ti prdel,“ vyštěkne Dillon na Jaxe a já okamžitě ustoupím o krok dozadu. Na rozbitou lampu.

„Kurva.“ Oči se mi zaplní slzami. „Ty zkurvený debilní kreténe,“ popotáhnu a zavřu oči.

„Okamžitě mě pusť!“ Štěkne Dillon. Slyším, jak někdo vstane a vezme mě do náručí, na kterou jsem zvyklá, a nese přes pokoj.

„Jsi v pořádku, Ash?“ zeptá se Jax, já se jen dál držím Dillona. V noze mi pulzuje.

„Ne, není doprdele v pořádku,“ odsekne Dillon a posadí mě na kuchyňskou linku. „Kurva, bejby, nadechni se.“ Hlas má něžný, někdo se přerývavě nadechne.

„Bude potřebovat stehy,“ řekne Jax, otevřu oči. Tolik krve, tolik krve. 

Polknu, abych zahnala nevolnost, která mě přepadne, a vzhlédnu k Dillonovi, když se pokoj začne točit. „Dýchej, zlato, musíš dýchat,“ řekne klidně, vezme ručník a obtočí mi ho kolem nohy. „Tlač si na to.“ Něžně mi kolem toho obtočí moje ruce a já přikývnu.

„Kurva, Ash.“ Jax přijde ke mně, ale Dillon mu položí ruku na hruď, aby mu zabránil ke mně přijít.

„Drž se od ní kurva dál,“ zavrčí, otočí se ke mně. Točí se mi hlava.

„Sakra.“ Odtáhne od něj ruku a chytí mě za obličej, přitáhne se ke mně. „Nadechni se. Hluboký nádech, pak výdech.“ Neuvědomila jsem si, že zadržuju dech. Nadechnu se a cítím, jak mi vzduch pálí v plicích. „Hodná holka,“ zašeptá a jemně si o mě položí čelo, pak se natáhne pro další ručník a pevně ho obváže kolem nohy. „Dál dýchej, kvůli mně. Hned se vrátím.“ Odtáhne se a počká na můj souhlas. Přikývnu, sleduju, jak odtáhne Jaxe ven.

„Vezmu ji do nemocnice,“ řekne Jax, když se snaží dostat ke mně. Neslyším, co Dillon odpoví. Podívám se na nohu, kterou mám obvázanou ve dvou ručnících a sleduju, jak nasakují krev.

„Dillone,“ zašeptám, „je tu moc krve.“ Začnu panikařit, když se vrátí a má na sobě modré tričko, šortky a nezavázané tenisky. Vezme mě z kuchyňské linky a pošeptá mi do ucha. „Budeš v pořádku.“

„Jo.“ Položím mu hlavu na rameno. Je až moc těžká na to, abych ji držela, když scházíme dolů za Jaxem.

„Budu řídit,“ řekne Jax, když vyjdeme ven. Cítím, jak se Dillonova hruď roztáhne a zavrčí. Chci mu říct, aby se nechoval jako kretén, ale jsem na to až moc unavená. Otevře dveře do Jaxova trucku a já čekám, že mě posadí vedle. Místo toho si mě posadí na sebe, zatímco Jax oběhne auto a posadí se za volant.

„Omlouvám se, Ash.“

Odmávnu to rukou. Vím, že se cítí špatně a popravdě nemám sílu mu říct, že se chová jako idiot.

„Prostě jeď,“ řekne Dillon. Hladím ho po hrudi, jeho tělo se uvolní, i když jen maličko.

„Naser si. Tohle je tvoje chyba,“ odpoví Jax.

„Moje? Tys na mě šel jako šílenec.“

„Jsi zasnoubený s jinou ženou!“ Zařve Jax.

Zabořím obličej do Dillonovy hrudi a jeho ruce mě víc stisknout. „Nejsem kurva zasnoubený. Kdybys mi dal půl vteřiny, tak bych ti to stihl říct.“

„No kurva že nejsi zasnoubený, když jsi teď ženatý s mou sestrou.“

„Kurva! Prostě doprdele řiď a sklapni,“ sykne Dillon. Zavřu oči, začne mě bolet hlava. S každým kilometrem roste napětí v autě a já jsem vděčná, že konečně dorazíme do nemocnice. Dillon mě stále drží. Nese mě na pohotovost a nějaká žena zalapá po dechu.

„Bože, pojďte za mnou.“ Snažím se zvednout hlavu, abych se podívala, co se děje, ale Dillonova velká ruka mi ji přidrží dole.

„Potřebuje doktora,“ křikne, když mě položí na tvrdou matraci. Stisknu oči silněji, když mi položí ruku na nohu.

„Doktor tu hned bude,“ řekne žena, než odejde.

„Bejby, podívej se na mě.“ Otevřu jedno oko po druhém, soustředím se na Dillonův ustaraný výraz.

„Přestaň na všechny štěkat,“ zašeptám. Zavře oči a položí si hlavu na moje prsa. Zajedu mu prsty do vlasů, zatáhnu za ně a donutím ho se na mě podívat. „Jsem v pořádku, jen jsem se pořezala. Budu v pořádku.“

„Já vím,“ souhlasí.

„Ashlyn.“

„Tohle ráno už lepší být nemůže,“ zasténám, když poznám hlas té osoby.

„Co se děje?“ zeptá se David, můj bývalý.

Podívám se na něj a pak na Dillona, který zamumlá, „No to mě poser,“ zatímco mi položí ruku na rameno, když se snažím posadit.

„Ty jsi dnes na pohotovosti?“ Zeptá se Dillon a David se dívá mezi námi dvěma.

Zamračí se a já jen protočím očima. „Jsem doktor v téhle nemocnici,“ informuje nás, jako bychom to nevěděli, což samozřejmě víme. Všichni ve městě vědí, že je doktor, protože o tom mluví pokaždé, když dostane šanci. Ale to není důvod, proč jsem se s ním rozešla. Ne, rozešli jsme se, protože si myslel, že ženská, která s ním chodí, by měla uctívat Ježíše za to, jaké má štěstí. Ne zas tak velké.

„Sežeň někoho jiného.“

„Prosím?“ Zvedne obočí.

„Slyšel jsi mě.“

„Dillone.“ Znovu se snažím posadit, ale jeho oči se na mě přísně podívají.

„Nebude se tě dotýkat.“

„Dillone,“ varuju ho, když vejde Jax a podívá se na Davida.

„Proč jsi sakra tady?“

„Jsem doktor,“ zamumlá a chytí se za límeček.

„Najdi někoho jiného, kdo se o ni postará,“ řekne Jax a Dillon souhlasí.

„Prokrista.“ Zakryju si obličej a naštvaně vydechnu. „Já v téhle nemocnici sakra vykrvácím.“

„Davide, co tu děláš?“ Zamračí se na něj doktorka, která akorát přijde se ženou, která nás přijala. „Dnes tu být nemáš.“

„Jo, Davide, dnes tu být nemáš.“ Dívá se na něj Dillon a já si položím ruce na obličej. 

„Zvládneme to, můžeš jít,“ řekne nová doktorka a udělá krok ke mně. „Slyšela jsem, že tu někdo potřebuje stehy.“ Usměje se a natáhne si rukavice. Sestřička přiveze vozík s pomůckami. 

„To nevím, ale je tu hodně krve,“ řeknu. Přikývne a podívá se na mou nohu obmotanou ručníky, pak na mužskou ruku a setká se s Dillonovým pohledem. 

„Pane na nebi,“ zašeptám, když se jí oči rozšíří a začervená se.  

„Moje žena potřebuje doktora. Jste doktorka?“ zeptá se Dillona. 

„A… ano, jistě,“ řekne a ještě víc zčervená. Nemůžu ji za její reakci vinit, já se zachovala stejně, když jsem Dillona uviděla poprvé. „Řezné rány na nohou mají tendenci hodně krvácet. Ani to nemusí být tak hrozné, jak si myslíte,“ pokračuje po chvíli, sundá ručníky a podívá se mi na nohu. Ale mýlí se, je to špatné. A až za hodinu a čtyři stehy později jsem propuštěná domů s extrémně naštvaným mužem, který je náhodou můj manžel.