R&R - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Proč tady nikdy nic nejde podle plánu? Než Adriano stihne zaplatit svou objednávku, dílo už provedl někdo jiný. Ale kdo? A na scéně se znovu objevuje nechutný Dean…           Sinnel

Alessa se rozvalovala v posteli, celá nasycená a blažená. Adrianova paže ji objímala kolem spodní části zad, zpocenou lícní kost jí pokryl cestičkou z polibků.

„Bože, nezačínej zase,“ varovala ho Alessa. Cítila horkost a byla bez dechu. „Neumím ti říct ne, Adriano.“

Adriano se zlomyslným úšklebkem zamumlal do jejího ramene: „Nemůže být tak pozdě, Lisso.“

„Bože.“

Rukou zajel mezi její stehna. Beze slova roztáhla nohy ještě víc. Alessa zjistila, že byla opřená na kolenou, svou tvář měla zabořenou do přikrývky, a Adriano byl za ní. Jeho penis našel svůj domov a nebe. Prvním tahem znovu zajel do jejího těla. Vzal si ji tvrdě, hrubě a rychle. Hluboko, rychle a tak silně, že v ní byl tak hluboko, jak jen to bylo možné.

Alessa ho cítila úplně všude.

Zaťala pěsti do povlečení. On ji popadl za vlasy a trhl s ní nahoru, aby si ji přitáhl ke své hrudi. Ten bolestivý pocit byl nádherný. Zvuk masa, které se setkávalo, byl ještě lepší.

Byla ulepená.

Špinavá.

Zpocená.

Byla cítit jím a sexem.

Bylo to zatraceně nádherné.

Adrianova ústa našla její krk. Zuby označil její kůži. To bylo dost na to, aby jí to poslalo do spirály dalšího orgasmu. Po něj zůstala naprosto vyčerpaná, bez energie. Lapala po dechu.

„Zatraceně, zbožňuji, když se uděláš,“ zavrčel jí Adriano do ucha. „Tak horká a těsná, Lisso. A moje jméno v tvých zatracených ústech – nic nezní lépe. Nic.“

Nebyl tím jediným.

Cítila, jak se jeho tempo zrychlilo, jak do ní jeho tělo zajelo ještě rychleji a tvrději.

„Udělej se,“ žadonila Alessa. „Nech mě, ať to cítím. Chci to cítit, Adriano.“

Udělal se se silným zasténáním. Oba je zatlačil do postele. Když z jeho penisu hluboko v její kočičce prýštil proud spermatu a plnil ji až po okraj,  Alessa cítila, jak sebou jeho penis škubal.

„Bože,“ vydechla. Byla pod jeho tíhou šťastná. „Tak skvělé.“

Adriano souhlasně zamumlal.

Alessa se zasmála. „Musíme vstávat.“

„To ano,“ ujistil ji. „Ale tohle se mi líbí.“

„Tohle?“

„My. Společně v posteli. Na ničem jiném nezáleží. Miluji to.“

Přetočil je, takže teď byla Alessa stulená podél jeho boku. Do jeho paže se usmála. Adrianovy prsty přejížděly dotyky lehkými jako dech po její ruce. Pak se zastavily u jejího prstu. Alessa ztuhla. Vzpomněla si na ten šperk, který tam měl být, ale nebyl, protože ho Adriano sebral.

„“Jak to prošlo?“ zeptal se.

„Nikdo si toho zatím nevšiml.“

Adriano vyštěkl hořkým smíchem. „Vážně?“

„Všichni se až příliš soustředí na ostatní věci, takže se neobtěžují s mou maličkostí. Minulý týden jsem je moc neviděla. Až si toho všimnou, vymyslím nějakou výmluvu.“

„Nedovol jim, aby ti nasadili nějaký nový, Lisso.“

Alessa se na něj podívala. „Nemám na výběr.“

Adrianovy oči potemněly. „Tím jediným zasraným mužem, který ti může dát něco na prst, jsem já. Jsi moje, Lisso.“

Alessa se ohledně toho nemohla hádat.

„Slib mi to,“ řekl Adriano tiše.

„Nedovolím, aby mi dal na prst další prsten.“

„Proč?“

„Protože jsem tvoje.“

**************

„Sakra.“

Když Alessa zavřela dveře ložnice, uslyšela Adrianovo zaklení.

„Ehm, ahoj, Eve,“ řekl Adriano nahlas.

Alessa se přikrčila.

Možná, že to jedno měli změnit na dvě nebo tři.

Malá chodba, která vedla v podkrovním bytě do kuchyně a obývacího pokoje udržela Alessu docela dobře ve stínu. Otočila se, aby se vrátila zpátky do Adrianovy ložnice, ale Evelinina slova ji zarazila.

„Nebyli jste ani zdaleka zticha, Adriano,“ řekla Evelina.

Při tom, co Evelina naznačovala, Alesse zrůžověly tváře.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zamumlal Adriano.

„Správně,“ protáhla jeho sestra. „Kde je?“

„Nevím -“

„Alesso!“

Sakra.

Alessa vešla do zorného pole lidí v kuchyni a opřela se o dveře.

Evelina ji přejela pohledem a přikývla, jako by věděla, co se dělo. „Dneska ráno je na tebe docela dobrý pohled.“

Alessa pokrčila rameny. „Jo, no...“

Potřebovala sprchu, kartáč na vlasy a žínku, kterou by si smyla zbytky rozmazaného make-upu z předchozího večera. Alessa si přála, aby se mohla zmizet a vyřešit svůj vzhled.

„Ulička hanby,“ řekla Evelina Adrianovi. „Nevěřím, že ses ji chystal nechat odejít, když vypadá, jako by právě s někým strávila noc. Jsi pitomý?“

Adriano na ni zíral. „Nechtěl jsem tě probudit.“

„A musíme brzo odejít,“ dodala Alessa.

„Příliš pozdě. Už jsem vzhůru,“ odpověděla Evelina. „A jestli budu muset znovu takhle vstávat, tak vážně přehodnotím to, zda tu zůstanu.“

Adriano si odkašlal. „Omlouvám se.“
„Víš, co je na tom všem smutné?“

„Co?“ zeptal se Adriano.

„Dokonce mě ani to ani nepřekvapilo, ani jsem se nemusela ptát, koho sis přivedl domů. To… vypovídá o spoustě věcí, Adriano.“

„Jsme v pohodě?“ zeptal se.

„Jsme v pohodě. A samozřejmě, že o tom budu mlčet.“

Alessa si bezhlasně vydechla. „Díky.“

Evelina na Alessu kývla směrem k chodbě. „Vsadím se, že víš, kde je koupelna. Najdeš tam všechno, co potřebuješ.“

„Pět minut,“ řekl Adriano Alesse.

Měla by to zvládnout za dvě.

Vzhledem k tomu, že měli před sebou zajížďku, měli jen velice málo času.

*************

„Počkej tady,“ řekl Adriano. „Vrátím se do pěti, maximálně deseti minut.“

Alessa se naklonila a rychle ho políbila. Bylo teprve tři čtvrtě na osm ráno. „Budu v pohodě.“

„A zticha, jo?“

O tohle nemusel žádat.

Domov a nemovitost Dina DeLuca ležel na soukromém pozemku těsně za hranicemi města Chicaga. Poté, co se Adriano zastavil ve skladišti a beze slova vyšel ven s černou taškou, zamířil autem přímo k Dinovi.

Nebo, k tomu, co bylo Dina.

„Slyšela jsem, že Lily dostala dům a nemovitosti,“ řekla Alessa.

„Zjevně ano,“ odpověděl Adriano. „Theo zdědil obchody a některé fondy. Dino měl vše připravené a rozdělené. Je podivné, že to tak dopadlo. Jako by to tak nějak tušil.“

„To víme všichni, Adriano.“

„Hmm?“ zeptal se.

„Všichni víme, že se jednou setkáme se svým koncem. Myslím tím, že umřeme. Je jen otázkou kdy a jak. Mnohem víc by mě překvapilo, kdyby mafián neměl své záležitosti pro případ své smrti připravené. Ti si pak myslí, že jsou nedotknutelní. A v tom případě jsou na špatném místě.“

Adriano se na svém sedadle zamračil. „Lisso, tohle je strašně morbidní způsob, jak se na to dívat.“

„Já to vidím tak, jak to je.“

„A říkáš, že se ti to tak líbí,“ řekl.

Život byl občas až příliš brutální, než aby o něm šlo přemýšlet jiným způsobem.

Alesse nerada žila s hlavou v oblacích. Občas, když byla s Adrianem, se tam nacházela celé věky. Vysoko nahoře a z té výšky shlížela dolů. Ve skutečnosti pak byla tak vysoko, že na ni ani na něj nikdo nemohl dosáhnout.

Věděla, že se mýlila.

Někdo by se po nich mohl natáhnout. Nebyli nedotknutelnými.

„Hej,“ zašeptal Adriano.

Alessa mu umožnila, aby sevřel její bradu mezi ukazováčkem a palcem. Otočil hlavu, aby se mohli navzájem dívat přímo do očí. Barevné skvrny v jeho zelených očích ji přitahovaly, jako přitahuje můru plamen svíčky. Bylo to naprosto přesné, protože na oba tak jako tak čekalo to, že se v tom plamenu spálí.

„Hej,“ odvětila Alessa.

„Jsi svým způsobem bláznivě nádherná. Víš to, že?“

Alessa se usmála. „Teď to vím.“

„Všechno se to vyřeší, Lisso. Ty a já – vyřešíme to.“

„Ráda bych si to myslela, ale… mnohem častěji mi přijde, že vyhrávají ti špatní, Adriano.“

„My jsme ti špatní.“

Byli?

„Budu špatná, dokud jsem s tebou,“ řekla Alessa s úsměvem.

„Roztomilé.“ Adriano si povzdechl a upřel pohled na tichý, velký dům. „Tohle je prostě jen další krok v tom všem. Další cíl, kterého je potřeba dosáhnout, abychom se dostali blíž k cíli.“
„Už jsem z toho běhu skoro unavená. Není to přesně to, co děláme – utíkáme?“

Před odpovědností, strachem a životem. Utíkali. Možná, že se mu líbilo vymlouvat se na to, že utíkali směrem k něčemu, ale ona si myslela, že neustále od něčeho běželi pryč.

Adriano se usmál. „Prostě dál utíkej, Lisso.“

„Proč bych to měla dělat?“

„Líbí se mi pronásledovat tě,“ řekl.

Alessa zamrkala. Cítila, jak konejšivě přejel palcem po jejím spodním rtu. „Miluji tě.“

„Vždycky,“ odpověděl. „Jak jsem řekl, do pěti minut se vrátím zpátky.“

„Běž. Počkám tu, Adriano.“

Adriano na ni mrkl, vystoupil z auta a zavřel za sebou dvířka. Alessa ve zpětném zrcátku sledovala to, jak Adriano otevřel kufr auta a vytáhl z něj černou tašku. Nestihl dojít ani přes půlku příjezdové cesty a dveře velkého domu se otevřely. Damian Rossi vyšel ven. Oba muži se uprostřed cesty setkali.

Přestože Alessa věděla, že by to dělat neměla, stáhla okénko, aby mohla hovor odposlouchávat.

„To bylo rychlé,“ řekl Damian.

Adriano pokrčil rameny. „Myslím, že všichni máme své důvody, proč s tím nečekat, Duchu. Náplast z rány je také lepší strhnout rychle.“

Damianovy oči zajely k autu, jeho pohled spočinul na Alesse. „Proč jsi ji sem vzal s sebou?“

Alessu otázka neurazila. Musela však uznat, že Damian dokázal být zastrašující. Ten muž se většinou držel ve stínech a mimo světla reflektorů.

„Vstali jsme o něco později, než bychom měli, a takhle to bylo jednodušší,“ vysvětloval Adriano.

Alessa byla zmatená. Adriano mluvil tak, jako by Damian nějak věděl, že poslední noc strávila s Adrianem. Jak by se to mohl dozvědět?

„Štěstí, že je její bratr mimo město.“

No, to představovalo odpověď na jednu z Alessiných otázek ohledně místa Joelova pobytu. Dokonce ani Abriella netušila, kam jejich bratr na den zmizel.

„Ano?“ zeptal se Adriano.

Damian si odfrkl a ukázal palcem směrem k Alesse. „Jako bys to už nevěděl.“

„Nevím, kde je, ty kreténe.“

„Zjevně ve Vegas.“

Adriano se na ni přes rameno otočil. Měl zvednuté obočí. „Vegas?“

„Sorrentovi. Možná, že se tam snaží koupit jejich hlasy, či něco takového.“

„Tak na tohle to je špatná rodina,“ řekl Adriano.

„Joel má možná pocit nároku, obrovskou hlavu a dost domýšlivosti na to, aby si prosadil schůzku s Maximem Sorrento. Jedna schůzka. Dvě by ho možná stály víc, než by byl ochotný dát. Třeba jeho život. Koneckonců Max má se zkaženými chlapci jen pramalou, nebo spíš žádnou, trpělivost. Jen si vzpomeň, co udělal se svým vlastním synem.“

Adriano se uchechtl. „A pak Max zamíří zpátky ke gangu Marcellových v New Yorku.“

„Přesně jak jsem řekl. Kupuje si hlasy,“ odpověděl Damian dutě. „Nebo se o to snaží.“

„Předám informace dál.“

„Udělej s tím, chlapče, cokoli, co chceš.“

„Díky,“ řekl Adriano.

„Nečekal jsem, že se tu objevíš tak rychle,“ řekl Damian.

„Nebo jsi nečekal, že získám peníze.“

Damian pokrčil rameny, jako by v tom nebyl žádný rozdíl. „Záležitost sémantiky, Adriano. Jen tak ze zvědavosti, často si necháváš osmdesát tisíc v hotovosti jen tak na horší časy?“

Osmdesát tisíc?

To bylo spousta peněz. Její pozornost znovu upoutala černá taška v Adrianově ruce. Teď už to dávalo mnohem větší smysl.

„Ne, ale můj přítel ano,“ odvětil Adriano. „A usoudil jsem, že vzhledem k tomu, že on už je nemůže použít, a já byl tím jediným, kdo o jeho hotovosti věděl, že bych mohl něco z toho použít.“

„Přítel?“ zeptal se Damian.

„Spočívá na dně řeky.“

Alessa se při těch slovech zamračila. Začínala si myslet, že by možná měla okénko znovu vytáhnout nahoru, ale neudělala to.

Damian se chladně zasmál. „No, to je smůla.“

„To byla.“ Adrianův tón hlasu vypovídal jeho mnohem větší citlivost vůči tématu, než prokazoval Damian. „Ale je to tak, jak to je.“

„Dneska ráno jsem slyšel fámu,“ řekl Damian a znovu se zadíval směrem k Alesse.

„Poslouchám,“ odpověděl Adriano.

„Na území Conti se ocitl nový pán.“

Adriano ztuhl. „Ano?“

„Budeme si tu hrát na pitomce?“ zeptal se Damian. „Myslel jsem, že tohle už máme za sebou, Adriano.“

„Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu, Damiane.“

„Dobře řečeno.“ Damian si ztěžka povzdechl. „Jako dobrý capo by ses měl držet mimo zasrané problémy. Jsi mladý, jo, ale tohle všechno je v pořádku. Celé roky jsi dělal pod Kolinem. Nikdo z gangu Conti s ním nikdy nepracoval tak úzce, jako ty. Vsadím se, že se dokonce ani nepoohlížejí po jiném capovi a míří přímo na tebe. Budeš tam v pohodě – s hochy, jako jsi ty. Ale potřebuješ držet hlavu nad vodou a právě teď jsi, Adriano, zatraceně blízko tomu, aby ses utopil. Chápeš, co tím chci říct?“

„Jistě,“ zamumlal Adriano. „Ale zvaž jedno – ona je tou jedinou věcí, kvůli které dýchám. Jestli budu vtažen pod vodu s ní, tak mi to nevadí.“

„Poeto,“ řekl Damian suše.

„Doděláme tu věc, nebo tu budeme dál klábosit?“

Damian se usmál a přitom se mu zablýskly zuby. Není potřeba. Přišel jsi příliš pozdě.“

Adrianova ramena ztuhla. „Udělali jsme dohodu, Damiane. Dvacet čtyři hodin, osmdesát tisíc. Já to splnil. Proč ne ty?“

„Protože nemusím, chlapče.“ Damian se zadíval na svou tichou nemovitost a pak pronesl: „Dneska ráno byl ve zprávách obrovský příběh.“

„Přestaň okolo toho tancovat a zasraně jdi přímo k věci. Proč do pekla nechceš úder odvést?“

Úder?

Alesse srdce vyskočilo prakticky až do hrdla.

„Protože nemusím. Aspoň ne jeden z nich. Včera v noci byl Laurent Rossi nalezen svou manželkou, kterou probral z jedné jejích mnoha kocovin zvuk výstřelu. Laurent měl rozstřelenou hlavu, a když se k němu Serena dostala, ležel mrtvý na podlaze v kuchyni.“

Adriano zíral na Damiana, jako by nevěřil ani slovu z toho, co ten muž říkal.

„Takže není potřeba práci udělat,“ pokračoval Damian, stále s úsměvem. „Někdo to už udělal. Serena tam stále je. Pokud bude následovat stejné vzorce chování, což věřím, že bude, propije se do hrobu sama. Zvlášť teď, když tam není její manžel, který by ji v případě potřeby odvezl do nemocnice na výplach žaludku.“

„Mluvíš vážně,“ řekl Adriano.

Damian si nevzrušeně dal ruce do kapes. „Jo.“

„Kdo to udělal?“

„To, Adriano, nevím.“

„Je to pravda?“ zeptal se Adriano.

„Tentokrát nemám žádný důvod proč lhát,“ řekl Damian.

„Dobře.“ Adriano, stále napjatý, si přešlápl. „Můj otec zatím neměl s Laurentem žádné plány. Vyčkával a říkal, že na to nebyl správný čas.“

Damian se zazubil. „Měj uši nastražené. Pak toho spousty uslyšíš.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Adriano.

„Někdo to z nějakého důvodu udělal. Někdo hledá něčí pomoc. To znamená, že se má něco stát a to brzy.“ Damian se ohlédl na svůj dům. „Už se s tebou rozloučím. Moje žena nerada vstává samotná a posledních pár týdnů pro ni bylo náročných.“

Adriano jednou přikývl. Stále vypadal nejistě. „Jo, správně.“
„Hodně štěstí, Adriano. Mám pocit, že tahle válka není ani zdaleka u konce. A až na to rodiny skutečně vlétnou, v Chicagu nebude živá duše, která by to nepocítila.“

**********

Alessa nechtěla pustit Adrianovu ruku. Jednou rukou držel volant, v druhé svíral tu její a dotýkaly se místa mezi nimi. Zas a znovu přejížděl palcem po kloubech jejích prstů.

Když auto zastavilo, Alessa se ani nepohnula.

Adriano si ji ze strany vědoucně prohlížel. „Zpátky do života, Lisso.“

Alessa si povzdechla. „Čas na zpověď?“

„Trefa.“

„Minulou noc to bylo poprvé, co jsem spala, aniž bych měla noční můry.“

„Od střelby v restauraci,“ řekl tiše.

„Jo.“

Adriano se na ni bez soucitu podíval. Alessa to oceňovala. Nerozmazloval ji ani ji neutěšoval falešnými frázemi. „Dej tomu čas.“

„Čas.“
„Nezapomeneš na to, ale bude to snazší. Méně nočních můr, více spánku. Méně času stráveného přemýšlením o tom, protože se posuneš k dalším věcem. To je život, Lisso.“

„Moje sestra skoro umřela,“ řekla Alessa a dívala se na jejich spojené ruce.

„Některé z mých střel možná zalétly dovnitř do restaurace,“ přiznal Adriano.

Alessa se s přikývnutím zhluboka nadechla. „Chci, aby to skončilo. Nechci v tomhle chaosu ztratit někoho dalšího, koho miluji.“

Adriano se k ní naklonil a jemně ji políbil. Pak dotekem lehkým jako duch se zamumláním přejel po její lícní kosti: „Nebudeme jedním z nich. Slibuji.“

„Dobře.“

„Zpátky do života,“ zopakoval.

Alessa se usmála. Už se cítila lépe. Také musela hrát svou část role.

„Kolik lidí myslíš, že hraje tyhle hry?“ zeptala se Alessa.

Adriano pokrčil rameny. „Spousta. A my se od nich nijak nelišíme, Alesso.“

Věděla, že měl pravdu.

„Později mi napiš,“ nařídila mu Alessa škádlivě a pak ho znovu rychle políbila.

„Udělám, krásko.“

Dřív, než mohla Alessa najít další výmluvu, proč zůstat v Adrianově Camaro, pustila jeho ruku, popadla svou tašku a vystoupila z auta. Přes přiléhavé džíny a tričko s dlouhým rukávem pocítila chladný zářijový vzduch. Alessa zamávala Adrianovi a pak zamířila na trávník na známou cestičku, kterou využila víckrát, než by mohla spočítat. Ohlédla se přes rameno, i když věděla, že ji Adriano díky hustému porostu už nemohl vidět. Navzdory tomu ještě dobrých pár minut seděl ve svém autě s puštěným motorem. Tu dobu, o které Alessa věděla, že by jí mělo trvat, než by se dostala zpátky na pozemky jejich domu.

Když konečně odjel, dívala se za ním.

A pak ho už ztratila z dohledu úplně.

Alessa celou cestu na pozemek Trentini běžela. Vklouzla dozadu po cestičce kolem staré vrby, svou tašku zastrčila do dutého místečka a pak se vynořila na druhé straně.

Alessa rychle přešla přes šesti akrový dvorek. Byla vděčná za to, že Terrance byl, pokud šlo o jeho zemi, hrdým člověkem. Už před dávnou dobou najal architekta a nechal vybudovat nádherné cestičky mezi stromy, skalkami a keři. Bylo tam toho víc než dost, takže když se Alessa vracela zpátky do domu, zůstala skrytá.

Vyběhla po schodech, které vedly na velkou zadní terasu určenou pro zábavu dobrých sta a více hostů, a z kapsy vytáhla klíče od zadních dveří. Při hlasitém odkašlání Alessa prakticky klopýtla. Klíče jí vypadly z ruky a s hlasitým klapnutím dopadly na dřevěnou podlahu.

„Sakra,“ zamumlala Alessa.

Na houpací lavičce seděla Sara Trentini, v ruce měla knihu a hlavu skloněnou tak, jako by byla zcela zabraná do jejího čtení. Matčino výrazně zvednuté obočí však Alesse řeklo, že Sara na ni zjevně čekala.

„Mami,“ pozdravila Alessa.

Když Sara přejela pohledem po Alesse, stáhla rty do tenké linky. „Stejné oblečení jako včera?“

Alessa se rozhodla na otázku neodpovídat.

„Tvůj bratr ještě není doma,“ řekla matka.

„Já vím,“ odpověděla Alessa jednoduše.

Sara nevypadala, že by na ni ta odpověď udělala valný dojem. „Nevím, kde jsi byla, Alesso, ale nemůžeš ode mě čekat, že když tě tu najdu tak plížit, že budu uchovávat tvoje tajemství.“

Alessa se snažila neodfrknout si, ale když odpověděla, ve své snaze mizerně selhala. „Jako ses ty celé ty roky plížila za Terrancem?“

Sara se s přimhouřenýma očima ostře nadechla. „To stačí, Alesso.“

„Máš pravdu. Ano. Nezasloužíš si to. Omlouvám se.“

„Děkuji,“ zamumlala Sara.

„Ale ti, co kdo nejsou nevinní, by neměli sami házet kameny, mami. A když tě nemám soudit na základě tvých chyb, pak mi tu nezačínej dávat přednášky.“

„Ze svých chyb jsem se poučila, srdíčko.“

Alessa si odfrkla. „Ano? Nebo ses jen naučila dávat větší pozor?“

„Alesso!“

„To byla jen upřímná otázka, mami.“

„No, bylo to od obojího trochu,“ přiznala Sara.

Když Alessa uslyšela matčino přiznání, trochu ji to překvapilo.

Sara ztěžka polkla a pak kývla směrem k zadním dveřím. „Běž dovnitř. Tvoje sestra se dneska ráno cítí příšerně. Když se probudila, bolela ji záda a těžko se jí dýchalo. Zavolala mi domácím telefonem a chtěla, abych ji přišla zkontrolovat. Ptala jsem se jí na tebe. Když Abriella chce, dokáže zatraceně dobře lhát, ale vzhledem k tomu, že se necítila dobře, prohlédla jsem ji. A když jsem tě nikde ve vašem křídle nenašla, vrátila jsem se zpátky k ní a trvala jsem na tom, aby mi řekla, kam jsi odešla,“ dokončila její máma.

Alessa zpevnila páteř. Odmítla, aby jí máma viděla rezignovat. „Takže?“

„Víš, že když jste vy dvě byly malé, vždycky jsem doufala, že byste si mohly být blízké. Chtěla jsem, abyste měly to, co jsem neměla – dobrý blízký sourozenecký vztah. Joel to ze své strany královsky podělal, ale ty a Abriella… vy dvě máte přesně to, v co jsem doufala.“

„Ano?“

„Ano, chránila by tě až do velice hořkého konce,“ řekla Sara s polohlasným zasmáním. „Ale také to znamená to, že ty nemůžeš být sobecká, Alesso. Ne právě teď, ne poté, čím vším tvoje sestra prošla. Nechceš, abych házela kameny – dobře. Chceš, abych ohledně toho, že jsi dorazila domů až ráno a vypadala tak, jako bys strávila celou noc někde jinde, držela jazyk za zuby – dobře. Ale právě teď, bez ohledu na šílenosti, které máš na práci, tu musíš být pro svou sestru.“

Alessa pocítila dusivou vinu. Máma měla pravdu.

Alessa to vzdala jako pokyn k tomu, aby odešla a vešla do domu. Když otevřela dveře, její máma si ještě jednou odkašlala.

„Ano?“ zeptala se Alessa.

„Užila sis to?“

Ta otázka byla položena klidným, i když nevinným tónem hlasu.

Alessa, i kdyby se snažila, nemohla lhát. „Ano, užila.“

Sara se usmála. „Dávej si pozor, Lisso.“

„Dávám, mami.“

„V to doufám.“

********

Další dva týdny uběhly v relativním klidu. Alessa byla za ten odpočinek vděčná. Stěží si všimla, že září začalo a už bylo pryč. Joel se vrátil ze svého výletu do Las Vegas bez jediného slova. I když se vrátil, tak o tom, kde byl, neřekl vůbec nic. Na většinu té noci po návratu se zamkl ve své pracovně. Alessa se stejně neobtěžovala pokusem o zjištění proč.

Byly určité šance, že Joelův výlet nedopadl podle jeho plánu.

Stejně jako všichni zkažení lidé rád trucoval v soukromí.

Aspoň, že tu byl Adriano který, když měl možnost, bavil Alessu náhodnými zprávami a rychlými hovory. I když byla přesvědčená o tom, že měl spoustu práce, protože pokaždé, když volal, bylo slyšet v pozadí spoustu zvuků.

„Začínám si myslet, že se z toho postřelení snažíš vydojit co nejvíc, co to jde,“ škádlila Alessa svou sestru.

Abriella si dramaticky povzdechla a ve výrazu falešné bolesti zkroutila obličej. Ležela na gauči ve velké knihovně a v ruce měla knížku poezie a misku zmrzliny. „Další zmrzlinu, Lisso. Trvám na tom! Vždyť jsem chudáček tak strašně zraněná.“

Alessa se zasmála. „Teď jsi už prakticky v pohodě.“

Stěží se vyhnula polštáři, který po ní Abriella hodila.

„Nenuť mě, abych z té pohovky vstala, Alesso,“ varovala ji Abriella hravě.

„Nedám ti další zmrzlinu. Už jsi měla třetí misku.“

Abriella našpulila rty. „Sakra.“

„Ale půjdu aspoň na deset minut nějak rozptýlit Joelovu pozornost, takže můžeš zavolat Tommasovi a nebát se vyrušení.“

Sestřin obličej se rozzářil radostí.

„Jo?“ zeptala se Abriella.

Proč ne?

Abriella Alessu vždycky kryla.

„Jo,“ potvrdila Alessa.

„Oficiálně tě zase miluji.“

Alessa se zazubila. „Dobré vědět.“

Abriella vytáhla svůj mobilní telefon a Alessa vyklouzla z knihovny ven. Šla hledat Joela a věděla naprosto přesně, kam. Jako obvykle byl ve své kanceláři. Díky bohu za to, že Dean měl většinu týdne spoustu práce, a když se ukázal v sídle Trentini, byl až příliš zaneprázdněn líbáním Joelova zadku, takže neměl čas všímat si Alessy.

Nebo si všimnout toho, že jí stále chyběl prsten.

Alessa zaklepala na dveře bratrovy kanceláře a strčila ruku do kapsy, aby před jeho pohledem skryla chybějící šperk. I když věděla, že na její tajemství dříve nebo později někdo přijde, stalo se to jejím zvykem.

„Jo, je otevřeno,“ vyštěkl Joel.

Alessa otevřela dveře. Joel seděl ve svém křesle, nohy v botách měl opřené o hranu stolu. Sledoval živé vysílání televizních zpráv. Točily se kolem dění v mafii a nejnovější vraždy, kterou oficiální úřady spojily s mafiánskými rodinami.

Vražda Laurenta Rossiho.

Alessa přemýšlela, zda její bratr zabil i jeho. Z Joelových slov z toho dne v restauraci bylo slyšet, že nasralo, že mu Laurent o tom útoku nedal vědět.

„Co je, Alesso?“ zeptal se Joel, aniž by byť jen na vteřinu spustil oči z obrazovky.

„Nic.“
Joel se na ni úkosem podíval, ale neodpověděl. Alessa s ním v tichosti sledovala zpravodajství až do okamžiku, kdy měl Joel ticha dost a zeptal se. „Máš důvod být tu?“

„Ani náhodou.“

Na jeho stole zazvonil telefon.

„Pak Alesso vypadni.“

Bez problémů.

Když odcházela, ještě v chodbě slyšela bratrův hlas. „Jo, není to fáma, máme možnost otevřít knihy,“ řekl Joel. „Ale chci, aby to bylo zatím v tichosti. Nejsem si jistý kdy. Příští týden či tak nějak, protože teď jsou někteří chlapi kvůli obchodům mimo město. Doufám, že jestli je ten bastard stále naživu, tak nominace proběhnou dřív, než se Riley objeví.“

Alessa ta slova znala…

Otevřít knihy.

Znala je. Neměla by, ale nebyla zasraný idiot.

Otevřít knihy znamenalo, že někdo bude nominovaný k tomu, aby se připojil k rodině. Byl jen jediný muž, o kterém její bratr mluvil, že mu dá jeho příslušnost: Dean.

*********

„Lisso?“

Alessa se se zamžouráním probrala. Někdo třásl jejím ramenem a oslovoval ji jménem.

„Jo?“ zeptala se. V krku měla sucho.

Abriella na ni zírala, v důvěrně známých očích jí zářila zvědavost. „Ty jsi usnula uprostřed odpoledne?“

„Musela jsem.“

„Děláš to poslední dobou často?“ zeptala se Abriella.

„Z nicnedělání v tomhle domě jsem pekelně unavená. Ty můžeš jít do školy a vypadnout odsud ven. Já ne,“ přešla Alessa okamžitě do obranného tónu, i když věděla, že k tomu neměla žádný důvod. Abriellina otázka byla velice nevinná. „Omlouvám se, Ello. Nemyslela jsem to tak.“

Abriella si na rameni upravila popruh svojí tašky a dál si ji zvědavě prohlížela. „To je v pořádku.“

„Jsi doma brzy.“

„Bolela mě hlava, takže jsem zavolala řidiči,“ vysvětlovala Abriella.

„Aha.“

„A našla jsem tě tady.“

Alessa se na gauči posadila. Měla pocit, že jí to zdřímnutí ani zdaleka nestačilo. „Jsem vzhůru. Co se děje?“

„V kuchyni je Dean. Slečna Cathy mu připravuje nějaké jídlo či něco takového. Tuším, že čekal, až se vzbudíš. Nejde o rande?“

Alessa se přikrčila. Dean ji vždy, když měl pocit, že by měli jít na rande, do toho nutil. Ode dne, co se dozvěděla, že její bratr vážně zvažuje o otevření knihy, aby dal Deanovi jeho příslušnost, uplynulo jen pár dní, ale Alessa se díky tomu pohybovala na hraně. Snažila se ohledně toho získat konkrétnější informace, aby to mohla dát vědět Adrianovi.

Zatím nic nezjistila.

„Skvěle,“ zamumlala Alessa a postavila se.

„Možná, že přesvědčíš Deana, abych se mohla připojit.“

Alessa se usmála. „Skvělý plán.“

„Tak jako tak mu to nezabrání v tom, aby se choval jako kretén.“

Alessa opustila svou sestru a našla Deana, který se ve velké kuchyni nakláněl přes kuchyňský ostrůvek. Než si ve dveřích všiml Alessy, povídal si s kuchařkou, slečnou Cathy.

„Princezna se konečně probudila, jo?“ zeptal se.

Kdyby z jeho slov doslova neodkapával sarkasmus, neobtěžovala by se reagovat na jeho slova.

„Omlouvám se, neuvědomila jsem, že znovu dorazíš.“

Dean zvedl obočí. „Nemáš přes den na práci něco lepšího, než je spánek?“

Rozhodla se jeho slova ignorovat.

Alessu na stole zaujaly měkké třešňové kapsičky. Rychle k němu přešla a natáhla se k voskovanému papíru, ve kterém byly po jedné zabaleny.

Jakmile se Dean s přimhouřenýma očima zaměřil na její ruku, Alessa si uvědomila svou chybu. Bylo však už příliš pozdě na to, aby zakryla chybějící zásnubní prsten.

„Kde je?“ zeptal se Dean. Jeho hlas byl nebezpečně tichý.

Alessa ucukla rukou mimo jeho dosah a schovala ji za zády. „Já -“

„Kde je tvůj zasraný zásnubní prsten, Alesso?“

Slečna Cathy mezi nimi těkala pohledem, ale mlčela. Skutečně nemohla nic moc co říct. Ne, pokud nechtěla přijít o práci.

„Právě -“

„Včera se mnou pekla chleba a ztratil se jí v těstě,“ řekla slečna Cathy místo Alessy, která nedokázala nic říct. „Několik hodin jsme se ho snažily najít a nakonec jsme celou dávku musely vyhodit. Dneska mi měla pomoci připravit novou dávku chleba na Joelovu pondělní party, ale usnula. Skutečně se jednalo o nešťastnou náhodu, pane Artino.“

I když každé slovo bylo lež, Alessa rychle přikývla. „Ano, těsto. Je mi to tak líto.“

V Deanových očích se zableskl vztek. Hodně dobře to skrýval, ale Alesse stačilo vidět to, jak měl podél boků zaťaté pěsti. Řeklo jí to, jak byl nasraný. Skutečně, doopravdy nasraný.

„Za ten prsten jsem zaplatil obrovské prachy,“ řekl tiše.

Alesse se v duchu vybavila vzpomínka na to, jak jí obličejem narazil na cihlovou zeď. Musela Deana uklidnit, protože jinak by mohl dát průchod svému vzteku a znovu na ni fyzicky vyletět.

„Je mi to líto,“ zopakovala.

Bylo to tou jedinou věcí, kterou dokázala vymyslet.

Dean se natáhl a popadl ji za ruku, aby ji viděl. Bez varování ji sevřel prsty tak silně, až to pocítila do morku kostí. Zatraceně to bolelo. Ubránila se zakňučení, ale nedokázala skrýt to, že s sebou trhla.

„Příští týden ti dám nový,“ řekl Dean. „Tenhle týden toho mám víc než dost, než abych k tomu musel přidávat ještě tohle.“

Alessa ztěžka polkla. „Dobře.“

Ale nebylo to tak. Vůbec ne.

Dean se zarýval nehty do Alessiny dlaně a nechával jí tam modřiny. „A ten druhý neztratíš. Rozumíš?“

„Ano.“

Prakticky mohla cítit vztek, který do ní z jeho ruky prosakoval.

„Deane, pusť mě,“ požadovala Alessa jemně. „Bolí mě to.“

Udělal to. Dean bez dalšího slova i jediného ohlédnutí odešel z kuchyně.

Alessa přetočila ruku. Na dlani jí zůstaly otisky Deanových nehtů a už tam byla vidět i červená barva. Pokud by zatlačil jen o trochu víc, krvácela by. Tohle jí pravděpodobně zanechá modřiny.

Alessa měla v očích slzy, ruka jí pulzovala bolestí. Tohohle muže si nemohla vzít. Skončilo by to tak, že by jí celý život zneužíval a žila by v permanentním strachu.

„Panebože, Alesso,“ zašeptala slečna Cathy.

„Jsem v pořádku,“ řekla Alessa, aby zahnala její obavy.

Rozhodně v pořádku nebyla. Alessa měla pocit, že kdyby tam slečna Cathy nebyla, Deanovo násilí by nabralo zcela jiných otáček.

Alessin žaludek dal konečně průchod strachu, který skrýval a ozval se silnou nevolností. Stěží se dokázala dostat ke koši a už se celá třásla a zvracela. Poté, co si z koutku úst setřela zbytek zvratků, se Alessa přímo na místě rozhodla, že by si vůbec neměla dělat obavy z toho, že jí to Dean znovu udělá.

Nikdy.