TTWY - 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Hannah, nemůžeš teď jít k jezeru se skupinkou idiotů. Je už dost pozdě.“ Colton se podíval na své hodinky, které osvětlovala jeho palubní deska. Pátek, deset večer, a on už jezdil hodiny po okolí, Champ spal na zadním sedadle jeho služebního vozu. Pomáhal paní Jenningsové dostat její kočku ze stromu, což Champ zrovna neocenil. Nebylo obvyklé, že by takhle trávil volný večer. Ale nemohl se uklidnit. Neuměl dostat z hlavy Saru. A teď se znovu snažil vypořádat s Hannah a byl na tenkém ledě, aby to nezkonil, jenže tak či tak to nemohlo vyjít.

„Věděla jsem, že ti ani nemám říkat, co dělám,“ řekla, v hlase měla evidentní rozladění.

„Jsem rád, že jsi to udělala, ale přesto nemůžeš jít.“ Buď klidný, říkal mu vnitřní hlas. Buď rozumný. Obě ty věci vůbec necítil.

„Za necelý měsíc půjdu na vysokou a budu si dělat, co chci.“ On sebou škubl. „Nemůžeš mi velet. Nejsi ani máma, ani táta.“

Colton sklonil hlavu a promnul si kořen nosu. Ne, to určitě nebyl. Byl jen kluk, který prožil dlouhý pracovní týden a chtěl trochu klidu a ticha. Až na to, že si neustále představoval jistou zrzku. Tu, která si o něm vždycky myslela to nejhorší a i teď, navzdory jeho úsilí dokázat jí, že se mýlí. A to ho hrozně štvalo.

„Coltone. Coltone, slyšel jsi mě?“

„Promiň, co jsi říkala?“

„Řekla jsem, že slibuju, že budu doma do půlnoci. Je to jen jezero. Všichni mí kamarádi jdou.“

„Hannah, jezero takhle pozdě v pátek večer neznamená nic jiného, než problémy.“ Děcka hulí trávu, pijou, dělají Bůh ví co ještě. Ona ne. Nepůjde. „Nemáš jít ráno do práce?“

„Jo, ale říkala jsem ti, že se dlouho nezdržím. Je léto, Coltone. Mí kamarádi a já nemáme moc společného času, než se všichni rozprchneme na všechny světové strany. Ty mi nevěříš?“

Samozřejmě, že jí nevěřil, protože taky kdysi býval teenager. Navíc pokud se tahala s Aidenem? Ale ani nedostal šanci zformulovat odpověď.

„Nemusím tě poslouchat. Jsi jen můj bratr.“ Linka ohluchla. Colton odhodil svůj mobil na sedadlo spolujezdce, a zíral na něj, dokud displej nezhasnul, jako by to byla živá věc. Co to bylo s ženami v jeho životě, že ho převálcovaly, než vůbec mohl objasnit své myšlenky? Počkat. Odkdy byla Sara „žena v jeho životě?“ Ježíši.

Myslela si, že je to arogantní blb a všeználek. On ji podporoval v tom, aby tomu nejhoršímu věřila. Chtěl věřit, že je ona naprostým typem A, doktorkou Veleúspěšnou, pevně odhodlanou změnit svět, ale paradoxně byla Sara mnohem víc než to. Zbožňovala svou babičku. Tvrdě pracovala. Měla svou zranitelnou stránku. Jeho sestra ji měla moc ráda. A taky měla úžasné nohy.

Když ho toho večera u Loua popadla za paži a řekla mu, Nemusíš být vždycky tak útočný, měla pravdu.

On byl útočný většinu z jejich let dospívání, ano, ale to proto, že byl idiot. Teď už věděl svoje.

Kolik z jeho posměšků teď bylo proto, že nesnášel, že toho tolik dosáhla a on trčel tady a vedl maloměstský život? Život, který si ve skutečnosti nevybral? Ona byla předurčená pro velké věci. Proč ho to tak moc trápilo? Proč používal posměch, aby ji odstrčil a udržel na délku paže? A proč ho tohle všechno tak moc zatěžovalo?

Měl si s ní promluvit ne o té rozlučce se svobodou, ale o nich. Proč se chová jako idiot. O tom, proč nechce, aby to mezi nimi takhle pokračovalo dál.

Z myšlenek ho vyrušila Honda Civic, která projela kolem jen s jedním funkčním koncovým světlem. Jeho srdeční rytmus zrychlil. Protože Sara měla taky Civic, a Evan ji před několika dny kvůli tomu světlu zastavil. Bez potuchy, co udělá, nastartoval auto a zabočil na cestu.

***

Sara opustila restauraci ve své staré, ale spolehlivé Hondě Civic a právě dorazila k ceduli Angel Falls, když ve zpětném zrcátku uviděla blikající modro-červená světla. Pohled na palubovku říkal, že jela pětatřicet v místě, kde je pětatřicítka povolená. Na opuštěné silnici, která vedla tmavým rozlehlým lesním parkem, nebylo žádné další auto.

Policejní vozidlo zrychlilo, dokud nebylo přímo za ní. Zcela jasně šlo o ni. Neměla jinou možnost než zastavit. Být na hranici Angel Falls a Richardsonu znamenalo, že neměla tušení, které policejní oddělení tu za to zodpovídalo. Ulevilo by se jí s vědomím, že to není Colton, který teď už musel mít dávno po službě.

Ta úleva byla jen dočasná. Srdce jí zaškobrtlo, když uvážila, že je sama uprostřed lesa. Co když ji zmrzačí a zabije nějaký rádoby policajt? Byla černočerná tma, a možnosti, jak se zbavit těla, byly nekonečné.

 Na štěrku uslyšela kroky a do tváře jí zasvítilo oslnivé světlo. „Vaše koncové světlo nesvítí, madam,“ řekl až příliš známý hlas.

Colton. Co bylo horší – vrah převlečený za policistu nebo on?

Bože, kdy tohle skončí? To už ho neměla za jeden den dost?

Zvedla ruce před obličej, aby si zastínila oči. „Myslela jsem, že dnes večer nemáš službu,“ řekla.

„Technicky nemám,“ řekl.

„Takže se tu projíždíš ve svém volnu policejním vozem a hledáš potíže?“

„A vypadá to, že jsem je našel.“

Položil ruce na okénko auta a naklonil se ještě blíž, aby mohla cítit jeho vzrušující vůni kolínské. A cítit jeho tělesné teplo – a intenzitu jeho pohledu, který se přes ni převalil. Trochu se zachvěla – ale to bylo tím večerním vzduchem. Určitě.

„Takže. To zadní světlo,“ řekl, vytáhl svou podložku, aby to sepsal.

Se vším ostatním během celého toho týdne na to úplně zapomněla. Jistě ji opravdu nechtěl dát pokutu, že ne? No, byl to Colton, takže bylo možné všechno. „Tenhle víkend to nechám spravit, ok?“

„To je tvoje druhé varování,“ řekl. „Evan mi říkal, že tě zastavil už před pár dny.“

„Opravdu se dnes večer musíš nudit, pokud číháš v lese na lidi, když máš volno. Proč nejdeš sundávat nějaké kočky ze stromů nebo tak?“

„Zákon je zákon. A vlastně jsem zrovna sundáváním koček strávil skoro hodinu.“

„No, tak o tom tedy jistě musíš jít sepsat hlášení. A co kdybys mě nechal jet domů?“

Zhluboka se nadechl. Koutky úst mu cukly. „Ty jsi pila?“

Skryl svůj zářivý úsměv do auta. Pohledem přejel od jejích holých nohou k vínem potřísněnému overalu.

Sara si najednou vzpomněla, že má na boku tu díru, odhalující kůži, tak si tam sjela rukou, aby ji zakryla.

„Měla jsem jednu skleničku vína, a většinu z ní mám vylitou tady.“

„Jsi si jistá, že jsi neměla víc, než jednu skleničku a proto jsi to vyplivla? S tvými prvními drsnými týdny a vším bych byl nerad, kdybys pila a řídila.“

„Jsem lékařka. Nepiju a řídím.“ Co to s tím chlapem bylo?

„Uklidni se, věřím ti. Jo, chci se tě na něco zeptat. Mohla bys jít na chvilku do mého auta?“

„Protože mi hodláš vypsat pokutu? Tvoje babička by se styděla. Naprosto styděla.“

„Nehodlám ti vypsat pokutu.“ Opřel se o okénko řidiče, svaly na paži se mu napjaly a zíral přímo na ni. „Na zadním sedadle mám Champa a ten je přepracovaný. Ale opravdový důvod je, že si s tebou chci promluvit. Prosím.“

Oh. A jen tak její hněv zmizel. Fakt, že tam byl Champ, ji přiměl se pohnout, ale jeho prosím to s konečnou platností ztvrdilo. „Dobře, už jdu,“ řekla a otevřela dveře od auta. Protože bylo možná konečně na čase, aby si o Coltonovi Walkerovi přestala myslet to nejhorší.

***

Colton věděl, že s tím měl přestat a dovolit jí jít si po svých. Dostat se zpátky do svého klidného, tichého života. Ale nemohl. Protože se mu zdálo, že od doby, co se vrátila, klid a ticho neexistovaly. Navíc jí měl co říct, zvláště po jejich dřívější konverzaci. Věci, na které nemohl přestat myslet.

Otevřel dveře spolujezdce a čekal, až nastoupí. Rychle ji přejel pohledem od hlavy k patě. Vlasy měla rozpuštěné a oblečení s podpatky dávalo na odiv její pěkné nohy. Rozrušila ho jako vždycky, proti jeho vůli.

„Proč tak divně chodíš?“ zeptal se.

„Jak?“ zeptala se ona. Oběma rukama si držela levý bok a trochu se na podpatcích klátila. „Nejsem zvyklá na podpatky,“ zamumlala.

Posadila se na sedadlo. Champ prostrčil čumák mřížemi. Ona mu po něm přejela svým prostředníčkem, což způsobilo, že se ještě víc natlačil na mříže a štěknul. Aspoň ten pes chtěl víc její pozornosti.

Sara vypadala nervózně, vyhlížela na cestě nějaký provoz. „Nikdo nás neuvidí spolu mluvit,“ řekl Colton, „jestli je to to, čeho se bojíš.“

„Coltone, žiješ v tomhle městě dlouho, přesně jako já. Kdy se stalo, že by nikdo nic neviděl?“

„Tehdy, když jsem tě políbil,“ řekl tiše. „To nikdo neviděl.“

To ji rychle umlčelo. Sám sotva uvěřil, že to řekl nahlas. Viselo nad nimi ticho, přímo hmatatelné.

Sara se naklonila blíž, dost blízko, že v jejich zelených očích mohl vidět malé zlaté flíčky. Její oči ho vždycky fascinovaly, ale nikdy se neodvážil do nich dívat příliš dlouho, za prvé kvůli Taggovi, a teď… no, většinou na něj byla příliš naštvaná, aby vedli civilizovaný rozhovor.

„Ne, nikdo, až na paní Mulliganovou.“ Nadzvedla se. „Ale i to se ukázalo, že pro tebe byl jen žert. Jako všechno ostatní.“

Sevřel volant auta pevněji. „Jednu věc si vyjasněme. Ten polibek nebyl žádný žert.“

„Ale ano, byl.“ Ukázala na něj prstem v obvinění. „Nikdy jsi nepřišel na naše rande.“

Neoblomně potřásl hlavou. „Ty si ani nepamatuješ, že jsi to byla ty, která mě vyšplouchla.“

„Já jsem tě nevyšplouchla! Čekala jsem u muzea až do osmi do večera. Pak jsem šla k tobě na kolej.“ Zatřásla hlavou, jako by se snažila vypudit tu vzpomínku z hlavy.

Srdce mu vynechalo úder. Zíral na ni v nevíře. „Ty jsi šla k tomu muzeu?“

„Samozřejmě, že ano. Byla jsem z toho nadšená. Myslela jsem, že to myslíš vážně. Nevěděla jsem, že si ze mě jen střílíš.“

Díval se ven z okna a ztěžka dýchal. Snažil se dát ty sračky dohromady. Držel se volantu, jako by to bylo jeho poslední spojení s realitou. Protože to, co řekla… mohla být pravda. Protože to by měnilo… všechno.

Konečně se k ní otočil čelem. „Tagg mi řekl, že jste se dali zase dohromady. Proto jsem se neukázal. Když jsi mi toho večera zaklepala na dveře, myslel jsem si, že mi jdeš říct to, co už jsem věděl, že jsi zase s ním.“

„Tagg ti řekl…“

„Tagg byl můj nejlepší kamarád. Už tak jsem cítil dostatečnou vinu za to, že jsem tě políbil. Ale když řekl, že jste to dali dohromady… nemohl jsem udělat nic jiného, než to přijmout. Tak jsem se opil a vyspal se s Tiffany Downingovou.“ Protože mu bylo devatenáct a byl hloupý a měl zlomené srdce.

Policejní vůz naplnilo ticho, husté a dusivé, jako neviditelná mlha. I Champ ležel tiše na zadním sedadle, jistě cítil, že se děje něco vážného. Colton to udělal. Vylil si srdce. Co si myslel, když na ni tak tlačil? A jak to, že se nikdy nedozvěděl, že vlastně měli šanci být spolu?

Ježíši.

Sara si třela spánek. Vypadala… rozrušeně.

Ó Bože. Jeden polibek. Jedna lež. Jedna zmařená šance před deseti lety.

„Od té doby jsem se držel dál.“ Předstíral, že na tom nezáleží, v rybníčku bylo dost dalších ryb, a většina z nich ho chtěla.

Snažil se zatlačit svoje city, někam hluboko a do tmy, kam odsunul všechno, co se celé roky týkalo Sary. „Sám sobě jsem říkal, že tě nesnáším. Vybrala sis Tagga. On byl vším, čím jsem já nebyl.“

Teď seděla zpříma, ruce položené na opěrce mezi sedadly. Champ vzdal pokus o jakoukoli pozornost a usnul s tlapkami ve vzduchu. Colton měl nutkání proplést si s ní prsty, ale ani se neodvážil. Dnes večer už překročil dost hranic.

Její tvář byla pořád lehce zvednutá, oči měla velké a kulaté. Vypadala v šoku a rozrušeně, což byly věci, o který měl pramalé tušení, jak se s nimi v kontextu jejich vztahu vypořádat. Chápal sex. Chtění. Touhu. Ale tohle ne.

Opřel se zpátky do svého sedadla a vydechnul. Zavřel oči.

Po celé té době nemohl popírat své city. Mohl si říkat, že byla tou nejprotivnější ženou na světě, že byla upjatá. Ale ona znamenala mnohem víc, způsobem, který právě začal objevovat. Pravdou bylo, že ty dlouho pohřbené city stále žily. Pořád na nich zatraceně záleželo.

***

Sara si byla vědoma Coltonova velkého těla, prkenně vzpřímeného, to napětí se přelévalo ve vlnách, jeho dlouhé prsty obtočené kolem volantu. Na chvilku se jejich pohledy uzamkly, a poprvé za celou dobu přemýšlela, jestli si to u něj za ty roky nevybralo daň.

Zranilo ho, když se s Taggem znovu dala dohromady? Myslel na ni, na to, co mohlo být? Nebo se přes to prostě dostal? Všechno nasvědčovalo poslední možnosti, až na způsob, jakým se na ni teď díval.

Jeho pohled byl… pronikavý. Elektrizující. Jako by viděl přímo do ní. A dělalo to s ní věci, přelévalo se přes ni teplo ve velkých, nevítaných vlnách.

„Vůbec nejsi jako Tagg,“ zašeptala. Došla k přesvědčení, že Colton nebyl vůbec tím, za jakého ho považovala.

Trochu se pousmál. „Mám to brát tak, že je to dobře?“

„Tag a já jsme pro sebe nebyli ti praví. To, co se stalo, bylo nejlepší.“

Poprvé za rok byla schopná to říct. Pořád to bolelo, ale ne tak, jako mělo.

„Pořád jsi kvůli tomu zničená? To, že ses s ním rozešla? Chci říct, je to jen rok, a bylo by přirozené po všech těch společných letech…“

„Já už Tagga nemiluju, jestli se ptáš na tohle.“

Nebyla si jistá, na co přesně se ptal, ale vypadal, že se mu ulevilo.

Měla by se soustředit na to, co říkal, ale nechtěla mluvit o Taggovi. Místo toho se jí mysl zatoulala zpátky do minulosti. Věděla, že tu noc spal s Tiffany „Nějakou“, a byla odmítnuta. Naštvaná. Stála tam ponížená, znovu se cítila jako ta teenagerka-chytrolínka, ze které si dělal legraci. Přísahala si, že mu nikdy znovu neuvěří. Místo toho se vrátila zpátky k Taggovi, přijala jeho ujištění, že ji miluje a věřila jeho slibům na šťastně až do smrti.

Ale Tagg byl tím, kdo lhal. Ne Colton. Tagg.

Colton vystoupil z auta a otevřel jí dveře. Tiše si ji prohlížel, jak vystoupila, pohledem se jí propaloval do zad.

Cítila, že by měla něco udělat… říct díky? Nebo odtud kruci vypadnout tak rychle, jak to nohy zvládnou?

Měla mu říct, že je jí líto, že ho celé ty roky soudila špatně? Ještě to doopravdy nezpracovala, nic z toho. Že ta divoká, bezstarostná osoba, kterou tak dobře hrál, taková ve skutečnosti vůbec nebyla.

Najednou to bylo trapné. Pořád na ni zíral a Bůh ví, na co myslel. Snad ne na její díru v oblečení, kterou si zapomněla zakrýt, což se teď snažila napravit.

„Co kdybychom začali znovu,“ řekl, čelist měl tak moc napjatou. Nevypadal, že by se vůbec nějak soustředil na ten zip, díky Bohu. Gentleman.

„Začít znovu?“

„Jo. Nový start. Nový začátek.“ Napřáhl ruku, aby si potřásli. „Přátelé,“ dodal.

Přátelé? Potřesení rukou? To nebylo to, co očekávala. Ale co vlastně očekávala? Těkala pohledem od jeho tváře k ruce. Vypadal… plný naděje. Nebo si to možná představovala. Po všech těch letech jeho je-mi-to-úplně-jedno postoje, jak mohl vypadat, jako by se staral o to, co si ona myslí? Co udělala?

Konečně trapně natáhla ruku. Aby byla zdvořilá, samozřejmě.

Obalil svou velkou rukou tu její. Byla teplá a jeho stisk byl silný a ne nepříjemný. Stisk muže, na kterého se můžete spolehnout. Nevěřícně na něj zírala – najednou se vrátily chladné oči a dokonalá póza, a ona si uvědomila, že byl zpět poldou ve službě.

Začínala chápat, jak byl schopný nosit masku, aby skryl své pocity. Připadalo jí to, jako že možná čekal na nějaké její znamení.

Ale byla pořád v šoku z toho, co řekl. Stále se snažila srovnat si to, kým byl ten skutečný Colton Walker.

Jejich ruce byly pořád spojené, a bylo to na hony vzdálené od běžného potřesení. Jeho blízkost ji mátla, byla nejistá a trpěla závratí.

Přerušila jejich dotek a šla ke svému autu, ale on ji předběhl a dostal se tam první, aby jí otevřel dveře. Chtěla nastoupit, ale pak se zastavila. Impulzivně se postavila na špičky a políbila ho na tvář. Byla drsná velmi smyslným, mužným způsobem.

Na vteřinu se ani nehnul, ani se na ni nepodíval. Nakopla se k tomu bezhlavému gestu, když se mu zapnula vysílačka.

„Ahoj, slaďouši,“ řekla dispečerka Carmen. „Ty můj kusanče, na Elm Street máme 314.“

Colton vytáhl vysílačku z pásku. „Je mi líto, že se Pete zase odhaluje, Carmen, ale já nejsem ve službě.“

„Evan má migrénu a navíc, vím, kde jsi podle mé mobilní aplikace Najdi Své Přátele. Chceš, abych mu zavolala nebo to uděláš ty?“

„Udělám to, Carmen,“ řekl do vysílačky, ale pohled mu přelétl k Saře. „Řekni Peteovi, že si na sobě má nechat trenýrky.“ Sara se posadila do auta, nechtěla ho rušit od práce. A taky se odtud toužila dostat.

„Hej,“ řekl. Rty se mu zvedly v malinkém úsměvu. „Jsi v pořádku?“

Jeho hlas byl nízký, uvolněný, drsný na hranách, a měl dopad přímo na její napnuté nervy. „Jo. Jsem v pohodě.“ Usmála se. „Díky, že jsi mi nedal pokutu.“

„Nedám ti pokutu, ale doufám, že nebude vadit, když ti dám malou radu.“

„Jasně. Jakou?“

„Příště, až tě zastaví polda, nerozepínej si zip, aby ses pokusila vyhnout pokutě.“

„To bych nikdy neudělala. Můj zip se rozbil!“

On mrknul. „A tyhle bílé bombarďáky s vysokým pasem. Opravdu sexy.“

Teď chtěla umřít. Bouchla hlavou o volant.

On položil svou ruku na tu její, kterou měla na volantu. Jen ji lehce přikryl, a trochu stisknul.

Vzhlédla ve chvíli, kdy přikývnul, zavřel jí dveře a spěchal dělat svou práci.

A chtě nechtě v ní rozkvetla naděje, nebezpečná a tvrdohlavá.