CC - 12. kapitola

Překlad: Luciana

Jane – opravdu se už necítila jako Carolina – klečela před křeslem, s rukama obtočenýma kolem pasu své matky, neschopná zastavit proud slz, který se spustil ve chvíli, kdy ji Nicholas nechal za dveřmi chaty jejích rodičů. „Musíš mi pomoct, mami,“ vzlykala a narovnala se, aby si otřela oči. „Musím jít za Alecem. Zachránil mi život, a místo aby mu byli vděční, tak ho Mac zmlátil a otec ho nechal na milost Tracovi a Duncanovi.“

„No tak, dítě,“ broukla Rana a přitáhla si ji zpátky do bouřilvého objetí. „Duncan svého synovce ochrání.“

„Ale jeho žebra jsou stále pohmožděná z toho pádu, který utržil, a ti muži do něj bušili.“ Jane, se znovu narovnala. „Alec nevěděl, kdo jsem. Myslel si, že pomáhá obyčejné ženě jménem, Jane Smithová. Musím zpátky a vysvětlit mu, proč jsem mu lhala, nechci, aby mě nenáviděl. Och Bože, ublížila jsem mu víc, než Mac,“ vzlykala, tvář znova zabořenou v matčině klíně. „Prosím, pomoz mi, mami.“

„Promiň,“ řekla Rana napjatě, její rty se dotkly Janina čela. „Ale pochybuji, že by tě odtud dostala i spojená síla všech bohů.“ Projela třesoucími se prsty, Janiny zacuchané vlasy a zvedla jí obličej nahoru. „Nevěděli jsme, jestli jsi živá nebo mrtvá, Caro,“ zašeptala a sama se rozplakala. „Nebo jaké nevyslovitelné peklo zažíváš. Proč jsi nepřišla k nám? Proč jsi utekla k Alecovi MacKeagovi, místo k Maximiliánovi?“

„To je ten důvod! Nechtěla jsem být zamčená, jako nevychované dítě a pak dána prvnímu muži, který by byl dost odvážný na to, aby požádal o mou ruku.“

„Nedokázala jsem tě od toho uchránit dost dlouho, co?“ řekla Rana klidně, přejíždějíc palci po Janiných tvářích. „Mé slovo, Caro; nenechám tvého otce, aby tě donutil k manželství. Ale,“ řekla a spustila ruce, aby chytla, Jane, za ramena, „mám obavu, že ho nemůžu zastavit od prohledávání celého světa, a rozhlížením se po bojovnících, aby je přivedl sem, aby se o tebe ucházeli v následujících týdnech před velkým plesem.“ Jane, se odtáhla, se zalapáním po dechu, ale matčino sevření bylo nezlomné. „Je načase, abys vážně uvažovala o tom, že se usadíš. Je ti skoro třicet jedna a tvé plodné roky slábnou.“ Její oči zjemněly. „Nechceš děti, Carolino? Krásné syny a dcery, které naplní tvé srdce k prasknutí, jako jste ty a Maximilián naplnili to mé?“

„Ne, pokud by to znamenalo se vdát za muže, kterého nemiluji.“ Jane, se vytrhla a vyskočila na nohy a objala se kolem těla. „Mami prosím, musíš zastavit otce v tomhle šílenství. Tohle je dvacáté první století,“ plakala a naštvaně gestikulovala. „Otcové nenutí své dcery do manželství, v téhle době.“ Zalapala po dechu, když její matka sklopila pohled. „Ne! Ne, já odmítám žít v jiném století!“

Rana zvedla prosebný pohled, plný bolesti. „Přesvědčila jsem Tita, aby ti dal dva roky na to, aby sis našla manžela v tomhle století, Carolino.“ Postavila se, přišla k ní a dotkla se Janiny tváře. „Dva dlouhé, srdcervoucí roky, s celým světem k tvé dispozici a stále jsi nenašla nikoho, koho bys milovala.“

Jane, se znova vrhla matce kolem krku. „Slibuji, že přestanu být tak vybíravá! Potřebuji jen víc času.“

„Ale jdi ty,“ broukla Rana, držíc ji pevně. „Nemusíš přestat být vybíravá, dcero, nebo se spokojit s něčím menším, než pravou láskou.“ Odtáhla se pryč a něžně se usmála. „Zasloužíš si manžela, který tě bude naprosto zbožňovat. Muže, který ti vezme dech a učiní tě šťastnou, že ses narodila jako žena.“

„Ale já našla takového muže,“ řekla, Jane, položila si hlavu na matčino rameno znovu s dlouhým vzlykem. „Alec způsobil, že jsem se cítila chytrá a silná a ženská a živá.“

„Proč tě teda ten úžasný muž nepřivedl domů k nám?“

Narovnala se. „Protože si nemyslí, že by se s dospělou ženou mělo zacházet jako s bezduchým dítětem. Čekal, jak se rozhodnu vypořádat s otcem a nabídl mi, že bude stát vedle mě, místo aby bojoval bitvu za mě.“

Rana zastrčila pramen vlasů, Jane za ucho a koutky očí ji pokrčil úsměv. „Pak jsi opravdu našla vzácný poklad, Caro. Ale,“ řekla a sevřela znovu, Jane ramena. „Obávám se, že Alec MacKeage není jeden z otcových nebo Maximiliánových oblíbených lidí, v tuhle chvíli. Ty ho možná vidíš jako vzrušujícího, moderního muže, ale oni ho vidí jako bastarda, který nám připravil deset pekelných dní. Až do chvíle, když Olivie řekla Duncanovi, co se děje a Duncan řekl, že má podezření, že jsi právě tady, ve Spellbound Falls.“

„Pak tím bastardem je Duncan,“ zasyčela, Jane, a odtáhla se pryč. „Zradil vlastního synovce.“

„Ne, spíš zachránil Alecovi život.“ Všechna něha zmizela z matčiných očí. „Přísahám, že jsem ho chtěla zabít sama, za tu hrůzu, kterou jsme si prožili. Mysleli jsme si, že jsi mrtvá, Carolino. Nebo hůř, že tě mají naši nepřátelé. Nezáleželo ti na tom, jak bychom byli vyděšení, kdybychom dostali ten pramen vlasů a řetízek?“

Jane, sklopila pohled. „Ano, záleželo,“ zašeptala. „Já prostě ne… bála jsem se…“ zvedla bradu. „Věděla jsem, že jakmile mě otec znovu bude mít, vezme mi i tu malou moc, kterou mám, a vdá mě za prvního muže, kterého najde.“ Zvedla nohavici kalhot. „A mám pravdu, že ano? Než jsem vůbec sesedla, Nicholas mě stále držel, zatímco otec mi vrátil pouto.“

„To není pouto,“ odsekla Rana. „Je to tvá ochrana.“

Jane, spustila nohavici a odfrkla si. „Jen do chvíle, než někdo přijde a přestřihne ho.“

„Věř mi, Caro, ani sám Zeus nemůže tenhle sundat.“ Rana vzala její obličej do dlaní a znovu se jí vrátila něha do očí. „Co kdybychom udělaly dohodu, ty a já, že já budu dál dbát na to, aby sis nevzala muže, kterého nemiluješ, a ty mi dej své slovo, že zkusíš aspoň dát, těm šesti válečníkům, kteří sem přijdou, šanci vzít ti dech?“

„Alec MacKeage už mi ho vzal – stejně jako tohle století a všechny jeho úžasné možnosti.“ Jane, se smutně usmála, ačkoliv už znala odpověď na svou otázku. „Je některý z otcových osobně vybraných válečníků z této doby?“

Rana protočila oči, když se otočila a přešla k malému stolku vedle křesla, pak zvedla kousek papíru a začala číst. „V rozsahu od desátého do patnáctého století, je zde rytíř Kulatého stolu, Beduín, Křižák, pruský princ, seveřan a…“ vzhlédla s ostražitým výrazem. „A skotský laird, jménem Niall MacKeage.“ Tázavě zvedla ruku. „Můžu pouze předpokládat, že Titus musel cítit, že jeden z Duncanových předků by ti mohl být dobrou partií.“ Rozzářila se. „Což znamená, že je tu naděje pro Aleca.“ Ale pak zavrtěla hlavou a hodila papír na stolek. „Ne, možná bych mohla být schopná přesvědčit Tita, aby dal tvému mladému muži šanci, ale když Maximilian slyšel, kdo tě ukrývá, on… No, řekněme, že tvůj otec vyhrožoval, že ho nechá tady, až půjdou pro tebe, pokud se neuklidní.“ Pokrčila rameny. „Nevím, proč se Mac cítí takto vůči MacKeagům, vzhledem k tomu, jak blízký si je s Duncanem, ale když viděl Niallovo jméno na seznamu, zkusil Titovi rozmluvit jeho pozvání.“

„Mac nemá rád MacKeagovi?“ zeptala se, Jane, se zalapáním po dechu.

Rana zavrtěla znovu hlavou. „Nemyslím si, že by je neměl rád, přesně; myslím si, že jednoduše nechce, aby sis jednoho z nich vzala.“

„Ale proč?“

„Myslím, že to je něco, na co se musíš zeptat jeho.“ Její matka přišla a vzala ji za ramena. „Takže máme dohodu? Budeš mít otevřenou mysl vůči mužům, kteří přijdou sem, ucházet se o tebe, a já se na oplátku ujistím, že tvůj otec bude mít otevřenou mysl ke skutečnosti, že jsi dospělá žena, schopná vědět, co chce?“

„Co chci, je žít v tomhle století, ne v desátém nebo jiném mezi nimi. A nechci strávit příští tři týdny tím, že budu zdvořilá k bandě staromódních, nafoukaných válečníků, očekávajících, že vyhrají tichou, stydlivou a poslušnou manželku, která jim dá tucet malých princezen a princátek.“

Rana zavřela s povzdechem oči a, Jane, se odtáhla, když je matka znova otevřela a vážně s ní zatřásla. „Já jen žádám, abys to zkusila, Caro. Protože pokud tvůj otec uvidí, že konečně bereš vážně zájem o manželství, budu mít jednodušší pozici pro jeho přesvědčení, aby tě nechal vybrat si manžela sama, místo, aby ho pro tebe vybral on.“ Ukázala ke stolku. „Pokud žádného z těch šesti, necháme ho prohledat svět pro dalších šest, které schválí, nejlépe z nějakého pozdějšího století, nebo přímo z tohoto. A dalších šest, pokud to bude nutné.“ Sevřela, Jane hlavu v dlaních, aby se jí dívala přímo do očí. „Ale tvůj otec musí vidět tvou snahu.“

„No tak fajn, teda,“ zavrčela, Jane. „Budu ztělesněním elegance a ostýchavosti, pro těch šest klanějících se šašků.“

Rana přitáhla, Jane, se smíchem k sobě a silně ji stiskla. „Teď to je moje dcera, kterou jsem vychovala.“ Otočila se, s pažemi stále kolem Jane a vyrazila směrem k chodbě. „Tak se pojď umýt a projít mou skříň, abychom našly něco na sebe pro tebe, jelikož si myslím, že dva nebo tři z tvých šašků už dorazili a cítím, že je nutné začít naši kampaň okamžitě.“ Zastavila se, a přejela zamračeně pohledem po Jane. „A uvidím, co můžu udělat s tím zmatkem, který jsi nadělala, když ses snažila upravit si vlasy. Přísahám, že to vypadá, jako bys to dokončila nožem. První věc zítra ráno bude, že nás Olivie vezme do Turtleback Station, koupit dočasný šatník, zatímco pošlu Leviathana, aby vyzvedl tvé věci doma, a najdeme salon, aby ti zastřihli vlasy.“

Jane, sevřela změť ochranitelsky v pěsti. „Líbí se mi ty vlasy tak, jak jsou. A nedokončila jsem jejich uříznutí já, ale Alec. A myslím, že odvedl skvělou práci.“

Rana se odtáhla a zírala na ni – tedy, dokud najednou její oči nezajiskřily. „Musím říct, že jsem při pár příležitostech měla to potěšení, vidět Aleca MacKeage, ale netušila jsem, že se za tím vším darebáckým šarmem, skrývá kadeřník,“ řekla se smíchem a znovu zamířila chodbou. „Přemýšlím, jaké další skryté talenty, svůj moderní, dech-beroucí muž, má.“

„Och, ten mizera má spoustu úžasných schopností,“ řekla, Jane, a rychle pospíchala do koupelny, aby přetáhla přes hlavu mikinu a zakryla tak začervenání, když na ni Rana znova vytřeštila oči. Svatá Athéno, musí být opatrná v tom, co říká! Její matka může být jejím největším spojencem, ale ta nebohá žena by mohla dostat infarkt, kdyby věděla, jak vášnivě, její dcera, objímala dvacáté první století.

*****

Jane, začala svou kampaň, bezprostředně po koupeli; jejím prvním úkolem, bylo, že odmítla spát pod jednou střechou s otcem. A když její matka navrhla, že může zůstat v hlavní budově s Macem a Olivií a dětmi, Jane ji jednoduše objala a zamířila po lesní cestě – a neměla v žádném případě v úmyslu spát pod jednou střechou, ani se svým bratrem.

Nicholas s ní okamžitě srovnal krok. A ačkoliv ten muž zůstal moudře zticha, Jane ne, a dala mu jasně na srozuměnou, co si myslí, o jeho dnešním chování. Ačkoliv náhle ztichla, když se otočila přes rameno a viděla, že se směje.

Nicholas byl… no, prostě Nicholas. A zatraceně, ona ho milovala. Dokonce už když byly děti, běhající bezstarostně po celé Atlantidě, čím víc mu spílala, tím byl jeho úsměv širší. Vyrostl v tichého muže, který měl svatou trpělivost, tělo gladiátora, mysl učence a sociální dovednosti poustevníka. A to byl důvod, proč když Jane, najednou zastavila uprostřed cesty a otočila se, aby viděla, že jeho úsměv zněžněl, vrhla se do jeho velké, silné náruče a smáčela mu košili slzami.

Když skončila, postrčila Nicholase před sebe, aby zaklepal na dveře masivní dřevěno-kamenné budovy, s instrukcemi aby požádal o rozhovor Olivii – zatímco se bezpečně skrývala za stromem. Olivie vyběhla ven a vydala se zmáčet Janinu halenku slzami, když se obě bouřlivě objímaly, načež její švagrová bystře nabídla, Jane, vlastní chatu dřív, než o ni požádala.

Nasedly do jednoho z roztomilých, malých elektrických vozíků před kanceláří resortu, zatímco Nicholas se rozhodl k chatě místo toho doběhnout. „Přísahám, že tohle bylo nejvíc slov, co jsem od toho muže slyšela, od té doby, co přijel,“ řekla Olivie, jakmile odjely z doslechu. Natáhla se a sevřela, Jane, ruku. „Zatraceně, Carolino, tys nás vyděsila. Nemyslím, že bych někdy viděla Maca tak šíleného.“

„Ani já ne,“ řekla a potřásla hlavou. „A vážně mě mrzí, že jsem tak sobecky nedala nikomu vědět, že jsem v bezpečí.“

Olivie poplácala její ruku, pak zatočila vozík na cestu, která se táhla mezi statnými duby, pokrytými lesklými listy, třpytícími se v zapadajícím slunci. „Myslím, že nemůžu uvěřit, že to Alec nikomu neřekl, ani Duncanovi.“

„Myslel si, že jsem jen obyčejná žena, jménem, Jane Smithová.“

Olivie na ni pohlédla. „Jo, bylo mi řečeno, že tvrdíš, že Alec nevěděl, kdo jsi, ale Mac věří, že to věděl a jednoduše mu to bylo jedno.“ Mávla do vzduchu. „Mac myslí, že všichni MacKeagové, jsou zatvrzelí tímhle způsobem a že mít jen jednoho z nich na výplatní pásce, je někdy až moc.“

Jane, vzala Olivii za paži. „Ale Alec neuděl nic špatného, Olivie. Já mu lhala. Och, prosím, musíš rozmluvit Macovi, že ho vyhodí. Alec miluje svou práci.“

Olivie zastavila vozík před malou srubovou chatou, sedící na lesním pahorku s otevřeným výhledem na Bottomlesské jezero. „Nemusím přemlouvat Maca k ničemu, protože jak mě můj drahý, sladký manžel, stále ujišťuje, Nova Mare, je moje. Já zaměstnávám a vyhazuji, a Alec nikam nepůjde, dokud nedokončí mou turistickou stezku.“ Naklonila se blíž a ztišila hlas, když Nicholas vyšel na cestu. „Řekni mi po pravdě, Caro; podívala ses na Alecova velká, široká ramena a okouzlující úsměv a najednou jsi cítila, jak se ti sevřely vnitřnosti, a vyschlo ti v ústech a srdce začalo bít tak silně, že ses bála, že vyskočí z hrudi?“

Jane, na ni zamrkala, ačkoliv cítila, že se jí červenají tváře. „Já… um…“

Olivie vystoupila z vozíku s úsměvem a táhla, Jane, sebou. „Nevadí, nechci to vědět.“ Vedla, Jane, po schodech. „Protože nechci, aby ze mě tvůj drahý, sladký bratr, mámil detaily toho, jak jsi strávila posledních deset dní.“

„Princezno.“

Jane, se odtáhla, právě když Olivie otevřela dveře chaty, otočila se k Nicholasovi, stojícímu dole u schodů a povytáhla obočí. „Ano, Nikki?“

Koutek jeho úst se lehce zkroutil. „Musím jít pomoct Titovi, s nějakými nově příchozími hosty.“ Mávnul k cestě. „Můžeš se pohybovat volně, ale budu okamžitě vědět, když opustíš pozemky resortu.“ Záblesk pobavení zmizel. „Nenuť mě, abych pro tebe musel jít.“

„Proč, to by mě nikdy ani nenapadlo, Nikki,“ řekla protáhle a přezíravě mávla, když se otočila a vešla do chaty.

„Princezno?“ zopakovala Olivie, nakukujíc ven ze dveří, na Nicholasova vzdalující se záda. Podívala se na Jane. „On ti říká princezno?“

„Jen když se snaží mít nade mnou navrch. A jen abys věděla, opravdu nenávidí, když se mu říká Nikki – což jsem náhodou zjistila, když mi bylo osm.“ Jane, zavrtěla hlavou. „Neodvážila jsem se ho nazvat Nikki, znovu, až skoro do dvaceti.“

„To je pravda; když jsem se zeptala, kdo je ten děsivě vypadající chlap s Titem, Macem a Tracem, když dnes ráno přijeli, Rana mi řekla, že ty a Nicholas jste vyrostli v Atlantidě společně.“ Olivie přešla ke krbu, zabírajícímu většinu stěny, vzala krabičku zápalek z římsy nad krbem a zapálila dřevo, připravené v ohništi. „Aeolus Whisper, je otevřená od snídaní po večeře, takže tam můžeš kdykoliv jíst,“ pokračovala, a přidala několik polen na plápolající oheň. Přemístila paraván a otřela si ruce. „Nebo můžeš zaútočit na ledničku, pokud chceš tahat věci sem, a vařit si svá vlastní jídla.“

„Díky, mohla bych tu nabídku přijmout,“ řekla, Jane, přešla k interiérovým dveřím vzadu v chatě. Nakoukla do koupelny, pak udělala obličej přes rameno, když šla do ložnice. „Dovedu si představit, že budu muset jíst v restauraci se kterýmkoliv z mých nápadníků, který upoutá mou pozornost ten který den, ale budu potřebovat snídani tady, abych se připravila na dlouhé dny předstírání, že jsem upřímně zaujatá těmi nafoukanými šašky.“

Olivie přispěchala do ložnice ve chvíli, kdy Jane, skočila na velkou postel, vyrobenou z ručně opracovaných trámů. „Tvých co?“ řekla a zalapala po dechu. „Ti muži jsou tady, aby se ti dvořili? Ale já myslela, že to jsou prostě přátelé, které Titus přizval k účasti na našem velkém otevření.“

Jane, si odfrkla. „Můj otec nemá žádné přátele. Budou i další hosté, kteří přijedou na ples, ale ti muži, co přijedou tento víkend, jsou osobně vybraní kandidáti, ucházející se o to, stát se Titovým zetěm.“ Jane, stáhla tu zjevně zmatenou ženu na postel a obalila kolem ní paže. „To je v pořádku, Olivie,“ řekla a stiskla ji. „Mám tři týdny na to, najít způsob, jak se dostat z toho zmatku. Ale mezitím, jsem dala své matce slovo, že budu hrát upřímný zájem o ty muže, zatímco ona bude přesvědčovat otce, aby zastavil tohle šílenství.“

„Nemůže tě opravdu donutit k manželství, Caro.“

„Vážně může,“ složila, Jane, ruce v klíně a dívala se na ně dolů. „Vím, že je to zřejmě mimo chápání ženy jednadvacátého století, ale v našem světě, otcovo slovo, je zákon. Mé odmítnutí, vzít si někoho, koho schválí, by znamenalo okamžité vyhnanství – bez jakékoliv vlastní moci.“ Roztřeseně se nadechla. „Nemohla bych už cestovat časem, nebo se proměňovat, nebo udělat sebemenší kouzlo, a musela bych zestárnout a umřít jako stará žena, v jakémkoliv století, kde bych zůstala chycená.“

„Pro lásku Boží,“ zašeptala Olivie a odtáhla se pryč. „Titus by neudělal… Nemohl by ti tohle udělat, Carolino. Tvůj otec tě miluje.“

„To není o lásce,“ vysvětlila jí, Jane, tiše. „Je to o udržení autority krále druidů.“ Pokrčila rameny. „Pokud Titus Oceanus nedokáže zvládnout vlastní dceru, tak jak může požadovat respekt lidstva?“

„Lidstvo neví, že vůbec existuje,“ zavrčela Olivie. „Nikdo už nevěří v magii.“

Jane, sklouzla z postele a postavila se k ní tváří. „Druidi určitě ano, stejně jako otcovi nepřátelé. Bohové čekají tisíce let, na Titovo zakolísání, aby mohli konečně zničit Atlantidu. Nerozumíš tomu, Olivie? Pokud padne Atlantida, tak i lidstvo.“

Olivie se taky postavila a její tvář zrudla vztekem. „Chceš říct, že všechno spočívá na tvých ramenou? Že když si nevezmeš jednoho z těch mužů, tak svět, jak ho známe, přestane existovat?“

Jane, zavrtěla hlavou. „Ne na mých ramenou; na otcových. Chci jen říct, že jako jeho dcera, mám povinnost podporovat jeho autoritu.“

Oliviiny tváře ztmavly ještě víc. „Myslela jsem, že jeho autorita, chrání lidskou svobodnou vůli. Takže co se stalo s tvým právem, vybrat si svého zatraceného manžela, nebo dokonce zůstat sama, pokud to bude to, co chceš?“

Jane, zachytila Oliviiny zatnuté pěsti a sevřela je. „Ale já mohu dělat, cokoliv si přeju, pokud mi nevadí, žít s následky.“

„Ale co je to za volbu!“ odtáhla se Olivie a vyběhla z ložnice. „U všech vašich hloupých bohů, uvidíme, co Mac…“

Jane, vběhla do obývací místnosti a zastavila ji. „Nebudeš se do toho plést, Olivie. Mac do toho nemůže mluvit, jako já, a já nechci, abys byla ve sporu, se svým drahým, sladkým manželem kvůli něčemu, co ani jeden z nás nemůže ovlivnit.“ Zavrtěla hlavou. „Můžu být naštvaná na Maca, že zmlátil Aleca, ale ty nesmíš být na něj naštvaná za to, že se dostal doprostřed boje, o kterém jsme já i on, věděli, že přijde. Proč myslíš, že jsem utekla před dvěma lety? Ty a Mac jste byli novomanželé a čekali společné dítě; myslíš, že bych rozpoutala bitvu proti mému otci tady ve Spellbound Falls a roztrhla vaši novou rodinu?“

„Ale to není fair,“ zašeptala Olivie. „Zasloužíš si, vdát se z lásky, přesně jako tvůj bratr.“

„Miluju tě za to, že miluješ Maca, Olivie, a jsem opravdu šťastná za vás oba. Ale víš, že měl stejné dilema, když sem přišel, a mohl být právě teď v manželství bez lásky, nebýt tvé odvahy ho milovat pro to kdo a co je.“ Smutně se usmála. „Já strávila dva roky hledáním toho, co máte vy dva, ale jen jsem zjistila, že šašci jsou v každém století.“ Jane, přešla ke krbu a dívala se do plamenů, své ruce zatnuté do pěstí. „Tedy, do doby před deseti dny, kdy krásný mizera zachránil můj život a zažehnul ve mně vášeň, která zastíní i slunce.“

„Tak řekni svému otci, že jsi našla muže, kterého můžeš milovat.“

Jane, se k ní otočila. „Nemyslím si, že to Alec cítí stejně, Olivie.“

„Musí k tobě něco cítit, Carolino. Skrýval tě deset dní.“

„Ne, skrýval, Jane Smithovou.“

Olivie zavrtěla hlavou. „Alec se mohl chovat bezstarostně a zábavně, ale je to MacKeage. Věř mi; on věděl přesně, kdo jsi.“ Naklonila hlavu. „Vlastně, bych se vsadila, že to je přesně důvod, proč nic neřekl Duncanovi, ani nikomu jinému.“

Jane, se znova otočila tváří k ohni. Mohla to být pravda? Mohl Alec vědět, že ten diktátorský otec, před kterým se skrývá, je Titus Oceanus, a i přesto ji skrýval?

„Možná by ses měla zeptat,“ řekla Olivie a přišla k ní, „proč Alec riskoval všechno, aby ti pomohl?“ Olivie ji otočila. „Pokud věděl, že jsi Carolina Oceanová, a že tvé ukrývání mu může přinést jen problémy, tak proč to dělal?“

„On… Alec řekl, že mi nemá co nabídnout.“

„No, samozřejmě, že to řekl. Věděl, že jsi princezna a on je…“

„Mizera!“ vyhrkla, Jane, a vrhla se své bystré švagrové kolem krku. „A sebepodceňující, poflakující se lyžař, který si myslí, že nemůže být ani mým přítelem. Och, Olivie, děkuji ti,“ řekla a stiskla ji – jen aby náhle odstoupila a zavrtěla hlavou. „Je taky šíleně ušlechtilý. Pokud se rozhodnul, že ne… ne, počkat. On mě oklamal. Celou tu doby byl…“

„Ne, ty počkej,“ řekla Olivie se smíchem a chytla její paži, když Jane, vyrazila směrem ke dveřím. „Byla to tvoje lež, Carolino; Alec jen prostě hrál s tebou. Nemůžeš hodit všechno…“

„Teto Caro!“

„Ó můj Bože, Henry!“ otevřela, Jane, dveře právě včas, aby chytila svého synovce, když se jí vrhnul do náruče. „Henry-Henry-Henry!“

„Och, teto, chyběla jsi mi,“ řekl a bouřlivě ji objímal. „Byla jsi pryč celé dva roky.“

„Teto Carolino!“ vykřikla Sophie, která pospíchala po schodech a nesla malé batole. „Jsi zpátky!“

„Sophie.“ Jane, se odtáhla od Henryho ve chvíli, aby chytila malou holčičku, která se vymanila ze Sohpiiny náruče. „Och, ty musíš být Ella,“ řekla se smíchem, chytajíc ten žvatlající svazek energie. „Svatá Athéno, nemáš žádnou stydlivou kost ve svém krásném tělíčku, ty sladký malý andílku?“

Olivie vyškubla svou dceru od Jane, což způsobilo, že Ellino žvatlání se změnilo na výkřiky protestu. „Stydlivá?“ řekla Olivie s odfrknutím a sevřela kroutící se dítě. „Zkus průbojná.“ Políbila Ellu na hlavičku, když ten malý skřítek, typicky žensky, našpulil pusu. „Přísahám, že trávíme veškerý čas tím, že odlepujeme našeho sladkého andílka od úplných cizinců.“ Znovu si odfrkla. „Ella si myslí, že naši hosté, přijeli z celého světa, aby viděli ji, ne Bottomlesské moře.“

Jane, se dotkla jedné z dívčiných divokých, blonďatých kudrn. „Och, Olivie, je nádherná.“ Otočila se a chtěla si kleknout k Henrymu, ale zůstala stát, když zjistila, že už dost vyrostl. „A ty, mladý pane Oceane,“ řekla napjatě, když chytla jeho obličej do třesoucích se dlaní. „A Sophie,“ dodala a přitáhla si ji k boku. „Nemůžu uvěřit, jak moc jste vy dva vyrostli.“

„Věděl jsem, že bys mohla přijít, teto,“ řekl Henry a vzhlédl se zářivým úsměvem. „Říkal jsem mámě, že musíme mít velký ples na slavnostní otevření našeho hotelu, protože to tě určitě přivede zpátky k nám.“ Podíval se na Olivii a věnoval jí spiklenecké mrknutí. „A měl jsem pravdu, že? Přišla.“

Jane, pocuchala jeho vlasy a zasmála se. „Ani sám Prometheus by mě od toho nezadržel, Henry.“

„Přivezla sis dlouhé šaty, teto Carolino?“ zeptala se Sophie – ale náhle udělal krok zpátky a zalapala po dechu. „Ostříhala sis vlasy!“ Zamračila se. „Je to nějaký nový styl, který se nosí v Jižní Africe? Je to trochu… zubaté.“

Olivie zřejmě řekla dětem, že žila poslední dva roky v Jižní Africe, a tak Jane, zastrčila pramen za ucho a pokrčila rameny. „Začalo to být moc náročné na péči, tak jsem minulý týden konečně vytáhla nůžky a ostříhala je.“ Dramaticky si povzdechla nad Sophiinou hrůzou. „Najdu si kadeřníka zítra a bude to vyřešené. Nemůžu uvěřit, jak jste oba vyrostli,“ zopakovala, dotýkajíc se Henryho ramene.

Olivie si posadila Ellu na bok a postrčila Sophii a Henryho ven na verandu. „Pojďme, lidi, musíme, nechat tetu Caro, aby se zabydlela.“ Střelila po ní přes rameno, drzým úsměvem. „Pravděpodobně bude potřebovat zdřímnutí, než ji zaměstnáme tím, že bude brát naše hosty na vyjížďky s výhledem na podzimní listí.“

„Och, ano, teto,“ řekl Henry a zastavil se pod schody, s výrazným Oceanovským zábleskem v jeho hlubokých, zelených očích. „Děda musel říct několika mužským hostům, že předpokládá, že tu budeš, protože jeden z těch gentlemanů, přijel s nádhernou Arabskou klisnou a další z nich, přijel s velký, loveckým sokolem. A když jsem to řekl babičce, řekla, že to nejspíš budou dárky, aby zaujaly princeznu.“ Ten záblesk byl ještě intenzivnější. „Myslím, že tvůj taneční pořádek, bude plný dlouho před plesem.“

„Všichni si budou muset stoupnout za tebe do fronty, Henry.“

Chlapec najednou vyběhl zpátky po schodech a vrhnul se k ní, takže Jane, zavrávorala, jak ho chytla. „Tolik jsi mi chyběla,“ řekl jí do ramene.

„Tys mi taky chyběl, mladý muži,“ zašeptala napjatě, a přitiskla mu ústa do vlasů. „A slibuji, že už nikdy nezůstanu pryč tak dlouho.“

„Musím teď jít pomoct panu Nicholasovi,“ řekl a naposledy ji stiskl, než seběhl dolů ze schodů a kolem vozíku, který sem se Sophií přijel. „Myslím, že se blíží další dědův host.“ Otočil se a couval, zatímco se na Jane široce usmál. „Vezmu tě dnes večer na večeři do Aeolus Whisper,“ řekl s mávnutím, když se otočil a rozběhl se.

Sophie sledovala, jak zmizel na klikatící se cestě a pak se zamračila nejdřív na Jane, a pak na Olivii. „Máte představu, jak populární bych mohla být, kdybych přivedla dědova hosta se sokolem na besídku?“ Znovu se podívala na Jane. „Nebo bych mohla přivést tebe, teto Carolino; jsi na mou duši princezna.“

„Z mytologického ostrova,“ řekla, Jane, se smíchem, „což ze mě dělá mýtus.“

Sophie si povzdechla, ramena jí poklesla, když nasedla na stranu spolujezdce golfového vozíku. „Co je platné, že strávím celý červenec v Atlantidě, když se nesmím vůbec zmínit ve své eseji o tom, co jsem dělala o letních prázdninách? A SD karta v mém foťáku, byla naprosto prázdná, když jsem přijela domů,“ zamumlala a střelila pohledem po své matce, jako by to byla Oliviina chyba. „A když jsem řekla svým kamarádům ve škole, že Nova Mare, znamená v latině Nové Moře, a že jsme pojmenovali restauraci Aeolus Whipsper, protože Aeolus je mytický bůh větru, mysleli si, že se jen snažím vypadat chytře,“ řekla a stočila pohled na Jane, jako by to nějakým způsobem, byla její chyba. Sophie se najednou znovu usmála a krásně demonstrovala lásku boha větru, pro změnu směru, jen tak pro zábavu. „Přijde tvůj přítel na ples, teto Carolino? Doufám, že je opravdu krásný a chytrý a všechno, protože koni a sokolovi, bude těžké konkurovat.“

„Proč… proč si myslíš, že mám přítele?“

Sophie pokrčila rameny. „No, když jsi nás nenavštěvovala, babička Rana říkala, že cestuješ po světě a hledáš svého pohádkového prince.“ Dívka se znovu usmála. „Vsadím se, že žáby stály frontu v naději, že je políbíš, protože jsi tak vysoká a chytrá a krásná. Takže co, políbila jsi jednu a ona se změnila ve tvého prince? Přijde na ples?“

Jane, naprosto neschopná slova, byla zachráněná od odpovědi, když Olivie vklouzla za volant vozíku a posadila malou Ellu, své dceři na klín, se smíchem. „Budeš muset počkat a uvidíš, stejně jako my všichni ostatní, Sophie, protože to vypadá, že Carolina má ještě pár žab, které musí políbit.“