HTM - 28. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Vrátili jsme se do té malé místnosti s gaučem a Caleb práskl lahví Jacka Danielse o stůl. „Promluvte si, vyjasněte si to, a ať vás napadne něco rozumného. Musím napsat zprávu dřív, než se tu objeví vyšší šarže, takže to musí vypadat důvěryhodně. Jasné?“

Přikývla jsem. Caleb odešel. Klimatizace běžela naplno a mé improvizované šaty byly vlhké a chladné. Svlékla jsem si je, přehodila přes opěradlo Calebova křesla a zabalila se do ručníku. Když jsem se otočila, tak měl Pritkin na sobě zpět své šedé kalhoty a seděl na páchnoucí pohovce. Založil si ruce na prsou a působil jako někdo, kdo nechce žádnou společnost. Proto jsem se posadila na tvrdou plastovou židličku u psacího stolu. Nalila jsem si Jacka Danielse, ale ne, protože jsem měla v úmyslu pít. V žaludku jsem měla pocit, jakoby měl zůstat prázdný nejméně celý rok, možná i dva. Ale Pritkin vypadal, jakoby mu přišel pořádný lok vhod.

„Nemusíme mluvit,“ řekla jsem. „Chci říct, nemám nic proti tomu naslouchat, ale… Nepotřebuji žádné vysvětlení.“

„Ale zasloužíš si ho.“

„Myslíš?“ Považovala jsem naše účty za vyrovnané, více či méně – on zachránil život mě, já zachránila život jemu. Podala jsem mu whisky a on ji do sebe kopl jako profesionál. Bez mrknutí oka. Všiml si mého výrazu a matně se usmál. „Ve srovnání s tím, s čím jsem vyrůstal, je poměrně jemná. A ano, opravdu si vysvětlení zasloužíš.“

Zajímalo by mě, s čím vyrůstal, možná s nějakou keltskou verzí čističe odpadů krtka? Ale neptala jsem se a on do podrobností nezabíhal. Jen tam tak seděl a otáčel kelímkem v rukách sem a tam. Ještě stále to byly kultivovaně působící ruce se štíhlými prsty, ale dnes večer vypadaly jako ruce válečného mága. Kromě fleků, které na nich zanechaly prapodivné kouzelné lektvary, jsem uviděla hnědé cákance, které mu ve sprše unikly. Buďto to byla špína nebo zaschlá krev. Odolala jsem náhlému nutkání natáhnout ruku a utřít je.

A poté začal Pritkin vyprávět a já zapomněla na všechno okolo.

„Jednou jsem ti o Ruth vyprávěl. O tom, jak… zemřela.“

Přikývla jsem.

„Ale neřekl jsem ti žádné podrobnosti. Tenkrát jsme se ještě neznali tak dlouho, a nehrálo to žádnou roli. Myslel jsem, že to nebudeš potřebovat vědět nikdy.“ Krátce se odmlčel a pohlédl na imitaci dřevěného obložení na protější stěně, jakoby ho něčím fascinovala. „Myslím, že to se teď změnilo.“

„No dobře.“

„V Ruthiných žilách kolovalo něco démonské krve, a to po babičce z otcovy strany. Ahhazu, nedůležitý druh. Asi osminu.“

„Nevěděl jsi to?“

„Věděl jsem to hned, jak jsme se potkali. Ale protože žila na Zemi, domníval jsem se, že má na sféry démonů stejný názor jako já. Že sice mají něco do sebe, ale že jsou pro všechny, kteří se tam odváží, nebezpečné. Když tam člověk zůstane moc dlouho, tak se ztratí – ztratí sám sebe, své ideály, hodnoty, všechno, co bylo důležité – na cestě za hledáním nezávazného potěšení. A nakonec z toho vůbec žádná radost nezbude.“

„Ale ona to tak neviděla?“, domnívala jsem se.

„Ne. Na rozdíl od nádherných, lesklých dvorů, které Ruth příležitostně zahlédla, byla Země ubohá, zamořená a plná bídy. Nepomáhalo, že se narodila během průmyslové revoluce, která opravdu plno lidem přinesla jen mnoho utrpení. Temže páchla jako otevřený odpadní kanál a v podstatě jím i byla. V nových průmyslových městech jako byl Birmingham nebo Manchester byly přeplněné špinavé celé čtvrtě, kde se to krysami jen hemžilo. Lidé se tam udřeli k smrti nebo zemřeli na nemoci a následky bezohledného znečišťování životního prostředí. Dokonce i princ Albert podlehl diphtherii, která byla způsobena odpadky ze zámku Windsor. Bylo to strašné období a Ruth to nenáviděla o to víc, když mohla vrhnout krátký pohled na světy mimo lidskou představivost.“

„Ale o tom ti nic neřekla?“ Vlastně to byla jen rétorická otázka. Kolik toho mohl mít Pritkin společného s osobou, která milovala svět, kterým on opovrhoval?

„Řekla o tom někomu jinému, ale ne mě.“

„Rosierovi.“ Netušila jsem, odkud jsem to věděla. Možná to bylo tím, jak se změnil Pritkinův výraz tváře, když mluvil o svém otci.

Krátce přikývl. „Chtěla ho vidět a pomocí mého jména k němu získala přístup. Později mi vyprávěl, že mu řekla, že žila celý svůj život jako dítě v cukrárně – bez možnosti si něco koupit. Sice viděla krásu svého světa, ale neměla k němu přístup.“

„Kvůli svému smíšenému původu?“

„Ne. Démoni nejsou jako někteří elfové, kteří žárlivě střeží čistotu své pokrevní linie a obávají se každičkého smísení. Párují se i s jinými rasami, i mezi sebou, s jinými druhy démonů a s lidmi. Je jim to jedno, jen když tak získají výhodu nad svým rivalem.“

„Proč nemohla Ruth jednoduše přejít do jiného světa? Když se jí tady tak nelíbilo…“

Pritkin zavrtěl hlavou. „Vlastně by ti nemělo dělat potíže to pochopit. V tomto ohledu, tak jako i v jiných, se tví upíři démonům velmi podobají. Co je jediná věc, která má pro upíry opravdu význam?“

Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, na co naráží. „Je plno věcí…“

„Opravdu? Pokud je to pravda… Proč není Raffael hlavou své vlastní rodiny? Je nepopiratelně největším umělcem východu, a přesto slouží takovému ubožákovi jako Antonio.“

„Už mu neslouží. Mircea to spojení zrušil.“

„Ale ještě před nedávnem byl Raffael Antoniův sluha.“

„Ne dobrovolně. Rafe je Mistr, ale ne tak mocný…“

„Tady to máme. Moc. To je opravdu jediná věc, kterou upíři respektují. U démonů to je podobné. A Ruth neměla prakticky žádnou moc.“

„Ale říkal jsi, že byla částečně démonkou.“

„Ano, ale démoni jsou stejní jako ostatní rasy. Když se jejich geny smísí, nikdy neví, jaký bude výsledek. I čistokrevní Ahhazu nejsou moc silní a v Ruthině případě… Stejně tak mohla být člověkem, za kterého se vydávala.“

„Ty jsi také částečně démonem a částečně člověkem. A sám jsi mi říkal, že ani inkubové neplatí za mocný druh. A přece…“

„Ano, ale jedna má polovina je od člověka s magií, což nebyl její případ. A to společně s elfí krví mé matky, nebo speciální kombinací genů vedlo k tomu, že jsem získal zvláštní schopnosti. Nestal jsem se v magickém ohledu slabším, nýbrž silnějším, než by nemělo být možné. Na druhou stranu bych se nikdy nedozvěděl, kdo je mým otcem. Odvrhl by mě jako další nepodařený experiment a šel by prostě dál. To platilo i pro Ruth. Bez moci nikoho nezajímala.“

„Až na tebe.“

Pritkin se odmlčel. Když pokračoval, zněl jeho hlas jinak, měkčeji, skoro něžně. Vypadalo to, že musí hledat slova, možná proto, že obvykle se tomuto tématu vyhýbal.

„Myslím, že ve mně viděla klíč ke světu, který jí zůstával zapovězen. Už při našem prvním setkání poznala mou démonskou polovinu. Je těžké něco před členem naší rasy utajit, a když je lidská část dominantní, o to hůř se zjišťuje, k jaké rase náležíš. Myslím – nebo spíš chci věřit –, že o tom Ruth nevěděla, dokud jsem jí to neřekl. Že se její city ke mně nezakládaly pouze na skutečnosti, že můj otec byl knížetem jednoho z největších a nejnádhernějších Dvorů. Tento Dvůr není určitě ten nejmocnější, ale co se týká opulentnosti, dekadence a bohatství, neexistuje žádný jiný, který by ho předčil. To ji muselo velmi fascinovat.“

„To je mi líto.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Nikomu se nelíbilo, když byl milován pro to, co vlastnil, nebo kým byl.

„Mě také.“

Nějakou dobu nic neříkal a jediné zvuky, které se ozývaly, bylo tiché šumění klimatizace a ještě tišší brumlání z trubek ve stropě. Všechno bylo pokojné a malá kancelář mi přišla skoro útulná. Měla jsem z ní pocit, jakoby byla ostrovem v moři šílenství našeho obvyklého života. Možná to bylo důvod, proč Pritkin promluvil; nebo potřeboval někoho, komu by mohl důvěřovat, někoho, kdo by ho chápal.

„U démonů neexistuje pro takový vztah označení,“ pokračoval nakonec. „Myslím tím, že k takovým vztahům dochází, obzvlášť u humanoidních druhů, ale něco takového neplatí za opravdové spojení. Na to je zapotřebí splynutí, při kterém si partneři vymění svou sílu. Když se tak stane u dvou čistokrevných démonů, tak může dojít k výměně energie, díky které mohou oba zesílit. Některá partnerství vznikají právě za tímto účelem. Aby se spojily bytosti se schopnostmi, které se navzájem doplňují a chtějí je vylepšit nebo dokonce vyvinout nové.“

Nakrčila jsem čelo a snažila se to pochopit. „Takže u toho nevzniká nový život, ale pouze se změní ten stávající?“

„Určitým způsobem ano. Splynutí může vést k oběma výsledkům, ale je to velmi vzácné. Ale život démonů je velmi dlouhý a experimentování je velmi… rozšířeným koníčkem. Porovnej to s lidským zájmem o genetiku. Je to pokus, jak se vylepšit všemi dostupnými prostředky.“

„A Ruth to chtěla s tebou zkusit?“

Pritkin přikývl a jakoby zamrznul. Když znovu pokračoval, zněla jeho slova trhaně. „Nic mi o tom neřekla. Mluvila o tom s mým otcem, požádala ho o radu… Proč, to nevím. Vlastně by měl být tou poslední osobou, od kterého by se dala nezištná rada očekávat, ale možná si Ruth myslela, že chce pro svého syna jen to nejlepší.“ Rty se mu zkřivily v posměšném úšklebku.

„Takže ji v tom povzbuzoval?“, zeptala jsem se.

„Nevím, co přesně jí řekl. Vím jen, co řekl poté, když jsem se dozvěděl, že byla u jeho Dvora. Přísahal, že jí upozornil na všechna rizika, ale měl plno důvodů, proč udělat přesný opak. Byla mu odporná představa, že jsem se „zahazoval“ s člověkem, ještě k tomu nemagickým, s tak malým podílem démonské krve, že to skoro nestálo za řeč. Chtěl, abych se spářil s čistokrevnými démony, s mocnými a vlivnými.“

„Proč? Proč by mu mělo na tom záležet?“

„Protože by pak měl větší vliv i na ostatních Dvorech. Většina démonů má, co se týče partnerů pro experimentování, omezený výběr, protože podléhají omezením podle druhu energie, kterou absorbují. Inkubové jsou ve světě démonů něco jako 0 pozitivní. Můžeme přijímat sílu prakticky od každého a komukoliv postoupit dál.“

Na chvíli jsem na něj zírala a myslela si, že jsem mu špatně rozuměla. Ale ať už to znělo jakkoliv šíleně, musel to tak myslet. „Chtěl ti dělat něco jako pasáka?“

Pritkin na mě vrhl pohled a část napětí v ramenou ho opustila. Dokonce se mu na tváři objevil něco jako úsměv. „Měla bys vidět svůj obličej.“

„Tebe to překvapuje? Jsi jeho syn!“

„Což ze mě dělá při jednání trumfové eso. Lépe řečeno, tak by to mělo být. Nevím, co si představoval on, zřejmě někoho, jako byl on sám: atraktivního a šarmantního, připraveného vlézt do postele každému, pokud by to bylo v zájmu klanu. To dělá i on sám, pokud z toho má prospěch. Sice by mohl nabídnout výměnu energie, ale nemohl by dát ostatním druhům to, co by opravdu chtěli.“

„A to by bylo co?“, zeptala jsem se a přitom se bála odpovědi.

„Děti. Potomky, kteří by měli vlastnosti obou rodičů a oživili by pokrevní linii svou krví na další eony. Porodnost čistokrevných démonů je velmi nízká. Žijí velmi dlouho, a kdyby byli schopni neustále plodit potomky, tak by brzy zemřeli hladem. Naproti tomu lidé…“

Zaváhal a já mlčela. Tiše jsme tam seděli, naše mysl se potácela mezi pocitem zděšení a hněvu. Pritkin viděl mou reakci a znovu se mu na tváři usadil zvláštní výraz klidu, jakoby můj vztek utlumoval ten jeho.

„To je největší síla lidí, jejich největší výhoda v boji o přežití. Jiné rozumné bytosti žijí mnohem déle, ale nerozmnožují se tak rychle jako lidé, ani zdaleka ne. Už po staletí se Rosier snaží zplodit s démonskými partnery dítě, ale podařilo se mu to až tehdy, když se obrátil na lidi. A i poté…“

Pritkin větu nedopověděl, ale já věděla, že myslel na ten nespočet dětí, které Rosier zplodil, a kteří zemřely a vzaly s sebou i svou matku. Možná, že to bylo vysokou úmrtností při porodu v minulosti, nebo tím, že novorozenci byli napůl inkubové, takže příslušeli k rase, která se živila lidskou energií. Tak nebo tak, žádné dítě nepřežilo – až na něj.

„Takže tě nevyužívá jako pasák, ale jako chovného býka,“ řekla jsem úsečně.

„Určitým způsobem. I poloviční démoni nejsou moc plodní, ale ve srovnání s čistokrevnými… A všechny druhy démonů by byli připraveni dát mnohem víc energie, pokud by tu existovala naděje na dítě.“

„A já si myslela, že jsem nenáviděla Rosiera už předtím,“ komentovala jsem to zamračeně. „Jak mohl očekávat, že bys s něčím takovým souhlasil?“

„Protože čistokrevný démon by s tím souhlasil, aniž by mrhal myšlenkami na budoucnost takto zplozených dětí, nebo na to, jak by Rosier svůj rostoucí vliv využil. Považoval by to za čest, že mohl pomoci klanu a současně by si tak vylepšil svůj vlastní status. Já jsem to ale viděl samozřejmě jinak.“

„No to doufám!“

„Mé odmítání vedlo k naší první velké roztržce, i když byly nějaké i předtím. Ale toto byla poslední kapka, která mě přiměla nechat všechno za sebou, odebrat se do světa lidí a žít život daleko od něj, od všech Dvorů, všech těch intrik a mocenských bojů.“

„A on tě nechal jít?“

Pritkin se usmál, ale nebyl to příliš pěkný úsměv.

„Dalo by se říci, že jsem mu nedal na vybranou. Nakonec to nehrálo skoro žádnou roli, protože jeho ambice v souvislosti se mnou se nezměnily. A monogamní manželství s nedémonskou ženou by mu bylo k ničemu. Tvrdil, že ji varoval, ale on neudělá nic, co by nebylo v jeho zájmu. Nic!“

Chvíli mlčel, až mi nakonec došlo, kam jeho slova směrovala. Aspoň jsem se obávala, že jsem to pochopila. Pritkin si ničeho nevšiml. Zíral na to zatracené dřevěné obložení a vzbuzoval dojem, že je myšlenkami na míle daleko.

„Nikdy se s jistotou nedozvím, co přesně se na tom setkání stalo,“ řekl. „Vím jen, co Ruth udělala. Během naší svatební noci aktivovala výměnu naší energie. Možná si myslela, že tím její magie zesílí a Dvory ji tak budou akceptovat. Kdyby byla čistokrevná démonka, nebo i jen poloviční, tak by asi měla pravdu a získala by tak přístup do světa, který si tak přála. Ale ona nebyla a nerozuměla…“ Zaváhal a na pár sekund jsem si myslela, že to bylo vše. Ale poté Pritkin pokračoval, a to tak hořkým tónem, že jeho slova fyzicky bolela.

„Výměna energie má být přesně to, co říká: oboustranný dar. Ale Ruth se zřejmě nikdy nezeptala, co se stane, když jeden z partnerů nebude mít dostatek energie k dávání, ale jen dost pro vlastní život. Nechápal jsem, co se děje, ne v tom okamžiku, protože ho inkubové využívají pro příjem potravy. Ale oni si tolik neberou, ne všechno. Když mi bylo jasné, co se stalo, už bylo pozdě. Než mohl cyklus správně začít, byla Ruth…“ Pritkin sevřel rty. „Nedostala nic nazpátek. Neměla dostatek času. Dávala a dávala a pak bylo po všem. Bylo to tak rychlé…“

Jeho hlas odezněl, a za to jsem byla vděčná. Pritkin už jednou popisoval, co se tenkrát stalo a já si na ten rozhovor vzpomínala. Nemohla jsem na něj zapomenout, protože nic nepřikrášloval. Nevyprávěl mi, proč se jeho žena stala vysušenou prázdnou schránkou sotva připomínající člověka. Ale jasně mi vysvětlil, kdo za to byl zodpovědný.

Nenáviděl za to svého otce, protože to věděl. A sebe nenáviděl ještě víc.

Znovu jsem netušila, co říct. Mimo očividného. „Nebyla to tvá vina,“ řekla jsem tiše, za což se mi dostalo zmateného, nevěřícného pohledu.

„Právě jsem ti vysvětlil…“

„Že jsi chtěl přestat, ale nebyl jsi toho schopný. Co jsi mohl udělat? Nevěděl jsi…“

„Měl jsem to vědět! Určitě tu byly nějaké náznaky, co chce udělat, ale já je neviděl!“

„Možná nebylo nic vidět. Možná byla opatrná…“

„Možná jsem byl slepý blázen!“ Pritkin vstal a nalil si whisky. „Mělo mi být jasné, co se děje. Měl jsem si všimnout, jak byla najednou uvolněná a natěšená… Ale myslel jsem, že to bylo tou blížící se svatbou. Ženy mají přece rády svatby, všechny ty dekorace a šaty a tak dále. A hledal jsem pro nás nějaký domov. Do té doby jsem bydlel na ubytovně, která byla pro nás dva příliš malá, a…“

Jeho hlas se zlomil a Pritkin se vrátil k pohovce. Láhev whisky si vzal s sebou. Nemohla jsem se mu divit.

„Tu noc… Měl jsem být schopný ten proces ukončit, než zašel příliš daleko a vymknul se kontrole. Ale nemohl jsem, protože jsem se odmítal pářit s démony, protože jsem se omezil pouze na lidi, a proto jsem o tom procesu věděl příliš málo. Chápal jsem, co se dělo, ale neměl jsem tušení, že je u toho zapotřebí pojistka. A Ruth na tom byla stejně. Držel jsem se svých vysokých principů a vzdoroval přáním svého otce, ale zároveň to znamenalo mou nevědomost o pár důležitých věcech. A to mu bylo jasné. Bylo mu jasné, že je to dobrá příležitost, jak mě za mé NE potrestat…“

„Přesně to mám na mysli,“ řekla jsem a předklonila se, protože už jsem nedokázala sedět bez hnutí. „Rosier tě vlákal do pasti. Jestli chceš někomu dávat vinu, tak jemu!“

„To dělám! Ale ona tam nebyl. On Ruth nevysál do sucha. On jí nevzal život a necítil, jak se v jeho rukách scvrkává…“ Pritkin ztěžka dýchal a skryl si obličej do dlaní.

Přešla jsem k němu a sedla si vedle. Ale neobjala jsem ho pažemi, protože ten moment ve sprše byla zmatená anomálie a já věděla, že by to teď neocenil. Možná kvůli nervózní energii, která v něm šuměla a prskala jako uvězněný blesk.

Jak jsem seděla vedle něj, tak jsem ji cítila: elektrické výboje pod jeho kůží. Nevěděla jsem, co říct. Jestli si někdo dává za vinu událost, která se stala již před staletími, tak se to pro něj stane skutečností, ať už je to pravda nebo ne. Vlastně jsme seděli na stejné lodi. To s Eugenií nebyla má vina, aspoň ne tak, že bych byla schopná její smrti zabránit. Přesto mi ta myšlenka nepřinášela ani útěchu ani úlevu.

Po nějaké době jsem si dala nohy nahoru, sáhla po láhvi s whisky a lokla si. Žaludek z toho moc radost neměl, ale můj žaludek mohl jít k čertu.

„To nejhorší bylo, že se mi to líbilo,“ pronesl nakonec Pritkin chraptivým hlasem. „Emocionálně a psychicky jsem byl zděšený, ale fyzicky to bylo něco jiného. Podobné to bylo i dnešní večer. Když jsem se probudil v autě, hrozně to bolelo, ale také to bylo čiré potěšení. Nic jsi nezadržovala. Tvá moc byla na dosah, a já si ji mohl jednoduše vzít…“

„Ale neudělal jsi to. Nevzal jsi mi všechnu energii.“

„Byl jsem zatraceně blízko!“

Zakroutila jsem hlavou. „Ne, nebyl jsi. Vzal sis hodně, ale já vím, co to znamená být skoro prázdná, jasné? Krmila jsem duchy a upíry, a teď i polovičního démona – už dvakrát. A v obou případech…“

„Naposledy jsem byl při vědomí!“, odvětil Pritkin zamračeně. „Celou dobu jsem se kontroloval, a když jsem se přestal ovládat, měla jsi možnost uniknout. Dnes večer to nebyl ten případ!“ Zabořil do mě pohled svých zelených očí. „Rozumíš tomu? Je ti jasné, do jakého nebezpečí ses dostala? Byla jsi v pasti a nebyl nikdo, kdo by ti mohl pomoci, a…“

„A nic se nestalo!“ Ani jsem se nenamáhala, abych se kvůli jeho tónu naštvala; protože to bylo pro Pritkina typické. Křičet na mě, protože jsem mu zachránila život. „Kromě toho tam někdo byl, kdo by mi mohl pomoct.“

Odfrkl si. „Caleb? Máš ponětí, jaký je to nerozum přerušit démona při jeho krmení? A z důvodu mého zvláštního původu jsem mnohem mocnější než většina ostatních. Kdyby chtěl Caleb zasáhnout, dopadl by špatně.“

„Neměla jsem na mysli Caleba,“ odpověděla jsem klidně.

„Nemáš ke své moci přístup. Nemohla bys skočit…“

„Zatraceně, nemluvila jsem o sobě. A přísahám, že jestli teď řekneš „Rosier,“ tak ti jednu ubalím.“

„Nikdo jiný tam nebyl.“

Protočila jsem oči. Možná bych mu měla jednu ubalit i tak. Pokušení bylo veliké.

„Ty jsi tam byl. Věděla jsem, že žádné nebezpečí nehrozí, protože jsi tam byl ty. Věděla jsem, že bys mi nevzal příliš mnoho energie.“

„Jestli jsi tomu věřila, tak jsi byla dost hloupá,“ vyrazil ze sebe Pritkin. „Chvíli jsem nevěděl, kde jsem a kdo jsi ty… Nevěděl jsem vůbec nic, kromě toho, jak skvělý je to pocit, nasávat do sebe všechnu tu sílu. A stačí chvilka!“

„Ale všechnu sílu jsi mi nevzal,“ zdůraznila jsem ještě jednou, protože to očividně nechtěl pochopit. Což mi přišlo divné, protože podle mého skromného názoru to bylo v celé té záležitosti to nejdůležitější.

„A mohl bych! Cítil jsem to, ten hlad, to pálení, tu touhu!“ Pritkin sevřel ruce v pěst. „Nechtěl jsem přestat…“

„Ale přestal jsi. Vzpomínám si, jak ses stáhl. Když sis uvědomil, co se děje, utnul jsi to. A kdyby na mě tvůj otec nevrhl to zatracené kouzlo…“

„Přesto…“

„A vlastně jsi toho zase až tolik neudělal,“ řekla jsem a mluvila dál, protože bylo na čase to ukončit.

Natáhl se po láhvi, že se napije. Ale teď nechal ruku klesnout a já si všimla kontrastu mezi jeho zelenýma očima a jantarově zbarvenou whisky. „Co prosím?“

„Jak říkám, zase až tak úžasné to nebylo.“

Zamrkal.

„Je mi líto,“ pokračovala jsem, protože vypadal dost šokovaně. Možná se se stížnostmi tohoto druhu ještě nesetkal, což bylo pochopitelné. Pohodila jsem lhostejně rameny. „Myslím tím, že to mohlo být horší…“

„Horší?“

„No, myslím tím, že to nebylo zase až tak hrozné.“

Zíral na mě.

„Myslím tím, jakože jsem vyvrcholila, to ano, ale to je koneckonců…“

Přerušilo mě, když mě najednou obepínaly dvě silné paže a přitiskly mi hlavu na tvrdou hruď. Na hruď, která jakoby vibrovala. Trvalo mi pár sekund, než jsem pochopila, a i poté jsem si nebyla jistá, protože Pritkin mi zabořil do vlasů svůj obličej. Bylo by možné… Vypadalo to… že by se smál?