TTWY - EPILOG

Překlad: Lenuszka

A už jsme zase na konci… Holky, moc děkuju za všechny komentáře, opravdu čtu poctivě všechny a dodávají mi motivaci. Doufám, že se vám kniha četla dobře a zůstanete mi věrné i při dalších překladech 😊. Užijte si zbytek léta a brzy na počtenou!  Lenuszka

Rozlučka se svobodou se konala uprostřed prosince v salónku u Giuseppeho, který měl vlastní vařené pivo a nejlepší masové koule se zelím ve městě. Byl tu Rafe, a všichni Coltonovi přátelé od policie a hasičů, a Joe a Sařin otec. Colton se snažil se neopít, ale už měl určitě víc než několik rund. Ale na konci noci ho jeho přátelé nacpali do Uberu a on požádal, aby ho odvezl do babiččina domu.

Sara se s ním setkala ve dveřích s flanelovým pyžamem na sobě, na nohou měla tlusté červené ponožky s hlavou soba, a starý froté župan. Dokonalé.

„Co tu děláš?“ zeptala se, trochu vyděšená, postrčila si brýle. „Jsou dvě ráno.“

„Promiň. Jen jsem – chtěl být s tebou.“

Oči jí zněžněly, když ho políbila. Pravděpodobně smrděl po alkoholu a cigaretovém kouři, ale ona nic neřekla.

„V tom flanelu ti to sluší,“ řekl.

Odfrkla si. „Ach, jsi trochu opilý.“ Ale on to myslel vážně. A nemohl se dočkat, až jí něco ukáže. Pak už nikdy nebude o rozlučkách se svobodou smýšlet špatně.

Vtáhla ho do malé předsíně. „Bavil ses?“ šeptala, tak, aby nevzbudila babičku.

„Jo. Mám skvělé přátele.“ Odmlčel se. „Hej, můžeš nás někam odvézt?“

„Myslíš, jestli tě vezmu domů? Jistě. Jen si vezmu klíče.“

„Ne přímo domů.“ Hledala v jeho tváři nápovědu, ale on se jen usmál. Byl trochu podroušený, ale už to vyprchávalo.

„Dobře. Dej mi vteřinku.“

Vyběhla schody a o minutu později se vrátila se svým telefonem. Pak si nasadila boty a zimní kabát a následovala ho ze dveří.

O několik minut později zastavili u jeho kousku pozemku. Bylo dost sněhu, aby přikryl trávu, ale ne tolik, aby mělo auto potíže vyšplhat se po štěrkové cestě. Sníh jim křupal pod koly, když míjeli malý most a zaparkovali na kraji lesa, jak Colton nařídil.

Sáhl do kapsy a vytáhnul vlněný šátek. „Dej mi své brýle a zakryj si tím oči,“ řekl.

Podívala se na šátek trochu váhavě. „Jsi si jistý, že jsi dostatečně střízlivý na to, abys zajistil, že nespadnu do bláta a nezlomím si nohu?“

„Jen si to nasaď, zrzko.“

„Dobře. Tak jo.“ Podala mu brýle a omotala si kolem hlavy šátek. On jí pomohl z auta a držel ji za ruku, zatímco procházeli sněhem. Po několika minutách ji zatáhl za paži, aby zastavila a sundal jí šátek z hlavy.

„Překvapení,“ zašeptal a dal jí do ruky brýle.

***

Před ní se pomalu objevoval starý, zchátralý dům. Ale byl změněný stovkami malých bílých vánočních světélek na každém okně, dveřích, a na příšerně přerostlém křoví. Byly pověšené taky kolem kmenů a větví stromů.

Se sněhovou pokrývkou, která se leskla v měsíčním světle a jemně svítícími světélky, byl ten dům přeměněný, jako z pohádky.

Neměla slov. Colton ji s úsměvem pozoroval.

„Je tak krásný,“ řekla. Před ní se leskla a svítila světélka.

„Myslím, že jednoho dne bude,“ řekl.

„Jak jsi to…“

„Generátor. Rafe mi pomohl.“

„To je neskutečné.“ Ten starý dům, jeho chyby ztlumené nocí a těmi svítícími světélky, vypadal elegantně a hrdě.

„Tak pojď.“ Zatahal ji za paži, ale ona odolala.

Přišel k ní. Jeho dech se měnil v bílé obláčky páry, a v očích měl slzy od zimy, ale měl v nich něco neodolatelného… víc, než potěšení. Přitažlivost. Ať to bylo cokoli, co jí chtěl ukázat, bylo to důležité. „Přestaň myslet na Sběrače, ano? V tomhle mi musíš věřit.“

Ona přikývla a nechala se vést před dům. Zalovil ve své kapse od bundy a vytáhl baterku. „Tady, budeš to potřebovat.“

Rozsvítila ji. Tam, kde bývaly zchátralé schody, byla dřevěná rampa. „Víš, jak nesnáším pavučiny? Jako že mě naprosto děsí. A viděla jsem v televizi tyhle staré opuštěné domy, které vypadaly všechny stejně – zaplněné stohy novin, zničeného nábytku, krysího trusu a myšinců…“

On ji přerušil tím, že otevřel dveře, zvedl ji a přenesl ji přes práh. Trochu vykvikla, když ji postavil na nohy.

„Vítej v předsíni,“ řekl, udělal pomalé kolečko. Překvapivě byla předsíň prázdná. A voněla po pilinách, ne po myšincích. „Tady, posviť na to baterkou.“ Ukázal nad dveře. Nad dveřmi byl polokruh z vitrážového skla. Podobné tabulky skla lemovaly délku dveří na druhé straně.

„Ohhh, to je krásné,“ řekla, obtočila mu ruku kolem teplého krku. Byla nadšená, že je v jeho náručí, nadšená, že ho vidí tak vzrušeného. A nadšená, že smetí bylo zametené a odnesné, z čehož jí bláznivě bušilo srdce. Co udělal?

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit.“ Pustil ji a vzal si baterku, propletl si s ní prsty. Když si oči zvykly na sporé osvětlení, všimla si, že je dům prázdný. Žádné krabice, papíry, zničený nábytek, žádné skladiště. Co to mělo být?

Vzal ji za ruku a šel k jedné straně velkého schodiště. „Tohle je hala – kde o sebe budou každý den zakopávat naši psi, jak nás budou nadšeně zdravit.“

„Ty jsi pil? Ach, ano, pil jsi. Řekl jsi právě psi – jako že víc, než jeden?“

Pokrčil rameny. „Vždycky jsem chtěl dva. Champovi se bude hodit kámoš. Kolik jich chceš ty?“

Ona se zasmála. „Hádám, že dva budou fajn. Ale co kdyby nás běžely zdravit děti?“

„No jo, ty můžou taky. Dokud nevyrostou a nenechají to na psech.“

Táhnul ji dveřmi doprava. Strop byl lemovaný širokým a komplikovaným zdobením. Uprostřed visel drát, který signalizoval to, že tu kdysi býval lustr. „Tohle je jídelna, kde budeme mít s tvou rodinou každou neděli velké rodinné večeře. Ale budou tu pravděpodobně i Cookie a Hannah. A Rocket, který bude běhat s Champem a našim novým štěnětem. A vím, že Cookie bude strašně ráda hlídat naše děti. Řekne nám, že nám pomůže, abychom měli čas se najíst, ale ve skutečnost nebude schopná se jich nabažit. A naše děti budou mít milion narozenin a dalších oslav, a každý den u večeře si poslechneme, jak nám budou říkat o tom, jaký byl jejich den.“

A to odstartovalo slzy. Že se staral natolik, aby to všechno udělal, a řekl všechny ty dojímavé věci. Colton tu stál, hladil ji po ruce a jeho nízký hlas se v prázdných místnostech trochu ozýval.

Najednou byl v chladném vzduchu cítit kouř. „Je všechno v pořádku?“

„To jen znamená, že Rafe udělal svou práci,“ řekl Colton. Než se mohla zeptat, co to znamená, znovu ji postrčil. „Pojď.“

Příští zastávkou byl obrovský formální obývák s velkým krbem, kde praskal a hořel vydatný oheň. Na krbové římse hořely svíčky a na podlaze ležela matrace s přikrývkami. Všechno vypadalo trochu zamlženě, protože Sara za brýlemi plakala. Očistila si je o šaty. „Ty jsi přiměl Rafeho, aby tohle všechno udělal?“

„Nachystal jsem to už dřív dneska, ale jeho práce byla rozdělat oheň.“

„Páni,“ řekla.

„Neboj se, už plánuje odplatu. Myslím, že to bude zahrnovat vzít jeho pick-up a vyzvednout někde nábytek nebo tak.“

To už znělo víc jako Rafe, kterého znala a milovala. „Coltone, já-já ani nevím, co říct. Všechno je… úžasné.“

„Ještě tu není rodinný pokoj – zatím,“ řekl, ukázal směrem k zadní části domu. „To bude další přírůstek, ale až to postavíme, bude to úžasné, s výhledem do zahrady. Dohlédneš až k zátoce. Samozřejmě budeme potřebovat plot, abychom od ní udrželi psy a děti. Nevadí ti ploty?“

„Jasně, já--“

Zlehka rázoval po místnosti. „Tohle je formální obývák, až na to, že neočekávám, že všichni budeme tak formální.“ Ukázal rukou po pokoji. „Ale pro dnešek je to ložnice.“

Přímo tady se jí roztopily nohy. Chlad v místnosti nebyl ničím ve srovnání s teplem, které se jí najednou šířilo celým tělem. Byl ten muž opravdový, nebo pořád spala pod okapem u babičky a snila o takovém muži, o takovém životě?

Coltonovy oči tančily, a ona hluboko uvnitř věděla, že si tenhle moment, jak se na ni dívá, zapamatuje do konce života – na tváři mu pohrávaly plameny, zdůrazňovaly tmavá, nebezpečná obočí, a ostře řezanou čelist, plné rty, které se zvlnily do malého úsměvu.

Přivedl ji blíž k ohni a přitáhl si ji do náruče. Ztišil hlas a řekl, „Jakmile se tu pomilujeme, je dům náš, to víš, že?“

„Saře bušilo srdce tak rychle, až si myslela, že to Colton musí určitě slyšet. Cítila se slabá a omámená a najednou nažhavená, ale hlavně tak, tak správně. Její hlas zněl zvláštně a tlumeně. „Takže není návratu, co?“

On se zasmál. „Vlastně mi Wrightovi řekl, že můžu dostat ještě další den, abych tě zkusil přesvědčit.“

„Coltone, dostal jsi mě už se Sběrači.“

„Takže se ti líbí? Stačí to, aby se v něm dalo žít?“

Teď už opravdu brečela. Natáhl se a otřel jí slzy svou rukavicí. „Pšššt.“ Vzal její tvář do dlaní. „To měla být šťastná chvilka. A jestli to tu nesnášíš, zboříme to. Tak je to jednoduché.“

Chytila ho za paži a trochu s ním zatřásla. „Já jsem šťastná. Šťastnější, než jsem si kdy myslela, že bude možné. A z toho, co vidím, má ten dům překrásné kořeny. Umím si nás tu představit žít. Ale upřímně, žila bych s tebou v garsonce, kdyby to bylo tvé přání. Miluju tě, Coltone. Tak, tak moc.“

On si ji přitáhnul blíž a políbil ji na čelo. „Nemůžu se dočkat, až s tebou strávím svůj život. Budu s tebou mít děti. Budu s tebou sdílet své dny při večeři a půjdu do postele s tebou v náručí a budu se vedle tebe probouzet každé ráno.“ Sklonil se, aby ji políbil, ale zastavil se. „Oh, skoro jsem zapomněl.“ Popadl balíček z vestavěné knihovny vedle krbu a podal jí ho.

„Otevři ho,“ řekl.

„To je svatební dar? Protože tvůj je zpátky u babičky.“ Udělala mu album jejich společných fotek z posledního měsíce. Našla i jednu starou, kde byla Taggova matka, a která zachycovala ty dva, jak stojí nešťastně spolu během nějakého udílení cen Taggovi. Byla to trefná vzpomínka toho, jak daleko došli.

„Je to jen maličkost,“ řekl Colton. „No tak.“

Rozbalila to. Byla to zarámovaná fotka. Taková, kterou nikdy předtím neviděla. Ona a Colton stáli před anděly na mostě. Oba vypadali vzrušeně a… šťastně. Byla to ta, kterou udělala paní Mulliganová, když jim bylo devatenáct, v den Hannina tanečního recitálu. Přímo po tom, co ji políbil.

„Jak jsi ji získal?“

„Paní Mulliganová mi ji poslala. Přísahala, že andělé se nikdy nepletou.“

Sara byla zticha. A znovu si otřela oči.

„Celé ty roky jsme mohli být spolu.“

„Jak to vidím já, dostala jsi mou mnohem lepší verzi, než tu z před mnoha let. Možná se věci dějí z nějakého důvodu.“

Obalila mu paže kolem pasu a něžně se mu podívala do očí. „Jsem tak ráda, že se dějí, Coltone.“

On ji vzal do medvědího objetí, a ona se schoulila do jeho tepla. Chvíli tam tak stáli.

„U ohně je tepleji,“ řekla. „Navíc jsou tu přikrývky. Nerada bych promarnila tu krásnou malou postel, kterou jsi nachystal. Chci říct, mohl by to být dobrý nápad pokřtít náš nový dům, nemyslíš?“

„Myslím, že se nemusíš ptát.“ Pak ji políbil. „Miluju tě, Saro.“

„Já miluju tebe, Coltone. A vždycky budu.“