TTWY - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Dobře, babi, všechno je připraveno,“ řekla Sara, když stála v babiččině kuchyni potom, co v pátek skončila v práci. Jahody, maliny, borůvky, ostružiny, máme. Citrónová šťáva, máme. Máslo, máme. Vanilková zmrzlina, všechno máme.

Dělala koláč. A ne jen ledajaký koláč, byl to koláč se směsí lesních plodů její matky, ačkoli ten recept originálně pocházel od babičky. Sara tím zabila dvě mouchy jednou ranou. Babička jí ukázala, jak ho udělat, takže se naučí mámino tajemství, a… chtěla ho udělat Coltonovi k narozeninám.

Od Carmen, kterou dnes viděla v Bean se dozvěděla, že měl do desíti do večera službu, takže nezbývalo moc času na oslavu. Ale myslela, že by mu zavolala, aby se na jeden či dva kousky stavil. Přátelské gesto. Až na to, že možná měla udělat dort… ano, možná měla. Ale mámin koláč byl bomba.

„Dej to máslo zpátky do lednice, dokud to nebudeš mít připravené,“ řekla babička nařizovacím tónem, a Sara okamžitě poslechla. „Všechno musí zůstat tak chladné, jak to půjde, aby to mělo křupavou krustu.“

„Ano, madam,“ řekla Sara.

„Pro koho to děláš?“ zeptala se babička, pečlivě si ji prohlížela.

„Jen jsem dostala opravdu chuť na koláč,“ řekla. „Nezní to skvěle, že si dám před spaním? Teplý koláč se zmrzlinou, která se na něm roztápí?“

Babička právě z venku donesla džbánek slunečního čaje a dělala limonádu, aby ji smíchala s jejím oblíbeným letním pitím. Zúžila oči a pohrozila Saře prstem. „Ano, ale ty nesnášíš pečení, Saro Jane. Znám tě.“

„Dobře, je to Coltonovi k narozeninám.“

Babička spráskla ruce. „Ach, ty mu k narozeninám děláš koláč? To je vážné. Víš, co vždycky říkával tvůj dědeček.“

„Um, že si k mužskému srdci najdeš cestu přes jídlo?“

„Ne. Samozřejmě, že ne. „Líbání nevydrží, ale vaření ano. A popravdě, líbání může vydržet taky. Ale jistě pomůže, když umíš vařit.“ Babička se zakřenila svému vlastnímu vtipu.

„Dobře, babi, co dál?“ zeptala se Sara, zamávala odměrkou, aby přitáhla babiččinu pozornost zpátky k receptu. Vlastně to byla úleva, že dělala špatné vtipy. „Kolik mouky?“

„Čtyři šálky,“ řekla. Čtyři se zdálo jako dost, ale Sara to množství pečlivě nasypala do velké mísy.

„Mám to. Co teď?“

„Dej tam trochu tohohle,“ řekla babička, ukázala na sáček s cukrem. „Víš, jak na to.“

Cukr, na krustu? Sara nebyla expert, ale nezdálo se to správné. Právě vytáhla svůj mobil, aby si vygooglila, jak se dělá krusta na koláč, když babička strčila na linku plechovku Crisca (pozn. Značka ztuženého tuku).

„Oh, už jsem měla připravené dva plátky másla,“ řekla Sara.

„Ale chce to Crisco,“ řekla babička. „To je ta tajná přísada.“

„Chci Coltona zabít, babi, ale ne tím, že mu přivodím infarkt.“

Přesně v tu chvíli se zavřely zadní dveře a vešla Rachel.

Ahoj, Saro, ahoj, babi,“ řekla a obě políbila. „Co se vaří?“

„Děláme koláč s lesními plody, která často dělávala máma,“ řekla Sara. „Babička mě učí.“ Sara objala svou babičku. Ačkoli byla přesvědčená, že ta krusta byla špatně. Možná zná ten recept Evie. Nebo možná může všechno vyhodit a prostě jít koupit koláč do pekárny. Snažila se nebýt zklamaná, že babička už ten rodinný recept, který měla tak ráda, neumí, a proklínala se, že byla tolik let pryč. Byla tak zaneprázdněná svým vlastním životem. Vůbec se nestarala o těsto na koláč a teď už bylo pozdě.

„Teď to dodělej, drahoušku,“ řekla babička a poplácala ji po rameni. „Já si udělám pití a posadím se. Rachel, dáš si čaj nebo limonádu?“

„Díky, babi, dám si ráda.“ Rachel se postavila vedle Sary k lince a přihlížela výrobě.

Sara doufala, že Rachel neuvidí v jejich očích smutek. Ne, zklamání ne. Spíš to, že měla těžké srdce. První věc, babička si nikdy nechodila sednout. Nikdy. Byla jako nabitá energií. Stará babička by vzala všechny přísady a všechny by je smíchala a přesně by jí ukázala, jak se to dělá.

Rachel ji stiskla a usmála se a jako vždy se nenechala zastrašit. „Takže do mouky nakrájíš máslo“ – podívala se do mísy – „no toho je trochu moc. Neměly by tam být víc než dva šálky. A přidáš studenou polévkovou lžíci vody, dokud z toho nevznikne těsto. A je tam tajná přísada – citronová šťáva. Máš nějakou?“ Rachel začala přesouvat věci na lince a hledala novou mísu.

Sara ustoupila, zatímco se Rachel s vervou pustila do přemisťování. Nikdy by si nepomyslela, že Rachel ten recept zná. Nikdy ji nenapadlo se jí zeptat. A to jí otřáslo do hloubi duše.

„Co ta náhlá potřeba upéct koláč?“ zeptala se Rachel, když babička seděla venku u zadních dveří na své malé verandě a sledovala ptáky ve větvích.

„Je to pro Coltona k narozeninám.“ Možná to neměla říkat, ale upřímně to byla úleva někomu se svěřit.

„Ach,“ řekla Rachel uvážlivě. Její opatrný tón mluvil za vše.

„Jsme jen přátelé,“ řekla Sara okamžitě.

„Aha.“

„Promluvili jsme si. Vyjasnili si několik věcí.“

„To je dobře.“ Rachel nakrájela máslo do mouky.

„Nikdy bych s ním nešla – chci říct na rande. Na rande!“ Ó můj Bože. „Jde o to, že dnes na své narozeniny pracuje až do večera a myslela jsem, že by si dal koláč. Přátelské gesto, víš?“

Rachel přestala pracovat a podívala se na Saru, dokud se nestřetly pohledem. „Saro. Zlatíčko. To je v pořádku. Je to jen koláč.“

To zlatíčko ji trochu obměkčilo.

„Chci říct, že ještě naprosto nejsem připravená si něco s někým začít. Zvláště s někým, kdo žije ve stejném městě. Po všech těch letech s Taggem myslím, no však víš. Musím poznat spoustu různých mužů, že? Pro mě nic vážného, vůbec. A řekněme si na rovinu, Colton by nikdy nic s nikým nebral vážně. Není to ten typ muže. Ve skutečnosti je to druh muže, od kterého se rozumná žena drží dál.“

Kecy, kecy, kecy. Už by měla sklapnout.

Rachel zvedla koutky úst. „Oh, o tom nevím. Možná prostě ještě nenašel tu pravou.“

Sara se zaměstnala sbíráním špinavého nádobí a utíráním mouky z linky.

Rachel se dotkla jejího ramene. „Saro, je v pořádku, že objevuješ své pocity. Navíc, mám Coltona ráda. Je to Malcom, o kterého bychom se měly obávat.“

Sara vzhlédla. „Pořád je otřesný, že?“

Tentokrát se Rachel vyloženě rozesmála. „Proč jsme my dvě ty jediné, kdo to ví?“

„Co budeme dělat?“

„Nevím. Ale musíme něco udělat rychle.“

Jak o tom Sara uvažovala, dala nádobí do dřezu a začala ho mýt. Rachel přidala do mísy lžíci vody. Už to vlastně začalo vypadat jako těsto. „Babička to těsto uměla udělat i ve spánku,“ řekla Sara.

„Je mi to líto, drahoušku. Víš, zapsala jsem ji do seniorského centra na nějaké aktivity.“

„Myslíš pečovatelskou službu?“

„Ano. Ředitel je tátův pacient. Očividně je to celkem fajn společnost, nabízejí hodně možností. Příští týden se tam půjdeme podívat. A vzpomínáš na Claudii Gainesovou? Její manžel nedávno zemřel a ona řekla, že se k babičce každý týden na pár dní staví. Vezme ji tam, nebo na nákup do obchodu, ke kadeřníkovi, a takové věci.“

Sara přikývla, ačkoli se jí srdce svíralo. Její babička už nemůže být dál sama. Mluvili o tom všem, ale bylo to tak těžké přijmout.

„My všichni jsme souhlasili, že si ji necháme doma tak dlouho, jak to půjde. Mezi námi si myslím, že by to mohlo fungovat. Jeden den jednou za čas, že?“

„Děvčata, pojďte rychle ven!“ řekla babička. „Je tady ten nejroztomilejší malý čipmank a jí všechen ptačí zob. Škoda, že nemám foťák!“

Rachel došla se Sarou ke dveřím. „Ať toho čipmanka nepropásneš. Oh, ještě jedna věc, během let mi tvoje babička dala spoustu máminých receptů. Pracuju na jejich kompletaci pro vás všechny děvčata a udělám z toho památeční knihy. Pokud bys cokoli potřebovala, jen se zeptej, ano?“

„Oh. Díky, Rachel.“ Objala svou nevlastní matku, do očí jí vhrkly slzy. Částečně z úlevy, že se ty recepty neztratily. Ale nejvíc kvůli Rachelině ohleduplnosti. Nějak Saru nikdy nenapadlo, že by se Rachel stala opatrovnicí matčina odkazu.

Sara vyšla ven, aby viděla babičku okouzlenou přítomností dvou čipmanků, kteří se honili kolem verandy poblíž krmítka pro ptáky.

„Nejsou roztomiloučcí?“ řekla a usmívala se.

Sara se posadila vedle babičky. Vzpomínala na všechny ty časy, když se babička nadchla z malých věcí jako jsou třeba ptáčci, barvy jedné ze svých růží, nebo nějakého krátkého vtipu, který slyšela. Snadno se pro věci nadchla a vždy to bylo nakažlivé.

Někdy během té doby se Sara obávala, že ztratila schopnost si užívat – nebo vůbec zaznamenat – jednoduché věci. Kdy naposledy takhle seděla na verandě? Nebo si dala na čas, aby si všimla kytek? Ani si nemohla vzpomenout. Život se stal příliš chaotickým.

Ale dnes ne. Dneska bude držet babičku za ruku a vychutnávat si ledový čaj a limonádu, a sledovat čipmanky, jak se honí po trávníku.

***

Colton strávil poslední dvě hodiny urovnáváním domácího sporu. Elias Riegler, který žil v podnájmu, před nímž se konal garážový výprodej, hodil lahví, která stěží minula hlavu jeho ženy. Ale jeho pěst se nemýlila. Ten muž nebyl opilý, a to, že byl idiot, nebyl dostatečný důvod sebrat ho, když jeho žena odmítla vznést obvinění.

Řekla, že to byla její vina, protože ho naštvala.

Elias byl jediným zdrojem příjmu té rodiny, takže s pěti dětmi byla ta žena vyděšená, že by ho poslala do vězení. Nebo se možná bála, co udělá, jakmile ho odtamtud pustí. Takže Colton odešel s nepořízenou. Nebylo to poprvé, co ho tam volali.

Colton neměl ve své práci problém, pokud mohl pomoct lidem, ale když měl svázané ruce… No. Řekněme, že to nebyl přesně ten druh hovoru, který by chtěl na své narozeniny přijímat. Nebo jakýkoli jiný den, když už jsme u toho.

Myšlenky na Saru po zpáteční cestě na stanici bylo mnohem příjemnější, ale taky trochu nepohodlné. Nemluvil s ní od minulého víkendu, jen na ni jednou mávl, když přes ulici pomáhal devadesátileté Moiře Perkinsové zajít do knihovny a Sara vyšla z obchodu se starožitnostmi.

Nebylo to tak, že by se komukoli vyhýbal. V tomhle městě to ani nešlo. Ale Sara… něco se mezi nimi změnilo. A on si nebyl jistý, co si s tím počít.

Věc se měla tak, že nemohl přestat myslet na jejich rozhovor z minulého víkendu. Hlavně na tu část, kdy se postavila na špičky a políbila ho na tvář.

Na ten krátký moment si položila ruce na jeho hruď, a on přemýšlel, jestli mohla cítit, jak si jeho srdce chtělo prakticky probít svou cestu ven jako lapený ptáček. Nebo ten způsob, jakým najednou zatajil dech. Protože to bylo všechno, co mohl dělat, aby se udržel od toho ji obejmout a přitáhnout k sobě, natočit hlavu tak, aby se jejich rty setkaly a ne jen zatracená tvář.

Místo toho stál jako socha, zatímco se ho její rty dotkly. Zatímco ho obklopila její pěkná vůně a vlasy mu polechtaly krk. Když to udělala, všechny ty husté rudé vlasy dostaly zlatavý nádech. Nikdy ve svém životě takové vlasy neviděl, a nutkání vplést si do nich prsty a přitisknout své rty k jejím, ho donutilo sevřít ruce na bocích v pěst.

Byl by blázen, kdyby z toho polibku vyčetl víc než příměří, přátelské gesto. Strávili deset let tím, že se na sebe dívali spatra. Proč prostě jen nebyl vděčný, že je to za nimi? Nakonec on byl ten, kdo jí podal ruku jako idiot a nabídnul na prvním místě přátelství. Fakt dobrý, Einsteine. Nemohl být jejím kamarádem víc, než nemohl být jejím nepřítelem.

Deset let nedorozumění. Kdo ví, co se mezi nimi mohlo stát, kdyby nebylo té jedné prosté lži?

Kdo ví, co se ještě stát může?

Ten polibek otevřel stavidla možností. Ve skutečnosti neměl tušení, co má udělat jako další. Modlit se, aby ta přitažlivost pominula? Doufat, že to byla jen dočasná nepříčetnost, která přinesla zpátky starou vzpomínku, která měla raději zůstat zapomenutá? Samozřejmě byl špatný nápad se s ní zaplést v malém městě, kde se museli denně potkávat. Ani nemluvil o tom, jak by to zkomplikovalo jeho přátelství s Taggem.

Navíc, on na vztahy nebyl. Rád nechával věci prosté a zábavné, bez závazků. Měl několik stálých přítelkyň – žádnou z nich z města – ale nechtěl se k žádné vázat.

Ano, jeho kamarádi mu žertem říkali Revolver, ale pravda byla v tom, že ho nezajímalo, jestli si některou z nich nechá.

Colton se podíval na hodinky. Ještě jedna hodina služby a pak byl víkend. Zítra je čtvrtý červenec, a kromě nějakého ranního papírování, měl konečně trochu volna.

Zabzučel mu telefon, zrovna když končil poslední projížďku městem pro tento večer.

Můžeš se zastavit po cestě domů? Říkala ta zpráva. Bylo to od Sary. Jak dostala jeho číslo? Sázel by na Carmen.

Jasně, napsal zpátky. Je všechno v pořádku? Jeho první myšlenka byla, že se možná něco stalo její babičce.

Nic špatného. Uvidíme se.

Ty dvě poslední slova spustila záplavu emocí. Zmatení. Trochu obav. A ano, nadšení. Chyběla mu. Ačkoli si nebyl zcela jistý, co dělat po jejich vzájemném vylití srdce. Možná potřeboval, aby se pohádali, aby mu to ukázalo, jak je protivná a dokázal si, že myslet na ni romantickým způsobem je velmi špatný nápad.

Když Colton zabočil k malému domku její babičky, Sara seděla na houpačce, veranda byla osvětlená jen několika svíčkami – tím druhem, který odpuzoval hmyz. Naznačila mu, aby si pospíšil.

Když se dostal z auta a vyšel na verandu, uviděl na nízkém stole jedinou narozeninovou svíčku, umístěnou uprostřed koláče. Ona tu seděla v šedém tričku Clevelandských indiánů a ustřihnutých kraťasech a usmívala se. Světlo svíčky jí osvětlovalo vlasy a tvář, ukazovalo všechny její rysy v teplé záři, která ho skoro přimrazila na místě.

Rocket byl stočený do klubíčka vedle ní a spal.

„Babička věří, že se mají svíce recyklovat,“ řekla Sara s rozpačitým úsměvem. „Tohle je jediná v domě, a už skoro zhasíná. Rychle si něco přej.“

Konečně si dal v hlavě dvě a dvě dohromady. Jak si na to vzpomněla? „Ty jsi mi koupila koláč k narozeninám?“ Najednou se z toho jednoduchého úkonu dýchání stalo něco komplikovaného, jako by nějak zapomněl, jak se to dělá. Sklouzl pohledem od ní k tomu koláči, aby nemohla vidět to, co měl jistě vepsáno v tváři.

Jak se ho to dotklo.

„V žádném případě.“ Potřásla hlavou. „Já jsem ti nekoupila koláč. Já jsem ho upekla.“

Slova mu uvízla v krku. Oči jí v tom sporém osvětlení jiskřily, a on viděl zlaté záblesky z jejich vlasů. Zapomněl na zatracený koláč. Chtěl ochutnat ji.

No tak, Coltone. Kamarádi, kamarádi, kamarádi, opakoval si pro sebe. Co se stalo se vší tou nevraživostí mezi nimi? Tou touhou si z ní střílet, přimět ji, aby se červenala? Udržet si od ní vzdálenosti, což všechno jeho vtipkování zaručovalo. Teď se přistihl, že chce, aby se červenala. Ale z úplně jiných důvodů.

„Slavil jsi dneska?“ zeptala se.

„Carmen udělala košíčky. Tento víkend bude večeře s Cookie a Hannah.“

Ona poplácala na místo na houpačce vedle sebe a on to vzal jako pozvání, posadil se na místo z druhé strany Rocketa, který ho vybíravě očichal a pak se opřel zpátky o Saru. Jeho uniforma se jí otřela o nohu a zbraň zvláštně bouchla o houpačku.

„Raději si pospěš a něco si přej, než to zhasne,“ řekla, naznačila směrem ke svíčce, která se opravdu zdála na nejlepší cestě k vyhasnutí.

Oh, přál si to dobře, zatímco ona mu zazpívala zrychlenou verzi „Hodně štěstí, zdraví.“ Sice neudržela ani za Boha melodii, ale jemu se to stejně moc líbilo. Pak sfouknul svíčku.

Jak tam stála a doutnala, tenký proužek kouře se elegantně kroutil směrem ke stropu verandy, Sara vyskočila. „Máš rád teplý koláč? Pár kousků vezmu a dám na ně zmrzlinu, může být? Čekala jsem na to celý--“

Než si uvědomil, co dělá, natáhl se k její ruce, stáhl si ji zpátky k sobě, a přitiskl jí rty na své. Pak jí omotal ruku kolem krku a přitáhl si ji blíž.

Její rty byly jemné, a chutnala skvěle, sladce jako ten koláč, a dost jistě ho líbala taky, oddělila rty a lehce mu položila ruku na hrudník. Na jeho srdce, kde určitě cítila ten divoký rytmus, jak celého jeho tělo odpovídalo na bouři z toho polibku.

Zachycen v tom, jak ji vnímal, lehkou a teplou ve své náruči, ztratil pojem o čase a rozum, a pro jednou se vůbec nestaral o to, jestli kolem projede polovina města a uvidí, jak se jejich náčelník nechová jako náčelník.

Když se konečně odtrhli, trochu se třásl.

„Jsi za ten koláč neskutečně vděčný,“ řekla. Taky byla bez dechu, z toho měl radost.

Vlasy měla rozcuchané, a vypadala trochu ohromeně. A tak krásně, že věděl, že si tu chvíli bude pamatovat navždy.

„Jsem ti tak vděčný,“ řekl. Bože, zněl jako idiot. Než si to mohl lépe promyslet, znovu ji políbil. Ona z hrdla vyloudila sladký tichý zvuk. Rukama mu přejela po zádech, opsala křivku jeho ramen, a chytila se ho, přimkla se k němu.

Ta žena ho dováděla k šílenství. Nebyla upjatá, ani nervózní ani žádný typ A, z čehož ji tehdy obvinil. Byla jen měkká a rozkošná, a perfektně mu pasovala do náruče.

Pes, jasně dotčený tím, že ho vynechali, se mezi ně vklínil a začal mu lízat ruku. Ve stejné chvíli se z domu ozval hlas, který je najednou oddělil.

„Je na příjezdovce Coltonovo auto?“ zeptala se babi.

„Jen jsem přála Coltonovi všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla Sara, rty zkroutila do malého úsměvu.

„No, všechno nejlepší, Coltone,“ řekla babička. „Vyšla bych ven, ale mám natáčky.“

„Díky, paní Faranaccio,“ řekl Colton, ale díval se na Saru. Na její pěknou červeň ve tváři. Její lehce omráčený výraz. Věděl jen to, že ji chce políbit znovu.

„Pojď si s námi dát koláč,“ zavolala Sara. „Nám tvoje natáčky nevadí.“

„Díky, zlatíčko, ale půjdu si lehnout. Ještě jednou všechno nejlepší, Coltone.“

Babička zamávala přes dveře a zmizela v domě. „Hned budu zpátky,“ řekla Sara, jak vstala, zvedla koláč a zmizela v domě, nechala ho se psem, který se natáhnul na lavičce na záda, aby ho hladil po břiše.

Naprosto. Nejlepší. Narozeniny.

***

Ó můj Bože. Políbila Coltona. No, technicky to začal on, ale ona se zcela chopila role. Proč to udělala, políbila někoho, koho dřív nesnášela – no, dobře, nesnášela bylo silné slovo – intenzivně ho ještě před pár dny neměla ráda? A líbilo se jí to. Tak, tak moc. Zvedla ruku, aby se dotkla rtů. Drahý Bože, líbal fantasticky.

Sara si nikdy nepamatovala, že by zažila takový pocit uchvácenosti, nadšenosti, nevyrovnanosti, slabosti a připravenosti se rozpustit jako želé. Ztěžka lapala po dechu a byla neklidná.

„Potřebuješ pomoc?“ zavolal Colton z verandy.

Stála u kuchyňské linky, zírala na lednici, žilami jí proudila panika. Líbat Coltona Walkera? Co si myslela? No, to se stane, když muži upečeš k narozeninám koláč. Začne si něco představovat. No, ona si jistě taky něco představila. Přátelství, tak, jak navrhoval. Přátelé bylo něco, co mohla zvládnout. Tak odkud přišlo to spojení rtů?

Byli protiklady v každém směru. On byl klidný, ona nervózní. On se snadno rozesmál a všichni ho měli rádi. Ona… no, nebyla si jistá, kam samu sebe zařadit, ale určitě věděla, že není typem osobnosti, která přiměje učitele zapomenout na důtku a každou ženu v okruhu padesáti yardů malátnou a mající závrať. A neměla dolíčky. Určitě ne.

Nejdůležitější ze všeho bylo, že je to Taggův přítel. A už jen ten důvod stačil k tomu, aby to citlivou osobu varovalo. A ano, Sara sama sobě připomínala, že je citlivý člověk. Musela se vypořádat s touhle… přitažlivostí. Byla tu, ale ona to dokázala ovládnout. Nemusela se jí nechat řídit. Navíc byl Colton Revolver. Bože, co si myslela!

O pár minut později byla zpátky, podávala mu teplou misku naloženou koláčem s lesními plody, a nahoře se roztékala zmrzlina jako sníh na vrcholku hory. „Tady to je, Coltone. Všechno nejlepší.“ Odkašlala si, najednou jako by měla v krku obrovský knedlík. Šťouchla Rocketa dolů z houpačky a držela si od Coltona zdravou vzdálenost. Pes jí věnoval dotčený pohled a uložil se pod houpačkou.

Colton si ukousnul. „Úžasné,“ řekl, ale díval se na ni.

„Recept mé mámy,“ řekla, sklopila pohled ke stolu, na podlahu, kamkoli, jen aby neviděla ty modré oči, které signalizovaly něco velmi, velmi nebezpečného. Bezostyšnou touhu. Chtíč. Trošku si ukousla, ale uvízlo jí to v krku. Položila svou vidličku a donutila se polknout. „Nevadí ti koláč, že ne?“

„Proč by měl? Je báječný.“ Vypadal zmateně. Což se dalo pochopit, jelikož byl dort její problém, ne jeho.

Kroutila prsty v klíně, najednou nevěděla, kam s nimi. „Opravdu jsem neměla dort od… svatby.“

„Je mi líto, že tohle slyším,“ řekl.

„Cukrárna dovezla ten dort k nám domů, věděl jsi to? Vypadal úžasně, pokrytý fondánovou polevou a malými perličkami. Já jsem byla ta, která otevřela dveře.“

On potřásl hlavou. „To je mi líto, Saro.“ To už byly dvě omluvy za necelou minutu. Musela mu nějak jasně naznačit, že už nebude žádné. Další. Líbání. Líbání bylo špatné. Za hranicí. Příliš nebezpečné.

„To je v pořádku.“ Prkenně se usmála. Sotva věděla, co říct, ale z výrazu jeho tváře mohla vidět, že mu to došlo.

Postavil svou misku. Oba se postavili, teď to bylo trapné.

„Nikdo mi nikdy předtím neupekl koláč. Chci říct kromě Cookie.“ Zhodnotil ji svým pečlivým pohledem, lehce se zamračil.

„Poslyš, Coltone,“ řekla, najednou se podívala přímo na něj. „Já – si nemyslím, že je dobrý nápad, abychom byli přátelé. Já nejsem vůbec připravená na vztah a – um, no, my oba pracujeme ve stejném městě a všechno. Mohlo by to být opravdu… trapné, víš?“

Něco mu problesklo v očích. Možná zklamání? Neuměla to říct. Byl velmi tichý.

„Doufám, že chápeš, že to není osobní,“ řekla. „Jen si myslím, že pro nás bude lepší nechat to v platonické rovině, víš?“

Nebo líp. Bezpečnější. Mnohem, mnohem bezpečnější.

„No,“ řekl tiše. Vypadal zmateně a možná i trochu omráčeně. „Tak dobře. Ještě jednou díky za koláč. Byl výborný.“

„Ať máš krásnou oslavu,“ řekla příliš povzbudivě.

Sledovala ho, jak jde po cestě a nese si koláč, který mu s sebou zabalila.

Ten koláč, ze kterého byla tak nadšená. No, to se očividně trochu zvrtlo.

Nemohla si s ním něco začít. Nemohla sama sebe znovu vystavit tomu hroznému podrobnému zkoumání – ponížení, ostudě, které by jistě přišlo, kdyby to mezi nimi skončilo, víte, byl to Colton. Mohla by to přikládat dočasnému pominutí smyslů. V hlavě si to uspořádat, aby byli přátelé, a být mnohem opatrnější ohledně věcí, které by mu mohly vyslat mylné signály. Pro začátek už žádné další líbání!

To by mohlo být v pořádku. To udělat mohla. Mohla být srdečná a přátelská a pokračovat v tom, co plánovali, jako přátelé. To byla určitě správná věc.

Když odjížděl, mávnul. Ona tam dlouho stála, sledovala, jak jeho auto mizí, a dotýkala se svých rtů.