R&R - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Adriano vešel do Slips, sportovního baru, a když míjel důvěrně známého vyhazovače, přikývnutím ho pozdravil. Rychle našel muže, kterého hledal. Seděl ve vzdáleném boxu, před sebou měl rozloženy své černé knihy, vedle každé z nich ležely tři mobilní telefony, v jedné ruce měl tužku a po očku sledoval televizi s plochou obrazovkou, kde se odehrával nejnovější zápas Chicago Cubs.

„Ryane,“ pozdravil ho Adriano, když se usadil na lavičku přímo naproti mužovi.

Ryan ani na okamžik nespustil oči z televize. U bookmakerů to bylo obvyklé. „Skipe.“

„Jak si tenhle týden vedeme?“

„Dvacet pět procent. Vzhledem k tomu, že v současnosti nepracujeme ani s gangem DeLuca ani Rossi, je to ten jediný způsob, jak můžeme vydělat nějaké zasrané peníze.“

Adriano se při těch slovech zamračil. Každý gambler, který si chtěl na hru vsadit, musel odevzdat taky dvacet pět procent. Díky tomu bookmaker gangu Conti neprodělával, a to navzdory tomu, že musel spoustu peněz odvádět mimo. Díky vysokému procentu vícenákladů by se však někteří hazardní hráči nevrátili.

„A jak to teď vypadá?“ zeptal se Adriano.

„V tenhle okamžik sedmdesát tisíc,“ informoval ho Ryan. „Ale příští týden je velký zápas. Ten rozdíl se vyrovná.“

„Dobře.“

Ryan se konečně zadíval na Adriana. „Nemyslíš, že tohle je trochu ironie, Adriano?“

„Co?“

„To, že zatím ještě ani nemáš legální právo sedět v tomhle baru, a přesto tu jsi.“

Adriano se zasmál. „Chlape, chodil jsem sem s Kolinem už od šestnácti.“

„Přesto je to směšné. To je všechno, co říkám.“

Adriano se rozhlédl po baru a cítil se trochu nesvůj. Byl na území jižní části Chicaga, což bylo území, které vždy měla pod kontrolou rodina Conti. Ale Slips byl blíž ke vzdálenějšímu jihu Chicaga, který už nekontrolovali. Ve skutečnosti to dál na jih ovládala rodina DeLuca. Díky blízkým hranicím území jiné rodiny byl teď, když bylo vše v takovém chaosu, trochu nervózní.

„Co tě svrbí v kalhotách?“ zeptal se Ryan.

Zjevně mu Adrianovo nepohodlí neušlo.

„Nic, chlape. Jen se zkus podívat po jiném místě, jo? Někde blíž středu. Aspoň do doby, než se to přežene. Možná blíž jihozápadu.“

Západ a jihozápad Chicaga byl z většiny ovládán gangem Rossi, i když čas od času, pokud to bylo potřeba, tam občas na ulice proklouzl i gang Conti. U Rossiho gangu bylo zatraceně mnohem méně pravděpodobnější, že by dělali rozruch, pokud by se na jejich území někdo ukázal.

„Jasně, cokoli,“ zamumlal Ryan a vrátil svou pozornost zpátky k televizi.

Být capo nebylo tak kouzelné, jak to vypadalo navenek. Na tom, aby si muži zasloužili svou příslušnost k mafii, pracovali několik let, a pak jen doufali a modlili se, aby uvnitř mafie získali šanci na skutečnou pozici. Většina z nich skončila jen jako obyčejní pěšáci.

Bylo to sakra únavné.

Příšerně únavné, protože jakýkoli postup probíhal jen šnečím tempem.

Teď, když byl Adriano capo, viděl spoustu detailů, které bylo potřeba v rámci řízení gangu zvládnout a celou tu dobu musel každého muže po očku sledovat a ujišťovat se, že peníze přišly včas a všechny sračky probíhaly hladce…. Únavné.

Adriano si nevzpomínal, že když se točil kolem Kolina, že by měl tolik práce.

„Koho tipuješ na výhru?“ zeptal se Adriano a kývl k televizi. Ryan zvedl ruku, protože zazvonil jeden z jeho telefonů. Ani se na ně nepodíval – jen se po jednom natáhl a zvedl ho.

„Jo, tady Ryan.“ Ryan přikývl, do jedné ze svých knih něco načmáral a řekl: „Tak to bude dvanáct – dvacet pět.“

Adriano mávl na servírku, která procházela kolem jejich stolu, a objednal si drink.

„Poslouchej, poplatek je dvacet pět, takže buď zaplatíš, nebo ne,“ vyštěkl Ryan. „Zařiď si to. To není můj problém. Víš, kde jsem. Budu tu celou noc.“

Ryan hovor zavěsil a hodil telefon zpátky na stůl.

„Ty vysoké poplatky nás zasraně zabijí,“ řekl Ryan po chvíli mlčení.

„Možná ne. Jestli tak moc chtějí hrát, zaplatí.“

„Pravda. Jsme v pohodě?“

Adriano přikývl. „Dorazím příští pátek. Ne, že mě podvedeš, Ryane.“

Bookmaker se ušklíbl. „To bych nikdy neudělal.“
„To doufám. Poslední bookmaker skončil díky svému podvádění s uříznutými prsty. Kolin si z nich udělal náhrdelník a než tomu hlupákovi konečně jeho trápení skončilo, musel ho celý týden nosit. Sledoval jsem to – bylo to velice zajímavé.“

Ryanovo pobavení rychle zmizelo. „Všechno tu mám, skipe.“

„Tak si na to dávej pozor.“

„V knihách mám vše zaznamenáno, takže si to můžeš zkontrolovat,“ řekl Ryan.

Adriano věděl, že by ho ten chlap nepodvedl, ale cítil, že je občas nutné lidem připomenout, co by se stalo, kdyby se o to pokusili. Strach představoval obrovskou motivaci. Adriano se postavil a od servírky si vzal drink, který mu přinesla.

„Na účet podniku,“ řekla dívka.

Její úsměv byl až příliš velký a vypadalo to, že si stáhla tričko o něco níž, než když ho měla před chvílí, než zmizela za barem.

Adriano neměl zájem.

„Dobrou noc, Tori,“ řekl Adriano.

Svou whisky vypil na jeden doušek, prázdnou sklenici jí vrátil a zamířil z baru ven. Na to, že bylo teprve začátek října, byla chladná noc a Adriano cítil drsné bičování větru, takže si svou koženou bundu zapnul a zastrčil ruce do kapes.

Zima přicházela až příliš brzo.

Adriano vklouzl do svého nezamčeného Camara, které mělo stále ještě nastartovaný motor. Nikdo nebyl tak hloupý, aby se z těchto ulic pokusil ukrást jeho miláčka. Všichni už na první pohled věděli, kdo byl. A znali i jeho auto. Zapnul topení o něco víc a užíval si horkého vzduchu, který mu proudil přímo do obličeje. Rozhlížel se po ulicí plné lidí. Chicago představovalo kotel, ve kterém se tavilo tolik různých charakterů lidí.

Sundal si kabát a odhodil ho na sedadlo spolujezdce. Jeho noc ještě ani zdaleka neskončila. Dneska pozdě večer měla jedna skupina z gangu Rossi v plánu loupež kamionu plného elektroniky a pak tu byla ještě dodávka narkotik, která konečně dorazila do správných rukou a dostala se na jejich území.

Adriano musel na všechny ty sračky dohlédnout.

Jo, únavné.

Z myšlenek ho vytrhlo vyzvánění mobilního telefonu, který měl ve vnitřní kapse saka. Adriano ho málem ignoroval. Usoudil, že to byl jen další z jeho chlapů, který chtěl něco dalšího, ale nakonec se po telefonu stejně natáhl.

Zvedl hovor, aniž by se obtěžoval podívat na displej, aby zjistil, kdo volal: „Jo, u telefonu Conti. K věci a fofrem. Mám zasraně moc práce.“
Zařadil rychlost a začal s autem vyjíždět z úzkého parkovacího auta.

„Adriano?“

Alessin tichý, nesmělý hlas přiměl Adriana zastavit. V tónu jejího hlasu něco chybělo. Znělo tam příliš úzkosti a to se mu vůbec nelíbilo.

„Alesso?“ zeptal se.

„Udělal to znovu,“ zašeptala Alessa.

Na Adriana zatroubil řidič nějakého auta. Stáhl okénko, aby mu mohl ukázat vztyčený prostředníček.

„Kdo a co udělal?“ zeptal se Adriano.

„Dean,“ řekla rychle a tiše. „Ne jako posledně, ale možná, že kdyby -“

„Posledně,“ přerušil ji. „Jako posledně v klubu?“

„Ne přesně tak.“

Co to pak sakra bylo?
Adrianův vztek narůstal do horké, zuřivé koule vzteku. „Co se stalo?“

„Všiml si prstenu.“

Sakra.

„A?“ tlačil na ni.

Alessino zasmání bylo hořké a smutné. „Stiskl mu ruku tak silně, že mi zůstanou modřiny. Na dlani mi zůstaly stopy po jeho nehtech.“

Bože.

Adrianův hněv se vymkl jeho kontrole. Hned za ním následovala vina. Zatraceně dobře věděl, že jí neměl ten zasraný prsten sebrat a nechat ji, aby se vyrovnala s následky, nicméně zvítězila jeho sobeckost a sebestřednost.

„Ale byl rozzlobený, Adriano. Mohl by ke mně přijít, až by tam nikdo nebyl. Vím to.“

„Kdy se to stalo?“

„Dneska odpoledne,“ vysvětlovala Alessa.

„A proč mi to říkáš až teď?“

„Přinutil mě, abych s ním šla na večeři, ale podařilo se mi do toho zahrnout i Abriellu. A pak to najednou skončil – říkal něco ohledně práce či tak nějak.“

Díky zasraný bože, pomyslel si Adriano.

„Kdo byl u toho, když se to stalo, Lisso?“

„Kuchařka. Vymyslela výmluvu, že jsem ho ztratila, když jsme připravovaly věci na Joelu party, kterou bude mít příští týden.“

„Party?“ zeptal se.

„Nevím, o čem to mluvila,“ řekla Alessa. „Ale Joel se před pár dny zmínil o otevření knihy.“
Adriano zaťal čelist a rukou pevně sevřel volant. Na ulicích panovaly fámy ohledně toho, že se otevírá kniha, ale nikdo to skutečně nikdy nepotvrdil.

„Jestli vaří, tak to znamená, že se skutečně něco musí stát, že?“ zeptal se Adriano.

„Řekla bych, že ano.“

Adrianovo zasvěcení a získání příslušnosti k mafii také probíhalo uvnitř domu Trentinů. Na události té noci si pamatoval do posledního detailu. V dlani měl řez, který vedl od špičky ukazováčku až k zápěstí. Pak sledoval, jak se jeho krev vpila do obličeje světce, který mu v dlani hořel, zatímco ostatní muži, jichž bylo víc, než by dokázal spočítat, ho jeden po druhém zpovídali. Jizvu tam stále ještě měl, ale byla vybledlá.

Za Adrianovým Camarem se ozvalo další zahoukání klaksonu. Znovu tomu idiotovi ukázal vztyčený prostředníček. Ať už se jednalo o jakéhokoli blázna, mohl počkat.

„Nechci, aby mi to znovu udělal,“ řekla Alessa a v jejích slovech bylo slyšet horké zabarvení. „Nikdy, Adriano. Jsem tak zatraceně vystresovaná, že dokonce ani nemůžu jíst a během dne zůstat vzhůru. Dneska mě to tak vyděsilo, že mi z toho bylo fyzicky špatně.“

Adriano zadržel dech. Odmítal dát průchod řetězci nadávek, které cítil na jazyku. Alessa to nepotřebovala slyšet. Zcela zjevně pro ni byl dnešek víc než drsný.

Dean by neměl dostat možnost, aby to Alesse znovu udělal.

Adriano se o tom musel ujistit.

„Jsi právě teď v pořádku?“ zeptal se.

„Jo. Jen jsem si o tom s tebou potřebovala promluvit.“

Dean si dneska v noci vysloužil zasranou smrt. Cítil, že nastal čas na to, aby ten spratek Artino dostal přesně to, co si zasloužil. Adriano tak jako tak čekal až příliš dlouho, aby Deanovi doručil trochu bolesti. Čekal na hovor od svého otce, ale Riley mu stále ještě nedal svolení. Možná, že by mu ho nedal nikdy.

Adriano s čekáním skončil.

Nemohli jste ublížit andělovi a čekat, že to přežijete.

Adriano na palubní desce zkontroloval čas. „Je pozdě, krásko. Běž spát, jo? Zítra ráno, až si trochu odpočineš, ti zavolám.“

„Dobře,“ zamumlala. V tónu jejího hlasu byl slyšet náznak úsměvu.

„Miluji tě.“

Usoudil, že to taky znovu potřebovala slyšet.

„Miluji tě,“ zašeptala Alessa.

*********

Adriano zamířil na jižní pobřeží. Věděl, že když bude dost trpělivý, tak by tam měl najít toho, koho hledal. Dean Artino byl v Adrianově světě zasranou nickou. Neměl žádné skutečné postavení ani moc a Adriana nemohl vyděsit ani Deanův otec.

Ale Dean byl i tak stále vojákem gangu DeLuca. To znamenalo, že jestli pracoval, měl by být v jednom ze svých obvyklých doupat, případně v ulicích, kde se běžně pohyboval. A vypadalo to, že dán dával přednost předměstím South Beach.

Takže ho Adriano šel hledat tam.

Jakmile Adriano uviděl známou tvář, která vyšla ze striptýzového klubu, zajel autem ke straně, nechal ho na nepřátelském území s nastartovaným motorem a vyskočil. Svou zbraň nechal v autě, protože usoudil, že ji právě teď potřebovat nebude.

„Hej!“ vyštěkl Adriano.

Na zavolání se otočil vymahač, kterého Adriano poznal a který pracoval pro gang DeLuca. Když ten chlápek uviděl Adriana, jak k němu přes parkoviště zamířil, rozšířily se mu oči.

Bylo to tak zasraně pitomé.

Tak lehkomyslné.

Adriano věděl moc dobře, že by na území někoho jiného neměl dělat žádné problémy, nicméně nedokázal utišit ten zuřící vztek, který způsoboval válku mezi hlasem rozumu a srdce.

Zasraný Dean.

Tím to pro něj skončilo.

„Kde je zasraně Artino?“ zeptal se Adriano.

Vymahač zamrkal. „Cože?“

„Artino, kreténe. Kde je dneska v noci?“

„Walter?“

„Ne, jeho zbytečný zasraný čůrácký syn,“ zavrčel Adriano.

Adriano se zastavil až teprve v okamžiku, kdy se prsty u nohou dotýkal vymahače. Ten chlap byl stavěný jako solidní cihlová zeď. Stejně tak byl vysoký. Adrianovi to bylo fuk. Všechny ty roky, kdy hrál fotbal, ho zocelili a rozhodně se nebál střetu.

„Jsi zasraně hluchý?“ zeptal se Adriano.

„Ne.“

„Pak na mě, idiote, konečně přestaň čumět, jako bych nemluvil anglicky. Kde je Artino?“

Vymahač přejel Adriana pohledem od hlavy až k patě, jako by se díval na nějakou houpačku. „Mám dost silný pocit, že jsem opilý.“

„Nepoznáš rozdíl?“ zeptal se Adriano s úšklebkem.

„Ne, ale je tu Conti na území DeLuca a všichni vědí, že Theo řekl, že by zabil jakéhokoli sráče, který by byl tak pitomý, aby mu zkřížil cestu.“

Adriano se ušklíbl. „Theo tu není.“

„Což je pro tebe jen dobré.“

Dneska večer si s Theem DeLuca nedělal hlavu. Mohli by si ty sračky vyřídit kdykoli jindy.“

„Kde je Dean?“ zeptal se Adriano. „A jestli se tě budu muset zeptat znovu, tak si otluču kotníky prstů o tvé zuby. Chápeš?“

„Podle toho, co jsem slyšel naposledy, dělá nějaké sračky v  Calumet Heights.“

„Kde v Heights?“

Vymahač se zasmál. „Byl jsi tam někdy?“

Ano.

Občas to tam v noci nebylo úplně bezpečné.

„Neuvědomil jsem si, že tu hrajeme hru zeptej se na dvacet otázek,“ řekl Adriano.

„Najdeš ho,“ odpověděl vymahač. „Dean má rád, když přiměje lidi myslet si, že to místo vlastní. Jen si dávej pozor na ulicích, Conti. Neměl bys tam být. Ber to jako jediné varování.“

Adriano ještě dřív, než vymahač domluvil, zamířil zpátky ke svému autu. Měl nějakou práci, kterou musel udělat, a ta v sobě rozhodně nezahrnovala to, že by si kvůli Theu DeLucovi dělal hlavu.

*************

Když Adriano seděl ve svém autě a čekal, po těle cítil studený vzduch. Auto měl zaparkované mezi dalšími dvěma tmavě zbarvenými auty, motor vypnutý a světla zhasnutá, aby si ho nikdo nevšiml. Nebo spíš doufal, že pokud by někdo poznal jeho starý renovovaný Camaro, tak by ho jen tak míjel.

Zatím to tak probíhalo.

Adriano našel Deana přesně na místě, o kterém vymahač mluvil. Dean zjevně vybíral platby od dealerů tak, jako to dělali ostatní muži z gangu DeLuca.  Adriano věděl, že jeden z mužů Theo DeLuca si ho držel blízko u sebe, jako dobrého přítele.

Občas byly věci jako takhle hlavně o čekání.

Čekání taky občas znamenalo problém. Čím déle tam Adriano seděl a sledoval Deana, jak vybíral hotovost a byl opřený jako blázen o výkladní skříň obchodu, tím víc narůstal jeho vztek.

Kvůli známkám na Alessině tváři, které už vybledly.

Kvůli těm, které jí Dean zanechal dnes.

Kvůli tomu, že Alessa byla vyděšená a že se k ní choval tak, jako by byla jen sračkou.

Kvůli tomu, že si Dean myslel, že měl nějaký nárok na Adrianovu dívku.

Kvůli tomu, že zasraně dýchal.

Adriano měl tucet dalších důvodů. Měl jich celý seznam. Tyhle byly dost dobré. Bylo jich víc než dost na to, aby měl celé tělo ztuhlé vztekem a mysl chladnější než led. Bylo toho prostě dost na to, aby toho muže zabil.

K bytovému domu zahnulo další auto a vjelo do uličky stejně tak, jako už to za tu dobu udělalo dalších patnáct aut. Adriano sledoval Deana spolu s Theovým přítelem. Oba se odlepili od budovy a zmizely v uličce, do které zahnulo auto, aby vybrali další platbu.

Adriano se teď pohnul. Nastartoval motor a nechal ho běžet. Vystoupil z auta, zabouchl jeho dvířka a přešel ulici. Když došel až k ústí uličky, auto už začínalo couvat zpět.

Peníze, špinavé peníze vždy měnily majitele velice rychle. Nikdo tam nechtěl zůstat déle, než bylo bezpodmínečně nutné.

Rychle a špinavě.

Přesně tak probíhaly obchody na ulicích.

Když Adriana míjelo auto, dva muži tmavé pleti, kteří seděli uvnitř, mu nevěnovali ani jeden pohled. Adriano přešel do tmavé uličky a tam nalezl Deana s Theovým přítelem. Oba muži přendávali peníze do černé tašky a pak ji schovali za popelnici.

Jako první se k Adrianovi otočil Theův muž.

Za tohle by se měl Theovi omluvit… někdy. Jednoho dne, pokud by mu k tomu dal Theo příležitost.

„Dobrý večer,“ řekl Adriano.

To bylo jediné varování a pak vytáhl zbraň, odjistil ji a jedinou kulkou ho trefil přímo mezi oči. Zbraň se silným kalibrem dávala mohutný zpětný ráz, ale Adriano sebou stěží trhl. Tělo odletělo dozadu a se žuchnutím dopadlo na zem. Kolem byla vidět krev a zbytky rozstřelené tkáně.

Smrt.

Přesně takhle.

Ten chlap byl mrtvý ještě dřív, než dopadl na zem.

Celou uličkou se rozlehl zvuk výstřelu. Tohle byla oblast, kde se policisté objevovali poměrně běžně. Adriano věděl, že brzy měl brzy uslyšet zvuk sirén a uvidět blikání majáčků. Musel to udělat a dokončit to. Přesto tak moc chtěl, aby to Deana zasraně bolelo.

Adriano ani nemrkl a jen otočil zbraň k Deanovi, který měl doširoka vytřeštěné oči.

„Dobrý večer,“ zopakoval Adriano.

Bylo to velice chladné. Každý, kdo měl v hlavě aspoň trochu mozku, však věděl, že díky tomu chladu byl Adriano nebezpečný.

Deanova ruka se pohnula. Natahoval se po něčem, co měl pod bundou. Adriano ani na okamžik nezaváhal a znovu vystřelil. Kulka trefila Deana přímo do zápěstí. Uličkou se ozval jeho výkřik.

Adriano přistoupil k Deanovi blíž. Dean, který upadl na zem, se znovu vyškrábal na nohy.

„Měl jsem to zasraně vědět,“ odplivl si Dean.

Adriano se zasmál. „Že byla moje? Jo, pravděpodobně jsi to měl vědět.“

„Ne, to, že se stále chovala jako coura a běhala za tím pytlem odpadků, který představuješ.“

Pytel odpadků.

Tohle bylo něco nového.

Adriano byl díky komentáři o couře nasranější ještě víc.

Dean se svou zdravou rukou znovu pokusil natáhnout po pistoli u pasu, ale bylo příliš pozdě. Adriano kopl Deana přímo do břicha a jeho zbraň odkopl pryč. Pak dupl nohou přímo na Deanovo zraněné zápěstí, které stále krvácelo.

„Do prdele!“ zavyl Dean. „Táhni do prdele, Adriano!“

„Zkus to znovu,“ posmíval se Adriano a na nohu, kterou drtil Deanovo zápěstí, přenesl plnou váhu. „Možná by to mohlo tohle urychlit.“

„Doufám, že za to stála,“ ušklíbl se Dean.

Adriano se sklonil, popadl Deana za krk a stiskl ho. Zároveň nacpal hlaveň své pistole přímo do Deanových úst. Ten chlap bojoval a odmítl naplno otevřít ústa. Adriano povytáhl pistoli o kousek ven, a praštil její pažbou Deana přímo do zubů. Dean vykřikl a pak začal plivat na zem spolu s krví i kousky zubů. To poskytlo Adrianovi přesně to, co potřeboval. Zasunul zbraň hluboko do Deanových úst, takže teď zároveň představovala roubík. Adriano znovu stiskl Deanův krk, a opět využíval výhodu váhy svého těla, aby ho tiskl k zemi.

„Tak rád bych ti to zasraně ztížil,“ zasyčel Adriano. „Za to, že jsi o Alesse pronesl ta příšerná slova, bych ti vyřízl tvůj zasraný jazyk. Za to, že ses jí dotkl tak, že jsi jí ublížil, bych ti zlomil tvoje zasraný prsty. Za to, že ses na ni díval, bych tě praštil kladivem přímo do obličeje, ty kreténe. Přiměl bych tě žadonit o smrt.“

Dean stiskl zakrvácená ústa kolem hlavně pistole a zíral Adrianovi přímo do očí.

„Ale já si ji udržím,“ zamumlal Adriano a studeně se usmál. „A ty ne. Takže to tak taky vyjde. Chcípni, Deane.“

Adriano zasunul zbraň ještě dál, až se dotkl zadní části Deanova hrdla. Stiskl spoušť. Nedovedl si vzpomenout, že by se kdy při zabíjení cítil lépe.

************

„Ahoj?“

Při Alessině unaveném, omámeném hlase, se Adriano usmál. Netušil, proč přesně jí zavolal, ale jakmile se dostal zpátky na území Conti, byla jeho dívka tou jedinou osobou, na kterou myslel.

„Ahoj, Lisso,“ řekl Adriano a zahnul autem na prázdné parkoviště.

„Adriano?“

„Kdo jiný by ti volal o půlnoci, zlato?“

Alessa se tiše zasmála. „Nikdo. Myslela jsem, že jsi mi řekl, abych spala. Víš, že to nemůžu dělat, když mi voláš.“

Adriano se usmál. Ignoroval krev na svých rukou i starosti, které měl v hlavě. Udělal ukvapené rozhodnutí. Dovolil svému hněvu, aby ho ovládl a udělal něco, za co bude muset zaplatit. Bylo nepravděpodobné, že by zabití Deana a Theova muže zůstalo bez nějaké odpovědi. Ani jeden z nich nebyl mafiánem, ale někoho by to mohlo nasrat.

Třeba Deanova otce. A taky Thea.

Stálo to za to.

Adriano mohl jen stěží ignorovat úzkost. „Jen jsem chtěl slyšet tvůj hlas.“

„Ano?“ zašeptala Alessa.

„Jo. To je ta nejlepší věc na světě, Lisso.“

„Mmm, jsi tak uhlazený řečník.“

„Moje máma vždycky říkala, že jsem kluzký,“ řekl Adriano.

Alessa teď mlčela o něco déle, než se mu líbilo. Pak řekla: „Už o ní nemluvíš.“

„Když o ní mluvím, hodně to bolí, takže to nedělám.“

„Povídej o ní teď,“ požádala tiše.

„Chybí mi a není to lehké, ale nikomu to nezazlívám,“ řekl Adriano upřímně. „Nechci omluvy od lidí ani jejich lítost. Moje máma s touhle válkou neměla nic společného, Lisso. Nechci to obhajovat tak, jak to dělala ona. To by jen zničilo její památku. Stála za víc, než jen kulky a krev, chápeš?“

„Jo,“ řekla Alessa. „Chápu.“

„Přál bych si, aby to pochopili i ostatní, ale teď jsou až příliš zaměřeni na své pozice a chamtivost a zabíjení. Ale na to nemám co říct, než ach, dobře.“

„Co tím myslíš?“

Adriano si odkašlal a zadíval ze z okénka na tichou, tmavou ulici. „Už se dál nemusíš bát, Lisso. Ne kvůli Deanovi. Dobře?“

Alessa se zhluboka nadechla. „Adriano...“

„Možná bude nějakou dobu trvat, než ho identifikují.“

Tohle by Adriano neměl říkat.

„Jejda,“ zamumlala.

Proč nezněla ani trochu překvapeně?

„Alesso?“

„Jo?“ zeptala se.

„Řekla jsi mi, co dneska udělal, protože jsi věděla, že bych po něm šel, že?“

Alessa si povzdechla. „Ano.“

Hmm.

Alessa si to pravděpodobně neuvědomovala, ale měla dost kuráže na to, aby tyhle sračky udělala. Nikdy nikým nemanipulovala, ale občas člověk musel udělat to, co musel. Adriano jí rozhodně nemohl vinit za to, že udělala to, co musela.

Rozhodně jí nevinil za to, že ho využila.

„Lisso?“

„Jo?“

„Stálo to za to.“

*******

Adriano ponořil ruce pod horkou vodou a v dlaních třel kostku mýdla, aby se zbavil červených skvrn. Voda, které odtékala do odpadu, měla temně růžovou bravu.

„Adriano?“

„Běž do postele, Eve,“ řekl, aniž by se na sestru podíval.

„To je krev?“

Sakra.

„Běž spát.“

Eve vešla dál do koupelny a rozsvítila stropní světlo. „Ach můj bože, Adriano.“

„Nic to není,“ řekl Adriano rychle.

„Po celém tričku máš krev.“

Jo, no, krev se rozprskla do všech stran.

„Nepustí to,“ řekl Adriano, který se snažil zlehčit sestřiny obavy. „Prostě tu košili vyhodím.“

„Není tvoje, že ne?“

Adriano se zasmál. „Ne. Vypadám, že bych odněkud krvácel?“

Evelina neuznala Adrianovu otázku hodnou odpovědi. „Komu patří?“

„Někomu. Možná víc než jedné osobě.“

„Adriano!“ vyštěkla Evelina.

Konečně se na sestru podíval. Všiml si jejích obav. „Nic to není. Skutečně.“

„Zavolám tátovi.“

Adriano byl připravený hádat se, ale neudělal to. Riley by to měl vědět.

Tohle bude rozhodně zábavný hovor.

„Jo, to bys měla,“ řekl Adriano a pak si znovu začal mýt ruce, jako by o nic nešlo. „A udělej to rychle. Jsem zatraceně unavený, Eve.“

Než do bytu dorazil Riley, Adriano měl víc než dost času na to, aby zvážil, co udělal a co všechno by to mohlo znamenat. Místo toho, aby zůstal ve válce čtyř rodin, která v mafii probíhala, neutrální, zabitím vojáků z jiné rodiny učinil vážné prohlášení.

A ještě k tomu pro nic za nic.

Do bytu vstoupil Riley a své čtyři strážce nechal venku. Zavřel za sebou dveře a otočil se k synovi: „Co se stalo? Tvoje sestra mi celá vyděšená zavolala a říkala něco o tom, že jsi dorazil domů celý od krve. Kdo ti co udělal, Adriano?“

Adriano seděl na pohovce a upíjel ze sklenice vody. „Něco jsem udělal já, ne nikdo jiný.“

Částečně, donutil se nedodat.

„Neměl jsi dneska v noci pracovat?“ zeptal se jeho otec.

„Zašel jsem za bookmakerem a pak jsem dělal sledovačku,“ odpověděl Adriano.

„Sledoval co?“

„Zamířil jsem na území DeLuca a dokončil jistý obchod.“

Riley ztuhl a prohlížel si svého syna s neskrývaným hněvem. Adriano to cítil přes celou zatracenou místnost. „Řekni mi, že jsi to neudělal.“
Adriano se zasmál. „Dobře. Neudělal.“

„Adriano!“

„Zeptal ses.“

„Tvoje chytrácká ústa se chtějí seznámit s hlavní glocku,“ vyštěkl jeho otec.

Adriano vnímal jeho postoj, ale i tak si nedokázal pomoct a zamumlal: „Jo, to je to, s čím se dneska večer setkala i Deanova ústa.“

„Zasraný bože.“

Adriano se rozhodl mlčet. Zatímco jeho otec přecházel po celé délce obývacího pokoje, zůstal sedět a dál popíjel vodu. Adriano přesvědčil svou sestru, aby dřív, než jejich otec dorazil, šla spát. Udělal to jen pro jistotu, kdyby šly věci z nějakého důvodu do háje.

„Říkal jsem ti to… Říkal jsem ti to, Adriano!“ vyštěkl Riley.

„Nic jsi mi nezaručil,“ zamumlal Adriano, odložil skleničku na konferenční stolek a postavil se. „Dal jsem ti všechno, co jsi chtěl, tati, a ty jsi pro mě neudělal vůbec nic. Chtěl jsem jen jednu jedinou zasranou věc. Aby došlo k manželství.“

Riley vyštěkl smíchy. „Stále jsi ohledně té holky zaslepený a myslíš ptákem, Adriano. Na každém rohu Chicaga najdeš takových víc než tucet. Stačí, abys do jejich ucha zašeptal svoje příjmení, a když jim dáš šanci, samy po tobě skočí.“

Adriano to ze sebe setřásl. „Alessa není jen tak ledajaká. Nikdy pro mě taková nebyla. A není to jen o tom, že se mi líbí, tati. Vybral jsem si ji. Chci ji. Nebudu dělat to, co jsi dělal ty mojí mámě – běhat za každou ženou, která je ochotná roztáhnout nohy a šukat a pak, když by náhodou otěhotněla, jí platit za potrat.“

Riley obočí vyletělo vysoko nahoru. „Já -“

„Táhni do háje, tati. Nepopírej to. Myslíš si, že o všech těch sračkách nevím? Jsi jako pes, který se honí za svým vlastním ocasem. Dokonce jsi ani neměl tolik slušnosti, aby sis, když jsi podváděl mámu, nasadil zasranou gumu. Nejsem jako ty. Nikdy nechci být takový, jako ty.“

Jeho otec vypadal naprosto omráčeně. Nemohl mluvit.

„Požádal jsem o jednu jedinou věc. O Alessu,“ zopakoval Adriano tiše.

„Někdo jiný,“ zamumlal jeho otec. „Měl ji provdat za někoho jiného.“

„Mohl jsi domluvit celou tu zatracenou věc s manželstvím tak, abychom to byli ona a já!“

Riley zaskřípal zuby. „A co jsem tě zasraně učil, Adriano? To, že mi záleží na tvém měkkém srdci, nebo dokonce, že by na něm záleželo mafii? Že jsou pro rodinu důležité tvoje city? Ani na jednom z toho nezáleží, synu!“

Adriano pokrčil rameny. „Skutečností zůstává to, že jsem si vzal to, co jsem chtěl. Nedotáhl jsi to do konce, takže jsem to udělal já. Mimovolnou obětí křížové palby se stala smrt Deana a jednoho dalšího vojáka z gangu DeLuca. Vyřeš to, tati. To je to, co zasraně bossové dělají.“

„Dávej si pozor na jazyk.“

„Chceš být bossem – tak jím buď.“