R&R - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Máma chce, abychom za chvíli dorazily na večeři.“

Alessa stále probírala krabice, které někdo nedbale naskládal do její staré ložnice v sídle Trentini. „Proč?“

„Přivítat nás doma či něco takového,“ řekla Abriella a už teď zněla naprosto znuděně.

„Hurá.“ Alessa se ani neobtěžovala skrýt v tónu svého hlasu sarkasmus. „Protože jsme tak šťastné, že jsme tu zpátky.“

Abriella se zlehka zasmála. „Snaž se, aby to aspoň kvůli mámě a tátovi znělo co nejlépe.“

Alessa to slíbit nemohla. Navzdory tomu, že se sem měly stěhovat až v pátek, Joel k nim do bytu poslal muže už ráno, aby je zabalili. Jejich byt byl rozebrán, složen do krabic a odnesen pryč, až tam zbyly jen bílé stěny a holé podlahy.

„Sakra,“ zamumlala Alessa a z jedné z mnoha krabic vytáhla hedvábné šaty. „Podívej se na tohle.“ Abriella se podívala na natrženou stranu šatů. „Co dělali? To je tam pěchovali i s ramínky?“

„Podle všeho ano. Jsou zničené, stejně tak, jako dobrá polovina ostatních věcí.“ Alessa, otrávená víc než kdy jindy, upustila šaty zpátky do krabice. „Říkala jsi večeře?“

„V jejich křídle,“ potvrdila Abriella. „Bez Joela.“

„Díky bohu.“

„Jen proto, že tuším, že má dneska v noci nějaké sračky.“

Cokoli. Alesse to bylo jedno. Večer bez jejich bratra byl lepší, než nic.

Abriella pohlédla na Alessin nepořádek. „Jsi v pohodě?“

„Tak, jak jen mohu být,“ odpověděla Alessa.

Pro teď…

„Dobře. Jdu něco dělat,“ řekla Abriella.

„Cestou ven za sebou zavři,“ řekla Alessa své sestře.

Poté, co sestra zmizela, Alessa sebou plácla zpátky na postel a hlasitě si povzdechla. Ještě ani nestihla zpracovat jednu změnu ve svém životě a už se blížila další, která na ní útočila. Soukromí a nezávislost, které získala díky tomu, že žila mimo sídlo Trentini, během pár hodin zmizela.

Přesně tak.

Byla pryč.

Alessa už měla pocit, jako by se dusila.

Při pohledu na hromadu krabic, které lemovaly stěnu, se zamračila. Měla před sebou spoustu práce a neměla na to žádnou chuť.

Z omámení ji vytrhlo zapípání mobilního telefonu, který měla v kapse. Vytáhla ho a zadala svůj pin, aby si mohla přečíst zprávu.

Telefon je opravený.

To byla celá zpráva. Ale slova spolu se známým číslem byla víc než dost na to, aby věděla, od koho zpráva byla.

Když Alessa odepisovala zpět, nedokázala se ubránit úsměvu. Dobré vědět.

Jakmile zprávu odeslala, telefon ji začal vyzvánět. Hovor okamžitě přijala. „Ahoj.“

Adrianův hluboký hlas ji pozdravil tím nejdůvěrněji známým způsobem. „Ahoj.“

„Adriano, musíš jít na nákup,“ zaslechla Alessa v pozadí. Evelina.

Byla dobrá zpráva, že Evelinu konečně propustili z nemocnice a že zněla dobře. Pokud se někoho po bombovém atentátu zeptala na Evelinin stav, vždy to vedlo jen k protočení očí a nechutnému zavrčení. Jako by Alessa měla moc dobře vědět, že se neměla co ptát.

„Mohla bys, Eve, se svým nadáváním zmlknout? Bože, jsi tu ani ne dvě hodiny a už potřebuji nové povlečení a moje šatna představuje jeden zmatek. Teď je to zasraná kuchyně. Co bude dál? Miluji tě, ale zastav. Nejsem pro tebe žádný projekt.“

„Dokud nebudu mít nic lepšího na práci, tak ano, jsi,“ odpověděla Evelina sladce.

Evelinina radostná odpověď v Alesse vyvolala smích. Pak v telefonu zaslechla zvuk zavírání dveří.

„Možná, že to nebyl až tak dobrý nápad,“ řekl Adriano slabě.

Alesse kleslo srdce. „Zavolat mi?“

„Cože? Ne!“ Adriano se nahlas rozesmál. „Bože, Lisso, ne. Myslel jsem tím na chvíli sem Eve nastěhovat.“

„Kdy k tomu došlo?“

„Dneska. Přesvědčil jsem tátu, že tak bude mít o člověka, o kterého by si musel dělat obavy, méně. Chtěl jsem dát Eve možnost od všeho si vydechnout.“

„Minulých pár dnů toho zažila hodně,“ řekla Alessa.

Ve skutečnosti všichni.

„Jo, to jo,“ souhlasil Adriano. „Mimochodem, ona to ví.“

„Ví co?“

„O nás.“

Alessa se kousla do tváře. „Ano?“

„Jo. Úplně všechno. Já a ty. Také trochu šílí, ale to je jedno. Myslím, že je překvapena.“

„Ne tak docela. Eve se pohybuje hodně kolem Abrielly“ - nebo aspoň to tak bylo, než v mafii začaly všechny ty zmatky - „takže ohledně té hry není tak úplně nevinná, Adriano.“

„Jsem si vědom toho, co moje sestra dělá… nebo dělala. Skutečností zůstává, že na prvním místě byla kvůli mámě hodně naštvaná. Myslím tím, naštvaná na tvou rodinu. Usoudil jsem, že bude víc jako táta a ohledně toho se přikloní na jeho stranu.“

„Adriano, možná, že v tom všem nejsou všichni tak zničení, jak věříš, že jsou.“

Adriano si odfrkl. „Vsadím se, že na konci budou.“

„Stříbrné linie. Najdi ji a přebarvi ji na modro, Adriano. Na pohled je modrá mnohem hezčí, než lesklá šedá.“

„Líbí se mi to, jak přemýšlíš, Alesso. A když se oblékáš, tak ti modrá vždycky sluší.“

Alessa se usmála, a aby ztlumila nízké zasténání, které jí uniklo z hrudi, zabořila obličej do polštáře. Stačil jen zvuk jeho hlasu a už byla na hraně. Cítila příslib něčeho hříšného. V duchu se jí vybavily vzpomínky na předchozí den, kdy ji ohnul přes umyvadlo a vychutnával si její kočičku, jako by byl naprosto vyhladovělý. Stále dokázala cítit ty malátné kroužky, kterými dráždil její kočičku, než se vydal přímo k jejímu klitorisu tak, až se jí všechny nervy rozezpívaly. Mezi stehny jí začala pulsovat touha. Alessa si o sebe třela stehna. Snažila se uklidnit bolest.

Nešlo to.

S tímhle malým problémem jí nemohl pomoci nikdo jiný, než Adriano.

„Adriano, zatraceně, přestaň.“
„Přestaň s čím, Lisso.“

„Ty víš, s čím.“

Jeho smích jí otřásl až do morku kostí. „Co máš na sobě dneska?“

„Oblečení.“

Tohle s ním dělat nebude. Ne právě teď a právě tady.

Ehm – ehm.

Tohle se nestane.

„Něco modrého?“ zeptal se Adriano. Z tónu jeho hlasu ukapával sex a hřích.

„Džínsy,“ řekla Alessa. Nedokázala se zastavit.

„Přiléhavé?“

„Zasraně těsné.“

Adriano zasténal. „Přesně tak, jak mám rád.“

„Přestaň.“

„Nemůžu. Chybíš mi.“ Adriano se zhluboka nadechl a dodal. „A včera jsi mě nechala v hodně ošklivém stavu, Lisso. Tak ošklivém, že jsem nemohl zasraně myslet. Po zbytek dne jsem dokázal myslet jen na jediné – že jsem mohl ve svých ústech ochutnat tvoji chuť. Na rukou stále ještě cítím tvoji zatracenou vůni, jo? To je to, co mi zbývá. Musel jsem se postarat sám o sebe a to nebylo nic moc. Mluv se mnou.“

Alessa polohlasně zafňukala a na posteli se otočila, takže teď ležela na matraci na zádech. „Nehraješ fér.“

„To nikdy, zlato.“

Její odhodlání tak jednoduše zlomil.

„Modré džíny, tričko s logem skupiny a -“

„Které?“ přerušil ji Adriano.

„Metallicy. Z jejich starého turné. Ne z těch nových.“

„Protože když byli na vysoké, hráli lépe,“ řekl Adriano.

Alessa se zasmála. „Tak to vždycky říkám.“

„Dal jsem ti to tričko.“

„Nikdy jsi mi neřekl, odkud,“ zašeptala.

„Ve skutečnosti jsem ho ušetřil. Bylo zavřené v temné krabici, protože bylo podepsané.“

Alessa se podívala na černé tričko, na kterém nebyly žádné podpisy. „Žádný podpis tu není.“

Adriano tiše zamumlal. „Protože když jsem ho z krabice vyndal, bylo divně cítit. Jako když je někde až příliš dlouho. Chtěl jsem tě vidět nosit ho, ne mít pověšené na stěně. Vypral jsem ho – bylo podepsáno bílým inkoustem a ten při vyprání zmizel.“
„Sakra.“

„I tak ho nosíš.“

„To ano,“ odpověděla Alessa s širokým úsměvem.

„Kde jsi?“

To Alesse otevřelo její ránu. „V sídle. Dneska ráno jsme se sem z bytu přestěhovaly.“

„Dobré vědět,“ odpověděl Adriano. „Ale to není to, co jsem myslel.“

„Aha.“

„Jo. Kde v tom zatraceném domě?“

„V ložnici.“

„V tvojí?“ zeptal se.

„Samozřejmě.“

„Bůh mě miluje. Řekni mi, co máš pod tím tričkem, Lisso.“

„Černá podprsenka s krajkovým lemem.“

„A kalhotky?“

„Ve skutečnosti tanga,“ odpověděla. „Tyhle džíny jsou na klasické kalhotky příliš těsné, Adriano.“

„Sakra. Barevně sladěné.“

„Možná.“

„Zasraně.“

V tónu jeho hlasu bylo cosi opojného a lahodně vroucího. Alessa si nemohla pomoci – dveře zatracené ložnice byly zamčené a ona měla pro sebe v podstatě celé patro křídla.

Adriano zjevně na nic nečekal a zapojil Alessu do své hry myslí. „Pospěš si a dej si ruce do kalhotek, krásko. Chci vědět, jak moc jsi právě teď mokrá, jak se cítíš pod svými prsty a pak chci vědět, zda tě zvuk mého hlasu dokáže přivést k vrcholu.“

„Ano,“ řekla Alessa okamžitě.

„Hmm?“

„O tom není potřeba přemýšlet. Vím, že můžeš.“

Adriano se zasmál. „Lisso, pospěš si.“

Alessa si rozepnula knoflík džínsů a pak i zip. Nelhala. Džíny měla tak těsné, že je musela násilím stáhnout dolů, aby je pak mohla skopnout.

„Mluv se mnou,“ požadovala hravě. „Nebo zavěsím.“

„Zatraceně se ani neopovažuj. To by mi jen poskytlo důvod, proč bych se tam musel objevit, Lisso.“

Alessa se na posteli zklidnila. Hrubé, necitlivé, surové. Adriano byl obvykle velice výřečný, i když už byla jednou či dvakrát svědkem toho, když vůči někomu projevil svou náladu. Rozhodla se, že toho medvěda podráždí o něco víc. „Pak mluv lépe.“

„Roztáhni nohy,“ nařídil jí. „Dotýkej se sama sebe přes tu krajku, zlato.“

Poslechla ho. Jakmile se konečky prstů přes krajku dotkla svého pohlaví, okamžitě s sebou cukla. Tanga to citlivé, jemné maso, před jejím dotekem nijak nechránila. Byla mokrá a její vlhkost už prosakovala i přes kalhotky.

„Řekni mi, jaký je to pocit, Lisso.“

Alessa ztěžka polkla. „Mokrý. A tak skvělý.“

„Moje prsty do tebe naráží,“ zamumlal tiše. „Zezadu naráží do tvé kočičky a zajíždí až přímo ke klitorisu. Víš, proč to tak moc zbožňuji?“

„Ne.“

„Protože se chvěješ, Lisso. Tvoje kočička se pode mnou celá chvěje. Zbožňuji vidět, jak jsou všechny tvoje šťávy rozmazané po růžových rtech tvojí kočičky, a já to tebe zatím narážím a dotýkám se tě. A když tě ochutnám? Zatraceně, když tě ochutnám, je to ještě zatraceně mnohem lepší. Pak tě celou očistím. Každou jednotlivou kapku, zlato. Zbožňuji je slízat. Miluji to, jak v ústech chutnáš a jak, zatímco tě lízám, se vždy zas a znovu uděláš.“

Alessa se zachvěla. Prsty stále přejížděla po svém pohlaví. „Chci se dotýkat.“

„Prosím, do toho.“

Prsty zajela pod střední proužek tang a našla hedvábné záhyby své broskvičky, které byly mokré a teplé na dotek. Prsty jemně zas a znovu zajížděla do svých stydkých pysků, nabírala své vzrušení a rozmazávala si ho po celé štěrbince a klitorisu.

„Nech mě hádat,“ zašeptal Adriano. „Tam dole uvnitř úplně hoříš. Klitoris máš pod prstem úplně tvrdý a jsi mnohem vlhčí, než sis myslela.“

„Ano.“

„Zatraceně nádherná.“

„Nemůžeš mě vidět,“ řekla Alessa a olízla si rty. Telefon si stále držela přímo u ucha, ruka se jí u toho třásla. „Vůbec mě nemůžeš vidět.“

„Nemusím, zlato. V paměti mým vyrytý každý zatracený milimetr tvého těla. Viděl jsem všechna tvoje místečka, dotýkal se jich a ochutnal je, a ach bože… Teď jsi ve mně, Lisso. I když se zatraceně snažím, nedokážu tě dostat ven.“

„Dobře.“

„Zbožňuji zvuky, které vydáváš,“ řekl Adriano.

Přísahala bych, že v jeho slovech slyšela náznak samolibého uspokojení.

„Ty se usmíváš?“ zeptala se.

„Hodně. A hladím si penis a myslím na tvoje nádherná ústa, která se kolem něj svírají. Sakra, Alesso, víš, jak vypadáš, když kouříš můj penis? Úžasně. Tak zatraceně sexy. Zbožňuji, když máš na rtech červenou rtěnku a celé vlhké se svírají pod mým orgasmem. Po celém těle mi necháváš barevné stopy a já, bez ohledu na to, jak moc se drhnu, ze sebe ten nesmysl nedokážu smýt.“

Dobrý bože.

To bylo hříšné.

Špinavě hříšné.

Alessa to zbožňovala.

„Ošukej se prsty,“ řekl Adriano, měkčeji, než dřív. „Právě teď to musíš strašně chtít. Vsadím se, že teď máš prsty plné své šťávy, plné svého chtíče. Chci slyšet všechny tvé zvuky, které vypouštíš z úst, zatímco se uděláš.“

„Jak jsi tvrdý?“ zeptala se Alessa a dvěma prsty zajela hluboko do své broskvičky. Vnitřní stěny se jí kolem prstů silně stáhly. Nemohla věřit tomu, jak měla tělo nažhavené – ale nemělo by ji to překvapovat. Adriano s ní tohle vždycky dělal – vždycky byl tím jediným, kdo ji šukal.

Alessiny prsty, které pracovaly na její kočičce, rozhodně nebyly Adrianovými. Její tělo znal mnohem lépe, než ona sama. Zatímco její prsty byly štíhlé a elegantní, jeho byly dlouhé a hbité a věděl naprosto přesně, jak podráždit a kde zatlačit, aby ji poslal výš směrem k propasti blaženosti.

„Musím to vědět,“ dodala Alessa rychle. Z jejích chvějících rtů to vyšlo jako zlomené zašeptání. „Řekni mi, jak jsi tvrdý.“

„Tak tvrdý. Dokonce nateklý. Potřebuji se udělat,“ řekl Adriano chraplavě. „Zbožňoval bych udělat se ti přímo do krku, ale i tohle je dobré. A skutečně bych to udělal rád, zatímco budu slyšet, jak křičíš moje jméno, Lisso. Udělej to realitou a to rychle.“

„Ach můj bože.“

I kdyby se snažila, Alessa se nemohla zastavit. Adrianova špinavá ústa a tiché požadavky byly víc než dost na to, aby přiměly Alessu pracovat na svém pohlaví o něco rychleji. Tvrdší tahy ve své kočičce a pak rychlé kroužky po klitorisu, až měla stehna v jednom ohni a celá se jí třásla. Na kůži už cítila počáteční šepot orgasmu, který představoval příslib blaženosti. V posteli se přetočila, ruku si sevřela stehny. V druhé pevně svírala telefon.

„Tak blízko… tak blízko, Adriano.“

„Sakra, jo. Ty zvuky mě zabijí, Lisso.“

Dokonce i jeho hlas zdrsněl. V reproduktoru slyšela jeho drsný šepot. Alessa se s lapáním po vzduchu tvrdě udělala. Ten zvuk se snažila vší silou utlumit.

Hned za ní následovalo Adrianovo chraplavé sténání. „Sakra, sakra, sakra.“

Alessa se na posteli s povzdechem otočila a zavřela oči. „Dobře… to byl skvělý způsob, jak mi dát vědět, že máš svůj telefon zpátky.“
Telefon naplnil Adrianův smích. „Jo?“

„Tak dobrý.“

„Udělal jsem tu zatracený bordel.“

Alessa se usmála. „Víš, že kdybych tam byla, očistila bych tě.“

„Neměl jsem se zeptat. Neměl.“

„Olízala bych každou kapičku -“

„Sakra, neškádli mě. Právě teď to nezvládnu,“ varoval ji Adriano.

Alessa se dívala na stranu. Znovu vnímala krabice, které byly v jejím pokoji. „Na realitu seru.“

„Tohle od ní byla dobrá pauza, co?“

„Velice. Děkuji.“

„Nikdy mi za to neděkuj, Lisso,“ řekl Adriano. „Později mi napiš zprávu, jo?“

„Víš, že ano.“

„A zprávy smaž.“

Alessa protočila oči. „Samozřejmě.“

„Miluji tě, Lisso.“

„Miluji tě,“ zopakovala. Stále se usmívala.

Poté, co zavěsili, Alessa přístroj pevně sevřela. V duchu měla stále špinavé představy, které ji přiměly chichotat se. Dřív, než stačila na okamžik zvážit své myšlenky, na telefonu nastavila fotoaparát. Velice dobře věděla, že obličej měla celý rudý, vlasy rozcuchané a make-up pravděpodobně rozmazaný. Nejspíš vypadala důkladně ošukaně. Zmáčkla spoušť a fotku poslala Adrianovi. Pak všechny textové zprávy a fotku vymazala.

Zvyky.

I kdyby se snažila, nemohla by se jich zbavit.

Ani ne o vteřinu později dorazila zpráva od Adriana: Zasraně ano. Bože. Tohle uděláme znovu, ale budeme na video chatu.

Alessa se nahlas rozesmála.

Cokoli chceš, odepsala.

Ach, chci, přišla odpověď. A pak další cinknutí: Chci to všechno.

Sakra.

Alessa měla pocit, že Adriano mluvil o něčem víc, než jen o sexu po telefonu. Nesnášela to, že jejich celý svět byl právě teď tak v prdeli. Nemohla si pomoci, ale kvůli tomu, jak byli lidé kolem nich tak sobecky zaměřeni na své potřeby a snahu dostat se v mafii na vyšší pozici, a přitom jim byli ostatní ukradení, cítila hořkost.

Adriano byl její.

Vždycky byl její.

Proč by ho nemohla mít?

Alessa byla frustrovaná, ale odmítla dovolit si zničit ten skvělý pocit, který právě teď díky Adrianovi měla. Vymazala posledních pár zpráv a rychle se převlékla. Rozhodla se projít tu hrůzu vybalování dalších krabic. Aspoň tolika, kolik mohla zvládnout.

První tři krabice obsahovaly hlavně serepetičky a zarámované fotografie, které měla se sestrou ve svém bytě. Nic moc významného. Většinu z toho mohla nechat v krabicích do doby, než budou mít svoje nové místo.

Poté, co Alessa otevřela čtvrtou krabici, vytáhla z ní nějaké oblečení, které potřebovalo přežehlit a uložit. Na dně velké krabice byl pytel na odpadky, ve kterém bylo špinavé prádlo. To jí připomnělo, že před sebou měla plno práce. V rezidenci Trentini pracovala spousta personálu, který vařil, uklízel a měl na starosti všechny domácí práce. Alessa však dávala přednost starat se o svoje věci sama. Vždycky byla taková.

Vytáhla pytel ven a odložila na zem. Na vrchu byl svetr, který měla včera na sobě. Z levé kapsy čouhal bílý roh něčeho známého. Věděla moc dobře, že by neměla slídit, ale Adriano jí ho dal.

Že?

Alessu dohnala zvědavost. Z kapsy svetru vyndala dopis. Okamžitě si všimla toho, že Adriano ho už v určitém okamžiku musel otevřít a přečíst si ho. Vosková pečeť byla zlomena a obálka roztržena.

Při pohledu na důvěrně známou pečeť se jí na zlomek vteřiny zastavilo srdce. Pečeť znala. Byla to ta samá, která byla vídat v rezidenci Trentini. Prsten s tou pečetí nosil její dědeček.

Jejich rodinný erb.

Čím déle se dívala na obálku, tím víc vzrůstal její zmatek. Adriano si její obsah jednoznačně přečetl a nezáleželo na tom, zda by to udělala i ona. Kdyby ano, tak by jí to nedal otevřené, aby vše uchovala na bezpečném místě. Z obálky vytáhla dopis a otevřela ho. V nitru cítila ostražitost.

Okamžitě poznala rukopis. Byl jejího dědečka.

Adriano,

pokud jsi tento dopis dostal, chlapče, tak jsem zcela jasně selhal. A pokud jsi ten dopis dostal, tak jsem se setkal se svým koncem.

Viděl jsem vás dva, jednou, pod vrbou. Tebe a moji Alessu. Bylo to v den jejích sedmnáctých narozenin a ona se usmívala. Navzdory všem těm lidem a party to celý den příliš nedělala. A pak jsi přišel ty – usmívala se kvůli tobě.

Takže jsem tě tam viděl a věděl jsem to. Láska je zajímavá šelma a mladá láska je ještě horší. Teď bys měl vědět, Adriano, že schůzka srdcí nezaručuje schůzku u oltáře. Ne v mafii. Ne pro muže, kteří chtějí jen jedno – zlepšit svoji pozici a pozici své rodiny.

I když, jak bych mohl odmítnout její úsměv?

Nemohl bych.

Vidíš, že nazývám Alessu svou, protože i když to znamenalo, že jsem sobecký a někomu tím jistě ublížím, nikdy jsem nebyl moc dobrý v tom, abych se od Sary oddělil. Pokud můj skon přijde dřív, než skon mého druhého syna, pak jsem si jistý tím, že některé z mých přestupků vyjdou na světlo. Za prvé Joelovo otcovství.

Na tohle čekal hodně dlouho.

Vlastním to – jeho.

Snažil jsem se.

Není mi to líto.

Ne kvůli němu, i když jsem se snažil.

Ta žena mi dala tři děti a já jsem nebyl schopný uznat ani jedno z nich. Byl jsem tam, viděl jejich první krůčky, dal jim své příjmení a poskytl jim to nejlepší, co jsem mohl. Strašně moc jsem je miloval… z dálky a v jejich očích jako dědeček. Dát jim víc či přiznat svoje chyby by mohlo postavit mou rodinu přímo do centra zlosti otce Sary a jeho pomsty a odvety za její ostudu. Koneckonců nebudu bossem věčně a měl jsem manželku, kterou jsem musel chránit. Dvě ženy, které jsem zbožňoval a které jsem nemohl zneuctít.

A pak tu je Joel. Dokonce i špatní muži mají dobré úmysly. Joel je nikdy neměl.

Zbožňuji svoje děti, ale nejsem povinen milovat jejich chování.

Snažil jsem se a měl bys vědět, že jsem se snažil dát Alesse její úsměv a to jsi byl ty. Nějakou dobu to znamenalo, že jsem ignoroval míhající pohledy, příchody pozdě v noci a blízkost. Znamenalo to, že jsem si namlouval, že tvoje city byly nevinné. Znamenalo to krýt tvoje lži, když jsi v nich nebyl vůbec moc dobrý.

Tvůj otec své záměry nikdy neskrýval. Ne tak dobře, jak by si rád myslel, a už vůbec ne tak dobře, jako jsem skrýval já ty své. Chtěl se dostat výš a Alessa by tě tam nikdy nedostala. Dokonce, i když byla vnučkou mafiánského bosse.

Pokud jsi dostal tenhle dopis, můj chlapče, tak jsem selhal v tom, abych dal Alesse to, co by ji přimělo usmívat se.

Je mi to líto.

Nestaň se tím další, kdo u ní selže.

- T. Trentini

Alessa to měla přestat číst daleko před koncem. Už v okamžiku, kdy v žaludku pocítila ten divný pocit, měla dopis zastrčit zpátky do kapsy.

Neudělala to.

Nemohla.

V těch pár stovkách slov, v pár krátkých minutách, se celý její život změnil.

Jen tak.

Matka jí lhala.

Dědeček jí lhal.

Její otec…

Alessa se zachvěla. S očima plných slz hrubě nacpala dopis zpátky do zmačkané obálky.

Adriano to věděl. Dostal dopis, přečetl si ho a nic neřekl. Místo toho jí ho dal, takže si to mohla přečíst. Jistě, svým způsobem jí to řekl, ale stále ji to štvalo.

On to věděl.

…usmívala se kvůli tobě.

Zcela jasně jsem selhal.

Alessa nemohla dýchat. Bolelo jí na hrudi. Srdce měla v jednom ohni.

Strašně moc jsem je miloval… z dálky.

Proč?

Alessa zastrčila dopis do kapsy. Ignorovala to, jak strašně moc se jí chvěly ruce a jak jí padaly slzy. Zoufale se snažila srovnat toho muže, kterého znala jako svého dědečka s tím, že byl jejím otcem. Nemohla.

Vychoval ji Peter Trentini.

 Ale její matka? Vdaná, spí se svým starým milencem a v tu samou dobu lže. Porodila děti a podstrčila je jinému muži. To bylo špatné a nefér. Tak zatraceně špatné.

Alessa z postele zvedla telefon a vytočila první číslo, na které pomyslela. Protože i když byla naštvaná, Adriano byl stále tím jediným člověkem, na kterého mohla myslet, a který by mohl vystát její zmatenost a hněv.

„Trochu brzo na zavolání zpátky, ne?“

„Tys to věděl,“ řekla Alessa, jakmile Adriano hovor přijal. „Věděl jsi to a dal jsi mi tu zatracenou věc. Věděl jsi, že bych si ho sama přečetla. To bolí. To tě dělá přesně takového, jako on. Zatraceného zbabělce, Adriano.“

„Páni, zadrž.“

Při těch dvou slovech Alesse zmrzla krev v žilách. „Promiň? Čeho tím chceš dosáhnout?“

„Lisso, zastav,“ zavrčel Adriano.

„Proč jsi to udělal?“ vykřikla.

Slovo bolest nedokázalo dost dobře vystihnout to, co cítila. Nic to nedokázalo vystihnout.

„Běž. Počkám na tebe v autě, Eve,“ řekl Adriano tichým hlasem. Pak se hned vrátil k tématu hovoru. „O ničem nevím, Alesso. Řekni mi to.“

„Dopis -“

„Četla jsi to?“

Alessiny slzy tekly ještě rychleji. „Ano.“

„Zasraně, Lisso.“

Ach ne.

Ne.

„Ty ne?“ zašeptala Alessa.

„V koupelně jsi mě vyrušila. Viděl jsem jen prvních pár řádků. Myslel jsem, že bys ho někam zastrčila a ukryla pro mě. Mého tátu až příliš zajímala ta skutečnost, že jsem byl v poslední vůli zahrnut. Podle právníka, který mi ten dopis dal, byl určený jen pro mé oči a já se chtěl ujistit, aby zůstal soukromým. Lisso -“

„Můj život je převrácený naruby. Je to lež.“

Adriano si, dřív než promluvil, odkašlal. „Jak?“

„Lhali mi.“

„Kdo?“ zeptal se.

„Mí rodiče.“

„Peter a Sara?“

Alessa zavrtěla hlavou. Moc dobře věděla, že ji nemohl vidět. „Ne. Terrance a Sara. Dělali to celé roky. Všechny tahali za nos a my jsme byly vedlejším produktem. Jako zatracená šachová partie. Tahali s námi tam a sem, a dělali to tak, aby zakryli své příšerné lži.“

„Zpomal,“ zamumlal Adriano.

Nemohla. „Tak dlouho jsem byla naštvaná na Joela, protože mámu za její chyby, které udělala v době, kdy byla mladší, nazval courou. Adriano, nic z toho, co řekl, nebyla lež.“

Adriano na druhém konci linky na okamžik ztichl. Byl ticho o něco déle, než bylo Alesse milé.

„Řekni něco,“ požadovala.

„Tvým otcem je… byl Terrance.“

Nebyla to otázka.

„Ano.“

„Sakra,“ zamumlal Adriano.

„A to dělá z mojí mámy prolhanou cou-“

„Nedělej to,“ vložil se do toho jemným a hladkým tónem hlasu. „Nikdy to jí ani jemu nedělej, Lisso. Na to nemáš právo. Miluji tě, krásko, za všechno na světě, ale tohle nedělej. Neznáš jejich situaci ani motivy. Možná, že to bolí a možná ne. Možná byli sobečtí a zachovali se špatně a nefér. Ale neříkej to, protože tě milovali. Vždycky tě milovali.“

„Ale -“

„Popři to.“

To Alessa nemohla. „Bolí to.“

„Bude.“ Dřív, než Adriano pokračoval, povzdechl si. „Chci si to přečíst. Bylo to určené pro mě. Nezbavuj se toho, prosím.“
Její vina ještě vzrostla. „Neměla jsem to otevírat.“

„Jo, dobře, měl jsem si to nechat, ale zatraceně mě to znervózňovalo. Všechno mě znervózňuje.“

Alessa silně polkla. „Všechno?“

Když Adriano promluvil, v hlase mu byl slyšet náznak úsměvu. „Ne ty.“

Jo, věděla, že byl důvod, proč zavolala jemu.

Ozvalo se zaklepání na dveře ložnice, což Alessu donutilo v panice ukončit hovor. Při zvuku Abriellina hlasu z druhé strany dveří se zamračila. „Připravena?“

„Ne,“ zamumlala si Alessa polohlasně.

Znamenalo to čelit matce a otci a předstírat, že vše bylo v pořádku. Alessa si nemyslela, že by to mohla zvládnout.

„Alesso?“ zeptala se Abriella s dalším zaklepáním. „Pojď.“

********************

Alessa si hrála s jídlem na svém talíři a kolem ní míjel lehký hovor mezi Peterem, Sarou a Abriellou.

Znala pravdu i její sestra?

Koneckonců Abriella znala pravdu o Joelově otcovství dřív, než Alessa.

Při celé večeři byla konverzace mezi členy rodiny držena ve všedních a bezpečných mezích. Nemluvilo se o mafii a rozhodně se nemluvilo o Joelovi. Skoro, jako by Alessiny rodiče chtěli, aby všechny ty nesmysly nebyly a předstírali, že se nic z toho nestalo.

Jak to sakra mohlo být možné?

Nemohla si pomoci a musela sledovat své rodiče. Vždy si myslela, že se Sara s Peterem navzájem milovali. Sara řekla, že Petera milovala. Alessa měla na dětství spoustu vzpomínek na to, jak byli rodiče šťastní, navzájem si blízcí a vždy byli spolu.

Své role hráli víc než dobře.

Dokonce, i když Alessa předpokládala, že nemuseli.

„Alesso!“

Alessa prudce zvedla hlavu a setkala se s matčiným pohledem, která seděla na druhé straně stolu. „Co?“

„Už třikrát jsem tě volala,“ řekla Sara tiše.

Alessa těkala pohledem mezi svou matkou, otcem a pak se s otázkou v očích otočila na svou sestru. „Já...“

Potřebuji odtud zatraceně vypadnout, dokončila její mysl, když ústa mlčela.

„Bude v pohodě, když se vrátím zpátky nahoru a půjdu brzo spát?“ zeptala se Alessa.

V duchu stále silně slyšela Adrianova slova: Nedělej jim to.

Chápala, proč to řekl. Věděla, že měla se svými rodiči a dědečkem, kteří ji všichni zjevně milovali, dobrý život.

Na druhou stranu ji jejich tajemství absolutně zabíjela.

„Něco se děje?“ zeptal se Peter. „Vím, že je toho teď na tebe hodně, Alesso, ale pokud si chceš promluvit, jsme tady. Co je za problém?“

„Všechno,“ zamumlala Alessa, odstrčila svou židli od stolu a postavila se.

Abriella zvedla obočí. „Lisso?“

„Prosím, omluvte mě,“ řekla Alessa, otočila se na podpatku a nechala za sebou nesnědené jídlo i zmatenou rodinu.

Alessa se nestihla dostat ani do uzamykatelné chodby, která dělila hlavní křídlo usedlosti Trentini od křídla jejích rodičů, a Sara ji dohonila.

„Alesso!“ Sara popadla svou dceru za paži a tvrdě zatáhla, aby Alessu zastavila od otevření dveří, které by následně mohla zamknout. „Hele, podívej se na mě.“

Když se Alessa zahleděla na svou matku, v očích měla plameny. „O čem dalším jsi lhala?“
Sara s sebou trhla, jako by dostala od Alessy facku. „Prosím?“

„Skutečně tátu miluješ, nebo sis pokaždé, když promluvíš, zvykla tak lhát, že tomu věříš i ty sama?“

„Alesso...“

„To Abriella důvodem, proč se všechno jednoho dne změnilo?“ zeptala se Alessa s úšklebkem. „Vzpomínáš si, jak jsi mi to jednou řekla, mami? Jednoho dne se všechno změnilo. Ona byla tím proč? Podělala jsi to tak, jako jsi to podělala s Joelem? Věděl o tom Peter? Lhala jsi mu, aby ses k němu dostala blíž, abys ho přiměla uvěřit? Byla Abriella tím proč?“

Alessa ze sebe chrlila své otázky a obvinění stejně rychle, jako kulometnou palbu. Jednu po druhé. Prásk. Prásk. Prásk. Ta slova nemohla zastavit, ani kdyby chtěla.

Sara od své dcery o krok ustoupila. V jejích důvěrně známých modrých očích se objevila bolest a zahanbení.

„Alesso, neopovažuj se.“

Alessa se ušklíbla.

Silně, hlasitě a nezdvořile.

Bylo jí to jedno.

„Neboj se, mami. Tvoje tajemství si nechám pro sebe. Musím, že? Protože jinak se všichni utopíme v bazénu plném hanby a budeme promočení tvými rozpaky. To si nezaslouží nikdo z nás. Dokonce ani Joel.“

Na tváři Sary se začaly objevovat slzy, v cestičkách jí padaly dolů. „Je mi to líto.“

„Ano?“

„Ano,“ zašeptala Sara s přikývnutím. „Ale milovala jsem ho.“

Alessa se zasmála. „Kterého?“

„Oba.“

Bože.

Alessa to nemohla zvládnout.

Sara jí nedala možnost podruhé utéct. Alessa sledovala, jak se její matka otočila a bez dalšího slova zmizela zpátky v chodbě. Teprve tehdy si Alessa všimla toho, že její sestra stála na vzdáleném konci chodby a ruce měla založené na prsou. Alessa nepotřebovala žádná její slova. Pohled na Abriellinu tvář, výraz, ve kterém se mísil zmatek s bolestí – bylo to víc než dost. Nevěděla to.

Teď to věděla.

„Abriello...“

Co mohla Alessa říct? Její hněv se přelil přes hranu. Očividně své sestře ublížila.

„Máš pravdu,“ řekla Abriella. „Potřebuješ odtud vypadnout.“

„Já -“

„Joel je pryč. Neopouštěj pozemky. Jestli dorazí domů dřív, budu tě krýt.“

Alessa si nebyla jistá, co by měla říct. Abriella měla mít zlost, ale neměla ji.

„Díky,“ zašeptala Alessa.

„Ne,“ zamumlala Abriella. „Já děkuji tobě.“

*********

Alessa běžela mokrou trávou. Nebyla si zcela jistá, proč utíkala, ale cítila, že to bylo lepší než jít a mnohem lepší, než dýchat.

V ruce jí zabzučel telefon.

Zas a znovu.

Nemusela se na něj podívat, aby zjistila, co je tam za zprávu. Jeho přítomnost cítila na míle daleko.

Jsem tady.

Pod vrbou.

Vždycky jsem tu.

Adrianovi odepsala a pak čekala tak dlouho, jak jen to bylo možné, aby mohla vypadnout z toho prokletého domu.

Alessa měla pocit, že vždycky tak nebo tak utíkala.

Ale byla si zatraceně jistá, že vždy utíkala přímo k němu.