HTM - 34. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Jack postavil židli na konec dřevem obložené chodby, hned vedle dveří do kuchyně. Na stěně viselo zrcadlo, zřejmě kvůli sloužícím, aby tu mohli zkontrolovat svůj vzhled. Pohlédla jsem do něj a zděsila se. Blonďaté vlasy mi vykukovaly zpod paruky, ale to co jsem viděla, byl jednoznačně můj nos s křivou špičkou a mé modré oči.

„Antikrycí kouzlo,“ vysvětlil mi Jack a pobaveně mě pozoroval.

No skvělé. A zelený samet nevypadal ve slabém světle černě, jak jsem doufala. Snažila jsem se hluboce vystřižený top popotáhnout trochu výš, ale to zase vytáhlo sukni na neslušnou úroveň, a proto jsem toho nechala. „Ještě něco, co bych měla vědět?“, zeptala jsem se.

„Zcela jistě,“ odvětil Jack vesele.

Vrhla jsem na něj temný pohled, který byl k ničemu, a prošla jsem koridorem, který mě dovedl do velké vstupní haly se širokým schodištěm. To vedlo velkým obloukem nahoru a ukazovalo staré dřevo a nevtíravou eleganci. A další tucet upírů.

To byl problém, protože dva z těch strážců jsem znala. Oba týpci byli velcí, blonďatí a podovali se jako vejce vejci, od bot přes černý smoking až po strašidelné zlaté oči. Ukryla jsem se za jednou vázou, která byla vyšší než já a tiše zanadávala.

Nebylo divu, že mě Jack pustil dovnitř jen tak; bylo mu jasné, že moc daleko se nedostanu. Tihle dva mě poznají na první pohled. Oba patřili ke skupině mých osobních strážců, dokud se nerozběhla tady ta party a jejich starým očím nic neuniklo. Co bylo ještě horší, schodiště bylo od nich vzdálené sotva dva metry, což znamenalo, že se mi nepodaří najít žádný jiný přístup, aniž by mě objevili. Právě jsem chtěla začít couvat a podívat se, jestli by neměla kuchyň druhý východ, když se rozletěly přední dveře a vpustily dovnitř proud deště a dvě mrtvoly. Museli být důležití, protože polovina strážců vyskočila, aby je pozdravila a ta druhá na ně zírala jako praštění teenageři v přítomnosti nějaké hvězdy.

Nikdo mi nevěnoval pozornost, když jsem se odvážila popojít v naději, že se dostanu nepozorovaně na druhou stranu haly, zatímco se příchozí amazonka postará o rozptýlení pozornost. Štíhlá rusovláska byla skoro dva metry vysoká, ve svých stříbrných obtažených šatech zářila jako hvězda a měla na sobě tolik kožešin, že by každý ochránce přírody upadl do mdlob. A poté ze sebe všechny ty norky strhla a hodila mi je na hlavu.

„Mirtscha! Já chtít Mirtscha! Kde být ten krásný mizera?“, zeptala se hromovým hlasem.

„V tanečním sále, Milostivá paní,“ zamumlal někdo. Možná to řekl normálně; to jsem nevěděla. Ten zatracený kabát byl tak těžký, že jsem šla málem k zemi. Nezbylo ze mě víc než malý norkový pahrbek.

„Ljubow Oksinia Donskoi je velkovévodkyně. Její korektní titul zní Urozená Výsost,“ pronesl malý, holohlavý mužík stydlivě, když jsem si vybojovala cestu na svobodu.

„Prosím za prominutí,“ řekl strážce, načež ho ta amazonka pleskla diamanty posetým vějířem po hlavě.

„No! Na co ty čekat?“

„Milost…? Tedy, Urozená… Výsosti?“, koktal strážce.

Holohlavý souhlasně přikývl, ale jeho společnici to bylo očividně jedno. Zvedla své dlouhé, v bílých rukavicích navlečené paže jako operní hvězda, která se nadechuje, aby spustila árii. Přitom ukázala prsa připomínající příď lodi a dostatek diamantů, že by to člověka oslepilo. „Řekni Mirtscha, že má přijít sem a pozdravit svou Ljuboška!“

Nějakou dobu strážce jen zíral a působil přiměřeně zmateně. Poté polkl a snažil se postavit se tomu jako muž. „To bych rád, Milostivá Paní, ale momentálně je u Pýthie.“

„U Pýthie?“ Karmínově rudé rty se zkřivily. „Co to být?“

„Nová věštkyně,“ odpověděl holohlavec. „Vzpomínáš si, Ljubo? Korunovace?“ Velkovévodkyně na něj zmateně pohlédla a on dodal: „Důvod, proč tu jsme.“

„Já jsem tu proto, abych viděla Mirtscha.“ Šikmé oříškově hnědé oči pohlédly na strážce, kterého to viditelně znervóznilo. Byl skoro sto osmdesát centimetrů vysoký, a proto zřejmě nebyl zvyklý na to, aby na něj bylo shlíženo. „Ty nevědět, kde tvůj Pán být?“

„V tanečním sále, Vaše Urozenosti,“ zopakoval a pomalu začal znít znepokojeně.

„Když ty vědět, kde on být, proč ty ještě stát tady?“ Velkovévodkyně ho hravě pleskla po paži a ten muž zavrávoral.

„Ano, Vaše… Už jdu.“

Upír pospíchal pryč a já ho následovala, přičemž jsem za sebou táhla asi padesát kilo kožešin. Ani jeden ze strážců mi nevěnoval pozornost. Krátce na to jsem došla k tanečnímu sálu. Na upíry za mnou už jsem nemyslela a soustředila se na to, co bylo přede mnou. Okamžitě jsem ho uviděla. Stál uprostřed skupiny lidí, hned vedle lesklého klavíru, který jakoby vypadl z nějakého filmu čtyřicátých let. Vysoký, tmavovlasý a atraktivní – byl perfektním protějškem k blonďaté dokonalosti po jeho boku. Každý jednotlivý vlásek v drdolu seděl na svém místě, kromě těch, které byly tak naaranžovány, že se jí kroutily kolem uší. Hluboce vystřižené tmavě modré večerní šaty byly stejně tak dokonalé a nějak se jim dařilo podtrhnout všechny křivky, aniž by to působilo vulgárně. Vypadala příliš dobře, usoudila jsem. Nikdo by si tu kráskou se mnou nespletl.

„Tady to?“ Při zvuku hromového hlasu za mnou jsem sebou cukla. Otočila jsem se a uviděla urozenou princeznu, nebo čím byla, sotva metr ode mě. Skrz brýle na malé tyčce zírala na mou náhradu.

„To být nová Pýthie?“, zavrčela, aniž by svou otázkou mířila na konkrétní osobu.

Malý muž po jejím boku zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla – slova se ztratila v hluku kolem nás, v hudbě a zvucích lidí, kteří se cpali u bufetu. Ale ať řekl cokoliv, vypadalo to, že se to Ljubošce nelíbilo. „Ordinérní,“ komentovala to tónem, který tu věc ukončil. A řekla to hlasitě jako při oznamování výsledků ve fotbale. Nebylo tedy divu, že všichni poblíž otočili hlavou směrem k nám, i Mircea, jehož pohled přejel od Ljuby ke mně dřív, než jsem se mohla někde schovat. Přimhouřil oči a stiskl rty, což byla u něj předzvěst záchvatu vzteku. Poté se jeho tvář opět vyhladila a on se obrátil ke své společnici a společně se něčemu zasmáli.

A víc už jsem neviděla, protože jiný upír ve smokingu a temným výrazem mě chytil a odtáhl pryč. Kit Marlowe byl šéf tajné služby Senátu. Měl blýskavé tmavé oči, krásné hnědé vlasy, lehký úsměv – a pověst, která byla v přímém protikladu k jeho vzhledu. Většinou jsem měla potíže vidět v něm nebezpečného upíra, o kterém všichni přísahali, že v té atraktivní obálce vězí.

Tento večer jsem s tím problém neměla.

„Chci mluvit s Mirceou,“ řekla jsem, když mě Marlowe odvedl dozadu.

„Právě s ním mluvíte,“ zněla odpověď. „A nevypadalo by to trochu komicky, kdyby Pýthii opustil, aby si promluvil s nějakou služebnou?“

„Ona není Pýthie. Je to nějaká hloupá husa, která bude brzy mrtvá hloupá husa. Dojde k útoku, Marlowe!“

„Velmi pravděpodobně.“

Snažila jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to, jen mě za sebou táhl dál. Možná si mého odporu ani nevšiml. „Když jste si tím tak jistý… Tak proč ta šaráda?“

„Protože to je tradice. Protože na tom ti zatracení mágové trvali. Protože nikdo nepodepíše to zatracené spojenectví, aniž by se setkal s novou Pýthií.“

„A myslíte si, že ho lidé podepíšou, pokud se Pýthie stane obětí útoku?“, zeptala jsem se, zatímco Jack nápomocně otvíral zadní dveře.

„Této noci se nikdo obětí útoku nestane, tím si buďte jistá. Všechno jsme zabezpečili. Tady jsou všichni v bezpečí.“

„Tak proč tu nemůžu zůstat, když je to tu tak bezpečné?“

„Protože jste unavená a chcete zpátky do hotelu,“ odvětil Marlowe s dostatkem síly v hlase, aby mě to omámilo.

„To na mě nepůsobí!“, vyrazila jsem ze sebe naštvaně.

„A co tohle?“, zeptal se a podruhé tento večer mi přibouchli dveře před nosem.

„Marlowe!“

Po pár sekundách bylo jasné, že nevtipkoval, takže jsem se posadila na schodiště. Schody byly studené a vlhké kvůli mlze, která obklopovala dům. Byl srpen, ale tak vysoko v horách bylo léto pouze vzdáleným pojmem.

Mlhovým závojem jsem pohlédla vzhůru ke hvězdám a na obličej mi dopadlo pár kapek. Neotřela jsem je, protože odpovídaly mému rozpoložení. Taková tedy bude má budoucnost? Budoucnost, ve které budu buďto zavřená nebo ze všeho vyloučena? Život, který budu trávit tím, že budu plivat proroctví, aniž bych mohla mluvit do toho, jakým způsobem se využijí, nebo jestli se vůbec využijí?

To znělo jako opakování doby strávené u Tonyho, přičemž jeho roli převezme Senát. Nečekej, že něco ovlivníš; nečekej, že budeš něco kontrolovat nebo budeš o něčem rozhodovat. Jen pěkně zůstaň sedět v koutě a dělej, co se ti řekne. Nos pěkné šaty a usmívej se. Chovej se slušně, děvčátko.

A to jsem dělala. Dělala jsem, co se mi řeklo, dokud jsem se nedozvěděla, jak Tony s mými informacemi nakládá. Dokud jsem nezjistila, že díky němu trpí lidé. A pak jsem utekla, protože jsem nechtěla být zodpovědná za zničení, nebo dokonce smrt lidí, ani nepřímo. Protože jsem nechtěla být částí systému, o kterém jsem nic nevěděla. Protože jsem toho měla dost.

Kdy jsem na to zapomněla?

Dveře se se zavrzáním otevřely, ale já se neotočila. Někdo sešel po schodech dolů a položil mi na ramena sako. Bylo cítit kořením, tmavými lesy a Mirceou. Automaticky jsem si ho přitáhla k tělu.

„Říkal jsi, že v tom nebude rozdíl,“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla.

Mircea nedělal, jakoby nevěděl, o čem mluvím. „Také to žádný rozdíl nedělá. S naším vztahem to nemá nic společného.“

„Opravdu ne?“ Zvedla jsem hlavu. Cítila jsem se naštvaná, zraněná a bezmocná.

Stoupl si přede mne, a protože jsem seděla na jednom z horních schodů, sklonil a vzal mě za ruku, čímž se dostal do úrovně mých očí. Vzpomněla jsem si, že jsem kdesi četla něco o členech vedení, kteří si dávali pozor na to, aby byly jejich židle výš než jejich podřízených, abych tak získali psychologickou výhodu. Mircea takové triky nepoužíval. Neměl to zapotřebí.

„Ne. Máme dva vztahy, Cassie. To víš. Jinak to ani být nemůže. A toto zde bylo profesionální rozhodnutí – tak jako minulou noc.“

„Profesionální,“ opakovala jsem hořce a pohlédla do jeho nádherných očí. Reflektovaly světlo plynové lampy, podobně jako Jackovy panenky.

„Ano.“

„Tak si spolu profesionálně promluvme,“ řekla jsem. „Před měsícem jsi mi slíbil, že mi nebudeš bránit ve výkonu mé práce.“

„Před měsícem byl Apollon mrtvý a já si myslel, že to nejhorší máme za sebou.“

„Takže jsi lhal.“

„Ne. Řekl jsem, že se o to pokusím. A to jsem udělal. A tady nejde o tvou práci.“

„Je to má korunovace!“

„Je to jen formalita, která mě od začátku znervózňovala.“

K mému překvapení se Mircea posadil na vlhké schody vedle mě a tím si namočil svůj armanim pokrytý zadek. No jo, mohl se převléct; koneckonců to byl jeho domov. Ne, že bych dostala příležitost si ho prohlédnout.

„Přivedl bych tě sem už dávno,“ řekl Mircea a vypadalo to, jakoby mi četl myšlenky. „Ale snažili jsme se všechno zajistit. Samozřejmě jsme věděli, že korunovace by mohla sloužit jako očividný cíl útoku, ale nemohli jsme ji neuskutečnit. Lidé musí vidět…“

„A přesně to není ten případ.“

„Mohu tě ujistit, že tvá přítomnost byla od počátku plánovaná.“

„A co ten plán změnilo?“

Mircea na mě překvapeně pohlédl. „Minulý týden změnil všechno. Tři útoky na tvůj život ve třech dnech! Možnost útoku se změnila z pravděpodobnosti na jistotu a usoudili jsme, že nebezpečí je příliš velké. Bylo rozhodnuto…“

„Ano, bylo rozhodnuto!“, přerušila jsem ho. „Aniž byste se mě zeptali. Aniž byste mi řekli jediné slovo…“

„A kdybychom tě informovali? Kdybychom ti řekli: „Z bezpečnostních důvodů jsme se rozhodli, že tě necháme při korunovaci někým zastoupit.“ Jaká by byla tvá reakce?“

„Co myslíš?“, odvětila jsem naštvaně. „Už jsem ti to řekla stokrát: Nemůžu dopustit, aby místo mě zemřel někdo jiný!“

„A já jsem tě upozornil na to, že někdy je to prostě nutné. Ta dáma je profesionál; podstupuje taková rizika často. Je to její práce…“

„Ale ta je má!“

Mirceův výraz odrážel frustraci a také část vzteku, který jsem pociťovala. Byla jsem překvapená, že mě nechá, abych to viděla; normálně jeho tvář neprozrazovala nic, když nechtěl. Pozorně jsem ho sledovala a ptala se sama sebe, jestli to není nějaký trik, jestli se mě nesnaží zmanipulovat a vsugerovat mi špatný pocit, protože mu způsobuji další potíže, že ho zdržuji od jeho povinností a opět se chovám jako otrava.

Co se toho týče, jeho tvář to fakt uměla, protože jsem se cítila trochu vinna a kromě toho jsem se obávala, že má pravdu. Problémem bylo: Já jsem také měla pravdu. A on to nechápal, protože neviděl nic jiného než jedenáctiletou dívenku, která se schovávala v koutě svého pokoje. Ale já už tou holčičkou nebyla, a to už dlouho ne. Zajímalo by mne, jestli bude Mircea vůbec někdy schopný vidět mě i jinak…

Když mě něco udeřilo do boku, myšlenky se mi rozutekly. Nebyl to útok, a pokud ano, tak v tom vězela má moc. V mém nitru se vytvořil uzel, silný jako pěst, trhal mnou a snažil se mě odtáhnout na jiné místo.

Mircea něco asi říkal, něco, co bylo současně logické, rozumné a znělo to šarmantně a za jiných okolností by mě možná přesvědčil, abych mu naslouchala. Ale pak se trhání změnilo na tahání a najednou to bylo znovu jako tenkrát, když jsem se stala Pýthií, když mnou moc cloumala sem a tam, kdekoliv mě potřebovala. A tentokrát to vypadalo, že mě potřebuje velmi nutně, protože ať jsem se snažila jakkoliv, nic nepomáhalo. Mircea si musel nakonec všimnout, že něco není v pořádku, protože mě uchopil za ramena.

„Cassie! Co se děje, Cassie?“

„Varování,“ vyrazila jsem skrz zatnuté zuby. Protože jeho ruce mě držely za paže, takže pokud skočím dřív, než mě pustí, tak půjde se mnou, ať se mu to líbí nebo ne.

„Co?“

„Varování!“, vykřikla jsem a snažila se uvolnit z jeho sevření. Nevěděla jsem, kam mne má moc chce dostat, ale podle intenzity trhání nás nečekala žádná přátelská událost. „Pusť mě!“, vyzvala jsem Mirceu, ale jeho ruce se sevřely kolem mých paží o to víc. A v příštím okamžiku jsme byli pryč.