HTM - 37. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Ráda bych tvrdila, že jsem to, co následovalo, plánovala, ale byla by to lež. Šlo mi jen o to, abych z toho místo co nejrychleji zmizela, ale než jsem mohla toto přání uskutečnit, tak na mě Spartoi zaútočil. Obrátila jsem se směrem k vlaku, ale skočil mi do cesty a natáhl se po kufru.

Proti tomu se nedalo nic namítat, protože kouzlo bylo silné, a já nakláněla co nejvíc dopředu, abych z něj vymáčkla nejvyšší rychlost. Místo toho, aby mě to zastavilo, tak to chlapíka strhlo s námi a jeho nohy vyťukávaly na kolejích rytmický zvuk.

Dokud mě jedna velmi živá ruka nechytila za stehno v těsné blízkosti střelné rány a ta bolest mě málem neposlala do bezvědomí. Prudce jsem sebou cukla a na rozích ohořelý kufr tvrdě dopadl na zem a Spartoi vláčel po štěrku za sebou. Ani to jsem neplánovala, ale držela jsem kufr dole, vědoma si toho, jak ostré ty kameny jsou – tady dole nikdy nepršelo, takže kameny nemělo co obrousit. Štěrk byl navíc pokrytý letitou špínou, jemnou jako písek a tělo Spartoi ji vířilo do vzduchu. Vznikal tak hustý oblak, ve kterém se mi špatně dýchalo, a slyšela jsem, jak polobůh pode mnou od plic nadává.

Prostě se nepustil. Místo toho se odrazil od země a snažil se nás svou vahou otočit, aby mi to oplatil stejným způsobem. Možná by to fungovalo, kdybychom právě v tom okamžiku nebyli konfrontováni se zatáčkou, kterou díky špatnému osvětlení ani jeden z nás neviděl. Došlo k nárazu, který jsem pocítila na celém těle, a u mého spolucestujícího něco zakřupalo.

Znělo to velmi uspokojivě. A také to bylo k ničemu, protože během sekundy nás stejně otočil, přičemž se rukou opřel o zeď a snažil se mě z kufru skopnout dolů.

„Tak už konečně zemři, zatraceně“, zavrčel a já ve slabém světle, přicházejícím zepředu uviděla jeho tvář. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na vlak, který zpomaloval, nebo možná dokonce stál. Ale ani jedno ani druhé mi v mé situaci nemohlo pomoci.

„Ty první“, zavrčela jsem v odpověď a znovu nás otočila. Tentokrát naposledy. Naposledy proto, že o sekundu později jsme narazili do posledního vagónu vlaku. Přesněji řečeno: Spartoi narazil.

Jelikož jsem se nacházela na kufru, proletěla jsem vyskleným zadním oknem a klouzala po podlaze ve voze, která se mi snažila sedřít kůži z těla. Což bylo možná lepší, než kdybych narazila do tvrdého kovu, i když momentálně jsem to tak necítila. Nedaleko dveří jsem se zastavila a překulila na kolena. Mé tělo si žádalo oddych, možná i chvíli bezvědomí, ale mozek mu přísně nařídil, aby drželo zobák. Přesto to vypadalo, že si tělo prosadí svou, protože když jsem se snažila vstát, zavrávorala jsem, ztratila rovnováhu a šla opět k zemi. A nejen kvůli bolesti, závrati nebo stále silnějšímu nutkání zvracet.

S mýma nohama bylo něco v nepořádku.

Upřela jsem svůj unavený pohled na špinavá, krvavá chodidla a v nich zapíchnuté skleněné střepy, malé kamínky a bůh ví co ještě. Tunely pro metro očividně nebyly určeny pro pobíhání bosky.

Najednou jsem zapochybovala, jestli budu moci chodit, o běhání ani nemluvě. A poté se v okně objevila hlava Spartoie. Mohl by být považován za zloducha v maňáskovém divadle, ale byl tu jeden důležitý rozdíl: Neznala jsem žádnou loutku, jejíž ohořelý obličej by byl celý zakrvácený a na straně by jí visela kůže a chyběly jí vlasy. K tomu se muselo připočítat plno špíny, která se mu vpálila do tváře.

Vykřikla jsem. Spartoi se zašklebil a přes okraj okna se natáhla ruka. Ruka, která držela zbraň. A já jsem objevila – jaké to překvapení! – že přece jenom dokážu běžet. Kulhající a vrávorající jsem pospíchala do dalšího vozu, když se za mnou ozvaly první výstřely. Zírala jsem na opěradlo sedadla přede mnou, které bylo rozsekáno kulkami, a snažila se zmobilizovat mozek, aby něco vymyslel. Moc se mi to nedařilo. Vypadalo to, že zděšením zamrzl a já si znovu pomyslela: Ne, ne, ne!, což mi také moc nepomohlo.

Vyzvala jsem ho, aby se vzpamatoval, a on mi odpověděl: Ne, ne, ne!, a znovu jsem vykřikla, protože pokud bych nekřičela, tak bych se zbláznila. Z nějakého důvodu to pomáhalo.

Za prvé výstřely ustaly, možná proto, že si Spartoi myslel, že mě zasáhl a za druhé jsem zase mohla jasně myslet. Bohužel jen se svými noži jsem toho mohla udělat velmi málo proti někomu, který dokázal přežít i žhavé inferno. Mezi ostatním.

Ale nemohla jsem ho nechat projít – v žádném případě se nesměl dostat k mé matce. A byla tu jen jedna možnost, jak tomu zabránit. Musela jsem se ho dotknout a skočil s ním, dostat ho na jiné místo a poté se sem vrátit dřív, než mě zabije. To neznělo zrovna zábavně s ohledem na to, že jsem se k němu musela dostat dostatečně blízko na to, abych se ho dotkla. Což byla představa, proti které se ve mně všechno bouřilo…

A poté dveřmi prošel Mircea. Kráčel jako někdo, kdo si hledá pěkné místo na sezení. Že se znovu ozvala střelba, ho očividně vůbec nerušilo. Pět nebo šest kulek ho zasáhlo rychle za sebou a narazily do jeho bílé košile, ale on si z toho nic nedělal, jen natáhl před sebe ruku, jakoby se tak chtěl proti kulkám bránit tímto způsobem.

A poté se ta ruka – nebo možná něco jiného – postarala o to, že střílení ustalo. Vykoukla jsem zpoza rohu a uviděla, jak se Spartoi zhroutil pod oknem a zbraň mu vyklouzla z ochablé ruky.

„Ty jsi ho zabil“, vyrazila jsem ze sebe nevěřícně. Už jsem si myslela, že to snad ani není možné.

„Prozatím“, odvětil Mircea zamračeně.

„Co to má znamenat?“

„To znamená, že tyto bytosti dlouho mrtví nezůstávají“, řekl Mircea a Spartoi pořádně nakopl. „Zabil jsem jednoho, kterého jsem pronásledoval, ale o chvíli později se znovu probral k životu.“

„Tím myslíš… Že je to nějaký druh zombie?“

„Ne. Myslím, že znovu ožil. Teď už jsem ho vysál do sucha podruhé. To je prakticky to jediné, co na ty chlapíky platí, ale nemá to dlouhého trvání.“

„Z toho vyplývá… Je jedno, jak často je zabijeme, oni vždycky ožijí a budou pokračovat v pronásledování mé matky?“

„Pokud ovšem nemůžeš pomoct ty.“

Za mými zády se ozval klidný hlas. Otočila jsem se a uviděla svou matku s mágem stojícím za ní.

„To je šílené“, obrátil se na ni. „Řekl jsem ti…“

„A ty si jistě pamatuješ, jakou jsem ti dala odpověď. Můžeme jim uniknout pomocí triků, tak jak jsme to dělali doposud, ale s konečnou platností se jich tak nezbavíme. Existuje jen jedna možnost, jak to celé ukončit, jednou pro vždy, tady a teď.“

„Ale ty jsi tam nebyla! Nemůžeš vědět…“

Vzala ho za ruku. „Teď buď zticha.“

Naštvaně na ni zíral a poté jeho pohled zamířil ke mně. Kdyby dokázaly pohledy zabíjet…

„Nápodobně“, řekla jsem omámeně.

Má matka se napůl otočila a pohlédla na mága a poté zpátky na mě. „Času je málo“, řekla stručně. „Jsi připravená pomoct?“

„Já… ehm…“ Měla jsem na ni zhruba milión otázek, ale když jsem jí pohlédla do tváře, nevzpomněla jsem si ani na jednu. Pohled na ještě před chvílí mrtvého poloboha mi ukázal, že se zase pohnul. Na místě, kde byl popálený, se začalo tvořit nové maso, otevřené rány se začaly zacelovat a po těle se mu začala objevovat nová olivově zbarvená kůže. Krátce na to mu začalo tlouct srdce a poté otevřel oči… A já nechtěla být poblíž, až se to stane.

Pohlédla jsem na svou matku. „Co bych měla udělat?“

O tři sekundy později jsme se objevili ve vlaku, ale mezitím vypadalo všechno lépe. Byly tu fajnové lavice s koženým polstrováním, na stropě moderní lampy a pasažéři vyvolávali dojem, jakoby se chystali na stejnou party jako ta mládež v taxíku.

Lépe řečeno: Vypadali by tak bez toho křiku, který ze sebe vyráželi, když se před nimi jakoby z ničeho nic objevili nějací lidé. Nebo možná vřískali proto, že jedna z těch osob byla skoro nahá a zcela mrtvá. Mircea uvolnil ruku z hrdla té bytosti, která hned na to padla na zem jako pytel brambor. Shlížela jsem do mrtvých očí muže. Do modrých očí. Polkla jsem. „Co to k čertu je?“

„Spartoi“, potvrdila má matka. „Ares před dávnou dobou obtěžkal dračí ženu a toto je výsledek.“

„Proto se dokáží proměnit v draka?“

Má matka přikývla. „Ano, ale ne tady. Tunel je příliš malý; zasekl by se v něm. A bez možnosti se proměnit je většina jejich moci k ničemu.“

„Proto jsi přišla sem, že ano? Věděla jsi o tom.“

„Ano.“

„Jak?“

Nádherné oči mé matky na mě pohlédly. „Už mě nějakou dobu pronásledují.“

Nedostala jsem příležitost k dalším otázkám – zabránily mi v tom výstřely a křik zepředu. Zvedla jsem zrak zrovna v okamžiku, když rudý blesk zničil spojovací dveře o dva vagóny před námi. Co se dělo před nimi, zůstávalo skryto za hustým kouřem, ale slyšela jsem další výkřiky a do našeho vozu vpadli vyděšení pasažéři. Přes jejich hlavy jsem uviděla dva další Spartoi, kteří mířili naším směrem. A poté jsme opět skočili, určitým způsobem.

Nyní to vypadalo, jako bychom se nehnuli z místa, jen naše okolí. Vlak se skoro nezměnil, až na reklamu na stěnách, která nejdřív vybledla a poté opět nabyla barev.

Největší změny byly vidět na lidech: Protékali jeden skrz druhého, dostávali pak nové obrysy a stávali se jinými lidmi, jak nás proud času unášel dál. Dny, týdny a měsíce pasažérů proudily kolem nás, s jednotlivými tvářemi, které často vypadaly jako amorfní želé, tak jako jsme museli vypadat my, když jsme prolétávali nejen časem, ale i prostorem ve formě jednotlivých vozů ve vlaku.

Bolely mě nohy, bolelo mě celé tělo a napůl jsem byla přesvědčená, že mám zatracený otřes mozku. A i kdyby. Měla jsem nejasný dojem, že zírám s otevřenou pusou, a bylo mi to jedno. Ještě nikdy předtím jsem něco takového neviděla.

Což samozřejmě platilo pro mnoho věcí, které se v poslední době staly. Zajímalo by mne, zda při výcviku – při opravdovém výcviku, toho druhu, který jsem nedostala – to také vypadalo takto. Agnes by se určitě líbilo připravovat mi bláznivé překážky. Možná by mě vyzvala: Buďto by se mi podařilo s ní udržet krok, nebo bych zůstala na nějakém jiném místě, v jiném čase. Ale tady to nebyl žádný výcvik, nýbrž hořká realita. A zůstat pozadu by neznamenalo jen nepříjemnosti a ztížení návratu, ale také by se to stalo zcela nemožné.

Pokud jsem to půlminutové vysvětlení aspoň trochu správně pochopila, tak se Spartoi podařilo zaklít mou matku určitým kouzlem, které způsobovalo, že byli spolu nějakým způsobem spojeni. Což znamenalo: kam má matka skočila, tak za ní skočili i polobozi. Kouzlo jí tak také znemožňovalo použít triky, které jsem viděla na party – co se týkalo Spartoi, tak nemohla zastavit čas, ani ho zpomalit. Zpomalení bylo možné, ale jen když se to netýkalo jí, jinak byli Spartoi také imunní. Jednou jí musela dojít šťáva a pak byla vyřízená.

Nevěděla jsem, proč jí Spartoi usilovali o život, nebo jakou roli v celé té věci hrál její únosce, ale za to jsem věděla něco jiného. Věděla jsem, jak měla má matka v úmyslu kouzlo zlomit.

Ona a já jsme použily své schopnosti současně a skočily jsme. Sílu na to jsme vytáhly ze stejného zdroje, z toho obrovského rezervoáru, který tu Apollon nechal pro Pýthie. To dostalo naši magii na stejnou vlnovou délku, jestli se to tak dalo nazvat, a dostalo mě to do stavu, kdy jsem ji mohla následovat. Má magie cítila, když použila tu svou a dokázala ji sledovat ke zdroji. Tímto spojením jsme chtěly zmást kouzlo Spartoi. Kopírovala jsem matčiny skoky, zůstávala u ní co nejblíže, až naše magie splynuly dohromady a překrývaly se, takže sledovací kouzlo Spartoi ztratilo přehled a pověsilo se nám na paty oběma. Když se tak stane, chtěly jsme skočit do rozdílných směrů a naši magii od sebe oddělit v naději, že se tak kouzlo Spartoi roztrhne.

Pokud se nám to podaří udělat správně, tak uprostřed skoku…

Pak by se mohli polobozi dostat do podobné situace jako já před pár dny a rozpráší je to do všech časů, aniž by měli možnost se někdy znovu poskládat dohromady. Nebyla by to smrt, protože tyto bytosti nešlo zabít. Ale bylo by to podobné, a to mi stačilo.

Jen jsem doufala, že to nezasáhne i mne.

Bylo to velmi, velmi namáhavé. Opravdu namáhavé. Skoky následovaly tak těsně za sebou, že se skoro nedaly rozeznat a podobaly se dlouhému kontinuálnímu klouzání minulostí. Abych neztratila spojení, mě stálo všechnu mou sílu. To, že ti blázni za námi po nás stříleli i během skoků, to také nezjednodušovalo. Přitom to bylo úplně k ničemu, protože většina kouzel a kulek zmizela v tom podivném tekutém čase, aniž by cokoliv zasáhly. Většina, ale ne všechny.

Občas na jeden dlouhý zlomek sekundy jsme měli pevné skupenství a pak něco z těch výstřelů prošlo. Většinu z nich zachytil štít mága, protože on a Mircea se nacházeli za námi. Ale nemohl nás zaštítit úplně, a proto jsme se s matkou více než jednou dostaly do palebné dráhy. Cítila jsem, jak několik kulek prolétlo v těsné blízkosti; jedna z nich rozbila někde okno a několika pasažérům nahnala pořádný strach. Jedna musela být vystřelena právě v tom okamžiku, kdy jsme skočili, protože zamrzla těsně vedle mé hlavy, jak se čas natahoval a natahoval, až se rozpadla v prach.

Pomalu se mě zmocňovalo vyčerpání a já se soustředila už jen na to, abych neodpadla. Ruce se mi třásly, po tváři mi stékal pot a slyšela jsem jen bušení svého srdce. Za to, že jsem skákala i nadále, jsem vděčila Mirceově ruce na mé paži a vzteku, který ve mě koloval.

Zatraceně, měla bych v tom být dobrá! Byla to ta jediná, ta jediná věc v téhle zatracené práci, která mi nedělala potíže. A přesto jsem supěla, potila se a padala časem, což se vůbec nepodobalo elegantnímu, lehkému klouzání mé matky. Klidně kráčela časem, jako by to nebylo nic jiného než odpolední procházka parkem. To je Pýthie, pomyslela jsem si a pozorovala matku plná obdivu, hrdosti a také s pořádnou porcí nevíry. Agnes schopnosti mé matky chválila nejvyšší měrou, ale opravdový význam jejích slov jsem pochopila, až když jsem sledovala, jak lehce to u ní všechno vypadalo. Tak jednoduše jako dýchání. Poroučet času, ne být jím cloumán sem a tam, neklopýtat a nevrávorat a nepadat, když se kontury prostoru kolem nás rozmazávaly…

Hladká bílá ruka se dotkla mého obličeje a já ji cítila na své horké kůži. Příjemně chladila. Modré oči na mne upřely pohled plný obav a já se styděla při pomyšlení, co její oči viděly. Na zpocené tváři se mi lepily rozcuchané vlasy, oblečení jsem měla celé špinavé a začínala jsem panikařit, jak mi docházelo, že jsem bojovala na předem ztracené pozici.

„Už to skoro máme“, řekla má matka jemně a já přikývla, protože jsem neměla dost síly, abych něco řekla, a protože mě stejně nenapadalo nic, co by dávalo smysl.

Poté se skoky zrychlily, a to co bylo doteď nesnesitelné, se stalo nemožným. Neměla jsem ponětí, jak se mi dařilo za matkou nezaostávat. Už jsem nedokázala myslet, nemohla jsem vidět, nemohla jsem si být ani jistá, jestli se mé nohy pohybují, protože jsem je vůbec necítila. Ze dnů se staly měsíce, roky, století, čas se před námi listoval jako strany knihy – knihy, která se stále víc rozpadala a já křičela bolestí a vztekem. Protože jsem nebyla dost silná, protože jsem nedokázala udržet s matkou krok, protože jsem selhávala ve věci, ve kterém bych měla být dobrá a já už prostě nemohla dál…

Najednou jsem ucítila hrozné tahání, jakoby mě chtělo něco roztrhnout a já pochopila: když matka změnila kurs a já bojovala proti proudu její moci a obracela se jiným směrem, naše magie se přetahovala. Ale ona byla silná, neuvěřitelně silná a já už jednoduše neměla žádnou sílu nazbyt a cítila jsem, jak vrávorám a motám se… A poté mě zachránili ti zatracení Spartoi. Vyrazili kupředu ještě divočeji než předtím. Přímo k nám. Nepomáhalo, že ti polobozi se před námi rozplývali ještě předtím, než k nám dorazili. Přesto jsem se obávala kolize a zmocňovala se mě panika, takže jsem se sotva mohla soustředit na další skok.

Zavrávorala jsem, a když má koncentrace povolila, můj stisk kolem času se uvolnil. A najednou – konečně – jsem pochopila, že jsem vůbec nemusela odskočit od své matky. Stačilo, když jsem se někde zastavila a dala jí možnost, aby se ode mě skokem vzdálila. A poté do mě narazil velký chlapík ve staromódním obleku a buřinkou. V chaosu sestávajícího z tweedu, kůže a pobouřené rudé tváře jsme šli oba k zemi a někde v tom klubku musel být i deštník, protože se mi zabořil do zad. A poté mě Mircea vytáhl na nohy a já cítila, že se stalo něco úžasného.

Zastavili jsme se.