TTWY - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Byly chvíle, kdy nemít své vlastní místečko bylo dost špatné. Jako teď například, když seděla Sara strnule na babiččině staré pohovce, a Rocket ležel vedle jejího boku. Gabby, Rachel, její otec, a babička se měli každou chvíli vrátit z centra pro seniory. Nechtěla nikoho vidět. Jen chtěla sledovat Zápisník jedné lásky a šíleně brečet.

Každých deset vteřin kontrolovala svůj mobil, ale od Coltona tam nebyla žádná zpráva s omluvou, že se choval jako blb a nemůže si bez ní představit život. Kruci.

Prohrabávala se kredencem a hledala babiččinu vánoční lahev whisky Crown Royal, když vešla Gabby. „Babička vyhrála omáčkovou soutěž a Rachel s tátou ji vzali slavit na zmrzlinu. A já jsem se stavila v obchodě s alkoholem, protože mi táta řekl, že je Tagg zpátky a dělá problémy--“ Gabby se na Saru pořádně podívala. „Ježíši, vypadáš hrozně.“

„Colton se se mnou rozešel,“ řekla a hlas se jí zlomil. Vzdala hledání whisky a zamířila k mrazáku. Přes mlhu slz viděla několik věcí zabalených v tenké fólii a s nálepkou s daty. Rychlé přečtení ukázalo balíčky označené 2013 a 2014. Žádná zmrzlina. Zavřela dvířka.

„Říkala jsi obchod s alkoholem?“

Gabby zvedla hnědý balíček. Saře bylo jedno, co je uvnitř. Vzala si ho.

„Oh, Saro. Možná jen potřebuje čas--“

„Nezavolal mi, aby se usmířil.“ Gabby jí vzala telefon z ruky a položila ho na kuchyňský stůl. „Neudělá to, Gabs. Rozešel se se mnou. Hotovo. Finito. Konec.“

„Co se stalo?“

Vzala si ten balíček do Gabby a vytáhla z něj lahev vína. „Když ti to řeknu, budu tě muset zabít.“

„O čem to mluvíš?“

„Měla jsem v ordinaci na jeho popud Hannah a… a opravdu o tom nemůžu mluvit, ale je na mě naštvaný.“

„Mluvila jsi s ní o sexu?“

Přikývla. „A o jiných věcech.“

„Tak to ti měl poděkovat.“

„No, je naštvaný.“ Přejela si chladným dnem vinné lahve po čele. „Opravdu naštvaný. A pak tu byl Tagg, choval se jako idiot, a jen se to ještě víc nabalilo. A pak Colton řekl, že to chce ukončit. Řekl, že jsme příliš odlišní. Prostě jen tak.“

„Měla jsi večeři?“

Saře najednou vhrkly slzy do očí. „Nechci večeři, Gabby. Chci Coltona.“

Gabby ji doprovodila k babiččině stolu a odtáhla židli. Když se Sara podívala ven velkým oknem, viděla ten starý dub, pevný a jistý, ale nějak jí to neposkytovalo obvyklý klid.

„Posaď se,“ řekla Gabby. „Udělám ti něco k jídlu, ano?“

Byli zvyklí se jeden o druhého starat po tom, co jejich matka zemřela, záleželo jim na pohodlí a spokojenosti druhého. Gabbyina starostlivost byla známá a vítaná.

Gabby otevřela víno a každé nalila sklenici do jednoho z mnoha plastových pohárků ve všech barvách duhy, kterých byl babiččin kredenc plný.

Sestra jí podala pohárek, a Sara si ho vděčně vzala. Gabby právě začala rozbíjet vajíčka do misky, když venku zaslechly přibližující se hlasy.

„Ach, už jsou doma,“ řekla Gabby.

„Nic neříkej.“ Otřela si Sara oči a vysmrkala se.

Dveře se otevřely a babička, její otec a Rachel vešli dovnitř. Babička svírala u hrudi starý železný hrnec s modro-bílým víkem.

„Vyhrála jsem cenu v soutěži,“ řekla.

„Nejlepší masové kuličky na této straně Mississippi,“ řekl její otec a objal babičku.

„A bylo tam víc než deset účastníků,“ řekla Rachel, ve svých džínách a černé halence bez rukávů vypadala elegantně.

„Oh, babi, to je úžasné,“ řekla Sara, snažila se, aby zněla nadšeně. Rachel, která vždy uměla věci vytušit, se na ni zvláštně podívala, ale dál se usmívala.

„Dostala jsem dárkový poukaz k Giuseppemu. Takže tam příště můžeme všichni zajít.“ Babička se podívala na Gabby, která rozklepávala vajíčka. „Pro koho jsou?“

„Pro Saru. Cítila se trochu pod psa a ještě nevečeřela.“

Babička ji odstrčila a převzala vaření tak, jako to dělávala vždycky. „Běž, běž, posaď se. Saro, chceš do své omelety žampiony?“

„Cokoli, babi,“ řekla Sara. Nechtěl nic jiného než Coltona. Toho velkého tvrdohlavého osla.

„Proč se cítíš pod psa?“ zeptala se Rachel a zúžila oči.

„Colton a já jsme se rozešli.“ Tak, a řekla to. Taky by to měli vědět.

„Zatracený Taggart,“ řekl její otec. „Myslí si, že se může vrátit domů s ocasem mezi nohama a dělat potíže. Nevrátíš se k němu zpátky, že ne?“

„Ne. Samozřejmě, že ne.“

„Ach, zlatíčko,“ řekla Rachel. „Je mi to tak líto.“

„Colton žárlí,“ řekl její otec. „Tím to bude. Samozřejmě moc neuvítal, že se dnes Tagg ukázal v ordinaci.“

„Netuším, proč se cítil ohrožený. Už Tagga nemiluju. Nechci ho. Miluju Coltona.“

„Řekla jsi mu to?“ zeptala se Rachel.

„Snažila jsem se, ale on byl příliš zaměstnaný svým hněvem na mě, protože jsem prohlídla jeho sestru, než aby poslouchal.“

„O té návštěvě vím,“ řekl její otec a trochu se zamračil. „Volali mi z lékárny kvůli receptu.“

Přikývla. Myslela si, že její táta pochopí složitost toho, že prohlédla Hannu v ordinaci, i když teď o tom před ostatníma opravdu nemohla mluvit.

On ji poplácal po koleni, jako by jí zase bylo dvanáct. Políbil ji na čelo. „Vydrž, zlato.“

Pokusila se usmát. „Díky, tati.“

Rachel ji objala. „Je mi to líto, zlatíčko.“

Stiskla Rachel ruku. „Díky, Rach.“

Po tom, co její otec a Rachel odešli, naservírovala babička dokonalou žampionovo-cibulovou omeletu, a udělala jednu také Gabby, ale Sara sotva dokázala spolknout sousto. Pak seděly všechny na gauči, babička uprostřed, přikrytá svým oblíbeným háčkovaným přehozem, a přepnuli to na seriál Přátelé, který babička milovala.

Babička dala Saře ruku kolem ramen a Sara se o ni opřela. Voněla jako dětský zásyp a špagetová omáčka, vlastně to nebyla špatná kombinace.

„Babi, kde jsou deníky naší mámy?“ zeptala se Gabby během reklamy. Ptávala se každou chvíli. Nikdy nevíš, kdy se babičce znovu spustí paměť, říkala. „Prohledaly jsme všechny krabice v podkroví.“

„Ve skříni v mé ložnici,“ řekla babička. „Chcete masovou kuličku?“

Gabby vstala a za pár minut se vrátila z místnost s krabicí.

Sara viděla na Gabbyině tváři nadšený výraz a odhodila přikrývku. „Ó můj Bože.“

„Co je to?“ zeptala se babička.

„To je krabice s máminými věcmi. Našla jsem je přesně tam, kde říkala, že jsou.“

Gabby postavila krabici a klekla si na zem, aby ji mohla prohrabat. Byla plná svazky papírů vytisknutých na počítačové tiskárně a sešitých dohromady.

„Tohle nejsou deníky,“ řekla Gabby nadšeně. „Tohle jsou příběhy. Napsané.“

„Ach, vaše máma vždycky psala příběhy, od doby, co byla ve třetí třídě,“ řekla babička.

Gabby vytáhla jeden tlustý svazek. „Jaký druh příběhů psala, babi?“

„No, nejčastěji dobrodružství se zvířátky. Dětské věci. Vždycky měla úžasnou představivost. Přestala psát po tom, co se vdala, ale po tom, co se narodil Rafe, se k tomu vrátila. Měla i literární skupinu. Myslím, že možná psala nějakou romantickou novelu. Víte, jako tu o holce, která se zamilovala do kněze.“

„Dobrý Bože, máma napsala Ptáky v trní?“ řekla Sara. „Možná to nebudeš chtít číst. Možná tam budou milostné scény.“ Udělala na Gabby obličej.

Gabby byla naprosto uchvácená, listovala mezi svazky a zápisníky. „Babičko, můžu si je nechat? Saro, nevadí ti to, že ne?“

„Ale nech si je,“ řekla Sara. Byla ráda, že je Gabby šťastná. Nadšená z něčeho jiného než z Malcolma.

„No, tohle bylo příjemné překvapení,“ řekla babička.

„Já vím!“ řekla Gabby a křenila se.

Bez ohledu na svou bolest byla Sara šťastná za svou sestru. Dala jí ruku na rameno. „Vždycky jsi ráda psala. Možná ti to dá nějakou inspiraci.“ Teď ještě aby měla Gabby inspiraci ukončit to s tím idiotem Malcolmem. Ale Sara nechtěla nic pokazit tím, že by to řekla.

„Jak znám mámu, určitě mě to inspiruje. Ani nemusím číst, co napsala, ačkoli to udělám. Každé slovo.“

Gabby povytahovala všechny papíry, dokud nebyly všude kolem ní na kopkách. Pak si přitáhla krabici k sobě a sáhla na dno. „Ó můj Bože, Saro.“

„Co je to?“

Vytáhla ven malou obdélníkovou krabičku zabalenou v růžovo-zeleném papíru se stříbrnou mašlí.

Pod mašlí byl štítek.

Gabby si vyměnila se Sarou pohled. Sara věděl, že Gabby myslí na to samé jako ona.

Její dlouho ztracený dárek z před mnoha let. Někde hluboko uvnitř to věděla. Ještě lepší bylo, že měla zítra narozeniny. Znovu jí do očí vhrkly slzy.

Ach, kruci. Jestli už dneska nebrečela dost.

Gabby jí to podala. Taky začínala slzet.

„Otevři to, zlatíčko,“ řekla babička.

Sara vzala do ruky štítek. Bylo na něm napsáno její jméno máminým krásným rukopisem, s obvyklými kudrlinkami, které používala při zvláštních příležitostech.

„Lepší pozdě než nikdy,“ řekla babička, vždycky ta praktická žena.

Sara zkoumala ten dokonale zabalený balíček, který měla dostat ve třinácti letech. Nikdy nedokázala rozbalovat dárky opatrně, ale nad tímhle váhala.

„Pospěš si, nemůžu se dočkat!“ řekla Gabby.

Sara se trochu usmála. Kdyby tu Evie byla, Sara by počkala, dokud by tu nebyla celá rodina, ale neexistovalo, že by to teď udělala. Strčila prst pod spoj, aby začala odbalovat papír, ale sama sebe zastavila. Tenhle balíček se zdál skoro jako muzejní kousek, kterého by se neměla dotýkat. A samozřejmě ho ničit.

Opatrně zatáhla za stuhu, aby neroztrhla papír. Skoro okamžitě mohla říct, že tam byla kniha.

Zamlžil se jí zrak. Pak bez rozmyšlení odbalila zbytek papíru. Její máma by nechtěla, aby s tou věcí zacházela jako s muzejním kouskem.

Byla to kopie Pýchy a předsudku. Sběratelský kousek, ten druh s pokrčenými rohy. Speciální vydání, které mělo na jedné straně originální text a na druhé poznámky, které vysvětlovaly všechny věci.

Její máma věděla, kolik pro ni bude ta kniha znamenat. Koupila jí vydání, které jí dovolovalo poznat každý malý detail. Dokonalý dárek.

„Otevři to,“ řekla Gabby.

Sara ztuhla s rukou na obale. Věděla, co najde, až to otevře. Každá kniha, kterou jim matka dala, byla na začátku s jejím věnováním.

„Moje sladká holčičko,“ říkalo věnování. „Vítej ve svých teenagerských letech! V úžasné, děsivé době. Jen upozorňuju, že se budeš muset nejdřív vypořádat s Wickhamem nebo dvěma, než přijde Darcy. Přeju ti, abys poznala ten rozdíl. Navždy s láskou, máma.“

Ach, mami. Slzy jí tekly proudem, nejen kvůli tomu krásnému dárku, ale také proto, že mámina zpráva se zdála tajemným způsobem dokonale přesná. Chtěla na svou mámu zavolat, že ona ten rozdíl poznala! Trvalo jí to přes deset let, ale můj Bože, ona to věděla. Škoda, že když na to konečně přišla, Darcy vzal roha.

„Colton je tvůj Darcy,“ řekla Gabby.

„Ty jsi taková romantička,“ řekla Sara a protočila oči.

„Má tě rád už dlouho, Saro,“ řekla babička.

„Ty myslíš Tagga, babi,“ řekla Gabby jemně. „My tu mluvíme o Coltonovi.“

„Mám Coltona moc ráda,“ řekla babička s povzdechem. „Je to tak hodný kluk.“

Sara cítila, že se zase blíží slzy. On byl hodný kluk. Staral se o její babičku, o jeho vlastní a o každého ve městě. Zastal se jí před otcem a ukázal se na rodinné večeři a se všemi šílenostmi se vypořádal opravdu dobře. Myslela na to, jak opatrně jí sundával brýle, položil je na noční stolek a políbil ji. Jo, miloval ji proto, kým byla. Nebo minimálně si myslela, že je zamilovaný.

A ona ho milovala způsobem, jakým nikdy Tagga nemilovala. Tagg jí dal potvrzení, že být chytrý je v pořádku. Byl pro ni druhem štítu, za který se schovávala během těch let, kdy se sebou nebyla dost spokojená. Ale nebyl to on. Ne ten pravý.

Ne, ten pravý se od začátku nemohl víc plést. Přešla od jeho nenávidění k lásce. Jaká tenká hranice mezi tím byla, mezi láskou a nenávistí.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Gabby, protože Saře celkem jistě znovu slzely oči.

„Gabby,“ řekla Sara, otřela si oči a nahnula se ke Gabby, aby věděla, že to, co se chystá říct, je důležité. Roztřeseně pronesla. „Neber si muže, který s tebou nejedná jako bys byla zatraceně nejlepší věc, co se mu kdy stala. Protože z toho všeho jsem se naučila jednu věc, a to, že Tagg mě mohl vždycky brát nebo mě nechat. Ale s Coltonem, myslím… No. Očividně jsem na všechno nepřišla, ale…“

„Já to chápu,“ řekla Gabby a zvedla ruce. „Chápu, co říkáš.“

„Neber si muže, který se na tebe nedívá jako na čokoládovou zmrzlinu,“ řekla z ničeho nic babička.

„Čokoládová zmrzlina,“ řekla Sara a přes slzy se zasmála.

„Dokonalé,“ řekla Gabby se smíchem.

„Přeju si, abych kousek měla,“ řekla babička.

Gabby vstal z podlahy a obešla kupu papírů. „Pro nějakou zaběhnu.“

„Vezmi dvoulitrové balení,“ zavolala za ní Sara.

„A pospěš zpátky, abychom stihli další epizodu Přátel,“ řekla babička.

Sara se opřela o gauč a propletla si ruce s babičkou. Možná babička ne vždycky chápe správně fakta, ale pořád je velmi, velmi moudrá.

***

„Hej, cukříku.“ Policejní vysílačka na Coltonově stole se rozezněla a s trhnutím ho probudila. „Jedu tam.“

Colton se napřímil. Krk měl ztuhlý, záda ho bolela a necítil levou nohu. Champovy známky zacinkaly, když se taky probudil. Dveřmi k němu doléhala vůně kávy na stanici, silné a trochu spálené. Promnul si krk a snažil se předstírat, že nestrávil celou noc u svého stolu.

Carmen vešla, držela v jedné ruce šálek kávy a v druhé krabičku čokolády. Měla na sobě zářivou oranžovou halenku bez rukávů, kalhoty se vzorem žlutých ananasů, a růžové boty. Při pohledu na ni bylo těžké nebýt zcela probuzen.

„Carmen, co tu děláš? Myslel jsem, že dnes děláš na dispečinku v šerifově kanceláři.“

„Zaprvé, tohle přinesla Maggie Nelsonová, aby ti poděkovala za nedávnou záchranu Dolly.“ Zamávala mu tím pod nosem. „Mimochodem, je to výborné. Zadruhé, odskočila jsem si, abych řekla osobně tvé krásné tvářičce, že se Sarou děláš obrovskou chybu a aby sis vytáhnul hlavu ze zadku.“

„Jak víš o mém osobním životě?“

„Taggova matka všem u sochy anděla řekla, co se stalo. Očividně se snaží dotlačit svého syna k tomu, aby se dal se Sarou znovu dohromady.“

Povzdechl si. „Díky, Carmen. Teď už můžeš jít do práce.“

„Ty jsi v tomhle oblečení spal? Vypadáš hrozně.“

Zamračil se na ni. Nejlíp, jak teď mohl. Možná pokud nebude moc mluvit, půjde pryč.

To bylo zbožné přání, protože ona si sedla do jedné ze židlí před jeho stolem. „Sledovala jsem, jak vyrůstáš z domýšlivého děcka, které bylo na všechny protivné, v příjemného muže, který dohlíží na všechny obyvatele v tomhle městě. Držíš hlavu zpříma, náčelníku.“ Hlas se jí trochu zlomil. Empaticky na něj zakývala prstem, její fialový lak se zaleskl. „Nenech si zasahovat do života nikoho, kdo nemá polovinu morální zásadovosti jako ty. I kdyby měl několik titulů.“

„A lepší auto,“ řekl Evan z vedlejší místnosti.

Colton se přejel rukou po vlasech. „Odkdy jsou tady všichni z rubriky Drahá Abby?“ Pořád ale cítil na hrudi malé teplé pnutí.

Ve dveřích se objevil Evan. „Hej, někdo tě přišel navštívit, náčelníku.“ Snížil hlas. „Je to ten kluk, kterém jsi dal tu malířskou práci.“

Carmen se naklonila, chytila Coltona za bradu a zatřásla jím. „Přemýšlej o tom, co jsem ti řekla. Sara je příliš dobrá na to, abys ji nechal jít.“

„Díky, mami,“ řekl, když zamířila ze dveří. Dělal si legraci jen napůl. „Hej, Carmen,“ zavolal na ni.

„Ano?“ zeptala se, když se otočila.

„Vážně, díky. Já… cením si tvého zájmu.“

Zakřenila se. „Není problém, šéfe.“ Poslala mu vzdušný polibek, než odešla a poplácala Aidena po rameně, když kolem něj prošla dveřmi.

Colton si zvládnul dát doušek kávy, než chlapci pokynul, aby si sednul.

„Takže, Aidene,“ řekl, opřel se dozadu ve své židli a spojil špičky prstů. Kde začít? Ta výmalba vypadá otřesně. A teď se kruci kliď od mé sestry.

Aiden si sundal z hlavy baseballovou kšiltovku a držel si ji na hrudi. Vypadal kajícně a pokorně – a nervózně. Ale Colton mu na to tak snadno neskočil.

Jakmile si chlapec sednul do židle, řekl Colton, „Podívej, Aidene, jsem rád, že jsi tady. Vyjasněme si několik věcí.“ Hodlal mít v této věci navrch. Postavit se problému čelem. Ujasnit si, kde stojí v ohledu k Hannah. Což bylo to, že ho opravdu nechtěl nikde poblíž, ale nemohl je zastavit. Ale mohl Aidena vyděsit k smrti. To možná pomůže. Přinejmenším se pak bude cítit lépe.

Najednou Colton pocítil pálení v hrudi. Pálení žáhy. Spolknul ho spolu s hltem kávy, pravděpodobně ne nejlepšího léku.

„Než začnete, náčelníku, chci říct, že jsem vděčný za to, co jste pro mě udělal,“ řekl Aiden. „A přišel jsem vám ukázat tohle.“

Colton přemýšlel, jestli je ten kluk vlezdoprdelka. Aiden byl dost bystrý, aby věděl, že má problém a dost chytrý, aby se z něj dostal. Colton možná dříve ten den zkoušel to samé. Jeden pohled do Aidenových očí, když mu podával dlouhou obálku, ukázal Coltonovi opak. Kluk vypadal nedočkavě. Hrdě. Taky se nervózně narovnal v židli. Co to má být?

Colton vytáhl oficiálně vypadající kousek papíru. Dal si chvilku, aby ho prolétl očima. Byl to dopis o přijetí do elektrikářského programu na místní technické koleji.

No, to se podívejme. Ten kluk to dokázal. Přihlásil se a vzali ho. A vypadal zatraceně hrdě.

„Začínám na podzim,“ řekl Aiden. Bez ohledu na jeho drsný vzhled prakticky zářil.

Colton se narovnal. Kluk se široce křenil. Colton si nemohl pomoct a začal se křenit taky.

„Gratuluju,“ řekl Colton. „Páni. Chci říct, to je skvělé.“

„Za to všechno dlužím vám, náčelníku.“

„To byly tvoje známky, Aidene. Ty sám jsi toho dosáhl.“

„Když jsem byl na pohovoru, ten chlápek mi řekl, že jste se za mě osobně přimluvil. Nikdy nezapomenu, že jste mi pomohl.“

Ach, Ježíši. Tohle ho zabíjelo. Ten kluk to myslel vážně.

Vstal. „Podívejte, Hannah mi říkala, že jste kvůli nám rozladěný. Neřekl jsem vám o nás, protože jsem věděl, že byste to neschválil. Chci, abyste věděl, že jsem ji nikdy neranil, ani nezneužil. Já- já ji miluju, pane. Hannah je… úžasná.“

A zase tu bylo to pálení žáhy. Ale tak nějak ta bolest nebyla tak zlá. Nemohl toho kluka nemít rád, tak moc mu připomínal sebe samotného. Měl takový potenciál. Osud si s ním ošklivě pohrál, ale on se snažil to překonat. Jen potřeboval trochu pomoct.

„Vždycky budu vděčný za to, co jste pro mě udělal. Půjde mi to dobře, uvidíte.“

Colton položil dopis. Stisknul si kořen nosu a snažil se najít správná slova.

„Očekávám, že budeš pracovat až dokud ti neskončí veřejně prospěšné práce,“ řekl Colton. „To ti zabere zbytek léta.“

„To budu.“

„A očekávám, že mi ukážeš všechny své známky – jako část tvého soudního dohledu samozřejmě. Žádné flákání, ano?“

„Samozřejmě.“ Teď už se chlapec široce křenil.

„A pokud někdy raníš mou sestru, osobně ti nakopu prdel, chápeš?“

„Ano, pane.“

Svraštil obočí. „A pokud ji někdy budeš podporovat v tom, aby si nechala udělat tetování, najdu si tě, je to jasné?“

„Ano, pane.“

Doprovodil chlapce ven, dal mu ruku kolem ramen a stiskl. „Jsem na tebe hrdý, synu,“ řekl. Najednou mu došlo, že to bylo poprvé, kdy někoho oslovil synu. Zvláštně mu to připomnělo náčelníka McGregora, který vypadal staře, když byl Colton teenager, ale který v tu dobu pravděpodobně nebyl o moc starší než on.

Chlapec zčervenal a zatřásl trochu hlavou, byl trochu v rozpacích. Colton ho poplácal po zádech a poslal ho svou cestou.

Když šel zpátky ke svému stolu, koutkem oka zahlédl zarámovanou fotku náčelníka McGregora se třemi kamarády, která visela na zdi. Kamarád uprostřed byl jeho otec, který se na něj celou dobu usmíval.

Colton nebyl jeho táta. Musel žít svůj vlastní život a po svém. Ale rád si myslel, že by byl otec hrdý na to, že se stal důstojníkem a sloužil svému rodnému městu.

Colton si přesně svou práci nevybral, ale seděla mu. Jednou za čas byl schopný udělat něco dobrého. Navíc to miloval. Zvláště ve dnech jako tenhle, když to s někým opravdu dobře dopadlo.

Takže možná nezachraňoval životy, ne způsobem, jakým to dělala Sara a Tagg, ale vytvořil si tu místo, život. Několik lidí rozesmál. Poslouchal jejich stížnosti. Snažil se zmírnit jejich obavy a zabezpečit jejich město. Zachránil jejich psy, když utekli. Nakonec to nebyla až tak špatná práce.

Se Sarou to pokazil. A nepromluvil si s ní upřímně. Nechal si vstoupit některé věci do cesty, třeba Tagga, a taky pocit, že není tak dobrý jako on. Bál se, že mu Sara proklouzne mezi prsty, když si myslel, že tady ve městě nezůstane, ale zeptal se jí vlastně, co chce ona?

Možná bylo načase dát jí vědět, co cítí. A možná bylo opravdu správné, kam patřil.