CC - 15. kapitola

Překlad: Luciana

Pouhý náznak zvuku stačil, aby se Alec probudil do bojové pohotovosti, ačkoliv byl opatrný, aby to nedal ani v nejmenším najevo. Ale to, co mu dělalo opravdu starosti, bylo, že vlci nebyli poplašení, což ho vedlo k přesvědčení, že se mu jeho pozdně-noční návštěvník nebude zamlouvat.

Pootevřel oči, aby viděl neobvykle vysokého muže, koupajícího se v měsíčním světle, sedět na jeho dřevěné podlaze. Alec dal ruce od boků, aby se pomalu posadil. „Dejte si záležet, starý muži, protože pokud první úder nebude smrtelný, mohl by dost dobře být váš poslední.“

„Nepřišel jsem tě zabít, MacKeagi.“

„Pak jste větší idiot, než já.“

„Moje dcera tě chce.“

Alec spustil ruce s těžkým povzdechem a posunul se, aby se opřel o zadní stěnu přístřešku, který usadil na místo včera odpoledne. „Podívejte,“ řekl, „byl jsem pro Jane, jen bezpečným místem, kde na chvíli přistála.“

„Ano, bezpečným,“ řekl Titus chraplavě, otírajíc si neexistující smítko z nohavice, „a očividně velmi pečujícím.“ Podíval se zpátky na Aleca a povytáhl své královské obočí. „Tak moc, že jsi ochotně riskoval svůj život při její ochraně, nejdřív před únosci a pak přede mnou.“

„Jak jsem slyšel, doufáte, že váš muž Nick, to převezme tam, kde já jsem přestal.“

„Nicholas si Carolinu vezme, pokud ho požádám, i přesto, že jeho city k ní jsou jen jako bratra k sestře.“ Starý čaroděj se naklonil dopředu, aby si opřel lokty o svá kolena a jeho lehce zářící oči vystřízlivěly. „A pokud se nenaskytne jiná možnost, brzy, budu nucen ho o to požádat.“

Alec ztuhnul. „Proč? Co se stane brzy?“

„Pokud se Carolina nevdá a nebude čekat dítě, do svých třicátých prvních narozenin, což je za tři měsíce, stane se snadnou kořistí, pro mé nepřátele.“

„Co sakra znamená, snadná kořist?“

„Všichni nesmrtelní – bohové a démoni – budou mít možnost pronásledovat Carolinu ode dne jejích jednatřicátých narozenin, s jediným záměrem, svést ji a přivést ji do jiného stavu se svým dítětem.“

„Kriste, kdo zatraceně vlastně ona je?“

„Moje dcera,“ řekl Titus tiše. „A jediná opravdová zbraň, kterou proti mně mí nepřátelé mají.“ Čaroděj zíral na své ruce. „Nepřátelé, které jsem si udělal, když jsem postavil Atlantidu,“ pokračoval, aniž by se na něj podíval, „a kteří použijí veškeré dostupné prostředky, aby ji zničili.“ Narovnal se, oči se mu naplnily bolestí. „A to je důvod, proč je důležité, aby se Carolina vdala za silného a nebojácného smrtelníka, který ji může ochránit.“

„Vy jste zatracený čaroděj,“ odsekl Alec. „Použijte magii, k její ochraně.“

Titus zavrtěl hlavou. „To je přesně jejich naděje, že použiju tolik energie na její ochranu, že nechám Atlantidu zranitelnou při útoku. A pokud Atlantida padne, půjdou po Stromech Života a nezastaví se, dokud celé vědění a svobodná vůle lidstva, nebude zničená.“ V očích mu zaplál vztek. „A pokud se to stane, celá planeta bude znovu vydána na milost bohům.“

Alec na něj prostě jen zíral. Vážně? Osud lidstva spočívá na ochraně Jane od…

„Počkat; říkáte, že budou mít možnost ji svádět. Znamená to, že prostě může jen říct, ne? Že nesmrtelní nebudou – nebudou moct – ji donutit? No, sakra,“ pokračoval, když Titus přikývl. „Kdo je připraven, není zaskočen; všechno, co musí udělat, je říct ne,“ opakoval.

„Člověk by řekl, že je to tak jednoduché. Ale od začátku věků, muži – bohové, stejně jako smrtelníci – využívají vše, od lichocení k trikům, aby úspěšně svedli i tu nejbystřejší a nejodolnější ženu.“

„A já si myslel, že je to naopak,“ řekl Alec protáhle.

Čaroděj zvedl jeden koutek úst. „To je utrpení, které funguje na obě strany.“

„Proč třicet jedna?“

Titus vystřízlivěl. „Byl jsem si jistý, že v tomhle věku už bude Carolina bezpečně vdaná. Takže na oplátku za to, že nechají mou dceru nepokoji do jejích jednatřiceti let, jsem slíbil, že svou armádu mocných druidů, nechám jen ochraňovat Stromy Života, místo soustředění jejich energie na zničení mých nepřátel.“ Oči se mu vítězoslavně zableskly. „Když zjistili, že mám tolik energie, nejen postavit Atlantidu, ale taky ji schovat před nimi na tisíce let, byli spokojení, že si na mě počkají venku.“

„Oni skutečně neexistují.“

Čaroděj se podíval dolů a ometl si znovu nohavici. „Ano, jsme jen mýtus.“

Alec si schoval obličej do dlaní, a zatraceně doufal, že má jen tu největší noční můru. „Ví, Jane, o tomhle všem?“

„Nikdo, kromě Maximilana a Nicholase to neví, ani Rana.“

Alec na něj zíral, několik úderů srdce, a nenáviděl tu otázku, protože věděl, že se mu odpověď nebude líbit, ale přesto se zeptal. „Proč to teda říkáte mě?“

„Protože bych zoufale chtěl vidět Carolinu šťastnou, jako ji udržet v bezpečí.“

„Já ji nemůžu udělat šťastnou.“

„Už jsi udělal, Alecu.“

„A nemůžu ji udržet v bezpečí, protože ji nemůžu přivést do jiného stavu.“

„To lze snadno odstranit.“

„Zatraceně, vaše dcera si zaslouží někoho lepšího.“

Titus mlčel tak dlouho, že si Alec myslel, že konečně toho starého bastarda dostal. Tedy, dokud se čaroděj smutně neusmál. „Ten kluk, jehož krk jsi zlomil před devíti lety; věděl jsi, že kdybys zaváhal jen vteřinu, mohl jsi být jeho pátou obětí?“ Přikývl, když Alec ztuhnul. „Jeho matka byla první, když mu bylo dvanáct. Zkoušela ho zastavit od toho, aby šel s otcem, přidat se k rebelům, a ten kluk ji umlátil k smrti její vlastní pánví.“

„Jak víte, co se stalo před devíti lety?“

Titus zvedl obočí. „Myslíš, že se nepodívám do minulosti samozvaného šampiona mé dcery? Tvoje partnerka a milenka v té době, Sabrina,“ pokračoval vážně, „byla čtvrtou obětí toho kluka. Jeho otec úmyslně poslal svého syna místo sebe, aby se s vámi dvěma setkal, s vědomím, že Američané si nebudou myslet, že někdo tak mladý může být hrozbou, když si své vlastní děti chráníte do dvaceti.“

„Tomu dítěti bylo čtrnáct,“ zavrčel Alec. „Byl sotva dost starý na to, aby se holil.“

Titus znovu přikývl. „Ale jak ses naučil tu noc a následně během let, jako Kelt, děti dospívají rychleji v některých částech světa zvlášť, když jsou neustále krmeni nenávistí svými otci, kteří byli vychováni stejným způsobem.“ Zaváhal a naklonil hlavu. „Víš, jaký je rozdíl mezi vrahem a jeho obětí, Alecu?“

„Není žádný rozdíl, když jsou oba mrtví, kromě toho, že jeden ještě dýchá.“

„Ten rozdíl je,“ řekl Titus tiše, „v záměru, nebo v převládajících emocích v okamžiku smrtelného úderu. Vrazi jsou ovládáni svou nenávistí a odejdou pryč s pocitem moci, zatímco opravdové oběti jsou ti, kteří odejdou pryč s vírou, že ztratili duši.“ Rozepnul si vrchní dva knoflíky u bundy a vklouzl rukou dovnitř. „Žil jsi s tím, co vnímáš jako neodpustitelný hřích, Alecu, ale měl bys zohlednit, kolik životů jsi zachránil, když jsi zastavil toho chlapce tím, co jsi udělal,“ domluvil tiše, jeho ruka se vynořila, držíc silnou, pergamenovou obálku.

Zatraceně. „Já nechci vaši dceru.“

Titus se naklonil a položil obálku na jeho spací pytel. „To je dost špatné, když si myslím, že ona tebe chce.“

„A cokoliv princezna chce, to dostane?“

„To mi řekni ty,“ řekl čaroděj s lehkým úsměvem. Položil si ruce na kolena a vytáhl se do stoje – což zvedlo vlky taky na jejich nohy. „Kolik bitev přesně, jsi vyhrál během těch společných deseti dní?“

„Tu jednu důležitou,“ odsekl Alec. „Dostali jste ji zpátky nepoškozenou.“

Ten starý bastard povytáhl obočí. „A to z tebe dělá svatého… nebo idiota?“

„Počkat,“ řekl Alec, když se otočil pryč. „Zmínil jste, že se Jane, musí vdát za smrtelníka. Proč? Nebyla by více v bezpečí s manželem, který ovládá magii?“

Titus se otočil zpátky a podivné světlo zaplálo v jeho očích. „Je mylnou představou, že my čarodějové držíme všechnu sílu, zatímco je to člověk, který chápe zdroj této síly, kdo má skutečnou moc, s níž je třeba počítat.“

Alec na něj zíral, přemýšlejíc, co to je sakra za odpověď.

Titus se začal otáčet znovu pryč, ale zaváhal. „Mohu tě požádat, abys nezmiňoval naši dnešní večerní konverzaci před nikým, včetně Maximiliana?“ Usmál se. „Mému starému srdci dělá dobře, když vidím, že můj syn projevuje vášeň i v něčem jiném, než ve stavbě své vlastní verze Atlantidy,“ řekl a mávnul směrem k Nova Mare. „A Carolina potřebuje vědět, že se může na svého bratra spolehnout v budoucnosti, místo aby od něj utíkala.“ Jeho úsměv se změnil na zamračení. „Její manžel by se měl předvést, jako strážce.“

A stejně rychle se Titus znovu usmál a ukázal na vlky. „Kdybys náhodou o tom přemýšlel, tak tihle jsou tady ze svého vlastního rozhodnutí, ne z mého.“ Znovu zvedl jedno své královské obočí. „Vypadá to, že stejně jako moje inteligentní dcera, i Kitalanta rozeznal opravdového muže za vším tím… keltským šarmem.“ Ten starý bastard se vážně lehce uklonil. „Přeji ti hodně štěstí v příštích týdnech, MacKeagi, až se budeš rozhodovat, jestli následovat své srdce, nebo svou tvrdou hlavu. Ačkoliv si myslím, že Maximilián se ukáže jako tvoje největší překážka, když je stále… Jak je to slovo, co vy moderní používáte? Ach, ano, je stále ještě na tebe příliš nasraný, aby viděl to, co jeho sestra už vidí.“

Otočil se pryč, když Alec nic neřekl a tiše odcházel po schodech, ale ještě znovu se otočil, když došel dolů – měsíční svit odhalil jeho mírně skrčená ramena. „Nemáš náhodou nějaké návrhy, aby moje dcera přestala plakat, Alecu? Ona se tváří zdvořile a mile, ve společnosti ostatních, ale noční větřík přináší její smutek k její matce a ke mně.“

„Já nemůžu…“ Alec zmlknul, když viděl zoufalství otce, který trpí pro své dítě a tiše si povzdechnul. „Uvidím, co můžu udělat.“

Titus se znovu lehce uklonil. „Děkuj ti.“ Ale pak naklonil hlavu. „Pochybuju, že bys to mohl vědět, když jsi tady izolovaný, stavbou své stezky, ale mí osobně vybraní nápadníci, jsou už jen čtyři – když nepočítám Nicholase.“ Zavrtěl hlavou. „Princ Jacoby měl nešťastnou nehodu před dvěma dny, takže si zlomil nohu a tak jsem cítil povinnost ho poslat zpátky do Pruska patnáctého století, když jsem viděl, že muž, který nedokáže zvládnout splašeného koně, těžko ochrání mou dceru.“

Alec pokrčil rameny. „To je pravděpodobně dobře, protože si nemyslím, že by, Jane, byla šťastná v Prusku patnáctého století, po tom, co okusila zázraky dnešní doby.“

„To máš asi pravdu. A právě dnes,“ řekl Titus a zněl zmateně – nebo to bylo stěží pobavení, „známý Viking si vyšel k fjordu na ranní plavání, ale dopotácel se zpátky do resortu za setmění. Soren byl potlučený a nějak popletený a nemohl si vzpomenout na ty hodiny, co byl pryč.“ Titus ukázal ke stromům. „Myslí si, že spadl ze strmého hřebenu, když ho něco – prý žalud – zasáhl do spánku, právě když skákal na balvan.“

„Zní mi to,“ řekl Alec bezvýrazně, „jako by cestovatelé v čase, vyhodili některé z vašich silných a neohrožených smrtelníků ze hry.“

Starý muž zavrtěl hlavou. „Je to vážně dost deprimující, že pouhý žalud a něco, co nebylo nejspíš nic víc, než včelí bodnutí koně, mě donutilo poslat domů dva skvělé válečníky. S rychlostí, jakou se vyřazují ze hry, tady nebude nikdo, kdo by zůstal na velký otevírací ples.“

„Stále tu bude bratrský Nick.“

„Můžeš si být jistý,“ řekl Titus s úsměvem, „že zbývající čtyři, budou v pohotovosti příští dva týdny, když chtějí upoutat Carolininu pozornost. A Nicholas mě ujistil, že posílil zabezpečení okolo Nova Mare, i přesto, že ho měl… no, téměř neproniknutelné, ten den, kdy jsme přijeli.“

„Pak byste možná měl poslat zbývající neohrožené smrtelníky domů a jednoduše předat Jane jako odměnu Nicholasovi, když je tak dobrý v tom co dělá, takže ji může ochránit před padajícími žaludy a bodnutím včely.“

Čarodějovy oči se zatvrdily. „Moje dcera není žádná cena v tom smyslu, jaký naznačuješ. A mohl bych dopadnout hůř, než mít Nicholase, jako zetě.“

„Jo, to byste mohl.“

Ten starý bastard zíral několik úderu srdce na Aleca a pak se otočil a vykročil po stezce. „Užij si ty příští dva týdny svého bezstarostného života, MacKeagi,“ řekl s podezřele veselým mávnutím přes rameno, „když mohou dost dobře být tvé poslední.“

Alec sledoval čaroděje, jak zmizel do noci a pak se podíval na šest vlků, usazených kolem něj. „Díky,“ zamumlal, „za varování.“ Sklopil pohled na pergamenovou obálku na svém spacáku a povzdechl si. Sakra, nechtěl jít na nějaký zatracený ples. Nesnášel, když se musel usmívat a přikyvovat a předstírat, že se baví konzumací hezkého jídla a pitím slabého punče.

A mimoto, nemá ani co na sebe.

A proč vůbec, Jane, kempuje na verandě a probrečí se do spánku každý večer? Je to inteligentní, tvrdá a odolná, únoscům utíkající, porno sledující lesní žena, proboha, ne nějaká rozmazlená princezna, která se rozbrečí, když není po jejím. Alec sáhl pod polštář a vytáhl cop z Janiných vlasů, pak ho promnul mezi prsty, když zíral na měsíční světlo, odrážející se od fjordu dole. Neměla ho co chtít. Neříkal jí – několikrát, vlastně – že nemají společnou budoucnost?

Pustil cop na klín s odfrknutím, a přemýšlel, proč si myslel, že ho poslouchala, a sáhl do své sportovní tašky a vytáhl iPad a zapnul ho. Strávil dalších dvacet minut mazáním Janiny rozsáhlé knihovny pornografie, pak další půl hodinu studováním detailů propracovaných větrných, vodních a geotermálních systémů, které navrhla pro Nova Mare – což zachránilo Olivii před tažením elektrického vedení do hor a chytře učinilo resort naprosto soběstačným.

Zašklebil se, když udělal ještě jednu úpravu na tabletu, než ho konečně vypnul a zíral znovu na fjord, nerozhodný, jestli cítí úctu, nebo je pořádně vyděšený, že Jane, zdědila otcův geniální mozek. Protože stejně jako Tituv důvtip v budování světa, mu umožnil stvořit Atlantidu a úspěšně ji skrývat po desítky století, Jane vypadala být stejně nadšenou v tom, mít celou planetu, běžící na čisté energii. Zatraceně, pomyslel si, když vklouzl do bot, pravděpodobně by měla zdokonalené jaderné štěpení za méně než deset let – pokud by zůstala v této době.

Alec si natáhl silnou mikinu, pak se prohrabal svou sportovní taškou znovu a vytáhl Janin zvukový strojek. Popadl iPad, než sešel ze schodů, a zamířil po stezce, zatímco vlci tiše srovnali krok s ním, a doufal, že může, Jane, dát něco, čím by se mohla zabývat, místo svého vlastního zoufalství – stejně jako udělat další díru do Nickovy téměř neproniknutelné ochrany.