TTWY - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sara vešla do hlavní místnosti uklizené policejní stanice z bílých cihel, kde právě mluvil zástupce Evan Marshall do telefonu. „Náčelník Walker teď nemá službu, paní Robertsonová, ale já se rád zastavím. Takže pes pana Clintona vám znovu kálí na trávník?“

Evan vzhlédl a mávnul. Byl to dychtivý třiadvacetiletý mladík, ale jí připadal pořád jako ten pihovatý malý klučina, kterého hlídávala. Až na to, že nikdy nevyrostl ze své úchylky na zbraně. Seděl za jedním ze tří stolů a panelem s více blikajícími světélky, než má hvězdná loď Enterprise. Rozpoznala policejní rádio, dvě tiskárny, a velký černý skener s červeným světlem, které se maniakálně pohybovalo tam a zpět.

Přesně v tu dobu se do místnosti naklonil Colton, protahoval si paže o horní rám dveří mezi hlavní místností a svou kanceláří a potlačoval zívání. Měl pod očima tmavé kruhy. Jeho šedá košile uniformy byla trochu pomačkaná, a na kalhotách měl v místě, kde bylo stehno, obrovskou skvrnu od trávy. (Jak se na takové místo může dostat skvrna od trávy?) Všechno ji vedlo k přesvědčení, že měl možná taky ne až tak skvělý den. Z čehož se najednou cítila zle, protože sem přišla, aby mu vynadala, že na ni byl hodný.

Evan zakryl mluvítko telefonu dlaní a promluvil ke Coltonovi. „Louise Robertsonová trvá na tom, že chce mluvit s tebou.“

„Řekni jí, že se zastavím po cestě domů,“ řekl Colton.

„Já se o to postarám, šéfe. Jde jen o pokálený trávník a vy jste tu už hodinu a půl neměl být.“

Colton potřásl hlavou. „Harry Clinton potřebuje vynaložit větší úsilí s tou svou hrou. Kdy se naučí, že nechávat psí hovna na předzahrádce vdovy, kterou chce pozvat na rande, ho nikam nedostane?“

Uchechtl se. Ten malý úsměv změnil celou jeho tvář, změnil se od jednoduše nemastného neslaného po prosím-buď-otcem-mých-dětí zničujícího. Saře poskočil žaludek. Břichem se jí rozlilo horko, nahrnulo se do tváří a podlomily se jí kolena.

Zklidněte se, vaječníky. To byl jen Coltonovský efekt. Čímž na ni dopadla skutečnost, že už je to rok, co měla jakýkoli fyzický kontakt s mužem. Takže tak.

Ve chvíli, kdy ji uviděl, sundal paže z rámu dveří a postavil se rovně, prokřupal si klouby – nervózně? Ne, Colton Walker nebýval nervózní. To ona byla tou, která bojovala, aby se udržela pohromadě.

„Saro, co tu děláš? Stalo se něco?“ V hlase mu zněly – obavy.

Ve skutečnosti mu tam zněly poslední dobou často. Začala to, že se ztratila její babička a pokračovalo dnes v kavárně. A teď znovu v kanceláři.

Najednou se jí v krku usadila hrouda viny.

Ona ji spolkla. Připomněla si, že on je tím samým člověkem, který seděl v druháku na hodině jazyka během její inspirativní řeči o hledání vášně a mimicky napodoboval všechno, co řekla; ten, který líbal Stacey Prescottovou v hale a řekl Saře, která musela zírat, „Líbí se ti, co vidíš, Langdonová?“ A smál se. Kdo ji jednou políbil – jedinkrát – a nikdy o tom znovu nepromluvil.

A doslova se na ni potom roky díval s odporem a zlostí.

A proč o tom teď vůbec přemýšlí?

Musí si s ním věci ujasnit, pokud spolu mají koexistovat v tom samém městě. Teď už nehodlala couvnout.
„Ne, já jsem jen – přemýšlela, jestli si můžeme promluvit v soukromí?“ řekla.

„Jistě,“ řekl a mávnul rukou směrem ke své kanceláři.

Ona vešla a to, co uviděla, ji překvapilo. Očividně zdědil po náčelníku McGregorovi masivní stůl se sklem, a ten byl pokrytý stohy papírů. Ale daleko za stolem na okenním parapetu byly… rostliny. Filodendron se pnul kolem okenního rámu a dosahoval skoro k polici s knihami. Byly tu palmy a další pokojové rostliny a dokonce i kaktus.

Pod stolem byl modro-černý pruhovaný kobereček a stěny byly vymalované na světle modro. Na stěně u stolu visel rámeček s fotkou, na které stál náčelník McGregor se třemi policejními kolegy a drželi se kolem ramen. V koutě ležel německý ovčák ve svém pelíšku a nastražil uši, jakmile vešla.

„Policejní pes?“ zeptala se.

Přikývnul. „Champ pracuje,“ řekl a zvednul koutky úst.

„To vidím.“ Kývla na psa, který se tetelil blahem. „Můžu ho – pohladit?“ Ten pes jí dloubnul čumákem do dlaně, dokud to neudělala, čímž smetl to rozhodnutí ze stolu.

„Vlastně jako štěně jen tak tak neudělal zkoušky K9,“ řekl Colton. „Teď je to můj pes. Beru ho většinou s sebou na stanici.“

„Ty jsi pěkný kluk,“ řekla Sara a drbala psa za ušima. Pes jí očuchal vlasy a olízl tvář. „A divoký, jak vidím.“ Sedla si na jednu z jednoduše potažených tmavě modrých židlí na druhé straně stolu. „Podívej, přišla jsem něco si ujasnit. Leonore zaslechla, co jsi říkal odpoledne tátovi – o tom, že by se měl trochu víc – přizpůsobit - a já – možná ses pokoušel pomoct, ale…“

Dobře, byla trošku výřečnější, že? Pomyslela na všechny ty roky, kdy se Colton opravdu nikdy nepokusil zkusit jí pomoct. Proč by se o to kruci pokoušel teď, tomu nedokázala přijít na kloub. Ten Colton Walker, kterého vídala poslední dva týdny se zdál jako někdo, s kým se ještě nesetkala.

Zkusila to znovu. „Cením si toho, co se snažíš dělat, ale musím to s tátou zvládnout sama. Pokud to bude vypadat, že v tom potřebuju něčí pomoc, nikdy si nezískám respekt. Navíc jsou Leonore a Glinda přesvědčené, že jsi na mě sladký, a to není jen šílené, ale taky poslední věc, se kterou se chci v ordinaci vypořádávat – nebo ve městě, protože pokud se to roznese, ani jeden z nás nebude mít klid.“

Kdyby byla puberťačka s rovnátky a beďary, neměla by slov. Měla by před ním naprosto svázaný jazyk, zastrašil by ji jeho pěkný vzhled a cokoli, co by vyslovil. Ale teď se bitevní pole mezi nimi vyrovnalo. A Tagg už nebyl uprostřed. Byli to jen oni dva.

Projel jí zvláštní pocit. Že jsou teď oba dva rozdílnými lidmi. Že je to úplně jiná hra, a ona si nebyl jistá jejími pravidly.

On se naklonil trochu víc dopředu. Lampička na stole byla zapnutá, vyzařovala modro-bílé světlo na všechny ty papíry a desítky papírků s poznámkami, nalepených v řadě. Také osvětlovala jeho pěknou tvář – silnou čelist, pětidenní strniště, které se pomalu stávalo vousem. Zíral na ni, zvažoval svou odpověď.

„Jestli to něčemu pomůže, já tě respektuju.“ Odmlčel se, aby ta slova sedla. „Od doby, co jsem náčelníkem, řeším problémy. Prostě to tak dělám. Jen jsem se snažil být nápomocen. Je mi líto, jestli jsem to udělal špatně.“ Zaťukal perem na stole, čímž rozpohyboval svoje svaly na předloktí, což bylo… působivé. Navíc byl opálený. A měl hezké ruce. Taky mívával pěkné vlasy, ale teď byly krátké, což nebylo na škodu. Jako by se spolu s nimi zbavil své marnivosti.

Sara zadržela dech. To bylo všechno? Očekávala… odpor. Hněv. Přinejmenším sarkasmus. Ale omluvu?

Byla úplně mimo.

„Další věc, zrzko, vím, že se chceš pozvednout tátovu ordinaci, aby šlapala efektivně, ale možná by ses prostě měla… trochu uvolnit. Tohle není Columbia. Tady se některé věci měnit nemusí, ale velké změny vyžadují čas, víš, co tím myslím? Jen můj skromný názor.“ Neřekl to tím stylem já-vím-všechno. Ve skutečnosti mu v hlase zněly obavy. Jako příteli. Až na to, že pocity, které teď uvnitř Sary vířily, nebyly přímo kamarádské vibrace.

„Chápu to. Ani Řím nepostavili za den, bla bla.“ Ošila se. Bože, mohla by blábolit ještě víc?

On se znovu opřel na židli. „Když už jsi tady, taky mám něco, na co se tě chci zeptat.“

„Dobře, co je to?“ Vypadal tak klidně.

„Jde o mou sestru. Potřebuje lékařskou prohlídku, než půjde na vysokou.“

To byl jednoduchý požadavek. „Oh, jasně, samozřejmě. Ještě je čas ji objednat.“

On si odkašlal. „Chci se ujistit, že bude znát… všechna fakta. Než odejde do školy.“

„Fakta?“ Konečně jí došlo, oč ji doopravdy žádá. Chtěl po ní, aby Hannah informovala o sexu. „Jo, fakta. Samozřejmě. Jistě, ráda Hannah uvidím. Jen ať si zavolá do ordinace.“

„Skvělé. Díky. Ještě něco, o čem si máme promluvit?“

Vstal a obešel stůl, dokud nebyl blíž, než stopu od ní. I když byl na konci dne trochu neupravený, vypadal ohromně. A – něco, čeho si předtím nevšimla – měl krásné, plné rty. Navíc dobře voněl, lehkou vůní, která jí připomněla dřevo po dešti. Udělala krok dozadu, snažila se uniknout z jeho pole feromonů, ale on se o krok přiblížil, propíchnul ji tím hluboce modrým pohledem. Otevřela pusu, aby promluvila, ale slova jí tam někde uvízla. Projelo jí horko, a srdce jako by se najednou snažilo probít ven z hrudi. „Coltone, já--“

To bylo všechno, co zvládla. Zvedl ústa v lehkém úšklebku. On byl pobavený! Ó Bože, kdo by tušil, že jednoduchá omluva může být tak… vzrušující?

Zatřásla hlavou. Ztěžka polkla a udělala tak velký krok dozadu, že narazila do jedné ze židlí.

Jak si mohla dovolit být z něj tak na rozpacích? Najednou jí došlo, že možná celé jeho dobré chování bylo reakcí na něco jiného – na jeho chování před rokem. Na rozlučce se svobodou. „Podívej, nemusíš mi vynahrazovat--“

Zamračil se. „Co?“

Všechny roky trápení? Které vyústily na té strašné rozlučce, která se tak vymkla kontrole? Možná, že jeho dnešní snaha pomoct byla výsledkem viny.

„Minulost.“

On trochu zúžil oči. „Co s minulostí?“ zeptal se.

„Možná se mi snažíš pomoct, protože se cítíš špatně za to, co se stalo.“

„O čem to mluvíš?“ Vypadal naprosto zmateně.

Ona povzdechla. Stejně by na to došlo. „O té rozlučce se svobodou.“

„Počkej chvilku.“ Odstoupil, skoro jako by byl vyděšený. „Ty si myslíš, že jsem k tobě milý, protože se cítím špatně kvůli té rozlučce se svobodou?“

Sara zvedla ruce na obranu. „Neviním tě z toho, co se stalo. Ale možná se mi to snažíš vynahradit tím, že mi… pomáháš.“

„Myslím, že mě viníš z toho, co se stalo, pokud si myslíš, že se tu snažím něco vynahrazovat.“

„No, věci se očividně vymkly kontrole. A možná se za to cítíš vinen.“ Přejela pohledem k jeho tváři, která vyzařovala hněv.

 „Vinen? Myslíš, že cítím vinu za to, že se Tagg choval jako idiot? Možná by ses ho měla zeptat, co se stalo, místo abys o mě vždycky smýšlela nejhůř.“

Fajn. Až na to, že Tagg, ten bastard, neměl nikdy odvahu vysvětlit své jednání. Prostě tenhle zoufalý, přerušující akt udělal, aby se vyvlíknul z manželství. Jaké jiné vysvětlení vlastně potřebovala? Takže měl Colton technicky pravdu, Tagg byl idiot. Až na to, že Colton teď byl vytočený, a teď už jí taky nic neřekne. A možná byl Tagg pitomec, ale taky se zdálo, že k němu byl Colton pořád loajální.

„Vypadá to, že jsme oba tam, kde jsme byli, náčelníku Walkere.“ Sara se otočila k odchodu, ale Colton ji zadržel.

„Ne, nejsme. Chci, abys to věděla.“ Zhluboka se nadechl, a ona neměla tušení, co dalšího řekne. „Po té rozlučce jsem vzal Tagga domů a uložil ho do postele. Tam jsem ho nechal. Měl jsem s ním zůstat. Ujistit se, že je v pořádku. Ujistit se, že ty jsi v pořádku. A omlouvám se za to. A nikdy jsem nenajal Val. Ona přišla s tím dortem. Netušil jsem to.“

Saře vhrkly slzy do očí, ačkoli nechtěla. Vzal Tagga domů? Uložil ho do postele? A on přesto našel Val. Sara zavřela oči. Tohle už by nemělo bolet, ale ta tvrdá pravda bude vždycky.

„Je mi to líto, Saro.“

„Máš pravdu,“ řekla, „myslela jsem si o tobě to nejhorší. Nemyslela jsem si, že něco bereš vážně. Předpokládala jsem, že jsi tam seděl a sledoval, jak se věci vymykají kontrole.“

„Měl jsem ho zarazit. Přeju si, abych to udělal.“

Ona zatřásla hlavou. „To nebyla rozlučka, na které se stala chyba. On si mě nechtěl vzít. Věděla jsem to. Ale díky, že jsi mi řekl pravdu.“ Zhluboka se nadechla a otřela si oči. „Musím jít, nebo přijdu pozdě na večeři s rodinou.“ Netušila, kolik je hodin; jen věděla, že se odtamtud musí dostat.

„Nech mě tě odvézt domů.“

Ona před jeho dotekem ucukla. „Ne, já – chůze mi udělá dobře, díky.“ Což byl nesmysl, pokud opravdu meškala. Zamířila ke dveřím, a upřímně, nemohla se odtamtud dostat dost rychle.

***

„Jak to jde v práci, zlatíčko?“ zeptala se Rachel, kdy se rodina usadila okolo velkého stolu na terase u Giuseppeho, kde Sařina rodina slavila každou promoci, narozeniny, a rodinné události. Tagg a Sara tu oznamovali své zasnoubení, přesně na té samé terase v krásném dřevěném altánku porostlém vinnou révou. Zasáhla ji skutečnost, že už to, jak se postavil, aby pronesl přípitek a udeřil se hlavou o nízko visící větev, měla být znamením, že jim to nepůjde dobře.

Sara si dala doušek vína. „Jde to skvěle,“ řekla. „Díky za optání.“

Sara se už dávno naučila, že má Rachel říkat, že je všechno v pořádku. Zatímco byla Rachel laskavá, a vždycky spolu vyšly, jejich přátelství se nikdy neprohloubilo. Možná proto, že Rachel prostě nebyla její matka. V době, kdy se její otec znovu oženil, bylo Saře osmnáct, a ona a její sestry se stmelily a společně vychovávaly Rafeho. Naučily se už mámu nepotřebovat.

„Ó, to je skvělé,“ řekla Rachel s jejím obvyklým nadšením. „Tvůj táta je tak nadšený, že tě má v ordinaci.“ A zmínila se Sara o tom, že Rachel měla tendence mluvit za jejího otce?

„Dneska jsme měli celkem dobrý den, že, tati?“ Hravě strčila do svého otce loktem.

Sara se rozhodla si večer maximálně užít. Byla s rodinou (až na Rafeho, který pracoval, a babičku, která měla dvakrát do měsíce noc binga se svými kamarádkami), a byl překrásný večer, vonělo to létem, bylo teplo, terasu lemovaly květiny, převislé z květináčů, a všude se třpytila malá bílá světélka.

Ale bylo to legrační. Opravdu si nedělala starosti kvůli všem problémům v ordinaci, na kterých chtěla pracovat. Místo toho jí v hlavě uvíznul Colton ve své policejní uniformě, jak se sklání a hladí svého psa. Ta tmavě modrá uniforma podtrhovala jeho výrazně modré oči, svaly, které se mu rýsovaly zpod rukávů, i ty od pohledu výkonné ruce.

Drahý Bože, vzal Tagga domů a uložil ho do postele a pořád se cítil vinen za to, že neudělal víc. A ona ho obvinila za to, že to zinscenoval a všechno vyhrotil. Myslela si o něm jen to nejhorší.

Promnula si hruď. Najednou tam cítila něco směšného. Ach, Rachel se na ni divně dívala. Pravděpodobně přemýšlela, proč zírá do prostoru.

„Rachel, jak to jde poslední dobou s obchodem?“ zeptala se Sara. „Jednou si musíme zajít na oběd.“ Pokud byl vůbec na oběd čas. Během poledne bývala ordinace zavalená, a dneska stejně jako většinu dní s otcem oba pracovali i přes polední pauzu.

„Oh, to bych ráda. Obchod si vede skvěle. Ve skutečnosti příští měsíc doplním sekci Životního stylu. Kvůli svému výletu do Itálie a všem těm renesančním starožitnostem, které jsem přivezla.“

„To je opravdu super, Rach,“ řekla její sestra Evie. „Jsem ráda, že si obchod vede dobře.“ Podívala se na Joea. „Jsem moc ráda doma s dětmi, ale občas mi chybí práce.“ Skutečnost, že její umělecký ateliér měl tak vysoké náklady, že si nemohla dovolit chůvu, se změnila v rozhodnutí, že zůstane doma s dětmi, ale Sara věděla, že Evie opravdu chybí její hrnčířský kruh.

Joe chytil svou ženu za ruku. „Přemýšlel jsem, že bychom možná mohli udělat malé studio z garáže.“

„Vypalovací pec je drahá,“ řekla.

„Měla bys to udělat, Evie,“ řekla Sara. „Jsi tak talentovaná. Plus by to bylo dobrá úleva od stresu.“ Evie vložila vše, co měla, do snahy být skvělou matkou, a Sara věděla, že miluje být doma s dětmi. Ale také opravdu milovala být umělkyní.

„Právě teď jsem docela zaneprázdněná dětmi, ale… možná.“ Usmála se na svého muže a mrkla na něj. Ach. Ti dva byli vždycky dokonalý pár.

Což jí připomnělo. „Nezapomeň, že příští víkend čtvrtého července hlídám,“ řekla Sara.

„Oh, děkuji,“ řekla Evie. „Děti už jsou natěšené na ohňostroj.“

„To já taky.“

„OK, jen abys věděla, Michael si někdy cvrnkne do kalhot, když je nadšený, takže žádný stres.“

„Chápu,“ řekla. Teď, když byla zpátky doma, opravdu se těšila, že bude moct strávit víc času se svou neteří a synovcem. Nemohla se dočkat, až je bude rozmazlovat.

Přesně v tu chvíli dorazila Gabby s Malcolmem, který vypadal, jako by vystoupil z obálky nějaké romantické knihy o miliardáři. Sara se zdvořile usmála a pozdravila je. Pro Gabby bylo očividně důležité setkat se s rodinou, takže Sara sestře dlužila snahu a otevřenou mysl.

„Všichni si na Malcolma pamatujete, že?“ řekla Gabby. „Je partnerem v investiční skupině.“

Nebylo náhodou, že Gabby střelila pohledem k otci. To, že byl Malcolm manažer investičního fondu, určitě stisklo několik schvalovacích tlačítek v otcově hlavě. Vypadalo to, že Sara nebyla jediná, která se dožadovala otcova schválení.

„Pověz nám, synu, jaký druh fondů řídíš?“ zeptal se její otec, kdy se zvedl a naklonil se přes stůl, aby podal Malcolmovi ruku.

„Jen ty lukrativní, pane,“ řekl Malcolm, ulíznul si vlasy v gestu ukázkové domýšlivosti. „Pracuju v centru pro Wernora a Vescotta. Vedeme si celkem slušně. Tak si můžete být jistý, že si Gabriela může žít život, na který je zvyklá.“

Sara si dala další doušek vína. Co to mělo kruci znamenat? Její sestra měla sama skvělý příjem. Navíc chodila ven v teplákovce a žabkách. Nebyla „zvyklá“ na život v blahobytu nebo na množství volného času. Sara toho o Malcolmovi za ten rok, co se s ním Gabby rozešla, hodně zapomněla, ale začínala si vzpomínat, proč ho neměla ráda.

Po tom, co číšník donesl další víno a každému dolil skleničku, si Gabby odkašlala. „Naše pití je konečně tady, tak vám chci říct samé dobré zprávy.“ Odmlčela se. „Budeme se brát.“

Saře zaskočilo víno, které okamžitě vyprskla na svůj zbrusu nový overal. Ve spěchu namočila do vody ubrousek, aby se pokusila odstranit flek, když se u stolu začaly ozývat výkřiky.

Gabby to během jejich rozhovoru Saře ani nenaznačila, což rozlilo novou vlnu viny. Možná byla Sara tolik zabraná do svých vlastních problémů, že poslední dobou opravdu neposlouchala.

„Jak dlouho spolu chodíte? Zeptal se její otec a mračil se. Rachel mu jemně položila svou ruku na jeho.

„Dali jsme se znovu dohromady před šesti týdny, tati,“ řekla Gabby. „Ale stejně tak dlouho jsi znal naši mámu, ne?“ Rozzářila se na Malcolma. „Hned jsme věděli, že je to láska.“

Malcolm se na ni rozzářil také, což bylo tak trochu ujišťující. Měl vzezření Itala, opálený a svalnatý, s vlasy tak hustými, že mohl konkurovat Johnu Stamosovi. Jeho na míru ušitý oblek objímal jeho muskulaturu jako plavky, a jeho velmi pěkný sestřih ho pravděpodobně stál víc, než jejich večeře. Sara by pochopila chtíč, možná. Ale láska?

Snažila se porovnat tohoto Malcolma s mužem, kterého si matně pamatovala z Gabbyiných vysokoškolských let. Ten starý Malcolm nosil proužkované kalhoty a mnohobarevná trička se zvednutým límečkem. Tento Malcolm byl oblečený lépe, ale pořád vykazoval známky toho, že se až příliš snaží chlubit se svým bohatstvím a postavením. Ale počkejte – právě v tu chvíli vzal Gabby za ruku a začal jí zamilovaně zírat do očí, než se otočil k jejich otci a Rachel. Pokud se Sara nepletla, měl v očích slzy. „Miluju vaši dceru, pane a paní Langdonovi. Víc, než cokoli.“ Gabby se rozkošně začervenala.

„No,“ řekl jejich otec uvážlivě, „gratuluju.“ Otočil se k Malcolmovi a řekl, „Pokud tě moje dcera miluje, já budu taky. Vítej do rodiny.“

Když všichni objímali a gratulovali šťastnému párečku, Sara si pomyslela, že bylo dobře, že tu Rafe nebyl. On by nebyl tak vstřícný, minimálně odměřený, jako jejich otec. Ale nemohla si pomoct a myslela si, že měl otec pravdu. Dlužili Gabby, aby mu dali šanci.

„Tak jim ukaž svůj prsten, zlato,“ řekl Malcolm, zvednul Gabbynu ruku, kterou lehce skrývala pod stolem. Na jejím prsteníčku se třpytil diamant velikosti malé sněhové koule. Gabby nikdy nechtěla sněhovou kouli. Chtěla jen něco neobvyklého, unikátního. Možná něco klasického. Ale tak obrovsky lesklého? Sara to nechápala.

Pak si sama vynadala. Možná že je jen hořká a závistivá, protože její vlastní plány ztroskotaly. Nikdy na svou sestru nežárlila, ale možná to, že je zpátky doma, rozjitřilo všechny její protichůdné pocity – a povězme si to na rovinu, osamělost. Mohla to udělat lépe. Být víc pozitivní. Kvůli Gabby. I tak nemohla setřást ten pocit, který se jí držel.

„Koupil jsem ho u Tiffanyho,“ řekl Malcolm. V případě, že by měli pochybnosti, že to nebylo to nejlepší.

Zatímco všichni óchali a áchali nad prstenem, Malcolmovi zavibroval mobil. „Omluvte mě, Musím přeparkovat svou Teslu. Hned budu zpátky.“

Jakmile odešel, Evie, která nikdy nemlčela, se ozvala. „Gabby, šest týdnů? To není moc času.“

„Není to tak, že bychom se teprve potkali,“ kontrovala Gabby. „Opravdu, Evie, nemůžeš být pro jednou šťastná za mě?“

„My jsme za tebe rády, Gabs,“ řekla rychle Sara. „Jen nechceme, abys do něčeho spěchala, víš?“

„Já nespěchám. Miluju Malcolma. A jsem dost stará na to, abych to věděla. Přeju si, abyste mi vy všichni věřili.“ Není dokonalý, ale možná je tak blízko, kam jsem ochotná zajít. V hlavě se jí ozvala Gabbyina slova z podkroví. Zkroutil se jí žaludek.

„To děláme,“ řekla Rachel, vždycky ta, která usmiřovala. „Teď chceme slyšet všechno o žádosti o ruku, že, holky?“

Malcolm se vrátil, a vyprávěl o své žádosti o ruku na vrcholu Empire State Building se smyčcovým kvartetem. „Protože Gabby miluje Samotáře v Seattlu,“ řekl Malcolm.

To bylo dost duchaplné. Možná se opravdu změnil. Možná její sestru miloval. Ta myšlenka, a fakt, že každý v restauraci se zdál být v páru u svíčkami osvětlených stolů v překrásném letním večeru, nutil Saru cítit se trochu smutně. V hlavě se jí zformoval obrázek Coltona v takový večer, jak sedí naproti ní u stolu osvětleném svíčkami. Směje se, ležérně ji vezme za ruku a pomalu si ji přisune ke rtům, kde umístí malé polibky, sliby věcí příštích, zatímco by vypadal hříšně sexy.

Počkat, co to dělala? Jak mohla udělat skok od znepokojujícího a hrozného k přijatelnému muži, a pak najednou k tomuhle? Revolver nepraktikoval večeře při svíčkách nebo monogamii. Možná to byl správný chlap, ale nebyl to materiál na přítele, jak to poznamenal i její vlastní otec.

Když dojedli hlavní chod, zamířila Sara na toaletu. Pod zářivými fluorescenčními světly vypadal ten flek na předku jejího zbrusu nového overalu ohyzdně, jako by se polila celou lahví pinot noir místo malého doušku. V kabince si musela rozepnout zips vzadu a další na boku a setřepat ze sebe celý overal. Obvykle nenosila tak komplikované oblečení, ale ten overal měl háčkovaný výstřih a byl letní a pěkný.

Cítila se trochu smutně, ale nebyla si jistá, proč. Byla za Gabby šťastná… ale taky měla obavy. Žárlila? Určitě ne na Teslu. Nebo na prsten… no, když o tom znovu přemýšlela, tak sněhová koule nebyla nakonec zas tak špatná.

Ale pořád přemýšlela nad svou vlastní situací. Vybrala si nemoudře, a podívejte, kde byla teď, zpátky ve městě, kde znal každý každého, a kde nebyl na míle daleko žádný vhodný muž. Až na Coltona, ale ten se nepočítal.

S tím vstala a znovu se nasoukala zpátky do overalu, pak prostrčila ruce rukávy. Zadní zips šel zapnout dobře, ale ten na boku se zasekl napůl cesty. Škubala a tahala marně. Vyšla z kabinky a vešla do hlavní části toalety, kde bylo více světla a snažila se zipem potáhnout dolů a pak zpátky nahoru. Bez úspěchu.

Klimatizaci zůstal vystavený pěkný kousek bledé kůže nad levým bokem a – strašidelné – skoro jako babičkovské kalhotky. Proč dneska měla pohodlné prádlo? Na druhou stranu, možná by měla být vděčná, že měla extra materiál, který zakrýval její vystavenou kůži.

Otevřely se dveře kabinky. „Ach, ahoj, Saro,“ dolehl k ní hlas za zády.

Sara přestala bojovat se zipem a otočila se. Tam byla nápadně krásná, se rty namalovanými na rudo, Valerie Blakeová, alias Dívka z dortu. Taggova přítelkyně. Měla vzdušné černé maxišaty bez rukávů a černé sandály s kamínky. Neměla v pase žádný špek, ve kterém by se jí zasekl zip, kdepak.

Sara zatáhla za zip tak silně, až uslyšela trhání. Ó Bože. Jeden pohled dolů jí prozradil, že se látka a zip od sebe oddělily. Tohle byl třetí úder pro ubohý overal. Zakryla si zející díru rukou. „Valerie! Ahoj. Jak se máš?“

Upřímně jí bylo jedno, jak se Valerie má. Jen nechtěla, aby ji tak viděl Tagg. Byla si jistá, že je tam někde venku, vypadá dobře jako obvykle, zatímco ona se doslova rozpadla ve švech.

Proč si vždycky vzpomněla na opravdu špatné vtipy v nejhorší možnou dobu?

„Oh, mám se skvěle. Právě jsme se s Taggem vrátili z Řecka.“ Val se usmála oslnivě bílým úsměvem a odhodila dozadu své dlouhé, hedvábné vlasy. „To můžeš pravděpodobně poznat z mého opálení.“

Vypadala úžasně. Ve skutečnosti vypadala jako řecká bohyně, když na sobě měla ty krásné černé šaty s korálky, které se leskly od shora až dolů. Měla na očích nějaký druh kouřového líčení, a v uších kruhy, a hluboký výstřih, který ukazoval dokonalé kozy. Byla žhavá, byla sexy, a Tagg ji miloval.

A ta myšlenka vehnala Saře slzy do očí.

„Tagg a já jsme tak šťastní,“ řekla Val. „Jako by to tak mělo být. Chtěla jsem, ať to víš – že to mezi námi není jen románek. Je to navždy.“

Sara se donutila k úsměvu, ale slova se jí asi zasekla o tu náhlou hroudu, která jí vězela v krku. Navždy. S Taggem, jejím přítelem, se kterým byla plus minus deset let, o kterém si Sara myslela, že ho zná skrz na skrz. Pravá láska, kterou podnítil pád obličeje do dortu, zatímco ona byla doma a ničeho si nevšimla, pečlivě si ukládala své svatební šaty a snila o budoucnosti. Možná měl Colton pravdu. Možná potřebovala začít vinit toho, kdo za to mohl. „Tagg je – tady?“ Prosím, Bože, řekni ne. Prosím prosím prosím. Ne dnes večer. Ne, když přetékala z oblečení a vypadala jako smutný opilec na tahu.

„Za chvilku se tady setkáme. Najdeme tě, ano?“ Val se vydala ke dveřím, zatímco se Sara smála svým zamrzlým úsměvem, aby se kryla. „Jsem si jistá, že tě rád pozdraví.“ Tahle žena neměla tušení, že by mohla být Sara možná ovlivněná skutečností, že jí Valerie ukradla snoubence? Opravdu věřila, že se mohou navštěvovat jako civilizovaní lidé, když Tagga neviděla ani s ním nemluvila od loňského léta?

Sara vyvrávorala z toalety, jako by měla problém s kyčlí, protože si na ní nechávala připlácnuté obě ruce. Konečně to zvládla až k jejich stolu. „Rodinko, mám vás moc ráda, ale začíná mi migréna a já se budu muset rozloučit.“ Políbila Gabby, objala budoucího švagra, trapně jednou paží, a všem ostatním poslala vzdušný polibek.

„Saro, co se děje?“ zeptala se Rachel, dohnala ji u dveří.

Rachel vypadala tak starostlivě, že se Sara rozhodla říct jí pravdu. „Na toaletách jsem narazila na Val. Zasekl se mi zip a když jsem se ho snažila rozhýbat, roztrhl se.“ Ukázala Rachel kousek kůže, stejně jako babičkovské kalhotky. „A Tagg je někde tady a já na něj opravdu nechci narazit takhle.“

„Co kdybych tě odvezla domů?“ nabídla. „Měla jsi dlouhý den.“

„Rachel, potřebují tě u večeře. Cítím se hrozně, že odcházím, ale… Bože, Rachel, co si Gabby myslela? Nebo jsem jen trochu hořká stará ženská, která žárlí na štěstí vlastní sestry?“

Rachel potřásla hlavou. „Myslím si, že jsi spíš správná sestra s opodstatněnou obavou. Ale Gabby už od vysoké dospěla. Můžeme jim dát šanci, kvůli ní.“

„Správně.“ Sara přemýšlela o tátově filozofii o lidech, kterou vypozoroval z většiny městské populace dospělých, když chodili do jeho ordinace. Osobnost byla část toho, kým jste, a většina lidé se čase příliš neměnila. Možná je to fatalistické, jak by řekl Rafe, ale pravdu? Nebyla si jistá.

Sara políbila Rachel na rozloučenou a šourala se k autu. Měla toho dneska dost. Nemohla se dočkat, až se dostane domů, půjde do postele a udělá tomu přítrž.