Angel - 39. kapitola

Překlad: Clarissa

POSLEDNÍ SBOHEM

Dívala se dolů na město a neustále poklepávala svým podpatkem o tvrdou podlahu.  

„Čeká uvnitř,“ řekl jí Lucca, když si stoupl za ni.

Vždycky milovala to místo tady, kde byla plně schopna vidět to, co mohlo být její.

„Mario …“ snažil se přilákat její pozornost.

Když uslyšela ten tlumený křik, střelila pohledem ke svému bratrovi. „Ví, co ho čeká?“

„Myslím, že bychom ho mohli překvapit.“

Znovu se podívala z okna, její oči přejížděly zaujatě po těch mnoha budovách, když se Lucca postavil vedle ní, a viděla přesně, co patřilo jemu a jí ne. Maria si docela užívala, když tohle se svým bratrem dělala, přišlo jí to uvolňující. Předpokládala, že jemu také, podle množství hodin, které tím trávili, zatímco spolu mluvili.

Když uslyšela tlumené, horlivé modlení, byla znovu vytažena ze svých myšlenek.

„Takže, bratře“ - pohlédla na Luccu a vrátila se zpátky k tématu – „už jsi zjistil, kdo je ten vrah s jedním výstřelem?“

Zdálo se, že ho ta slova, který vyšla z jejích rtů, naštvala. „Ještě mi nebyl odhalen.“

„A co bude přízrak dělat s Amem?“ zeptala se s úšklebkem přilepeným na její perfektní tváři, umírající touhou po odpovědi na tuhle poslední otázku.

Démonické modro-zelené oči skoro zapálily místnost. „Doufal jsem, že máš nějaký nápad.“

Řev se ozval hlasitěji, což jí přimělo znovu zaklapat jejím jehlovým podpatkem.

„Můžeme se k tomu vrátit.“

Maria přešla k oknu a stiskla tlačítko na zdi, které přes něj pomalu zatáhlo žaluzie. „Pošli ho dovnitř.“

„Pojď dál,“ poručil Lucca člověku, který stál na druhé straně dveří.

Otočila se a sledovala, jak se dveře začaly otvírat, zatímco řev nabíral na intenzitě.

---

Angel otevřel dveře a vešel do místnosti, kde Lucca a Maria stáli za mužem přivázaným k židli. Ten pohled jeho výraz nezměnil.

Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, pak vkročil na igelit, který byl roztažený na podlaze pod židlí. Podíval se přímo na toho muže, který tam byl přivázaný s roubíkem v ústech. „Je můj?“

Lucca kývl hlavou.

Bylo vždycky snadné zahlédnout strach v očích člověka, zvláště pak před posledním sbohem. Muž, na kterého se nyní díval, se snažil najít ten stejný strach v Angelově očích, ale bohužel se objevil krátce.

Angel se sklonil dolů a vytáhl kovový předmět, který nosil ukrytý na noze pod kalhotami. Otevřel ho švihnutím svého zápěstí a kroutil motýlkovým nožem ve vzduchu. Otáčel se tak rychle, až byl rozmazaný do toho bodu, kdy nebylo možné rozeznat, která část přesně byla rukojeť a která ostří, dokud ho nevrazil do krku toho křičícího muže.

„Sbohem, Joey.“