HTM - 32. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Na hotel, který měl připomínat peklo, to nebylo u Danteho zase až tak špatné. Tematické vybavení se neslo v duchu svého autora, který zřejmě zastával názor, že více je lepší. Ale tady bylo Las Vegas, kde se nevkus považoval za atmosféru, a vulgárnost patřila ke všeobecné zábavě. Ale zábava to nebyla. Bylo to prostě jen smutné.

„Sem vodíte hosty?“, zeptala jsem se a pohlédla dolů na něco, co vypadalo jako garáž pro autobusy. Na betonové podlaze se skvělo pár olejnatých a benzínových skvrn. V rozích se povalovaly odpadky a stěny byly špinavé a plesnivé.

„Nikdo nejezdí do Vegas autobusem“, řekl Casanova, hotelový ředitel, zatímco něco hledal po kapsách svého saka. Bylo kukuřičně žluté, barva, kterou nosil rád, protože zdůrazňovala jeho španělské vzezření. Sem ale moc nepasovala – působil jak Armaniho model, který někde špatně odbočil a skončil ve čtvrti bezdomovců. „Aspoň ne nikdo, kdo bydlí u nás.“

„Tak proč to tu vůbec je?“

„Protože někteří lidé chtějí vyrážet na výlety. Například k Velkému kaňonu, nebo do Ohňového údolí nebo k té zatracené Hooverově přehradě“, vysvětloval Casanova netrpělivě. „A jsou naštvaní, když nejsou vyzvednuti přímo na místě.“

„A to tě nenapadlo nic lepšího než tady to?“

Casanova na mě vrhl nervní pohled. Jeho tmavé oči by byly atraktivní, kdyby se za nimi skrýval někdo jiný.

„Když lidé nasednou do busu, tak opustí kasino.“

„No a?“

„Pak tu neutrácí žádné peníze.“

„Takže k čertu s nimi?“

„Přesně tak.“

Vytáhl malou kapesní baterku a posvítil si na nejbližší okolí. Na stropě byly zářivky, ale nesvítily. Po obou stranách velkého prázdného prostoru pronikalo do temnoty jen slabé odpolední slunce. Trochu světla přicházelo i z nefunkčního výtahu za námi. Ale větší část garáže byla ponořena do tmy.

„Myslím, že tady dole nikdo není“, řekla jsem a napůl doufala, že je to pravda.

„Och, ony tu jsou, zcela určitě“, odvětil Casanova nabručeně. „Mí chlapci potřebovali skoro dva týdny, než narazili na jejich stopu a sledovali ji až sem. Pojď.“

Odhrnula jsem si z očí pramen svých blonďatých vlasů, následovala ho do tmy a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Bylo horko jako v peci – klimatizace byla zřejmě další z věcí, kterou se na autobusové výletníky neplýtvalo. Sice jsme tu dole byli teprve jednu nebo dvě minuty, ale záda mého modrého trička a pas šortek už byl propocený.

„Proč jezdí lidé do Vegas v létě?“, postěžovala jsem si. „Uprostřed sezóny? Venku je přinejmenším pět a čtyřicet stupňů.“

„Děti mají letní prázdniny.“

„Ale většina lidí sem přijíždí bez dětí. Ta věc s rodinnými výlety už je dávno pasé.“

„Přesně tak.“ Casanova posvítil do rohu, jakoby se domníval, že by se tam mohlo něco skrývat.

To, že jsem s ním souhlasila, mi na náladě moc nepřidávalo. „Děti mají letní prázdniny, a to znamená: Rodiče potřebují od těch malých trapičů odpočinek.“

„Díky bohu, že nemáš žádné děti!“ Nervozita dodala mému hlasu strohý přízvuk, ale Casanovi to bylo zřejmě jedno.

„To je jedna z výhod upírství. Teď přestaň mluvit a rozhlédni se.“

Odvážili jsme se hlouběji do tmy a mě začaly vlhnout ruce, což nebylo způsobené pouze tím horkem. Většina lidí, kteří v této době přijížděli do Vegas, byli dospělí, a polovina z nich byla senioři. Což možná vysvětlovalo, proč ty tři staré babizny, které jsme hledali, nedostaly pozornost, jakou si zasloužily. Navíc měli polobozi více než jedno eso v rukávu. Proto jsem v ruce svírala malou černou krabičku, kterou jsem si přinesla s sebou. Jednalo se o magickou past, ve které byly všechny tři stařeny uvězněny tak dlouho, že se jejich příběh ztratil v šedém dávnověku.

Domnívala jsem se, že zpátky se jim chtít nebude. Což bylo pro mě v pořádku, protože se mi nejednalo o to, abych je znovu lapila. Jen jsem jim chtěla položit pár otázek – pokud je najdeme. Ale Casanova nepatřil zrovna k altruistickému druhu, a proto jsem musela, co se týče mého motivu trochu mlžit.

„Nejde mi do hlavy, jak to, že jsi najednou tak ochotná pomoci. To nejsi nikdy! Věčně si u mě stěžuješ na nějaké problémy, pak zmizíš a necháš to na mě, abych je vyřešil.“

„Například?“

„Ty zatracené děti, o kterých jsi přísahala, že nejméně do dvou týdnů zmizí!“

Měl na mysli magické sirotky, kterých se ujal proti své vůli, dokud pro ně nenajdeme jiné ubytování. Hotel měl více než tisíc pokojů, ale ty dva, ve kterých jsme děti umístili, Casanovu trápily nejvíc. Někdy se tvářil, jako bychom ho chtěli zruinovat.

„Tami na tom pracuje“, řekla jsem. Tami byla pro ty sirotky něco jako pěstounka. „Je těžké najít dům pro tolik lidí, kde by nebyl vysoký nájem.“

„A proč si s tím dělat starosti, když mohou bydlet tady a vyžírat mě, že?“

„Tolik toho zase nesní.“

„V porovnání s kým? S napůl vyhladovělými mariňáky?“

Protočila jsem oči. „Brzy se odstěhují…“

„To říkáš pořád.“

„…a dnes ti tu pomáhám, ne?“

„Taky bylo na čase“, zavrčel Casanova a nakoukl do kanálu, jakoby se tam mohl někdo vměstnat. Sledovala jsem jeho pohled, když jsem si vzpomněla na scénu ve filmu „To“ a rychle ucukla nazpět. Casanova na mě koukl přes rameno a zamračil se.

„Co se děje?“

„Nic.“ Pochybovala jsem, že by se pod námi nacházeli vražední klaunové, ale člověk nikdy neví. Toto bylo Danteho peklo. Šílenosti jsme tu měli k snídani, když nám došly cornflakes.

„Dobře, protože všechno to je tvoje vina“, kňoural Casanova. „Nevymyslíš si nějakou další výmluvu, abys mi nemohla pomoct.“

Neodpověděla jsem, protože v podstatě měl pravdu. Děvčata jsem propustila já a nikoho očividně nezajímalo, že to byla nehoda. Hlavně ne Casanovu, jehož milované kasino se stalo hřištěm pro tři staré sudičky.

„Proč se jich chceš tak moc zbavit?“, zeptala jsem se, když jsme vstoupili na další rampu. „Už jsou na svobodě skoro šest týdnů a nic tak hrozného neudělali, když pominu zničení jednoho hracího automatu.“ Což chápal každý, kdo se kdy u těch jednorukých banditů pokoušel o štěstí.

„Neustále se vloupají do horních apartmánů“, odvětil Casanova kousavě. „Když nedávno konzulka opouštěla svou ložnici, tak se v jejím bazénku na balkoně koupaly ty tři!“

Rozesmála jsem se.

„To není vtipné!“

Dovolila jsem si být jiného názoru. Koneckonců to byl můj balkon, než se konzulka postarala o to, aby mě vyhodili. „Sežraly jí sestry všechno jídlo?“

„Nebylo žádné jídlo. Ale vypily všechen alkohol a zmlátily stráže, které na ně poslala, aby je vyvedli. Trvalo skoro tři hodiny, než konečně odešly, aby se pustily do terorizování někoho dalšího. Konzulka chce, aby vypadly!“

„A chraň bůh, aby Konzulce někdo způsoboval nepříjemnosti“, řekla jsem.

K mému překvapení Casanova přikývl. „Dokud u nás bude bydlet ten zatracený Senát, tak budu každý den přicházet o peníze. Zabrali polovinu mých suit – za což jsem neviděl zatím ani cent –, zatěžují mé zaměstnance úkoly, obsadili konferenční místnost a likvidují mé zásoby!“

„Je to jen přechodné. Senátoři brzy odejdou.“

„Ano a já tu zůstanu s napůl zpustošeným hotelem, zpřeházeným kalendářem konferencí a nekonečnými dluhy!“

„Mircea to jistě chápe…“

„Mirceovi je tento hotel úplně ukradený“, odsekl Casanova nabroušeně. „I ta válka je mu u prdele. Když se topím v dluzích, tak jen pokrčí rameny. Všechno odepíše z daní, zmrazí mou kariéru a dá mi nějakou nedůležitou práci, u které mohu hnít dalších pár století.“ Najednou si stoupl přede mne a posvítil mi baterkou do očí. Cukla jsem sebou. „To nedopustím! Toto je má velká šance, můj kousek koláče. Ty stařeny mi to nezkazí a ty také ne!“

„To ani nechci…“, začala jsem, ale postrčil mne dopředu a mumlal si pod vousy něco španělsky.

Zašklebila jsem se a nechala se od něj postrkovat, když se přede mnou najednou objevila šedivá hlava jakoby z ničeho. Vznášela se ve vzduchu opačně, šedé vlasy jí visely dolů jako nějaký závoj. Byla to Deino, která měla pro mě vždycky slabost – dokud jsem je nezačala lovit. Její tvář byla stejná jako u ostatních dvou děvčat a nápadně se podobala scvrklému jablku – měla tolik vrásek, že by šar-pei zezelenal závistí. Výraz za vším tím pomačkaným cosi se nedal odhadnout. Ale usmívala se.

Deino kývla směrem k pasti, kterou jsem ještě stále svírala, a na větrem ošlehané tváři se objevily další vrásky.

„Ehm“, pronesla jsem nešikovně. Nevěděla jsem, co říct – koneckonců mě přistihla při činu. Bylo otázkou, jestli vůbec rozuměla anglicky a kolik. Ale to nehrálo žádnou roli, protože než jsem to mohla zjistit, tak Deino najednou skočila dopředu a políbila mě na tvář.

„He“, vykvikla jsem a uskočila dozadu. Najednou už jsem malou černou krabičku v rukách nedržela. Rychle jsem se rozhlédla, ale můj pohled zachytil jen Casanovu, krčícího se za hromadou krabic. „Ech, myslím, že máme problém“, vydechla jsem nervózně.

„Co se zase děje?“, zeptal se a smetl ze sebe pavučinu, která se odvážila znesvětit jeho oblek.

Neodpověděla jsem, protože veškerá má pozornost se upírala na prastarou ženskou, která se k němu plížila nahoře po krabicích. Její pohyby byly všechno možné, jen ne staré a ani obzvlášť lidské. Enyo si ostříhala vlasy, pomyslela jsem si krátce předtím, než Casanova zmizel.

Na okamžik jsem tam jen tak stála, zatímco mi Enyo ukazovala bezzubý úsměv a řehtala se jako kačena. Poté zvedla černou krabičku a demonstrativně s ní zatřepala. Nebylo pochyb, co se s upírem stalo.

„Zatraceně“, řekla jsem. Enyo znovu zakvákala a poté mi krabičku podávala jako dáreček. „Ty mi to dáš?“

Přikývla s ďábelským úšklebkem. Obávala jsem se nějakého podrazu, ale jestli by mě chtěla děvčata v krabičce, tak by to mohla provést jednodušším způsobem. Možná jim šlo jen o to, aby udělila Casanovi lekci.

Opatrně jsem udělala krok dopředu a poté dva. Natáhla jsem ruku a mé prsty málem na krabičku dosáhly, když ji Enyo hodila Pemphredo, třetí z tria. Dřepěla na nejbližší dodávce. Měla šedé copy a tričko s nápisem „Ve Vegas je to žhavé“. Zírala na mě jedním okem, o které se všechny tři dělily. Pár sekund mě němě sledovala, poté pomalu natáhla ruku s krabičkou. Jako bych se nechala nachytat na jednu věc dvakrát. „Ne, nechci si hrát“, řekla jsem. „Opravdu ne.“

To jsem měla pech, protože můj názor nesdílely. „Chci ho zpátky“, řekla jsem, načež na mě Pemphredo upřela pohled. „No, chtít asi není to správné slovo, ale však ty to chápeš.“

Pemphredo naklonila hlavu na stranu. Vypadalo to, že to nechápe. To byl ten problém, protože já to taky nechápala.

„Věc se má takto“, řekla jsem, a snažila se, najít důvod k propuštění Casanova. „Otravuje.“

Děvčata přikývla. V tomto ohledu jsme tedy byly za jedno.

„A… samozřejmě že neměl právo pokoušet se vás chytit tímto způsobem. Koneckonců, neudělaly jste nic špatného.“

Všechny tři opět přikývly.

„Jen… ehm…“ Zadrhla jsem se a snažila se přijít na to, proč chci Casanovu zpátky. Nakonec jsem to vzdala. „Víte co, já vám vlastně ani nedokážu říct nějaký dobrý důvod, proč byste mi ho měli vracet“, řekla jsem upřímně. „Je to nabručený, arogantní, egoistický a hrabivý mizera. Ani jeho vlastní zaměstnanci ho nemají rádi. Ale mohlo by to být horší. Když ho odsud odvedete, tak přijde nový hotelový ředitel a ten by mohl být opravdu tvrdý oříšek.“

Sudičky si vyměnily pohledy.

Nevěděla jsem, jestli je to dobré nebo špatné znamení, ale rozhodla jsem se, že budu pokračovat. „Když ho propustíte, tak se za vás přimluvím. Když vám dá apartmán… Slíbíte mi pak, že se už nebudete vloupat k někomu do suity?“

Další pohled.

„Nějaký pěkný apartmán?“

Enyo kývla, abych pokračovala. Zřejmě jsem byla na dobré cestě.

„S pokojovou službou?“ Cinkcink! A zde máme výherce. To jsem aspoň usoudila z toho, že jsem dostala krabičku. Místo toho abych Casanovu propustila, zastrčila jsem si ji pod paži. U toho, o co mi šlo, by jen překážel. „Já, ehm, mám jiný důvod, proč jsem sem přišla“, sdělila jsem trojici.

Pemphredo se chtěla odplížit, ale když uslyšela má poslední slova, vrátila se zpátky, posadila se a oprášila ze svých špinavých kalhot smetí. Deino si také sedla. Enyo si přestala čistit nehty nožem a zdvořile ho odložila stranou. Měla jsem nejasný pocit, jako bych měla servírovat čaj.

„Jde o následující“, začala jsem. „Je to tu jako na hlavním nádraží pro polobohy. Víte, co tím myslím?“

Přikývly.

„Nejdřív ta Morrigan, napůl elfka a napůl dcera Ara. Pokusila se mě zmocnit, a to bylo zatraceně nepříjemné.“

Opětovné přikývnutí.

„Když se to nepodařilo, tak ovládla mága a chtěla mě zabít s jeho pomocí, což se jí málem podařilo.“

Za to jsem obdržela poplácání od Deino.

„A pak, včera v noci, se objevili další polobozi. Někdo, koho znám, si myslí, že by mohlo jít o Spartoi, což by z nich také dělalo Arovy děti. Všechno ukazuje na to, že šli v minulosti i po mé matce. Každopádně bojují úplně stejně jako ti ostatní týpci a… To je jedno, nemyslím si, že by ty útoky přestaly, chápete?“

Sudičky znovu přikývly.

„Jsem si jistá, že se s těmi útoky musím nějak vypořádat, ale nevím, jak. Nicméně existuje jakési proroctví, které říká, že získám pomoc, když najdu jednu bohyni. Tu, kterou ve Starém Řecku nazývali Artemis.“

Deino nakrčila čelo.

„Já vím, že všichni bohové byli vyhnáni. Ale protože to bylo její kouzlo, napadlo mě, že by tu možná mohla ještě být, někde…“

Ostatní dvě sestry na mě jen koukaly, ale Deino pomalu zavrtěla hlavou.

„Jsi si jistá?“

Přikývnutí.

Zatraceně. Tímto je naše teorie v háji.

„No dobře. A co toto? Podle toho proroctví by měli spolu Artemis a Ares bojovat, ale on tu také není. Jsou to jeho děti, které nám působí potíže. Proto jsem si myslela, že bych možná měla hledat její děti.“

Děvčata si opět spolu vyměnila pohled.

„Je pravda, že to měla být panenská bohyně, ale myslela jsem si, že po všech těch neposkvrněných stoletích už toho třeba měla dost…“

Přerušila jsem se, protože všechny tři sudičky zvedly hlavu, všechny současně, jakoby někdo zatáhl za šňůrku. Nic jsem neslyšela, ale pohled přes rameno mi ukázal blížící se Casanovu ochranku. Očividně vše sledovali na bezpečnostních kamerách, nebo nějak cítili, že se jejich šéfovi něco stalo. Každopádně to nevěstilo nic dobrého.

„Ne!“, vykřikla jsem. „Nechoďte…“

Dál jsem se nedostala, protože proběhli kolem mě nadpřirozenou upíří rychlostí a vítr mi rozcuchal vlasy. Ale ne sudičkám, protože děvčata už tam nebyla. Má pozornost byla upřená na upíry, tak jsem si jejich pohybu vůbec nevšimla. Ale tam, kde ještě před chvílí stála, bylo najednou prázdno, kromě pár šedých vlasů, které se pomalu snášely na zem. Když si upíři všimli, že už tam sudičky nejsou, zastavili se. O sekundu později se na druhém konci garáže ozvalo zapískání. Všichni upíři otočili hlavu tím směrem.

Na pozadí denního světla se krčily dvě ohnuté postavy. Jedna z nich mávala a ta druhá zvedla černou krabičku – Casanovo vězení.

Vůbec jsem si nevšimla, že také zmizela.

Pemphredo se otočila, stáhla si špinavé šortky a vystrčila na ochranku svůj bílý vrásčitý zadek. Deino znovu zamávala krabičkou. Výzva byla jasná: Pojďte a vezměte si ji.

„Ne, počkejte!“, křikla jsem na strážce a očima hledala Enyo. Ona byla z nich nejnebezpečnější a momentálně zářila svou nepřítomností. „Jedna z nich chybí. Musíme…“

Mohla jsem si tu snahu odpustit, protože upíři nezaváhali ani chvilku. Plnou rychlostí vystřelili za děvčaty, takže z nich nebylo vidět nic jiného než šmouhy…, dokud vzduchem neproletěla jedna paleta obalená plastovou fólií.

Polovina upírů narazila na zeď s odporným zaskřípěním a zakřupáním kostí; ta druhá se s vrčením otočila a vrhla se na Enyo.

Aspoň se o to pokusili. Ale v garáži byla i hlavní zásobovací rampa, což vysvětlovalo všechny ty povalující se věci, mezi nimi i bedna ovoce a zeleniny, kterou Enyo právě otevřela a jejíž obsah použila jako munici. Prvních deset nebo dvanáct projektilů byly žluté melouny, které své šťavnaté vnitřnosti rozptýlily na podlaze, přímo pod nohy běžících upírů, kteří v důsledku toho přistáli na svých upířích zadcích. Ale stále klouzali naším směrem a mezitím byli pekelně nasraní. Ve většině případů bylo upírům milejší zraněné tělo nebo zraněná pýcha, protože s tím se mohli před svými kamarády aspoň chlubit. Ale prohrávat v boji se třemi starými ženami, které po nich vrhaly ovoce, škodilo jejich pověsti. To je ještě víc popohánělo k tomu, aby je dostali. Lov se najednou změnil v něco osobního a to nebylo vůbec dobré.

Obzvlášť tehdy ne, když Casanova zřejmě opomněl chlapcům sdělit, s čím mají co do činění. Pokud by se dalo legendám věřit, tak by se sestry daly určitým způsobem přirovnat k neuvěřitelnému Hulkovi. Obvykle byly milé a přátelské – více či méně –, dokud jim někdo nezkřížil cestu, nebo když se necítily ohrožené. Pak se proměnily v něco děsivého.

Enyonino Alter Ego už jsem jednou viděla a o další shledání jsem nestála. Mé přání zřejmě zůstane vyslyšeno, protože Enyo se stále nacházela ve svém modu „stará žena“ a stála před zaparkovaným autem, jakoby se chtěla nechat upíry chytit.

Z nějakého důvodu mě to znervózňovalo víc než ta druhá možnost. Ale naštvaní upíři zřejmě mé obavy nesdíleli. Skočili na ni a na moment jsem si myslela, že tím to skončí. Dokud jsem nezjistila, že upíři také zmizeli. Na sekundu jsem si pomyslela, že Enyo měla možná další past. Ale pak se na straně dodávky objevila boule velká asi jako pěst a uslyšela jsem tlumené nadávky. A smích, protože Enyo si podřepla, začala plácat do špinavé podlahy a řehtala se u toho jako pominutá.

„To není komické“, řekla jsem jí, když se na autě objevily další otisky pěstí a nohou.

Enyo ke mně vzhlédla; hlubokými vráskami ve tváři se jí kutálely slzy. Očividně byla jiného názoru.

„Vážně. Pravděpodobně dorazí posila. To by mohlo opravdu nepříjemné…“

Nedostala jsem příležitost větu dokončit, protože děvčata se najednou rozběhla k rolovacím dveřím. Běžela jsem za nimi a proklínala upíry všeobecně a jednoho obzvlášť, protože tato cesta vedla do vstupní haly. A před ní bylo kasino, kde se to hemžilo lidmi, kteří chtěli uniknout vedru a zakládali si na kocovinu pro příští ráno.

Většina z nich nebyla jako upíři schopná vyléčit i těžká zranění během pár minut. Nemělo smysl děvčata sledovat pěšky, a proto jsem se o to ani nesnažila. Skočila jsem do chodby před ně a při svém rematerializování jsem uviděla další přibíhající upíry. Očividně dorazila posila.

Bez úspěchu jsem vyhlížela sestry, ale pak jsem se otočila a uviděla, jak mi běží chodbou naproti. Nejdřív vrhly pohled na stráže před sebou, poté přes rameno za sebe na své pronásledovatele… a sprintovaly doleva.

A zatraceně, i tato chodba vedla kolem vstupní haly – byla to zkratka, kterou používal personál. Znovu jsem skočila a tentokrát jsem se objevila za recepcí, vyděsila dnešní hotelovou službu a vzhlédla zrovna, když tři vrásčité obličeje – zřejmě sudičky – prolétly kolem, a to směrem…

„Zatraceně.“

Spěchala jsem za nimi, ale samozřejmě doběhly na mostek přede mnou. Klenul se nad řekou Styx, která se vinula stalaktity posetou vstupní halou a kde si turisté užívali plavbu lodičkami peklem. Most byl určen těm, kteří chtěli dosáhnout zatracení rychleji, nebo aspoň finančního zruinování a většinou tam byl větší provoz než na řece.

Ještě bylo docela brzy a v Danteho pekle se to rozjíždělo až po setmění. Ochranka blokovala vstup na obou stranách mostu, ale mě pustili. Blížila jsem se k Deino, která držela černou krabičku nad vodou. To by mi starost nedělalo, kdyby nebyl hned pod mostem odpadní kanál. A také tam plavala Enyo.

Povzdechla jsem si a naklonila se přes zábradlí. Voda byla tmavá, a to díky barvě, kterou bylo natřené betonové dno umělé řeky. Reflektovalo světlo lamp a malé vlny způsobené Enyo postrkovalo světlo sem a tam. Díky tomu jsem nedokázala přečíst, co bylo v kanále napsáno, ale kam vede, jsem tušila. Otočila jsem hlavu k Deino.

„Byla bych ti velmi vděčná, kdybys upustila od záměru hodit krabičku do kanalizace.“

Deino vypadala, že přemýšlí. „Aspoň pro tentokrát“, pokračovala jsem.

Usmála se.

Něco přitáhlo mou pozornost a znovu jsem pohlédla do vody. Jedno z těch reflektujících světélek se pohybovalo proti proudu. Když něco prorazilo hladinu vody a stoupalo vzhůru jako malý žhnoucí balón, ani jsem nemrkla, což vypovídalo o tom, jaký byl můj minulý týden. Na tmavé straně balónu se plížily důvěrně známé stíny, zatímco druhá strana zářila jasnou bělostí. Natáhla jsem k tomu ruku, protože ten objekt vypadal tak pevně a reálně.

Když jsem se toho dotkla, tak to vklouzlo do mé ruky a zmizelo.

O okamžik později u mě byla i Deino. Přelétla přes most společně se sestrami a zanechala mě napospas naštvanému upírovi, který sebou plácal v tmavé vodě pod mostem. A s pocitem chladné mlhy na špičkách prstů.