Jax - 10. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

DALŠÍ NOVÉ DNY JSOU BEZ KOMPLIKACÍ. Dokud jednoho dne nepřijdu na recepci a Candice tam není. Shane, jedna z mých umělců, sedí za pultem na jejím místě. „Kde je Candice?“ zeptám se a přemýšlím, kam by mohla jít.

„Je s Gusem. Praská její třešničku.“

„Cože to dělá?“

„Uklidni se, člověče. Požádala ho, aby ji udělal tetování. Dělá jí tetování třešně, ne ji, víš… třešňové třešně,“ zasměje se.

Nejsem pobavený. Sakra, Gus jí tetuje. Nikdy mi neřekla, že by chtěla tetování, a neexistuje, abych dovolil, aby na ni sáhl někdo jiný. Jsem zmatený. Jsem její nejlepší zasraný přítel, prokrista. Proč mi neřekla, abych to udělal? Nemůžu ani říct, jak moc to bolí. Otočil jsem se a zamířil chodbou do jeho místnosti.

Dveře otevřu bez klepání. Je to můj podnik, takže si můžu dělat, co se mi zlíbí. „Co to sakra je, Candice?“ řeknu, když si stoupnu k lehátku, kde sedí. Gusovy překvapené oči se setkaly s mýma. Ulevilo se mi, když vidím, že stále přenáší otisk na paži a ještě ji nezačal barvit. Děkuji Kristu, že je to jen její ruka – kdyby to bylo kdekoli jinde na jejím těle, možná jsem své nervy ztratil úplně.

Candice se na mě skepticky dívá, když se náhle zastavím vedle lehátka.

„Co to, kurva, děláš?“

„Vidíš, ne?“ odpověděla. „Dostávám tetování.“

„Proč?“

„Um… protože nějaké chci?“

„Nebuď chytračka, Candice. Proč jsi mě nepožádala, abych to udělal?“ Vidím rudě, když pokrčí rameny. To jako vážně? Pro ni to nemusí být velká záležitost, ale pro mě ano. „Jestli chceš tetování, tak ho dostaneš ode mne. Konec zasraného příběhu.“

„Klídek,“ říká Gus a vstane ze stoličky.

Je dvakrát tak velký jak já a postaven jako cihlová zeď, ale necouvnu. Nemohu vydýchat, že nepožádala mě. Vrhnu na něj pohled a varuju ho, aby na mě netlačil – už tak balancuju na hraně.

„Kurva ani slovo, Gusi,“ vyštěkl jsem, když otevřel ústa, aby mi řekl něco víc, než jsem vrátil svou pozornost zpět ke Candici. „Chci vědět, proč jsi mě nepožádala, abych to udělal?“ Ne, musím to vědět. Nesnáším odmítnutí. Musím se s tím vypořádat od své rodiny po celý život. Nikdy jsem si nemyslel, že bych tomu musel čelit i od ní.

„Protože…“ odmlčí se, než poraženě vydechne.

Stojím tam a čekám, až bude pokračovat, ale nic neříká. Její oči přeskakují mezi Gusem a mnou a mám dojem, že mi nechce říct důvod před ním. Sáhnu po její ruce. Když stojí, vytáhnu ji z místnosti a odvedu jí do svého studia. Musím se tomu dostat na kloub.

„Můžeš udělat mou dvouhodinovou schůzku, Gusi,“ zavolal jsem přes rameno, když se Candice snažila vytáhnout ruku z mého železného sevření.

Jakmile jsme v mé místnosti, zavřu dveře, postavím se před ní a zablokuju její útěk. Je divoká, když je naštvaná, a pohled na její tvář mi říká, že mi to dá sežrat.

Přenes se přes to, můj malý chrliči ohně, přenes se přes to. Jsem taky nasraný.

„Proč jsi mě takhle přivedl do rozpaků?“ řekla, když udělala krok ke mně a zatlačila mi na hruď. „Neměl jsi právo.“

„Proč jsi mě nepožádala, abych ti udělal tetování?“

„Nemůžeš odpovědět na otázku otázkou, Jaxi.“

„Můžu dělat cokoli, co se mi líbí.“

„Jdi do prdele.“

„Ty taky,“ říkám.

Co se to sakra s námi děje? Nikdy jsme nebyli tak nestálí.

„Neměl jsi právo udělat to, co jsi právě udělal.“

Má pravdu. Neměl jsem to dělat. Chovám se jako kretén. „Dobře,“ řeknu nakonec. „Možná jsem to trochu přehnal, ale na mou obranu musím říct, že jsem zraněn, že jsi šla k někomu jinému.“

„Trochu… jo,“ řekne posměšně. „Přehnaně reagující, tak by se to dalo nazvat. Co se stalo s tím snadným Jaxem, kterého jsem kdysi znala? Kdo ho nahradil… tímhle… arogantně ovládajícím… blbem?“

„Mám být tvůj nejlepší přítel.“

„Tak?“

„Jak si myslíš, že se asi cítím, když vím, že nechceš, abych ti dělal tetování? Je to stejné, jako kdybych nechal někoho jiného, aby mi udělal debilní masku.“

Jako pokaždé se mému hněvu směje.

„To si dokážu představit. Tvá tvář pokrytá maskou redukující póry a nakrájená okurka, která se strategicky umístí na oči.“

Jako kdyby se to někdy stalo. „Zmlkni a sedni si.“

„Co když nechci?“ řekla a přitiskla si ruce na hruď. „A neříkej, abych zmlkla.“

Povzdechnu si. „Prosím, sedni si.“

„Dobře,“ řekla rozmrzele.

No to mě poser. Zázraky se nikdy nezastaví. Nečekal jsem, že by to s její tvrdohlavou prdelkou bylo tak snadné.

Sednu si na stoličku vedle ní a podívám se na velký otisk ibiškového květu, kterou ji Gus umístil na vrchol paže. „Jakou barvou chceš mít tu květinu?“ zeptám se, když beru barvy, které budu potřebovat ze zásuvky vedle sebe.

„Růžovou,“ říkáme společně a následuje: „Jinx,“ smějeme se. Vždy jsme byli v synchronizaci. Není neobvyklé, aby někdo z nás dokončil věty nebo myšlenky toho druhého.

Cítím, že se dívá na každý můj pohyb, když zamíchám barvy a vše připravuju. Líbí se mi to.

„Ouch. To bolí,“ vykřikla v okamžiku, kdy se jehla spojila s její kůží.

„Nemyslela sis, že to bude lechtat, že ne?“

„Myslím, že ne,“ říká s pokrčením ramen.

„Zůstaň v klidu.“ Používám volnou ruku, abych pevně natáhl kůži. Když střelím pohledem na ní, zjistím, že mě pozorně sleduje. „Co?“

„Nic.“

Mezi námi je příjemné ticho, jak jsem načrtl první pár plátků květiny.

„Omlouvám se, že jsem neřekla tobě.“

„Taky se omlouvám. Neměl jsem se tak chovat.“ Bylo to jen proto, že jsem byl zraněný, ale to jí neřeknu. „Chystáš se mi říct, proč jsi nepřišla za mnou?“

„Protože jsme kamarádi.“

Co to s tím má společného? „Co je potom, kurva, Gus?“ Pokud řekne, že jsou víc než kamarádi, tak vybuchnu.

„Kamarád.“

„No?“

„No… Gus a já nemáme historii.“

„Oh.“

„Ano, oh.“

„Je to jen tetování, Candice, není to, jako bych tě měl obskočit, nebo tak něco.“

„Nevím… prostě tam byl, udělal to.“

V jejím hlase je sarkasmus a její slova bodají. Přál bych si, aby přestala říkat takové věci. Není jako ostatní – nemůžou se jí ani rovnat.

Vracím se k práci na její paži. „Příště prostě přijdeš za mnou, dobře?“ Nemůžu se na ni dál zlobit. Měla své důvody.

„Dobře.“ Když se podívám na její obličej, usmívá se. „Chci udělat celou svou ruku, možná i obě,“ říká nadšeně.

Dokonce jsem to ještě ani nedokončil a ona už má tetovací virus. Bude tvrďačka s tetováním. Jako by už nebyla dost sexy.

„No, pojďme řešit jednu věc za druhou. Nemůžu dělat všechno najednou.“

„To jsem si myslela.“

„Víš, že se Sophie zblázní, že jo?“

„Pravděpodobně, ale je to moje tělo. S tím teď toho moc nenadělá. Není to, jako by se tato věc dala umýt.“

Zasměju se. Jsem si jistý, že dnes večer, až půjdu na večeři, dostanu přednášku. Stojí to za to.

Miluju, že moje sladkost bude mít tetování.

O měsíc později…

Když se brzy ráno blížím ke svému salonu, všimnu si auta, které je zaparkované přes silnici. Je to klasika, červený 1975 Holden Monaro. Potřebuje trochu práce, ale je to pěkné auto. Zdá se, že je úplně originální. Moc už jich k vidění není.

Poté, co jsem zaparkoval, všiml jsem si řidiče uvnitř, který měl hlavu opřenou o volant. Vypadá ustaraně, ale moc nad tím nepřemýšlím. Nejsem člověk, který by se zapojoval do problémů jiných lidí. My všichni máme sračky, se kterými se musíme vypořádat. Odvrátím se a pokleknu, abych odstranil zámek na kovové roletě.

O několik minut později jsem se ocitl u okna a znovu sledoval toho chlapa přes ulici. Neptejte se mě, proč se zajímám, ale dělám to. Nyní opírá hlavu o sedlo. Je mladý, možná v pozdních dospívajících letech nebo něco málo přes dvacet.

„Ráno,“ řekla Candice s úsměvem, když procházela předními dveřmi. „Co děláš?“

„Jen se dívám na toho chlápka.“

„Jakýho chlápka?“ Pohlédla přes ulici. „Ach, pěkné auto.“

„To je, že?“

„Tak co je s ním? Chová se podezřele, nebo tak něco?“

„Ne, nic takového. Parkoval tam, když jsem před hodinou přišel. Nevím, jak dlouho tam venku je.“

Pokrčila rameny a otočila se k pultu. Věci se nám dařilo dát do pořádku – zapadli jsme do jednoduché rutiny, a přestože stále denně bojuji se svými pocity, věci jsou dobré. Pracoval jsem na jejím rukávu pokaždé, když jsem měl trochu volného času. Vypadá úžasně. Původní verze Candice byla žhavá, ale tetovaná verze je doutnající.

„Chceš dnes ráno ke kávě nějaké pečivo?“ zeptá se. Stále kupuju muffin a kávu pro Briana na cestě do práce, ale přestal jsem si to kupovat pro sebe. Říkejte mi sobec, ale líbí se mi, že se o mě Candice stará. Našla malý obchod s koláčky, který prodává ty nejlepší lahůdky, jaké jsem kdy jedl, a teď jsem na nich závislý. Vytáhl jsem z peněženky padesátku a předal jí ji.

„Určitě. To by bylo skvělé. Vem jich pár i pro kluky.“

„Správně,“ říká a směje se. „Ale my budeme jíst jako první.“

Ráno uběhne a já se přistihnu, že jsem zas u okna a dívám se na chlapíka přes silnici. Můj zájem o něj se stupňuje. Opustil auto a sedí v parku pod stromem. Zdá se, že si kreslí do skicáku. Připomíná mi to ten, který mi Candice koupila, než jsem odjel na univerzitu. Mohla to být jen moje představivost, ale zdá se, že má na ramenou váhu světa. Když se na něj podívám, vidím sebe … vidím toho chlápka, kterým jsem byl předtím, než jsem dostal Candice zpět. Ztracený a sám.

Mám nepřekonatelné nutkání jít a zeptat se ho, jestli je v pořádku, ale nemám ponětí, jak to udělat, aniž bych vypadal jako bláznivý stalker. Co když se s ním mýlím? Jeho řeč těla mi říká, že ne.

Gus mě rozptýlí, když doprovází svého klienta na recepci. Je to hezká blondýnka a poté, co Candici zaplatí, se otočí a děkuje Gusovi, než jde ke dveřím. Gus se postaví vedle mě a hodí mi ruku kolem ramen, když ji sledujeme, jak se vydává po ulici.

„Zrovna jsem jí na zadek vytetoval karikaturu ďábla. Kurva, to je ale zadek. Chtěl jsem se do něj zakousnout.“

Jeho komentář mě rozesmál. „Já se ti nedivím, chlape, je to pěkný zadek.“

„Vy chlapi jste ubozí,“ vyštěkla Candice.

Když se na ni přes rameno podívám, protočí oči a znechuceně potřese hlavou.

„No, ona je moje,“ říká Gus. „Můžeš se podívat, ale nedotýkat se. Už jich máš víc, než můžeš zvládnout, pane Chick Magnet (magnet na holky).“ Poplácá mě po zádech a směje se. „Toužím být jednoho dne jako ty, šéfe – svět je tvoje ústřice s nekonečnou nabídkou kundiček.“

Přál bych si, aby přestal mluvit. Než tady začala pracovat Candice, s klukama jsme občas zašli ven na pití. Vždycky byli ohromení množstvím žen, které za mnou pálily, takže mi začali ze srandy říkat pan Chick Magnet. V té době jsem si myslel, že je to legrační, teď už ale ne.

Ve snaze vyhnout se zlostnému pohledu Candice, přiblížil jsem se k oknu. Strčím si ruce do kapes a dívám se přes ulici do parku. Dívám se, jak si ten chlápek zapaluje dnes už několikátou cigaretu. Určitě je kvůli něčemu ve stresu. Nikdo tolik nekouří – no, neměli by. Pokud bude takhle pokračovat, bude mrtvý, než mu bude třicet.

Tehdy dostanu nápad, dokonalou výmluvu, abych se k němu přiblížil. „Hej, Gusi, můžu od tebe dostat cígo?“

„Co?“ říká Candice. „Nekouříš.“

„Jo, šéfe, co se děje?“ zavrčel Gus a zamračil se.

„Občas jsem si zapálil, když jsem byl na střední škole.“ Udělal jsem to jen proto, abych se vzbouřil proti svým rodičům, ale také mi to pomohlo uklidnit se. Jejich nestálé požadavky mě kdysi stresovaly. „Stále si někdy příležitostně zapálím, když piju, nebo když jsem vystresovaný.“

„Je 10.30 dopoledne. Je trochu brzy na to, abys zdolal láhev,“ směje se.

„Jen mi dej tu zatracenou cigaretu,“ vyštěkl jsem a natáhnul ruku.

Gus vytáhne balíček z kapsy košile a jednu mi podá. „Potřebuješ si půjčit zapalovač?“

„Ne.“ Když se obrátím ke Candici, její obočí je stáhnuté dohromady. Je samozřejmě překvapená, že to o mně nevěděla. Není to jediná věc, kterou neví. Třeba jako je moje posedlost její osobou. „Pokud se objeví můj další klient, řekni mu, že se vrátím do pěti minut.“

Zamířím ke dveřím, než má šanci něco říct. Moje obavy ohledně tohoto chlápka mohou být jen mojí přehnanou představivostí, ale existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.

Přejdu přes silnici a zamířím do parku. Ten chlap je tak zaujatý tím, co kreslí, že si ani nevšiml, že se blížím.

„Hej kámo. Máš oheň?“

Vzhlédne od svého skicáku a podívá se mi do očí. „Jistě,“ řekne. Zvedne svůj zapalovač z trávy a hodí mi ho.

„Dík. Nechal jsem svůj v obchodě.“ Jakmile si zapálím cigaretu, podám mu ho zpět. Mám nutkání kašlat hned, jak mi kouř sklouzne po zadní straně krku a plní mé plíce. Už je to nějaká doba, co jsem kouřil naposled. Moje oči se pohybují dolů k otevřené podložce na jeho klíně. Má opravdový talent. „Hej, to jsi kreslil ty?“

„Jo.“

„To je celkem dobré. Můžu se na to podívat?“

„Jistě, jen do toho.“

Snaží se chovat, jako by mu to bylo fuk, že se zajímám o jeho práci, ale viděl jsem, jak se mu rozzářila tvář, když jsem schvaloval jeho kresby. Můj obdiv nad jeho talentem jenom roste, když procházím stránky. Je zatraceně dobrý.

„To by bylo zasraně úžasné jako tetování. Přemýšlel jsi někdy o jejich prodeji?“

„Ne. Dělám to jen pro zábavu,“ odpověděl s pokrčením ramen.

„Vlastním tetovací salon přes silnici.“ Ukazuji na svůj obchod. Když procházím zbývající kresby, usmívám se. Abych byl upřímný, opravdu mu jeho práci závidím. Umím kreslit, ale ne tak detailně jako je tohle. Chci to vlastnit. „Kurva, tohle je hříšný.“

„Díky, chlape.“ Poprvé od chvíle, co jsem k němu přišel, se umívá. I jeho řeč těla se změnila. Teď jsem rád, že jsem sem přišel. Vím jak posraný to je, cítit se sám.

„Myslím to vážně. Rád bych některé z nich koupil.“ Pravda je, že je chci všechny. Kromě těch pár, kde je nějaká holka se psem. Ty nemůžu použít. „Vždycky hledám nové návrhy. Chceš je prodat?“ Zastavím se. Necítím se dobře s tím, že bych ho tu nechal samotného. „Chceš jít se mnou a prohlédnout si můj obchod?“

„Jasně, proč ne,“ odpověděl, když se postavil.

„Jax,“ řekla jsem a natáhl ruku.

„Carter.“

Sleduje mě přes ulici a já se usmívám, když vidím, jak se mu rozzáří tvář, jakmile vstoupíme. Jeho oči jsou všude. Mám rád reakce lidí, když vstupují do mého obchodu poprvé; z ulice to není nic moc, ale jakmile vstoupíš dovnitř, je to docela působivé. Dal jsem tomu hodně času a práce, abych to tu měl, jak jsem to chtěl.

Když se přiblížím s Carterem k pultu, vidím na rtech Candice úsměv. Prohlíží si ho odshora dolů. Nemůžu ani říct, jak moc mi to vadí. Je to poprvé, co jsem si všiml, že si otevřeně někoho prohlíží. Ani trochu se mi to nelíbí.

„Candice, tohle je Carter,“ říkám a snažím se udržet v klidu.

„Ahoj fešáku.“

Co to, kurva, je? Musím se kousnout do jazyka, když na něj mrkne. Na co si to k čertu hraje?

„Ahoj,“ říká Carter a přikývne.

Jsem vděčný, že na flirtování nereaguje. Pokud to dělá, aby mě naštvala, funguje to. Co když má o tohoto chlapa skutečně zájem? Možná to byl důvod, proč jsem byl k němu tak přitahován – je to moje zasraná karma?

„Podívej se na tyto kresby,“ řekl jsem jí, když jsem jí předal skicák. Snažím se chovat normálně. Předstírat, že do ní nejsem zamilovaný, a že se snažím přijmout skutečnost, že je svobodná a může být s každým chlapem, kterého chce, je mučení. Doufám, že to bude časem jednodušší, protože právě teď bojuji.

„Wow, jsou úžasné. To jsi dělal ty?“ zeptá se ho Candice. On přikývne. „Jsou skvělé. Oh, ráda bych tohle na svém zadečku.“

Vidím, jak se na jeho rtech formuje úsměv, když ukázala obraz lebky na lůžku z růží. I když bych chtěl, nemyslím si, že bych dokázal zvládnout tetování na jejím zadku, ale ani v pekle nedovolím, aby to udělal jeden z ostatních kluků.

„Dám ti sto padesát dolarů,“ říkám a snažím se tak zneškodnit to, co se mezi těmito dvěma děje, ať je to cokoliv.

„Okej,“ říká Carter a pokrčí rameny.

„Dobře.“ Procházím náčrtek a počítám, kolik kreseb to je. „Patnáct,“ řekl jsem a naklonil se, abych vyndal kalkulačku schovanou pod pultem. „To je… dva tisíce dvě stě padesát dolarů. Jsi s tím spokojený?“

„Zaplatíš mi sto padesát dolarů za kresbu?“ zeptá se nevěřícně.

„Jo. Ty jsi myslel sto padesát za všechno?“

„Jo.“

Zasmál jsem se a zakroutil hlavou. Tenhle chlap opravdu podceňuje svůj talent.

„Jsou dobrý, chlape. Vydělám zpátky víc než tyto peníze v jednom sezení. Budou se prodávat dobře. Já už znám pár kluků, kteří je budou milovat.“

„Do prdele.“ Usmál se. Je to velké zlepšení na temné tváři, kterou měl celé ráno. Mise splněna. Pokud jsem pomohl rozjasnit jeho den, dokonce i mírně, pak jsem šťastný.

„Mám klienta, který brzy přijde. Musím se jít připravit. Candice tě vyplatí. Bylo příjemné tě poznat, chlape,“ řekl jsem a znovu mu podal ruku. „Budeš-li mít nějaké další kresby, kterých se budeš chtít zbavit, víš, kde mě najdeš.“

„Dík.“

„Ne, já děkuji. Byl to úlovek,“ říkám a odvrátím se. Nechci se zdržet, abych slyšel zbytek jejich rozhovoru.

Bohužel, nejsem dost rychlý. Candice otevře registr a začne počítat peníze.

„Seš opravdu dobrý, fešáku.“

„Dík.“

Zastavím se. Nechci poslouchat, ale cítím, že musím. Zjevně se mi líbí mučit sám sebe. Prosím, vezmi peníze a odejdi.

„Tady. Napsala jsem své číslo dovnitř. Pokud by ses chtěl někdy setkat, zavolej mi. Ráda bych viděla, co jiného s těma rukama dokážeš dělat.“

Moje srdce se potápí. Kriste, proč jsem nepokračoval dál?

Carter se zasmál, než odpověděl. „To zní jako plán.“

S tím pokračuji po chodbě. Slyšel jsem dost. To, co opravdu chci udělat, je otočit se a říct Carterovi, aby se k čertu držel dál od mé dívky. Ale ona není moje holka – je to moje zatracené poblouznění. Nic víc.

Zavřel jsem dveře od studia a opřel si o ně hlavu, zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. To, že jsem ji viděl otevřeně flirtovat s Carterem, mě opravdu bolelo, ale kdybych reagoval, jako jsem to udělal s tím hajzlem Jasonem, jen by to poškodilo naše další přátelství. Podívám se dolů na tetování na svém předloktí.

Chvilka trpělivosti v okamžiku hněvu ti ušetří sto momentů lítosti.

Mám to už pár let. Bylo to jedno z mých prvních tetování. Měl jsem na mysli Candici, když jsem si to nechal dělat. Kdybych to měl, když mi po mém odjezdu poprvé napsala, možná bychom nebyli tak dlouho odděleni. Nechám mysl několik vteřin probírat význam té citace. Jsou to moudrá slova. Po způsobu, jakým jsem se k ní v poslední době choval, to může být jediná věc, která mi pomáhá dostat se přes tento chomáč sraček.

Musím toho pobláznění jednou provždy nechat.