Jax - 4. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

O dva roky později…

MÍŘÍM ZPĚT DO DOMU RODIČŮ A KROUTÍ SE mi žaludek. Je to tříhodinová cesta ze Sydney do Canberry, takže mám spoustu času na to, abych přemýšlel o tom, co chci říct, až se tam dostanu.

Moji rodiče se přestěhovali do hlavního města, když jsme byli s bratrem malí. Je to místo, kde se nachází Parlamentní dům, takže přirozeně je to místo, kde můj otec chtěl být - protože žije, jí a dýchá zasranou politikou.

Je to poprvé, co jedu domů od té doby, co jsem šel na univerzitu. Vždycky jsem se vymlouval, abych nemusel domů na prázdniny - pro mě tam nebylo nic. Ani Candice. A mé rodině to bylo u prdele. Máma každý rok jen jednoduše řekla: „Měj pěkné Vánoce, Jaxsone,“ a o týden později vložila nějaké peníze na můj bankovní účet: dárek pro mě. Přinejmenším jsem si udělal čas koupit všechny dary a poslat je domů. Nikdy jsem však nedostal poděkování. Moje rodina stojí za prd.

Můj mladší bratr, Brent, začal na stejné univerzitě jako já minulý rok, ale nikdy jsem o něm neslyšel. Několikrát jsem ho viděl v areálu a kokot jen kývl hlavou. Co to jako je? Možná jsme odlišní a nikdy jsme si nebyli blízcí, ale já jsem jeho tělo a krev. On myslí na svý teploušský kámoše víc, než na mě.

Jak vjíždím na příjezdovou cestu k majetku rodičů, jediné na co myslím, je Candice. Měl bych se starat o to, čemu budu čelit, ale je to jen pár bloků odsud, a to je nejblíže, jak jí za ty dva roky jsem. Dva roky… je to jako věčnost. Pomalu jsem si zvykl, že ji nemám v životě.

Z koho si dělám srandu? Pořád bojuji. Jsem ublížený tím, jak to mezi námi dopadlo, ale mé city k ní se v žádném případě nezmenšily. Jsem do ní stále beznadějně zamilovaný.

Když jsem odtlačil všechny myšlenky na Candice, vyšplhal jsem schody a zvedl ruku, abych zaklepal na dveře. I když to má být můj domov, nikdy jsem sem opravdu nepatřil a necítím se pohodlně s tím, že bych měl použít svůj klíč.

„Jaxsone,“ řekla matka překvapeným hlasem, když otevřela dveře. „Co tady děláš?“ Protočím oči, když mi dává vzdušný polibek. Nikdy nebyla mateřským typem. Rád jsem sledoval Candice a její maminku společně, když jsem trávil čas v jejím domě. Vždycky jsem se přistihl, že si přeji, aby taková byla i moje máma. Sophia byla příležitostně dramatická, ale byla to dobrá matka. Není pochyb o tom, že miluje svou dceru.

„Ahoj, matko.“ Nervózně jsem si strčil ruce do kapes džínů, a když se naše oči setkaly, příjemně jsem se na ní usmál. „Přišel jsem si promluvit s otcem. Je doma?“

„Ano, je v pracovně.“ Ustoupila stranou, abych mohl vstoupit. Nezůstane bez povšimnutí, že se ani neptá, jak se mám, nebo jak jsem se měl. Jen dodá. „To je náušnice v tvém obočí?“ zakřičí, když projdu kolem ní.

„Ano.“ Možná, že se mi nelíbí ta osoba, kterou jsem se stal, ale nikdy se nestydím za to, kdo jsem.

„Je to tetování na tvých rukách?“

„Ano.“ Miluji svůj inkoust. Je to můj skutečný odraz.

„Tvůj otec měl pravdu; nebudeš spokojený, dokud nezničíš jméno Albright. Jak očekáváš, že se někdy dostaneš do parlamentu, když budeš vypadat jako kriminálník?“ Potřásla hlavou. „Jsi takové zklamání. Kde jsme udělali chybu?“

Není to nic, co už jsem tisíckrát neslyšel. Ignoruju její poznámky a kráčím po dlouhé chodbě do pracovny mého otce.

V domě se nic nezměnilo od chvíle, co jsem odešel; je to spíše jako výstavní dům než skutečný domov. Něco, co předvádí všem svým hostům, když mají stupidní večírky: „ Oh, podívejte se na nás… vidíte, jak jsme bohatí?“ Je odporné, jak se občas předvádějí.

Když se dostanu ke dveřím, protočím rameny a zhluboka se nadechnu. Než vstoupím, jednou zaklepu. Můj otec sedí za stolem. Je na telefonu a nedůvěřivě mě pozoruje, když stojím ve dveřích a čekám, až skončí. Nezdá se mi, že mě rád vidí, ale tak trochu jsem to očekával.

„Zavolám ti zpátky,“ řekne náhle, než skončí hovor. „Neměl bys být v Sydney?“

„Jedu zpět do svého bytu dnes večer, musím s tebou mluvit osobně.“ Mohl jsem mu jen zavolat a dát mu zprávu telefonicky, ale to by bylo zbabělé. Jsem dost chlap na to, abych to udělal tváří v tvář.

„O čem?“ zeptá se, když se posadím.

„Skončil jsem na univerzitě.“ Žádné cukrování kolem. Je to takové, jaké to je. Skončil jsem. Tenhle člověk už nemůže ovládat ani diktovat mou budoucnost. Je mi dvacet jedna let, pro Krista. Můj život je jen můj a to je přesně to, jak hodlám od nynějška žít.

„Co že jsi?“ Postaví se a bouchá pěstmi na stůl. Na jeho obličeji je vražedný výraz, když se ke mně nakloní.

Ani se nehnu. Odmítám nechat tohoto muže, aby mě dál zastrašoval. „Končím. Nejsem stvořen, abych byl politikem. Nikdy jsem nebyl. Snažil jsem se být tou osobou, kterou jsi chtěl, abych byl. Dal jsem tomu dva roky svého života, ale už to nemůžu dělat.“

„Je mi zatraceně fuk, co chceš,“ vyplivl, chytil do pěsti mé triko a vytáhl mě z křesla směrem k němu. „Dostaň svou zasranou prdel zpět na univerzitu. Hned!“ Jeho tvář je jasně červená a vidím několik žilek vyčnívajících mu na krku.

„Je mi líto, ale to nemůžu udělat.“ Nemůže ovládnout můj život. Jsem pevně rozhodnutý. Není cesty zpět.

„Nevyjebávej se mnou, chlapče.“

Vypáčím mu ruku z mého trika a odstoupím od stolu. „To není život, který chci. To není osoba, kterou chci být. Proč to nevidíš?“

„Co chceš být!“ vykřikne, když mi obličej ještě více zčervená. „Je mi u prdele, co chceš být, je to o tom, kým jsi určen být. Politika je ve tvé krvi. Jsi můj syn a v té věci nemáš na výběr.“

Zatřesu hlavou, jak mě naplňuje zklamání. Dělal bych si srandu sám ze sebe, kdybych si myslel, že to pochopí. Je příliš sobecký, než aby viděl potřeby a přání těch kolem sebe. „Mýlíš se, otče. Je mi dvacet jedna let a už mi nemůžeš mluvit do mé budoucnosti.“

„Jestli chceš být součástí této rodiny, tak ano.“

Rodina? To je ale vtipné. „Tato rodina se o mě nezajímá.“

„To je blbost.“

„Opravdu?“ Snažím se zůstat v pohodě, ale neúspěšně.

„Minulý týden jsem měl jednadvacáté narozeniny, víš to vůbec? Zajímá tě to vůbec? Takzvaná rodina mi ani neřekla, že mi přeji šťastné narozeniny.“

Mírně se zadrhne, ale rychle se zotavuje. „No, já jsem příliš zaneprázdněn, abych se staral o takové věci. To je záležitost matky.“ Hodil rukou v zápěstí v odmítavém gestu na toto téma.

Možná to pro něj nebylo nic, ale pro mě to bylo obrovské probuzení. Nikdo mě nepopřál šťastné narozeniny, ani Candice.

Nikdy jsem se necítil tak nemilovaný nebo nedůležitý, jako ten den. Myslím, že to byl ten okamžik, kdy jsem se konečně rozhodl, že už toho bylo dost. Jestli chci štěstí a přijetí, musím jít ven a najít to. Od mé rodiny to určitě nedostanu.

„Tato rodina se točí kolem tvé hloupé kariéry. To je všechno, o čem kdy mluvíte. Život je víc než zatracená politika.“

„Moje kariéra přináší všechny finanční prostředky do této rodiny, ty nevděčný malý zmetku.“

„Ne mě.“ Otočím se a zamířím ke dveřím. „Sbohem, otče.“ Z této návštěvy jsem dostal vše, co jsem potřeboval - potvrzení, že ve velkém schématu věcí jsem pro ně nic.

„Jestli vyjdeš z těch dveří, jsi pro mne mrtvý,“ mluví otec.

Ale nechávám to tak.

Vzal jsem si svůj batoh a další věci z auta, pak dal klíče od Alfy Romeo do poštovní schránky a vyšel před bránu, připravený začít svůj nový život. Život bez mé rodiny. Život o samotě.

Odejít s ničím je jediný způsob - nechci být svým rodičům nic dlužen. Zaplatili mi vše, když jsem navštěvoval univerzitu, a tak jsem ušetřil každý cent, který jsem si vydělal, zatímco jsem pracoval na částečný úvazek v místním tetovacím salonu. Mám také malý svěřenecký fond, který mi nechala babička. Byla jediná slušná rodinná příslušnice, kterou jsem kdy znal. Zemřela, když mi bylo dvanáct, ale neměl jsem přístup ke svěřeneckému fondu, dokud jsem nedosáhl věku dvacet jedna let. A i když to chci raději udělat na vlastní pěst, peníze tam jsou, když je budu potřebovat.

Nebylo žádné tajemství, že moje babička neměla ráda mého otce. Nikdy neschvalovala způsob, jakým mě šikanoval a snažil se mě přeměnit na jeho kopii. Byl jsem jen dítě, ale i tehdy věděla, jak jsem nešťastný. Vím, že by chtěla, abych použil ty peníze při následování svého snu.

Hodím si batoh na rameno a vytáhnu si baseballovou čepku ze zadní kapsy džínů a nasadím si ji. Pomalu vydechnu, když se vydávám po ulici. Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem zraněný tím, jak to dopadlo, ale v mém srdci jsem neměl žádné očekávání o dobrém výsledku. Můj otec je sobecký a matka je jeho loutka. Bylo to tak vždycky, buď jeho způsobem, nebo nic.

No, už nikdy víc. Od této chvíle to bude moje cesta. A já budu mužem, kterým chci být. Takovým, jakým jsem předurčen být.

Navzdory všemu se těším na svůj nový začátek. Mám nový začátek. Můžu spadnout na zadek, ale tentokrát to alespoň bude moje volba. Něco, co jsem ještě neměl.

••••

Neměl jsem v úmyslu vidět Candici, než se vrátím zpět do Sydney, přestože ta myšlenku miliónkrát zkřížila mou mysl na cestě sem. Ale to je přesně tam, kam právě mířím. Zvyk je železná košile.

Jsem však zbabělec. Nezaklepu na její dveře. Ona mě už jednou odmítla, vrátila mi dopis, který jsem jí napsal, a já jí nedovolím udělat to znovu. Prostě jen projdu kolem jejího domu na cestě na autobusovou zastávku. Bude to naposledy, protože se sem nevrátím. Jestli bude paní štěstěna na mé straně, možná ji uvidím.

Z koho si dělám srandu? Takové sračky se někomu, jako jsem já, nestávají.

A kromě toho, když Candici uvidím, akorát to ve mě vyvolá všechny ty pocity. Ale nenávidím to, čím jsme se stali. Chybí mi tak, že jsem ochoten tuto šanci využít.

Chci vědět, proč mi vrátila dopis. Je to něco, co jsem nedokázal pochopit. Přes všechno, co se stalo, upřímně jsem si myslel, že naše přátelství pro ni něco znamená. Ano, posral jsem to. A když jsem se snažil dát věci do pořádku, bylo už pozdě.

Dělám to nejlepší proto, abych pokračoval ve svém životě, ale pořád na ní často myslím - neustále se zajímám, jak se jí vede a co dělá. Dokonce jsem sledoval i soutěž Miss Austrálie, i když jsem byl nadšený, že tam není. Je mnohem odvážnější než já.

 Věděla, co chce, a udělala, co potřebovala udělat, aby to tak bylo. Přemýšlení nad tím, jestli má ještě růžové vlasy, přináší na mou tvář úsměv.

Přejedu si nervózně rukama přes džíny, když zahnu do Candiciny ulice. Je legrační, že mám větší obavy z toho, že ji možná uvidím, než když jsem se chytal říct otci, že jsem skončil na univerzitě. Srdce mi bije rychleji, čím blíž se dostanu. Když jsem pár domů opodál, projede kolem mě stříbrný Mercedes-Benz a zpomaluje, aby zajel na její příjezdovou cestu. Okna jsou zbarvená, takže nevidím, kdo je uvnitř. Ani Sophia ani Candice takové auto neměly, než jsem se přestěhoval, ale věci se mění.

Dostal jsem se k spodku příjezdovky právě včas, abych viděl muže v obleku vystoupit z auta. Kdo je to? Přítel Candice? Vypadá příliš mladý, než aby byl Sophiin. Moje srdce se potápí.

Moje otázky jsou brzy zodpovězeny, když se otevírají přední dveře a z domu vycházejí malý chlapec a žena. „Tati!“ vypískne kluk, když běží přes přední trávník směrem k muži.

„Hej, kámo,“ odpověděl muž a pocuchal klukovi vlasy. Vklouzl rukou kolem pasu ženy a přitáhl si ji k polibku.

„Večeře je téměř připravená,“ slyšel jsem jí. Pak se všichni tři otočili a zamířili dovnitř.

Moje ramena klesají, protože mě zaplavilo zklamání. Museli prodat svůj dům. Nikdy o stěhování nemluvili. Ona je pryč.

V hrudi se mi usazuje zdrcující bolest, když si strčím ruce do kapes a pokračuji po ulici. Je to jako déjà-zasraný-vu, stejný pocit, jaký jsem měl naposledy, když jsem tady byl - v tu noci co jsem si uvědomil, že jsem do Candice beznadějně zamilovaný.

Týž den jsem ztratil tu nejlepší věc, která se mi kdy stala.