MC - 11. kapitola + EPILOG

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

11.

Colt byl zrovna na cestě k jejich pokojům, když k němu přiběhli dva vojáci.

„Viller nás požádal, abychom pro vás došli,“ řekl muž napravo.

Druhý voják, žena, přisvědčila. „Řekl, že jsou tu lidé z Gildy?“ Nakrčila čelo, jakoby si nebyla jistá, jestli zprávu dobře přetlumočila.

„Myslel jsem, že jsme si všechno vysvětlili.“ Možná měli ještě další otázky.

Následoval oba vojáky a našel kapitána Jaela vedle nějakého cizince s vojenskými výložkami, spolu s triem mužů, se kterými se setkal už předtím. Colt pozdravil admirála a velitele a až poté se obrátil na Jaela.

„Kapitáne.“ Colt se snažil neušklíbnout se, ale podle výrazu v Jaelově tváři, se mu to nepodařilo.

„To je on!“ Jael ukázal na Colta. „Kvůli němu se loď zřítila.“

„Bylo mi řečeno, že jste našli nahrávací zařízení, a že je všechno v pořádku.“ Vesmírné lodě měly černé skříňky, které dokázaly přežít i sluneční erupci, natož průlet atmosférou planety.

Coltovu pozornost od duševně chorého kapitána přitáhlo zakašlání admirála Steelera. „Kapitán Jael má právo se proti svému žalobci bránit.“

„Já nevím, jak se mu podařilo pozměnit záznam, ale to on je za všechno zodpovědný!“ Jael znovu zamířil prstem Coltovým směrem.

„Jestli ještě jednou ukážete prstem na mého druha, tak vás nechám popravit, protože jste ohrozil partnera dračího krále.“ Zeirův jemný hlas zarazil Jaelovu hysterii. Vstoupil do místnosti a věnoval Coltovi uklidňující pohled.

Colt se ani nesnažil skrýt svůj úsměv, když vyrazil k Zeirovi a objal ho. „Už jste se seznámili s králem Zeirem?“

„Zdravím všechny vespolek. Byl jsem informován, že jedeme na návštěvu, ale nedošlo mi, že se jedná o diplomatickou misi.“ Starší muž s výložkami, kterého označovaly jako plukovníka, předstoupil kupředu. „Králi Zeire, jsem plukovník Adam Frigair a snažím se zjistit, co se stalo. Tenkrát bylo na můstku jen pár lidí a já se obávám, že jediní, kteří s námi chtějí mluvit, jsou kapitán Jael a první poručík Phelps. Zbytek Gildu buďto opustil, nebo zahynul.“

„Bylo mi řečeno, že je o nehodě záznam,“ odpověděl Zeir.

Admirál se ošil. „Je tu obava, že je záznam zmanipulovaný. Od té doby, co jsme spolu mluvili naposledy, tak byla část vymazána.“

„A se dvěma svědky proti jednomu, by měl být váš postoj jasný,“ řekl Jael.

 Pohled, který plukovník upřel na Jaela, byl plný nenávisti.

„Víte, co se říká. Pokud jsou dva protichůdné názory – pravda bývá někde uprostřed.“

„Plukovníku, proč si nesedneme a při malém občerstvení vám může Colt říct svou verzi událostí.“ Zeir pokynul důstojníkům, aby ho následovali.

Když opustili místnost, uviděl Colt přes rameno, jak Zeirovy vojáci ostatním zabránili, aby se vydali za nimi. Nešli daleko, jen pár metrů do malého salonku. Během chvilky jim přinesli karafy s horkými nápoji a tácy s jídlem. Poté nějakou dobu mlčeli, až plukovník odložil šálek kávy jako první.

„To bylo úžasné, ale teď bych chtěl raději odpověď.“

Colt vyprávěl plukovníkovi všechno, co se stalo, včetně podrobností.

Plukovník promluvil až, když Colt skončil. „To souhlasí s tím, co jsem se dozvěděl od ostatních a se zbytky nahrávky.“

„Myslel jsem, že jste říkal, že nikdo další nevypovídal?“, zeptal se Zeir.

Plukovník zabručel. „O nehodě ne, ale pár se jich našlo, kteří mi řekli o Jaelově způsobu vedení. Jediný, kdo souhlasí s kapitánem Jaelem, je nadporučík Phelps a z něho mám dojem, že se spíš snažil vylíčit události tak, aby se ukázal v tom nejlepším světle, a ne, že by kapitána opravdu podporoval.“

Colt přikývl. „Vždycky to byl vlezdoprdelka.“

„To byl i můj dojem.“ Plukovník Coltův drsný projev nekomentoval.

„Takže, co se stane teď?“, odvážil se Colt zeptat, ale moc nedoufal.

„No, normálně by se to zametlo pod koberec a díky dvěma souhlasným výpovědím vašich nadřízených byste byl potrestán vy,“ prohlásil plukovník.

„To nedovolím,“ řekl Zeir a z hrudi se mu ozvalo nebezpečné vrčení.

Plukovník zvedl ruku. „Řekl jsem, normálně. Co kapitán Jael nevěděl, je, že jsme teprve nedávno vylepšili systém nahrávání. Máme k dispozici tři nahrávky. Ta z můstku zachycuje vše, co předchází nehodě, ta druhá naskočí, pokud je srážka nevyhnutelná a třetí zaznamenává vše, co se děje v záchranných kapslích. Když byla loď vtažena do atmosféry Dragaitu, druhý rekordér byl z lodi vyhozen. Před pár dny jsme ho našli. Zvláštní je, že podporuje vaši výpověď. Teď se snažíme zjistit, kdo se pokusil vymazat první nahrávku. Ukazuje to na mnohem větší spiknutí, a nejde tu jen o idiotského kapitána, který učinil špatné rozhodnutí.“

„To je skvělé. Myslím tím, že jsem rád, že víte, že mluvím pravdu. Doporučil bych vám sledovat poručíka Phelpse. Ten by udělal pro kapitána Jaela všechno.“

„Nechali jsme ho sledovat, ale zatím ho můžeme zatknout jen za křivou výpověď,“ řekl plukovník.

„Co se stane s kapitánem?“, zeptal se Zeir.

Plukovník se ušklíbl. „Když kapitán Jael změnil koordináty zadané navigátorem, porušil několik zákonů. Zákony, na které by se nehledělo, kdyby se navigátor Lanx mýlil. Z šetření vyplynulo, že ke změně zadání přiměla kapitána Jaela osobní zášť vůči navigátorovi Lanxovi. To a nic jiného. Kdyby nechal všechno tak, jak bylo, loď by bez problémů proletěla kolem Dragaitu a nikdy by se nezřítila. Kapitána společně s Phelpsem zatkneme za křivou výpověď proti nevinnému muži. Kdybychom ten rekordér neměli, navigátor Lanx by byl uvězněn na velmi dlouhou dobu.“

Zeir zavrčel. „Chci k tomu připojit obvinění ze spiknutí proti planetární vládě. Dovolil si přijít do mého království a snažil se zatknout mého partnera.“

„Nevím, jestli to obstojí. Nevěděl, že navigátor je vaším druhem.“ Plukovník se snažil o uklidňující tón, který člověk obvykle používal, když stál tváří v tvář nebezpečné bestii.

„Dobře, ale teď to ví, a jestli v tom bude pokračovat, tak na té žalobě budu trvat,“ nechtěl Zeir ustoupit. Jeho oči se stříbrně blýskaly.

Plukovník přikývl. „Pro mě za mě. No, myslím, že to tu můžeme uzavřít. Až proces skončí, pošlu vám zprávu. Už nebudeme navigátora Lanxe potřebovat, protože díky jeho rychlému jednání máme nahrané všechny relevantní informace.“

„To je dobře.“ Colt pochyboval, že by ho Zeir nechal jít. „Jen tak ze zvědavosti, proč jste sem kapitána přivedl, když jste ho chtěl zatknout už předtím?“, zeptal se plukovníka.

„My jsme ho s sebou nepřivedli. Sledovali jsme ho sem. Chtěl jsem vidět, co má v úmyslu, ale když trval jen na tom, aby vás obvinil, rozhodli jsme se ho zatknout. Bohužel jsme Phelpse ztratili. Tvrdil, že se někde rozdělili.“

„Budeme dávat pozor, ale pochybuji, že tu zůstane.“ Zeir vstal a ostatní ho následovali. „Děkuji, že jste přišel, plukovníku. Hodně štěstí při vašem procesu.“

Plukovník chvíli vypadal, jakože se rozesměje, ale místo toho se ušklíbl a potřásl jim rukou. Poté jim slíbil, že je bude informovat o dalším postupu.

Colt sledoval, jak plukovník odchází. „To bylo překvapivě jednoduché. Zajímalo by mě, jestli je to naposledy, co o nich slyšíme.“

„Jestli jsou chytří, tak ano.“ Zeir položil ruce Coltovi na ramena. „Ale jestli se pokusí vznést nějaká obvinění, já se o to postarám.“

„Věřím ti.“ Zeirův drak by nikdy nedopustil, aby se jeho druhovi něco stalo. Colt to považoval jak za uklidňující, tak i smutné. Colt si na svého vnitřního draka ještě stále zvykal a chvíli to potrvá, než pochopí ty intenzivní pocity, které cítil. Byl by tu vítán, kdyby nebyl Zeirovým druhem?

„Dobře.“ Zeir chvíli na Colta zíral, jakoby se snažil odhadnout jeho myšlenky. „Co bys říkal na prohlídku mého království? Jako můj druh bys měl o vládnutí v mé zemi něco vědět.“

„Nevím, jak bych měl něco řídit!“ Colt zíral na svého druha, zděšený jeho návrhem.

„Samozřejmě, že ne. Proto mě máš po svém boku.“ Zeirův sexy úsměv měl Colta rozptýlit. „Myslel jsem, že bychom strávili den průzkumem deštného pralesa. Rád bych tě seznámil s druhy dřeva, které tu těžíme. Také chci zkontrolovat kávovou plantáž. Právě jsme sklidili zrna a chtěl bych se na ně podívat.“

„Ještě nikdy jsem kávovníky neviděl.“ Zemědělství nebylo jeho koníčkem, ale Colta fascinoval proces růstu, a jak všelijaké přístroje fungují. „Co děláš se vším tím dřevem, které vytěžíte?“

„Většinu exportujeme jako stavební materiál, zbytek použijí naši umělci k výrobě nábytku. Na okraji severního lesa je malá vesnice, kde žijí převážně řemeslníci.“

„Rád bych tu vesnici navštívil.“

Zeir přikývl. „Mohli bychom ji přidat na naši trasu.“

„Dobře.“ Colt se usmál. V duchu už byl na výletě. Být zavřený v hradě už se podepisovalo na jeho nervech. Poté, co si zvykl na prostorné pokoje, začal ho celý hrad tísnit. Výlet byl přesně to, co potřeboval, aby se zbavil svého strachu.

„Převlékneme se do něčeho pohodlného na cestu. Přinejmenším potřebujeme pevné boty.“

Colt se vydal se Zeirem do jejich pokojů. Jeho kroky byly rychlejší než obvykle, ale Zeir to nekomentoval.

Trvalo půl hodiny, než se autem dostali k deštnému pralesu. Colt si myslel, že budou letět, ale Zeir namítl, že by pak neměli nic na oblečení. Zaparkovali pod prvním vysokým stromem a vyrazili hustou vegetací. Zeir se rozhodl s sebou vzít jen čtyři vojáky; Colt se je snažil ignorovat a soustředil se na den strávený se svým druhem.

„Tady jsme začali.“ Zeir ukázal na pravidelné řady zelených rostlin. Když si je prohlédl zblízka, přimhouřil oči.

„Vypadají zdravě.“ Colt toho o kávovníku moc nevěděl, ale listy byly zelené a lesklé a necvičeným očím připadaly docela zdravé.

„Ano. Chtěl jsem mluvit s manažerem, ale to může ještě jeden den počkat. Jen jsem se chtěl ujistit, že se jim daří dobře. Nejméně jednou měsíčně kontroluji každé odvětví našeho hospodářství osobně. Zprávy dostávám týdně, a pokud nejsou problémy, nechávám na jiných, aby se starali o každodenní chod. Začalo to tehdy, když jsem zůstal ve své dračí podobě a nevidím důvod, proč to měnit. Naši lidé vědí, jak se zodpovědností zacházet.“

Colt se usmál. Král svůj lid opravdu miloval. Bylo to slyšet v jeho hlase, když o nich mluvil, a v jeho očích, když byl s nimi.

„Není důvod to měnit, pokud to takto funguje,“ souhlasil Colt.

Zeir se ošil. „Pojďme se projít deštným pralesem. Vesnici řemeslníků si můžeme prohlédnout poté, co ti řeknu všechno o našich stromech.“

Colta množství těch informací a odpovědnosti děsilo, ale nechtěl Zeira nechat ve štychu. Možná byl jenom navigátor, ale chtěl být také nejlepším druhem všech dob.

Počasí se vydařilo. Bylo horko. Když vstoupili do lesa a obklopil je stín, Colt si oddechl.

V Zeirově tváři také vyčetl úlevu. Coltovi se před očima mihla pestrobarevná pírka. Ptáci poletovali sem a tam. Prostoupil ho klid, který obvykle pociťoval pouze při svých cestách vesmírem. Jak postupovali dál, a objevoval další nádherně zbarvené rostliny, jeho úsměv se rozšiřoval.

„Toto je jedna z mých nejoblíbenějších květin.“ Zeir ukázal na malé jezírko, které leželo opodál. Na hladině plavaly zářivě růžové květy s jasně modrými ptáčky uprostřed.

„Wow.“ Colt udělal krok dopředu, aby se lépe podíval.

Na okraji ho Zeir chytil za rameno. „Nechoď blíž. To jsou ptáci jménem kephyr. Svou barvu získávají ze vzácného jedu, který jim ulpívá na hlavičkách. Jako drakodlak jsi vůči němu imunní, ale i tak to bodá jako blázen.“

Vojáci za nimi se přidušeně zachechtali. Colt na jejich přítomnost úplně zapomněl; Byli tak tišší, že je nevnímal. Colt nemohl uvěřit, že jsou se Zeirem na romantické procházce.

„Budu opatrný.“

Vodou proplulo něco červeného se šupinami a Colt uskočil. „Co to bylo?“, zeptal se a ukázal na hladinu jezírka.

Zeirův pohled sledoval Coltův prst. „Kritiki. To jsou ještěři s dlouhou tlamou a ostrými zuby. Rádi se zakusují do nohou své kořisti a stáhnou ji pod vodu, ale my jsme v bezpečí. Nikdy neútočí na nic, co je většího než oni sami. Tento vypadal, že je velký tak na lov ptáků a ryb.“

„Tvůj les je trochu zákeřný.“ I přes nebezpečí Coltovo nadšení z výletu nemizelo.

Zeir šťouchl Colta do ramene. „Teď je to náš les.“

„Ano.“ Colt se poškrábal po paži, kde ho něco bodlo. „Budu si na to muset zvyknout.“

„Neboj, zvykneš si.“

Zeirovo ujištění Colta potěšilo.

Momentálně se cítil jako králův druh nejistě a v jeho světě jako nováček. Když stál vedle Zeira a spolu s ním naslouchal zpěvu ptáků, konečně měl pocit, že našel domov. Pocit, který ho halil jako těžký plášť.

„Děkuji.“

„Za co?“ Zeir objal Colta kolem pasu.

„Že jsi mě učinil svým. Nevěděl jsem, co jsem do té doby postrádal.“ Colt zamrkal, aby potlačil slzy, deroucí se mu z očí. Odmítal tu před ostatními brečet jen proto, že byl šťastný.

„No, teď když to víš, tak očekávám, u mě zůstaneš.“

Normálně silný hlas krále se zachvěl nejistotou.

Colt mu položil hlavu na rameno. Měl v úmyslu po zbytek života Zeira ubezpečovat o své oddanosti.

„Zůstanu. Nemůžu být nikde jinde.“

Sotva to dořekl, zhroutil se Zeir na zem.

„Zeire!“ Colt padl vedle svého druha na kolena. „Zavolejte pomoc!“, vykřikl. Když nedostal žádnou odpověď, rozhlédl se a zjistil, že vojáci také leží na zemi.

„Ach, chudáčku. Není tu nikdo, kdo by tě zachránil?“

Hlas zněl neobvykle sebevědomě, ale Colt na jeho tón nezapomněl. „Phelpsi, co si myslíš, že děláš?“

Zpoza stromu vystoupil Phelps. Na rozdíl od jeho obvykle upraveného vzhledu, měl ve vlasech listí a na pravé tváři dlouhý šrám, ze kterého vytékala čerstvá krev.

„Postarám se o to, aby žádná z těch bestií nenarušila mé plány. Nepracoval jsem tak tvrdě a nelíbal tolik debilů, jen abych kvůli špatnému rozhodnutí skončil ve vězení.“

„Bylo to víc, než jen jedno špatné rozhodnutí. Zřítila se celá loď a zemřely desítky lidí. Věděl jsi, že je Jael nekompetentní!“ Colt se postavil, aby svému protivníku čelil.

Phelpsův obličej zkřivil odporný úšklebek. „Dělal jsem svou práci. Kdybych přestal, tak by mě zavřel do cely. Na rozdíl od tebe mi není má pověst lhostejná.“

„Jo, a jak ti pomůže toto?“ Colt ukázal na bezvědomé drakodlaky. „Myslíš, že ti pomůže, když mě dostane do potíží? V okamžiku, kdy budu pryč, tě začnou lovit.“

„Ne, nebudou. Nebudou vědět, že jsem to byl já.“ Phelps se ušklíbl. „V tvém pokoji jsem zanechal zprávu, že sis to rozmyslel a rozhodl ses, že s těmi bestiemi raději žít nebudeš.“

Colt chvíli trvalo, než mu došlo, že Phelps neví, že je také drak. „A co uděláš pak? Tohle ti nepomůže. Ve skutečnosti si myslím, že tě zatknou o to dřív.“

„Půjdeš se mnou a všem řekneš, že to ty jsi změnil tu nahrávku a odvoláš svou výpověď.“

Šílený výraz v Phelpsových očích Coltovi napověděl, že asi nebude přístupný logickým úvahám, přesto se o to pokusil.

„Nebudou věřit, že jsem ten rekordér vyměnil. To dokáže jen pár lidí a já k tomu nemám kvalifikaci.“

„Ale ano, budou. Spíš budou věřit tomu, že to vy jste manipuloval s důkazy, než že kapitán Jael změnil koordináty kvůli své hrdosti.“

„Ne, to neudělám. Jael si zaslouží trest.“ Colt si založil ruce na hrudi.

„Myslel jsem si, že budeš zatvrzelý.“ Phelps vytáhl ze saka laserovou pistoli. „Jestli se budeš bránit, tak je všechny zabiju.“

Coltův vnitřní drak, který byl doposud podezřele tichý, zařval. Colt zažil nejrychlejší proměnu od té doby, co začal měnit. V mžiku na jeho místě stál zlatý drak. Chránit druha!  Drak se musel ujistit, že je jeho partner nezraněný. Tyčil se přímo nad králem.

„No, to jsem nečekal.“ Phelpsova ruka se zbraní se začala chvět. „Ještě stále ho můžu zabít.“

Colt otevřel tlamu a vystřelil Phelpsovým směrem ledový šíp. Z hrdla nadporučíka se ozval bublavý zvuk a poté padl dozadu. Už se nehýbal.

Colt byl v šoku. Dřepěl vedle svého druha a třásl se. Ještě nikdy nikoho nezabil. Bouřil se mu žaludek a tak si položil hlavu na Zeirovu tichou hruď. Za chvíli ucítil ve vlasech prsty.

„Ššš, už je dobře,“ uklidňoval ho Zeirův hluboký hlas.

„Není. Zabil jsem ho.“

„Proč?“

Colt přerývaně vyprávěl, co všechno se stalo.

„Kdybys ho nezabil, tak bych to udělal já. To jsi zvládl dobře, poklade.“ Zeirův hlas mu duněl pod uchem a uklidňoval Colta lépe než cokoliv jiného.

Ostatní se už také pomalu probouzeli. Jeden z nich se šel na Phelpse podívat. „Není mrtvý, Veličenstvo.“

Colta zalila vlna úlevy.

„Dobře, teď může jít do vězení,“ řekl Zeir a jeho tón zněl zlověstně.

„Může dělat společnost svému dobrému příteli Jaelovi,“ souhlasil Colt, šťastný, že tuto část svého života může nechat za sebou.

Když nebe potemnělo, vrátili se zpátky do hradu. Coltovo srdce se cítilo doma. Konečně našel své místo ve vesmíru.

Epilog

Colt si utáhl kravatu a pohlédl na sebe do zrcadla. Poté rukama přejel po saku. Přes černou látku se proháněli zlatem vyšívaní draci.

„Vypadáš úchvatně.“

Otočil se ke svému otci. „Děkuji, otče. Není to divné, že se spojím se Zeirem?“

„Trochu, ale jsem rád, že jsi šťastný. Král Zeir si zaslouží mít druha.“

Colt přikývl. „To ano.“

Jeho druh a jeho otec se asi nikdy přáteli nestanou, ale pracují na tom. Na Zeirově straně bylo ještě stále hodně negativních pocitů, ale protože se stýkali jen velmi zřídkavě, pomalu se proměňovaly ve zdvořilost. Colt se od Zeira dozvěděl, že jeho královská linie dodržovala formální svatbu místo obyčejné pářící ceremonie. Jeden z prvních králů měl nevěstu, která na tomto extravagantním představení trvala a od té doby to byla tradice.

„Jsem rád, že jsi našel svého druha, synu.“ Oči jeho otce se leskly hrdostí a slzami.

„Já také. Jsem rád, že sis ho nevzal ty.“

Seltin se rozesmál. „Já také.“

Společně vešli syn s otcem do haly, ve které Colt vstoupí do další etapy svého života, najde nový domov a dostane lásku, kterou si vždycky přál.

KONEC