R&R - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dřív, než Alessa dopadla na zem, slyšela rachot tříštícího se skla na pozadí neskutečného hluku. Pak ji něčí ruka zezadu narazila do hlavy a přinutila ji dopadnout na zem. Na tváři pocítila palčivou bolest.

„Zůstaň zasraně dole!“ zavrčel Dean.

Kde se tu vzal?

Když Deana viděla naposledy, stále ještě seděl v rohu se svým otcem.

Abriella… Adriano…

Alessa byla rozpolcená mezi svou sestrou a svým milencem. Rozhodla se pro osobu, o které věděla, že byla nejblíž, a modlila se, aby byl Adriano v pořádku.

„Abriello!“ zaječela Alessa a natáhla se po sestře. Abriella by tam měla být. Když začaly létat kulky, seděla jen o jednu židli vedle. „Abriello!“

Nikdo jí neodpovídal.

Na podlahu dopadla další těla. Muži si chránili hlavu. Pop. Pop. Pop. Srdce jí bušilo jako o závod, srdce jí vyskočilo až do krku. Všechny její smysly zachvátila nevolnost. Zvenku uslyšela zasvištění pneumatik.

„Pusť mě!“ vykřikla Alessa.

„Zůstaň tady,“ vyštěkl Dean.

„Ello!“

Alesse byl Joel naprosto ukradený. Měla neodbytný pocit, že průběh tohohle setkání pravděpodobně naplánoval přesně v tomhle duchu. Seděl u stolu mezi Alessou a Abriellou, ale když se Laurent od svého stolu se zbraní v ruce postavil a zamířil za lidmi Conti, usmíval se. I když na sobě měla Alessa váhu Deanova těla, nějak se jí podařilo překulit se.

„Nech mě jít!“

Dean se mračil. „Musíš zůstat -“

Tvrdě ho praštila, čímž ho šokovala dost na to, aby se jí ho podařilo odstrčit. Neměla ponětí, zda ji chránil. Zvenku se stále ozývaly hlasité výstřely. Alessa se zvedla na kolena a hledala svou sestru. Dean ji mezi tím znovu objal kolem pasu a znovu ji stáhl na podlahu mezi střepy.

Alessa byla pohledem přilepená ke své sestře. Abriella ležela na zádech a dusila se. Pak se jí podařilo prudce vyplivnout červeně zbarvenou slinu. Kolem hlavy se jí tvořilo červené jezero. Alessu zachvátil obrovský strach, který ji naprosto znemožnil jakýkoli pohyb.

„Ello,“ zašeptala Alessa.

Abriella ze sebe dostávala tiché výkřiky smíšené s lapáním po dechu. Alessa se pokusila odplazit ke své sestře, ale Dean ji neúprosně držel na místě.

„Ach můj bože… nech mě jít,“ žadonila Alessa. „Ello!“

V mžiku oka tam byl Tommas Rossi. V černých botách klouzal po podlaze, pak rukou narazil do stolu a odstrčil ho z cety.

Tommasovu pozornost se zcela zaměřila jen na Abriellu. „Pomalu dýchej. Ne moc rychle, Ello.“

Dean konečně Alessu pustil.

Ta si teprve teď uvědomila, že střelba ustala. Alessa po čtyřech přelezla ty dva metry, které ji od Abrielly dělily. Zastavila se těsně před krví. Bála se toho dotknout.

K boku svého bratrance přistoupil Damian Rossi a sundal si sako. „Tommy, klid.“

Jeho slova zněla tiše – varovně.

„Snažím se,“ zamumlal Tommas polohlasně.

„A nedaří se ti to,“ zamumlal Damian. „Krvácí ze zad.“

„Jo,“ zabručel Tommas. „Pojďme na to zatlačit, ať neztratí ještě víc krve, než už ztratila.“

„Připraven?“

Tommas přikývl. „Na tři.“

„Zavolejte sanitku!“ někdo zakřičel.

„Jedna, dvě -“

„Tři,“ přerušil Damian svého bratrance a na své straně Abriellu zvedl.

Alessa zahlédla na Abrielliných zádech poranění ze střelné rány a její nevolnost se ještě zvýšila. Damian pod ní zastrčil své sako a ke zranění přitiskl svou ruku, kterou tam pevně tiskl.

„Dolů,“ nařídil Tommas.

Damian položil Abrillu na podlahu.

„Au,“ zamumlala Abriella.

„To je v pořádku,“ zašeptal Tommas. „Cítit bolest je dobré. Znamená to, že nejsi v šoku.“

„Pro teď,“ dodal Damian tišeji.

„Nemám tě moc ráda,“ řekla Abriella Damianovi.

Damian se ušklíbl. „To není tvoje povinnost.“

„Je dobře, že si tě Lily vzala,“ řekla Abriella. „Protože jinak by se s tvým zadkem nikdo nesmířil.“

„Přestaň mluvit,“ nařídil Tommas. „Snaž se být v klidu.“

„Hej,“ zašeptala Abriella a ukazováčkem se dotkla Tommasových úst.

Tommas se usmál, ale úsměv mu stejně rychle zmizel. Jeho slova byla až příliš tichá, než aby je mohl někdo z ostatních přítomných slyšet. „Zasraně ho zabiju, Ello. Po tomhle je s ním konec, děvče.“

S kým?

„Opatrně,“ varoval Damian svého bratrance.

„Pst, Tommy,“ uklidňovala ho Abriella. „Děláš si až příliš mnoho starostí. Celou dobu ti to říkám.“
Alesssa s otázkou hledala Joela. Kolem byly vyděšené obličeje, které se začínaly pohybovat, telefony měly přitisknuté k uším. Z většiny ztichlou restaurací se rozlehl Joelův unavený, zlostný smích. S devastací všude okolo a sestrou, která umírala jen pár kroků od něj, se Joel zmohl jen za smích.

„Zasraně,“ řekl Joel, a zatímco zíral ven na ulici, prsty zatínal do koženého opěradla. „Ten sráč.“

Lidé venku museli být rozptýleni. Znovu se ozvalo zavřeštění pneumatik. V pozadí bylo slyšet sirénu, která oznamovala, že pomoc už byla na cestě.

„Laurent dobře vypadl,“ někdo řekl. „Z chodníku bylo slyšet rychlé kroky a auto měl zaparkované dole na cestě.“

Joel se ušklíbl. „Zbytečný. To je to, čím zasraně je.“

„Možná ano, ale tam venku se stalo něco špatného. Stalo se to trochu rychle, bossi,“ řekl Dean a ignoroval Alessu, která stále ještě byla na zemi. „Přiznej mu něco k dobru. Podívej se na všechnu tu zasranou červenou venku na chodníku. Počkáme a uvidíme, čí je, Joeli.“

Červená….

Ach, bože.

Adriano.

Alessino srdce pro něj křičelo. Musela vědět, že byl v bezpečí a v pořádku.

„Riley něco schytal,“ dodal Walter a dřív, než si sedl na svou židli, zvedl stůl. „Viděl jsem ho, když to schytal.“

„Správně,“ řekl Joel slabě.

Jejich hovor pokračoval tak, jako by se nic nestalo. Jako by Abriella neležela na zemi a nehrozilo, že tam k smrti vykrvácí. Ale Joel… sestra mu byla naprosto ukradená. Nic.

Alessa se rozhlédla po restauraci a sledovala, jak muži vypadli. Nic neříkali, ale stačilo jí vidět šok, hněv a zmatek, který se jim zračil ve tvářích, a to jí řeklo, že nikdo z nich nevěděl, že by se tohle mohlo stát. Joel ukázal svou pravou tvář.

Ale mafie vždycky byla taková. Nebylo to všichni za jednoho nebo za jednu věc.

Chránit si své zatracené zadky.

„Myslím, že krvácení ustává,“ řekl Damian, čímž přitáhl Alessinu pozornost zpátky k její sestře. „Snaž se příliš nehýbat.“

Abriella to neslyšela. Alessa to poznala podle toho, jak se její sestra omámeně dívala.

„Ello,“ řekl Tommas drsně. „Srdíčko, otevři oči.“

„Je to mnohem horší,“ zamumlala Abriella.

„Myslím, že ti kulka prošla zády přímo do plíce,“ odpověděl Tommas tiše. „To je špatné, Ello. A já potřebuji, aby ses na mě dívala.“

Abriella se ponuře zasmála. „Vždy se dívám jen na tebe. Kdo jiný by mě sakra kdy zachránil?“

*************

Alessa cítila otupělost. Nebo se možná někde vznášela a dole pod sebou sledovala své klidné tělo, které bylo nehybné. Tupě zírala na vykachličkovanou podlahu pohotovosti. Konečně přestala brečet. Oči ji stále ještě bolely a měla je celé oteklé. Konečně se dostavil šok.

Několik lidí se pokusilo sednout na prázdnou židli vedle ní a povídat. Jakmile její rodiče dostali zprávu o střelbě, jeli na pohotovost, ale i když se snažili, Alessa se nedokázala přimět mluvit s nimi.

Nic.

Jen skořápka.

Alessa byla přemožena svými city. Obavami o svou sestru, která byla už tři hodiny na sále a zatím o jejím zdravotním stavu nedostali ani slovo, a k tomu uvažovala o aktuální situaci Adriana. Vzdala se a nechala se tím vším přemoci.

Netušila, co jiného právě teď dělat.

Vedle Alessy se teď usadila další postava. Letmo se na ni podívala, ale než si uvědomila, o koho se jednalo, musela se na ni dvakrát podívat.

Tommas.

„Stále jsi tady?“ zeptala se Alessa tiše.

Tommas se suše zasmál. „Alesso, kde jinde bych měl být?“
Alessa přejela pohledem po čekárně. Bylo tam spousta mužů jejího bratra, pár lidí z gangu Rossi a pár rodinných příslušníků.

Joel byl už dávno pryč. Jeho rychlý odchod nebyl šokující.

„Nevím, Tommasi, jen jsem myslela -“

„Celý můj život leží tady na operačním sále s kulkou v těle, a to jen proto, že její bratr je blázen,“ vložil se do toho klidně Tommas. „A v tomhle okamžiku dělám vše, co je v mých silách, abych zůstal klidný. Ale tady...“

Tommas ukázal na svou hruď a odmlčel se.

„Jo?“ tlačila na něj Alessa.

„Nemůžu dýchat.“

„Aha.“

Tommas pokrčil rameny. „Takže tu zůstanu, dokud se něco nedozvím. A pak budu muset něco vymyslet, abych se dostal dovnitř a viděl ji.“

„Neměl by ses tu plížit.“

„K Elle jsem vždy musel proklouznout,“ zamumlal Tommas. „Bude v pořádku. Abriella, pokud nechce, nikdy nic nevzdává.“

Když Alessa slyšela, jak to říkal, cítila se lehčeji. „V to doufám.“

„Ach, tady není v co doufat. Já to vím. To, jak ses tu dívala, s naprosto mrtvolným pohledem, jsem usoudil, že si potřebuješ s někým promluvit.“

„Díky.“

Tommas jí nabídl úsměv. Už neodpověděl. Vstal ze židle a pak se vrátil na své místo v čekárně, ke svému bratranci.

Alesse v ruce zapípal telefon. Sklonila oči k jeho displeji. Poznala důvěrně známé číslo a falešné jméno, pod kterým měla uloženo Adrianovo číslo.

Miluji tě, stálo tam.

Tommas nebyl tím jediným, kdo nemohl dýchat.

Alessa se konečně skutečně nadechla.

***********

„Fuj,“ zabručela Alessa a nechala tapioku ze lžíce spadnout. „Ach můj bože. Vypadá to jako rozmačkané přežvýkané zvratky, ve kterých jsou rozmixované rybí oči či něco takového.“

Abriella se zasmála. Ve tvářích měla zdravou, šťastnou záři. Alessa si nemohla pomoci a musela se k sestřině radosti připojit. Vidět Abriellu živou a zdravou bylo tou nejlepší věcí na světě.

Od střelby v restauraci uplynulo něco málo přes týden, ale Alessa nedokázala spát ani jedinou noc, kdy by se jí o tom nezdálo. Abriellin život zachránila jediná operace, která trvala čtyři hodiny. Jen tak tak. První noc byla nejistá.

„Takže to nechceš ani ty?“ zeptala se Abriella přes záchvat smíchu.

Alessa z malé lžičky vrátila celý obsah zpátky do malé skleněné misky. „Ne, díky. Ale ty musíš něco jíst. To proto ti nosí tři jídla denně, Ello.“

„Na tomhle nezáleží.“ Abriella s mrknutím mávla rukou. „Tommy mi sem později něco propašuje.“

„Ano?“

„Jo. Sladkými řečičkami omámil sestru, aby mu to dovolila zůstat po návštěvních hodinách. Víš, kdyby to nedělal kvůli mně, žárlila bych.“

„Zahráváte si s ohněm,“ zamumlala Alessa varovně.

„Tohle za popáleniny stojí,“ odpověděla Abriella tiše. „Navíc, kdyby se sem nedostal touhle cestou, víš, že by našel nějakou jinou. Při tomhle aspoň nikdo nehledá výmluvy pro to, aby musel právě teď Joelovi vysvětlovat Tommasovo chování.“

Alessa se při zmínce o bratrovi zamračila.

„Stále kyselá?“ zeptala se Abriella.

„Ano.“

Samozřejmě.

Jak by Alessa nemohla, když přišlo na Joela?

Tomu kreténovi se za poslední týden podařilo navštívit svou mladší sestru v nemocnici jen dvakrát. Joel dokonce dělal povyk i kvůli tomu, že musel vzít Alessu do nemocnice, aby tam během návštěvních hodin zůstala u Abrielly. Alessa odmítala být v přítomnosti bratra déle, než bylo nezbytně nutné.

Navíc, díky tomu, že byla u Abrielly, se Alessa držela dál od Deana. Vypadalo to, že za poslední týden se kolem ní nějak moc držel.

Alessa sklonila oči ke svým rukám a doufala, že tak před Abriellou skryje svou nelibost. To poslední, co její sestra potřebovala, bylo slyšet Alessino kňučení.

„Jak se dneska cítíš?“ zeptala se Alessa tiše.

Abriella pokrčila rameny. „Lépe. Už mi vyndali infuzi a teď už můžu brát antibiotika orálně. Do víkendu odsud vypadnu.“

To byly dobré zprávy.

Bůh věděl, že Alessa nějaké potřebovala.

„Co se děje?“ zeptala se Abriella.

„Nic,“ odpověděla Alessa rychle.

„Lhářko, lhářko,“ škádlila ji sestra zpěvavě. „Takže teď přestaň trucovat, nebo mi řekni, proč tu jsi, Alesso. Zjevně je v tom víc, než jen Joel. Za celou tu dobu jsme si už zvykly pomáhat snášet tíhu, kterou nosíme na svých ramenech. Mluv se mnou.“

„Dean,“ zašeptala Alessa.

No, on byl částí toho všeho. Alessa se rozhodla, že dát své sestře něco bude lepší, než nic. Vzhledem k tomu, že Abriella byla celý týden v nemocnici, tak netušila, co se za posledních pár dnů stalo.

Když Abriella promluvila, v obličeji měla vepsané znechucení. „Zase ten kretén.“

„Podívej se na tu sračku,“ řekla Alessa a zvedla ruku.

V paprscích světla, které přicházely z okna, se jiskřil velký, křiklavý diamantový prsten. Na Alessinu malou ruku byl až příliš velký. Ne, že by jí na velikosti záleželo. Jednalo se o význam kroužku, kdy měla pocit, jako by jí někdo uvázal smyčku přímo kolem krku a utáhl ji tak silně, jak jen zatraceně mohl.

Nakonec se to stalo.

Joel dal konečně souhlas se zasnoubením.

Dean neztrácel čas.

Abrielliny oči se na okamžik rozšířily. Pak je přimhouřila. „Kdy k tomu došlo?“

„Včera v noci. Přišel si promluvit s Joelem. Nějak došlo k tomu, že to vypadalo jako dobrý čas, aby mě dostal,“ vysvětlila Alessa s povzdechem. „Jeho slova, ne moje. Nemohla jsem odmítnout. Joel mi to nedovolil. Já se za toho muže neprovdám. Je mi jedno, kdo mi říká, že musím. Nestane se to.“

„Dobrý čas, aby tě dostal?“ ušklíbla se Abriella nahlas a praštila dlaní do postele. „On je jen nástroj.“

„Toho jsem si vědoma.“

„Ale to není nic nového,“ dodala Abriella tiše. „Takže chápu, proč tě to rozčiluje, ale co je za tím dalšího, Alesso? Co dalšího jsi neřekla?“

„Joel stanovil datum svatby,“ informovala ji Alessa. „Druhého listopadu.“

Abriella se přikrčila. „Za tři měsíce?“

„Jo. A podle Joela musím brát vážně, to, co chci, protože jinak někoho najme, aby to udělal za mě, a já nedostanu na výběr.“

„Zajímá tě to?“

Alessa si odfrkla. „Zatraceně ani trochu.“

„Dobře.“
Ale stále to sralo. Teď, když došlo k oficiálnímu zasnoubení, bylo určeno datum svatby a bylo dřív, než bylo Alesse příjemné, neměla jinou možnost, než čelit tváří v tvář realitě. Neexistoval žádný způsob, jak se ze zásnub dostat. Ať už Alessa řekla cokoli, pravdu znala. Bude přinucena provdat se za Deana, dokonce, i kdyby to znamenalo, že by ji celou zkrvavenou vlekli uličkou a ona u toho ječela.

Zasraný Joel.

Díky jeho touze po vyšším postavení všichni kolem něj trpěli.

Abriella si ze strany prohlížela Alessu. „Něco vymyslíme.“
„Přestaň to říkat.“

„Jo, no, tak přestaň říkat, že se za něj neprovdáš,“ odpověděla Abriella upřímně.

„Dobrovolně,“ zamumlala Alessa. „Dobrovolně se za něho neprovdám.“

„Pak si ho nevezmeš vůbec.“ Abriella krátce přikývla. Jako by její slova představovala fakt. „Tím jsem si zatraceně jistá.“ Abriella se natáhla a vzala Alessu za ruku. „Už o tom ví Adriano?“

Alessa před otázkou podvědomě ucukla.

„Beru to jako ne,“ řekla Abriella pomalu.

„Obrovské ne.“

„Proč ne, Lisso?“

Alessa se zamračila a z Abriellina sevření svou ruku vyprostila. Chtěla předstírat, že na ní neměla prsten. „Je těžké říct mu to, když jsem ho od střelby v restauraci neviděla.“

To byla pravda.

Adriano během uplynulého týdne poslal Alesse několik vágních zpráv. Stačilo to na to, aby jí to řeklo, že byl naživu a v bezpečí, ale Alesse Adriano chyběl. Představoval pro ni klid v bouři.

„Vůbec?“ zeptala se Abriella.

„Nic. Poslal mi pár zpráv, ale nic velkého. Je to, jako by se tenhle týden naprosto vypařil z radaru.“

„Nebo to možná udělal někdo jiný,“ řekla Abriella.

Alessa svraštila obočí. „Co?“

„Tommy občas rád mluví,“ vysvětlovala její sestra a odmítla se setkat s Alessiným zvědavým pohledem. „A nikomu kromě mě nevěří, takže si přede mnou občas otevře ústa, protože to ze sebe potřebuje dostat.“

„Takže?“

„Takže, Riley je mimo, Lisso.“
„Jako jak mimo?“ zeptala se Alessa, která byla stále zmatená.

„Pryč. Frnk. Jeho muži se tenhle týden stáhli. Pohybovali se v ulicích Rossi a DeLuca a dělali si přátelé a přetahovali muže. Riley pracoval v ulicích hodně tvrdě, protože ať už to Joel chtěl přiznat nebo ne, měl tam loajalitu.“

„Ale tenhle týden ne,“ řekla Alessa.

„Ne, tenhle týden je neví-se-zatraceně-kde, Alesso. Naprosto zmizel.“

V Alessině mysli vytanula vzpomínka na krev na chodníku před restaurací. Byl to tak morbidní odstín, tak násilný ve své barvě.

„Někdo říkal, že Riley schytal pár kulek,“ řekla Alessa.

Abrielliny rty se stáhly do tenké, zahloubané linky. „Tommy se o tom možná zmínil, ale říkal, že si nemohl být jistý. Stalo se to tak rychle. Rileyho chlapi střelbu opětovali a pak tam byli Laurentovi muži, kteří čekali venku.“

„Říkáš, že Riley je možná mrtvý?“ zeptala se Alessa.

„Říkám, že nikdo nic neví a jeho ulice jsou tiché. Jeho muži nemluví, a pokud by to byl tenhle případ, pak Joel dostal každou zatracenou věc, kterou chtěl.“

Alesse bylo zle.

Ta situace na ni křičela zlými zprávami.

„Co by to znamenalo pro Adriana?“ zeptala se Alessa.

„Kdyby se Rileymu něco stalo a oni se to snažili udržet v tajnosti?“

„Jo.“

Než Abriella promluvila, na okamžik si kousala vnitřní tvář. „Tuším, že cokoli Joel chtěl. Kdyby neměli sílu nebo spojence na to, aby úder opětovali, mohl by přimět Contiho gang ke spojenectví.“

„No… sakra.“

„Stále také pracuje na tom, aby získal titul capo,“ dodala Abriella. „Takže bez toho nemá dost vlivu na lídry ostatních gangů. Je pro ně jen dítětem. Nejlepším řešením by pro Adriana bylo -“

„Následovat stádo,“ přerušila ji Alessa.

Abriella se napůl usmála. „V podstatě. I když si nemyslím, že by byl tím typem.“

Vůbec ne.

„Zítra je pohřeb Dina DeLucy,“ řekla Alessa, která chtěla změnit téma.

„Slyšela jsem. Půjdeš tam?“

Alessa přikývla. „Bohužel s Deanem.“

Abriella se na ni mírně usmála. „Obejmi Lily za mě. Svého bratra možná nesnáším, ale ona svého milovala.“

*********

Pohřeb Dina DeLucy pro Alessu představoval něco jako špatnou vzpomínku na Terrancův pohřeb. Protože bylo jeho tělo tak moc potrháno, byl v uzavřené rakvi. Kostelem se vznášela tichá hudba, zvonily zvony a ve vzduchu byla cítit vůně kadidla. Byly vysloveny modlitby a celý den byl zahalený obvyklou tíží zármutku. Alessiny černé šaty se na ten den přesně hodily, stejně tak, jako černé oblečení většiny ostatních. Už vyjádřila svou soustrast Dinově sestře, Lily, a vyřídila jí i omluvu od Abrielly. Lily vše přijímala za pochodu, ale vypadala, že byla mimo. Vypadala vyčerpaně, smutně a zároveň tak, že měla vztek. Její manžel ji ani na okamžik neopustil.

Alesse to vše přišlo naprosto neskutečné.

Další pohřeb.

Další den.

Další černé mraky a oblečení.

Další slzy.

Vedle Alessy seděl tiše Dean. Nevěřila mu. Nevěřila mu, ani co by se za mák vešlo. Dean se zatraceně moc podobal Joelovi. Dean nikdy neudělal nic, co by mu nesloužilo ku prospěchu. Pravděpodobně – naprosto pitomě – věřil tomu, že kdyby se mohl dostat k Alesse blíž, tak by se mu odevzdala.

To se nikdy nestane.

Z kostelních lavic se zvedlo posledních pár hostů, aby se s Dinem naposledy rozloučilo a předtím, než zamíří na hřbitov, vyjádřilo rodině upřímnou soustrast. Dav truchlících najednou zmlkl. Alessa se zmateně rozhlédla kolem sebe a hledala příčinu toho všeho.

V tmavém vchodu do kostela si všimla postavy.

Přesně tak jako na pohřbu Terrance.

Dobře, téměř. Tentokrát Adriano nepřišel sám, jako to udělal při pohřbu Terrance. Měl na sobě černý oblek a byl obklopený několika muži. Vydal se podél řady lavic dopředu, oči nespouštěl z oltáře, u kterého spočívala rakev z dubového dřeva. Z přední lavice se postavil Theo DeLuca. V očích mu svítil vztek a po stranách boků zatínal ruce v pěst.

Theo zjevně stále ještě obviňoval Contiho ze smrti svého bratra.

Alessa znala pravdu, ale k ničemu to nebylo.

Lily se tiše postavila za svého bratra, položila mu ruku na rameno a něco mu zašeptala do ucha. Theovo napětí se ani o trochu nezmírnilo, nicméně sestře pevně přikývl a čelil Adrianovi tváří v tvář. Oba muži stáli přímo proti sobě.

Byla zamumlána tichá slova.

Alessa z toho neslyšela vůbec nic. Byla až příliš zaujata tím, že sledovala Adriana. Vypadalo to, že z něj ve stejný okamžik vyjadřovala sebedůvěra i soucit.

Pak se Adriano otočil k Joelovi, který se přišel postavit na druhou stranu po bok rodině DeLucy. Mezi Joelem a Adrianem padla další slova, ale Alessa byla až příliš daleko, než aby něco z toho zaslechla. Nicméně tvář jejího bratra sebou škubla. Nebyla tam jeho obvyklá domýšlivost.

Co se stalo?

Vedle svého syna se postavil Walter. Deanova pozornost přeskočila z Alessy na jeho otce.

„Zajímalo by mě, kde je Riley,“ zauvažoval Walter.

„Adriano si s sebou vzal z gangu Conti pár velkých zvířat,“ řekl Dean.

Walter přikývl. „To ano.“

Alessa se rozhlédla po půl tuctu mužů, kteří následovali Adriana. Muži byli rozptýleni v kostele a zároveň očima sledovali setkání.

„Na to, aby je vedl, je trochu mladý,“ řekl Dean.

„Zamysli se,“ odpověděl Walter. „Synu, nenech se zmást věkem Adriana Contiho a nepodceňuj ho. Adriano posledních pět let strávil tím, že byl pod vedením některých z nejmocnějších mužů, kteří jsou v mafii. Rozhodně by kvůli jeho mládí neměla být přehlížena jeho schopnost postavit se na svou vlastní pěst a vzít si to, co chce. A pokud si neuvědomuješ, jak dobrým spojencem by mohl být i bez vlivu svého otce, tak bys byl naprostým idiotem.“

Alessa si nemohla nevšimnout toho, jak se Dean při tom velice jasném návrhu na to, že by pro něj byl Adriano spojenec, zamračil.

„Nakonec,“ pokračoval Walter, „mafie bude, synu, řízena mladší generací mužů. A pokud bude tahle válka pokračovat a vezme si starší muže, kteří nyní rozhodují, pak ten den možná nastane mnohem dřív, než si někteří z nás myslí. Jakmile bude Riley Conti pryč, pokud už není, Adriano posílí přesně tak, jak by měl. Pamatuj na má slova, Deane.“

„Pokud nebude dřív zabit,“ řekl Dean chladnokrevně.

„Hlupáci, kteří dělají hloupé chyby, skončí mrtví.“

„Kam tím míříš?“

„Adriano dosud neudělal chybu.“

„A co jeho otec?“ zeptal se Dean kousavě.

„Co třeba tvůj?“ vrátil mu to Walter.

„Já -“

„Ty následuj mě, synu. On následuje svého otce. Tak jak by měl. Takhle to chodí. Dokonce i Joel chápe to, že nemůže Adriana obviňovat z toho, co udělal jeho otec. A když už mluvíme o Joelovi, podívej se, jak navzdory tomu, že svého otce nenáviděl, ho následoval. Dáváme svoji loajalitu tam, kam patří – mužům, kteří nás vychovali, Deane.“

„Jsi jím bláznivě posedlý,“ zavrčel Dean.

„Ach, přestaň s tím,“ odvětil Walter ostře.

Alesse v kabelce zazvonil telefon. Při vědomí toho, že před vstupem do kostela zapomněla vypnout zvonění, se přikrčila. Bylo to od ní hrubé. Alessa cítila, jak se jí rozhořely tváře. Vytáhla telefon a hovor vytípla. Ještě předtím se však podívala, kdo jí volal. Její sestra.

„Omlouvám se,“ řekla Alessa a mávla telefonem k Deanovi, aby viděl, kdo jí volal. „Abriella možná něco potřebuje.“

Dean přikývl, s její výmluvou se spokojil.

I když se Alessa zvlášť poté, co Adriana neviděla víc než týden, od něj nechtěla vzdálit dál, než bylo nutné, zamířila ven z hlavního křídla kostela. Vstoupila do jedné ze soukromých místností, které se obvykle používaly pro schůzky nebo rodiny, a zavolala sestře.

Abriella to zvedla na druhé zazvonění. „Jsi ještě v kostele, že?“

Alessa se zasmála. „Jo.“

„Omlouvám se, ale mám dobré zprávy. Místo o víkendu mě propustí už zítra časně ráno. Chtěla jsem ti to hned říct a stejně tak i Tommasovi. Tommy je na pohřbu, takže jsem doufala, že bys mu tam tu informaci mohla nějak předat.“

Alessa hravě zavrčela. „Teď mám za tebe dělat špinavou práci, jo?“

Abriella zakňučela. „Lisso, jsem nemocná a skoro jsem umřela, takže musíš -“

Dřív, než její sestra stihla větu dokončit, ať už chtěla říct cokoli, někdo Alesse vytrhl mobilní telefon z ruky. Alessa se rychle otočila a ocitla se tváří v tvář Adrianovi, který se usmíval. Nějak se mu podařilo dostat se do soukromé místnosti a zavřít za sebou dveře, aniž by při tom vydal sebemenší zvuk. Adriano si přiložil její telefon k uchu. „Ello?“

Alesse při pohledu na Adrianovi rty zkroucené v nezbedném úsměvu vyschlo v ústech. Díval se přímo na ni. V pozadí slyšela v telefonu svou sestru, ale jednotlivá slova nedokázala identifikovat.

„Ano, já vím,“ řekl Adriano tiše. „Jsem rád, že jsem tě slyšel. Uzdrav se. Zavolá ti pak zpátky.“

Adriano podal Alesse její telefon. Vrátila si ho zpátky do kabelky. Netušila, co říct.

„Jeden z mých mužů se zmínil, kterým směrem jsi odešla. Potřeboval jsem na toaletu a trefil jsem do špatných dveří. Představ si, jaký jsem šťastlivec,“ řekl Adriano lstivě.

Jeho muži.

Alesse jeho slova neunikla. „Bezohledný – to je to, co jsi.“

„My,“ odsekl.

Dřív, než stihla říct cokoli dalšího, Alessa pocítila, jak ji tlačil k nejbližší zdi. Z jeho síly ji bolela páteř. Adriano svými rty našel její a rukama zajel do jejích stočených kadeří. Když jí zuby skousl spodní ret tak silně, až jí tam nechal stopy, Alessa vydechla. Adriano ji políbil tvrději, hlouběji. Jako by byl vyhladovělý a žíznivý, ona byla bufet, který byl přímo před ním, a bylo na něm přesně to, co chtěl. Svým jazykem si nárokoval její ústa, zuby jí rozmazával rtěnku.

„Bože,“ vydechla Alessa, když jeho ruce sklouzly k jejím bokům.

„To je špatné. Jsme v kostele.“

„To proto je to špatné?“

Adrianose temně zasmál. „No...“

Alessa najednou zjistila, že má obě ruce vysoko nad hlavou. Adrianovy prsty dotykem lehkým jako duch přejely po jejím zápěstí a po dlaních. Byl to příslib něčeho sladkého.

„Nějakou dobu budu mít hodně práce,“ řekl jí. „Možná další týden.“

„Toho už jsem si všimla.“

„Ale budu poblíž.“

Alessa přikývla. „Budu čekat.“

Adriano jí věnoval další hříšný úsměv, políbil ji na špičku nosu a pak její ruce pusti. „Nečekej. Jen buď připravena.“

Neměla ani tušení, o čem mluvil.

Adriano ji ještě jednou tvrdě políbil, opravil její účes a pak ji v té soukromé místnosti nechal celou zmatenou a roztouženou jako nikdy, o samotě. Alessa třesoucí rukou vytáhla svůj telefon a znovu vytočila číslo své sestry.

Její oči si okamžitě všimly toho, že jí chybělo cosi jiskřivého. Její zásnubní prsten byl pryč.

Alessa zatajila dech. „Ach.“

Záludný. Tak žárlivý.

Adriano si toho kousku musel všimnout a jednal.

Ach, za to ho milovala i nesnášela.

Sobec.

Alessa se však ani nesnažila popřít, že se cítila ještě nadrženěji. Kromě toho teď musela vysvětlit Deanovi, co se stalo. Doufala, že budou její herecké schopnosti na ten úkol stačit.

Když teď byl prsten pryč, najednou se cítila mnohem lehčeji. Adriano to pravděpodobně věděl taky.

Sakra.

Toho muže milovala.