TTWY - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Colton toho večera cvičil doma, když mu přišla Sařina zpráva.

Můžu se stavit?

Právě položil činky a rozhodl se dát si sprchu, když zazvonil zvonek. Otevřel dveře a našel ji tam stát s telefonem v ruce, na sobě šedé tričko, legíny a dlouhý šedý svetr a žabky. Přes rameno měla pověšenou malou květovanou tašku. Pokud byla úžasná v šatech a podpatcích, nemohl ji už chtít víc.

„Překvapení,“ řekla.

Jeho srdce se přímo tady ukázalo a vzdalo. Uhodila do něj skutečnost, že byl obyčejný večer – byl zpocený ze svého posilování, pořád měl v uších sluchátka se svou audioknihou, kterou poslouchal – a tady byla a vypadala jako všechno, co kdy chtěl.

Natáhl se, chytil ji za ruku a provedl ji přes práh, trochu se obával, že to bude muset udělat rychle, aby mu nezmizela do noci. Champ přiběhl, vrtěl ocasem rychlostí míle za minutu a strčil jí čumák do ruky. Ona se smála a cukrovala na něj a hladila ho po zádech. Šťastný pes.

„Co se stalo s babičkou?“ zeptal se, zavřel dveře a táhl ji pryč od svého psa.

„Gabby chápala, jak moc chci přijít a vyhnala mě. Je to… v pořádku? Doufám, že to nevadí, ale přinesla jsem si s sebou věci na zítra do práce. Chci říct, jen pro případ. Ne, že bych musela zůstat tak dlouho, jen jsem si myslela--“

„Chci, abys zůstala.“

„Tagg mi jednou řekl, že je ti jedno, že se ti tu všude válí zubní kartáčky a věci od žen, které je tu nechaly--“

Zašklebil se. „Tagg mě už nezná dost dlouhou dobu.“ Nechtěl mluvit o jiných ženách. Nebo o Taggovi. „Jestli to pomůže, ty jsi jediná žena, která tady kdy byla.“

„Oh. To zní jako kompliment.“

„To je.“ Sundal jí tašku z ramene a naklonil se, aby ji políbil, pak se najednou odtáhl. „Zapomněl jsem. Zrovna jsem skončil s posilováním a potřebuju sprchu.“

„Oh, jdi na to. Já si můžu vyjít s Champem.“ Už už chtěl navrhnout, aby se k němu připojila, ale to už si ona sedla na gauč, kam za ní vyskočil Champ a usadil se hned vedle ní, hlavu jí dal na koleno a zíral na něj. Fajn, tohle kolo vyhrál pes. Ale Colton se rychle osprchuje.

Byl ve sprše, když ucítil závan chladného vzduchu. Otočil se a viděl, že vstoupila za ním.

Zadrhl se mu dech. Bože, byla krásná. Neztrácel čas a vtáhl si ji do náruče. „Co tě přimělo změnit názor?“ zeptal se a líbal jí místečko mezi krkem a ramenem. „Champ zase prděl, že?“

„Ne, ale tvoje zpívání je strašné. Tohle byl jediný způsob, jak jsem myslela, že tě umlčím.“ Zamávala mu něčím před nosem – balíčkem kondomů – a položila ho na vysokou dlaždicovou římsu.

On ji líbal, když stáli pod teplou sprchou, dveře zamlžila pára. Zvedl svou ruku s mýdlem, pak s ním přejel všude po jejím těle, miloval ten pocit, jak byla sametově jemná a kluzká.

Šeptal jí do ucha sladké nemravnosti, ze kterých se červenala a smála, dokud ho konečně neutnula polibkem. Po tom, co jí po krku posel polibky, jednu bradavku jí umyl svým jazykem a pak věnoval pozornost té druhé, miloval způsob, jak se pod jeho dotekem kroutila, i ty malé zvuky potěšení, které jí unikly z hrdla, a způsob, jak mu rukama přejížděla chamtivě po zádech, bocích a zadku.

V té chvíli všechny jeho obavy zmizely, a on se přímo tady a teď rozhodl, že si s ní užije každou chvíli, kterou budou mít. Znovu našel svými ústy její, jazyky se proplétaly a klouzaly, a on ji pevně chytil kolem pasu, když stáli přitisknutí k sobě.

Položil jí jednu ruku mezi nohy, vklouzl do ní dvěma prsty, hladil ji uvnitř, dokud se pod jeho dotekem nezačala kroutit. Klouzala mu svýma namydlenýma rukama nahoru a dolů po jeho délce, dokud skoro nepřišel o rozum a rovnováhu. Dováděla ho k šílenství a rozlévalo se jím horko jako z plamenů.

Nasadil si kondom a zvládnul se posadit na sedátko ve sprše. Ona ho obkročila a pomalu přijímala jeho délku, brala ho dovnitř kousek po kousku. Její pohled byl klidný, přímý, vůbec neuhýbala, její zelené oči byly zářivé a intenzivní v té zamlžené sprše. On se na ni taky nepřestal dívat.

Projel jí třas. Nemohl říct, kde jeho chvění končí a její začíná. Probíhal mezi nimi určitý druh spojení, intenzity, úplnosti, který nevyžadoval žádná nahlas vyřčená slova. Začali se hýbat, nejdřív pomalu, pak rychleji, když se uvnitř ní hýbal, zamlžil se jí zrak a na čele jí vyrazila malá vráska. Držel s ní krok, zajížděl do ní, cítil, jak se kolem něj stahují její svaly. A tak se udělali, v horké, zamlžené sprše, kolem nich se zvedala pára, rty se vpíjely, jejich objetí se utahovalo, její tělo se kolem něj stáhlo, když došli k vyvrcholení, on ze rtů vypustil hrdelní výkřik.

Na chvíli se nehýbali, dokud nezačala téct chladná voda. Colton byl trochu roztřesený, když od ní odstoupil a podal jí čistý ručník, zabalil ji do něj, pak vzal jeden sobě a omotal si ho kolem pasu.

Snažil se posbírat svůj zdravý rozum, když klopýtal do postele. Dobrý Bože, co se mu to stalo? Nebýval sentimentální, ale na jazyku měl slova básně o přihlouplé lásce, kterou kdysi slyšel.

Sara vyšla z koupelny v šedé noční košilce, která jí spadala ke kolenům a měla na ní kočku nebo něco takového. Vypadala staře a obnošeně a pohodlně. A měla brýle. Zvedla ruku, aby si je upravila, a on věděl, že byla kvůli nim nejistá. Předstíral, že si toho nevšimnul, a vstal, aby naposledy vyvenčil Champa, pak zhasnul všechna světla, než vylezl na postel k ní.

Impulzivně se natáhl a sundal jí brýle, pak je něžně položil na noční stolek a políbil ji dobře a tvrdě. Pak si ji vtáhnul do náruče a omotal se kolem ní, než měl Champ možnost nacpat se tam sám. Bezděčně si na prst natočil její vlhké vlasy, cítil jejich hedvábnou texturu, jak z jeho doteku jemně odskočily zpět.

„To není špatné na to, že je pracovní den,“ řekla, ruku si položila přes jeho. „Jsme v posteli včas. To vůbec není na škodu.“

Políbil ji na vršek hlavy. „Jo. Na pracovní den to není špatné.“ Až na to, že být vedle ní ho vzrušovalo. Snažil se soustředit na jiné věci, jako že se musí zítra zastavit v bance, a nechat v autě vyměnit olej, a co by se stalo, kdyby ho uprostřed noci vzbudil telefon, ale nic nefungovalo. Doufal, že si toho Sara nevšimne.

Ona si toho samozřejmě všimla a natáhla se a dotkla se jeho důkazu, jemně ho hladila rukou. Oh Bože, a bylo to tu zas. Stačilo několik jejich doteků a byl tvrdý jako kámen.

„Nerozdmýchávej oheň, pokud ho nechceš použít,“ řekl a políbil jí krk.

„Ve tvém případě není moc rozdmýchávání třeba,“ řekla se smíchem. Otočila se mu v náruči a políbila ho, přitiskla se k němu, a než se nadáli, hravé a krátké polibky se změnily na hluboké, dlouhé, vlhké a ruce začaly bloudit. Prostě do toho spadli, prostě a jednoduše, a on se nemohl držet zpátky stejně, jako nemohl přestat dýchat.

Ještě dlouho potom tam leželi, ona měla hlavu položenou na jeho hrudi a rameni, on jí jemně hladil paži. Konečně si přes hlavu přetáhla svou noční košilku a zachumlala se k němu, dokud oba neusnuli.

***

Sara spala jako mrtvá do tří do rána, kdy se Coltonovi rozezvučel mobil. „OK,“ slyšela ho říct ospalým hlasem. „Zase je opilý? Hned tam budu.“ Zavěsil a vyskočil z postele, pak si na sebe hodil boxerky a přešel k židli, kde měl svou košili a kalhoty od uniformy, boty byly pečlivě uložené. Byla v pohodě, dokud neuviděla, jak si bere neprůstřelnou vestu. A závěs na zbraň. Musel si všimnout, že je vzhůru a dívá se, protože řekl. „Povolali mě na tísňové volání 911. Musím letět.“

Posadila se zpříma, sledovala, jak si natáhl kalhoty a zavázal tkaničky od bot. Otevřel horní šuplík a vytáhl svou zbraň, schoval ji do pouzdra a vyběhl ze dveří ložnice.

Ona běžela k předním dveřím a otevřela mu. „Buď opatrný,“ bylo vše, co ze sebe byla schopná dostat, když ji rychle líbnul na tvář a byl pryč.

Sara zavřela dveře a opřela se o ně, plně vstřebávala nové chápání Coltonovy práce.

Samozřejmě byla pohádka si myslet, že je jeho práce jen dopravní hlídka a vyučování dětí ohledně drog a zastávky na snídani s kolegy v bistru ve městě. Jejich město bylo útulné a půvabné a přátelské, ale to neznamenalo, že nemělo svou temnou stránku, stránku, se kterou se musel Colton vypořádávat denně. Mohl se dostat k dopravní nehodě, nebo opilecké rvačce, nebo do kontaktu s šíleným magorem se zbraní.

V jejím světě byly pohotovosti, ale ty byly spíš takovým tím „zastrčeným“ typem, jak o tom se svými kolegy žertovala: zdravotníci obvykle zajistili životní funkce, podali nitrožilní léky, a začali s posudkem, takže ve chvíli, kdy se pacienti dostali na ošetřovnu pohotovosti, byli pod určitým stupněm kontroly.

Ne jako situace, do které šel Colton. Naprostá neznalost. On byl první na ráně. Mohlo se stát cokoli.

Sara se ani nesnažila jít znovu spát. Pochodovala po bytě, Champ ji následoval.

Uvařila kávu. Snažila se sledovat televizi. Modlila se. Znovu pochodovala.

V pět ráno se jí rozezvonil mobil. Srdce jí kleslo až do žaludku, když viděla, že je to její otec.

„Tati. Co se děje?“ zeptala se.

„Ahoj, Saro,“ řekl, hlasem klidným a tišícím jako vždycky. „Všechno je dobré, ale dneska pracuju na pohotovosti a právě přivezli Coltona. Je trochu potlučený, ale jinak je v pořádku.“

Rozlila se kolem ní hrůza a stiskla, ukradla jí dech a hlas. „Tati,“ zvládla ze sebe šeptem dostat. „Co tím myslíš… potlučený?“

„George Carve mu zašil čelo, a on má monokl a zlomený nos a lehký otřes mozku, ale myslím, že to je všechno. Odzbrojil opilce s nožem, ale schytal pár ran.“

Ta slova jí splynula do jednoho, nůž, monokl, zlomený nos. Ó můj Bože, lehký otřes mozku, co to má sakra být? Vhrkly jí slzy do očí, jak z vděčnosti, tak z obav.

George byl místní plastický chirurg, který byl často volán k ošetření důležitých míst na těle, kde většina lidí nechtěla riskovat jizvy, jako třeba na obličeji. „Jdu tam.“ Odmlčela se. „Volal jsi Cookie?“

„Rafe navrhnul, abych začal s tebou.“ Nechala to na otci, aby dál mluvil tím samým klidným hlasem. Žádný náznak překvapení nebo šoku, že je jeho dcera zapletená s mužem, kterého ještě před nedávnem prakticky nesnášela.

Vysvětlování jejího milostného života bude muset počkat. „Ví Colton, že mi voláš?“

„Ne. Šel přímo na CT a já jsem se ti rozhodl zavolat sám.“

„Budu tam za deset minut.“

„Dobře, zlatíčko. Nespěchej.“

„Díky – že jsi zavolal.“ Netušila, jak to její otec věděl. Pravděpodobně po rozhovoru s Rafem.

Nebyla si jistá, jak Colton zvládne mít ji po svém boku. Nechtěla tam vpadnout a ztrapnit ho, zvláště když nebyli oficiálním párem – ve skutečnosti si vůbec nebyla jistá, čím vlastně byli. Všechno, co věděla, bylo, že musí být s ním. Nesnesla by tam nebýt.

Oblékla se do svého oblečení na ráno, jednoduchých šatů s potiskem, vzala si svůj velký šedý svetr, protože na pohotovosti byla vždycky zima, a vlasy si vyčesala do copu. Snažila se uklidnit. Její otec řekl, že Colton bude v pořádku, ale její lékařský mozek si nepřestával představovat to nejhorší.

Slyšet znepokojující zprávy byl prakticky její denní chléb. Chápala, jak důležité je zůstat klidný a objektivní, když se stanou špatné věci. Ale jeden pohled do zrcadla jí ukázal, že byla bledá a třásla se. Co když není v pořádku? Otřes mozku je vážná věc. Navíc má monokl a zlomený nos. Jen pomyšlení na to, že schytal ten druh násilí jí vháněl slzy do očí.

Zhluboka se nadechla. Vyfoukla nosem a snažil se udržet. Když se o Coltona bála, byla všechno, jen ne klidná a objektivní. A uvědomila si, že on nebyl žádný její úlet.

***

„Jelikož nejsi příbuzná,“ řekla Sařin otec, když dorazila na pohotovost, „Můžu ti dát jen výsledky CT, pokud to Colton dovolí. To víš.“

Sara protočila oči. „Spala jsem s ním, tati. Prosím prostě mi řekni, jestli s ním něco je.“

Kromě jednoho nakrčeného obočí si její otec udržoval to samé klidné vystupování. Zhluboka povzdechnul a řekl „Dobře, fajn. Po několika vyšetřeních ti můžu říct, že je to jen otřes mozku. Vezme si týden volna. Zbytek už znáš.“

Teď byla ona na řadě s povzdechem. „Bude to nesnášet.“

„Vím, že je na sebe hrdý, že nikdy nezmeškal práci.“ Otec se odmlčel. „Možná mi nedá tak zabrat, pokud půjdeš první.“

Už by vyrazila, kdyby ji otec nechytil za paži. „On neví, že jsem ti volal. Jen tě varuju. A Saro--“

Už šla k ošetřovně, kde Colton odpočíval, když uslyšela své jméno a zastavila.

„Ano, tati?“

Zavedl ji od recepce do prostoru, kde si mohli tiše promluvit. „Být policistou je těžká práce, bez ohledu na to, kolik slavnostních průvodů čtvrtého července řídíš, nebo děláš přednášky ve školách nebo pomáháš při výukách autoškoly. Pracovní doba je hrozná a nikdy nevíš, do čeho se dostaneš. Což znamená, že kdokoli, kdo se zamiluje do poldy, má hodně obav. Je to součást balíčku.“

„Nechápu. Varuješ mě před ním?“

„V tomto bodě se ti snažím říct, abys tam nechodila rozrušená.“

Ou, byla rozrušená, jistě. Faktem, že byl zraněn a zároveň i tím, že si ze sebe sama dělá legraci. Ve chvíli, kdy otec zavolal a řekl jí, že byl Colton zraněn, věděla, že její city jsou mnohem hlubší, než si kdy přiznala, a teď už nebylo cesty zpět.

Pochopila tu zprávu, kterou se jí otec snažil sdělit. Pokud projde kolem toho světle žlutého pohotovostního závěsu do místnosti, kde Colton ležel, má povinnost jeho práci respektovat. Ne se sesypat. Snažila se zpomalit své srdce na normální frekvenci a uklidnit paniku. Kvůli Coltonovi.

***

„Někdo se na vás přišel podívat, náčelníku,“ řekla Sandy Feldonová, hlavní sestra, odhrnula závěs, který se se zasvištěním otevřel. Colton vzhlédl z lůžka svým jedním dobrým okem, viděl tam stát Saru a kousnul se do jazyka, aby mu z pusy neuniklo zaklení.

Sakra ne. Sara ne. Ne tady. Nechtěl, aby ho takhle viděla. Raněného, slabého, vypadajícího jako sračka.

Její tvář to všechno říkala. Soudě podle ní, musel vypadat opravdu zatraceně špatně.

Jo, pravděpodobně něco jako Rocky po boji, krvavý a nateklý. Tentokrát utrpěl hodně modřin a ran. Nic zvláštního. Součást jeho práce. Ale nikdy se necítil tak bezmocně a nepohodlně jako teď.

Ona si kriticky prohlížela škody. Frankensteinovy stehy na čele. Jeho pravděpodobně stále krvácející nos, který museli omotat gázou, a šrám na jeho paži, jak se s tím chlapem přetahoval o nůž. Jeho nos a srdce bolely nejvíc.

„Co tady děláš?“ zeptal se. Chtěl vědět, kdo ho prozradil. „Chci říct, neměla ses obtěžovat.“ Jeho pokus věci zlehčit nevyzněl o moc lépe.

Její tváře zaplály. A stalo se něco horšího – do očí jí vhrkly slzy. Kruci. Nechtěl, aby před ním plakala. To bylo tak – reálné. Jeho máma to s otcem dělala často.

„Saro, ne,--“

Posadila se vedle něj na postel a stiskla mu tvrdě ruku. Třásla se. Její reakce ho vyvedla z míry – na někoho, kdo byl zvyklý vídat lidi, kterým bylo zle, byli zakrvácení a zranění, to brala špatně. Na ženu, která si slíbila, že bude brát věci nenuceně, vypadala neskutečně rozrušeně.

Prvotním impulzem bylo ji držet a říct jí, že všechno bude v pořádku. Ale jeho druhá část jí chtěla říct, aby šla a nechala ho být.

Připomněl si, že tohle je jeho práce. Práce, kterou převzal po svém otci a ze které se jeho matka sesypala. Byl to velký důvod, proč se ženami udržoval jen snadné vztahy. Proto to s ní potřeboval udržet stejně.

„Vypadáš hrozně,“ řekla.

„Ten druhý vypadá hůř.“ Snažil se zakřenit, ale ret měl napuchlý a bolel.

„To se vsadím, že jo.“

„Kdo ti volal?“

„Můj otec. Rafe uslyšel příchozí hovor.“

Přesně v tu dobu její otec vešel, se svými šedými vlasy a bílým pláštěm vypadal distingovaně jako vždycky. Colton pustil Sařinu ruku a posadil se víc rovně.

Doktor Langdon prozkoumal místnost. Na jeho obranu ani nezvedl obočí, když viděl svou dceru sedět na posteli. „Ahoj, zlatíčko,“ řekl. „Coltone.“ Sundal si brýle z nosu a zkoumal Coltonovo čelo. „George říkal, že je to dvanáct stehů. Udělal bych to sám, ale šití obličeje raději nechávám expertům. Nemyslím, že bys chtěl mít vzpomínku na svou bitvu s nějaký opilým pitomcem po zbytek svého života.“

„Díky,“ řekl Colton.

Její otec přisunul stůl na kolečkách k druhému Coltonovu boku a posadil se. „Za chvilku budeš mít tvář v pořádku. Tvůj nos bude potřebovat nápravu, ale až za pár dní, až opadne otok. Můžu to udělat já, ale zase si myslím, že tě pošlu k odborníkům, kteří tohle dělají každý den. V mezičase budeš potřebovat minimálně týden volna, protože máš otřes mozku.“

Týden? Do pytle. Absolutně ne. Colton zatřásl hlavou. Snažil se nadechnout se, aby se uklidnil, ale nemohl dýchat nosem. „Nemůžu chybět v práci. Nemám zástup, pane.“

„No, tohle má trochu přednost, synu. Právě jsi zachránil ženu od jejího opilého manžela a všechny jsi nás uchránil jeho pomsty, kdyby se volně pohyboval po našem městě. Nebo Bože chraň by nasedl do auta. Ale ty jsi tvrdě narazil na beton a na chvíli jsi byl v bezvědomí. To ti dává minimálně týden volna. Žádný sport, video hry, televize, žádný“ – odkašlal si – „žádný sex – dokud ti neurolog neřekne jinak. A stoprocentně žádná práce.“

Coltonovi neuniklo Sařino zčervenání do hlavy k patě. Byl si celkem jistý, že jejímu otci taky ne. Podíval se na doktora Langdona. „Byl jsem už v horších bitkách, když jsem byl na vysoké, pane, pokud můžu tvrdit.“

„Měl jsi poraněnou hlavu?“ zeptal se doktor Langdon.

„Samozřejmě, ale--“

„Byl jsi celkem strnulý, když ses probudil, a trochu zmatený při příjezdu zdravotníků, a neudržel jsi rovnováhu.

Pokud ho předtím bolela hlava, teď mu v ní doslova bušilo. Podíval se na doktora a prosil, „Prosím, nedělejte to.“

Doktor mu položil ruku na rameno, přátelsky, ale vytrvale. „Vezmi si to takhle. Když se takhle vrátíš do práce, někdo toho může s tvou slabší kondičkou zneužít. Takže nebudeš schopný chránit naše obyvatele, jako to děláš obvykle. Nikdo z nás není nenahraditelný. Jistě ti z velitelství můžou poslat na několik dní náhradu.“

„Zapracuju na tom,“ řekl Colton, snažil se zůstat zdvořilý.

„Takže to nebudu volat tvé babičce. Myslím, že to nechám na tobě. Nevidím důvod ji budit a děsit ji k smrti. Nejlepší bude, když s ní pár dní zůstaneš, synu, budeš tam pod dohledem a odpočineš si.“ Poplácal Coltona po noze, což znamenalo, že konverzace skončila. „Dáme ti propouštěcí papíry a můžeš jít domů.“

„Můj policejní vůz--“

„Je zaparkovaný na stanici. Asi jsem ti zapomněl říct žádné řízení.“

Paráda. To znělo jako že všechno, co bude moct dělat, bude celotýdenní zírání do zdi.

V té chvíli znovu vešla sestra Sandy. „Jsme připraveni k propuštění?“

Sařin otec ještě jednou poplácal Coltona po rameni. „Jsem rád, že jsi v pořádku, synku. Za nedlouho budeš zpátky v práci.“

„Díky, doktore, za všechno,“ řekl a potřásl mu rukou.

„Uvidíme se později, tati,“ řekla Sara a rychle mu dala pusu, než odešel. Zůstala sedět vedle Coltona. Nemohl si pomoct, ale všimnul si, jak si je Sandy zpoza papírů prohlíží, její pohled kmital mezi ním a Sarou.

„Jen to tu podepište,“ řekla. „Budete potřebovat zavézt domů, že?“

Opravdu chtěl řídit sám. Už mu ten poprask stačil.

„Já tě zavezu,“ řekla Sara povzbudivě. „Vyzvednu auto.“

„To zní skvěle,“ řekla Sandy. „Jen musím zaběhnout pro vozík, a bude to vyřízené.“

Znal pravidla. Ale nesnášel je. Každý ho uvidí, jak ho vezou ven. Nebylo to dobré pro jeho práci, aby lidé věděli, že je policejní šéf v takovém zranitelném rozpoložení.

Sandy dala Coltonovi kopii propouštěcích pokynů. Tušil, že chce něco říct. „Takže vy dva. Netušila jsem, že jste pár. Chci říct--“

„Sara a já jsme přátelé, Sandy,“ řekl Colton a umlčel ji. „Díky za pokyny.“

Koutkem oka viděl, jak sebou Sara trhla. Co na tom bylo špatně? Nemohla si myslet… ne. Řekla mu od začátku, že chce nechat věci jednoduché, a on taky. Hodlala z Angel Falls odejít a najít si někoho jiného, kdo je doktor nebo má rodokmen Ivy League. Jemu zůstane jen jeho čest, a udělá všechno, co bude možné, aby si ji zachoval. A aby se ušetřil od ponížení, když budou všichni kolem vědět, že byl blázen a začal si s ní.

„Oh, dobře. Omlouvám se. Půjdu pro křeslo. Ráda jsem tě viděla, Saro.“

Sara se usmála. „Uvidíme se, Sandy.“ Otočila se ke Coltonovi na tváři klidný výraz. „Půjdu pro to auto. Pokud samozřejmě nechceš zavolat jiné kamarádce?“ Než mohl odpovědět, zvedla svou kabelku a odešla.

Co to sakra bylo? Je možné, že změnila názor? Chtěl, aby změnila názor? Jistě k ní cítil to, co ještě k žádné jiné. Všechno s ní bylo jiné. Ale teď dokázal myslet jen na to, co znamenal ten výraz její tváře, když ho poprvé viděla. Byla to ta samá tvář plná obav, jakou vídával u své matky, když se bála o otce. Noci obav, stres z přemýšlení, jestli bude každý den stejný jako ten předchozí, nebo bude mít ještě horší důsledky.

Stejně na tom nezáleželo. Sara se tu nezdrží dlouho, a on nebude měnit svůj kurz. Byla to jediná věc, která mu dávala smysl.

***

Coltonovi se možná točila hlava, ale Sara by se vsadila, že ne tolik, jako ta její, která neustále omílala tu poznámku o pouhých kamarádech. Jo, věděla, že mu to na začátku řekla, ale jak to mohl říct po všech těch úžasných věcech, které mezi nimi byly? Možná ji chránil přes městskými drby, když to takhle řekl před Sandy, stopnout ty klepy, něco takového. Tak moc se toho bála, ale teď, když někdo z jejich blízkých – její otec – věděl o ní a Coltonovi, nebylo to tak špatné.

Už se víc nebála toho, co si její táta pomyslí o jejich volbách. Kruci, ani se nebála těch svých. Možná s Coltonem opravdu chtěla víc. Zůstane vůbec ve městě? Může to být znovu její domov?

Dvě minuty, které trvalo vyvézt Coltona ven, byly jako dvě hodiny. Všechen personál se zastavoval a díval se na jeho potlučený obličej a přál mu brzké uzdravení. On se usmál a každému mávnul, včetně poldy u dveří pohotovosti, který mu otevřel dveře od auta, ale do auta si pomoct nenechal. Škubl sebou, když skláněl hlavu, aby nasednul.

Jeden pohled na něj a věděla s jistotou, že už nemůže předstírat, že city, které k němu chová, jsou nenucené. Nikdy se s nikým necítila tak pohodlně. Ani se sebou ne. A on se zdál opravdu nadšený, že ji vidí, a nechal ji u sebe, a taky řekl, že je to jediná žena, kterou si pozval k sobě domů. Bylo tohle všechno ve jménu přátelství?

Ale samozřejmě nesnášel, že tak emotivně reagovala na jeho zranění. A vypadalo to, že nesnášel i to, že se ukázala v nemocnici. Přemýšlela, jestli byla opravdu tou jedinou, která cítila něco víc. Možná neměla odhad, jako když byla s Taggem a myslela si, že ji miluje. Zahnala všechny nepříjemné pocity, bála se je vytáhnout na světlo. Přísahala si, že už taková nebude.

Tentokrát nehodlala nečinně přihlížet. Tentokrát věděla, co chce, a hodlala to Coltonovi říct, bez ohledu na důsledky, které to bude mít pro její srdce.

Colton zhluboka vzdychnul, když Sara konečně vyjela od obrubníku. Deset minut ke Cookiině domu jeli v tichosti. Slunce vycházelo nad zelenými kopečky a lesy za městem, první světlo dalšího skvělého letního rána.

Sara odbočila na Cookiinu malou štěrkovou příjezdovou cestu. „Vyvenčila jsem Champa, než jsem odešla, ale nenakrmila jsem ho. Co kdybych to udělala teď a přivezla ho?“

Otočil se k ní, jak mu to jen dovolila jeho ztuhlost. Vypadalo to, že ho bolí i krk, a kdo ví, jaké další části těla. Změřil si ji svým jedním zdravým okem.

„Saro, můžeš na moment vypnout motor, prosím?“

Vypnula ho. „Coltone, omlouvám se, že jsem se ukázala. Omlouvám se, že jsem tě ztrapnila,“ řekla, než mohl pokračovat. „Můžeme si o tom promluvit, až se budeš cítit líp. Jen běž dovnitř a odpočiň si, ano?“ Zvládla se upjatě usmát.

On ji vzal za pravou ruku, kterou měla položenou na volantu.

„Pro občany není dobré, když vidí svého policejního šéfa zraněného. Nemám rád, když mě lidi takhle vidí.“

Jeho slova ji zvláštně překvapila. „Jako jak – jako člověka?“

„Slabého. Bezmocného.“

„Lidské bytosti se můžou zranit, Coltone.“ Co se jí to snaží říct?

On polknul a znovu promluvil. „Nesnáším, když vidím, jak kvůli mně pláčeš.“

Vypadal velmi zranitelně, a rozrušeně. „Nemyslím si, že jsem chtěla plakat,“ řekla. „Myslela jsem, že to zvládnu. Ale jeden pohled na tebe a já--“

No sakra, cítila, jako by se měla znovu rozbrečet. „To je částečný důvod, proč to s žádnou nechci brát vážně, protože jí tohle nechci udělat,“ řekl.

Páni, to byl obrat. „Udělat co?“ zeptala se, její tón byl na hraně.

„Starost?“

I v té tmě viděla, jak mu něco problesklo v očích.

„Podívej, někdy je moje povolání děsivé, a já nevím, jak mám vnímat to, že do toho někoho zatáhnu.“ Nepohodlně se zavrtěl na sedadle. „Chci říct, řekli jsme si, že to necháme nenucené, víš?“

Ach Bože, už ronila slzy. Nechtěla to udělat, a tím ho stresovat ještě víc. Ale bála se, že přijde o nervy, pokud mu to teď neřekne. „To, co máme… pro mě to není nenucené.“ Tak a řekla to. „Řekla jsem ti, že nechci vztah, protože jsem měla jen Tagga. Po jeho odmítnutí jsem se bála znovu se do toho pustit. Ale to, co je mezi námi, chci říct--“ Polkla a donutila se pokračovat. „Snažím se ti tu říct, že pro mě je mezi námi něco speciálního. Mám o tebe starost. Ať už je s tebou cokoli, chci to vědět.“

Ticho už bylo skoro smrtelné, když konečně promluvil. „Díky, že jsi mě zavezla domů,“ řekl, jako by si teď právě nevylila srdce. „A že jsi mě přišla navštívit.“ Odmlčel se. „Já jen – jen nechci, aby se o mě kdokoli bál.“

No, to šlo dobře. Pořád trochu otřesená sledovala Sara Coltona, jak se pomalu dostává z auta a rovná se. Nějak zvládla nastartovat a zařadit zpátečku. Než odjela, otočila se a podívala na něj, jak stále prkenně stojí u dveří spolujezdce, jeho pohled byl chladný, jeho čelist ztuhlá na kámen. Oči měla zalité slzami a hlas jí trochu selhal, přeplněný emocemi. „Jsi velký blázen,“ řekla. „Nevíš, že na tohle už je pozdě?“