Jax - 23. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

„A CO TOTO?“ ZEPTÁM SE MADDIE A DRŽÍM bílé nabírané povlečení. Byli jsme v tomhle zatraceném obchodě téměř hodinu, ale každý návrh, který jsem udělal, byl okamžitě odmítnut.

„Ne. Chci růžovou,“ nařizuje a vzdorovitě si překříží paže.

„Jistě. Růžovou,“ odpověděl jsem s povzdechem. Už vím, že se nevzdá, dokud ji nedostane. Je to dcera své matky, to je jisté. Tvrdohlavá jako peklo. Růžová postel, růžový šatník, růžové povlečení a zasraně růžové záclony. Nechci všechny ty růžové sračky v mém domě. Má štěstí, že ji miluju.

Bylo po půlnoci, když jsem odešel od Candice poté, co jsme si promluvili. Dohodli jsme se, že se budeme v péči o Maddie střídat. Budu mít Maddie každý druhý víkend a v úterý. Můj den volna. Zbytek času bude žít u Sophie s Candice. Technicky můj víkend začne příští týden, ale Candice mě nechala mít dnes ráno Maddie, takže budu mít čas, abych pro ni vše připravil.

Chystám se zjistit, jestli mi Gus pomůže přesunout věci z posilovny z mého volného pokoje do prázdné garáže za obchodem, odkud se Brian odstěhoval. Pokud se Maddie bude se mnou pravidelně scházet, bude potřebovat vlastní pokoj. Chci, aby se cítila pohodlně, když je se mnou.

Věci mezi Candicí a mnou jsou stále napjaté. Slíbila mi, že už nebude utíkat, a myslím, že to myslí vážně. Doufám, že ano. Její slovo pro mě teď nic neznamená. I když jsem si jistý, že budeme schopni udržet věci kvůli naší dceři v pohodě. Zdá se, že Maddie se těmto změnám přizpůsobuje dobře. Před šesti měsíci si myslela, že Sophie je její matka. Naštěstí je malá, takže nemůže pochopit celý ten koncept.

Vzal jsem růžové povlečení z police a vložil ho do nákupního vozíku. Maddie mě vede dolů po další uličce, kde jsou prostěradla. Ani se neobtěžuju ptát jakou barvu, vím, že to bude zasraně růžová.

Pohybuji se dál a dostanu se k dekám, které jsou uloženy podél zadní stěny.

„Růžovou, tati.“

„Jsou jen bíle. Jakmile ji povlečeš, bude to růžové.“

„Okej,“ odpověděla s úsměvem. Možná je tvrdohlavá jako její matka, ale naštěstí je také bezstarostná jako já.

„Polštáře jsou jen bílé, ale máme růžové polštářky.“

„Mám ráda růžovou.“

„Jako bych to nevěděl.“

Jakmile zaplatím, zabalím všechno do auta Candice. Nemám zatím autosedačku, takže jsem si půjčil její auto.

„Než tě vezmu domů, dáme si zmrzlinu?“

„Zmrzlina!“ zatleská.

„Jakou příchuť chceš?“ zeptal jsem se a zvedl ji do náruče, než jsme přešli přes silnici. Radši by neměla říkat růžovou. Jsem úplně přerůžovělý.

„Nila a poleva.“

„Vanilka? S polevou?“

„Ano, nila a poleva.“

Usmívám se. Vanilka je také moje oblíbená. Další věc, kterou máme společnou.

••••

Páteční odpoledne přichází rychle. Díky mým dlouhým pracovním dnům a večerům, naplněných připravováním Maddienina pokoje, byste si mysleli, že budu vyčerpán, ale nejsem. Jsem nadšený, že s ní strávím svůj první víkend. Bude milovat svůj nový pokojíček. Téměř jsem si upracoval zadek, když jsem se snažil dosáhnout dokonalosti, aby měla to nejlepší. Je to velmi zasraně růžové, ale skutečně mě ohromí, jak skvělé to vypadá.

Stěny jsem vymaloval bíle, ale kolem dveří a oken jsem přidal trochu růžové. Nejsem návrhář interiérů, ale s růžovým nábytkem jsem dokonce i já věděl, že to potřebuje neutrální barvu. Povlečení, které si Maddie vybrala, má růžové a bílé motýlky, takže jsem udělal motiv motýlů pro celou místnost. Na internetu jsem našel několik on-line obchodů s motýly, které jsem dal na zeď za postelí. Koupil jsem růžový kobereček, stejnou barvu jako záclony, abych zakryl leštěnou podlahu. Dokonce i růžová noční lampa má na stínidle drobné motýlky, takže když svítí, promítá motýly kolem místnosti. Je to docela působivé.

Odešel jsem z práce o něco dříve než obvykle, abych mohl nakoupit nějaká Maddienina oblíbená jídla ze supermarketu. Candice mi jí převeze po večeři. V průběhu týdne jsem si koupil autosedačku do svého auta, takže ji mohu vzít ven. Mám pro svou holčičku naplánovaný víkend plný zábavy.

Je to teprve něco po šesté, když dorazí. „Tati!“ vykřikne Maddie, když otevírám přední dveře. Vypadá tak sladce, má na sobě růžový župánek přes růžové pyžamo a růžové pantofle. Přesně to, co tento dům potřebuje, je ještě další zasraná růžová. Zasměju se, když se na mě vrhne.

„Ahoj,“ řeknu Candice, když vezmu Maddie do náruče. Vdechuju její sladkou vůni a jemně ji políbím na vlasy.

„Ahoj.“ Candice se na mě nejistě usměje. Nenávidím, že jsou mezi námi věci tak napjaté. Nikdy se nevrátíme k tomu, co jsme měli, ale doufejme, že najdeme znovu normálnost.

„Pojď,“ řekl jsem a vzal Maddienin malý růžový kufr z Candiceiny ruky. Pravděpodobně bych ji neměl zvát, ale pokud budeme mít takovéto uspořádání, musím se přinutit, abych s ní byl normální.

„Dík.“

Když ji následuji po chodbě, co nejvíc se pokouším nedívat se jí na zadek, ale oči mě zradí. Proč musí být tak krásná?

„Chceš vidět tvůj nový pokoj?“ zeptal jsem se Maddie.

„Má růžovou postel?“

„Ano, přišla tvoje růžová postel.“

„Můžu taky vidět její pokoj?“ zeptala se Candice.

„Jasně. Udělal jsem ho ze svého volného pokoje.“ Když se mi Maddie začala kroutit v náručí, postavil jsem ji na podlahu. Candice se zastaví pár kroků od dveří, ale Maddie běží rovnou za ní. „Zavři oči,“ řekl jsem, když jsem se dotkl dveří.

„Okej.“

„Jsou zavřené?“

Přikývla a položila si ruce na oči.

Mírně pootevřu dveře a vklouznu rukou dovnitř, abych rozsvítil světlo.

„Jsi připravená?“

„Ano.“ Její drobné tělo vzrušeně poskakuje nahoru a dolů. Nemůžu si pomoct, ale usmívám se, když čeká na to, až otevřu dveře. Můj pohled se krátce přesune ke Candici a vidím, že se také usmívá, ale nedívá se na Maddie - její oči jsou pevně fixovány na mě.

Rychle se podívám pryč, když se mi ta známá bolest usadí v hrudi. Opět mi připomněla vše, co jsem ztratil. Všechno by mohlo být jinak, kdyby mě tak dlouho neklamala. Snažím se tyto myšlenky vytlačit z mé mysli a otevřu dveře. Tvrdě jsem pracoval, když jsem to tu pro Maddie dával dohromady, a tak bych si rád užil její reakci.

„Tady je tvůj nový pokoj, Buráčku.“

„Můj pokoj!“ vykřikne Maddie a běží k posteli. Chvilku trvá, než na ní vyleze, ale když se jí to povede, chytí polštář ve tvaru motýlka, který jsem jí koupil. „Motýlek.“

„Doufám, že se ti líbí motýli?“

„Wow. Je to překrásné, Jaxi,“ slyším za mnou říkat Candici.

Pohlédl jsem na ni přes rameno. „Dík.“

„Všechno jsi udělal sám?“

„Udělal.“

Maddie se chichotá, když stojí na posteli a začne skákat, ale jsem přitahován ke Candici, která jde do středu místnosti. Nenávidím, že jsem jí stále tak zaujatý; potřebuji najít způsob, jak to zatracené kouzlo překonat. Je to jako nějaký voodoo sračky. Už není hodna mého srdce.

„Jsem docela ohromen, i přes všechnu tu růžovou,“ připouštím. Sladký zvuk Candiceina smíchu mě zasáhne přímo do hrudníku. Odtrhnu od ní oči, jdu k Maddie a zvednu ji z postele. Potřebuji rozptýlení.

„To je holčičí věc,“ říká Candice.

„Co chceš dělat dnes večer?“ ptám se Maddie.

„Dora.“

Čekal jsem, že to řekne, takže jsem připraven. „Chtěla by ses podívat na film kde je i Puppy?“ Koupil jsem jí v týdnu The Peanuts Movie. Charlie Brown běhá kolem holky Dory. Dokonce jsem koupil i pytel popcornu do mikrovlnky. Doufám, že má ráda popcorn. Nenávidím, že nevím co všechno má moje dcera ráda nebo nerada. Rodič by měl tyto věci vědět. To je další věc, o kterou mě Candice okradla. Udělám svým posláním, abych o Maddie vše zjistil, i ty nevýznamné věci.

„Puppy!“ vypískne a zatleská.

Stále ji držím, když odcházím z pokoje. Zastavím se, až když se dostanu ke dveřím. Když se ohlédnu, vidím, jak Candice drží zarámovanou fotku, kterou jsem umístil na nočním stolku. Je to stará fotka mě a jí, v těch šťastnějších časech. Věci teď můžou být mezi námi napjaté, ale vždycky to takové nebylo. Myslel jsem, že by bylo pro naši dceru hezké, když bude mít společné fotografie svých rodičů.

Na Candiciiných rtech se objeví malý úsměv, když ji položí zpět. A když se na nás obrátí, vidím, jak se jí v očích lesknou slzy. Jsem tak roztrhaný. Neuvědomuje si, že i mě to bolí? Byla mým zasraným světem.

Poté, co se Maddie usadila na pohovce pod deku, doprovodím Candici ke dveřím. Je příliš těžké mít ji kolem, takže ji nemůžu pozvat, aby sledovala film s námi.

„Všechno, co budeš potřebovat má Maddie v kufru. Už nenosí na noc plenku, jen se ujisti, že si před spaním dojde na toaletu a bude v pohodě.“

„Díky.“ Alespoň nebudu muset protrpět jednu z těch pokakaných plenek. Stále jsem tou událostí poznamenán.

„Jestli budeš mít nějaké problémy, zavolej.“

„Zavolám, ale jsem si jistý, že to zvládneme. Přivezu ji v neděli večer.“ Podívá se na podlahu. „Myslím, že bych měla jít. Užijte si svůj film.“

„Díky, užijeme.“

„Můžeš zůstat na večeři, jestli chceš… víš, v neděli, až přivezeš Maddie.“ Můžu říct, že nechce odejít, ale nemůžu ji mít kolem sebe dlouhou dobu. Prostě nemůžu. Bolí, jak jsme se odcizili.

„Jasně. Zní to dobře.“ Minulý týden jsem tam jeden večer přišel na večeři - chyběla mi Maddie a Candice řekla, že mohu přijít kdykoliv, když ji budu chtít vidět. Večery, kdy jsem byl zaneprázdněn tím, že jsem dělal její pokoj, mluvil jsem s ní po telefonu. Pouze v úterý a každý druhý víkend se pro ni chystá nějaká změna. Chci být s ní po celou dobu.

„Oh, skoro jsem zapomněla. Tady,“ říká Candice, když zahrabe v kabelce a pak vyndá sadu klíčů. „Klíče od tvého obchodu. Myslím, že už je už nebudu potřebovat.“

Zmínila svou starou práci, když jsme měli ten velký rozhovor a já jí řekl, že jsem ji již nahradil. Nemůžete odejít z práce a očekávat, že po návratu o šest měsíců později na vás stále čeká. Už ji nemůžu zaměstnat. Čím méně ji budu muset vidět, tím snadnější to bude.

Natáhnu ruku a položí mi je do dlaně. „Kurva,“ řeknu, okamžitě je nechám spadnout na podlahu a otírám si ruku o tepláky. „Vážně máš na klíčence zatracenýho ptáka?“

„Oh.“ směje se, jako by to bylo vtipné. Není. „Možná bych to nejdříve měla sundat.“

„Myslíš?“ Vsadím se, že ho tam nechala záměrně. „Potřebuješ zasranou pomoc. Uvažovala jsi někdy o návštěvě anonymních ptáků?“

„Co? Nepotřebuji terapii. Pochybuji, že vůbec taková skupina existuje.“

„Jsi si tím jistá? Protože začínám vidět rušivý vzorec, který se tu objevuje.“ Vidím, že se snaží potlačit úsměv, když se ohýbá, aby zvedla klíče. „Můžeš to odstranit - tu věc?“

„Jistě.“ Slyšela jsem, jak si pro sebe zamumlala „Kundička“, když sejme plastového ptáka z klíčenky.

Nejsem žádná zasraná kundička.

••••

Když jsem se probudil, vzpřímeně jsem se posadil.

„Tati!“ ozve se znovu.

Do prdele-Maddie.

Vyskočím z postele a zběsile vklouznu do tepláků. Nemůžu za ní jít jen v boxerkách.

„Tati!“ zavolala znovu. Kriste, zní zoufale.

Srdce mi naráží do hrudi, když běžím po chodbě do jejího pokoje. „Buráčku,“ řeknu, jak rozsvítím světlo. „Jsi v pořádku?“

Vidím, že má slzy v očích. „Bojím se.“

„Oh, zlatíčko,“ řekl jsem a posadila se na bok matrace. „Nemusíš se bát.“ Předpokládám, že je to pro ni všechno nové. Je v cizím domě, v cizím pokoji. Je to poprvé, co tu spí. Lehnul bych si k ní, ale do té maličké růžové postele bych se nevešel. „Chceš, abych tu s tebou seděl, než znovu usneš?“

Zakroutí hlavou. Když se její spodní ret začne třást, mé srdce se trhá vedví. Celá tato rodičovská věc bude těžší, než jsem si myslel. Chci, aby byla šťastná, aby se cítila v bezpečí. Nejsem na to připraven. Myslel jsem, že jsem. Nemám tušení, co dělat.

„Chceš jít spát se mnou do mé postele?“

Přikývne.

„Tak pojď.“ Vklouznu jí rukama pod paží.

„Puppy jde taky. Taky se bojí.“

„Dobře, Puppy může jít taky.“ Zvedl jsem ho z polštáře a podal jí ho, než jsem se vrátil do svého pokoje.

Uložím jí a lehnu si vedle ní. Přitáhl jsem si jí blíž k sobě a zakryl jí dekou až k bradě. „Je to lepší?“

„Teď už se nebojím,“ odpověděla se zívnutím.

Políbím jí na čelo. „To je dobře.“

„Miluju tě, tati,“ zašeptala, když se jí zavřely oči. Slyšet jí to říkat, způsobuje, že mé srdce zpívá. Jsem si jistý, že to nikdy neomrzí.

Usmívám se, když zavřu oči. „Taky tě miluju, Buráčku.“